O něco málo více štěstí 3

KAORU

Ráno jsem se probudil o hodinu dřív, než kdy jindy. Jsem trochu udivený v noci jsem moc nespal, bylo mi strašné horko a k tomu ty noční můry. Když už jsem vzhůru aspoň vypnu budík, jenže ten nebyl na svém místě. A já také ne, kde jsem. Zapojil jsem všechny mozkové závity a pak ? A pak mi to došlo, jsem přece u Aiumi. Budu tu s ní bydlet než se vrátí naši roče ze služební cesty. Jsem rád, že tu s ní budu bydlet. Aspoň ji lépe poznám. Počkat, jenže to není možné, po včerejšku, po tom mém výstupu, jsem prostě pitomec a nic dobrého mě rozhodně nečeká.
"Ach jo." vzdychl jsem.
Raději se pudu osprchovat, mám dost času než pudu do školy. Nechal sem po sobě stékat vlažnou vodu, snad na chvíli jsem zapoměl na včerejšek. Sprchoval jsem se docela dlouho, ale jak jsem koukl na hodiny. tak už mi to tak nepřišlo. Byl jsem tam půl hodinky. Osušil jsem se a oblékl.
"A teď si pudu udělat sníííííííííííídáááááááááánííííííííííí." Řekl jsem si sám pro sebe.
Sešel jsem do kuchyně a udělal si snídani. Prostě tousty z marmeládou a čaj z medem. Opravdu lahodnou snídani sem si udělal. Udělam i Aiu a nechám ji tu vzkaz, jak se dostane do školy, ať mi nezabloudí.

AIUMI

"To už je ráno ?" Ptala jsem se sama sebe.
Vztala jsem z postele, osprchovala se, oblékla a sešla dolu do kuchyně.
"Snídaně ? Pro mě ? Asi Kaoru... Hm ? nějaký vzkaz." Dopovídala jsem si sama se sebou, vzala vzkaz a přečetla si jej.
Stálo tam:

Milá Aiu.
Protože, už jsem musel jít, tak ti aspoň napíši kudy do školy. =)
Vyjdeš z baráčku a půjdeš přes park. Jak dojdeš na konec parku, dáš se do prava a pořád rovně po cestě, až se oběvíš u brány do naší školy. =)
A udělal jsem ti snídani, snad je ještě teplí čaj, když tak si jej ohřej. Pěkný den ti přeji. =)
Pap Kaoru.

