SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Nechat se zabít přítelem nebo nepřítelem ? 3

  • Soubor nelze vytvořit.
  • Soubor nelze vytvořit.

Nikola
Vykopal sem si svůj vlastní hrob.Kdo mi teď bude vařit.Sám sem ho odkázal na lůžko.
Co budu dělat ? Asi sem zešílel.Sám sem si na to kývl a vešel od Mikelovo pokoje.Ten už netrpělivě čekal na můj návrat.
„Dík.“
„Hm.“ Chopil sem se věcí a pokračoval.Práce stužkou mi šla od ruky a moje dílo bylo za chvíli na světě.Radostně sem zavýskal a položil sem to na stůl co stál před oknem.
„Mikelo mam hlad běž něco uvařit.“
„Ale mě se nechce s postele začínám si tu zvykat.Udělej si něco sám. “ Otočil sem se na něho a udělal na něho ten nejstrašnější obličej za celou dobu co se známe.
„Dobře.“
„Huh ?“ nechápal.
„Nejdřív tě zabiju, pak tě nakrájím na malé kousky a opeču si tě na pánvičce.“ A začal sem se ďábelsky smát.To ho na tolik přesvědčilo a už pádil do kuchyně.“A tak tohle na něj platí.“ Pomyslel sem si a šel za ním.Takhle sem ho trápil do té doby než sundal obvazy.Já pak začal znova chodit do školy.

Znova byl pátek a já zamířil k baru.Tam to probíhalo jako pokaždé a doma tak též. Jen až na jednu chvíli. Chystali jsme se koukat na film.Film Vybíral Mikelo.Vybral nějakou komedii.Trvala asi hodinu a půl.Po konci Mikelo zašel pro pivo.Začali jsme si povídat a pivo tak rychle zmizelo že sem musel jít pro další.Když sem podával Mikelovi další plechovku s pivem stáhl mě na sebe.Nevim jak se mi to podařilo ale seděl sem na něm tak že sem měl kolena zabořená v sedačce za nim.
„Co to děláš ?“ vzal mi piva z rukou a položil je na zem.V zápětí přitiskl své rty na ty moje.Dovolil sem mu vpadnout jazykem do mích úst.Polibky sem mu oplácel.Začal sem pociťovat vzrušení.Pomalu přesunul své polibky na krk.Jazykem se pak dostal víš a olízl mi ucho, já slastí zasténal.Vrátil se k ústům a začal mi sundávat triko.Jemné líbání přešlo na dravější a jeho ruka mi začala přejíždět přes celí hrudník.Odlepil se od úst a začal se věnovat mým bradavkám.Jeho ruce pokračovali u kalhot.Když se dostal až k mé maličkosti, přejel po jeho celé dílce a jemně uchopil.Hlasitě sem zasténal.Chvíli mi ho dráždil pak ho strčil do úst.Zprvu na to šel pomalu a něžně, potom začal zrychlovat.Cítil sem že brzo vyvrcholím. Tolik slasti, něhy sem ještě necítil.Mého zrychleného dýchání a hlasitějšího vzdychání si samozřejmě Mikelo všiml a také věděl že brzo vyvrcholím.
Vyvrcholil sem se mu přímo do pusy a on to vše spolykal.
Povalil mě na záda a chtěl pokračovat.Věděl sem co chce dělat dál, ale dostal sem strach.Šel na to pomaleji než sem si myslel, protože mě začal líbat.Najednou sem si zpoměl na okamžik před jedenácti lety.
„Ty brečíš ?“ zeptal se mě ustaraně,když uviděl tekoucí slzy.
„Já…..už nemůžu.Pořád mam strach.Je to už sice jedenáct let ale stále to mam před očima.Promiň.“ začal sem silněji brečet.Mikelo mě objal a zašeptal mi do ouška.
„To nic, nemusíš se mi omlouvat.Tohle mi bohatě stačilo.Sám sem se bál že se mi takhle nepodáš.Mám tě rád a to mi stačí.“ Při těhleh slovech se mi ještě víc rozbušilo srdce.
„Já tě mám taky rád a děkuju že počkáš.“ Naposledy mě políbil a společně jsme usli na gauči.Tentokrát se mi nezdála žádná noční můra ale krásný sen.

