O něco málo více štěstí 5

AIUMI
Ráno jsem se vzbudila dřív, než mě mohl vzbudit budík. Vstávat mám až za dvě hodiny, ale znova už neusnu. V tom si uvědomím.
Kaoru tu není, škoda, chtěla jsem vstát dřív než on, nebo aspoň ve stejnou chvíli jako on, i když lepší by bylo, kdyby byl vedle mě, při probouzení se no.
Čtvrtek. Zítra má přijet Tomoty, docela se na něj těším. Zítra mají všechny školy chřipkové prázdniny, takže může přijet kdykoliv. Budu se s ním muset domluvit, až přijdu ze školy.
Dlouho jsem se s ním neviděla. Jak jsem už řekla, je to můj nejlepší kámoš, ale musím si na něj dát bacha.
Teď se jdu osprchovat, obléct, najít Kaorua a do školy.

KAORU
Vstal jsem o něco dřív než Aiu. Musel jsem se vykoupat a přemýšlet nad tím co se včera vlastně stalo. Vůbec jí to nevadilo, nechala se ode mne líbat kamkoliv to jen šlo. Byla to nádhera. Škoda, že dneska musíme do školy, alespoň, že je zítra to volno. Budeme mít pěkný celý den jen a jen pro sebe.
„Tak... A snídaně pro Aiu už je hotová.“
„Aoj. Kaoru.“
Vzhlédnu směrem odkud se hlas přikradl. Stojí tam ona, ta roztomilá a milá holka.
„Aiu.“ Vyjde z mých úst skoro neslyšně.
„Dobré ráno,“ usměje se na mě. „co pak to tu děláš?“
„S…“ Zadrhnu se, protože si dala prst k ústům a postavila, no, prostě tak vyzývavě.
Nejraději bych se na ni vrhnul, ale musím se držet.
„S-s-snídani pro tebe.“ Vykoktám ze sebe a usměji se.
Kouknu na hodiny, máme ještě hodinu a půl čas, než bude muset vyrazit do školy, to se dá pěkně využít. Dojdu k ní blíž, chytnu jí za boky, chystám se jí políbit. V tom mi prst co má na svých rtech, zatarasí cestu a položí mi jej na ústa. Usměje se, odtáhne jej a políbí mě ona.
Je to krásný dlouhý polibek, kéž by mohl trvat věčně. V tom se ode mne odtáhne. Chce něco říct, ale místo toho jí začnu zase líbat já, nechá mě, dokonce se i přidává.
Konečně se od ní odtáhnu, jejím polibkům totiž nejde odolat, opravdu nádherně líbá.
„Aiu?“ Řeknu se zavřenýma očima.
„Ano?“ Zeptá se tichounce.
„Co si mi to chtěla říct, než jsem tě umlčel polibkem?“
„Ach. Ano!“ Vykřikne a celá se rozzáří.
„Zítra přijede Tomoty ! Už jsem ti to jednou říkala. Je to můj nejlepší kamarád.“ Celá září.
Také chci, aby o mně takhle mluvila, aby o mně mluvila se stejným zářivým úsměvem. Možná jsem paranoidní, ale já mu Aiu nedám. Pociťuji vztek, ten se postupně mění v závist a nakonec se dostaví žárlivost. Nejspíš to poznala.
„Ale no ták. Kaoru nežárli!“ Začne se smát.
„To já bych si měla dát pozor na tebe. Není totiž na holky.“
Začnu na ní koukat jako puk.
'Že co? Není na holky ?' Myslím si, ale pak ze mě vypadne: „Takže ty se bavíš s bukvicí?!“
„Hele. Je to můj kámoš. Ví toho o mě mnohem víc než ty!“ Řekne nasupeně.
Tohle mě dostane. Má pravdu.
„Dobře, možná toho o tobě vím málo, ale mile rád se o tobě něco dovím.“ Řeknu s celkem provinilým hlasem. Její pohled se změkčí.
„Dobře, jak jsem říkala, nebudeš šířit nic o tom, že je na kluky. A ani se před ním nebudeš zmiňovat, že jsem ti to řekla.“
„Dobře Aiu.“ Povím stále provinile.
„A netvař se tak provinile. Láme mi to srdce.“ Usměje se.
Pomalu se ke mně přibližuje. Zastaví se centimetr od mých úst. A tak toho využiji.
„Když vidím tvůj úsměv, mám pocit, že existují andělé, a že ty, si jedním z nich.“ A na to jí políbím.

