Nechat se zabít přítelem nebo nepřítelem ? 5

Nikola
„Co myslíš tím „snoubenka“ ? Zeptal sem se nechápavě.
„To si budeme povídat mezi dveřmi ?“
„Promiň pojď dál.“ Všichni tři jsme si sedli ke stolu a já s Mikelem jsme nechali Sašu mluvit první.
„ Představíš nás ?“ zeptala se mě.
„Promiň, Mikelo tohle je Saša, Sašo tohle je Mikelangelo.Můj přítel.A prosím řekni mi proč si moje snoubenka.“
„Ty to nevíš, naši rodiče se dohodli.“
„Ty si mě chceš vzít ?“ zeptal sem se opatrně.
„Ne a copak bych mohla, viděla sem tě jenom párkrát a znám tě dá se říct jen od vidění.A jak vidím už si nejspíš zadaný.A já také. „Dopověděla a já byl nesmírně šťastný.
„Tak proč si sem přišla ?“
„Potřebuji abys to rodičům vymluvit.Žádám tě abys jim řekl že si mě nechceš vzít.“ Nevím co dělat.Táta se o mě nikdy moc nestaral.Co tak najednou.
„Dobře, ale už jdi dobrá ? zítra tam přijedu.“ Souhlasila a já za ní jen zavřel dveře.Pohlédl sem na Mikela sedícího v kuchyni a sedl si vedle něj.
„Omlouvám se já to opravdu nevěděl.Ale asi vím proč jsme byli zasnoubený.“
„Řekneš mi co se stalo ?“ Pohlédl na mě.Jeho pohled mě zraňoval.V tu chvíli sem se chtěl propadnout do země.Zároveň sem Mikela nechtěl ztratit.Věděl sem že mu to musím vysvětlit.Zhluboka sem se nadechl a začal od začátku vše vyprávět.

„Když sem byl ještě malý, viděl sem Sašu poprvé.Byli jsme malé děti a normálně si hráli.V ten den jsme byli na zahradě a spřátelili jsme se docela rychle.Na zahradě nám zrovna kvetli květiny .Měli různé barvi.Jednu sem utrhl a ukázal jí Saše.Moc se jí líbila tak sem ji jí dal.Ona Mi zato dala pusu na tvář.Myslel sem si že je to normální a taky proč by ne v tomhle věku.Jenže když sem pohlédl potom do okna našeho domu viděl sem tam stát naše otce.Museli se dohodnout už tenkrát.A taky, kdybych se oženil se Sašou, obě rodiny by se spojili a tátova společnost by se rozrostla.Byl by na tom o mnohem lépe než těť.Nejspíš by byl dost významný.Také mi říkal že převezmu jeho společnost.Ale já odmítl.V té době sem chtěl dělat něco jiného , něco co by mě bavilo celý život.Jenže kdo pořádně ví čím by chtěl být.Bylo to moc brzy se rozhodovat.Otec mě však začal pomalu nenávidět.Byl sem jeho jediný syn a když by sem nepřevzal společnost tak by byl konec.Konec všemu na čem tak těžce pracoval.Dal do toho celý svůj život.Já si to prostě jen neuvědomoval, ale už bylo pozdě.Přestal se o mě starat.Těť už mi posílá jen nějaké peníze.Nechtěl se tak lehce vzdát a asi si myslí že přistoupím na jeho hru.On si , ale stále myslí že sem malé dítě , které musí poslouchat svého tátu.A jestli si myslí že si vezmu někoho koho sem viděl jen párkrát a ještě k tomu jí nemiluji tak se mýlí.A i kdyby nemůžu si ji vzít.Nejde to.Jediného člověka kterého si vezmu a také kterého miluju si ty Mikelangelo.“ Uchopil sem Mikelovu ruku a pohlédl na něj.Už mě jeho pohled nezraňoval naopak uklidňoval a hřál.
„Musím mu ukázat, že se mýlí.A proto potřebuju abys tam šel semnou a pomohl mi ukázat otci, že už nejsem malé dítě.“ Nechtěl sem otce nenávidět a ani sem to neměl v plánu.Protože postupem času sem si uvědomil co to pro něj celé znamená.Ani o tom že mi Johnny v osmi letech ublížil, se mu neřekl nic.Tak trochu tuhle věc Mikelo ví.