Neznám jediný důvod proč sem se ocitl na zemi.Tak na zemi se mi nespalo špatně jen…jen…nevim. Poprvé sem pozoroval Mikela jak spí.Pochrupoval si na gauči mezitím co já se válel na zemi.Vstal sem a uklidil dvě piva která se válela na zemi. Jedno sem si otevřel a začal ho pít.
„Po ránu většinou nepiješ pivo.Co se děje ?“ ve dveřích stál Mikelo.Pomalu se začal přibližovat ke mně.
„Já vím a co by se mělo dít ?“
„Nic.“ A vzal mi pivo z ruky.Napil se a zas mi ho vrátil.S broukáním pak odešel do koupelny.Já zatím vypil své ranní pivo
Jen co Mikelo vyšel s koupelny a to jen v kraťasech a s ručníkem kolem krku zalezl sem do ní já.Nejprve sem si na hlavu pustil prou studené vody.“Pít na lačno pivo, co mě to napadlo.“ Mému žaludku to jaksi nesvědčilo.Vlezl sem si do sprcháče a byl tam docela dlouho. Tělo se mi skoro rozmočilo. Musel sem už ven a stoup sem si před umyvadlo.Nad ním bylo zrcadlo plus pár poliček. Opřel sem se o umyvadlo a zahleděl se do zrcadla.
Přemýšlel sem nad tím co se stalo před pár týdny.Vzpomněl sem si na papírek který sem četl.Nějakou tu dobu sem nad tím dumal.Přesvědčen o tom že na něco přijdu.S přemýšlícího komatu mě dostal Mikelo když zaklepal na dveře od koupelny.
„Hej co tam tak dlouho děláš si tam už přes dvě hodiny !“ Zakřičel na mě.
„Už jdu, už jdu, už jdu!“ Zasyčel sem a už poměrně suchý se začal oblékat.
„A když už si tam, vezmeš mi prosím náramek který sem tam nechal.Zapomněl sem ho na umyvadle.“ Poprosil mě. Koukl sem se na umyvadlo a jo byl tam.Těch náramků má hodně ale tenhle dostal odemě.Dal sem mu ho k devatenáctým narozeninám.Sbíral hrozně rád náramky.Tenhle byl plochý, stříbrný a bylo na něm vyryto slovo “volba“.Pro mě dost důležité, tedy myslím tím to, že máme možnost volby,můžeme si zvolit jakou cestou se vydat Možná ne hned těť, třeba až za padesát let. Stále to však záleží na nás.Od doby co ho dostal ho nesundal.Tohle bylo poprvé.Vzal sem ho a odešel.Za dveřmi na mě čekal Mikelo s nataženou rukou.Po těch letech sem se ničemu nedivil tak sem mu ho nasadil.

Mikelangelo
Nasadil mi náramek.Druhou rukou sem se Nika dotkl jeho tváře.Přiblížil sem se k němu blíž jak kdyby sem mu chtěl dát polibek, já sem mu jen zašeptal do ucha.
„Děkuju.“ Zrudl jako rak.Nevěděl sem že jen slovo „děkuju“ dokáže změnit barvu.
„Půjdeš semnou na pizzu ?“
„Dobře jen si ven něco na sebe.“ A usmál se.Úplně sem zapomněl že nemám tričko.Tentokrát sem zrudl já a pádil si nějaké vzít.No popravdě převlékl sem se celý.Vypadal sem pak jako patnáctiletý „Teenager“ Roztrhané kalhoty a na nich řetízky.Triko pravého rockera a na nohou Zoo Yorky.Nik zato vypadal normálně jako devatenáctiletý kluk.No možná ne už dvanáctiletý ale to je zatím jedno.
„ Proč já ?“
„Vidíš tu snad někoho jiného ?“
„Ne ale mohl si jít sám.“
„Hele nestěžuj si, když tě někdo pozve na oběd.“ Nafoukl sem tvářičky.
„Takže rande?“
„Jo.“ Zabručel sem a dál rači nic neříkal.Zašli jsme do obyčejné pizzerie.Už sem tu párkrát byl a pizzu dělají moc dobrou.Sebou sem táhl tašku přes rameno a než nám přinesli objednanou pizzu přišel její čas.Vytáhl sem z ní balíček.
„Na tady, všechno nejlepší k narozeninám.“ Předal sem mu dárek a nabídl ho aby ho otevřel.Chvíli na mě udiveně koukal.
„Snad si nezapomněl na svoje narozeniny ?“
„Tak trochu hihi.“ Spolu jsme se tomu začali smát.
„Tak jo, rozbal to.“ Pomalu ale jistě dárek začal rozbalovat.Vypadalo to něco jako kniha.Velká černá.Ale prázdná.Velikostí odpovídala A4kám.
„Co je to ?“ zeptal se mě.
„Skus si osahat ten papír, třeba poznáš co je to.“ O tomhle věděl víc než dokoliv jiný.Byl to extra velký blok.Měl pět set stránek a navíc byl tvořen unikátním japonským papírem.Ten nejlepší materiál na mangu.
„To snad není možný.Jak si to sehnal ?to je ten nejlepší papír na světě.Moc ti děkuji.Ale muselo tě to stát spoustu peněž.“
„Sem rád že se ti to líbí a nezáleží kolik to stálo.Mě záleží na tom abys byl šťastný to je vše.A já vím že když kreslíš jsi přitom šťastný.“ Přinesli nám pizzu.Nik sklidil balící papír a blok ze stolu.Krásně to vonělo.A taky tak to i chutnalo.