AIUMI
Nádhera, taková, moc, chtěla jsem mu něco říct.
„Kaoru ?“
„Ano, Aiu ?“
„Já, chci ti něco říct.“
„Tak povídej.“ Uměje se na mě.
„To je právě to…“
„Co?“ Kouká na mě zkoumavě.
„Já zapomněla, co jsem ti chtěla říct.“ Začnu se smát.
„Ty si takové trdlo.“ A začne se smát také.
„Připravil jsem ti snídani Aiu.“ Řekne mi s úsměvem.
„Och. Děkuji, Kaoru.“ Políbím ho.
Udělal mi lívance, udělal i sobě, takže společná snídaně, to vypadá dobře.
Posadím se ke stolu a zakousnu se do prvního. Rozplývá se perfektně na jazyku.
„Je to dobrý!!“ Oznámím s plnou pusou.
„Jsem rád, že ti chutná.“ Řekne se zářivým výrazem ve tváři.
„Jo! A moc. Řekneš mi prosím recept??“
„Promiň, ale to je rodinné tajemství.“
„Škoda, je to opravdu dobré.“
„Tak to je budu dělat častěji.“ A usměje se na mne.
Také se na něj pěkně usměji.

KAORU

Když vidím její úsměv, musím se začít usmívat ještě víc. Podívá se na mne těmi svými velkými kukadly, rozzáří se jí úžasně oči, nakloní hlavičku na stranu a přiloží si k ústům prst.
„Co že se tak usmíváš?“ Zeptá se mě.
„To tvůj úsměv. Pokaždé, když ho vidím, cítím se nádherně a jsem rád, že ho mohu vidět. Rád se koukám na tvůj úsměv a na tebe.“ Odpovím
„Dobře.“ Řekne, usměje se a rozzáří ještě víc, než před chvílí.
Když jsme dojedli, někam odešla. Poklidil jsem a umyl nádobí. Šel jsem se připravit do školy. Už tu školní uniformu potřebuji vyprat. Jo, musíme s Aiu konečně vyprat věci. Oblékl jsem se a šel jsem se podívat za Aiu do pokoje. Uvazovala si akorát kravatu, když jsem vcházel do pokoje.
„Připravená?“
„Ano, už ano. Můžeme jít?“ Zeptá se mě a otočí se.
„Jistě, že ano.“ Odpovím jí s úsměvem.
Přijde ke mně, políbím jí na čelo, chytnu za ruku a jdeme.

Po cestě do školy, potkáme Shina.
„Ahoj Shinichi!“ Zařvu.
„Ahoj Kaoru, Aiu.“ Pozdraví nás.
„Aój Shine.“ usměje se.
„Udo doma dostal od táty pořádně na frak.“ Koukl se na mě.
„Jo?“ Zeptám se.
„Jo. Můžeš si být jistý, že Tomotiho nechají na pokoji, ale měl by sis před bratrem dávat pozor.“ Lehce se na mě usměje.
„Ale no ták. Shine? Opravdu si myslíš, že proti mně zmůže něco nějaký Udó?“
„Ach jo. Kaoru, dal se dohromady s nějakým gangem, chce tě dostat.“
„Né dřív, než dostanu já jeho.“
„Kaoru !!“ Ozve se za mnou.
Otočím se. Podívám se, kdo na mě volá a je to Tomoti. Vlk o vlku.
„Ahoj Tomoti.“
„Ahoj Kaoru, Shine!“ Zazubí se.
„Ehm.“ Upozorní na sebe Aiu.
„Aha, vy se ještě neznáte. Tomoti tohle je Aiumi.“ Řeknu Tomotimu.
„Ahoj Aiu.“ Usměje se na ní.
„Aiu. Tohle je Tomiti.“ Představím jí Tomotiho.
„Aój Tomi.“ Usměje se na něj.
„Takhle už mi dlouho nikdo neřekl.“
„Ne? Já tak říkám mému kamarádovy Tomotymu.“ Řekne s úsměvem.
„Aha.“
„Nevadí ti to, že ne?“ Řekne s celkem vtipným výrazem v obličeji.
„Ne nevadí.“ Odpoví a rozesměje se na celé kolo.
„Tak bychom už mohli jít ne?“ Řeknu s žárlivostí v hlase.
Aiu to nejspíš poznala, protože se nad mým jednáním pousmála.
U šaten se jako vždy rozejdeme a jdeme každý svým směrem. Aiu jde na opačnou stranu, než já a Shin. Jde s Tomotim, mají třídu vedle sebe. Vidím, jak si spolu povídají, jsem rád, že si rozumí, ale chci jí mít jen pro sebe.
„Nedívej se tak na něj a pojď, on ti jí nevezme, neboj se.“ Řekne mi Shin.
Já jen nespokojeně zamručím, otočím se a jdu za ním. Bouchne mě pěstí do ramene. „No tak chlape!“
„Však už jdu.“ A jdeme se mučit.