„Pojedu s tebou.“ Políbil mě a svalil na zem.Rukama přejížděl na mojí hrudi jako by mu patřila.Jeho jazyk se nehodlal tak rychle vzdát vedení a stále si v mích ústech dělal co chtěl.Po chvíli mu jedna ruka sjela až ke klínu.Mému klínu.Nepokoušel se, ale dostat pod kalhoty.Jen přejížděl přes.To však bohatě stačilo a já začínal tvrdnout.Kalhoty mě začali tlačit a já se dožadoval víc.Přišel ale nečekaný zvrat.Najednou se Mikelo odtáhl a zvedl se ze země.Nechápal sem co se děje.
„Proč si přestal ?“ zeptal sem se ho ublíženě a doufal že bude pokračovat.
„To máš za to, že mě tak strašíš.“ Usmál se a odešel s kuchyně.Já na něho jen zíral a po chvíli si uvědomil co mi řekl.
„Mooooo, mohl si si vybrat jiný trest!“ Zařval sem na celou kuchyň a nafoukl tvářičky.Pak sem jen slyšel Mikelův hlasitý smích.Zároveň sem byl šťastný, mohlo to dopadnout jinak.
Den na to jsme jeli spolu tam ,kde už sem nebyl spoustu let.
Zastavili jsme přímo před velkou černou bránou.Za ní bylo veliké nedvoří.Zastavil sem se na chvilku a nejistě se na bránu podíval.
„Si v pořádku ?“
„Jo sem v pohodě.Dík.“ Nuceně sem se na Mikelangelo usmál.Projít přes bránu nebylo těžké.Byla odemčená, nebyl tedy problém.Stále nás, ještě dělilo to veliké nádvoří.U prostřed až ke hlavním vchodovým dveřím vedli dvě řady malých světélek.Něco jako pouliční lampy ale dvakrát tak menší.Za nimi bylo veliké bludiště se živého plotu.Sem tam se v bludišti tyčil strom.Ale jen stromy sakur.I když jsme šli velice pomalím tempem, došli jsme ke dveřím za chvilku.Rači sem neváhal a zazvonil na zvonek hned vedle dřevěných, bíle natřených dveří.Pak už šel slyšet jen zvuk zvonku.Dveře se otevřeli a za nimi stál sluha.Chvíli tam stál jako přibytý a koukal na mě.Myslím, že vím co si myslel.Pak pohledem uhnul na Mikela.Vůbec se nezměnil, jen mu přibyli vrásky.Nad tou myšlenkou sem se musel pousmát.Nejspíš sem tím trochu vykolejil Mikela ,ale ten se hned vrátil do starých kolejí.
„Vítejte doma pane Niku.“ Uklonil se a vyzval nás , abychom šli dál.
„Rád vás zase vidím pane.“
„Já tebe taky Michaeli.Kde je otec ?“
„Na zahradě, pane.“
„Děkuji.Jo a málem bych zapomněl.Michaeli tohle je Mikelangelo, Mikelangelo tohle je Michael.“
„Rád vás poznávám.“
„Já také.“ Mikelo podal ruku na oplátku. Stáli jsme ve velké chodbě.Uprostřed se linulo dvojité schodiště které se dělilo na dva směry.Nad námi se houpal velký lustr.Na jedná straně chodby byli dvoje dveře.Na druhá straně taky tak.Dveře na levo vedli do knihovny a do společenského pokoje.Na pravo byli dveře do kuchyně a do zahrady.Ty do zahrady byli jediné skleněné, bylo to však matné sklo, takže nešlo vidět na druhou stranu.Pamatoval sem si, že na patře má táta pracovnu a je tam spousta dalších pokojů.I jeho.Vraceli se mi vzpomínky.Vykročili jsem směr zahrada.Za skleněnými dveřmi se táhla dlouhá kamenná cesta.Po okraji jí lemovali sakury.Byl to pohled přímo pro bohy.Zrovínka kvetli a ani miliony slovy se nedala popsat ta nádhera.Šel sem a pozoroval stromy.Asi se budu muset naučit chodit.Zakopl sem.Můj obličej málem lízal ploché kameny.Mikelo mě zachytil jen tak tak.Cítil sem jeho ruce okolo pasu a nepatrně se začervenal.
