SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Neutěšitelný

Jednou, bylo to už hodně dávno, jsem si přál být andělem. Už si ani nevzpomínám, jak mne to napadlo, nebo kolik mi bylo let, když se mi ta myšlenka zrodila v hlavě. Od té doby jen vím, že mne nikdy neopustila.

Mé jméno je Remiel, není to krásné jméno a dle mého názoru není ani hezké. Jsem rád, že se tak jmenuji. Nemůžete mne vidět ani cítit, protože neexistuji, nejsem skutečný. I když pro někoho možná ano, ale mám o tom mluvit? Tak moc bych chtěl, je toho tolik co musíte pochopit a co musíte znát, abyste mne jen na ten nepatrný okamžik mohli spatřit. Nejsem si jistý, zda na to máte povahu, zda chcete. Možná mne zavrhnete a nedáte mi možnost být tím, kým doopravdy jsem. Totiž Nikým.

Bylo ráno. Ale ne takové to ráno, kdy vychází slunce a celá krajina se probouzí k životu. Ptáci nezpívali a nefoukal žádný svěží vánek. Tenkrát to bylo jiné. Sníh se mi usazoval na tváři jako nezvratný důkaz nadcházející zimy a slunce? Jaké slunce, tehdy jsem nepoznal, zda je den nebo temnota. Přesto jsem s přesností na minutu věděl, že je ráno. Potom ten pocit. Jakoby mi do krku stoupala voda, dusil jsem se, ani křičet jsem nemohl. Najednou to bylo pryč. Otevřít oči bylo namáhavější, než jsem myslel, na řasách se mi přes noc utvořila stříbrná jinovatka a snad si přála, abych snil navěky. Kéž by se tak stalo. Kolem nebyly žádné stromy ani stavby, jen nekonečná ledová pláň zahalená temnotou do šedivé husté mlhy. Měl jsem se třást a měl jsem plakat nad silou mrazu, která činila mé tělo necitlivým. Necítil jsem nic, ani bolest, ani lásku, ani víru v to stvoření, kterým jsem byl. Ani pohled na mé prokřehlé a zesláblé tělo, postrádající ošacení, ve mne nevyvolal žádné pocity. Jako bych zemřel a přesto žil, jako bych nenáviděl a přesto miloval.
„Dobré ráno, Remieli.“ Otočil jsem se za hlasem, jenž postrádal majitele. Byl jsem sám.
„Nejmenuji se Remiel.“ Odpověděl jsem do ticha a od úst mi stoupala pára. Byl jsem vyděšený, vraceli se mi emoce, nerozuměl jsem ničemu. Bylo to tak zvláštní, vždyť tady jsem nemohl usnout, ale co tu dělám? Proč jsem tady.
„A jak se jmenuješ?“ Zeptal se mne nikomu nepatřící hlas. Měl jemný uklidňující tón.
„Jsem…“ To ochromení, které následovalo, mne dočista pohltilo. Já netušil, jak se jmenuji. Nevzpomínal jsem si, nevzpomínal. Potom bylo několik nekonečně dlouhých minut ticha. Podlomila se mi kolena a tak mne opět přivítal chlad ledu pod mýma nohama, ale já ho nevnímal, byl to neskutečně příšerný pocit. V hlavě jsem v tu chvíli neměl vůbec nic, ani myšlenky ani útržky vzpomínek a ani chaos, jenž by tam v tu dobu panovat jistě měl. Přesto – nic.
„Nevzpomínám si.“ Moje vlastní slova mne utvrzovala v tom, že to nemůže být skutečné.
„Nevzpomínáš? Proč by ses tedy nemohl jmenovat Remiel.“
„Remiel. Ne, já nejsem Remiel. Zní to jako jméno z jiného světa.“
Musel jsem se chtě nechtě nad absurditou té situace usmát. Přál jsem si, abych se co nejdříve z toho snu probudil. Mé oči dychtivě hledaly původce toho jemného, téměř neslyšného hlasu, avšak nikde jej nebylo vidět.
„Chtěl bys být anděl, Remieli?“
„Kdybych byl anděl, měl bych křídla.“
Řekl jsem jistě.
„Kdybys měl křídla, mohl bys létat?“ Tahle otázka mne zaskočila. Nerozuměl jsem jí. Proč bych nemohl létat, vždyť k tomu přece křídla jsou. Už mne to unavovalo, neustále přemýšlet o odpovědích a přitom to měl být ten hlas, který mi měl odpovídat. Já se potřeboval ptát.
