SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Ninjaburai

Kdesi v jedné ostrovní zemi jménem ... uh ... jak se to sakra jmenovalo ... Prostě v jedné zemi a jen za třemi horami šel jeden mladík. Vlastně ještě poloviční škvrně. Vykračovalo si spokojeně po cestě a kašlalo na svět kolem sebe. Na hlavě neslo široký slaměný klobouk sando-gasa s okrajem ohnutým dolů a na zádech mu plandal dlouhý cestovatelský plášť, který byl přidržován dlouhým červeným deštníkem wagasa.

Nedbale natažená košile připomínala vrchní část kimona, volné kalhoty a odřené kožené boty dávaly chlapci klasický vzhled věčného tuláka. Pod pláštěm ještě cinkala konvička s plechovým hrnkem, který už před lety ztratil svůj lesk. Cesta ho vedla lesem až ke skupince pouličních banditů.
„Jestli je ti život milý, naval prachy!“ zakřičel ten ošklivější. Skrček nadzvedl okraj svého klobouku a zpod něj vykoukl otrávený obličej puberťáka. Červenýma očima přešel z jednoho páchnoucího zloděje k druhému. Zanedbané meče, potrhaná a špinavá kimona … jo, tradiční pouliční verbež. Povzdechl si.
„Seš hluchej!?“
„Možná potřebuje trochu popostrčit.“ Muž stojící napravo udělal krok dopředu a šťouchl dlouhým mečem zvaným katana do chlapcových žeber, pak mu shodil klobouk a odhalil krátké rozježené vlasy bílé barvy.
„No, už se máš k podpoře chudých?“
Zpoza klukova ramene vykoukly dvě dlouhé bílé uši. Zastřihaly a postupně se objevila malá hlavička králíka s jizvou přes levé oko. Zamžoural do sluníčka, zívl si a růžovým čumáčkem nasál vzduch kolem sebe. Nakrčil ho. Pánové opravdu smrděli.
Prostřední muž zamrkal.

„Králík?“
„Ninžá~!“ Králík mu zarazil zadní běh do obličeje a poslal ho na rande se zemí. Ve vzduchu udělal několikanásobné salto s ladným přistáním na zadních. Zbylí muži nejdříve hleděli dozadu a pak se otočili dopředu. Kluk se jen usmál a ukázal dolů. Muži mechanicky sklonili hlavy a nevěřícně zírali na králičího albína, který kouřil z tenké dýmky kiseru s malou hlavičkou.
„Králík.“
Albínovi zablesklo v očích, vytáhl z vaku na zádech bílou ředkev a už to lítalo.
„Ninžá~~!“
Z králíka se stala bílá šmouha se zeleným ocáskem. Svůj útok ukončil ladným saltem a významně opsal ředkví kruh. Oblečení zlodějů se rozpadlo v cáry a zůstaly jim jen spodky. Zhroutili se na zem.
Králík se otočil a nadzvedl obočí. Kluk držel v ruce přesýpací hodinky a uznale se mračil.
„Pět vteřin, nic moc. Tloustneš.“
„Ninžá.“ Vrátil ředkev do vaku a vyskočil zpátky na rameno. Chlapec zvedl svůj klobouk sando-gasa, oprášil ho a pokračoval ve své cestě.

Nad hlavou jim přeletěl malý drak.
„Není to drakoid?“ zeptal se chlapec, ukazující k nebi.
„Někde tu musí mít poštovní pobočku.“ Králík začmuchal ve vzduchu.
„Už jsme blízko města.“
Jejich cílem se stala vesnice bílých domů se střechami z pálené hlíny na okraji veliké pouště. Ulicemi pobíhaly malé děti lidí i atropů; zvířecích lidí. Jejich klanové rozdělení bylo velmi složité a málokdo se v něm opravdu vyznal. Největší zastoupení ve městě měli kočičí, psí a klokaní lidé. Nebylo však vůbec neobvyklé potkat konketsy, míšence mezi atropy a lidmi, kteří se podobali více lidem, ale se zvířecími prvky jako jsou uši nebo ocasy.
Na náměstí zahlédli komedianty a žongléry. Krásná kočičí provazochodkyně zrovna předvedla na laně salto, roztáhla deštníček a ladně přistála, aniž by spadla. Přihlížející radostně tleskali, někteří dokonce nadšením házeli peníze. Okolo nich projel vůz tažený velkými sagoty, kteří velikostí připomínali poníka se zadními nohami valacha, ale přesto se nejvíce podobali králíkům s extra párem uší.
Provazochodkyně mezitím uvolnila místo hlavnímu bodu programu. Čtyřrukému hudebníkovi hrajícímu na složitý strunný nástroj kytarfu – tedy kombinaci kytary a harfy. Hudba byla nejdříve nesmělá, stejně tak jako pohyby kentauřího tanečníka. Což by zase bylo nepřesné, protože to nebyl kentaur, nýbrž jeho méně rozšířený příbuzný unitaur. Jejich stavba těla byla stejná – polovina muž a polovina kůň, ovšem s několika odlišnými detaily.
Unitauři byli zásadně stříbrnobílí se širokými kopyty překrytými delší srstí rostoucí z oblasti kotníků, dlouhými stříbrnými vlasy a z čela jim rostl malý zatočený roh. Vynikali v umění, hudbě i tanci. Jejich obecně známější příbuzní byli naopak agresivnější, výbojnější a více holdovali dobrému pití.

Chlapec se ještě chvíli díval na opravdu exotického tanečníka, jak kolem sebe mává průsvitnými šátky a jak se vlní jeho volný oděv. Jeden by řekl, že se dívá na oživlou ranní mlhu. Jenže ve městě měl nějakou prácičku, a tak se nemohl dlouho zdržet.
„Tak, kde tu máme poštu?“ Rozhlížel se po hlavní ulici a jeho parťák mu pomáhal. Minuli cestou ještě skupinku podsaditých trpaslíků s pořádnými plnovousy a jednoho mladíčka, kterému začalo růst strniště. Vezli na tržnici malé kamenné sošky, které sami vyráběli.
„Ah, tamhle to je!“ Pubertální chlapec se rozběhl ke skupince lidí a procpal se skrz ni. Jenže byl zklamán, hlouček nečekal na pošťáka, ale obdivoval temného elfa. Při takovém spojení si jeden představí černou kůži, rudé oči, špičaté uši a spoustu krve na čepeli. To jsou však jen knižní předsudky. Místní temní elfové sice mají tmavší pokožku, ale jejich oči upoutají zlatavým nádechem stejně jako jejich ofina a pár předních pramenů vlasů.
To je jeden ze zvláštních znaků, který je odlišuje od normálních elfů. Zásadně totiž mají vlasy dvoubarevné, přední část zlatavou a zadní vlasy naopak stříbrné až světle šedé barvy. Neholdují krvi, ale spíše řádně červenému vínu a na celém světě nenajdete lepší krotitele zvířat než je. Na rameni mu seděl malý lvíček s velikou hřívou, dozadu zahnutými rohy a velkými humanoidními tlapami s drápy.
Neustále švihal tenkým ocasem a pozoroval lidi kolem sebe.
„Tohle je malý raon, co?“
„Přesně tak,“ odpověděl chlapec. „Prý to jsou dobří lovci a jsou neuvěřitelně věrní.“
Lvíček vyskočil do vzduchu, udělal salto a přistál na předních tlapkách. Nad elfem v loveckém obleku zakroužilo několik tříocasých ptáků o velikosti holuba s kudrnatou korunkou a přistálo mu na ramenou.
„Hezká show, ale už jsme se zdrželi dost,“ připomínal králík jejich hlavní povinnost.

