Nesvlékneš se? 1/2

Nudné deštivé odpoledne se pro Naruta nejspíše měnilo spíše v nudné spací odpoledne, kdy nejprve s nadějí upíral zrak s okna k obloze, vyhlížejíc neviděné slunce. Doufal, že by se přece jen mohlo objevit a projasnit mu tak celý den. Měl chuť na ramen, zašel by za Sakurou, nebo trénoval v lese. Ale v tomhle počasí byla jen myšlenka na to, vyjít do toho prudkého deště srovnatelná se sebevraždou. Po hodině ho nečinnost přestala bavit a začal přemýšlet, čím by se zabavil. Na nějaké společenské hry mohl zapomenout, hrát sám se sebou pro něj bylo příliš nedůstojné a když se nakonec zahleděl na stále ještě neustlanou postel, rozhodl se.
Probudil ho zvonek u dveří. Blonďáček se v peřinách jen zavrtěl a přehodil si polštář přes hlavu. Zrovna se mu tak pěkně spalo. Za žádnou cenu nehodlal vstát a otvírat. To by ten někdo musel mít sebou minimálně tři misky ramenu a Sakuru – chan v dárkovém balení s hodně velikou mašlí.
Jenže zvonění se brzy změnilo na klepání na dveře a když ani to nedonutilo Naruta vyhrabat se z přikrývek, zvolil návštěvník mnohem drastičtější metodu bušení na okno. Blonďák už začínal zuřit, rychlostí blesku proběhl pokojem až k vchodovým dveřím a rázně je otevřel.
„Ehm…. Ahoj, Naruto.“ Začervenal se černovlasý chlapec, když spatřil světlovláska jen v spacích trenkách. Zadíval se proto raději do země, i když nerad.
„Sasuke? Co…. Co…. Co???“ Naruto se z překvapení dostal do šoku. Co sakra Sasuke Uchiha chce u něho doma? A proč není mokrý, vždyť…. Teprve teď si blonďák všiml, že déšť ustal a na obloze opět zavládlo slunce. Sasuke stále stál u jeho dveří, možná doufaje, že bude pozván dál, ale to se Narutovi setsakramentsky nechtělo. Uvědomoval si, že je do půl těla nahý, nijak mu to nevadilo. Stojí ve své chodbě, svého bytu. Stále ještě rozespalý, rozzlobený a kdo ví, co ještě a má Uchihu u svých dveří. Není tohle noční můra? Ticho, černovlasý se neměl k odpovědi.
„Tak vymáčkneš se konečně, Sasuke? Doufám, že to je něco naléhavého, když jsi mi hodlal vymlátit okna. Pokud minimálně někdo neumírá, odskáčeš si, žes mě vzbudil!“ Zavrčel Naruto, kterému už mezi futry začínala být zima, ale vpustit Uchihu do svého bytu by bylo jako nechat projít Satana Nebeskou branou. Nikdy!
„No, já…. přišel sem… No…. přišel sem, abych….“
„Dělej, tak už se vymektej, umrznu tady.“ Netrpělivý Naruto byl čím dál víc bez sebe. Nechápal, proč Sasuke přišel. Jediné, co věděl naprosto přesně bylo, že ho nesnáší a přeje si, aby zase co nejdříve odešel. Ne, aby se vypařil, aby vysublimoval, vyšuměl, rozpadl se a zmizel z jeho života. Jen ho ještě více znepokojovalo, že dnes nechal černovlasý masku nedostupnosti doma a nasadil výraz něčeho, co se dá k jeho osobě přirovnat jen těžko – cítícího člověka. Ne, tohle nemohl být Sasuke.
„Nechtěl by ses svlíknout úplně?“ Usmál se Uchiha nevinně, ale hned jak uviděl Narutův vyděšení pohled, pokusil se svůj výrok upravit. Naruta polilo horko.