„Měl by si dávat pozor na cestu.“
„Dě…děkuju.“ Snažil sem se narovnat.V polovině sem se zastavil a zíral na osobu stojící pár metrů před námi.
„Tati……“ Mikelo stál zády tak si ho hned nevšiml.Pomalu se otočil a postavil se přímo vedle mě.
Otec se začal přibližovat a zastavil kousek před námi.

Mikelo
Velice mě překvapilo jak Nikův otec vypadal.Myslel sem že bude starší, tedy že bude vypadat starší.Měl stejně černé vlasy jako Nik a ve tváři si také byli velice podobní.Jako kdyby prošli přes kopírák.Až na vousy.Jeho táta měl bradku a jizvu nad levým okem.
„Myslel sem že sem tě naučil slušnému chování.“ Prolomil ticho Nikův otec a usmál se.

Nikola
Měl pravdu.To mě učil už od mala.
„Promiň tati.Mikelo tohle je můj otec Deiv.Tati Mikelo Můj snoubenec.“ Doufal sem ,že mi jednu vrazí nebo že mě vyhodí z domu a nedej bože zabil Mikela.Namísto toho se na Mikela usmál a potřásl si sním rukou.
„Nejspíš ses nevrátil domů, tak proč si tady ?“ zeptal se mě a čekal na odpověď kterou už nejspíš věděl.
„Kvůli Saše.“ Pronesl sem a měl vážný výraz ve tváři.Otec vědě co se nejspíš bude dít, chytil se rukou za čelo a zamračil se.
„Pojďme si o tom promluvit do zahrady.“ Otočil se a odešel.Po chvíli jsme ho následovali a já se cítil trochu rozrušený.Nevím najednou sem dostal strach.Chtěl sem aby zmizel.Musel sem něco udělat.Nic jiného než políbit Mikela mě nenapadlo.Ještě pořád jsme byli dost daleko takže nás nikdo neviděl.Pomohlo to ,sice jen trochu ale pomohlo.Chytil sem ho ruku a vedl ho.Najednou před náma stál velký přímo obrovský strom.Cesta se stáčela kolem něj až za ním končila u velikého kulatého stolu.Za stolem seděli čtyři lidé.Sašini rodiče, sama Saša a Můj táta.Zůstal sem tam stát a cítil pohledy všech.Pustil sem Mikelovu ruku.Museli být velice překvapení že mě vidí.Nakonec táta promluvil a mě se vytratila síla mluvit.
„Tak ,přišel si sem kvůli Saše, těť můžeš říct co chceš.“ Řekl poklidným hlasem a znovu si chytil tvář tentokrát , ale oběma rukama.Mikelo si všiml že neodpovídám a tak mi chytil ruku.Jako by jsme tam stáli jen já a on.Cítil sem jak má teplou ruku a konečně sem promluvil.
„Dozvěděl sem se že jste nás mě a Sašu zasnoubili.Já přišel říct že si ji nevezmu.A Saša semnou souhlasí.“ Pohládl sem na ni a čekal že mi dá za pravdu.
„Ano má pravdu.Nevezmu si někoho koho sem viděla jen párkrát a nemiluji ho.Navíc už nejsme s Nikem malé děti.Jsme dospělý a o svých životech si budeme rozhodovat sami.Sem vám moc vděčná, že jste se o mě starali nejlépe jak to šlo a mohla sem mít vše co sem chtěla.Mám vás moc ráda, ale je na čase rozhodovat sama za sebe.“ Saša se usmála na své rodiče a já mohl pokračovat.
„A já už si nikoho jiného vzít nemůžu.“ Pohlédl sem na Mikela.
