Nevšední všednost

Pořád mi připadá zvláštní, že některé zážitky mi stále nepřipadají všední. Vždy když mám vidět svého přítele, panuje ve mně nervozita a zároveň vzrušení a říkám si, co spolu asi podnikneme dnes.

Když za ním jedu, představuji si všelijaké scénáře, které by se mohly stát. A většinou jsou vždy odvozeny z minulé návštěvy. Začátek je ale pokaždé stejný. Vidím sama sebe, jak vystupuji z autobusu, rozhlédnu se, zda už na zastávku dorazil. Když ho spatřím, po tváři se mi rozlije úsměv, vykročím k němu, a když už jsme od sebe jen pár centimetrů, políbím ho.

Jenže tohle je jediná část scénáře, která se opravdu děje. Možná právě proto, jsem vždy tak natěšená. A jak je to dál? Občas jsme venku s jeho přáteli, kde snad pokaždé potkám někoho nového. Jindy jdeme k němu domů, buď jen my dva, nebo i s jeho nejlepším kamarádem.

Když jdeme k němu domů, jsem hrozně nervózní. Důvod je jednoduchý. Vím totiž, že půjdeme do jeho pokoje, kde budeme jen my dva a jediné místo k sezení je na jeho posteli. Kdo by z toho nebyl nervózní?

Nejhorší na tom je, že jsme se spolu již milovali. A to třikrát. Třikrát, a to jsme spolu chodili teprve měsíc a pár dní k tomu. Milovali jsme se po tak krátké době a já tehdy byla ještě panna. I když jsem ho k tomu vybídla já, byla jsem šíleně nervózní a hádám, že jsem se i bála. Což je asi pochopitelné. Ale více než to, jsem se velmi styděla. Nechtěla jsem, aby se na mě díval tím svým pohledem, který nevím, co znamená. A k tomu ani nevědět, co se mu honí hlavou. A to mě viděl nahou už asi pětkrát. No, najednou mi to nepřipadá jako nějak velký počet.

Přesto, pokaždé když se na mě s úsměvem podívá, když mi rukou nadzvedne bradu, aby mě mohl políbit, když mě rukama ovine kolem pasu, nemohu zůstat klidná. Vzrušením mi nabíhá husí kůže a to z pouhých doteků, kterými mě opečovává při každém setkání. Jak je možné, že pouhý úsměv a krásná slova, která slyším pokaždé, mě pořád dostávají na kolena? Nenávidím to, zároveň to však i miluju a k tomu se toho i bojím.

Bojím se, že když je na mě tak hodný, a já jsem s ním pořád šťastná i po dvou měsících, že až přijde konec, který určitě jednou nastane, že to prostě nezvládnu. Neumím si to ani představit. Nejhorší na tom je, že jsme spolu začali chodit na začátku prázdnin. Kde jsme se potkali? Ve škole, před dvěma roky, když jsme spolu nastoupili na střední. Ano, je to můj spolužák, takže další problém, až se spolu rozejdeme, je, jak budeme pokračovat zbylé dva roky ve stejné třídě? Nechci přijít o svého dobrého kamaráda tím, že jsem se do něj zamilovala. Ale na tyto myšlenky je až příliš pozdě.

Další věc, co mě trochu štve je, že od ledna chodil již s čtyřmi jinými holkami, a já jsem pátá. K tomu jedna z nich mu dost ublížila a já mám strach, že mu ublížím i já.

A teď se toho bojím snad ještě více. Nedávno jsem totiž potkala svého bývalého přítele, kterého jsem opustila, protože to mezi námi nebylo ono a nevídali jsme se moc často díky mému domácímu vězení. Jenže ani tak nevadilo to, že jsem ho potkala, nebylo to poprvé od našeho rozchodu. Ale v ten den jsem byla s Davidem, mým přítelem.
Bylo to poprvé od té doby, co jsme se rozešli, kdy mě pozdravil. Zaskočilo mě to, potěšilo, znervóznělo a dostala jsem strach. Ano, opět jsme u strachu.