Po průchodu několika ulicemi a menšího zeptání na cestu konečně stanuli před budovou pošty. Pyšnila se velikým nápisem a jejich logem – kolem s křídly.
„Zámořská pošta?“ přečetl překvapeně mladík, jelikož se město nacházelo na okraji pouště, bylo to vcelku neobvyklé. U cedule však postávalo několik lidí a taky velmi neobvyklý pošťák, vypadal jako humanoidní ryba s vážčími křídly.
„Koukám, že jsi o nových službách pošty ještě neslyšel,“ řekl vesele chlapík s vousy ve středních letech.
„Už to tu funguje necelý půlrok, ale vesničané si to hodně oblíbili. Jednoduše tak mohou posílat dopisy svým příbuzným na druhé straně oceánu.“
Chlapec se jen poškrábal na hlavě. Dnešní svět je plný všemožných vymožeností. Pošťák vybral poslední dopis v láhvi, uložil ho do vaku s přihrádkami, zapnul ho, dal na záda, zamával křídly a vyrazil k nebi jako šipka.
„To byl ale start!“ Chvíli pozorovali, jak mizí v dáli a pak konečně vešli na poštu. Lidí i atropů tu bylo plno. Každý den se posílaly balíky a dopisy, úřední i osobní. Mládence však zajímala jen jedna přepážka. Seděl za ní kozel, četl si noviny a měl na sobě oblek s kravatou.
„Akary!?“ zavolal překvapeně, když mu sebral noviny.
„Zdravím, ty starý kozle. Jak to jde?“
„Jako vždycky, otravný zákazník sem a tam. Pět bomb doručeno, půl tuctu křehkého porcelánu rozmláceno a … jo, bylo nalezeno deset zásilek starších padesáti let,“ udělal krátký výčet měsíčního pozorování.
„A máš to?“ Rukama se opřel o přepážku.
„Jasně!“ Sáhl za sebe a vytáhl Lovcův rajon, měsíčník podávající nejnovější informace o odměnách, pohybech zločinců a zajímavostech s nepostradatelnými sexy fotkami nejkrásnějších holek z branže. Akary nalistoval poslední třetinu sešitu, kde se nacházely ty nejlepší kousky. Pečlivě přečetl každý plakát hledaného a rozhodoval o svém novém cíli.
„Tenhle bude stačit. Co říkáš, Usi?“ Podíval se na svého králičího parťáka a ten jen šťastně přikývl.

„Perfektní.“
„Pff …,“ odfrkl si kozel. „ Zase jdeš po áčkách? Proč nejdeš občas po béčku nebo céčku? Víš, jak to vždycky dopadá.“
„Nebuď takový pesimista.“
„Jsem realista.“
Akary se jen zazubil a vrátil mu časopis.
„Díky.“ Otočil se a utíkal pryč.
„Ne tak rychle.“ Kozel popadl prut, nahodil a přitáhl si Akaryho zpátky.
„Hej, co je?!“
Otočil si ho obličejem k sobě .
„Ne tak rychle, mrně. Pořád mi dlužíš sedmdesát pět ryo a další za časopis.“
„Cože?“
„Je ti čtrnáct, měl by ses začít chovat jako mladý odpovědný muž a splácet své účty.“
„Zrovna jsem na mizině, co třeba příští týden?“ Prosebně sepnul ruce.
Kozel jen zakroutil hlavou a zamával ukazováčkem. Při své řeči zásadně zavíral oči.
„Pouze pokud si najdeš pořádnou práci. Zrovna jeden obchodník shání výpomoc, můžu ti dát doporuče – Méééé!“ Vyděšeně vykřikl, když se podíval do tváře nafouklé vycpané rybě.
„Promiň, ale mám schůzku s jedním zločincem! Jednou ti všechno zaplatím! Slibuji!“ rozzářeně mu zamával Akary ode dveří a už byl pryč.
Kozel se opřel do křesla, uklidil prut a vzal si noviny.
„No, dočtu si tenhle článek o zelí a radši si sbalím saky paky … jen tak pro jistotu. Starý kozel by neměl zůstávat dlouho na jednom místě, ale občas i trochu cestovat … Ménenene …, “ smál se kozlím způsobem.

Akary s Usem přišpendleným na jeho rameni zaběhl nejdříve ke stánku se zeleninou. Us potřeboval naplnit svůj kouzelný vak. Bílé ředkve vypadaly čerstvě a pevně a pórek jakbysmet. Padly na to jejich veškeré úspory, zbylo jim už jen na popití čaje u rychlého občerstvení. Z kuchyně voněly rýžové koláčky, placky a čerstvá zelenina na grilu. Prohlíželi si procházející lidi v různorodých kimonech a dívky s velikými deštníky wagasa.
Králík si po čaji nacpal svoji dýmku kiseru, konečně mohl relaxovat. Na kamenech před obchody cvakaly dřevěné sandály geta s vysokou podrážkou, do rytmu kroků zvonily ozdoby kanzaši jehlic se střapci zabodnuté v drdolech vznešených dam a děti na ulici roztáčely dřevěné káči beigomy. Akary se protáhl, vyskočil do stoje a králík mu byl hned na rameni. Uložil si dýmku do vaku a mohli se vydat na cestu.
Jejich cílem se stal pouštní zloděj Goro a jeho veliká banda, čítající prý tisíc členů. Podle měsíčníku měli svoji základnu právě v nedaleké poušti a navíc plnou pokladů. Na okraji města vyhledali půjčovnu tažných pouštních mývalů aragumů. Byla to ta nejlepší zvířata pro cestování přes poušť, pokud nepočítáme prehistorické velbloudy a koně, kteří získali po jedné písečné bouři nadprůměrnou inteligenci a odmítli nosit náklady jako tupá tažná zvířata.
Tyhle potvory byly veliké jako nosorožec, měly delší tlustý pruhovaný ocas zakončený tuhými špičkami chlupů, krátkou srst pískové barvy s několika pruhy tmavých chlupů v oblasti mohutných nohou s tvrdými polštářky a veliké plachtovité uši.
Většinu času je měly postavené, ale v případě pouštní bouře si jimi zakryly obličej a použily je jako poloprůhlednou clonu.

