Neušlechtilý - 7. kapitola

Další den. Kdo by řekl, že tak málo dní, tak málo hodin, a tolik se toho může změnit? Kdo by to řekl? Pomyslel si? Ale když tak přemýšlím, někde stačí jenom pár sekund a svět je hned jiný. Toto je ten trošičku lehčí případ. Ale o trošičku, avšak s větším následkem.
Převlečen, nasnídán a umyt se procházím chodbami směrem na zahradu. Dneska je zvláštně. Nebe je celé šedé, zataženo, žádné větší světlo. Ale vzduch, který panuje, nevydává žádné náznaky deště. O to více je nepříjemněji.
Tentokrát se z okna nedívá. Naštěstí. Cítím jakousi úlevu, svobodu, můžu se volně oddat své práci. Celé dopoledne jsem se tedy věnoval přehrabávání hlíny v záhonu, kam hodlám zasadit pár keříků.
"Pane Danieli, princezna Skidaia vás očekává," ozvalo se za mými zády a než jsem stačil vzhlédnout, mohl jsem akorát rozpoznat záda pana Dalase.
"Super," špitl jsem ironicky a zhrozil se nad pomyšlením, proč si mne ta princeznička žádá. Opustil jsem záhony, rychle se upravil a vyrazil do její komnaty v prvním patře zámku Mariesell. Cestou jsem se modlil o přežití. Nemám ji rád, vůbec.
Nejprve zaklepat, poté vejít. Tohle tady platí, zejména pro služebnictvo. Také jsem to tak udělal.
Jakmile jsem vešel, spatřil jsem ji. Seděla v křesle a spokojeně se usmívala.
"Posaď se," kázala mi s pohledem na protější židli.
"Ne, děkuji," odsekl jsem zdvořilým tónem.
"No jak chceš, ale bude to nadlouho."
Sakra! Pomalým pohybem jsem vklouzl na židli a seděl, rovný a nehybný jako dřevěné prkno.
"Protože jsem princova snoubenka, bylo by dobré, abych o něm něco věděla. Ale nechci se ptát přímo, proto jsem si povolala tebe," začala a lehce se naklonila dopředu, naprosto uvolněná.
"Slyšela jsem něco málo o princově tragickém dětství. A teď ten únos… tam jste se seznámili, že?"
Pouze jsem kývl.
"Vypadá to, že jste se tam hodně spřátelili," nadhodila.
"Ano, jsme jako bratři, když on jednoho ztratil," hrdě jsem řekl a propaloval ji očima, stejně jako ona mne.
"To věřím, bratři s podobným chováním, kteří se ocitli na opuštěném místě, o samotě, to vždy bývají ty srdcovky, kdy se jeden otevře v nouzi tomu druhému. Bratři, kteří spolu drbají a oznamují si, kdo je jak dobrý. Bratři, kteří spolu mohou dělat maléry," vykládala a očima zkoumala potah křesla.
"To je jedna definice," ušklíbl jsem se.
"Ano, to ano. Jaká je podle tebe další?" přesměrovala pohled zpět na mě a ani nemrkla. Musel jsem uhnout pohledem, jinak to nešlo.
"Ti, kteří si rozumí, chápou a zastávají jeden druhého. Nikdy se nezradí a vždy podpoří," samozřejmě mnoho dalších věcí, ale to by se blížilo spíše k termínu milenci. Musím držet krátkou uzdu.
"To také," souhlasně kývla. "Jste skoro pořád spolu."
"Ne, jen párkrát, vždyť pracuji, jsem sluha," zamítal jsem její slova.
"A co ty lekce?" přivřela oči. Vím, kam tím míří. Tuší to.
"Jenom rozvíjím princovu schopnost, která je uložena hluboko uvnitř. Nic víc," stále vyvracím její konstatování.
"A ty dlouhé návštěvy při nesení čaje?"
Zadrhl jsem se. Kde to vzala? Odkud to ví? Všimnout si toho nemohla, to ne.
"Ta služka… Lina. Ta je docela výřečná," se sladkým úsměvem se přihnal i strach a paralyzoval mě.
"Diskutujeme ohledně různých věcí, přeci jen, jak říkám, jsme jako bratři," honem jsem se ovládl a pronesl další výmluvu.
