SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




O dívčí válce, hrdinné Vlastě, lásce a utrpení - 02

Temná tichá tma půvabná a nebezpečná se též rozprostírala kolem Vyšehradu. Muži však na rozdíl od žen neodpočívali, ba naopak. Lámali si hlavu, kde jsou dívky a truchlili nad ztrátou Ctirada.
Zrovna měli vojenskou radu, když do teplé místnosti, kde se radili, vběhl jeden z mužů, co měli hlídku. Celý udýchaný a potlučený, jakoby před vchodem bojoval. Ve svých hnědých očích měl děs. Přemysl se odvrátil od mapy a tázavě se na něho zahleděl.
„Děje se něco?“ optal se.
„Emm hmm vlastně ano pane. Přišla sem jedna z dívek. Tvrdí, že s vámi chce mluvit.“
„ Skutku?“
„Ach ano pane. Byla jak bych to řekl dost neodbytná. Zvláště, když jsme ji označili za lhářku a nevěřili jsme jí, že chce dívky prásknout.“
„Jo vážně Pavle a jak až byla neodbytná?“ křikl jeden z mužů, co stáli nejblíže k Pavlovi.
„Zdecimovala téměř tři muže a dva zranila, než jsme ji chytili. Je téměř nepříčetná. Nebo alespoň byla.“
„Říkáš že chce prásknut své družky a nám pomoci?“
„Ano“ zahuhlal Pavel.
„ Dobrá přiveďte ji. Přece mi neublíží nějaká potrhá ženská zvláště, když jste tu vy,“ rozkázal Přemysl.
„Ano“ přikývl Pavel. „Slyšeli jste? Přiveďte ji!“ houkl Pavel na své muže.
Do místnosti vešli dva muži, kteří vypadali skoro hůř než Pavel a mezi sebou svírali dívku. Krásné jemně kudrnatá černé vlasy měla rozcuchané. Na sobě měla otrhané špinavé oblečení a tvář měla zkřivenou do nepřátelského šklebu. Přesto z ní vyzařovala neodolatelná krása a spanilost.
Žena se vyrvala mužům z rukou a upravila se. Muži ji znovu chtěli chytit, ale pak pochopili, že nechce utéct a pokusit se zabít Přemysla by bylo krajně nemožné i pro velmi dobrého bojovníka.
„Jmenuji se Šárka a bývala jsem jednou z dívek, proti kterým bojujete,“ představila se. „Stejně jako mé družky jsem věřila v to, za co jsem bojovala a věřím tomu dodnes, avšak až dnes jsem začala pochybovat, jestli je správné za to prolívat krev. Jmenuji se Šárka a jsem odpovědná za to, že Ctirada zítra ráno popraví. Myslíte si, že mi nelze věřit. Vidím vám to na vašem postoji, na vašich tvářích, ve vašich očích, chápu vás. Pak tedy věřte, že mne dívky neposlaly a pokud by ano, tak bych už utekla nebo by začal boj, či bych se sem potichu vplížila jako duch. Jsem tu proto, abych ukončila tuto válku, tento nesmyslný boj o čest a moc. Já chci jen klid. Chci zachránit člověka kterého miluji a myslím, že nám jde o stejnou věc, když řeknu, že chci, aby Ctirad žil. Nechci však, aby byla prolita i jediná kapka krve. Proto nabízím za to, když vám řeknu, kde jsou dívky a vy budete moci zachránit svého druha Ctirada, to že necháte nás dívky být. Začne znovu mír a vše se vrátí do starých kolejí, tak, jak to bylo za kněžny.“
Přemysl se na Šárku dlouze zadíval. Nevěděl, co si má o ní myslet?
„Nech nás chvíli se zamyslet. Zatím se tu posaď a tady Pavel tě bude střežit.“ Šárka se tedy posadila a muži odešli na chodbu se domluvit.
Když nakonec muži přišli, vypadali poněkud rozpačitě. Přemysl k Šárce došel a usmál se na ni.
„Ano, dobrá tedy je po tvém, tak jest.“
„Mé družky se ukryli na hradě Děvín, ale nesmíte jim ublížit to bych neunesla, to by mě zabilo.“