"Proč na mě nepočkal ?" Ptám se sama sebe.
Jenže potom, potom si vzpomenu na včerejšek. Je mi to líto, toho co se stalo, jenže, já se nechci bavit z někým kdo mi ublížil.
Snědla jsem snídani, a vydala se ven z baráku. Jdu přesně podle instrukcí přes park. Opravdu pěkný park a opravdu pěkný kluk sedí na lavičce. Zvláštní, řekla bych že se na mě kouká. Nesmysl, jdu dál. Jak k němu dojdu blíže, tak si všimnu, že na mě chce promluvit. A světe div se promluvil.
"Ty jsi Aiumi ?"
"Jasně, že jsem," zasmála jsem se. "ale jak pak to víš ? Co ?"
"Ah. Promiň, poslal mě Kaoru." Usmál se na mne. "Víš má tě asi rád, protože jinak by mě za tebou neposlal." Usmál se na mne.
Já mu úsměv oplatila a zeptala jsem se ho: "Jo dobře. A jak se vlastně jmenuješ ?"
"Aha. Promiň." Usmál se.
Asi má dneska zmatený den, už jsem otvírala pusu, že se zeptám znova na jeho jméno, ale on tu svou otevřel dřív.
"Jmenuji se Shinichi. Ale klidně mě oslovuj Shine."
"Dobře Shinichi."
"Můžeš mi říkat Shine." Zopakoval ještě jednou a hlasitěji.
Nejspíš si myslel, že jsem ho neslyšela.
"Ano, dobře, ale já tě chci oslovovat Shinichi." A usmála jsem se.
"Aha. Dobře. A, a mohu ti říkat Aiu ?" Zeptal se.
"Jistě." Usmála jsem se. "Říkej mi jak jen budeš chtít." A usmála jsem se na něj.
Je to zvláštní, takhle se z někým bavit, po tom všem co jsem ty roky neměla kamarády mám hned jednoho. A je opravdu fajn. Má nádherně zelené oči, blonďaté vlasy, né moc dlouhé ani krátké a na sobě školní unifroma.
"Tak a jsme tu." Otočil se a usmál se.
"Dobře. Děkuji ti Shinichi." A také jsem se usmála.
"Chceš ukazat kde je kancelář ?"
"Ne to je v pořádku. Najdu ji sama."
Šly jsme dál do školy, u skříněk na boty jsme se rozloučili. Shinichi se rychle rozběhl do třídy, protože akorát začalo zvonit. Ještě jsem mu zamávala a šla jsem hledat kancelář. Našla jsem ji docela rychle, ani ne za pět minut. Zaklepala jsem a vešla.
"Dobrý den. Ja jsem Aiumi Yeong."
"Ah. Ano naše nová žákyně, jsem ráda, že si na této škole. Snad se tu budeš mít dobře a nebudeš moc často chodit do ředitelny, s průšvihama." Zasmála se a já také.
"Takže, tvoje třída je v druhém patře, na konci chodby. Třídni učitel o tobě ví, takže se není čeho bát." Usmála se.
"Dobře. Děkuji a nashcledanou." a při odchodu jsem se ještě usmála.
Celkem rychlé, myslela jsem, že to bude na dýl. Moc příjemná paní. Konečně jsem v druhem patře a stojím před svou novou třídou, jsem docela nervozní. Nakonec přece jen zaklepu a vztoupím.
"Dobrý den. Já jsem Aiumi Yeon."
Učitel se na mě nechápavě podívá, pak mu asi došlo, že jsem nová žákyně.
"Ah. Ano. Úplně jsem na tebe zapoměl Aiumi."
Podíval se na třídu, která na mě zírala, jako kdybych snad spala z vyšně.
"Takže žáci, toto je vaše nová spolužačka, odedneška s vámi chodí do třídy, doufám že ji mezi vámi pěkně uvitáte."
Přihlásil se nějaký žák.
"Ano Seigi?"
"A odkud se přistěhovala ? Nebo z jaké školy k nám přestoupila ?" Ptal se Seigi.
"Přistěhovala jsem se ze Sappora."
Pár lidí se na mne udiveně kouklo. Zajimá mě proč.
"Ještě někdo má nějaké otázky ?" Zeptal se učitel.
"Kolik máš roků ?" Zeptal se nějaký kluk.
"Nevím. Asi čtrnáct, jo určitě mám patnáct."
V tom se třída začala smát, jako bych řekla vtip století.
"A kde bydlíš ?"
"Ach jo. jesti znáte Kaorua tak hned vedle něj. Na adresu si bohužel nevzpomenu."
Vypadá to, že budu ve třídě z bandou i*****ú. Rozhlédla jsem se po třídě. Spatřila jsem kluka. Díval se na mě, tak nějak zhnuseně. seděl v lavicí u okna. Byl to nejspíše nejhezčí kluk ze třídy.
"Takže, jestli už nikdo nemá nějké otázky." Rozjlédl se učitel po třídě a dodal. "Tak můžeme pokračovat v učivu. A ty Aiumi."
"Ano ?"
"Posaď se tam za Nabua"
"Dobře."

Po celém dni školy, se de konečně domů. Už mám hlad, dokonce hlady šilhám. Jak jsem si mohla zapomenout oběd. V dálce na mě někdo mával. Jak jsem se podívala pozorněji tak jsem zjístila, že to je Kaoru a Shinichi.
"Ahojda ! Kluci !" Usmála jsem se na ně a také jim zamávala.
Kaoru se na mne ani napodíval. Docela mě to mrzí.
"Ahoj Aiu." Usmál se na mne Shin.
"Kaoru ?"
Nic. Žádná odpověď.
"No nic tak já půjdu. Měj te se pěkně, papa."
"Shine ? Ty nebydlíš u toho parku ? Protože, a jestliže ano, tak máme společnou cestu ne ?"
"Ne, ne. To Kaoru. Jenom mě poslal ať ti jdu na proti. Ten první den, aby si se neztratila." A šel pryč.
Ještě sem mu zamávala a běžela za Kaoruem.
Kaoru se namne ani nepodíval, nepronesl jediný slovo za celou cestu až k parku. už jsem to nemohla vydržet to jeho mlčení, to ticho, mě jenom vraždilo.
"Kaoru počkej !"
Zastavil se. Dobré znamení.
"Ch- chci se ti omluvit, za ten včerejšek."
"Možná nemám důvod se omlouvat, jenže to mlčení mě štve, chci aby jsi semnou mluvil, aby jsi se semnou bavil. Prosím, mluv se mnou."
Rozbrečela jsem se, strašně jsem začala plakat, ne a ne přestat.
Podíval se na mě, z překvapeným výrazem v obličeji.
"Aiu ? Ty brečíš ??"
Jenže už jsem se nezmohla ani na slovo.

