O něco málo více štestí 1

AIUMI

Můj život je k ničemu od doby, co se mí rodiče rozvedli, a mamka žije s tímto chlapem. Můj život je tak k ničemu, že mě nebaví. Je to už skoro jedenáct let co s ním bydlíme a co se cítím strašně. Mé jméno je Aiumi. Mám čtrnáct let. Žiji v Sapporu se svou matkou Haruhi a nevlastním otcem Reiem. Za svým otcem Takashim, tím pravým, jezdím každý nový měsíc do Tokya. Jsem ráda, že ho vidím alespoň jednou za měsíc, ale nejsem ráda za jeho přítelkyni Akumi. Je děsná a chce se mě zbavit, jednou mě dokonce zničeno nic uhodila. Nevím proč, ale prostě za mnou přišla a vlepila mi facku. Ale zpět ke mně. Jsem docela pohledná dívka, říkají mi to někteří chlapci, ale není to pravda, akorát si ze mě dělají srandu. Mám delší vlasy, asi tak po konce lopatek, mám ofinu a jsou čistě černé a mám nádherně křišťálové modré oči. A jsem přibližně sto sedmdesátdva centimetrů vysoká. A to bude asi vše.

„Ahoj jsem doma.” Oznámila jsem svůj příchod matce.
„Á konečně si tady.”
„Co se tady děje?” Zeptala jsem se matky, když jsem všude viděla nepořádek a krabice.
„Stěhujeme se. Jdi si sbalit věci, zítra odjíždíme.”
„Cože? A kam se stěhujeme? A proč?” Byla jsem z té noviny v šoku.
„No strejdu povýšili, a aby to měl do práce blíže tak se budeme stěhovat do Osaki.”
„Je to vážně překvapení.” To bylo a ani mi nevadilo, nikdy jsem neměla kamarády, takže to bylo celkem fuk.
„Opravdu?” Radovala se matka a dodala: „Tak co tu okouníš, jdi se balit.”
„Dobře mami.” A šla jsem si balit věci. Mezitím co jsem si balila, jsem uvažovala, co mohu vyhodit a co nechat. Popravdě bylo tu hodně stých věcí a mezi nimi jsem našla i fotoalbum. Celé jsem si ho prohlédla. Byl tam malý chlapec, měl asi osm roků, já jsem měla asi tak sedm, ale zvláštní je, že si ho vůbec nepamatuji. Vypadal jako můj kamarád. V tom do pokoje vlétla mamka a řekla: „Co to děláš? Máš si balit, dcerko.”
„Promiň mami. A nevíš co je to za chlapce?” Zeptala jsem se a přitom ukazovala na fotografii mě a chlapce. Matka se divila, že si ho nepamatuji. A tak řekla: „Povím ti o něm potom, ano.” Usmála se na mě a ještě dodala: „Ale teďka si zbal věci.” Na to jsem kývla a začala si balit, matka mezitím odešla. Našla jsem přitom hodně mých starých věcí, dokonce i takové, co jsem hledala snad celej život. Hodně z toho jsem si nechala a ještě více vyhodila. Potom došlo na moje hadry a boty. Většinu oblečení mi koupila matka, to jsou značkové, ale ty moje, v kterých se cítím nejlíp, jsou lepší, takže tady to bude trvat o hodně déle. Povzdechla jsem si ve své mysli.

O půl hodiny později

Konečně už mám roztříděné věci. Některé od mamky jsem si nechala, ale svých jsem si nechala většinu.
„Už to máš sbalené Ajumi?” Zeptala se mě matka nečekaně příchozí do pokoje.
„Ano už to mám, a co škola mami?”
„Už jsem tam volala a odhlásila. Nemusíš se bát.” Dala mi pusu na dobrou noc a odešla spát. Já se šla ještě naposledy osprchovat v našem domě. Jak jsem se osprchovala tak jsem si šla okamžitě lehnout. Jak jsem si lehla tak jsem si vzpomněla na chlapce z fotografií, opravdu mě zajímá kdo to je. Asi po pěti minutách jsem neudržela svoje oční víčka a ukolébala jsem se ke spánku.