„Ne, ne ne.. tak sem to nemyslel. Totiž…sakra.. Ne. Nic si nemysli, to….no… jak bych Ti to vysvětlil… To by bylo na delší dobu. Nepozveš mě dál?“
„Ne!“ Bylo to rychlé a rázně odmítnutí, kdy měl blonďák ještě oči dokořán, srdce v úprku a myšlenky typu „Vždycky sem věděl, že je jinej, ale až tak?“ Už se chystal přibouchnout mu dveře před nosem a na celou tu hloupou scénu zapomenout, když v tom ještě Sasuke promluvil.
„Maluju.“
„Cože?“ Jakoby snad Uzumaki špatně slyšel, pootevřel a shlédl Sasukeho smutný výraz. Opravdu nebyl ve své kůži, Uchiha Sasuke jen nerad o něco prosí a už vůbec nežádá. Tenhle jeho pohled byl více než prosebný.
„Že maluju. Potřeboval bych Tvojí pomoc, Naruto. Myslím to vážně. Můžu… můžu Tě pozvat na ramen? Vysvětlím Ti to, samozřejmě můžeš odmítnout, ale….“ Sasuke nemusel nic dodávat, blonďák se soukal do kalhot a mikiny, měl neskutečný hlad. V mžiku už za sebou zamykal, popadl Uchihu za rukáv a vlekl ho za sebou ke stánku. V ten moment mu bylo srdečně jedno, co to Sasuke plácal o nějakém svlékání nebo malování. Hlavu měl plnou vroucí chutné polévky s nudlemi, zeleninou, vajíčkem a kousky masa. Ta představa byla jeho modlou. Donutil černovláska k běhu.
Když už seděl Naruto spokojeně na židličce a hladil si nacpané bříško, přičemž před ním stálo navršených šest prázdných misek, rozhodl se Sasuke, že by mohl konečně začít mluvit. Ještě než stačil otevřít pusu, blonďák ho předběhl.
„Dík, Sasuke. Nečekal jsem, že mě pozveš, asi přeci jenom nebudeš takovej suchar.“ Zasmál se Naruto a poplácal Sasukeho po rameni. Ten se raději podíval stranou, aby nebylo znát, jak protáčí oči a zhluboka oddechuje, aby tomu ubožákovi jednu nevrazil.
„Ne, Naruto, fakt nejsem suchar. Něco bych od Tebe potřeboval, ale je to taková zvláštní prosba. Chtěl bych….“
„Tak přeci jenom, Uchiha Sasuke mně o něco prosí, neměl bych vyhlásit státní svátek?“ Opět se rozesmál blonďák a černovlasý už zatínal ruce v pěst a skřípal zuby. Kdyby jen nebyl Naruto tak ukecanej, možná by to i dořekl. Zvolil jinou taktiku. Upřel na světlovláska jeden ze svých vražedných pohledů a bylo znát, jak Naruta smích rychle přešel. Sasuke ho chytl silně za rameno a podíval se mu do očí.
„Nech mě prosím, domluvit!“
„Jo, jo… jasně. Mohl si to říct hned. Ehm..“ Byl Naruto v rozpacích a přiznal si, že v tu chvíli měl i strach. Ze Sasukeho šla hrůza.
„No, jde vlastně o to, že se v poslední době věnuju umění, hlavně kresbě a malbě. Takový věci jako zátiší, krajinky a předměty už mám za sebou a hledám něco náročnějšího. Přemýšlel jsem o aktech.“ Zakončil svou řeč Sasuke, maličko červeňoučký, neb Naruto jistě neočekával, že bude jeho modelem. Avšak ten ještě nic nepobral.
„Woow, nikdy bych do Tebe neřekl, že budeš umělecky založenej, ale co. No a v čem je problém? Řekni si kterékoliv holce, všechny se jistě ochotně svlíknou.“ Pokrčil Naruto rameny v domnění, že je věc vyřízená a odvrátil se od černovlasého.