KAORU

Nemouh tomu uvěřit, ona brečí, brečí kvůli mě. Trochu ironické, má pravdu neměla by se mi vůbec omlouvat to já. Jen a jen já. Jdu k ní blíž, obejmu ji a držím. Začal jsem jí říkat pěkné věci do ouška.
"Klid Aiu. To bude v pořádku.Neplakej. Slibuju ti že z tebou budu mluvit. Kdykoliv jen budeš chtít."
"D-dobře." Usmála se na mě.
"Jen už prosím tě neplakej. Bude to dobrý, už se nemáš čeho bát. Slibuji."
"Děkuji ti Kaoru. Moc ti děkuji." A přitiskla se na mě ještě víc.
"Okey. Skoč mi na záda Aiu. Odnesu tě domů."
Kupodivu mi na ně bez omlouvaní vylezla. Byla lehoučká jako pírko. Ale po pár metrech už jsem si to nemyslel. Myslel jsem si že mám na zádech snad cihli, nebo co. Ale nevadí, aspoň už nepláče. Došly sme domů chtěl jsem, aby už slezla jenže chuděrka mi na těch zádech usnula. Tak jsem jí donesl do pokoje, položil na postel, sundal jí boty a přikryl jsem jí Ještě jsem ji dal pusu na čelo a popřál jí dobrou noc.
Sešel jsem dolů do kuchyně udělal jsem si večeři a jak jsem se napapal, tak jsem se šel osprchovat a spat, usnu rychle a budu spát doufám, že jako mimino.

AIUMI

"Co ? kdy jsem šla spát ?" Zeptala jsem se sama sebe.
Aniž jsem stihla přemýšlet nad dalšími věcmi, jsem si vzpoměla na Yoshiho.
Víte, vím že jsem na začátku říkala, že nemám žádne kamarády a že ani nechci. Nebyla to tak úplně pravda. Yoshi je můj kamarád přes net, je z Tokia, bydlí kousek od mího táty. Je to fakt skvělej kámoš. Musím s ním mluvit. Ještě že jsem si na něj vzpoměla. Stačí zapnout notebook a jít na jednu stránku. A mohu s Yoshihem volat. Hned jak jsem tam přišla se mi ozval. Jsem ráda za to, že ho mám. Oba nás psaní moc nebaví, tak sme si raději zavolali a kecali.
" Ahóóóój Yoshííííííí."
"Aoj Aiu. Jak se ti líbí v novém městě ?"
"No víš.... Ještě jsem nebyla na prohlídce Osaky."
"Cože ? Páááni, to budeš muset napravit. Však v pátek přijedu a budu u vás do neděle. Pamatuješ ? Že ano ? Domluvili jsme se i s tvoji mámou a souhlasila s tím."
Páni, v tom chumelci se stěhovánim, jsem na to úplně zapoměla.
"Ééééé no vííííš...."
"Ty jsi zapoměla, že je to tak ?"
"Néééé, to néééé. Máš už i pokoj nachystaný !"
Asi jsem nezněla moc přesvědčivě a jeho oznámení mi to potvrdilo.
"Ááááách jóóó. Ai ty jsi zapoměla." Zatvařil se uraženě a pak se začal šíleně smát.
"Neříkej mi tak ! Víš, že nemám ráda, když mi tak říkáš ! A jo zapoměla jsem... Hele já už půjdu, musím končit zítra je škola. Dobrou noc a sladký sny, papa."
"Okey. Tak tedy v pátek. Děkuji a tobě také papa Aiu."
Rozloučili jsme se a šla jsem spát.

