Nezávazně pro osamělá srdce - Pokušení v onsen

Byl jsem úplně nahý a v ruce držel titěrný ručník. Jestli někoho potkám, asi se pěkně ztrapním. Jen doufám, že nebudu reagovat nevhodně. Svůj odjezd jsem usilovně tajil. Prostě jsem si vzal dovolenou. I když to byla rekonvalescence přímo od doktora z posttraumatického oddělení. Prý mi lázně prospějí. Hodně daleko od civilizace, vysoko v horách, nikým nerušen. Za celý den jsem skoro nikoho nepotkal. Začal jsem se tu i docela bát. To ticho a čistý vzduch, namáhajíc plíce.

Sedl jsem si na malou dřevěnou stoličku a pozoroval svůj obličej v zrcadle. Nikdy jsem v onsen nebyl a nikdo mě nepoučil. Vzal jsem si lahvičku a zkoumal nápis.

„Můžu vám pomoct?“ ozvalo se za mnou a teplé ruce mi dopadly na ramena.

Zatnul jsem zuby a sevřel víčka k sobě. Nemusel jsem se otáčet, nemusel jsem se dívat do zrcadla, čí odraz patří tomu smyslenému hlasu, vtírající se pod kůži a nutící všechny buňky v těle se jemně chvět.

„Co tu děláte?“ vysoukal jsem ze sebe a nenápadně posunul ručník směrem do klína, protože jeho ruce byly neklidné, nemínily zůstat spočinuté na ramenou a jemně mi masírovaly krk.

„Náhoda?“

„Nevěřím na náhody...doktore,“ zavrčel jsem. „A dejte prosím ty ruce pryč.“

„Přiznávám, není to náhoda. Jsem váš osobní fyzioterapeut. Takže moje ruce na vašem krku jsou z čistě terapeutického hlediska.“

Otevřel jsem oči a setkal se v zrcadle s jeho pohledem. Usmíval se. Tmavé oči barvy hořké čokolády orámované hustými řasami. Své dlouhé černé vlasy měl stočené na temeni a sepnuté sponou s neposedným tenkým pramenem lemující jeho ostrý nos.

„Osobní fyzioterapeut?“ nechápal jsem a zavrtěl jsem se na židličce. Jeho blízkost mi nebyla zrovna nepříjemná, nějakou dobu už mě držela nálada pod psa a přesně takovou pozornost jsem potřeboval.

„Myslíte si, že lázně dostává každý zraněný? Víte, jak se na takovou rekonvalescenci dlouho čeká?“

„Máte v tom prsty? Proč?“

„Osobní zájem?“

„Takumi vám jasně řekl...“

„A vy? Také mi chcete něco říct? Budu rád naslouchat. Máme na to celý týden vašeho pobytu.“

Otřel se mi o záda. Moc dobře jsem věděl, čím. Doufal jsem, že tu uniknu před realitou a krutým světem s osudem nechtěného štěněte, se kterým se jen chvíli muckáte a pak ho zavřete ven do boudy. Přesvědčoval jsem sám sebe, že mi nějaký Takumi a jeho majetnické praktiky, nemůžou chybět. Nechtěl jsem myslet na něj, ani na nic spojeného s ním. Což byla v našem případě jen jediná věc.

„Musíte se pořádně očistit. Do lázní musí člověk vstoupit čistý. Ten ručník,“ natáhnul se přese mne, aby mi sebral ručník položený na stehnech. Moje pokožka zaznamenala všechno, čím se mě doktor dotknul, jemné chloupky, pokrývající celý jeho hrudník a v nich ukryté bradavky. „Tím ručníkem se umýváte.“

Nezůstalo mi nic, čím bych svou nahotu maskoval. Vedle umyvadla byla zavěšená sprcha, kterou pustil a namokřil ten kus froté. Dlaní napěnil dávku tekutého mýdla a pustil mi proud teplé vody na záda. Sprchování na židličce jsem nikdy nepraktikoval a svoji nervozitu jsem svedl právě na tuto nevědomost.