„Počkej, Naruto! V tom je ten problém…. Já.. já nechci malovat holku.“ Uchiha si myslel, že se snad víc hanbou propadnout nemůže a blonďákovo dlouhé vedení mu situaci jen ztěžovalo.
„A koho teda chceš malovat? Snad ne Kakashiho, i když mohl by si konečně sundat masku.“ Poškleboval se Naruto.
„Chci malovat Tebe, Naruto.“ Upřesnil nakonec Sasuke a čekal hromadu nadávek a mnoho hlasitých odmítnutí.
„Mě?“ Podivil se Naruto a mozek mu pracoval na plné obrátky. To by znamenalo, že se musí svléknout. To by znamenalo, že se musí celý svléknout, úplně celý. Co? „Já? Ale proč já? Vždyť… vždyť podívej se na mě, nic na mě není.. vůbec nic k vidění, ani nemám hezký tělo. Kdepak, akorát by sis zkazil plátno.“ Mávl nad tím světlovlasý rukou, ačkoli si ještě sám nepřipadal přesvědčený a hodně vyvedený z míry. Něco takového by ho nikdy nenapadlo. Sasuke se ale nenechal jen tak odbýt, teď, když to Naruto tak rázně neodmítnul. Věděl, že mu musí zalichotit, potřebuje ho.
„No tak, Naruto. Víš stejně jako já, že to není pravda. Poslední dobou jsi hodně trénoval a Tvým těle je to znát, všiml jsem si. Proto jsem oslovil Tebe, nikdo jiný takhle dobře nevypadá. Prosím, potřebuju Tě.“ Černovlasý by si nejraději napráskal za svojí podlézavost, která mu nikdy nebyla vlastní, ale jasně viděl, jak jeho slova zapůsobila. Naruto se ve své pýše nadechl a trochu zarděl, opravdu si musel přiznat, že v poslední době vypadá více než dobře. Překvapilo ho, že to Sasuke zaregistroval. Jaké to asi bude, až bude jeho pěkně vytvarovaná postava vtisknuta barvami do plátna.. třeba na věky. Ale měl ještě jednu otázku.
„Dobře, dobře, myslím, že bych to pro Tebe mohl udělat. Ale… ale to mám být vážně úplně nahý?“ Sasuke se právě tohohle dotazu obával. Věděl, že je Naruto tak trochu stydlivý, ale pokusil se na to jít pomalu.
„Chtěl bych, aby to byl akt, tudíž bys měl být nahý, ale rozhodně to nebude hotové za den, takže bys pro začátek mohl mít na sobě spodní prádlo, než si na to zvykneš. Šlo by to?“ Uchiha doufal, že mu to projde, pozorujíc přemýšlejícího blonďáka.
„No,“ řekl Naruto nakonec. „Vlastně proč ne, o nic nejde.“ Kývl na Sasukeho a usmál se. Černovlásek v duchu zajásal.
„Tak to jsem rád, platí. Co takhle zítra po tréninku?“ Navrhl Sasu a doufal, že blonďák nemá v plánu něco jiného. Kéž by neměl, ale teď když dal souhlas začal se Sasuke trochu bát, jak to všechno bude probíhat.. co když se v průběhu malování pohádají a obraz zůstane nedokončený? To se nesmí stát, musí Naruta rozmazlovat, co to půjde, aby zůstal.
„Klidně….ale jsem docela zvědavý, mohl bych přijít už dneska večer? Budeš volný?“ Projevil Naruto vlastní iniciativu, což Sasukeho zaskočilo, avšak i překvapilo. Tak chlapeček je nějak hrr, pomyslel si. Beztak by se večer díval na telku nebo si něco četl, takhle přijde domů a hned všechno připraví.
„S tím nemám problém. Tak v sedm?“
„Okey, budu tam. Tak čao.“ Usmál se naposledy Naruto a Sasuke nemohl pochopit, co že je najednou tak nadšený. Pozoroval blonďákovu mizející postavu v dálce a začal přemýšlet, jak to vlastně všechno provede. Musel připravit scénu, kulisy, rozestlat postel, taky něco k zakousnutí, namíchat barvy, ořezat tužky, natáhnout plátno….