Princezna to už nevydržela. Odtáhla se od křesla a přihnala se ke mě. Klečela jednou nohou na zemi a držela za límec. Nemá takovou trpělivost jako já, ale každopádně její agresivita je velká a já dostávám menší strach.
"Já vím, co spolu děláte, a mám i dostatečné důkazy na potvrzení. Jenom mi to řekni. Řekni to," šeptala mrazivým hlasem těsně u mého obličeje a čekala, co udělám.
"Nevím, o čem mluvíte," hrát neviňátko vždy zapůsobí.
"Nevíš?" skořicové oči se proměnili v černou smršť, vraždící, její okouzlující rty se zkroutili do šíleného úšklebku. Límcem si mě ještě přitáhla, pak zatlačila před sebe a já narazil tvrdě do vysokého opěradla. Zabolela mě hlava.
"Vážně nevíš?!" zvýšila hlas a znova si mě přitáhla.
"Nevím," špitl jsem a připravoval se na to, co nastane. Vrazila mi facku. Celá levá líce mě pálila. Znovu se mnou praštila o tvrdé opěradlo. Bolest na temenní kosti zesílila.
Nevím o co se pokoušela. Ale chce docílit aspoň jedné věci ze dvou. Buď se přiznám, nebo aspoň z obrany jí něco udělám a mohla by mě pak obvinit. Nesmím dělat vůbec nic, jenom sebou nechat mlátit.
Na tváři mi přistála další facka.
"Přiznej! Že jste milenci! Řekni to! Řekni!" křičela z plných plic těsně u mého ucha. Nesměl jsem dělat vůbec nic. Jenom vstřebat další praštění o opěradlo.
"Co vás to napadlo?!"
"Jste milenci, jen to řekni!"
Zavřel jsem oči a zavrtěl hlavou.
"To bych si nikdy nedovolil, kde jste na to přišla?" jsem tak zdvořilý a jí to vadí. Ještě více se rozzlobila, strhla mě z židle a nechala spadnout na zem. Však jsem před sebe přednastavil ruce a zabránil tvrdému spadu. Hned jsem se však otočil a pokusil se vstát, něco tvrdého se mi však zabořilo do boku a svrhlo na zem. Kopla mě.
"Ty ho miluješ, já to vím! Řekni mi pravdu!"
Než jsem stačil odpovědět, dvakrát kopla do mého břicha. Svíjel jsem s bolestí, ale nemohl nic dělat.
"Ne, tak to není!" musím ho chránit za každou cenu. I za cenu mého postižení nebo smrti jakkoliv bolestivé.
"ALE JE!" znova do mě praštila. Má sílu, nejen duševní, ale i fyzickou. "Jste milenci!"
"Ne… nejsme…" můj hlas byl prosebný a ten nejupřímnější. Na ni to nemělo žádný vliv. Sklonila se ke mně, pevně uchopila můj límec a zahleděla se mi do očí.
"Ale jste," zlehka špitla a chystala se mnou udeřit do tvrdé podlahy. Až to udělá, budu mít nejspíš tržnou ránu. Nevadí. Ochráním ho, ať to stojí cokoliv.
Lehce trhla s mojí hlavou nahoru, ale předtím, než plnou silou praštila o zem, zastavila se. Zastavil ji hlas. Hlas, který dobře znám.
"Ano, jsme," ozvalo se od dveří její komnaty. Když jsem tam přesměroval oči, stál tam on. Bien. Měl ten nejtvrdší pohled, jaký jsem kdy uzřel. Vypadal tak důležitě, o tolik starší než je. Stále se přísně díval na princeznu. Opatrně mě pustila a zdrceně vstala. Měla sklopené oči. Nedokážu si představit, co se jí honí hlavou.
"Aha," vydechla a odkráčela z komnaty. Nechala mě tam zmrzačeného spolu s Bienem. Ten se po jejím odchodu, kdy třískla silně dveřmi, ke mně přihnal a ihned podepřel.
"Cos to jen udělal," špitl jsem zmoženě a dostával se pomalu na nohy, držíc za hlavu a břicho. Směšně si odfrkl.
"To bych se tě měl zeptat já."
Odtáhl jsem ho od sebe a v odstupu položil ruce na jeho ramena.
"Já tě chránil! A ty si přijdeš a vše jednoduše řekneš!" vyčetl jsem mu.
"To jsem tě chránil zase já," bránil se.
"Mě chránit nemusíš! Já jsem jen obyčejný sluha!"