„Relaxační sprcha vsedě,“ přejel mi ručníkem přes ramena, paži až k zápěstí, kde zůstal stát a dál sjel jen dlaní k prstům, které lehce promnul. „Doufám, že si tu pořádně od všeho a od všech odpočinete.“

Obešel mě a stanul přede mnou, jen jak ho Bůh a jeho rodiče na svět přivedli. Sledoval jsem jeho lehce se pohybující hrudník, nahoru dolů, tmavé chloupky pokrývající jeho pevné prsní svaly. Přestal na mě pouštět vodu a obrátil sprchu proti sobě. Kapky smáčely jeho tělo, kopírovaly všechny křivky, prodíraly se porostem středem břicha až dolů, kam jsem je nechtěl sledovat, ale cestou jsem se nějak zapomněl. Prostě jsem zíral na jeho ruku, jak důkladně omývá jeho přirození, tvrdnoucí pod jeho doteky, jak se voda mazlí z jeho pokožkou a beztrestně se ho všude dotýká.

„Nedělejte to přede mnou!“ vykřikl jsem a vyskočil ze židle. „Tohle zrovna nepotřebuji!“

„Nic jsem neudělal,“ přimhouřil oči Fujiwara Keiji a přitiskl si sprchovou růžici do jamky, kde se spojují klíční kosti.

Chtěl jsem ho odstrčit do dostatečné vzdálenosti ode mě. Odmítavě míněná ruka, která se dotkla jeho mokré pokožky, mě však zradila, prohrábla se jeho chloupky a nabrala mezi prsty jeho bradavku. Položil mi svou ruku na tu mou a otřením prstu si ji s povzdechem postavil.

„Doktore!“ zakňoural jsem. „Nechci žádné problémy...“

„Problémům se nevyhneme,“ zašeptal mi do vlasů a položil své rty na pravou stranu mého krku. Vyčkával, ani se nepohnul, jen mi stavil chloupky na zátylku svým teplým dechem.

Prohnul jsem se a otřel se mu obličejem o vlasy. Jeho ústa se přisála v lačném polibku.

„Dokončíme očistu, ať můžeme jít do pramenů, ano?“ zůstal viset rty tak blízko mých, čekal, jestli odolám či budu chtít ty dva proužky kůže vyzkoušet, zda dokážou donutit tělo toužebně se chvět.

Vložil hlavici sprchy mezi nás, voda nám stékala po hrudnících, přitisknutých těsně k sobě. Tak dlouho jsem vedle sebe nikoho necítil. Ničí teplo. Přejel mi ručníkem po hýždích a pomalu je třel.

„Doktore,“ zopakoval jsem svůj protest a nechtěně mu vyšel vstříc boky, kde se mi bouřily hormony bez mého svolení.

„Keiji. Jmenuji se Keiji“ řekl tiše.

Jakoby řekl, vezmi si mě. Otřel jsem se mu o horní ret a pomazlil se s ním. Nechal mě, ať se s jeho ústy seznámím, mohl jsem je líbat, aniž by mi v tom bránily. Každý můj průzkumný dotek oplatil stejným jako kopírovací ninja.

„Nemůžu,“ vyhrkl jsem a odtrhl se od něj. „Nechci.“

Vtiskl mi sprchu do ruky, kterou chvíli podržel ve svých dlaních a jen smutně řekl:

„Já si neberu nic násilím. Nejsem jako on,“ a s těmi slovy se otočil a vyšel dveřmi z místnosti.

Stál jsem tam, se sprchou v ruce, z níž voda tekla bez užitku na zem a odplavovala se do mřížky kanálu. Stále jsem cítil jeho horké otisky na svých rtech. Proč mě musí tenhle chlápek tak přitahovat? Myslel jsem, že už jsem se rozhodl, že už jsem si vybral. Jde v těchhle vztazích přece jen o sex. O nic jiného. On mi to neustále vtlouká do hlavy a tu stísněnost kolem srdce, která se mě zmocní pokaždé, když mě opustí, nebere vážně. Já bych pro ni jméno měl, ale mám zakázané o ní mluvit.

Zastavil jsem vodu a následoval ho do vedlejší místnosti. Několik pramenů se mu uvolnilo ze sepnutí, a vznášely se na hladině jak ropná skvrna po havárii tankeru. Ponořil jsem své tělo do horké vody a nechal teplo pronikat všude tam, kde jsem zaznamenal pocit chladu. Pozoroval mě celou cestu, kterou jsem musel podniknout bez jediného kousku oděvu až k bazénu. Pohledem lovce, který jsem tak dobře znal u Takumiho. Až na to, že nikam nespěchal a jen si mě prohlížel.