Vzhledem k tomu, že jsme se potkali u vlakového nádraží, kde si David chtěl vyhlídnout vlak, což i šel udělat, jsme byli v docela malém prostoru. Jen malinký kousek od sebe. David šel k pokladní vyzvídat, jak mu to pojede a já tam zůstala sama s ním.

Dostala jsem ještě větší strach a v hlavě mi začaly vířit různé myšlenky, které mě napadaly již dříve. Jak moc jsem mu ublížila? Mohli bychom být přátelé? Měla bych s ním promluvit? To by byl dobrý krok, začít mluvit, jenže mě to nikdy moc nejde. Už jsem se nadechovala, že něco řeknu, podívala jsem se na něj, a místo toho jsem si sedla na lavičku a dívala se na druhou stranu.

Jenže tím to nekončilo, to bych z toho nebyla tak vystrašená, pokud je to to správné slovo. Když už si ke mně přisedl David, po výzvědách, on se zvedl z lavičky a šel blíže ke kolejím. Nemohla jsem se na něj nedívat, a i když jsem se snažila, David poznal, že se něco děje v momentě, kdy jsem ho uviděla zapálit si cigaretu.
„Co se děje, lásko?“ Otázal se mě.
„Nic, jen… nic,“ zakroutila jsem hlavou a usmála se ironicky nad tím, proč mě ta cigareta vlastně štve.
„Něco jo, pověz mi to.“
„Ten kluk, jak jsem ho zdravila, co támhle teď stojí, je můj bývalej a… On neměl rád kuřáky a on sám teď kouří?“ Usmála jsem se a opět zavrtila hlavou.
„To je ten, jak jsi mi o něm říkala? Že to mezi vámi nevyšlo a tys ho nechala jít?“
„Jo,“ odpověděla jsem nezmiňujíc, že já na rozdíl od něho mám jen jednoho bývalého. On odjel a po nějaké době mě opustil i David. Já došla domů, do krásně prázdného bytu, kde kromě zvířat, co dělali neustálý rozruch, byl naprostý klid.

Začala jsem si přehrávat, co se v to dopoledne stalo. Najednou mě přešel i hlad, a místo vaření jsem si pustila počítač a s ním i hudbu. Překvapil, spíše mě rozhodil, jistý ploužák, sic krásný, ale smutný, a měla jsem najednou šílenou chuť do něčeho praštit, což nakonec odskákala sedačka. A následovně i já, vzhledem k tomu, že mě rozbolela ruka a kočka ode mě později nechtěla podrbat, protože se bála.

Následovně jsem se ve vzteku rozhodla najít svůj měsíc ztracený zapalovač. Vzhledem k tomu, že jsem podezírala rodiče, že mi ho vzali, nahlédla jsem do baru. A místo zapalovače jsem zahlédla načatou krabičku cigaret. Co na tom, že mí rodiče nekouří? Na krabičku jsem při vzpomínce na něho hodila vražedný pohled, a jednu cigaretu jsem z ní vytáhla.

Na tomto druhu cigaret jsem se kdysi dávno naučila kouřit a vzápětí i odnaučila. Jedna připomínka, jak vlastně chutnají, mě nezabije. Když jsem si do kuchyně došla pro zápalky a vzápětí si ji zapálila na balkoně, začala jsem být nějak uvolněnější. Přišel tam za mnou můj pes, který když ke mně došel, pouze odfrknul a zašel raději zpátky do obýváku. V tu chvíli jsem si trpce pomyslela: Jo, máš pravdu, je to hnus. I když mi ta cigareta ve skutečnosti chutnala.