„Kdybych mohl létat, nepotřeboval bych křídla.“ Vyhrkl jsem. „Kdo jsi, s kým mluvím?“ Na dlouhou chvíli mi nikdo neodpověděl a já se začínal bát, že jsem zůstal zase sám. Tohle nebyl jen sen, bylo to skutečné a hmotné, dýchal jsem a srdce mi kvapně tlouklo do žeber. Začínala mi být zima a já se nedokázal nikterak zahřát. Sám a nahý jsem čekal na spásu, která nepřicházela.
Když znovu promluvil, ihned bylo znát, že je blíž, než předtím. Mohl stát přímo za mými zády, ale nebyl tam. Mohl jsem to být já, ale já to nebyl. Mohl to být kdokoliv na světě, ale ne, byl to Rafael.
„Správná odpověď, Remieli.“ Vynořil se z mlhy přede mnou. Nikdy jsem neviděl krásnější bytost, přestože bych se mohl dívat rovnou do zrcadla. Byl vysoký a štíhlý, s lehce rezavými delšími vlasy, jejichž konečky mu splývaly po ramenou. Ostře řezané rysy v obličeji doplňovaly hořce čokoládové dětské oči a plné rty. Tělo mu halil jen tmavý, slabý plášť. Vypadal mladě, avšak dnes už vím, že vzhled může klamat a klame. Rafael neměl nikdy zemřít, stejně tak, jako jsem nikdy neměl skonat ani já.
„Rafaeli.“ Oslovil jsem jej, ačkoli mi své jméno neprozradil. Znal jsem ho, byl mé krve, byli jsme stejní. Tenkrát jsem si to alespoň myslel.
„Pokud umíš létat, nepotřebuješ křídla. Jediné, co ti schází, je víra.“ Už jsem si ten hlas dovedl zařadit, nebyl to hlas člověka, zněl andělsky a z jeho úst tak vznešeně a měkce, že jsem měl pocit, jakoby ani nebyl jeho. Díval se na mě, možná mi hleděl přímo do mé zkažené lidské duše, třebaže v tu chvíli na mně nebylo vůbec nic lidského.
„Kde to jsme, Rafaeli? Je mi zima, pomoz mi.“ Zaprosil jsem s pohledem upřeným na jeho tvář.
„Vážně si na nic nevzpomínáš. Je to tak, jak mi říkali. Nikdo si nevzpomíná. Pokus se, Remieli, zkus si vzpomenout, co se stalo.“ Nabádal mne anděl, jenže já netušil, na co bych si měl pamatovat. Neuvědomoval jsem si nic od chvíle, co jsem zde. Jakoby život před tímhle světem nic neznamenal, jakoby to byl spánek a právě dnes jsem se probral. Nešlo to, mysl mne neposlouchala, byla tam bariéra, zadržující mé vzpomínky přede mnou samým.
„Nemůžu, ale proč? Nemám vzpomínky, Rafaeli.“ Chytil jsem se za hlavu a posadil se na ledovou zem. Ale slzy se nedostavily, ani jediná.
„Jsi mrtvý, utopil ses. Tvé vzpomínky vzala voda, už žádné nemáš. Neplač, právě ses zrodil, nemáš slzy. Musíš si je zasloužit, už nejsi člověk.“ Řekl to, jako to říkal všem přede mnou, bez citu, chladně a vážně. Nic jsem pro něj neznamenal, přesto mi toto poznání nijak neublížilo. Bolelo mne na prsou, jak jsem se snažil uronit alespoň jednu z tisíce slz, které bych býval vyplakal. Utopil jsem se? Ale to není možné, to bych si přeci pamatoval, měl vzpomínku na vodu. Ale já ji měl. Ano, v ten okamžik, než jsem otevřel oči, dusil jsem se, vdechoval chladnou tekutinu.
Rafael se ke mně přiblížil a sklonil se nade mnou. Já si oběma rukama svíral pokrčená kolena s hlavou zabořenou na prsou. Bylo toho moc, co jsem měl chápat a nedokázal. Ucítil jsem, jak mi anděl jednou rukou zvedá bradu, abych se na něho musel podívat. To v jeho očích bych se dokázal utopit, usmál se a přisedl si vedle mě.
„Chtěl bys to pochopit, že?“ Vzal mne za ruku.
„Ano, ale nemohu. Rafaeli, řekni mi, proč jsem tady? A kde je tady? Co se se mnou stalo? Proč dýchám, když jsem mrtvý? Jak se…“
„Ššš, povím Ti všechno, co chceš vědět, ale ještě než se to dozvíš, měl bys vědět, jak se to stalo.“
Byl klidný a vím, že věděl daleko víc, než mi chtěl říct. Prozatím mi to stačilo, nevnímal jsem čas, zato stisk jeho ruky jsem pociťoval značně. Měl jemnou a hebkou kůži. Studil, ale ne jako led nebo sníh, studil jako kov. Svíral mi ruku silněji, snad v ní neměl cit. A potom jsem to uviděl. Tak jasně a čistě, jakoby to byla pravda.