KAORU

Ach jo. Další nudný den ve škole, budu muset jako obvykle přežít. Měl by jsem se osprchovat, at jim ve škole nesmrdím. A hned jak to udělám, vzbudím Aiu. Ani ne za patnáct minut jsem byl osprchovaný a obléknutý. Ještě zuby a pak mohu jít za Aiu. Jak jsem vešel k ní do pokoje, byl jsem nad míru spokojen, ale hlavně v rozpacích. Stála ke mě otočená zády. Měla kolem sebe omotaný ručník. Má opravdu nádhernou postavu. Ale jak se otočila, tak se chuděrka polekala a ručník jí spadl. a tak jsem měl lepší výhled na její předek. Ale pro jistotu jsem rychle odešel za dveře. Byl jsem strašně rudý, ale její tělo, ty dokonalé křivky, je jedním slovem nádherné, a ona také. Přibližně po minutě, jsem sešel dolú do kuchyně a připravoval snídani. Aiu sešela asi o deset minut později než já. Jak se na mne koukala celá zrudla, je chudera v rozpacích.
"Víš..." Nestihla doříct a já spustil.
"Nic jsem neviděl, teda jo viděl, ale ne všechno fakt ne. Ach jo, promiň aiu." A zrudl jsem.
"Jo, to, to nic nebylo," Usmála se a dokončila větu: "ale chtěla jsem ti jen říct, že jsem na výkend přijede jeden můj kámoš. Domlouvali sme to už z mámou, před stěhovaním. Volala jsem ji předchvíli a sledovala jsem jí."
"Kdo ? Co ? proč ? Na co ?" Nechápu to.
Já ji tu nestačím ? to tu musí tahat ještě nějakýho kluka ?
"Je to můj kamarád. Jmenuje se Yoshihiko. Řekla bych ti to dřív. Jenže v tom chumelci se na to zapomělo. A včera jak sem s ním mluvila tak mi to připoměl."
Tupě na ní zírám. Já tu toho kluka nechci. Chci být s Aiu sám. Dívala se na mne, musím něco říct. A to rychle.
"Jo dobře. Připravíš mu pokoj nebo t omám udělat já ?"
"Já t ozvládnu neboj se. Ale teďka musíme do školy."
A vyrazili sme vztříc šílenství.

AIUMI

"Áááách jóó. Škoda, že letos nejsme ve stejný třídě." Stěžuju si.
"Možná spolu budeme příští rok." Navrhl Karou.
"Možná, ale možná taky ne. A navíc je to za dlouho."
"Ale, ale Aiu. Že by se ti po mě stýskalo ?"
"Možná, ale možná taky ne Kaoru."
"Co tí chceš říct ?"
"Možná se to jednou dozvíš."
Došli jsme k bráně naši školy, už tam na nás čekal Shinichi.
Pozdravili jsme se a šly jsme dál. Společně sme doškoly ke skříňkám, tam jsme se museli rozdělit, protože každý máme třídu na jinem konci školy. Ale aspoň u oběda budeme spolu. Sejdeme se v parku, na lavičce. Hodiny ubíhali až moc rychle. Vždyť už je skoro čas na oběd. No jak zavoní. Konečně zvoní. Du směrem do parku, sednu si tam na lavičku a čekám na ně. Asi po třech minutách na mě kdo si volá.
"Aiumi ! Aiumi Yeon ! Si to ty ? Dlouho jsme se neviděli." A usmál se na mě.
Pekelně přemyšlím nad tím kdo to je. Ale buh ví. Už jsem chtěla otevřít pusu a říct, že si mě plete, ale zná mí jméno.
"Ale no tááák. Že by jsi na mě zapoměla ? Ty ? Taková moje malá kámoška z dětství ?"
Už to mám. Vím kdo to je !
"Toishito." Řekla jsem celkem znechuceně.
"Ale no ták. Nebuď na mě taková."
Byla bych ráda kdyby odešel, chystala jsem se mu to říct, ale než jsem to stačila, doběhli k nám Kaoru a Shin.
"Aoj Aiu. Děje se snad něco ?" Zeptal se mě Shinichi a věnoval mi úsměv.
Opět jsem chtěla něco říct, ale teďka na to asi nemám právo, Toishiro byl rychlejší.
"Ne nic se neděje. Už odchazím. Ahoj Aiumi." Chystal se k odchodu, ale prostě musel mít ještě jednu větu.
"To není naposled co se vidíme Aiumi Yeon." A odešel.
Totálně nechápu co tím myslel.
"Co se tu stalo ?" Ptá se Kaoru.
Na to jsem zavrtěla hlavou, že nic a dala jsem se do jídla. I kluci. Povídali jsme si o tom kdo z je z nás tříd popředu a kdo naopak pozadu, jsme na tom tak přibližně stějně, v nečem je rychlejší naše třída a v nečem zase jejich třída. Takže to je takové vyrovnané. Jak jsme dojedli museli sme se vrátit, rozloučili jsme se na stejném místě jako ráno a šli sme každý do své třídy.
"Jo a Aiu. Máme tělocvik tak na nás nečekej a jdi domů. Yup ?"
Kývla jsem na Kaorua hlavou, že rozumím a šla jsem do své třídy.