Když jsem dokouřila a šla zpátky dovnitř, hrál tam opět ten ploužák a já znovu dostala nervy, jen kvůli tomu, že se mi chtělo začít brečet. Tak to bylo vlastně pokaždé, když jsem byla naštvaná. Buď jsem do něčeho praštila, nebo se rozbrečela. Mlácení pro mě byla vždy lepší volba. Tak nějak to méně bolelo. Vlezla jsem na jistou sociální síť, a uviděla jsem ho online, spolu s mojí kamarádkou. Oběma jsem ten den napsala. Ovšem on měl přednost, protože ten amok jsem měla kvůli němu.

Nevěděla jsem, jak začít, když jsme spolu skoro půl roku nemluvili, ale šla jsem téměř rovnou k věci. Nejdříve jsem ho totiž pozdravila, a zeptala se, jestli na něj mohu mít dotaz. Než mi odepsal, začala jsem se nervózně kousat do prstu. Což je u mě asi zvykem, i když já si na to zvyknout pořád nemohu. Když konečně odentroval, že se mohu zeptat, položila jsem, pro mě, nejdůležitější otázku: „Ublížila jsem ti hodně?“ Přemýšlela jsem, jestli mi odpoví popravdě.

Odepsal váhavě, alespoň z mé strany, kde se pouze objevovalo: „Uživatel Matěj píše…“ to tak alespoň vypadalo. A to ještě sekavě, mezi mezerami, kdy zrovna nepsal. Údajně jsem mu neublížila, a pokud to tak vypadalo, tak jen kvůli tomu, že byl ospalý. Což mi připomnělo, že se zmiňoval pouze o tom dni, ne o tom rozchodu.

Napadla mě další otázka, a když jsem jí psala, musela jsem se sarkasticky usmívat. „Ještě jedna otázka… Kdy jsi začal kouřit?? Mě to docela překvapilo dneska…“ A zatím vysmátý smajlík, který měl snad zakrýt skutečnost, že mě to štve, a že pořádně ani nemohu zformulovat slova tak, aby byla gramaticky správně. Nezačal po našem rozchodu, to se mi trochu ulevilo. A nakonec jsem mu řekla pravdu o tom, co mě trápilo. Že mi vadí, že to mezi námi není jako dřív. Jeho odpověď vyzněla, že si vůbec nevšiml. A poté napsal něco, co mě rozesmálo, až najednou koukám, že se nesměji, ale brečím.
„Vím, že to většinou nefunguje, ale tak kamarádi?“

Díky této větě jsem si vzpomněla, jak to byl skvělý kluk. Snažila jsem se na to zapomenout, protože v době našeho vztahu jsem ho nedokázala mít ráda, a věděla jsem, že mu tím ubližuji. Byl svým způsobem roztomilý, byl chytrý a vždy mě dokázal rozesmát. Proč jsem ho tenkrát nemohla mít ráda? Proč jsem mu musela ublížit? A pak jsem kvůli němu brečela jako vodní želva. Porušila jsem slib. Slib, který jsem porušila naposledy tři měsíce předtím. Copak nedokážu chvíli nebrečet? Jsem snad labilní?

Z těchto myšlenek mě vyrušila zpráva od něho. Šli ven, spolu s jeho kamarády, které jsem od našeho rozchodu neviděla. Pozval mě, že pokud chci a není to divné, že mohu přijít. Chtěla jsem, ale nevěděla jsem, jestli je to dobrý nápad.

No, nakonec jsem stejně šla. Asi to nebyl zrovna nejlepší nápad. Nikdo z nich ze mě nebyl nadšený. A já se snažila pořád usmívat, a dělat jako by nic, jako bych si těch nevraživých pohledů nevšimla. Překvapila mě tam návštěva mé kamarádky, s kterou jsem si ten den psala, a které jsem řekla, že tam asi nakonec půjdu. Přijela tam spolu se svými dvěma kamarády. Nemám je ráda. Vždy když je vidím, nabídnou mi cigaretu. Nejhorší je, že ji většinou nabídnou, když mám špatnou náladu, i když o tom nevědí, a tak si jí nakonec vždy vezmu. No, vždy zas ne.