Místní půjčovnu vedl starší gnóm, ale pořád byl v dobré kondici. Velká hlava s velkýma očima, špičaté uši, letecká helma, opasek s nářadím a krátké kalhoty – to znamenalo vynalézavého gnóma. Nikdo ještě nevymyslel zařízení, aby ho gnóm nedokázal opravit.
„Tak jednoho pouštního aragumu?“ optal se gnóm. Jen málo gnómů se dávalo na obchodnictví, většinou v tom příliš nevynikali. Pokud však ano, byli velmi spolehliví, ale bylo obtížné s nimi smlouvat.
„Jo, jedno spřežení.“ Akary zalovil v širokém rukávu košile a vytáhl malý váček s penězi. Us překvapeně zastřihal ušima, ale nic neřekl.
„Pět ryo na den. Povoz prosím vraťte v nejbližší pobočce na druhé straně pouště.“ Zaplatil mu, usadil se na lavici kočího a jemně práskl opratěmi. Mýval zamručel a dal se do klusu. Jen co se však dostal víc do otevřené pouště, vyběhl tryskem.
„Kdes vzal ty peníze?“
„Půjčil jsem si je.“
Králík si ho podezíravě prohlédl.
„Od koho?“
„Od dobrého známého.“
Což v Akaryově podání znamenalo od kozla. Us si jen povzdechl a zakroutil hlavou.
„Nevěš hlavu, králičí brachu, za chvíli budeme za vodou.“
„Abychom spíš neskončili za katrem.“
Akary se jen usmál a práskl znovu otěžemi. Za sebou nechávali jen mračna prachu.

***

„Hej, šéfe! Někdo sem jede,“ ohlásil psí zloděj s dlouhýma ušima a podal šéfovi dalekohled. Nad pouští se táhla mračna písku.
„Nejspíš nějaký turista. Připravte mu řádné uvítání!“ veliký rudý démon oni se dvěmi krátkými špičatými rohy hodil dalekohled zpátky svému pohůnkovi a odešel z rozhledny.
„Špíno, připravte se na nájezd! Máme tu kořist!“ zavolal z balkónu nad rozlehlým prostranstvím uprostřed dlouhé pevnosti.

***

„Podle mých informací se jejich sídlo nachází hluboko v poušti za třetí velkou dunou po pravoboku.“
„Tos našel kde, Usi?“
„V průvodci Po stopách zločinu.“ Us vykoukl zpoza rozevřené knížky.
„Co ty v tom vaku vlastně pořád nosíš?“ Podezřele si ho prohlédl.
„Ředkev, mrkev, kiseru, plyšového medvídka, čepičku na spaní, králičí pacičku … “
„Pacičku? Cožpak nemáš vlastní!“ Překvapeně se na něj otočil.
„Ale ty potřebuji, nemůžu je jen tak pověsit na dveře, nebo nosit po kapsách!“ Hodili po sobě očkem a radši pokračovali v cestě.
Brzo se nad obzorem objevila špičatá a dlouhá pevnost zlodějů. Upínala se k nebi jako loď.
„Za třetí dunou nalevo zahni,“ řekl Us a přeložil mapu napůl.
„Proč bych měl zahýbat, když to mám před sebou?“
„No, to kvůli-- Uach! “ Oba přepadli dopředu, jak sebou vůz trhl a zastavil se.
„Co to bylo?“ ptal se Akary a sbíral se ze zadku pouštního mývala aragumy.
„Ten důvod, proč jsme měli zatočit! Tohle je tekutý písek!“
„A kruci! Rychle ven-- ven?“ Akary naklonil hlavu do boku a pozoroval mývala, jak se kolem sebe ohání koupelnovým kartáčem a spokojeně si pobrukuje.
„Jakmile se aragumy přiblíží k tekutému písku, začnou se v něm koupat a celé hodiny je nedostaneš ven!“ vysvětlil nohou si podupávající Us a tiše cvakal zuby.
„No tak, nemusíš na mě být hned naštvaný. Vždyť je to kousek.“

Akary rychle vyšplhal na konec vozu, sebral svůj deštník wagasa a seskočil na zem. Jeho parťák mu byl hned v patách. Cesta skrz zbytek pouště nebyla zrovna jednoduchá. Třebaže to byl kousek o délce necelých dvaceti kilometrů, tihle dva na to prostě nebyli zvyklí.
„Neříkal jsi, že je to kousek?“ křičel Us, zatímco se nesl na jeho rameni.
„Áááh! Tohle už říkáš po pátý!“ odpovídal Akary plazící se pouští ve stínu svého deštníku.
„Teprve po sedmý!“ odradil se dotčený Us.
„To je fuk! Jak jsem mohl vědět, že to jejich sídlo je tak veliký!“
Zaklonil hlavu a zadíval se na špičku zlodějského doupěte, které se ztrácelo v záři slunce. Setřel pot z čela.
„Ledová limonáda! Čerstvá citrónová limonáda!“ křičel kojotí prodavač ve stínu doupěte.
Akary k němu přišel se zvědavým pohledem. Trochu ošuntělé oblečení, páska přes oko, vybledlá látka krycí zboží a trouchnivějící dřevěná kostra stánku.
„Drahý cestovateli, jistě jste žížnivý, osvěžte se naší vybranou čerstvou limonádou. Vše je nahrazeno náhražkami. Ručím za to!“
„Čerstvá?“ Oba jen nadzvedli obočí.
„Ano, ano, všechny náhražky jsou připravovány čerstvé, abychom je mohli hned podávat. Žádné chlazení, žádné zmražování, žádné přebalování!“ Prodavač horlivě přikyvoval a vychvaloval svůj nápoj. Akary jen pokrčil rameny, stejně měl žízeň.
„Jednu sklenku.“
„Jedna sklenka, pane. To bude dvacet ryo, pane.“ Prodavač si zamnul spokojeně ruce.
„Dvacet ryo!?! To je zlodějna!“ Akary z té ceny až nadskočil.
„Samozřejmě, pane, jste u zlodějského doupěte se zlodějským stánkem!! Bvachahaha!“
Kojot se divže nezadusil vlastním smíchem. Akarymu zacukalo v koutku úst.
„Ale když už jste tady, pane, mám pro vás speciální nabídku.“ Sklonil se pod pult.
„Co třeba jednu zadarmo useknutou hlavu!“ Vyskočil do vzduchu a zamával velikou mačetou, jenže Akary ho praštil do brady. Z bandity během pár vteřin nezůstalo nic víc než vzdalující se tečka nad obzorem.