Nikola
Dnešní den sem si užíval.A extra velký blok nebyl jediný překvapení co sem dostal.Mikelo mi koupil štěně.Malé, chlupaté, roztomilé štěně kolie.Tuhle rasu sem zbožňoval už jako malý.Nejsou ani malý ani velký a sou hustě huňatý.Fenku kterou sem dostal sem pojmenoval „Miki“.
Cestou domů jsme Miki koupili vše potřebné.No co si jen štěně může přát.

Po pár týdnech sem usoudil že místo milé, hodné Miki, mam šíleného psa který je ještě k tomu pořádně vych**ný.Dělám si srandu.Mam ji rád a když je trochu přece jenom šílená dokáže poslechnout.Zatím ji učíme základní povely.Někdy to de a někdy prostě ne.Mikelovi už stihla rozkousat dva páry bot.Trochu sem se musel divit tomu co se viděl ale nakonec sem se tomu smál.Místo aby kvůli tomu Mikelangelo honil Miki, honila po celím domě ona jeho.Skončilo to tak že oba padli na zem a usli.

Uplynul půl rok a já se dozvěděl nemilou věc.Tedy aspoň pro mě to byla nemilí správa.Mikelo mi sdělil že dostal šanci studovat v zahraničí.Také že se vzdal už této šance jednou a to kvůli mně, když skončil střední zůstal semnou.To sem nevěděl.Myslel sem že chtěl pracovat.To samé mi řekl taky ale i tak mi to bylo líto.Odjel by jen na dva roky.Sám se ale nechtěl rozhodnout tak se zeptal i mě.Já sem souhlasil.Rozhodnutí přeci nebilo na mě.I když přiznávám, bál sem se toho co bude až odjede.
Týden nato.Na letišti.
„Co budu dělat až tu nebudeš ?“ zeptal sem se smutně Mikela.
„To co do těť.Chodit do školy, starat se o Miki a koukej nakreslit nějakou pořádnou mangu.Na mim stole najdeš pár poznámek do školy aby ti to šlo lépe pochopit ty dva roky.“ Objal mě a já už nedokázal zadržet slzy.Mikelo si jich všiml a utřel je.Naposledy mě něžně políbil.Pak už sem vyděl jen jeho pomalu mizející postavu.

Celý ty dva roky byli pro mě hodně dlouhá doba.S přivívajícími dny sem se cítil osamělejší a osamělejší.Jediný kdo tu byl pro mě byla Miki.Pro mě práce samotáře už dávno skončila a já to moc dobře věděl.Věděl sem také že se nic nedá dělat.Žil sem jako dřív.Postupem času a příjemných chvil s Miki se si uvědomil že sem se do Mikela zamiloval.To byla pro mě ta nejlepší a zároveň ta nejhorší správa.Čím víc mi chyběl tím to bylo horší.A kord prvním rokem.Zároveň sem byl rád že sem prošel dalším rokem na vejšce.Štěstí že mi Mikelangelo napsal poznámky.Bez nich bych byl nejspíš v trapu.Slíbil sem že nakreslím mangu.Každý pátek místo baru sem začal kreslit a pokračoval tak celej víkend.Začátkem druhého roku sem mangu skoro dokončil.Měla zatím deset dílů a zbývali tři.Nechal sem si na tom záležet.Při kreslení sem zapomněl na slovo „sám“ a začal se věnovat „konečně se blíží konec“. Miki pěkně vyrostla a stala se mou nejlepší přítelkyní.Naučil sem jí spoustu různých cviků a triků.Ten dlouho očekávaný den přišel.Čekal sem na letišti,netrpělivě vyhlížel Mikela.No konečně pomyslel sem si a skočil mu kolem krku jako malé dítě.
„Aaaa..moc rád tě vidím.“ Nedal sem mu ani příležitost něco říct.
„Tak co dokázal ?“ nedočkavě sem se ho zeptal a byl rád že je zpátky.Akorát bez dredů.Vrátil se s krátkými vlasy.

______________________________________________________________

Život si určujeme sami.Wink

Dodatek autora:: 

Ok.Další pokračování.Snažila sem se opravit co nejvíce chyb.Bohužel nemam nikoho kdo by si tuto povídku mohl přečíst a pomoct mi s chybama,takže smad to nebude tak hrozné.Já a čeština nejsme nejlepší přátelé, takže se moc omlouvám.Ale sem moc ráda že se moje povídka někomu líbí,je to od vás ten nejlepší dárek k narozeninám.Sem moc ráda za jakýkoliv komentík.Smile

4.6
Průměr: 4.6 (5 hlasů)