Ráno

„Vstávej Aiu, je tu stěhovák.”
„Ano už vstávám mami.”
Maminka dohlížela na všechny naše věci, aby se co nejopatrněji dostali do stěhováku a aby se nerozbili. Chudáci stěhováci. Takhle to šlo asi hodinu. Ale i tak byly naše věci ve stěhováku raz dva. Maminka ještě všechno kontrolovala. A jak si konečně byla jistá, že je vše v pořádku tak jsme mohli za nedlouho vyrazit do nového domu v Osace. Opravdu jsem se těšila. Měli jsme jet celou cestu autem. Cesta by měla trvat asi celý den. Ale na nepohodlnou a dlouhou cestu jsem nemyslela, nezajímala mě totiž. Ale co mě zajímá je, jak vlastně vypadá náš nový dům. Matka mi o tom domě nic moc neřekla. Snad bude velký a budu mít svoji vlastní koupelnu a záchod a snad bude můj pokojík vééliký. Moje představy o domě mi zaplnily hlavu natolik, že jsem si ani nevšimla, že už je tma. A aniž bych se nadála tak jsem usnula a snila o tom, jak bude vypadat nejen můj pokoj, ale taky jak bude vypadat náš dům.

O několik hodin později

„Aiu. Ještě dvě hodiny a jsme tady.”
„Opravdu?” V tu chvíli jsem byla rozespalá, protože mě maminka vzbudila. Ale to mi nevadilo, mé představy a překvapení byly čím dál větší a jak jsem uviděla po dlouhé době ten nádherný barák, no vlastně byla to spíše vilka, byla obří a byl tam veliký bazén, měla jsem strašnou radost. Byl dvou patrový. Nalevo od vchodových dveří byl velikánský obývák. Napravo kuchyň a jak se vešlo do kuchyně, tak tam vedly další dveře, když se tam vešlo, byl tam pokoj nevím na co. Asi pro šéf kuchaře nebo tak. Jak jsem se vrátila do chodby tak kousek dál byly další dveře, jedny vedly do pracovny a druhé do nějaké knihovny. Bylo tam opravdu hodně knih. Dokonce i pro děti. Narazila jsem na další dveře. Byla to jídelna a konečně potom o kousíček dál vedly schody nahoru. Nahoře byly nalevo tři pokoje pro hosty. Naproti nim záchod a opravdu mooc velká koupelna, byla jsem za ní ráda, mohla jsem kde trávit čas. Potom tam byla ložnice od rodičů. Byla opravdu veliká, ze všeho jsem měla opravdu velikánskou radost. Ale ta zmizela, jak jsem uviděla svůj pokoj. Proč? Proč?! Křičela jsem ve své hlavě. Nevadilo mi, že nebudu mít koupelnu. Ale vadila mi ta růžová barva. Nesnášela jsem jí, v tom vlítla do pokoje mamka a začala se mě vyptávat na můj pokojíček: „Líbí se ti, dcerko?” Ptala se s úsměvem na rtech.
„Ano, ale ta barva, víš, že nemám ráda růžovou.” Jsem asi jediná, komu se nelíbí a kdo dokáže to slovo říct zhnuseně.