Potil jsem se jako prase. Z jeho přítomnosti a z vody, kde rtuť teploměru stoupala k 50-ti stupňům.

„Tohle nedám, je mi špatně,“ vyhrkl jsem a rozhodl se tuhle část terapie vynechat.

Nikdy se k šelmě neobracejte zády. Dotkl jsem se okraje bazénu, když mě chytil kolem pasu.

„Neměl byste se tak Daisuke namáhat, pomůžu vám.“

Dvakrát jsem rychle za sebou vydechl. Doslova jsem se bezmocně zhroutil na dřevěné parkety pod nátlakem vzrušivého napětí, s nohami stále v horké vodě. Držel mě za zadek a rozséval na ně své polibky. Moje pozice byla silně bezvýchodná, na svůj zadek jsem dost háklivej a to, co mi prováděl doktorův jazyk na páteři, mi silně rozhodilo moje přesvědčení, že budu jen relaxovat. Doslova jsem se z té parní lázně vyplazil, i když jsem svým pohybem přihrál jen mému fyzioterapeutovi do karet. Prostě nechal svá ústa na mých zádech a ruce na bocích, které sjížděly dolů po stehnech a jazyk přejel mezi půlkami, když jsem se snažil vylézt na břeh. Opřel se lokty o hranu bazénu a usmál se na mě.

„Doporučil bych vám tu vanu, co je za vámi, ta vás trochu zklidní.“

„Mohl byste se mě přestat dotýkat?“ vyhrkl jsem a s námahou se zvedl na roztřesené nohy.

„Je to nepříjemné?“ zeptal se a zabořil bradu do složených paží. „Ta jizva na břiše je děsně sexy. Celé vaše tělo je sexy. Hladké na omak. Rád se ho dotýkám.“

Ten hlas se po mě plazil a označoval místa, kde všude by se mě rád dotkl.

„Tenkrát jste se díval na toho vašeho nadporučíka,“ nesl se jeho hlas místností. „Očima plnýma oddanosti. Hrozně jsem mu v tu chvíli záviděl. Smrt tak blízko a vy jste měl oči jen pro něj. Má vůbec tušení, jaké barvy jsou vaše oči? Čte v nich někdy vaše přání? Ví o tom znaménku, co máte schované ve vlasech na pravém spánku?“

Dotkl jsem se svých vlasů a snažil si je nahrnout do obličeje.

„Všimnul si někdy, že když se podíváte do ranního slunce, vaše hnědé oči dostanou slabý zelený nádech?“ pokračoval. „Zeptal se vás někdy na tu malou jizvu, co máte na ruce kousek od palce?“

Couval jsem a rychle dýchal. Nemohl si všimnout tolika věcí! Vlezl jsem do vany, abych se před ním schoval a už nemohl nic z mého těla vyčíst. Moje svaly se neovladatelně začaly třást. Vrhnul jsem vyděšený výraz na doktora. Vynořil se z bazénu a zamířil ke mě.

„Taková specialitka,“ zastavil se těsně u vany. „Voda je pod proudem, pořádně vás protřepe a uvolní.“

„Doktore!“

„Keiji,“ dýchnul mi svoje jméno do obličeje a prohrábnul mi vlasy.

Vstal jsem, byl jsem naštvaný, že si semnou tak hraje. Jeho ruka mi přejela po břiše a zavadila o můj penis, který z té léčby elektrickým proudem byl celý rozrušený a vystrašený, s myšlenkou se někam zašít. V lýtkách mi projíždělo lehké brnění. Poklekl a snažil se jazykem uklidnit tu nadrženou věc, co mu vyšla nekontrolovatelně vstříc, nutící si vstup do jeho úst. Chytil jsem ho surově za vlasy a namotal si je mezi prsty. Ten tlak byl nesnesitelný. Nenechal jsem ho, aby povolil, tlačil jsem se do toho malého prostoru, narážel mu do vnitřních stran úst, až se mu dělaly boule za ušima jak křečkovi před zimní sezónou. Dráždil mě jednou rukou na pytlíku a druhou mě drtil u kořene. Povolil jsem jeho vlasy, dovolil mu v posledním okamžiku utéct, abych mu v zápětí potřísnil chlupatá prsa. Vytáhnul mě z vany jako bych byl malé dítě, donutil mě udělat pár kroků dozadu, až jsem se opřel o chladnou zeď a zasypal můj krk polibky. Tlačil na mě svým ztopořením, ale nevynucoval si žádný vnik, jen se o mě otíral a lechtal mě svými vlasy na ramenou.