„Maminka mi říkala, abych nikdy nevěřil výrobkům zadarmo. Mají tendenci být závadné.“
Oprášil si kalhoty a vzal si připravenou sklenici s limonádou. Sotva se napil, už to plival.
„Teplý a odporný! Měl pravdu, je to fakt zlodějský stánek!“
U brány je už očekávala první stráž.
„To nebylo hezké!“
„Náš kamarád jen dodržoval tradice. Jak na něj můžeš být tak krutý!“
Stěžovali si oba strážci brány, kteří vypadali jako vypelichaní psi, což vlastně i byli.
„Omlouvám se, ale nejsem zběhlý v kriminálních tradicích.“ Poškrábal se prstem na tváři.
„Je to naše lokální tradice a usilujeme o to, aby se rozšířila po celém světě.“
Druhý bandita-pes jen přikyvoval.
„Naším cílem je být nejoriginálnější zlodějská skupina pod měsícem.“
„Nemělo to být pod sluncem?“ zeptal se Us.
„Ne, ne, zloději zásadně pracují v noci,“ vysvětlil mu Akary.
„Ano, ano, je vidět, že konečně máme co do činění s odborněji vzdělaným civilistou.“ Oba bandité v otrhaných šatech si zamnuli ruce.
„Takže, dovolte mi, abych přešel k formalitám.“ Levý zloděj si odkašlal a narovnal se.
„Pokud si ceníš všeho, co máš … “
„… dej nám svůj život!“ doplnil ho druhý neméně významně.
Zavládlo menší ticho.
„Promiňte, hoši, nerad vám fušuji do řemesla, ale nemělo to být trošku jinak?“ Akary pokrčil omluvně rameny.
Zloději se na sebe zmateně podívali a poškrábali jeden druhého na hlavě, až blechy skákaly samou radostí.
„Fakt?“

„Že bychom něco vynechali?“
„Správně to je … “ odkašlal si ještě významněji než oni „pokud je nám život milý, ustupme mu z cesty!“ Široce se na ně zakřenil.
Zmatené zamrkání rychle vystřídalo naštvání.
„Ty si z nás utahuješ!“
„Víš vůbec, kdo my jsme!?!“ Zloději začali být opravdu rozzlobení.
„Nevýznamné postavy příběhu?“ Akary i Us vykoukli zpoza scenáře.
Psí lupiči stáli a pak … a pak se objali. Akary si musel roztáhnout deštník, aby z jejich usedavého pláče nezmokl.
„Máma vždycky říkala, že to takhle nikam nedotáhneme.“
„Maminko!!“
Oba se rozběhli do pouště.
Naši cestovatelé se za nimi jen dívali.
„Tak tohle bylo děsivé.“
Us mohl jen souhlasně přikývnout. Akary tedy strčil do dveří a nakoukl dovnitř. Před ním se nacházelo veliké náměstí s otvory po stranách a podivnými velikými válci, ze kterých vedly trubky dál do budovy.
„Že by ústřední topení?“
„Spíš ústřední chlazení,“ namítl Us.
„Chachacha! Vítejte, cizinci! Vítejte na své poslední zastávce!“ smál se z balkónu naproti vstupním dveřím šéf banditů Goro. Byl veliký a měl rudou kůži. Za ním stáli jeho pohůnci. Jeden držel černý deštník a další mu masíroval ramena.
„Ne tak silně. … Tak co na to říkáš, cizinče?“
„Sorry, ale podle mého rozvrhu vás mám do půlhodiny přivést na schůzku.“ Chlapec listoval svým diářem.

„Cože?! Můj inzerát zabral?“ Démon oni vyskakoval samou radostí do výšky. Jeho zlodějští kolegové mu gratulovali k úspěchu.
„To mohu odpřisáhnout! U vašeho 'inzerátu' byl veliký nával. Dokonce se tam strhla menší bitka, ale zvítězit může jen jedna.“
Se slovy „Hurá!“ jim zloděj zmizel z očí a než bys řekl švec, stál před nimi s naleštěnou hlavou, mašličkami kolem růžků, vykartáčovaném saku s červenou kravatou a slušivých trenýrkách s kopretinami.
'Ojoj … ' Lovcům odměn jen zacukalo v koutcích úst.
'Tohle bude jednodušší než jsem si myslel.'
„Tak kde je má vyvolená! Vyprávějte, zastírejte, přehánějte!“ žadonil jako malé dítě.
Chlapec ho tedy uchopil za loket a odváděl ho do pouště.
„Je to kráska. Řádně se na dnešek naparádila, už je na vás celá vytopená … tedy na vás celá nažhavená.“
„Myslíte, že se jí budu vážně líbit?“
Us se za sebe ohlédl. Zástup banditů mával svému šéfovi bílými kapesníčky. Některé už byly řádně posmrkané. Zaťukal si jen na čelo.
„Jste naprosto její typ. Její správce… tedy poručník vás dokonce doporučil díky vaší … pověsti.“
Démon oni radostně zatleskal.
„Hele, co je tohle … ?“ Ohlédl se za sebe. Na zemi se válel kus papíru.
„No, to je … “
Oni už ale v rukou držel svůj plakát s odměnou, který Akarymu vypadl z kapsy.
„Ty seš lovec odměn?!“

„Nebudeme se přeci unáhlovat ke zbytečnému násilí.“ Chlapec kousíček ustoupil.
Jenže to už ho veliký oni chytl pod krkem a hodil ho zpátky do dveří své skrýše. Odneslo to několik spolubanditů, ale jinak nevznikly žádné jiné ztráty na materiálu. Akary se zvedal z nahromaděného písku.
„Kuck … A to to šlo tak dobře.“ Zatřepal hlavou.
„Cožpak ty neznáš hlavní poučku stratéga?“ Us si vyklepával písek z uší.
„A jakou?“
„Jakmile začne bitva, zahoď všechny plány a improvizuj.“
„Jak jsem mohl zahazovat plány, když už jsem improvizoval?“ Akary se zvedl, z kalhot se mu sypal písek.
„Výjimka potvrzuje pravidlo.“
„Fakt skvělý!“
„Tak ty sis myslel, že můžeš velikého Gora převézt?!“ řekl udýchaný oni a ukazoval na ně prstem.
„Není slušné na někoho ukazovat,“ napomenul ho Us.
„Zničte je!“ zařval a už se po nás hnala celá banda. Vedle tradičních vlčích lidí, které však nelze zaměňovat za vlkodlaky, neboť nemají schopnost se měnit ve veliké zvíře, tu byli neméně tradiční psí hlídači, kojoti a ještěří vojáci.
Jako nepříjemné zpestření tu měli vlastní kentauří kavalérii. Mávali oštěpy a vykřikovali nepublikovatelné nadávky, pro které stejně neexistuje abeceda. Naši hrdinové se museli rozdělit a každý se probíjel na jinou stranu.
O nájezdy na hlavu se jim starali supáci. Jejich rozpětí křídel bylo veliké a prostor v chodbách příliš malý.
„Jedna nula pro kluka,“ křičel vesele Akary, když se za nimi ohlédl. Dva velicí supáci úspěšně blokovali vchod do chodby. Ta ho zavedla kamsi do hlubin budovy, kde se dostal do dalšího otevřeného prostoru. Bylo tu ještě víc velikých nádrží a několik kontrolních panelů, které už pár století neviděly prachovku. Mnoho různě tlustých trubek, ventily otevírané koly a spousta číhajících zlodějů.
Šakal mu sekl po nohou, ale Akary vyskočil do vzduchu a přetáhl ho deštníkem, o kterém bandita zjistil, že je ocelový. Uchopil ho jako meč.
„Kdo bude další pán na přetažení?“