„Jestli to do sedmi stihnu, tak jsem génius.“ Zaplatil a vyřítil se ze stánku jako blesk, míříc k domovu.

„Crrrrr, Crrrrr.“ Zvonek u dveří vytrhl černovláska z úvah. Ale co to? Do sedmé hodiny zbývalo ještě víc jak dvacet minut. Šel tedy otevřít a vůbec nepředpokládal, že by Naruto mohl přijít dřív, nejspíš jen někdo zase něco chtěl. Měl v plánu nevítaného návštěvníka co nejdříve vykopnout, byť by to byla Sakura – chan. Otevřel.
„Ahh…. Naruto…, ty…“ Opravdu tam stál, s rukama za zády a nevinně se uculoval. Tím přivodil i Sasukemu rozpaky a ten se nezmohl na víc, než na něj notnou dobu zírat. Ihned na něm poznal, že byl ve sprše, určitě se upravoval, vlasy měl dokonale urovnané do svého obvyklého účesu, avšak ne rozcuchané. Modř jeho velkých očí se zdála ještě jasnější.
„Ehm, Sasuke? Můžu dál?“ Zeptal se najednou blonďáček, když už neměl tu trpělivost stát venku a vyměňovat si s černovlasým překvapené pohledy. Jakoby nevěděl, že přijde.
„No, promiň. Jasně, pojď dál. Já jen, jsi tu dřív, nečekal jsem to.“ Konstatoval zbrkle Sasuke a ladným pohybem paže vyzval světlovláska dovnitř. Zavřel za ním a jakmile pokračoval v jeho stopách dál do domu, Narutova vůně jej okouzlovala. Slunečnice a maliny, jeho oblíbená vůně. Naruto se rozhlédl po velkém pokoji.
„Woow, to je jako království, bájo.“ Jako první jeho pohled spočinul na nevelkém stojanu s již nataženým plátnem, které bylo prozatím čistě bílé. To se brzy změní, pomyslel si blonďák a udělal několik váhavých kroků vpřed. Ihned jej upoutala obrovská postel s nebesy. Takový luxus nikdy neviděl. Nebesa byla stejně jako rozestlané přikrývky blankytně modrá a halila polovinu postele a celou zadní stranu. Látka se zdála pevná, avšak její průsvit dal znát tenkému materiálu. Skutečná nádhera.
„Nechceš něco k pití? Mám tu i jídlo, pokud bys….“
„Ale kvůli tomu tady nejsem, ne?“ Přerušil jeho nabídku Naruto a podíval se na něj pohledem, který u něj Uchiha ještě nikdy neviděl. Byl zvláštní, vyzývavý a přitom tajemný. Světlovlasý se ihned obvykle usmál, když si všiml, jak ho Sasuke studuje. Zřejmě nebyl nejlepší nápad mu na to kývnout. Ale už tu byl.
„Fajn, jak chceš. Já mám vše připravené. Svlékni se a lehni si na postel.“ Přikázal mu svým neoblomným hlasem černovlásek, jakoby jeho výzva byla dočista všední. „Svlékni se.“ Znělo to neobvykle ze Sasukeho úst, nicméně Naruto věděl, do čeho jde. Ani netušil proč, zkrátka instinktivně se otočil k černovlasému zády a vysoukal se z trička, které ledabyle odhodil na podlahu a poté i z kalhot, jež triko následovali. Nyní se jen v černém těsném prádle obrátil k Sasukemu. Ten mu však nevěnoval pozornost a míchal barvy. Naruto si povzdechl. Jeho dalším cílem byla postel. Pomalým krokem k ní přistoupil a nejprve se posadil. Byla měkká a hřejivá. Pomyslel si, jaké má Sasuke štěstí, když každý den spí pod nebesy v téhle záplavě hebké modré látky. Musel si tam jistě připadat jako v ráji. Bez toho, aby si všiml, že ho tmavovlasý chlapec pozoruje se natáhl a klidně oddechoval.
