SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Nebezpečný učitel 02

Aki
Další den ráno jsem musel vstávat už ve čtyři, abych stihl vše, co mi nakázal ten slavnej učitel- Dai-baka. Musel jsem připravit snídani, oblečení, učení a spoustu dalších věcí. Vůbec se mi do toho nechtělo a ta jeho rozkazovačnost mi lezla krkem. Alespoň, že otec nebyl doma, protože ještě v noci odjel někam pryč.
Když jsem se oblékl, umyl a připravil vše kolem, bylo šest. Poslední, co mi zbývalo, byla snídaně. „Proč to vlastně dělám?“ Zarazil jsem se v půli cesty do kuchyně. Byla pravda, že bych nejspíš dopadl špatně, kdybych se na to všechno vykašlal, ale taky nemůžu skákat kolem jako poslušný pejsek. To jsem neměl v povaze a ke všemu se to tříštilo s mým plánem. Ani jsem si to neuvědomil a moji mysl kompletně ovládl dojem z toho namyšleného tyrana. Hodnou chvíli jsem jenom stál na místě a zvažoval pro a proti. Něco mi říkalo, že pro vlastní zdraví tu snídani prostě udělám a něco mě hnalo pryč. Jedna moje část mě vyhazovala z baráku a naváděla k nějaké lumpárně. Vážně jsem nevěděl, co mám dělat. Nakonec jsem se rozhodl, že alespoň první den, než zjistím, jak na tom jsem, budu dělat, co si pán poručí… v přiměřené míře. Bez ducha jsem odešel do kuchyně a začal něco chystat. Ani jsem nevnímal, co dělám, a když se na to zpětně podívám, asi jsem místo soli vzal cukr.
Když jsem skončil, bylo už skoro sedm a já tedy vyrazil do školy a snídani nechal na stole. Už jsem měl na sobě bundu a pracně (přes bolest žeber) nandané boty, když v tom jsem uslyšel ledové: ,,Kampak, kampak?“ Trhavě jsem se otočil a uviděl důvod mého brzkého vstávání. Spokojeně stál na schodech v černých kalhotách, bílé košili a s rozcuchanými vlasy.
„Do školy?“ zeptal jsem se přihlouple.
,,Nepřichází v úvahu.“ Řekl se klidem a šel do kuchyně. Vážně se tu choval jako doma. Až jsem měl pocit, že to JÁ jsem tady host. I když jsem si tu nikdy jako doma vlastně nepřipadal. Pro mě tohle domov nebyl, ale pořád jsem tu byl víc „doma“ já.
,,Cože?“ zeptal jsem se nechápavě. On ale pokračoval do kuchyně a sedl si ke snídani.
,,Jak jsem řekl, dneska do školy nepůjdeš, stejně tak zítra a tak pořád dokola, dokud se nenaučíš alespoň základy toho, co teď berou tví spolužáci.“
„A-Ale…“ Sotva jsem ze sebe vykoktal tohle krátké slovíčko, spařil mě pohledem, že jsem nevěděl, jestli pod ním uhořím nebo mě naopak úplně zmrazí. V těch černých očích se blýskalo nebezpečí a mě jen přeběhl mráz po zádech. „F-Fajn.“ kývl jsem s odporem a aspoň jako malý protest jsem se otočil a odešel do pokoje.
Až tam mi došlo, že mám pořád botasky a bundu. Otráveně jsem si sedl na židli a pomalu si boty zase sundal. Bolelo to, ale už ne tolik. Vlastně jsem se až divil, že to nebolí víc.
„Aki… „ ozvalo se za mnou zrovna, když jsem si četl něco z češtiny, „mohl bys mi něco objasnit?“ Tak nějak se mi ten jeho tón vůbec nelíbil.
„C-Co by to mělo být?“
„Jsem si jistý, že na to přijdeš, až doběháš padesát koleček kolem domu.“ oznámil mi a s neurčitým výrazem zase odešel. „Jo!“ leknutím jsem nadskočil, „a v mp3 máš nahrané nějaké učivo, abys se zase tolik neflákal.“
„Neflákal?!“ vypadlo mi z pusy. Vždyť tohle nebylo učení, to bylo týrání. A ani mi neřekl, za co to vlastně je. Chvíli jsem jen tak stál a přemýšlel, jestli je to opravdu tak, jak řekl anebo je to jen nějaký nepovedený vtip. Vážně jsem si nebyl jistý a nevěděl jsem, co od něho mám čekat.
Po chvíli jsem se rozhodl, že půjdu radši dolů a případně běhat ty kolečka. Přece jenom nevypadl, že by si zrovna dělal legraci. Pomalu jsem sešel ze schodů a hledal sebemenší stopu po mém trýzniteli. Nikde jsem ho ale nenašel, proto jsem šel radši ven. A opravdu- byl tam!
„To je dost. Ještě chvíli a zvedl bych ti to o sto.“ přivítal mě a posadil se na naši lavičku.
„Takže mám opravdu běhat…?“ zkusil jsem opatrně, ale jeho pohled mě ubezpečil, že už se na nic ptát OPRAVDU nechci. S ne moc nadšeným výrazem jsem se rozběhl a pustil se do nekonečného běhu kolem „našeho“ domu. Při tom jsem poslouchal nějaké školní bláboly, a abych byl upřímný, nepatřím k těm lidem, kteří mohou dělat více věcí naráz. Takže jsem jen běhal a mp3ka se stala akorát kulisou, které jsem nevěnoval sebemenší pozornost.