Když tam přijela, byla jsem za to docela i ráda. Odtrhli jsme se od něho a jeho kamarádů, a šli k jednomu stolu, kde si Markéta povídala s těma dvěma, a já se snažila na něj nedívat. I když marně.

Vzhledem k tomu, že to byla vlastně akce na takzvané pláži, pochopitelně se pilo. A já vždy nesnášela, když on pil. Po alkoholu se začal chovat jako pitomec, no, alespoň to se od našeho rozchodu nezměnilo. S pohledem na něj jsem pokuřovala cigaretu, o které jsem ani pořádně nevěděla, že jí držím v ruce. Ale když jsem se podívala na Markétu a Vaška, jak mě pozorují, uvědomila jsem si, že jsem si cigaretu nechala rovnou v puse. Asi mě už nebavilo jí přikládat pořád k puse, když jsem jí od rtů odervala jen v momentě vyfukování kouře. A při důkladném zkoumání jsem zjistila, že jsem jí neodendávala ani při vyfukování. Prostě jsem ten kouř vypustila nosem, a dříve, než za mě všechen stihl odejít, jsem už sála další. Jako bych byla kuřák, co běžně na posezení vykouří tři krabičky.

Sice jsem takhle nikdy nekouřila, vždy jsem měla tak maximálně dvě cigarety za den, ale přišlo mi to úplně normální. Když jsem tuto dokouřila, a že to s mým způsobem netrvalo dlouho, nabídli mi další. Nejdříve jsem odmítala a odvracela pohled, ale když jsem spatřila jeho, jak zrovna skáče do nesmírně špinavé vody v trenýrkách, popadla jsem jí a hezky podpálila.

Nevím, na koho jsem to byla naštvaná. Jestli na něj nebo na sebe. V tu chvíli mi ani nedocházelo, proč jsem to vlastně tenkrát mezi námi tak zbaběle skončila.

Markéty kamarádi tam potkali někoho známého, a tak jsme se vydaly za ním a jeho partou, která zrovna seděla v takových těch pytlích. Já šla až za ní, nechtěla jsem vypadat, že se za nimi cpu. Jenže tam tak trochu už nebylo místo k sezení. Teda Markéta si sedla do stejného pytle, kde byl Matěj, div ho nezasedla. Při myšlence, že jí závidím, jsem se raději rozhlédla, kam se vecpu já. Jeden pytel obsazovala pouze jedna osoba, ale když si všimla mého pohledu, roztáhla se na něm a dala mi tak najevo, ať se jdu raději bodnout.

Nakonec jsem si přisedla na malinký kousíček ke klukovi, který byl i mým kamarádem, pokud se to tak dá říct. Jenže Markéta po chvilce odešla, i s těmi kluky a já tam zůstala sama. Ovšem jen v jistém slova smyslu. Matěj najednou někam odešel a já s pomocí vybídnutí od ostatních zabrala jeho pytel, který byl krásně vytvarován do křesla. Když se vrátil, chtěl mě vyhodit. A já se opět zděsila. Řekla jsem mu, že nemá šanci mě odtamtud vyhnat. Jenže v hlavě jsem k tomu připojila další větu: Raději si sedni ke mně, ať tě mám blízko sebe.

Přímo naproti mně seděl Erik, kterého snad i já mohu považovat za svého kamaráda. A vždy když jsem se na něho podívala, a on se zrovna díval na mě, měla jsem pocit, jako by se díval do mě. Jako by viděl, že mě Matěj jistým způsobem zraňuje. Kromě této, pro mě děsivé myšlenky, se stala jistá věc, když jsme šli domů. Já k sobě, oni k někomu. Při cestě jsme se tak nějak rozskupinkovali podle rychlosti chůze a podle dalších faktorů, které vlastně nemají žádný význam. Šla jsem já a přede mnou Matěj s Erikem.