AIUMI

Zvoní, s Tomotim se dáme do běhu, zjistila jsem, že třídu má hned vedle nás, je to super. Takhle se budu mít s kým bavit.
Třetí hodina. Dnešek ubíhá celkem rychle, snad až podezřele rychle.
O přestávce si převážně povídám s Tomotim, dokonce nebydlí ani daleko ode mě. Tomo mě dneska po škole pozval na oběd, takže půjdu s ním. Moc se těším, v restauraci jsem dlouho nebyla. Chtěl se sejít přímo u té restaurace, jmenuje se 'U Kafranna', ale protože se tu nevyznám, vyzvedne mě. Dneska máme jen čtyři hodiny, zbytek nám odpadl, Kaoru tu bude dlouho, takže aspoň dnešek nestrávím sama.
Končí poslední hodina. Tomo na mě čeká u šaten.
„Tak. Můžeme vyrazit?“ Zeptá se hned, jak mě uvidí.
„Yop,“ usměji se, „jen se přezuji.“ Usměji se znova.
Tomo na mě počká. Jak se obuji, tak společně vyrazíme. Cestou mi vypráví o sobě a matce s otcem. Matka mu umřela, když měl 8 roků. Ošklivá nehoda, ale více mi neřekl. Jeho otec vlastní restauraci 'U Kafranna'. Jak jsem zjistila, nese jejich příjmení. Do restaurace jsme došli okolo třetí. Přivítal nás recepční, zavedl nás ke stolu a my si objednali. Nemají tu moc draho.
„Na cenu se nekoukej, na účet podniku.“
„Eh. Dobře.“
Nemají tu moc draho, ale ani moc levno. Takový průměr. Nakonec jsem si objednala čínu a k tomu čaj. Tomo si dal sushi a nějaké pití.
„Takže,“ spustí. „Proč jste se sem vlastně přistěhovali Aiumi?“
„Kvůli strejdově práci, povýšili ho, momentálně jsou na služební cestě, tak nás s Kaoruem nechali, ať se jeden o druhého staráme. Ty a Kaoru... Musíte mít k sobě hodně blízko, že ano?“ Usměji se na něj.
„Vlastně se moc nevídáme, když už se potkáme, prohodíme pár slov, jen mi pomáhá s rváči, když si mě někdo dobírá nebo tak.“
„Jen to? Nic víc? Řekla bych, že Kaoru tě má docela rád, snad jak mladšího brášku.“
„Taky ho mám moc rád. Dělá toho pro mě tolik.“
Donesou nám jídlo a tak se do něj pustíme.
„Chutná ti?“ Zeptá se mě.
„Ano! Je to dobré! Vaří tu opravdu dobře.“ Odpovím s plnou pusou.
„Tak to jsem moc rád.“ Řekne a rozzáří se.
U jídla si ještě povídáme. Nakonec ještě objedná sklenku vína. Po vypití tak třetí skleničky si připadám v lingu, nejsem zvyklá pít, piji jen na nový rok a ze zdvořilosti, jako právě teď.
Najednou se ke mně sklání. Chystá se mě políbit. Vstanu.
„Promiň, ale já už musím jít.“
„Dobře.“
Vyjdu, jsem napitá, kouknu na hodinky. Sedm hodin.
„Sakra! Kaoru bude nadávat!“ Načež kopnu do popelnice. „Au!!“ Zaječím bolestí a jdu dál.
Domu dojdu tak o půl osmé. Kaoru v kuchyni umývá nádobí. Jdu za ním.
„A- aój Kaoru.“ Řeknu a škytnu.
„Ahoj...“ Řekne mi nasupeně.
„Ja- jak se máš?“ Povím se škytnutím.