Bien prudkým pohybem strhl mé ruce ze svých ramen a vrhl se mi okolo krku.
"Ty jsi víc než to," špitl a na hlase byly znát emoce.
"Co teď?" můj šepot nebyl ani tak směřovaný jemu, spíše sám sobě.
"Jestli je pravda, že za měsíc půjdu na schůzku králů, musím zjednat mír a pak nebude problém zbavit se Skidaii."
"Hm, to máš asik pravdu…" nemám chuť odporovat. Nemám chuť dělat vůbec něco. Doprovodil jsem prince k jeho pokoji a donesl mu čaj na uklidnění. Sám bych se jím rád předávkoval. Pak mě čekala práce na zahradě. Princeznu jsem vůbec nezahlédl. Naštěstí. Večer jsem se po tomto namáhavém dni a se stálými bolestmi složil na křeslo naproti Lině.
"Co si myslíš o princezně?" promluvil jsem nenápadně. Lina se zaculila než odpověděla.
"No, podle mě je inteligentní a milá, laskavá. Udělala si ze mě komorní a tak jí docela často pomáhám, dobře se s ní povídá."
Odfrkl jsem si a Lina na mě nechápavě vzhlédla. Netuší, proč jsem ztěžkle zavrtěl hlavou.
"Až moc dobře, ne?" naklonil jsem hlavu na stranu, moje tvář byla vážná. Dívka to stále nechápala.
"Lino…" nevěděl jsem jak začít. Nadechl jsem se a připravoval souvětí, která bych mohl použít a neublížit jí. "Víš, nechci tě nijak odrazovat, ale dávej si na princeznu pozor, na to, co jí říkáš. Sice se ti to nezdá, ona není taková, jak vypadá. Prosím tě, neměj mi za zlé, když ti tohle říkám, ale vážně si drž od ní odstup a nic o mě a princi jí neříkej."
Lina na mě upírala oči, její výraz prozrazoval vyděšení, překvapení a také nevěřícnost. To vše jsem mohl od ní vyčíst. Poté zavrtěla hlavou s pevnou vírou, že tohle je vše trik.
"Ale to přece ne! Vždyť si s ní povídám, dala mi i šaty a-"
"Nedej se koupit za šaty ani šperky!" přerušil jsem ji křikem a prudkým vstáním z křesla. "Nesmíš se dát koupit! Nebuď jako ostatní! Vždyť ty máš srdce, tak na ni nedej a drž se od ní dál! Ať se to nezvrtne ještě více…" hlesl jsem a zavřel oči. Nastalo ticho.
Nikdo z nás nepromluvil. Já si v duchu přemítal všechna slova a bál se, jestli nepřeháním. Jestli jsem jí neublížil. Neranil. Jestli jsem to dobře vysvětlil. Bojím se, a to hned několik věcí najednou. Nejvíce však, abych neztratil Biena. Aby se neztratil on sám.
"Co se má zvrtnout?" promluvila po chvilce ticha. Vytrhla mě tak ze snění. Já jen zavrtěl hlavou a odešel. Nechal ji tam seděl s tolika náměty na přemýšlení. Snad to pochopí.
Noc byla velmi neklidná, aspoň pro mě. Stále jsem se vrtěl a měl až moc špatný pocit. Co se stane zítra? Co se stane příští týden? Co se stane ve vzdáleném budoucnu? Otázky se nedají jen tak vypudit z mysli. Stále se totiž zobrazují a očekávají, že na ni vymyslíme odpověď. Ale na některé nejde, proto se stále vrací a to je největší noční můra.
Ráno jsem se probudil, celý roztřesený. I Arián mi vyčítal, že nemohl usnout při mém neustálém vrtění. To je strach až tak působivý? To až tolik dokáže ovládnout tělo někoho a úplně jej vykolejit? Upravil jsem se, pak dorazil do naší jídelničky. Na snídani byl jako vždy chléb s máslem. Pak nám Lina všem osobně donesla šálek čaje. Voněl nádherně. Sice obyčejný jahodový, však lahodný, jako nikdy dříve. Ale bylo nepříjemné, jak na mě visely dvě oči. Skoro stále mě nenápadně pozorovali, a já to cítil. Co se děje, Lino?