„Tu jak jsi s ní teď před nedávnem chodil, jsem neměl rád.“ Alespoň myslím, že řekl něco takového. Postřehla jsem jen, že Matěj s někým chodil. To byl pro mě šok, ranilo mě to. Ale proč vlastně? To já dala kopačky jemu. Proč bych měla žárlit? Počkat já žárlím? Asi tohle jelo v mé hlavě.
A pak řekl, že nechápe, proč jsme se rozešli, že mě měl jistou. Povídal to, jako bych tam za nimi ani nebyla a já si trpce pomyslela: Mě jistou tedy opravdu neměl. A nebuď na omylu, to já se rozešla s ním. To já ublížila jemu. Tak proč musíš tohle říkat, abys mu připomněl, co jsem mu provedla? Jako by nestačila moje přítomnost tady.
Byla jsem šťastná, že konečně mohu jít domů. Jen jsem se rozloučila se slovy, tak se mějte, a vykročila jsem jen o malý kousíček dál.

Jenže tím můj den nekončil. Přišla jsem domů asi v devět, i když jsem doufala, že bude víc, abych mohla jít rovnou spát a už na nic nemyslet. Obzvlášť když já bych vlastně měla být v pořádku. Proč jsem ho musela v době našeho vztahu zvát k sobě domů? Sotva jsem odemkla dveře bytu a vešla do předsíně, vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsme byli spolu. Jak jsme se líbali u dveří, když přišel a když odcházel. Oh, to loučení bylo vždy tak dlouhé a měla jsem co dělat, abych ho vůbec pustila.

Šla jsem rovnou do pokoje, jenže i tam se mi vyskytl jakýsi náhled do minulosti. Och Bože, neděs mě takhle! Já přece miluju Davida! A Matěje jsem ani tenkrát nedokázala mít ráda! Tak mě nech! Říkala jsem si a padla do postele.
Jako na zavolanou mi zazvonil telefon. Volal mi David, a když jsem se podívala na čas, ta chvilka sentimentality byla vlastně hodinu dlouhá. Najednou jsem byla unavená, takže jsem si s mou láskou moc nepopovídala. Pověděla jsem mu, že jsem byla venku s kamarády. Najednou jsem neměla odvahu mu říct pravdu, alespoň ne po telefonu. Domluvili jsme se, že ho další den přijedu poctít svou návštěvou a šla jsem se nechat unést do říše snů.

Jakmile jsem ho viděla, rozlil se mi po tváři úsměv a najednou jsem měla dobrou náladu. Celou cestu k němu domů jsme si povídali. A když jsme došli k němu, pozdravila jsem jeho mamku, prohodily jsme pár vět a nakonec jsem šla k němu do pokoje. Celá nervózní, pochopitelně.

Neměla jsem v plánu něco vyvádět. Přesvědčila jsem ho, že se budeme koukat na filmy. Nebylo to tak těžké, poněvadž ani on nechtěl nic podnikat kvůli nedostatku jisté věci, bez které bych mohla otěhotnět, pokud chápete. Jenže film nebyl ani v polovině a najednou se rozpohybovala jeho ruka šmátralka. Jako bych už předtím nebyla nervózní a zároveň i trochu vzrušená, kvůli jeho polibkům, které jsem mu s radostí opětovala.

Když se jeho ruka dostala ke knoflíku mých kalhot, zavrtěla jsem s úsměvem hlavou a pokračovala v zírání na film, což ho nesmírně rozčilovalo a mě hrozně bavilo. Jeden film jsme zvládli, a byl to první film, co jsem u něj viděla celý. Jenže jsem ho už viděla mnohokrát předtím. Z druhého filmu, který byl dost zajímavý, a neznala jsem ho, jsem viděla asi tak třetinu.