„Žiji...“ Položí talíř, co právě drží a zastaví vodu. „Kde jsi byla?“ Zeptá se celkem v klidu, ale neotočí se ke mně, jsem za to trochu i ráda.
„Tomo mě pozval do restaurace jeho táty na oběd. Zakecali jsme se, takže jsem tam zůstala.“
„Co jste dělali?“
„Povídali jsme si.“
„Aha, povídali. Během toho jak ses nalívala jako násoska?!“
„Ale já se nena... Dobře. Měla jsem tři skleničky vína, ale nic víc!“
„Hm.!
„Opravdu nic víc.“ Spustí se mi slzy z očí. Nedám na sobě nic znát.
„Co ke mně vlastně cítíš?“
„Co?“ Vyhrknu překvapeně a přestanou mi stékat slzy.
„Co ke mně cítíš, narovinu já Tě miluji Aiu. A nehodlám se o Tebe s nikým dělit. Miluji Tě...“
Překvapí mě to, nevím co říct, ale asi tak po minutě, řekne: „Aha. Máš čas do neděle říct mi co ke mě cíť-."
„Pokaždé když tě vidím, musím se začít usmívat, jedině s tebou ještě zvládnu být šťastná. Kaoru. Já Tě miluji.“
Otočí se na mě. Mám vážný výraz v obličeji. Usměje se.
Uvěřil mi? Přibližuje se ke mně, napřahuje ruku, pohladí mě po tváří.
„Jsem šťastný Aiu.“ A na to mě jemně políbí na čelo.
Usměji se na něj.
„Také jsem šťastná Kaoru. Miluji Tě.“ A políbím ho.
„Měli bychom jít spinkat, nemyslíš?“ Řekne mi po polibku.
„Ano, ale až po společné sprše.“ Řeknu, otočím se a mířím do koupelny v mém pokoji. Kaoru jde spokojeně za mnou, vezme mě do náruče a nese do sprchy.
Políbí mě na jednu ruku, poté na druhou, dá mi polibek na krk a sundá mi tričko. Další krok nechává na mě. Usměji se na něj, políbím ho na krk, rozepnu první knoflík jeho košile a políbím ho tam, kde ho ještě před chvílí zahalovala látka, rozepnu mu další a stejně jako předtím mu dám další polibek. Pokračuji tak dlouho, dokud mu nesundám košili.

KAORU

Políbím ji na prsou a sundám jí podprdu. Dál jí líbám na břichu, rozepnu sukni a políbím jí pod pupíkem. Líbám jí od nohou směrem dolů a sundávám jí kalhotky, jdu nahoru. Políbím jí na nohou, tříslech, bříšku, hrudi, prsou, krku, tváři, na rtech. Začíná mě líbat i ona a jde pomalu dolů, stáhne mi trenky. Postaví se, zadívá se mi do očí a políbí mě na rty, chytnu jí za ruku a jdeme společně k sprše. Vlezeme dovnitř.
Pouští vodu. Políbím jí na krku, šíji, zádech. Líbám jí podél páteře, políbím jí na zadečku. Vezmu houbu, která tam leží, mýdlo a začnu si jí umývat. Ruce, záda, hrudník, prsa, zadeček, nožky.
Poté mi vezme houbu a začne omývat ona mě. Nejde postupně jako já, jde tak hala bala, nohy, ruce, břicho, hrudník. Ještě si dám na ruce šampón a začnu jí jemně omývat její krásné dlouhé vlasy. Po krásné sprše se společně osušíme a oblékneme. Vlezeme si do postýlky a bez mrknutí oka usneme v náruči toho druhého.