***

Use chodba zavedla do menší místnosti s jednou prosklenou stěnou a výhledem do veliké haly. S odvážným ještěrákem vyrazil sklo a oba přistáli dole. Po pravém boku měl obrovskou vrtuli. Po obvodu jejího kotviště bylo pět tmavých velikých krystalů.
„Dneska bude k večeři králičí pečínka.“
Usovi zajiskřilo v očích. Sáhl do vaku a v obou tlapkách držel pórek.
„Eh?“
„Ninžáá~!“
Odvážlivec skončil s X vyrytým na prsou na zemi.
„Hijáh!“ Us je kosil se svými dvěma pórky jako kukuřici.
První várka zlodějů brzy skončila na zemi, ale přihnal se hlavní chod. Bylo jich možná sto. Us založil omlácené pórky do vaku a vytáhl malé ruční dělo s hadicí vedoucí do vaku.
„Na něj!“
Us se jen uculil. Masakr rajčatovým kulometem mohl začít. Tahle rajčata nebyla jen tak obyčejná. Tvrdá kluzká slupka a mazlavý vnitřek, nebylo nic lepšího pro vyvolání trochy chaosu. Zloději se klouzali, naráželi do sebe a všelijakým způsobem se omračovali. Us jen seděl v pozadí a spokojeně kouřil. Nakonec se přeci jen malé skupince podařilo rajčatové pole přejít.
Vrčeli a nadávali, ale Us jen schoval dýmku kiseru a vyskočil do vzduchu. Přistál na zábradlí visutého můstku, vytáhl svůj cuketový bumerang, hodil, chvilku počkal a pak ho stačilo jen chytit. Dokonce se mu vrátil s několika zářezy navíc.

***

Akary měl teď těžké chvíle. V malém prostoru byl obklíčen třemi kentaury s dlouhými oštěpy. Moc dobře to pro něj nevypadalo. Trochu krvácel ze škrábanců a měl potrhané kalhoty, ale jinak pořád stál v jednom kuse na vlastních nohou.
'Tohle už nebude tak jednoduché.'
Prostřední kentaur se rozběhl. Chlapec uskočil do boku a následně nad sebe, aby se vyhnul druhému pakoni. Zavěsil se za trubku, zhoupl se, skočil mu na zadek a vytrhl pár žíní. Poločlověk zařval, vzepjal se a praštil se do hlavy, až to zadunělo. Náraz byl tak silný, že ho to vyřadilo z boje. Akary však nečekal a utíkal na začátek chodby s oběma koňmi v těsném závěsu.
Skočil do odbočující chodby a kentauři se srazili se svými dvounohými kolegy, zatímco Akary visel na stropních trubkách.
„Au, tohle muselo bolet.“
Chvilku šplhal po stropě jako pavouk, než se spustil dolů na volné prostranství. Jenže jeho klid netrval dlouho, řítila se k němu velká skupinka lupičů natěsnaná do úzké uličky. Mladý lovec se zazubil, zatočil svým deštníkem, vzal ho jako kopí a rozběhl se s válečným pokřikem:
„Panzán!“
Všechny v cestě pošlapal, nabodl, odstrčil nebo odhodil.
„Panzán!“
„Banzái!“ zařval mohutný zloděj na konci štrúdlu.
Akary k němu přiskočil.
„Panzán!“
„Banzái!“
„Panzán!!“ Akary se ještě víc vypjal.
„Banzái!!“ Veliký démon se ještě víc předklonil.
„PANZÁN!“ Akary málem skákal do stropu.
„BAN-zzzzz--- ai --- “
Vzduchem letěly banditovy zuby a skácel se na podlahu.
„Když říkám 'Panzán', tak 'Panzán', jasný?“

***

Po chvíli se králík i Akary sešli v podivné kruhové místnosti. Uprostřed byl obrovský terasovitý terminál, v jehož nejvyšším patře stál šéf banditů. Z centra pak vedla tlustá roura, spousta kabelů i menších trubek. Po zemi se válel prach, špína a všelijaké kusy kovu.
„Vzdej se!“ zakřičel Akary.
„To se ještě uvidí! Ten, kdo mi přinese jeho hlavu, dostane sto ryo!“
Zpoza terminálu se vyrojily další dvě skupiny ošklivých banditů.
„Kde je pořád bere?“ vzdychl si Akary.
„Počkat?!“ Trhl hlavou, jak si uvědomil význam jeho posledních slov.
„Sto ryo?“ zakřičel.
Útočníka zezadu kopl do břicha.
„Moje hlava … “
Vyskočil do vzduchu a vykopl do stran. Dva hlupáci byli tak slušní, že vzali s sebou i své kolegy.
„... není tak levná!“
„Ninžá~!“ křičel králík a šermoval dvěmi mrkvemi.
Zloději létali do vzduchu. Na zemi pak dělali kotrmelce nebo přemety, podle toho, pod jakým úhlem dopadli na zem. Šéf banditů s každou velkou ránou zakrýval oči a bolestně skučel za ty, kteří už nebyli při vědomí. Akary si po další očistce přehodil deštník přes rameno a setřel si pot.
„Konečně. Doufám, že nemáš další schované v rukávu!“
Červený oni poskakoval po jedné noze a mával kolem sebe rukama.
„Vběhl mu do kimona křeček?“ zeptal se Akary a podíval se na Usa.
„Jak to mám vědět?“ Střihl ušima.
„Nejsou to tvoji vzdálení příbuzní?“
„Ty nenavštěvuji.“
Společně se znovu zaměřili na křepčícího muže. Konečně doskákal a unaveně oddechoval.
„Už vím!“ Usovi zastříhaly uši.
„Určitě to byl vyvolávací rituál ve velmi starodávném jazyce. Cožpak jsi to neslyšel?“
„Slyšel, ale nerozuměl jsem mu ani slovo.“ Mladíček si dal ruce v bok.
„Já se nakopl do palečku.“ zasténal démon.
S oběma hrdiny to šlehlo na podlahu.
„A dost! Téhle komedie už stačilo!“ Akary vyskočil na nohy a rozběhl se. Vyskočil do vzduchu a silně mávl deštníkem. Démon oni uskočil … tedy, spíše se odvalil do strany. V terminálu to zapraskalo a postupně se jednotlivé kruhy rozzářily.
„D-Děkujeme … že jste si vybrali … naši cesto... společnost… Prosím, připoutejte se … vyrážíme,“ řekl mechanický hlas. Celá budova se zatřásla.
„Co se to děje?!“ křičel Akary, zatímco se křečovitě držel nejbližší trubky.
Us drápky zarýval podlahy, ale stejně pomalu klouzal, jak se celá budova naklonila.
„Já… já nevím!“ křičel červený oni.