Celý den jsem se cítil jaksi podrážděný. Unavený. Nedivím se. Bylo mi vážně zvláštně. Na zahradě jsem to ale vydržel, pak si mne vyžádal Bien a já s oddechem za ním došel. Najednou mi vyjít těch pár schodů přišlo…těžké. Otevřel jsem dveře od jeho komnaty a přišel k němu. Seděl jako vždy na kraji postele a usmíval se na mě. Ten úsměv byl…jak dokáže být tak bezstarostný?
"Ahoj Biene," snažil jsem se napodobit jeho úsměv, ale nešlo mi to. Jako bych měl opožděné reflexy, jakoby moje tělo bylo ztuhlé. Než jsem si uspořádal myšlenky, Bien už u mě stál se starostlivým pohledem a hleděl svýma medovýma očima do těch mých.
"Co se děje?" s položenýma rukama na mých ramenech mě přímo propaloval. Zavrtěl jsem hlavou a snažil se dát do kopy.
"Nic," usmál jsem se a udělal pár kroků dopředu, abych si sedl na židli dříve, než se mi zhroutí nohy. Ano. Tak necitelné…zvláštní. Co se to děje?
Čas mi je najednou cizí. Okolí tiché. Nebezpečně tiché. Cítím jenom nepravidelný puls mého srdce. Cítím studený dech, zrychlený, přijde mi, že nedokážu nabrat tolik kyslíku jako normálně a to mě straší. Zastavil jsem se? Co já vím? Moje mysl tu nějak není, není spojená s mým tělem.
"Danieli!"
Výkřik se rozlehl po celé místnosti a bodl mě hluboko do hlavy. Vůbec jsem nevnímal, až na jeho hlas. Jeho vystrašený hlas. A také tvrdý náraz. Mlží se mi pohled. Sakra! Všechny ostré obrysy překrásného nábytku, světlo i tma, vše se mi mlží! Něco mě převrací. Něco…někdo. Bien! Hledí na mě se zarmouceným výrazem, k smrti vyděšeným. Ale i on se mi mlží. Ne! Mrkám co nejvíce můžu, nesmím ho ztratit z očí! Nesmím!
Biene! Ne!
"Danieli! Co…co?!" třese se mnou, ale nějak to nevnímám, i když se snažím, co nejvíc můžu. Ztrácím se. Ztrácím sám sebe. Své tělo. Svou lásku. Jak? Proč?
"Danieli! Vzbuď se!" volá na mě po zavření očí jeho ustrašený hlas. Tak rád bych je otevřel, tak rád bych mu řekl, že vše bude v pořádku, tak rád bych ho naposled objal… tak moc rád!
Aspoň ty oči… otevírám je. Chci aspoň něco říct, poslední slova, jenž mu náleží.
"Miluji tě," špitnu ze svých sil a už vím, že nedokážu promluvit. Oči se mi znova klíží a tělem prostupuje necitnost. Už necítím nic. Ani chlad, ani teplo, ani mé srdce. Jenom letmý dotyk rtů a něco mokrého padající na můj obličej. Jeho slzy. Naposledy mi něco zašeptá. Pousměji se, ale už nic nevidím. Ani neslyším. Necítím. Už nic. Vůbec nic. Nedokážu ani myslet…nedokážu….

"To je hrozné!" klebety se rychle šíří šeptem zámkem Mariesell, v němž žije budoucí následovník trůnu princ Evžen. Dvě služky stály u zdi s mnoha obrazy, portréty slavným mužů a žen, a s vážnými a ustrašenými obličeji si šeptali jakousi novinu.
"Chudák princ," vydechla první a sklopila soucitně oči. Druhá si jen odfrkla.
"To ano, aby se stalo něco takovéto na zámku! A ještě v přítomnosti prince! Co když byl on cíl? Nebo král? Vždyť je tu ubytovaný, ne?"
"Ano," pouze hlesla a otočila se kolem. Musí jít pracovat. Rozloučila se a šla utírat prach na poschodí. Jakmile zabočila za roh, střetla se s další služkou, zamyšlenou, zarmoucenou, skrývající něco hrozivého, hrozivé tajemství.
"Je mi to líto," kývla na ni a odešla. Nechala tak ženu rozebírat své vlastní problémy. Nedivila se jí. Vždyť se s ním tolik znala! Přátelila s ním už od začátku! Povídali si o všem! O dvořanech, o králových milenkách, o problémech z dětství o všem… jen doufala, že mohli být víc než jen přáteli. Netušila dvě zásadní překážky. Že on měl někoho jiného a že to sérum nebyl lektvar lásky. Jak naivní je! Zničila si život svůj, jeho a i prince! Kdyby to jen tušila!
