Od nenávisti je k lásce jen kousek - 3.díl

Antalias
Ráno se probudím jako první. Jen co otevřu oči, můj pohled padne na blonďatého elfa vedle mě. Prohlížím si ho. Je opravdu krásný, a pokud se mi podaří ho dostat v pořádku do města, dostanu za něj opravdu velký balík peněz. S pohledem na svém společníkovi se moje myšlenky zaobírají tím, jak se co nejdřív dostat do města, na jaký trh půjdeme, abych jej prodal, co nejvýhodněji apod.
Ani nevím jak, ale natáhnu k němu ruku a dávám mu pryč z obličeje spadlý pramen vlasů. Nevzbudí se, jen ze spánku zamrouská a roztomile našpulí rtíky.
´Hmmm, vypadá roztomile…´Chvilku si dokonce hraju s myšlenkou, že se nikam nepůjde a já si jej nechám pro sebe. Začala mě napadat celá řada velmi nemravných a hříšných myšlenek o tom, co všechno bych s ním nejraději dělal. Hned ale všechny zavrhnu. Potřebuju peníze a ne hračku, se kterou bych si hrál.
Opět k němu natáhnu ruku a lehce mu přejedu po tváři, kterou nehyzdí žádná chybička, teda až na tu malou ranku v koutku rtu od toho, jak jsem jej včera praštil. Trochu se pod mým dotekem zamrví a já raději ruku stáhnu. Udělal jsem dobře, protože netrvá dlouho a na mě se opět dívají ty jeho velký zelený kukadla. Dívá se na mě vyděšeně a tak raději vstanu, odvážu jej od sebe a lano připevním k blízkému stromu, a začnu křísit vyhaslý oheň.

Walijan
V noci se mi zdá krásný sen. Jsem ve své vesnici a zrovna probíhají přípravy na nějakou slavnost. Kolem se hemží spousta elfů a každý má na práci něco jiného. Jedni chystají stoly a židle, jiní zdobí budovy a v neposlední řadě se chystá jídlo. Spousta jídla a pití. Nějaké vínko, ale především horká medovina, tu mají elfové hodně rádi. Vypadá to, že o zábavu nebude nouze, ale najednou mi přijde, že se kolem ochladilo a potemnělo. Cítím nepříjemný pocit a musím se ošít…
Otevřu oči a první, co vidím, je ON. Leknu se. Okamžitě se mi vybaví, to jak mě včera udeřil - ne že bych si a to nemohl sám – a taky to, co chce se mnou udělat. Bojím se ho. Rád bych utekl, ale provaz, který zrovna připevňuje ke stromu, mi to značně znemožňuje. Snaží se opět rozdělat oheň, sice nechápu proč, ale nehodlám to řešit, to je jeho věc. Jediná věc, nad kterou bych měl přemýšlet, je to, jak se od něj dostat.
Z mého přemýšlení o možných i nemožných způsobech mě vyrušil hrnek něčeho teplého, který mi byl vražen do ruky, a něco podobné chlebu s kouskem sýra. Nechápavě vzhlédnu, ale setkám se jen s jeho pronikavým pohledem a kývnutím hlavy, abych započal jíst. On sám si sedl vedle mě a začal jíst a upíjet ten voňavý nápoj. Já stále hleděl na něj a nějak se neměl ani k jídlu ani k pití.
„Jez, za chvilku budem vyrážet a já na tebe nebudu čekat,“ upozornil mě. Trochu jsem sebou trhl, pořád nevím, co od něj očekávat. Teda vím, že mě určo nepustí, ale s ostatním si už tak jistý nejsem.
Jen něco tiše zabručím a pustím se do jídla. Není to nic extra, ale prázdný a hladový žaludek to zaplní a ten aspoň nepěje ódy o tom, jaký má hlad. To ten teplý nápoj byl chutnější. Nevím, co to bylo, řekl bych něco jako čaj, ale cítil jsem se po tom plný energie. Zajímalo mě to, ale raději jsem držel jazyk za zuby.
Dostál svému slovu a jen, co dojedl, začal balit věci a maskovat důkazy naší přítomnosti. Sotva jsem dojedl, už mě zvedal ze země s tím, že vyrážíme. Chtěl jsem ještě dopít zbytek, co mi zůstal v hrnečku, ale ten mi byl nemilosrdně vytrhnut z ruky a obsah byl vylit do křoví. Schoval jej a mě po té vytáhl na nohy.
„Dnes půjdem celý den, tak se připrav. Přestávky budou minimální,“ řekne těsně u mého obličeje a mě projde po zádech mráz. Nic mu na to neřeknu, nemá to cenu a popravdě, ani se mi s ním nějak moc nechce povídat.
Jdem už celé dopoledne, cesta ubíhá celkem v pohodě. Teda alespoň u mě se jedná o pohodovou cestu, les mi není překážkou a i přesto, že jsem takhle daleko nikdy nebyl, připadá mi to tu pořád jako doma. Antalias má s pohybem mnohem větší problémy a sem tam se nad jeho nemotorností musím smát, ale potichu a tajně, nechci ho dráždit. Celou dobu mlčíme a mezi námi panuje husté a trapné ticho.
„Jsi princ nebo tak něco?“ kolem poledne prolomí můj nechtěný společník ticho, které doposud panovalo.
„Eh?“ překvapila mě ta otázka i to, že se snaží o konverzaci.
„No jestli jsi princ nebo něco podobného a nebo, jestli patříš k tvz. prostému lidu?“
„Elfové nemají královskou rodinu, nikdo nám nevládne, jen každá vesnice má pár rodin, které mají v rámci vesnice větší slovo než jiné. Já do jedné takové patřím,“ ani nevím proč, jsem mu to začal vyprávět. Asi mě překvapilo, že se o něco takového zajímá.
Zastaví se a podívá se na mě.
„A nebudou tě hledat?“
Sklopím zrak a záporně zavrtím hlavou. Opět se mi chce plakat nad mou hloupostí.
„Proč?“ ptá se dál.
„Je to pravidlo,“ snažím se mluvit, tak aby nic nepoznal, „Nikdo z nás se nesmí toulat po lesích sám, aby nepadl do rukou lidí, co se nás snaží chytit a pokud se tak stane, nikdo nepřijde na pomoc, tak se neohrozí bezpečí ostatních,“ zopakuju pravidlo, které zná každé malé dítě z vesnice a kterému jsem se já sám tolik vysmíval.
Po tváři mi steče slza a po ní další a další. Najednou cítím, jak se se mě dotýká na tváři. To jak mi utírá slzy. Překvapeně vzhlédnu a já se střetnu s jeho pohledem, najednou není tak nepřátelský. Utírá mi onu slanou vodu a při tom se mi dívá do očí. Polknu a pohled mu opětuju. Jsem zmatený. Včera mě div neztloukl a teď se na mě dívá takovým pohledem, ze kterého se vám podlomí kolena a srdce se divoce rozbuší.
Najednou ruku stáhne a ve tváři se mu opět objeví ta jeho chladná maska, z očí se vytratí to příjemné teplo a nahradí ho opět ten mráz a nepřístupnost. Prudce se otočí a beze slova se opět rozejde a já jako poslušný pejsek na vodítku ho následuju…