***

Akary se podíval z okna a nevěřil vlastním očím. Celé lupičské doupě se pohybovalo.
„Tohle je pouštní loď?!“
Obrovský stroj plul skrz písek jako pravá loď a za sebou nechával obrovská mračna.
„Musíme to zastavit!“
Rychle utíkali k zadní části lodi, kde byl motor. Obrovská vrtule, kterou předtím Us viděl, se točila. Pět krystalů pak bylo hlavní energetickou součástí motoru.
„Rychle, musíme ty křišťály zlikvidovat!“
Akary zničil spodní dva a Us po horních házel dýňové bomby. Rozprskly se na kousky. Vrtule se postupně zastavila. Oba si oddechli.
„A proč nezastavujeme?“
„Máme setrvačnost, zastavíme až za chvíli,“ odpověděl Us.
„Takže ještě pojedeme a nemáme … ?“
Zavládlo soustředěné ticho.
„Město!!“
Vyběhli na příď lodi. Na pouští se schylovalo k večeru a čelní srážce s městem.
„Usi, bomby!“ Králík házel pod loď dýňové bomby, ale bez valného efektu. Hodil melounovou verzi, ale ani ta příliš nepomohla.
„Nic většího nemáš?“
Město se neustále přibližovalo a loď příliš nezpomalila. Za nimi se přiblížil šéf banditů. Us zalovil hluboko do vaku a vylovil jahodu.
„Tohle!?“
Us se jen vesele zašklebil.
„A mám vás!“ zakřičel obr a vrhl se po nich. Akary ho odrazil, ale strčil do Usa a tomu vypadla jahoda z rukou. Dopadla pod loď a obrovský výbuch loď zvedl do vzduchu. Ta letěla několik desítek metrů, než se převrátila na bok a pohřbila pod sebou polovinu města.
Šéfík přistál s několika odrazy na zemi. Vyděšeně mumlal:
„Už … už si vzpomínám … Nejzelenější králičí nindža … a samuraj s rudým deštníkem místo meče … Albíni, ta nejhorší přírodní katastrofa … uf …“

Akary se hrabal s Usem z trosek domu a spolu s ním i jeho majitelé.
„Albíni … ?“
„Tohle je vaše chyba!“
„No tak, přeci se nebudeme unáhlovat … “ Akary pomalu couval.
„Chyťte ho!“
„Lynčujte ho!“
Z trosek vybíhali pomlácení zaprášení vesničané a naše dvojka se dala na zběsilý útěk do pouště.
„Héj, je libo svezení!“ křičel kozel a práskl otěžemi svého pouštního mývala.
„Díky.“
Akary se chytil okraje vozíku.
„Sto ryo za kilometr.“
Akary se válel v písku.
Pak znovu doběhl vůz.
„No tak, to nemůžu dostat dětskou slevu?“
„Devadesát devět ryo.“
„To je pořád moc!“ Chlapec mával rukama.
„Pořád si ještě můžeš promluvit s nimi.“
Akary se ohlédl na pronásledující dav. Hned mu byla zima.
„Fajn, beru to!“
Skočil na vůz a sedl si. Kozel znovu práskl otěžemi. Mýval přešel do trysku.
„Kam to bude?“ zeptal se kozel.
„Někam…někam, kde je dost práce.“
„Ninžá~!“ zakřičel Us a jejich další cesta za dobrodružstvím mohla začít.

Slovníček:

Sando-gasa
Staré japonské slaměné klobouky, které chránily před nepřízní počasí i sluníčkem. Klobouků bylo několik druhů. Mohly se podobat plochým miskám s vysokým okrajem (Sando-gasa), mít tvar válcového koše se „zamřížovaným“ průhledem (Tengui, též Komuso), tento typ často nosili mniši. Roninové mohli nosit podobný typ jen s „bambulkou“ na vršku a ve tvaru zvonu (Ronin Gasa).

Ronin
Jedná se o samuraje bez pána. V mnoha případech se pak z roninů stávali tuláci, banditi nebo nájemní bodyguardi.

Kiseru
Dlouhé tenké a rovné dýmky s malou hlavičkou. Hlavička dýmky je oproti západním dýmkám velmi maličká a konce jsou z kovu, zatímco střední část je ze dřeva (nejčastěji bambusu). Dal se v ní kouřit tabák, konopí nebo opium. Dřív se kouření považovalo za koníček bohatých, a tak byly kiseru považovány za umělecká díla a zdobeny různými rytinami a vyráběny z nejlepších materiálů.
Slovo „kiseru“ vzniklo ze slova „ksher“ z Khmerského jazyka z Kambodže, kde se pěstuje konopí.
V podstatě jde o tyče s kovovými konci a někteří kriminálníci je používali i jako dobře utajené zbraně. Díky tomuto využíti vzniklo speciální bojové umění (jutsu) známé jako „kiseru-jutsu“. Bojové kiseru měly na délku až 4 stopy (zhruba 1.2 m) a rukojeť jako meč.

Nindža
Jsou to stínoví bojovníci známí v Japonsku spíše pod jménem shinobi. Byli to tajní agenti a žoldáci ve feudálním Japonsku a specializovali se na práci, která byla pro ctihodné samuraje příliš „špinavá“. Šlo hlavně o proniknutí k nepřátelům, sabotáže, krádeže, vraždy a špionáže. Uvádí se, že první nindžové se vyskytovali už ve 12. století (doba Heian anebo začátek Kamakury). Legendy a pověry připsaly nindžům zázračné schopnosti jako neviditelnost, chůzi po vodě, anebo ovládání přírodních živlů. Na rozdíl od pověr však nenosili černé oblečení, ale spíše tmavé barvy, protože nikdy nebyla dokonale černá noc.