„Dej mi šanci, Daisuke, prosím,“ šeptal mi do ucha.

„Nemůžu,“ sípal jsem pod nátlakem jeho intenzivních polibků.

„Můžeš si klidně myslet na něj, milovat se s ním. Vadí ti můj obličej? Nemusíš se na něj dívat.“

Ocitli jsme se v těsném objetí u lehátka. Fujiwara Keiji vzal z malého lehátka relaxační škrabošku na oči a nabídl mi ji.

„Zavážu ti oči, nebudu mluvit. Dovol mi to.“

Nechal jsem se položit na lehátko a zavázat si oči. Mazlil se s mou pokožkou na hrudníku, polaskal obě bradavky jemnými polibky a sjížděl níž. Prohnul jsem se v zádech, když mi jeho prsty zajely dovnitř. Měl je natřené nějakým masážním olejem, lehce klouzaly dovnitř a ven a připravily mě během několika minut. Musel jsem myslet pořád na něj, že ho tu podvádím, viděl jsem před sebou jeho vyčítavý pohled a místo toho, abych s tím ihned přestal, mě to ještě víc vzrušilo. Chytil mě za ruce a posadil mě. Sedl si mi za záda a otíral se penisem o mastnou dírku. Chtěl jsem ho mít hned teď v sobě. Tolik jsem toužil po něčí přítomnosti. Spustil jsem nohy na zem, zapřel se rukama o lehátko a nabídl svůj roztoužený zadek. Vstupoval opatrně, neustále masíroval hýžďové svaly a nutil je ještě víc se uvolnit. Nebyl jsem zvyklý na šetrné zacházení, byl jsem nadržený a k jeho překvapení jsem si na něj nedočkavě sednul, pohltil ho, co nejhlouběji jsem mohl a několikrát vysedl, abych si jeho přítomnost pořádně v sobě vychutnal. Upravil jsem si polohu a začal ho drtit svými rychlými nárazy. Musel poznat, jak to mám rád, jakou mi poskytl Takumi školu. Nezadržoval své výkřiky a ruce, položené na mých bocích, se snažily zvolnit moje vražedné tempo. Proto když náhle rychle vydechnul a pevně mě stisknul, abych přestal, aniž by to byla známka orgasmu, zachvěl jsem se.

„Keiji?“ zašeptal jsem a chtěl se ho zeptat, jestli se něco stalo.

„Tak už je to Keiji,“ hlas mající ostré drápy, přejíždějící po hrdle a přetínající tepnu v jednom pohybu. Polkl jsem. Strhl mi škrabošku z očí, až mě ten přechod ze tmy do světla oslepil.

Jeho jméno jsem jen naznačil pohybem svých úst. Na víc jsem se nezmohl. Jeho přítomnost mi sebrala slova z úst.
Stál tam úplně nepředpisově pro vstup do lázní, v riflích a černé košili s krátkým rukávem, zatínající ruce v pěst, s naběhlou žílou na krku. Aniž by mrknul, probodával mě dlouhým pohledem ukázkového vraha v brožuře kriminalistiky. Sjel jsem mu k pasu, jestli má sebou nějakou zbraň, protože mi bylo jasné, že mi ubíhají poslední minuty života a nepomohou mi ani motlitby, ani kolena obtisknutá do podlahy a sepjaté ruce.

Opřel svou dlaň o můj hrudník a drsně mě položil na záda. Fujiwara Keiji pode mnou bolestivě vydechnul, jak byl stále byl ve mně a já mu drtil svou váhou žebra.

„Nikdy by mě nenapadlo, že jsi jen obyčejná d***a,“ zavrčel Takumi a rozepnul si zip u kalhot.

„Takumi,“ nevěděl jsem, co bych měl říct, protože obhajoba byla v tomhle okamžiku úplně zbytečná. Snažil jsem se posadit.

Zatlačil mě zpět, zaklekl jednou nohou na lehátko, měl pod sebou doktorovu svěšenou nohu na zem, zvedl mi nohu nahoru a zatlačil do mě žalud svého ztopořeného penisu, který si několika tahy připravil. Zatnul jsem zuby do rtu, zapřel se rukama těsně u Keijinových ramen a vrhnul na něj prosebný výraz.