„Mikelo mě požádal o ruku a já řek „Ano“. A jeho se nevzdám.“ Teď už my bylo jedno že na nás každý upírá zrak.Skoro každý až na tátu.Chtěl sem hned odejít ale táta nás zastavil.
„Počkejte, chtěl bych s tebou ještě mluvit Niku.Osamotě.Počkáš na mě prosím v knihovně ?“
Jen sem přikývl a odešli jsme.Než jsme došli do domu, ucítil sem jak mě někdo chytil za ruku.
„Můžu jít s vámi ?“ zeptala se mě Saša a usmála se.
„Ovšem.“ Opětoval sem já úsměv a pokračovali dál.

Deiv
„Sašo ?!“ zavolali na ni ale marně.Už byla moc daleko.
„Nechte ji ať si jdou.Mají pravdu, už nejsou malé děti, které si s ničím neporadí.“
„Ale,co to s vámi dneska je Deive ?“ Věděl sem proč se mě Sašina mamka zeptala.
„Chci jen napravit nebo se jen pokusit říct svému synovi že ho mám rád.Vím ,že mi nikdy neodpustí ale za to si už můžu sám.Není dne kdybych nelitoval.“ Zvedl sem se ze židle a kráčel cestou, kde sněžilo růžové okvětní listí sakur.Pak už sem otevřel dveře do domu a vešel.Spatřil sem Nika líbat se s Mikelangelem.Jindy by mě to asi dost překvapilo, ale byl sem moc rád ,že je šťastný.Všimli si mě.Saša vzala Mikela ven a Nik šel semnou do knihovny.Byla to taková větší místnost.Původně to byli dvě místnosti, ale kvůli knihám, které si táta s mámou skladovali se propojili.Na dvou stěnách se táhli od podlahy až ke stropu police s knížkami.Na další stěně bylo okno a pod ním malé hromádky dalších knih.Na poslední byl krb.Na krbu byli zarámované fotky.Byla tam celá rodina.Uprostřed byl velký stůl a okolo křesla.Šel sem o oknu a Nik si stoupl ke krbu a prohlížel si fotky.
„Vím, že je pozdě na omluvy a tak.., ale chci abys věděl, že mě to mrzí a lituju chyb který sem udělal.Zvláště tý jednáte,že mám taky syna. Věnoval sem se jen práci a chtěl sem víc, víc úspěchu a neviděl, že to co mi stačilo ke štěstí sem měl před očima, celou tu dobu.“ Pohlédl na mě a já pokračoval.
„Když si zmizel měl sem vztek, ale na sebe.Začal sem si uvědomovat, že sem ztratil tu nejcennější „věc“.Není dne kdybych nelitoval a také nebylo dne kdybych tě neměl rád.“ Chvíli sem čekal a pak začal mluvit Nik.
„Tati já.......“ na chvíli se odmlčel.
„Nechci tě nenávidět.Já už zapomněl na všechno díky Mikelovi.I když mi ublížili dostal mě znova na nohy.“Podíval sem se na něho nechápavě.
„Co, co tím myslíš. ?“ Náhle uhnul pohledem.
„Když mi bylo osm, tak mě ve škole zmlátil jeden starší kluk a znásilnil.Pokusil se mě zabýt.Kdyby tam nepřišel Mikelo byl bych už mrtví.Ten kluk zmizel.Promiň, nechtěl sem ti to říct. Nechtěl sem ti přidělávat starosti.Měl si své práce dost. A chtěl sem ti dokázat že se o sebe dovedu postarat sám.Stejně tak i já na tebe nepřestal myslet.Čím víc let přibývalo tím víc sem si uvědomoval co pro tebe společnost znamená.Byla a je pro tebe celý život.Dřel ses abys ji dostal tam kde je dnes.Musel sem ti ublížit když sem řekl že ji nechci převzít.Navíc si to také neměl moc snadný, když si na to byl sám.“
„Víš.......“ Třásl se mu hlas.Pohlédl na fotku kde byla Lily.Má manželka.
„hrozně mi chybí.I když je to už sedmnáct let.Hrozně moc mi chybí.“ Po tváři mu začala téct slza a následovala další a další.Snažil se to zastavit a utíral si je rukama.Já, ale vím, že to jen tak zastavit nejde.Šel sem k němu blíž a objal ho.