Po té, co jsem ho otitulovala podvodníkem, a co jsem se snažila uklidnit svůj dech a on stále nechtěl dát pokoj, jsem nakonec jeho ruce podlehla. A nakonec jsem se zakousla do levého ukazováčku, a to hned několikrát, díky čemuž si ze mě dělá teď srandu.

Nakonec jsme se dostali i na debatu o včerejším telefonátu. Ptal se jak to, že jsem byla unavená. Odpověděla jsem mu pravdu. Důvod byl přece jen jednoduchý, celé poledne a odpoledne jsem uklízela a v šest jsem šla ven. Na otázku s kým, jsem také odpověděla popravdě.
„S kamarády… Přišla tam i Markéta s těma dvěma klukama, co jsem s nimi byla minulej týden venku, a ještě tam byl Matěj…“ Pověděla jsem jméno doufajíc, že si opět nepamatuje, kdo je jeho vlastníkem.
„S tvým bývalym?“ Vykulil na mě oči a já se na něj usmála, že se nemá čeho bát. „Jo, tak ty sis klidně šla ven se svým bývalým… tak proto jseš tak unavená, co jste tam dělali?“ Ptá se mě a já vím, že si z toho dělá srandu, jako vždy ze všeho.
„Buď rád, že jsem ti to řekla.“ Usměju se. Vlastně jsem se ještě usmívat nepřestala.
Nevím proč, ale přišlo mi to jako obyčejná debata, kterou vedeme vždy, když se vidíme. Jako by na tématu vůbec nezáleželo. Děláme si srandu jeden z druhého. Oba se snažíme jen tak pro zábavu toho druhého naštvat, což mi jde vždy lépe, kdyby to někoho zajímalo.

Kdo by byl řekl, že takhle strávím poslední den prázdnin. Obzvláště, když jsem Matěje vytěsnila z hlavy. Je zajímavé, že jakmile jsem se s Davidem začala pošťuchovat, už jsem nepřemýšlela nad tím, co jsme s Matějem všechno prožili. Uvědomila jsem si totiž, no spíše připomněla, že Davida opravdu miluju. Je to první osoba, kterou miluju. A nehodlám mu ublížit kvůli někomu, komu jsem dříve ublížila.
Umím já vůbec něco jiného než ubližovat?

A teď už mám za sebou týden školy. S Davidem jsme zvolili strategii, že se k sobě ve škole budeme chovat jako spolužáci, protože jinak bychom si mohli lehce začít lézt na nervy. A to by náš vztah rychle ukončilo, což ani jeden z nás nechce. Je to zvláštní. Vždy když zachytím jeho pohled, musím se usmát a když mě napadne myšlenka ho políbit, musím ji rychle zahnat.

Tak nějak je vzrušující, vždy po skončení školy, políbit ho někde, kde nejsou žádní spolužáci. Ve škole, ať už o hodinu nebo o přestávku, jednoduše pokaždé, když se na mě usměje, mám chuť se po něm vrhnout. Ať žije moje fantazie, protože díky ní se na něj vrhnu alespoň v ní. A v mé mysli to klidně mohu udělat i o hodinu.
Ano tohle je ta lepší stránka, což znamená, že je i horší. Možná je vzrušující ho poté smět políbit, ale ve škole se k sobě chováme, jako bychom spolu ani nechodili. Trochu mi to připomíná období s Matějem, kdy jsem nesměla ven a ani nikdo za mnou domů. A opět jsme u něj.

Což mi připomíná, že jsem ho od té doby, co jsem s ním byla před více jak týdnem venku, ještě neviděla, a ani jsem si s ním nepsala. Tak nějak mě to mrzí. I když hádám, že je to dobře. Takhle alespoň nemám myšlenky na podvedení Davida. Alespoň už nemám v plánu udělat to, co jsem chtěla udělat v době, kdy jsme spolu chodili. Ano, to jemu jsem původně chtěla dát svoje poprvé.

Teď když nad tím přemýšlím, já ho asi milovala.