Pohltil mne jiný svět, tak tichý a klidný, příjemný a bezpečný. Vdechl jsem vodu. Znovu a znovu. Plíce, zpola plné vzduchu, zpola vodou se dožadovali hladiny a kyslíku. Nemohl jsem jim to dovolit, ještě ne. Mé prsty křečovitě svíraly těžký kámen na dně řeky. Nepřestával jsem se nadechovat, nosem mi unikaly bublinky vzduchu a přesto, jako bych ho v sobě měl ještě spoustu, když mne zatím nenavštěvovalo bezvědomí. Byla to už dlouhá doba, moc dlouhá. Pod hladinou jsem zřetelně slyšel tlukot svého srdce, jež zvolna zpomalovalo. Proud mě chtěl strhnout a vynést výš, já odolával. Začínal jsem pociťovat, že to mé tělo už dále nevydrží. Ten tlak uvnitř mě, ta zima, ta nesnesitelná bolest na hrudi, všechno se slilo v nicotu. Děsivé prázdno, nic. Bylo to tak, tak nádherné, tak smyslné. Tak takový je to pocit, takhle se umírá. Bylo ticho, nevědomky jsem se pustil kamene a nechal své neživé tělo plout proudem. Mrazivá vodní síla mnou pohazovala ve vlnách, nemilosrdně mne otloukala o kameny jako trest za smrt, trest za moji slabost. To se nemělo stát. Opustila mne vůle, opustil mne život, kéž by. Kdybych tak byl schopen vnímat, popsal bych Vám to, bylo to neskutečné, neskutečně podmanivé a žádoucí, zůstal bych tam. Bez váhání bych volil takový konec, byl to osamocený konec, který vlastně koncem nebyl.