Slunce se probudilo a vylezlo nad vršky. Svými jasnými paprsky osvítilo lesy, louky pole a všem ohlásilo, že už je ráno. Někde nedaleko Děvína zakokrhal kohout. Dívky však nepotřebovaly probuzení. Na Děvíně už panoval ruch a chaos. Dívky už věděly o zradě a nyní se snažili co nejdříve zmizet.
„Něco tě trápí Vlasto?“ optala se blonďatá žena s dlouhým špičatým nosem a modrýma velkýma přívětivýma očima. Shodou okolností to byla tatáž, co Šárku a opozdilce pustila na radu.
„Měla jsem to tušit. Měla jsem tušit tu její zradu. Nestihneme to, jsme ztraceny.“
„Vlasto, nikdo nemůže předpovídat, co se stane.“
„Já vím.“
„Nemusíme to tu přeci uklidit. Můžeme prostě odejít a nechat vše tady. Ne?“
„Obávám se, že už jsou tady, cítím to v kostech,“ zachvěla se Vlasta. V tom okamžiku se ozvalo ženské zakřičení. Všechny ztuhly hrůzou a horečnatě začaly uvažovat, co to bylo a odkud to zaznělo.
Vlasta byla první, které to došlo.
„To jsou oni. Pryč!“ dlouze zaječela na dívky. Popadla meč a téměř v tom spěchu vykopla zadní tajné únikové dveře. Rychle se rozhlédla, jestli u nich nehlídají muži. Nestál tam však nikdo.
„Tudy, honem utíkejte, rychle, rychle!“ pobízela své družky.
„Rychle, rychle.“
Do místnosti, kde ještě před chvílí byli dívky, se vřítili muži se zbraněmi a bojovným pokřikem.
„Hej kde jsou a proč to tu nechali v takovémhle stavu?“ zahřímal jeden z hloupějších mužů, kteří se do místnosti vřítili jako první.
„Tudy utekli. Podívejte se. Zdá se, že si tu udělali zadní vrátka.“ křikl další, co už objevil zadní vchod.
„Tak na co čekáme? Jásavě se zasmál ten první, co předtím zahřímal a rozeběhl se za dívkami stejně jako ostatní muži.
„Stůjte. Co zachránit Ctirada?“ rozkázal jim Přemysl, ale čtvrtka mužů už ho neslyšela.
Ctirad se nacházel ve sklepě pečlivě svázaný na staré pročervotočované dřevěné židli. Ve sklepě se vznášel prach, že se tam nedalo téměř dýchat, též tam bylo vlhko, zima a také sousta harampádí. Jinak však si Ctirad nemohl na nic stěžovat, protože než usnul, jedna dívka mu přinesla deku, hutnou teplou jáhelníkovou kaši s masem a obdařila ho krásným úsměvem jako by tím chtěla něco zmírnit. Přesto se mu velice ulevilo, když ho muži osvobodili. Byl velice rád, že vidí jejich rozjařené tváře a že ho dívky nevedou na popraviště.