Samuraj
Je japonský bojovník, známý pro svoji oddanost vůči svému pánovi (daimyo). Sloužili buď přímo císaři nebo lennímu pánovi. Pro tyto bojovníky byla nejdůležitější čest, a tak padnout do zajetí bylo horší, než zemřít v boji. Vyznačovali se specifickým brněním a maskou, která připomínala obličej démona.
Správný samuraj musel dodržovat přísný kodex cti bushido (včetně rituální sebevraždy seppuku), aby tím dávali příklad těm s nižším postavením. Přes všechny ideály byli samurajové stále lidé. Dokázali být krutí, ješitní, hloupí, agresivní, stejně tak jako přespříliš loajální, což znamená, že se se svým pánem „nehádali“, i když vydal naprosto absurdní příkaz.
Znak pro sloveso 侍 , kterým se píše slovo samuraj, znamená v čínštině "ten, který čeká, nebo doprovází svého nadřízeného". To je také pravdivé pro původní japonský název "saburau". Oba výrazy byly nakonec sjednoceny na "ti, kteří slouží v těsné blízkosti šlechtě". Později se japonská výslovnost mění na "saburai".

Ryo
Stará japonská měrná jednotka a další označení pro koban, který obsahoval jedno ryo zlata. Vycházela z čínské měrné jednotky tael. Začala se v Japonsku používat za doby Kamakura a během Azuchi-Momoyama éry se rozšířila po celé zemi. V té době získala svoji nominální váhu 4.4 monme jako jednotka váhy (cirka 16.5g).
Jedna zlatá mince koban (ryo) se rovnala 50 stříbrným mincím monme, či 4000 měděným mincím mon. Tento poměr se však vlivem ekonomiky měnil. Existovaly ještě větší zlaté mince známé jako oban. Některé klany si dokonce vytvářely vlastní peníze.

Geta
Jde o tradiční japonskou obuv, která nejvíce připomíná křížence dřeváků a žabek (vietnamky). Základem je dřevěná podrážka na dvou dřevěných kůlech, které udržují nohu nad zemí a v nepříznivém počasí ji udržují „suchou“. Nejčastěji jsou nošeny k yukatě nebo kimonu. Jsou hodně známé pro svůj charakteristický zvuk při chůzi.
Existují dámské varianty (oválné) a mužské (více hranaté). Speciální gety mají tři zuby nebo jen jeden (tzv. Tengu-geta), nebo jen velmi vysoké „zuby“. Celý dřevěný základ boty je vyráběn z jednoho kusu dřeva, tengu zub je ještě speciálně posílen. Spodky zubů mohou mít svoji vlastní podrážku z tvrdšího dřeva nebo gumy.
Budoucí geishy (maiko) nosily geta bez kůlů okobo, ale na velmi vysoké podrážce, která profilem připomínat loď. Velmi mladé dívky též nosily okobo, které měly v podrážce ještě zvonečky a byly nazývány „pokkuri“ a „koppori“. Tyto geta se nosí pouze s velmi luxusním kimonem.

Kanzaši
Jsou to ozdobné jehlice vpichované do drdolů. Někteří lidé věří, že v případě nouze se daly využít k sebeobraně i jako vražedná zbraň. Poprvé se objevily během Jomon éry. Věřilo se, že hubená tyčka nebo prut odhání zlé duchy, a tak ji nosily ve vlasech. Ve stejné době se také poprvé objevily základy pozdějších účesů.
Vyráběly se z lakýrovaného dřeva, kovu potaženého zlatem či stříbrem, želvoviny a hedvábí. Jehlice mají několik základních stylů, které tradičně sledovaly mnohem komplexnější květinové uspořádání podle ročních období. V dnešní době to však dodržují už jen maiko.

Beigomy
Jde o tradiční japonské káči. Malý, ale těžký disk s průměrem asi tři centimetry je roztáčen 60 cm šňůrou obtočenou kolem osy. Roztáčení se provádí držením provázku a hozením káči do rohože přehozené přes barel. Beigomy jsou mířeny na již roztočené káči s cílem je z „misky“ vyhodit. Vítězem je poslední točící se beigom. Správně roztočený beigom vydává hučící zvuk.
Tyto hračky mají svůj původ v Číně. Původně to byly dřevěné hračky a používali je obyčejní lidé v období Kamakura. Původně šlo o špičaté lastury plněné pískem a těsněné voskem. Později byly vyráběny ze dřeva a kovu, na který byly lisovány různé kanji (například slavných sportovních hráčů). Moderní verze Beyblade vychází z těchto hraček.

Kanji (Kandži)
Kanji znakový systém japonského písma. Vyvinulo se z čínského písma, které přišlo spolu s buddhistickými texty. Každý znak má svůj význam, ale nelze ho poznat z psané podoby, ale je nutné se jej naučit nazpaměť. Každý znak lze číst dvěma formálními způsoby, a to sinojaponským stylem a japonským stylem.
Sinojaponské čtení vychází z čínštiny a japonské zase z původní japonštiny, tedy mluveného jazyka před příchodem čínštiny. Některé znaky mají jen jedno čtení, u jiných zase oba způsoby chybí a čtou se úplně jinak.
V běžné japonštině se vyskytuje 1945 znaků (Džójó kanji), které odpovídají slovní zásobě základních a středních škol. Rozšíření pro znaky používané ve jménech je Džinmejó kanji a obsahuje 2928 znaků a běžná slova průmyslového zaměření mají podle nejběžnějšího standartu JIS (Japanese Industrial Standards) X-0208 6849 znaků. Celkový počet kanji je však neznámý a odhaduje se na několik desítek tisíc.

Oni
Jedná se o tradiční postavu japonského folklóru. V českých legendách by se mohl přirovnat k poloobrům, zlobrům a trolům. Obecně jsou vyobrazováni jako humanoidní a veliké bytosti se špičatými zuby a dvěma rohy. Jejich kůže bývá nejčastěji modrá nebo červená a mívají též extra oko, či další prsty na nohou a rukou.
Obvykle nosí krátkou sukni z tygří kůže a jako zbraň používají ocelové palcáty známé jako kanaboo. Slova „Oni s ocelovým palcátem.“ vyjadřují „nepřekonatelnost“ nebo „neporazitelnost“, protože oni byl považován za velmi silného a tedy těžko porazitelného..
Původně se jednalo o neviditelné duchy nebo bohy, kteří přinášeli různé nemoci, pohromy a další nepříjemné příhody. V moderní době se však obraz oniů změnil a berou na sebe spíše ochranitelskou funkci. Při mnohých slavnostech jde v čele průvodu muž v obleku oniho, aby tím zahnal smůlu.