Sebevražda? Ne, ne, ne, to přeci ne. To se nemělo stát, jak jsem jen mohl. Byl jsem tak slabý, tak zranitelný. Proč jen jsem si na to nemohl vzpomenout, bylo to tak zásadní a důležité. Takhle jsem skončil? Tak uboze v řece. Jenom jako odpad, který někdo vyhodil, jenom jako tvář bez jména, jeden mezi tolika jinými. Bylo mi zle, Rafaelův stisk povolil a já se od něho musel odvrátit, abych skryl ponížení a vztek. Zlobil jsem se sám na sebe, na svou povahu i nedokonalost. Zabil jsem se sám a moje tělo právě plulo proudem a odíralo se o kameny a zaklíněné větve. Kdo mne pozná? A bude vůbec na světě člověka, který bude postrádat slzu za mou smrt? Nebo jsem byl bezvýznamný jako to neživé tělo někde ve vlnách. Člověka nedělá tělo, ale duše. Má duše je zde, ale důvod mi stále unikal.
„Klid, Remieli, už jsi v pořádku.“ Snažil se mě Rafael uklidnit a položil mi dlaň na holá záda.
„V pořádku? Jsem mrtvý, Rafaeli, utopil jsem se. Já sám.“ Vyjekl jsem na něj hrubě. „A přestaň mi říkat Remieli, nejmenuji se Remiel!!“ Anděl Rafael se na mě smutně podíval a ruku stáhl. Jeho lítostivé oči se ode mne odtrhly a zadívaly se do dálky. Dýchal jsem rychle, ale bylo mi jasné, že tak jsem s ním jednat neměl. Než jsem stihl promluvit, oslovil mne.
„Jmenoval ses Adrien. Bylo ti sedmnáct let, příliš mladý na smrt. Já jsem Tě viděl, když jsi to chtěl udělat, stál jsem na břehu a mluvil k Tobě, ale Tys mě neslyšel. Nechtěl jsi mne slyšet. Potom jsi skočil, nemohl jsem nic dělat. Vůbec nic, tak moc jsem Tě chtěl zachránit a říct Ti, že všechno bude dobré, ale nešlo to. Tys mě nemohl vidět, ale přesto mám pocit, že jsem měl něco udělat i když nesmím. Odpust mi.“ Šeptal, stále šeptal a mne to začalo docházet. Veškerý smysl jeho slov.
Ano, Adrien, to bylo moje jméno a vážně mi bylo sedmnáct. Byl jsem jenom kluk, ani ne plnoletý.
„Takže ty jsi tam byl? A vůbec nic jsi neudělal? Vždyť jsem umíral a ty ses díval. Jenom ses díval, je mi z Tebe zle, Rafaeli.“ Vstal jsem, už jen pohled na něj se mi hnusil. Kdopak má tu moc někomu zachránit život a neudělá to? Jen zrůda, to přeci nebyl anděl. Jak by mohl, vždyť si vzal moji duši, o to jediné mu šlo.
„Počkej, Remieli. Je mi to…“ Začal.
„Líto? Mrzí Tě to? Tobě to může být úplně jedno. Jsem tady nebo ne? Máš to, proč jsi tam přišel. A neříkej mi, sakra, Remieli. Jsem Adrien.“ Byl jsem rozzuřený, vztek cloumal mým tělem a dopadal na Rafaela jako tíživé břemeno. Zatímco já se na něj zlobil a zaplavoval ho obviňujícími slovy, on tam jenom tak seděl, ani se mě nedokázal dívat. Byl pokořený a bez námitek přijímal všechny mé výrazy a hanlivá pojmenování. Zasloužil si je, když mi nedokázal pomoci. Anděl by mi přeci zachránil život, anděl by nedovolil, aby se mi něco takového stalo.
Chtěl jsem tomu falešnému příteli vidět do tváře, proto jsem u něj zbrkle poklekl, vzal ho za vlasy a zvrátil mu hlavu nazad. Strnul jsem a dočista oněměl, když jsem jej spatřil. Po obou dokonalých tvářích, se mu jako háďátka plazily slzy. On plakal. Plakal kvůli mně. Pustil jsem jeho hedvábné vlasy a podíval se na své ruce. Nevěřícně. Jak jsem mohl? Ublížil jsem mu, chtěl mě zachránit, ale nemohl. Dal jsem mu všechnu svou vinnu, každé mé slovo na něj muselo působit jako vynechaný stah srdečního svalu. Proléval své slzy, to nejcennější co měl, zasloužil si je a mohl plakat. Dělal to kvůli mně, tak moc litoval. To já byl bestie bez citu, příliš pozdě jsem si to uvědomil. Anděl za nic nemohl.