„Myslíš si, že tam máš dost místa pro oba?“ zeptal se mě a pronikal tvrdě dovnitř, kopírující doktorův penis.

„Nadporučíku!“ vykřikl Fujiwara Keiji a srdce mu zběsile pod mými zády bušilo, jako srdce závodního koně. Přikryl mi svou dlaní jizvu uprostřed břicha a zakousl se mi do ramena.

Takumi proniknul až na doraz, ostré zoubky zipu se mi zahryzly do ochlupení, nahnul se tak, až mi skoro vyhodil nohu z kloubu a jeho prsty objaly doktorův krk a stiskly.

„Čím jste ho přesvědčil?“ zpečetil svou otázku tvrdým přírazem.

Cítil jsem je oba, jak se o sebe třou v těsném objetí.

„Co můžete nabídnout jiného, než co jsem mu nabídl já?“

Fujiwara Keiji zachroptěl, když Takumi zesílil svůj stisk. Znovu se prohnul pánví, trochu se narovnal, aniž by povolil sevření na doktorově krku a pak začal pravidelnými rytmickými pohyby drtit Fujiwara Keijiho penis uvnitř mě, pozorujíc můj útrpný výraz ve tváři. Měl nás oba ve své moci, ani jeden jsme se nemohli pohnout a projevit jakoukoliv iniciativu. Oba jsme se museli podvolit a přijímat rozkoš, kterou nám Takumi syrově poskytoval. Nebyl jsem schopen vstřebat tolik vzrušivých a zároveň bolestivých podnětů v jeden okamžik. Chtěl jsem se dotknout někoho z nich, pomazlit se s jeho kůží, dostat aspoň jeden polibek, kamkoliv. Chtěl jsem pomoct mému vzrušení v rozkroku, abych se dostatečně uvolnil a dostal ze sebe aspoň trochu napětí, ale Takumi mi mou ruku směřující k mé chloubě odrazil, ukázal mi, že je to trest a že nemám právo si nijak užívat. Doktor mi přidušeně dýchal do ucha a zarýval mi nehty do břicha, když si mě přidržoval, aby ze mě pod tím nátlakem nevyklouzl a očividně mu tahle situace i poloha vyhovovala.

Oba mě vyplnily ve stejný okamžik. Cítil jsem jejich napětí, jak se stupňuje, jak mi doktorovy nehty vytváří rýhy v kůži a Takumi už neovládá svou rytmiku, jen do mě bezmyšlenkovitě vniká a nechá se unášet na osvobozujících vlnách přicházejícího orgasmu.

Takumi uvolnil svůj stisk a sesedl z doktorova stehna. Schoval svůj nástroj, který ještě viditelně toužil po trošce laskavosti, ale on za ním nekompromisně zapnul zip. Byl jsem těsně před vyvrcholením, ale nikdo mi nepovolil to dokončit, jen jsem chraplavě dýchal a zakňučel jsem, když mě Takumi, táhnoucí za vlasy, posadil a donutil vstát. Dívali jsme se do očí, viděl jsem tam takové zklamání a pohrdání, až se mi ještě víc sevřelo hrdlo.

„Zmiz mi z očí,“ řekl naštvaně. „Ještě si to se tebou vyřídím,“ a odhodil mě od sebe.

Nečekal na to, až odejdu. Zhroutil jsem se na zem a nechal pod sebou tvořit loužičku jejich uspokojení. Třel jsem si bolavá místa a snažil se nebrečet, neukázat ani jednu slzu, deroucí se na povrch. Přestal jsem pro něj existovat. Zajímala ho jen osoba, těžce oddechující na lehátku, lesklé černé vlasy rozprostřené kolem zpoceného obličeje. Fujiwara Keiji se posadil a promnul si krk, na kterém byly stále znatelné obtisky Takumiho prstů.

„Jaké části jste doktore nerozuměl, že Daisuke patří jen mě?“ chytil ho Takumi za paži a vytáhnul ho na nohy.

„K ničemu jsem ho nenutil,“ odpověděl klidně Fujiwara Keiji. „Miloval se semnou dobrovolně, bez násilí.“

Rána pěstí, která mu roztrhla ret, ho překvapila, že nestačil ani zareagovat, natož před ní uhnout. Fujiwara Keiji udělal pár vrávoravých kroků dozadu a pak si jen hřbetem ruky utřel krev.