Naprosto vykolejený Sasuke nevnímal, že lije vodu na zem a upřeně sledoval blonďáčka ve své posteli. Bože, jak byl jenom krásný, úchvatný. Vážně věděl o Narutově pěkně tvarované postavě, ale tohle nečekal. Bříško bylo i přes jeho odpolední rámenový nášup dokonalé ploché, ba dokonce byly znát vypracovanější břišní svaly. Hrudník štíhlý a úzký, bradavky světloučce hnědé, jako dvě ozdůbky. Elegantně klenutá ramena přecházející v ladnou šíji a nakonec perfektní tvář andílka. Spodní část těla odmítal komentovat už jenom při pohledu na plné boxerky a zadeček jako by volal po stisknutí. A co teprve, až bude nahý. Sasuke se oklepal a probral, přičemž mu z ruky vypadla mistička s vodou. Lekl se a ihned se zbrkle snažil nepořádek uklidit. Naruto zaregistroval jeho nešikovnost a s úšklebkem se zvedl, aby mu pomohl.
„Skoro mám pocit, že to děláš naschvál, Uchiho.“ Poznamenal, sebral z podlahy své triko a hodil jej do louže na zemi. Klekl si, aby mohl vodu setřít, ale Sasu jeho svršek zvedl a překvapeně se na něj obrátil.
„To ne, podívej, je mokré. Přinesu ručník, jsi host, nechci abys…“
„Přestaň žvanit, je to jenom voda. Uschne to, krom toho, nejsem z cukru.“ Usmál se na něj blonďák a vytrhl mu triko z ruky. Na všech čtyřech potom začal vytírat kaluž na podlaze a jako ve snách nad ním stál Sasuke neschopen slova. Naruto Uzumaki u jeho nohou a skutečně, když se k nim Naruto při svém úklidu dostal, vzhlédl a nerozuměl, proč tam černovlasý jen tak stojí a zírá na jeho polonahé tělo, jakoby snad on neměl totéž. Možná krásnější.
„Hey, Sasuke, já nejsem Tvoje uklizečka. Jdi to aspoň pověsit.“ A blonďák po něm hodil naprosto promočené triko, které bohužel zmáčelo i jeho. Teprve až to donutilo Sasukeho vzdálit se od něho. Naprosto bez řečí se odebral do koupelny, kde na jednu ze šňůr pověsil chlapcovo oblečení. Při té příležitosti si i opláchl obličej, aby se vzpamatoval. Pomalým a váhavým krokem se vracel do pokoje, ale dříve, než stačil světlovláska spatřit, uslyšel ho.
„Sasuke? Víš, rozhodl jsem se, že to chci mít za sebou. Přece mě nevykoukáš, tak jsem se…..
„Svlékl????!!“ Uchiha měl pocit, že se mu zastavilo srdce. Byl to jeden šok za druhým. Byl ohromený, nebo ochromený? Blonďáček stál před postelí a jeho naprosto odhalené tělo Sasukeho hypnotizovalo. Skvostný, ani jediná chybička. On sám byl dokonalým uměním. Nemohl se pohnout, dokonce ani promluvit. Pohledem sjel k jeho chmýřím porostlému rozkroku. Tam se jeho očím zalíbilo do takové míry, že kdyby jeho strnulost Naruto nepřerušil, nejspíš by stejným směrem zíral ještě pár dalších hodin.
„Ehm.. no.. doufám, že to nevadí.“ Mírně se začervenal a nechápal Sasukeho rozpaky. Co čekal, že uvidí? Možná, že ho blonďákova velikost zklamala a on jej odmítne jako modela. Nebo se začne smát? To by chlapcovo ego jistě velice ranilo, ale ne, nic takového se nestalo.