Myslel jsem si, že umřu. To, že běhám okolo domu jako blb a ten nafoukanec Dai-baka si v klidu sedí a pozoruje mě, jako by byl na dovolené s cirkusovým představením, by mi ani tolik nevadilo, kdyby mě nezačala žebra bolet po první desítce koleček. Jak nebolely při normálním chození, oblékání atd, o to víc bolely při běhu. Snažil jsem se bolest maskovat, ale ke konci to už tak dobře nešlo.
„Padesát! Gratuluji a doufám, že ses něčemu naučil. Ať už do školy nebo do následujících měsíců života.“ spustil na mě, když jsem konečně doběhal a vyčerpaně se dopotácel ke dveřím. ´Před ním nesmím padnout. Ne před ním. ´ S touhle neutuchající myšlenkou jsem se dokopal až do mé provizorní postele v pokoji pro hosty a svalil se na ni. Byl jsem k smrti unavený a všechno mě bolelo, nejvíc ale hrudník, kvůli kterému jsem málem začal skuhrat. Kdybych mohl, nejradši bych v tu chvíli křičel.
Snažil jsem se pravidelněji dýchat a na nic nemyslet. Ani jsem se nenadál a začal jsem se pomalu ztrácet někde mimo mě. Ještě jsem měl pocit, že jsem zaslechl dveře, ale to už jsem byl někde ve svém vlastím světě.

Dai
„Nemysli si, že je konec, ještě mu-“ zarazil jsem se uprostřed věty. Aki ležel a posteli a spal. Lépe řečeno křečovitě svíral peřinu, kterou si přitáhl co nejblíž k sobě a nepravidelně oddechoval.
„Úplně jsem na to zapomněl.“ zašeptal jsem si pro sebe. Chvíli jsem se na něj díval, jak spí, když v tom mi zazvonil telefon.
„Ah, dobrý den. Jak se vede mému synovi? Doufám, že moc nezlobí?“ ozval se povědomý hlas.
„Ne, všechno je v nejlepším pořádku. On nebude zlobit, i kdyby chtěl.“
„To jsem moc rád. Víte, je to můj jediný syn, tak si ho moc vážím, ale pokud to jinak nepůjde, klidně na něj i přitvrďte. Nechávám ho CELÉHO ve vaší péči, pane učiteli. Na shledanou.“ a stejný hlas rozhovor zase ukončil.
„Ten chlápek se mi vůbec nelíbí.“ A ten jeho tón u slova „celého“… Vážně jsem nevěděl, co přesně tenhle otec od svého syna chce, ale opravdu se mi to nelíbilo.
„Crrrr… Crrrr.“ Začal znovu zvonit telefon.
„Paprsky šíří oheň.“ ozvalo se z telefonu.
„Měsíc káže slunci.“ odpověděl jsem.
„Je to tady. Přijď, jak nejdřív můžeš.“
„Už jsem na cestě.“ Ukončil jsem hovor a podíval se na spícího chlapce. „Pro dnešek máš štěstí, ale opakovat se to nebude.“ řekl jsem mu a odešel.

Aki
Když jsem se probudil, bylo mi mnohem líp. Už mě nic nebolelo a cítil jsem se odpočatě. Dalo by se říct, že jsem měl perfektní náladu, až jsem měl chuť si zpívat… aspoň do doby, než jsem na stolku našel papír (pro představu A4), který byl z obou stran popsaný úkoly. „Bezva.“ procedil jsem mezi zuby. Někde v rohu dole bylo dopsáno, že jestli tohle nesplním, bude následovat trest, a kdyby mě to náhodou nemotivovalo, mám si být jistý, že padesát koleček kolem domu je ve srovnání s tímhle procházka růžovým sadem. „Jak kdyby nestačilo, že růžovou nesnáším.“
Sešel jsem do kuchyně a vzal si chleba, který jsem namazal máslem, nakrájel si na něj rajče a posolil.
Přes svůj vlastní odpor jsem se podíval na první úkol:
„Naučit se vařit palačinky.“ Přečetl jsem nahlas a zakousl se do chleba. „Fuj!“ vyprskl jsem sousto a podíval se na solničku s nápisem CUKR., kterou jsem použil i ráno.
„Tak proto…!“

Dodatek autora:: 

Gomen! Opravdu se moc omlouvám, že to tak moc trvalo, ale škola mě překvapila a čtvrtletní práce, seminárky atd se nahromadily v ten nejméně vhodný okamžik. -.-" Doufám, že se vám to bude aspoň trochu líbit po tak dlouhé pomlce a slibuju, že se budu snažit psát pravidelně ^^
Mckrát děkuji- ichigo535, které je věnován tento díl ^^ A mnohokrát nesčetněkrát těm, kteří mi okomentovali první díl =o) Jelikož je tento krátký -.-" napíšu co nejdříve další a budu se snažit, aby byl o moooc delší XD V dalším díle už by jsme se měli učit XD Takže toho bude víc ^^

4.914285
Průměr: 4.9 (35 hlasů)