Tehdy, večer před tou událostí, když seděla sama opuštěna v salónku, přišla za ní princezna. Měla Daniela poslechnout. Je taková naivka. Nechala se koupit za myšlenku, že ji bude milovat. Nestalo se tak.
"Lino, vím, že máš Daniela ráda. Víc než kohokoliv jiného. A víc než obyčejného přítele," přehrával se jí v hlavě ten rozhovor. Měla hned po těchto větách odejít a ignorovat princeznu. Proč to jen neudělala? Daniel jí něco tajit a ona ho chtěla získat. Jeho přízeň. Jeho důvěru.
"Vím, jak udělat, aby tě Daniel miloval," tímto si ji princezna omotala kolem prstu.
"Jak?" jako v transu, ubohá služtička vyřkla.
"Dej mu zítra do nápoje tohle sérum. Je to kouzlo, lektvar lásky. Když mu šálek podáš, způsobíš tím, že až se z něj napije, zamiluje se do tebe," řekla a podala dívce malinkou skleněnou flaštičku s nažloutlou látkou.
Kdo by neodolal? Ihned následující ráno Lina vše přichystala a do jednoho šálku, který patřil speciálně Danielovi, vylila obsah nádobky. Nespouštěla z něj oči. Kdy to zapůsobí? Kdy? Možná… musí být trpělivá. Teď jde na zahradu a určitě jí donese nějaké natrhané růže, ano, tak to bude. Počkat! On jde za princem!
Tak nic. Musí přeci plnit svoji práci. Postupovala s prachovkou z peří od police k polici a přejížděla po drahocenných soškách. V tom se náhle ozval křik.
Služka vše upustila a rozběhla se za křikem. Je to poblíž princovy komnaty. Ne. Je to v ní. Na chodbě, kde se nachází dveře do pokoje prince, už stálo několik služebných. Se slzami v očích se dívali na ten strašlivý obrázek. Lina se prodrala až k rámu, aby měla dobrý výhled.
Z jejích úst vyšlo zapištění, následně proudy slané tekutiny z očí.
Princ Evžen, mokrý od slz, ležel na nehybném těle jednoho ze sluhů. Měl tmavé až černé oči, krásnou hladkou tvář. A ona ví, kdo to je. Daniel.
Princ se ještě více zabořil do oblečení ležícího těla.
"Neopouštěj mě, neopouštěj mě," stále vycházelo z jeho úst a nedokázal uvěřit, co se právě stalo. Ani Lina. Tahle prostá dívka ihned pochopila význam toho... Je to její chyba. Proto ji Daniel varoval. Tušil to. Předcházel tomu. Chtěl ochránit jak osobu sobě bližní, tak sebe. A Lina to vše zničila. Místo nápoje lásky mu podala nápoj smrti. Místo radosti se jí a princovi dostal jen smutek.
Ublížila všem, i sobě. Daniel je mrtvý. Otráven. Zemřel v náruči toho, koho nejvíce miloval. Nemuselo to tak být! Je to její vina! Okamžitě se odtrhla od davu a utíkala do své komnaty. S mokrýma očima ani pořádně neviděla na cestu, proto se lekla, když do něčeho narazila. Utřela si honem slzy a vzhlédla. Nad ní se vztyčovala jakási postava ženy. Měla hnědé vlasy a oči jako skořice. Skořice sice hezky voní, je však hořká, jako její srdce. V jejím výrazu byla vidět jakási radost i přes to, že ví, co se stalo.
"Takže už je po něm, je to tak?" zasmála se z plných plic. Z téhle ženy bylo Lině špatně. Zvedla se a utíkala pryč. V salónku se zastavila. Bylo takové ticho, přímo neuvěřitelné. A přeci tu někdo byl. V křesle na místě Daniela posedávala stará žena. V jejích očích sršela nenávist.
"Má štěstí, že je mrtvý. Jinak bych mu to nikdy neodpustila!" zašeptala madam Betty a zavřela oči. "Biene…"
Lina sklesla na kolena a pohlédla na strop. Představovala si nebe. Boha.
´Proč jsi tohle jenom dopustil!´