Ač s obtížemi, Sasuke se pokusil nasadit profesionální tvář a uhnul pohledem k plátnu. Červenal se a pocítil nevysvětlitelnou horkost. Hlasem, který se mu překvapením stále lámal odpověděl.
„Samozřejmě, že to nevadí. Jsem rád, že se nestydíš, aspoň se potom nebudeš muset přemáhat vysvléct.“ Oddechl si, že nemá chlapcovu postavu na očích a zíral do prázdné misky na vodu. Uklidňoval své srdce a vysvětlil si to jen tím, že je příliš rozrušený. Jakmile začne malovat, upokojí se. Nalil do mističky trochu vody a odložil ji stranou.
„Vlez… vlez si prosím na postel. Natočím si Tě, jak potřebuju.“ Myslel, že to řekl příliš tiše, než aby jej Naruto slyšel, ale ten jen kývl a poslechl. V tom okamžiku Sasukemu ujel pohled a on spatřil blonďáčkův zadeček, když se soukal na matraci. Jeho hruď opět zdivočela. Nechápal sám sebe, zvolna se přiblížil k Narutovi a shlédl jeho nahotu ve své posteli. Snažil se všemožně vyhýbat pohledu do slabil. Zaregistroval jeho vyplašený výraz a dříve, než se ho dotkl, zeptal se.
„Jsi nervózní, Naruto?“ Usmál se na něj poněkud rozpačitě, avšak Naruto jakoby nechtěl dát najevo jakoukoliv nejistotu se pokusil o pohodový úsměv a rukou si podložil hlavu. Pochybnosti na něm znát byli.
„Ehm, vůbec ne. Nemám důvod. A ty? Jsi nervózní Sasuke?“ Blonďák vlastně ani netušil, proč se vůbec ptá. Uchiha Sasuke přeci nemůže nikdy váhat. On má jen správná rozhodnutí. Cítil na sobě černovláskovi oči a přiznal si, že mu nevadí, když se někdo kochá jeho tělem. Sasuke zakolísal.
„Strašně.“ Zasmál se, když upřímně přiznal své pocity. Nerozhodně si prohrábl vlasy a pohlédl chlapci do očí. Ten zvážněl, opravdu takovou reakci nečekal. Překvapilo ho to. Sasuke byl přeci vždy tak sebejistý a najednou dal najevo nejistotu. Zvláštní. Naruto si pomyslel, že bude nejspíš nejlepší, když ho trochu povzbudí. Šlo přeci o jeho obraz a on na něm chtěl vypadat opravdu dobře. Nestál o rozklepanou ruku vystresovaného malíře. Natáhl paži a hřbetem ruky se jemně dotkl jeho bříška.
„Nemusíš být, o nic nejde. Já Ti věřím, dopadne to dobře.“ Ujistil ho a ruku stáhl. Připadal si, že zmatenější už být nemůže. To Sasuke ho požádal, aby mu pózoval a teď je nervózní? Proč? Že by to bylo kvůli jeho nahotě? Ne, takhle si to přece přál. Čekal, až mu černovlasý dá pokyn k tomu, jak si má lehnout. Uchihu zaskočilo, že se ho Naruto dotkl, zachvěl se a tělem mu projel impulz vzrušení. Bože, proč? Musel se dostat do klidu a vzdálit se od něj, ale ještě před tím ho potřeboval mít ve správné poloze. Nadechl se.
„Díky, taky doufám. Takže, otoč se na pravý bok, takhle.“ Pomohl chlapci se otočit tak, aby se díval na plátno. Měl si pravou rukou podpírat hlavu a levou mít ledabyle přehozenou přes hruď. Celou tu dobu se ho přitom dotýkal, musel mít vyladěný každý detail, dokonce i prsty. Naruto vnímal, jak každé místo, kde na něj Sasuke vztáhl ruku, začíná žhnout. Snažil se nevypadat moc rozpačitě, ale nešlo to, když se černovlásek přesunul k dolní polovině jeho těla.