Vlastě nyní nezbývalo moc času. Pronásledoval ji a její družky muži. Museli něco vymyslet a to rychle, ale co? Jestli je doženou, jistě se budou chtít pomstít. Vlasta a ostatní družky se hnali lesem, aniž by věděly, kam utíkají. Keře a stromy se kolem nich jen míhaly a sem tam je chytily za oděv, avšak i přes všechen spěch, byli muži rychlejší. Dívky vyběhly z lesa a šokované se zastavily. Kdyby utíkaly dál, zemřely by, když by se vrátily zemřely by. Nikde nebyla třetí možnost. Stály na obrovské šedivé skále. Před nimi byla obrovská propast do údolí. Ohavný to pohled dolů, strašidelný a temný. Pofukoval vlhký studený vítr a tráva pod jejich nohama se vlnila, jako by se jim snažila vysmát. Do předu nemohly, bránila jim v tom strašlivá propast, v pravo, v levo, ani zpět nemohly, byli tam muži. Vlasta pevně stiskla rty do úzké čárky. Pomalu hmátla pro svůj meč, který stále i navzdory okolnostem měla u sebe. Pevně se zadívala do tváří svých nepřátel a rozmáchla se proti nim. Společně s ní i ostatní dívky. Nastal krutý boj.
Vlasta nebyla sto vědět, co se stalo, jen cítila únavu a jakousi teplou látku někde u pasu. Později ji zasáhla nepředstavitelná bolest, kterou však už nevnímala, přesto vykřikla. Její hlas se rozlehl po celém údolí. Ten den se však ne nerozlehl jen její křik, ale i další výkřiky dalších dívek. Vlasta se svezla na zem. Několik dívek přikleklo k ní a najednou se to stalo. Jako by se vše zastavilo. Vlasta se zadívala na dívky, jakoby chtěla něco říct, ale z jejích úst nevyšla jediná hláska, poté zavřela oči a její bezvládná ruka, kterou si předtím držela zranění, klesla na šedivou skálu. Všichni překvapením uskočili, když zjistili, že krev z její ruky obarvila skálu. Bylo to nadpřirozené. Jako by Vlasta v ruse držela jakýsi rudý šátek, který přikryl celou skálu.
„Podívejte se, co jste udělali! Zabili jste ji. Copak nevíte, kde jsou meze?“ křikla na muže blonďatá dívka s modrýma očima, ze kterých se teď řinuly slzy. Jeden z mužů se nad dívkami kvůli jejich bolesti slitoval a svěsil svoje zbraně. Poté to samé udělal i další, až nakonec nezbyl jediný muž, co by v ruce držel zbraň. Dívky vzaly Vlastino tělo a odnesli ho do jedné z několika jeskyní, co byly poblíž.

„ŠÁRKO, Šárko!“ Ozval se zoufalý hlas Ctirada, který hledal svojí zachránkyni. Muži mu řekli, že je v bezpečí na Vyšehradě. Tam však nebyla a Ctirad pojal děsivé podezření. Po zjištění že na Vyšehradě není, rozjel se zpět do údolí. Projížděl je křížem krážem a doufal, že se do boje nakonec nezapojila a nezemřela.
Slunce se rozlilo po celé obloze jasně červenou barvou, jako by chtělo říci, co strašného se odehrálo. Na druhé straně oblohy, kde slunce už nevystačilo s rudou, vrhlo barvu žlutou, která volně přešla do zelené a poté do modré. Ctirad však západ slunce neobdivoval. Málem téměř zešílel, že nemůže najít Šárku, když se najednou v křoví něco zablyštilo. Ctirad sesedl z koně a šel blíž, poté náhle pochopil, co se stalo. O to horší a bolestnější bylo jeho zjištění. V křoví ležela mrtvá Šárka.
Její tělo bylo celé zlámané a špinavé. Zřejmě neunesla důsledky svého činu a tak se vrhla ze skály, která se hrozivě tyčila nad křovím.
Ctirad roztřesenýma rukama vzal Šárku do náručí a rozbrečel se jako malé dítě, když ho uhodíte.
„Proč se to muselo stát? Proč?“

Dodatek autora:: 

Tak a je tu pokračování. Šoupla jsem to sem na jednou, aby jste nemuseli čekat, protože já osobně jakožto čtenář nesnáším čekání na další díly. Wink Omlouvám se za chyby. No a uvidím, co mi napíšete a podle toho se zařídím. (Tedy doufám, že to alespoň někdo bude číst Sad .)

0