Banzai
Je to fráze znamenající „deset tisíc let“ a pochází, jak jinak, opět z Číny, kde zněla „wansui“. Používala se jako přání dlouhého života císaři.
To začalo v dynastii Tang a bylo vyhrazeno jen pro císaře. Během doby Pěti dynastií a Deseti království bylo povoleno ho používat i u velmi vysoce postavených hodnostářů, ale to se příliš dlouho neuchytilo. Pokud nebylo toto slovo adresováno císaři, mohl být dotyčný člověk přísně potrestán.
Do Japonska se toto slovo dostalo během 8. století v podobě „banzei“ a bylo využíváno stejně jako v Číně. Svoji podobu „banzai“ získalo až po reformách Meiji. Ve stejné době se začalo slovo používat i v kontextu, který se vůbec netýkal císaře. Během druhé světové války sloužilo jako válečný pokřik, ale není jisté, jestli jej také křičeli sebevražední (kamizake) piloti, když naráželi do nepřátelských lodí, jak je to často vyobrazováno v knihách a mangách (japonský komiks).

Kimono
Patří mezi tradiční japonské oblečení a v překladu znamená „něco k nošení“. Mají tvar T a jsou dlouhé až na zem. Rukávy jsou široké a hluboké, ale otvory malé a extra prostor se využíval jako šikovná kapsa. Nosí se k nim tradiční obuv jako geto a zóri (slaměné žabky) a bílé ponožky s odděleným palcem (tabi).
Existuje mnoho stylů jak ve vzorů kimona, tak v délce „prověšených“ rukávů a počtu vrstev. Mladí lidé často nosili okázalá (jasné barvy, vzory po celé látce) kimona, zatímco starší lidé dávali přednost tmavším barvám a méně výrazným geometrickým vzorům. V pase jsou drženy speciálními pásy (obi) a ty jsou uvazovány do mnoha druhů uzlů. V dnešní době nosí kimona spíše jen ženy, a to při speciálních a formálních příležitostech.

Katana
Někdy nazývány jako „meč samuraje“, jsou tradiční japonské zbraně nošené samuraji. Jeho ostří je jemně zakřivené s jedním ostřím. Její délka se pohybovala od dvou do tří šaku (šak = 30.3 cm) => přes 60 cm. Samurajové ji nosili v páru s wakizashi (kratším mečem) a nebo s dýkou tantó. Dvojice mečů se nazývala daisho a byla symbolem třídy samurajů.
Výroba mečů je rozdělena na několik časových úseků:
Jokoto (do roku 900 n.l.) - starodávné meče
Koto (900 – 1596) – staré meče
Shinto (1596 – 1780) – nové meče
Shinshinto (1780 – 1876) – novější meče
Gendaito (1876 – 1945) – moderní meče
Shinsakuto (1945 – současnost) – nově vytvořené meče
První zmínka o slovu „katana“, jako popisu dlouhého meče, který se liší od tachi (předchůdce katany), pochází z 12. století. Proměna tachi mečů, které byly rozměrově větší, v katanu začala na začátku období Muromachi (1333 – 1573) zhruba v roce 1400.
V dnešní době je slovo „katana“ používáno k označení japonského meče, který je delší než dvě šaku (60+ cm).
Prvními meči v Japonsku byly Chokutó, které pocházejí z doby před 10. stoletím (období Heian). Původně sloužily k chrámovým obětem. Měly jen jednu čepel (pouze výjimečně částečně nabroušenou i druhou stranu). Na rozdíl od katany měly rovné ostří, což je činilo méně efektivnější než meče se zakřivenou čepelí. Původ není přesně znám, ale předpokládá se, že pochází z Číny nebo Koreje.

Wagasa
Jedná se o papírové deštníky velmi oblíbené v Asijských zemích. Vedle poskytnutí stínu se jedná o tradiční doplněk při svatbách. Družička zakryje nevěstu červeným deštníkem, aby ji tím ochránila před zlými duchy. Čínské znaky 油紙傘 pro „deštník z olejového papíru“ obsahují několik homonym
„deštník“ = čtyři lidé
„papír“ = dítě
„olej“ = mít
Darováním deštníku se tedy nevěstě přeje, aby měla mnoho synů a vnuků a aby měla šťastný a plný život.
Deštník se dostal do Japonska pravděpodobně během čínského období Tang a během období Ming se stal denní součástí čínského života mnoha lidí. V Japonsku se tak stalo během éry Edo. Nejčastějším motivem byly květiny, ptáci a scenérie.
Nejobvyklejší barvou je červená, ale pro různé příležitosti existovaly jiné barvy. Geishi nosily fialovou, tanečníci a tanečnice zase růžovou, lidé středního věku mívali zelenou nebo červenou, starší lidé naopak preferovali tmavě modrou a herci nejčastěji nosili černou nebo hnědou. Na pohřbech se nosila výhradně bílá a darováním fialového deštníku jste dotyčnému přáli dlouhý život.
V dnešní době se wagasa stává uměleckým dílem a krásným suvenýrem.

Yukata
Jde o všední letní kimono a kimonu se velmi podobá. Má podobná pravidla nošení a designu jako kimono. Slovo „yukata“ znamená „po koupeli“, ale její nošení není tímto omezené, ale tradičně se setkáme s jejím nošením v mnoha japonských lázních s horkými prameny, a to právě po koupání. Většinou se také nosí při letních festivalech hanabi (ohňostroje) a bon-odori (vyjádření úcty ke svým zesnulým předkům).

Králík
Králík je součástí čínského kalendáře a prvek mnoha legend. Vietnam má podobný kalendář, ale králík byl nahrazen kočkou, protože králíci se ve Vietnamu nevyskytují. Legenda o Měsíčním králíkovi je jeden z nejznámějších příběhů v asijské mytologii. V japonské verzi žije králík na měsíci a vytváří tradiční mochi (oblíbená svačinka z lepivé rýže). Tento příběh vznikl z pozorování tmavých skvrn na měsíci, které připomínají králíka na zadních nohou stojícího u osu (hmoždíře). V korejské verzi vytváří rýžové koláče tteok, naopak v čínské verzi vyrábí pro měsíční bohyni Chang'e elixír života.

______________________________________________________________

Avatar: Anime Avatar Maker
Seznam povídek

Dodatek autora:: 

Jedna z nedávných jednorázovek Smile
Inspirací bylo Kurogane a samozřejmě vše, co se zrovna mihlo hlavou Smile

Příběh: Hlavní hrdina i se svým parťákem cestují po světě a vybírají si zločince s nejvyšší možnou odměnou. Dostávají se tak do neuvěřitelných situací, ať už jsou komické nebo vážné Smile A ne vždy to skončí zrovna podle plánu Wink

5
Průměr: 5 (3 hlasy)