KAORU

Dnešek je fakt rychlí. Ještě tělocvik a mohu jít domů. Za Aiu, jak já se na ní těším. Jsem tak rád. Škoda jen, že jsem jí nemohl doprovodit domů. Zajímá mě co asi teďka dělá. Je škoda, že se jí nemohu jen tak dostat do hlavy. hnedka bych věděl co dělá a na koho myslí. Co asi budem v tělosviku dělat. Jestli zase budeme běhat, tak slibuji, že učitel nebude vědět kde má hlavu.
...
Celí tělocvik byl katastrofa. Učitel musel odejít a měli sme na suplování učitelku. Hráli sme holčičí hry. A také chápu proč jsou holky tak moc zničené. Je to nuda ! Jsem rád, že už du konečně domů. Už se těším na Aiu. Cestou přes park jsem potkal Tomotiho. kluk z prváku, nikdo ho moc nemá rád, ale mě přijde sympatický a je t opodle mě fakt dobrý kámoš.
"Ahoj Tomoti." Pozdravím ho.
"A...ahoj Kaoru." Usmál se na mě.
A až jak jsem došel blíž, zjístil jsem, že má monokl.
"Kdo ti to udělal ?"
"Ni-nikdo."
"Byli to ti kluci z vaší třídy ?" Podíval jsem se mu do očí: "Mě to můžeš povědět." A usmál jsem se na něj.
Dívám se mu do jeho zelenejch očí, protože tak poznám jestli lže.
"Ach jo. Nic to není. Jinak ano byla to ta parta z naší třídy, co se o ní povídá ta historka, že přeprali partu třeťáku." Řekl mi zklamaně, nervózně a taky smutně a ztrápeně, ale předstíral nezájem.
Nechápu jak to někdo může dokázat.
"Takže, to byli ti co jim poroučej bohatí, rozmazlení spra*ci."
Vysvětlení: Na naší škole jsou studenti chudí, normální, co jsou na tom tak nějak finančně dobře. A nakonec Bohatí jsou tu jen tři, tihle tři Usagi, Usiu a Udó, je zvláštní, že všichni začinají na U.
Tomoti mi na to jen kývnul hlavou.
"Ano byli to Usui a Usagi."
"Takže dva proti jednomu. Myslím, že už jsem jim jednou říkal ať tě nechají na pokoji. Běž domů Tomoti. Já už si to s něma vyřídím." Usmál jsem se a pohladil ho po vlasech.
"Si vážně skvělí Kaoru. Kěž by si byl můj onii-tan." Řekl a běžel domů. ještě jsem mu zamával.
Je to vážně fajn kluk. Popravdě je skoro jako můj mladší bráška. A já ho chráním, jako jeho starší bráška. Dneska už ti dva nejsou ve škole, ale zítra jim dám co proto.
...
Konečně doma. zajímalo by mě kde je Aiumi.
"Ahoj A..." Nedokončil jsem větu.
Spí ? ona spí ? A to je teprv... Aha už je sedm. No nic pújdu se napapat, osprchovat, odnést Aiu do postele a spat pudu do sého pokoje. Vymyslel jsem si svůj plán. na jidlo jsem si udělal chleba s málsle a solí, protože v lednici už skoro nic není. Ráno si přivztanu a zajdu do obchodu, otvíraji tam v celku brzo. osprochoval jsem se a loudavím krokem jsem došel k postýlce, kam sem rovnou skočil a za nedlouho jsem usnul.