„Dobře. Tak jestli chceš, můžeš si ho vymalovat barvičkami. Mě to vadit nebude.” Dořekla mi má matka. Byla jsem opravdu šťastná a tak jsem se rozeběhla a objala jsem jí a začala jsem jí děkovat. Měla jsem z toho všeho radost. Když jsem vykoukla z okna ven tak tam byli sousedi, nevadili mi ale za to hrúúúza byla, že měli syna. Ne, že by se mi nelíbil, právě naopak, byl nádherný. Měl blond vlasy. Dlouhé do poloviny krku. Měřil přibližně sto sedmdesátčtyři centimetrů, a nejsem si jistá, ale myslím, že modré oči. A ne jen to, o jeho rty by se popraly snad veškeré holky. A možná by u něj měla šance nějaká zmalovaná královna. Kluky takého typu jsem stejně neměla ráda. Proč? Protože se jen frajeřili a nedokázali nic, než otravovat holky ve třídě. A ty, co se jim nelíbily, tak si z nich dělali srandu a naschvály, nebo pro ty lepší bylo to, že si jich nevšímali. Jednoduše jsem z něj neměla dobrý pocit. A ten mi zůstal a zvýšil se, když jsem se dozvěděla že příjdou na návštěvu na večeři. Než přišli, tak jsme stihli vybalit většinu věcí, samozřejmě jako první jsem si vybalila všechny svoje hadry, které jsem si uložila do skříně, poté mi tam zbyly dvě poličky, na ty se mi vlezly veškeré moje boty. Poté jsem si své papíry a drobnosti dala do šuplíku od stolu. Svoje přívěšky, náramky a cennosti jsem si dala do svojí šperkovnice. Můj nejhezčí poklad jsem dostala od mého tatínka. Byla to hrací skříňka, dala jsem si ji na stolek vedle postele. Konečně jsem měla všechno poskládané a uložené, nachystala jsem si barvy na kreslení na zeď. Těšila jsem se. Než jsem sešla za mamkou, tak jsem si konečně prohlédla pozorněji svůj pokoj. Postel byla postavena u okna. Stůl byl vedle skříně na oblečení, vedle byla malá knihovnička, měla jsem tam nějaké knihy, nevím nejspíš do školy. Asi o půl hodinu později někdo zvonil na zvonek, byli to oni, naši sousedi.
Všichni jsme se představili. Chtěli, abych jim říkala teto a strejdo, nevadilo mi to. Právě naopak, nemusela jsem si pamatovat, jak se jmenují. Potom ke mně přišel on, pozdravil mě a nezapomněl se ani představit.
„Ahoj, jmenuji se Kaoru.” A napřáhl ke mně přátelsky ruku.
„Ahoj. Jsem Aiumi, ale říkej mi Aiu.” Řekla jsem a dál už se s ním nebavila. Na večeři moje mamka udělala nějakou rybu. Byla připravená na bylinách a k ní jsme ukousávali toasty. Bylo to velmi dobré. Po večeři jsem pomohla mamce umýt a utřít nádobí. Teta, no naše sousedka, nám ho pomohla uklidit. Po výpomoci jsem šla do svého pokoje. V pokojíčku jsem měla přichystané barvičky, vzala jsem je a začala si kreslit na zeď různý obrázky. První, co jsem namalovala, byla květina, poté hezký pejsek, kočka a nějaký ptáče. Asi po půl hodině mi někdo klepal na dveře, v tom vešel on.