„Mě taky.“ Řekl sem mu a stiskl ho víc.Cítil sem na zádech dvě ruce.Tenhle pocit, cítit zas svého syna v objetí, toužil sem po něm celou dobu.
„Něco pro tebe mám, něco co ti chtěla dát tvá máma.“ Odtáhl sem se a šel ke dveřím.
„Pojď semnou do mé pracovny.“ Souhlasil a mířil si to za mnou.V mé pracovně sem otevřel jeden ze spodních šuplíků u mého stolu.Vyndal sem z něho malou krabičku zabalenou do tmavého papíru.Podal sem mu ji a řek ať ji rozbalí.Držel v ruce malou, bílou, semišovou krabičku.
„Otevři ji.“ Neváhal a udělal to.
„Chtěla ti je dát až by nadešel ten tvůj čas.Myslím že už nadešel.“

Nikola
V krabičce byli dva svatební prstýnky.Vypadali opravdu nádherně.Poděkoval sem tátovy a rozloučil se.Běžel sem po schodech dolů a vyběhl ven z domu na nádvoří.Tam už čekal Mikelo.Hned sem mu skočil kolem krku.Potom jsme se na sebe dívali a jako kdyby jeden druhému pověděl co udělá.Políbili jsme se a jako vždy se ujal vlády on.Znovu jsme se objali a já zahlédl tátu za oknem své pracovny.Usmál sem se na něho a propletenýma rukama jsme odcházeli k autu.Doma jsme pokračovali v tom čem jsme začali na nádvoří.

Mikelo
Povalil sem ho na postel a nepřestával ho líbat od doby kdy jsme vešli do domu.Na chvíli sem se odtáhl a začal nám sundávat oblečení.Oba dva jsme skončili nazí.Klečel sem na dním a koukal se na to rozkošné tělo jak se podemnou rozplývá.Nemohl sem odolat a znova naše rty spojil.Má pravá ruka mezitím prozkoumávala celou jeho hruď.Zamířila si to také k jeho údu.Ten už se tyčil v celé své kráse.Chvíli sem po něm přejížděl konečky prstů.Jako kdybych se bál dotknout.Má ústa se přesunula na krk a stále níž.Oběma bradavkám jsem věnovala tu nejlepší péči.Rukou už sem přejížděl po celé jeho délce.Konečně sem dokončil tu dlouhou cestu a dostal se až k pokladu.Nejdřív sem jazykem dráždil jeho špičku.Srazu sem ucítil Nikovu ruku na mé hlavě.Jeho prsty my projížděli bludištěm mých světlých vlasů.Tentokrát sem si ho do pusy vložil celého.Pak sem mu do pusy strčil dva prsty.Žužlal mi je a to mě ještě víc vzrušilo.Když to už stačilo, začal sem je zasunovat do jeho malé dírky.Nik hlasitěji zasténal a já pohyboval pomalinku s prsty.Zároveň sem se věnoval i jeho maličkosti.Po krátké době sem prsty vyndal a dostal Nika do konečné fáze.Vyvrcholil mi přímo do pusy.Skoro vše sem spolykal.Zbytek sem si nechal pro něj.Přesunul sem se víš a políbil ho.Tentokrát sem do něj zasunul něco většího.Chvilinku sem počkal až si na mě zvykne.Nik mi dal znamení že už můžu, a já se začal pohybovat.Mé pohyby se začali zrychlovat.Oba jsme pocítili že už bude konec.Přitiskl sem si ho blíž k sobě on mi dal jednu ruku kolem krku a druhou kolem zad.
„Mikelo ........už nemůžu......“ zavzdychal mi do ucha.Byl sem na tom stejně
„Společně........“ Vyvrcholili jsme ve stejnou dobu.Padl sem na něho celý udýchaný.Převalil sem se vedle něj a políbil ho na čelo.Vše jsme si zopakovali ještě jednou.Nechtějte vědět v kolik jsme ráno stávali.Jestli se to dá ještě nazvat ránem.