„Rafaeli, moc se omlouvám.“
„Neomlouvej se, nemáš důvod. Máš pravdu, měl jsem něco udělat. Cokoliv. Ale já….“
Hlas se mu zlomil.“ Nemohl. Byl jsem bezmocný, kéž by to tak nebylo. Byl jsi pod vodou a vší silou se toho kamene držel. Snažil jsem se, byl jsem ten proud, jenž se tě pokoušel vynést nad hladinu, ale tys nechtěl. Nepustil ses. Vůbec jsi mi nedal šanci. Zklamal jsem Tě, promiň mi to.“ Nepřestával plakat. Ta Boží bytost byla tak úchvatná a tak nádherná, už jen pohled na její plačící oči mi způsoboval muka.
„Prosím, Rafaeli, neplač.“ Posadil jsem se vedle a objal jej. Byl přímo ledový, cítil jsem, jak mrznu, když se ho dotýkám, přesto jsem neucukl, ani když mi položil hlavu na rameno. Netušil jsem co bych měl udělat, abych jej utěšil. Proto jsem raději mlčel, nebylo co říct. Zřetelně jsem vnímal jeho dech, když mi jako jinovatka dopadal na hruď. Ale jeho srdce jsem necítil, snad žádné neměl. Avšak dokázala bytost bez srdce plakat?
Dlouhou chvíli jsme tam seděli vedle sebe. Jen já a on. Stále ronil slzy, marné slzy pro něco, co se již nedalo zvrátit. Byla to jen má slabost, co mne dohnalo až sem. Ačkoli stále nevím, proč jsem za života dobrovolně zvolil smrt, musel to být důvod hodný sedmnáctiletého chlapce. Nepřál jsem si to vědět. Už to bylo pryč, už bylo pozdě na všechno. Obviňovat jsem mohl leda sám sebe, ale ne tvora, který mi na rameni tak usedavě plakal a jehož jsem svíral v náručí pevněji, než jsem kdy doufal, že mohu někoho objímat. Kdybych byl tenkrát tušil, co jsem způsobil.
„Rafaeli, proč jsem tady, proč jsem nezemřel?“ Optal jsem se ho, přestože slzy neustupovali. Už nevypadal na to, že pláče, avšak slzel stále. Zvedl hlavu a já měl opět ten pocit, že se v jeho očích utopím. Tak hluboké byly. A také jiný poznatek mne přinutil pohlédnout do nich. Nestudil, ten chlad z jeho těla zmizel a on byl najednou tak skutečný, že jsem se bál, aby nezmizel i s tím snem okolo.
„Ano, tvoje tělo zemřelo, ale duše nikoliv. Ještě ani nebyl tvůj čas, tys neměl skočit, ale vybral sis. Takovou volbu já nikdy neměl. Proto tohle, tahle šance. Neměl bys tu být, protože sis vzal dobrovolně život a to je hřích nejtěžší, ale já Tě tam nemohl nechat, aby Tvoje duše navždy bloudila v temnotách bez naděje na nebe, na Ráj, na něco lepšího. Buď to, anebo posel Boží. Teď máš volbu, teď máš na výběr. Věčné zatracení nebo věčný život.“ Řekl oddaně a nechal se mnou sevřít pevněji, jakoby nikdy nepoznal dotek, nebo teplo lidského těla. Bylo to smutné, nicméně to už obnášel život anděla. Co byste volili Vy? Na věčné zatracení jsem opravdu nebyl připraven a popravdě ani na nikdy nekončící žití, avšak tato možnost mi připadala přijatelnější. Ale žít jako anděl? Já a anděl? Ano, obdivoval jsem ty tvory, tak volné a svobodné, schopné létat a milovat. Ale chtěl jsem jím být? Lepší než navěky bloudit temnem.
„Chci být jako ty, Rafaeli. Chci být andělem.“ Mé rozhodnutí nebylo nikterak jisté ani pevné, ale já si přece nemohl klást podmínky, byl jsem mrtvý. Anděl mi dal tuhle možnost, musel jsem ji využít.