KAORU

U večeře bylo rušno. Rodiče si hodně u večeře povídali. O okolí kde je obchod, kudy do školy a dalších věcech. Po večeři ta dívka pomohla umýt nádobí, také usušit a uklidit. Potom zmizela v pokoji. Naši si ještě hodně povídali a domluvili se, že u nich přespím, ale nejen než si jejich dcera zvykne, že tu jsou první den, ale taky teďka odjíždí na služební cestu za dva dny, tak jestli by mě nepohlídali. Souhlasili s tím, ale oni dva taky odjíždí za čtyři dny na služební cestu. Byla to opravdu nádhera, víte, nevadilo mi to, protože se nejen zbavím na dva měsíce rodičů, ale taky přece jen byla ta dívka opravdu nádherná. Potom si začali povídat, poslouchal jsem je. Bavili se o dívce, že je škoda, že odjíždí, že prej má za týden patnácté narozeniny, a protože si všimli, že poslouchám, tak mi ukázali, kde pro ni mají dárek, že jí ho mám potom dát. Pak se vrátili ke svému tématu, ale to už mě nezajímalo. Napadlo mě, že to mohu jít říci té dívce, ale než jsem se odhodlal jít nahoru, četl jsem si knihu. Byla opravdu pěkná. Sice jsem jí četl snad stokrát, ale i tak byla opravdu pěkná. A asi po půl hodině jsem šel za ní do pokoje oznámit jí tu novinku. Jak jsem přišel ke dveřím tak jsem přemýšlel, co říct, pak jsem prostě jen tak zaklepal a vešel do vnitř. Stála s barvami v ruce a kreslila. Nevěděl jsem co říct.
„Budeš tam jen tak stát nebo mi pomůžeš?” Zeptala se mě skoro v rozpacích. Teda aspoň to si myslím.
„Nooo tak jo, pomohu ti. A co mám nakreslit?” Zeptal jsem se jí.
„To je jedno, cokoliv.” Kývl jsem, vzal si štětec a začal něco kreslit. Asi po půl hodině jsem si říkal sám sobě v duchu: 'Řekni jí to konečně.' Ale to jsem bez starosti přehlížel. A kreslil dále svého jednorožce s křídly, vypadal opravdu dobře, snad se jí bude líbit. O další půl hoďku se mě zeptala: „Jak že se to jmenuješ?” Byl jsem v šoku, jak to mohla zapomenout, celou minutu jsem na ní zíral jak bl**c. A po další minutě se mě opět zeptala: „Bylo mi blbé zeptat se, ale zeptala jsem se, takže řekneš mi to?” Pořád jsem se z toho šoku nevzpamatoval, ale řekl jsem: „Áá jo promiň. Jmenuji se Kaoru.”
„Aha, takže Kaoru. Zajímavé jméno. A kolik máš roků?” Ptala se dál, prostě se o mě začala zajímat.
„Mám patnáct a ty?” Začal jsem se ptát také.
„Já má čtrnáct, za týden mám patnáct.” Usmála se. Chtěl jsem se na něco zeptat, ale položila mi další otázku: „A máš hodně kamarádů?”
„No nedalo by se to tak říct. Mám jednoho, kterému mohu věřit. Ale ty si přišla o spousty kamarádů, že ano?” V tu dobu jsem se proklínal, že jsem se vůbec ptal, protože najednou ztuhla a potemněla jí tvář, ale najednou z ní vypadlo: „Já nemám a nikdy jsem kamarády neměla.” Řekla mi s velikou nechutí v hlase.
„Tak já mohu být tvůj kámoš.” Šlo vidět, že je překvapená, ale našla výmluvu na mou otázku: „Ne to vyřešíme potom, ale už by si měl jít, je hodně hodin.” Začla mě vyhazovat. V tu chvíli jsem si uvědomil, že spím u nich, tak jsem jí chtěl zadržet. Otočil jsem se, abych ji zarazil, ale nějak mi podklouzla noha a spadl jsem na ní. V tu chvíli bych se nejraděj propadl do země. Ale jak jsem na ni pohlédl, tak se naše oči poprvé střetly. Zírali jsme na sebe a potom chtěla něco říct, já zrudl, slezl z ní a řekl, že už musím jít a běžel jsem pryč. A no jo domů nemohu, no lehnu si na gauč, to by mohlo stačit. Lehl jsem si a začal přemyšlet o celém dnu.