„Pravou nohu nech nataženou, možná ji maličko ohni. Levou pokrč v koleni a natoč koleno do výšky.“ Přejel Sasuke po jeho noze až na nárt a pomohl mu upřesnit svou vizi. Naruto zavřel oči, připadal si v téhle poloze příšerně vyzývavý, přičemž jeho rozkrok byl teď nejspíš přímo vystaven Uchihovým očím. Ještě bohužel netušil, že Sasuke bude chtít víc. Naruto se začínal nehorázně stydět.
„Naruto, ještě mohl bys… vysuň pánev trochu víc dopředu.“
„COŽE?“ Blonďáček se vylekal. Ještě víc? Jakoby se už teď necítil jako lacině prodejný kus masa. Černovlasý se ho pokusil zklidnit. Už se smířil s tím, že v Narutově blízkosti mu srdce nestíhá a nebýt dlouhého trika, jeho vzrušení by jej prozradilo. Neměl ponětí, proč se mu to děje a momentálně neměl v úmyslu to zjišťovat.
„Klid, v pohodě, prostě jen…“ Sklonil se nad Narutem, položil mu ruku na kyčel a druhou na zadeček. Poté jej jemným tlakem donutil se prohnout a vystrčit své mužství. Světlovlásek po něm hodil vyděšený pohled plný bázně a studu. Okamžitě se začal červenat. Sasu měl sto chutí se usmát jeho úleku, ale zachoval si tvář. „Neboj se ukázat své přednosti, Naruto, takhle je to lepší.“ Věnoval mu upřímný úsměv a poodstoupil od něj, aby zhodnotil scénu. Ještě se na okamžik vrátil, aby popravil přikrývky.
„Perfektní!“ Okomentoval Narutovu provokativní polohu a pomalu přecházel zpět k plátnu. Chlapec pod nebesy stále netušil, co o tom všem má myslet. Samozřejmě, byl to akt, ale bylo znát, že se Sasuke vůbec nebojí přitvrdit. Pohledem sklouzl dolů a s potěšením zjistil, že jeho penis rezignoval na Sasukeho doteky. Bál se, že na něm bude vzrušení poznat.
„O mých přednostech by se dalo spekulovat.“ Podotkl nejistě Naruto. V tomhle si nikdy moc nevěřil a na svůj vzhled nespoléhal. Černovlásek držel v ruce paletu a vodou rozpouštěl barvy. Nezdálo se, že Naruta vnímá. Duchem byl už jinde. Znalecky míchal odstín za odstínem a nakonec, aniž by vzhledl, pronesl.
„Podceňuješ se. Jsi nádherný.“ Náhle, jakoby na povel oba ztuhli a uvědomovali si tíhu vyřčených slov. Zahleděli se na sebe v ujištění, že oba slyšeli totéž. Narutovo srdce se na okamžik zastavilo a odmítalo nabrat rytmus. Jeho mozek se snažil pobrat novou informaci a přitom nepřijít do směšných rozpaků. Sklopil oči dolů.
„Děkuju.“ Šeptl a dál se k tomu nevyjadřoval. Sasuke by se nejraději propadl do země a nebo ještě lépe, pořádně se propleskl. Jak jen mohl být tak neuvážlivý? Ano, nevnímal, co Naruto říká a o to hůř. Odpověděl čistě pravdivě, podle svého svědomí. Ani se nesnažil pravdu jakkoli zamaskovat. Byl chlapec, stejně jako on. Je to vůbec etické, takhle se vyjadřovat o někom stejného pohlaví?
„No…nemáš, nemáš zač.“ Řekl mírně znepokojeně černovlasý umělec a oddychl si. Chystal se naplno oddat obrazu. Ještě jednou pohlédl na světlovlasého chlapce ve své posteli a usmál se na něj, aby jej ujistil, že je připravený. Jindy by nejprve začal skicou a rozvržením si kompozice po plátně, ale teď ne. Přešel rovnou k barvám a připravoval se Naruta malovat z fleku. Celkem si věřil. Začal.