„To rád slyším, Adriene. Opravdu.“ Opatrně mne pohladil po tváři, snad mi nechtěl ublížit, i když pochybuji, že by toho byl schopen. Sledoval jsem jednu z jeho slz, jak putovala přes jeho obličej, pomalu a jistě zvolenou cestou, kudy již stékalo mnoho jiných, než na ostře klenuté bradě ukápla a vpila se do jeho černého pláště. „Přál bych si Tě alespoň jednou spatřit jako anděla. Musíš být překrásný. Tolik bych Tě toho naučil a pověděl vše, co máš znát.“ Mluvil tiše, nespěchal, třebaže já jeho slovům nerozuměl.
„Vždyť mě uvidíš, Rafaeli. Ještě mne toho naučíš spoustu, co by se mělo stát?“ Zeptal jsem se ho opatrně, zatímco on svíral mou ruku ve své. Nepřál si zůstat sám.
„Já pláču, maličký. Když anděl pláče, jeho slzy nelze zastavit, nelze mne utěšit. Slzy si musíš zasloužit, jsou to jediné, co máš, tvůj jediný projev citu. A já zemřu, protože pláču.“ On to věděl. Srdce mi vynechalo několik úderů, než bylo opět schopno udržet pravidelný rytmus. Nemohl jsem tomu uvěřit. Chtěl jsem, aby to nikdy nevyslovil, aby to nebyla pravda, ale každé jeho slovo mi dunělo v hlavě jako ozvěna. To já ho rozplakal. Mohu za to, že zemře. Plakal bych s ním, kdybych měl co. Ale nezasloužil jsem si slzy, zatím ne. Rafael byl tak vyrovnaný a tak klidný, pomalu vydechoval a zdálo se mi, že se usmívá. Nic ho netížilo, byl spokojený sám s tím, kdo je.
„Odpust mi to. Odpust mi, prosím Tě.“ Mé objetí zesílilo, neměl být sám. Potřeboval mne cítit, že jsem s ním. Anděl neměl umírat sám, ne takhle. Bylo mi… Kdybych to jen dokázal popsat. Hořkost mi stoupala do krku a já měl nutkání, ne byla to potřeba pláče, která nedojde naplnění. Vzal jsem mu život, ani jsem ho neznal, nevím, co se mu stalo. Dal mi tuhle možnost a já ho připravím o věčný život. Sedl jsem si za něj a pažemi jej svíral kolem hrudi. On měl oči zavřené, slzející oči. Každou vteřinou jsem cítil, jak slábne, jak jeho krása chřadne a pohasíná.
„Já Ti děkuji, Adriene. Jsem Ti vděčný, že jsi tu se mnou.“ Hlas měl slabý, skoro neslyšný. Už mi ani nemohl stisknout ruku, jak byl vyčerpaný. Nevzdával se, dýchal. Něžně jsem jej políbil do vlasů a v pomalém rytmu jsem jej kolébal.
„Jmenuji se Remiel.“
Moji odpověď už ale neslyšel. Měl ji vědět, měl ji znát. Bylo pozdě, ale já ho neopouštěl, seděl jsem tam s ním dlouho a vyprávěl jsem mu. Vyprávěl o životě člověka, na který jsem si nevzpomínal. Kéž by mi odpustil, tížila mne vinna. Netušil jsem co se s ním stalo, když jeho andělské tělo s posledním výdechem padlo. Snad odešel do ráje za skutky, jenž vykonal. Nikdy nebudu jako on, přestože jsem jej neznal.
Když umíš létat, nepotřebuješ křídla. Sbohem, Rafaeli.

Jednou, bylo to už hodně dávno, jsem si přál být andělem. Už si ani nevzpomínám, jak mne to napadlo, nebo kolik mi bylo let, když se mi ta myšlenka zrodila v hlavě. Od té doby jen vím, že mne nikdy neopustila.

______________________________________________________________

I když tančíš s ďáblem, ďábla nezměníš... Ďábel změní Tebe...

Dodatek autora:: 

Lehké shonen - ai
Našla jsem v andělech zalíbení..... je to smutné, ale přece... má to kouzlo...
Tohle byla opět povídka na přání...
Pokud by někdo z Vás měl zvláštní přání ohledně shonen - ai/yaoi povídky a bude se mi to líbit.. mohla bych ho realizovat....
Každopádně si to užijte.. a neplačte Sad

5
Průměr: 5 (12 hlasů)