AIUMI

Co to bylo? Ptala jsem se sama sebe v hlavě, nechápala jsem to, prostě na mě z ničeho nic spadl, o co mohl zakopnout? Maximálně o svoje nohy. Ale stejně řekl, že už jde, aspoň se mi mohl omluvit za to, že na mě spadl. Je divnej a s ním kámoška nebudu, žádné jsem nepotřebovala a ani nebudu. Raději se půjdu osprchovat a spát. Jak jsem vlezla do sprchy tak jsem po sobě nechala stékat vlažnou vodu, ani studená ani horká, prostě akorát, odplouvaly ze mě všechny starosti. A asi o čtvrt hodiny později jsem začala myslet a přehrávat si, co se stalo, jeho výraz, jeho nádherně modré oči, byly skoro jako ty moje. Byl prostě dokonalost sama. O chvíli později jsem zrudla, když jsem si vybavila jeho ztřeštěnej pohled, byl v tu dobu opravdu roztomilej a zrudla jsem ještě více, když jsem si uvědomila, že na něj myslím. Rychle jsem se opláchla a stejně rychle jsem vylízala ze sprchy. Při vylézání jsem nechtěně zapla studenou vodu a začala ječet. V tu stejnou dobu jsem uklouzla, neudržela balanc a uhodila jsem se do hlavy.
Když jsem se ráno probudila, ležela jsem ve své posteli a přikrytá peřinou, jak jsem ji odkryla, byla jsem zabalena v ručníku, asi mamka nebo strejda, pomyslela jsem si. Rychle jsem se oblékla a běžela se nasnídat. V kuchyni byl on a rodiče. Povídali si, slyšela jsem je zřetelně: „Děkujeme ti, Kaoru. Kdyby nebylo tebe, tak by tam Aiu ještě ležela.”
„Ale to nestojí za řeč, paní.”
„Říkej mi této, nevadí mi to.” Cože kdyby nebylo jeho! Ale to potom znamená, že mě zachránil on! A taky to znamená, že mě viděl nahou. V tu chvíli jsem se chtěla propadnout, nebo se odstěhovat co nejdál odtud, určitě to v pondělí vykecá všem ve škole. Co teďka budu dělat. Přemýšlela jsem asi tři minuty. V tom jsem dostala brilantní nápad. Geniální, budu hrát amnézii. V tom jsem vešla do kuchyně.
„Dobré ráno, zlatíčko. Aiumi není ti nic?” Zeptala se mě matka čekajíc na odpověď.
„Kdo je Aiumi? A kdo si ty?” Přišlo mi krutý takhle si hrát, ale nevěděla jsem, co dělat a už nebylo cesty ven.
„Co to povídáš zlatíčko, já jsem tvoje maminka a toto je tvůj strejda a to...” Nestihla doříct, já jí skočila do řeči: „To je můj přítel?” Chtěl něco říct, ale předstoupila jsem před něj a dala mu pusu na tvář. I když to bylo jenom na tvář tak myslím, že v tu chvíli mé srdce zapomnělo na jeden úder. Nevěděla jsem proč, ale myslím, že jsem se bezmyšlenkovitě zamilovala.
„Ne ne holčičko, to je tvůj kamarád.” Řekl mi můj strejda a začal se smát na celé kolo.
„Aha. Omlouvám se ti.” Usmála jsem se na něj.
„T-to nevadí. Nejspíš si nepamatuješ mé jméno. Takže jmenuji se Kaoru.” Byl zaskočený a tak přede mě napřáhl ruku, já ji přijala a potřásla. Mezitím ke mně přišla matka a řekla mi: „Oblékni se, půjdeme raději do nemocnice.” Jen jsem přikývla. Jeli jsme do nemocnice, nechtělo se mi, protože jsem byla v pořádku, ale to už jsem nikomu neřekla. V nemocnici mi udělali mnoho vyšetření a testy hlavy a tak už přesně nevím jaké testy mi dělali a ani nebylo třeba si to pamatovat. Než se dostavily výsledky, tak jsme museli čekat asi tři hodiny. Potom nám přišel doktor a spustil: „Vaše dcera je v pořádku, amnézie je jen dočasná, bude trvat asi jen dnes, zítra už by mohla být v pořádku. Ale možná bude trvat tři až čtyři dny. Nemusíte se ničeho bát.” Usmál se na nás doktor a podal mi lízátko.
„Dobře, děkujeme Vám, doktore.” Poděkovala matka a šli jsme domů. Po cestě k autu jsem jí požádala, ať mi rozbalí lízátko. Bylo opravdu dobré. Doma jsem se osprchovala. Poté moje matka vytáhla několik rodinných alb a chtěla, abych si vzpomněla, moje matka si myslela, že se mi daří, ale spíše už jsem si nechtěla hrát. A tak jsem všechny vyjmenovala, až si matka uvědomila, že si vše pamatuji a měla z toho ohromnou radost, protože jsem jí vyjmenovala i několik vzpomínek z dětství. V tom jsem si vzpomněla na školu a zeptala jsem se: "Mami, kdy půjdu do školy?"
„V pondělí. Už jsem poslala přihlášku.” Počkat, ale to je už zítra, divila jsem se.
„Aha děkuji, ale to je zítra ne?” Hrozně jsem se do školy těšila. Jenže v tu dobu jsem nevěděla, co se bude dít.