„Myslíte si, nadporučíku, že se nechám zastrašit? Nehodlám se ho vzdát, tak jako vy,“ ušklíbnul se Fujiwara Keiji. „Dokážu mu, že jste jen bezcitný ubožák s jediným cílem, a to, nechat si vyhonit ptáka a někoho ošukat.“

Další ránu Fujiwara Keiji vykryl a protiútokem vedený na Takumiho břicho ho srazil na kolena.

„Nebojím se vás!“ zavrčel Fujiwara Keiji.

Takumi vyskočil, vrhl se celou svou vahou na doktora a začal ho tlačit před sebou. Doktor se napřáhl hlavou k ráně a rozdrtil tvrdým čelem Takumimu nos, až mu vytryskla krev. Volal jsem na ně svoje prosby, ať přestanou, ale ani jeden mi nevěnoval pozornost. Takumi si ani neotřel krev, znovu zaútočil na Fujiwara Keijiho, chytil ho do kravaty pod krkem, ve snaze ho připravit o vzduch v plících.

„Nic o nás nevíte!“ syčel mu do ucha Takumi. „Já rozhodnu, komu bude patřit. A vy to určitě nebudete.“

Fujiwara Keiji se zahryzl Takumimu do paže, využil chvilkového uvolnění a vrazil svůj ostrý loket Takumimu do břicha. Takumi zavrávoral, udělal několik kroků dozadu, ale nehodlal doktora pustit, až ztratil půdu pod nohama a oba se zřítily do horké vody bazénu. Vynořily se nad hladinu zároveň. Takumi na nic nečekal, zkroutil doktorovi ruku za záda, namotal si jeho dlouhé vlasy na zápěstí a potopil mu hlavu pod hladinu.

Skočil jsem za nimi. Přímo Takumimu na záda . Fujiwara Keiji se vynořil a rychle zalapal po dechu.

„Je to moje vina!“ křičel jsem na Takumiho, sedíc mu na zádech jako klíště, drtící jeho ohryzek paží. „Potrestej mě. Jen mu neubližuj!!“

Takumi se mě snažil shodit, odtáhnout mou ruku ze svého krku, až mě narazil zády na hranu bazénu a já bolestivě vykřikl a pustil ho. Otočil se ke mě a chytl za bradu, drtící mi silou čelist.

„Proč?!“ kroutil nechápavě hlavou. „Nechápu to. Řekl jsem ti jasně, že patříš jenom mě!“

Zavřel jsem na pár vteřin oči a pak je zase otevřel, abych se setkal s jeho zkroušeným pohledem modrých očí. Otevřel jsem ústa, abych něco řekl, ale prostě nebylo co říct, protože nic, žádná slova nemohla ospravedlnit to, co jsem udělal.

„Co dělám špatně?“ vyhrkl Takumi a zabořil mi své mokré vlasy do ramene. „Co opravdu chceš?“

Obtočil jsem své nohy kolem jeho pasu, přitiskl se k němu co nejtěsněji, látka jeho košile se mi přilepila na hrudník a knoflíčky pálily na kůži. Vjel jsem mu do vlasů a otíral se o ně obličejem.

„Chci tebe,“ zašeptal jsem. „Dělej si semnou, co chceš. Jen už prosím nikomu neubližuj.“

„Taky tě chci,“ hladil mě po stehně a našel moje ústa, chvíli zaváhal a pak mě políbil, dlouze, střídavě na horní a dolní ret. „Změní se něco, když ti řeknu to, co chceš slyšet? Přestaneš utíkat? Budu lepší člověk? Budeš po mě víc toužit? Bude náš sex intenzivnější? Pověz, co se stane?“

„Nikdy se nadporučíku nedozvíte, co se stane,“ řekl Fujiwara Keiji a vylezl ven z vody. „Protože jste na to velký zbabělec, abyste mu to přiznal. Od teď si svého Daisukeho víc hlídejte, protože on si moc dobře uvědomuje, o co s vámi přichází a já jsem ochoten mu to na rozdíl od vás kdykoliv dát.“

A s těmi slovy holé pravdy těžce visící v horkém vzduchu opustil místnost.