Od nenávisti je k lásce jen kousek - 5.díl

Antalias

Naprosto nechápu, co se děje. Z ničeho nic mám na sobě toho elfa, naprosto normálně si na mně leží a k ústům mi tiskne ruku. Chci něco namítnout, ale on mi naznačí, že mám být zticha. Pootočím hlavu směrem, kterým se dívá, a zrak mi spočine na krásném tvoru. Něco jako jednorožec, ale není sněhově bílý, jak ho znám z vyprávění. Tenhle má sametově černou srst, která se v slunečním svitu nádherně leskne.

Podívám se znovu na elfa nad sebou a můžu vidět, jak je v obličeji celý napjatý a pozorně sleduje onoho tvora. Dokonce mi přijde, že v jednu chvíli se lehce zachvěl. Opět se kouknu na to zvíře a vidím, že se kouká naším směrem. Je možná, že kvůli tomu se tak zachvěl? Je pravda, že přátelsky zrovna moc nevypadá. Je možné, že je nebezpečné a on mě zachránil? Ale proč by to dělal?

Nakonec tu zvíře neshledá nic zajímavým a vysokou rychlostí se rozběhne pryč do lesa. Vidím, jak se elfovi ve tváři zračí úleva. Sundá mi ruku z úst a kouká na mě.
„Děje se něco?“ zeptá se mě.
„Nic, já jen…Co to bylo? A proč si mě zachraňoval?“ řeknu ještě trochu mimo nejen proto, že je možné, že mě zachránil, ale i z jeho blízkosti. Klidně si na mě leží a ani ho nenapadne, jak moc by tohle mohlo být nebezpečné. A že to nebezpečné je… To že je to pěkný, ba dokonce krásný elf, jsem si už připustil a to, že bych nebyl proti tomu s ním něco mít taky, ale taky jsem se zařekl, že si s ním nic nezačnu, že je to pouze moje zboží a nemá cenu s ním navazovat jakékoliv intimnosti a už vůbec ne do toho cpát nějaké city.

Tolik jsem se zabral do svých myšlenek, že jsem přestal věnovat pozornost Walijanovi. Jinak bych mohl vidět nespočet výrazů v jeho tváři.

Walijan

Pořád nad tím přemejšlím a za boha nemohu přijít na odpověd. Proč jsem ho zachraňoval? Proč? PROČ?! Svým způsobem se mě zmocňuje vnitřní panika, děsím se vlastního chování. Proč jsem to ksakru udělal?
„Ehmmm…“ z mého sebelitování mě vyruší tiché odkašlání mého společníka. Vrátím se do reality.
„Co je?“ vyjedu na něj podrážděně, jak se mě dovoluje vyrušovat?
„Nic, jen bych rád konečně vyrazil, ale tvoje tělo na tom mém nám to jaksi znemožňuje,“ odpoví mi s pobaveným výrazem na tváři. Moje tělo na jeho těle? Eh? Kouknu pod sebe a teprve teď mi dojde situace, ve které jsem. Krve byste se ve mně nedořezali, jak se mi nahrnula do tváří. Okamžitě se snažím dostat z něj, ale moje tělo jako by mě nechtělo anebo nebylo schopno poslouchat a já se tam na něm plácám jako želva, která se nemůžu hnout z místa. Antalias propukne v hlasitý a upřímný smích a já se musím opět zarazit. On se směje…a směje se moc pěkně, jeho hlas z ní úplně jinak a najednou není tak ledový a děsivý jako jindy. Žasnu nad tím, takhle se mi dokonce líbí…je hezké vidět, že snad někde pod tou slupkou drsňáka, je něco hodného a milého, třeba to s tím propuštěním ještě nebude tak ztracené…

Bohužel tahle jeho stránka nebyla vidět dlouho a on opět nahodil výraz typu ´Drž se ode mě dál a opovaž se pokusit utéct nebo tě zabiju!´Celkem hrubě mě ze sebe shodil a postavil se na nohy a mě na ně pomohl, když mě dost nešetrně chytnul za předloktí a vytáhl mě.

Antalias začne bez řečí balit těch pár věcí, co vytáhnul, a beze slova se rozejde. Já, nehodlajíc pokoušet jeho náladu, ho tiše následuju a přemýšlím…

Antalias

Tak teď se to opravdu posralo… Jak jsem tak snadno mohl podlehnout a ukázat mu svou přívětivou stránku? Když ale on vypadal tak komicky, potom co se mi ho podařilo uvést do rozpaků a to jak se ze mě snažil slézt… prostě to nešlo jinak.

Jsem sice lovec, ale umím se bavit a svoji ledovou stránku používám jako zbraň. Hodně lidí se mě bojí, už je kvůli vzhledu, a když ještě nasadím svůj skoro vraždící výraz, nikdo si na mě netroufne. Stejně jsem to chtěl praktikovat i na toho elfa a dokonce to vypadlo, že to funguje, ale ne…já se musím takhle blbě prozradit. Teď se musím hlídat ještě víc než před tím, už si nemůžu dovolit ukázat svou „hodnou“ stránku.
´Kdyby to bylo tak snadné…´

Walijan

Nejdeme moc dlouho, když Antalias najednou promluví.
„Co to vůbec bylo?“ položí mi otázku. Překvapí mě, že začal mluvit, myslel, že zas budeme mít jednu z těch tichých chvil, „Vypadalo to jako jednorožec.“
„Jo, to máš pravdu, byl to jednorožec. Černý jednorožec,“ odpovím mu a tím jsem myslel, že je debata u konce, ale dnes měl Antalias nejspíš povídavou a společenskou náladu.
„Černý jednorožec? Nikdy jsem o nich neslyšel, vlastně do dneška jsem neviděl ani toho bílého,“ pokračuje dál v rozhovoru a je vidět, že ho tohle téma zajímá.
„Jednorožci jsou všeobecně hodně vzácní,“ pokračuju ve vysvětlování a nakonec mu řeknu všechno okolo jednorožců a opravdu ho to musí hodně zajímat, protože zpomalil a srovnal se mnou krok, aby mohl jít vedle mě a tak mě i lépe slyšet.

Když jsem mu všechno řekl, čekal jsem, že zas nasadí svoje tempo a půjde přede mnou. O to větší překvapení pro mě bylo, když zůstal u mě a začal se ptát na další věci ohledně našeho lesa, na tvory, rostliny a podobně. Nečekal bych, že rozhovor s ním může být tak zajímavý a nakonec nám cesta příjemně uběhla, než nás konečně nepropustná tma kolem donutila opět zastavit a utábořit se.
Antalias mě opět přivázal ke stromu a zašel pro nějaké dříví, aby mohl rozdělat oheň. Je zpátky velmi brzo a nestačím ani mrknout a kousek ode mě plápolá sice malý, ale příjemně hřející ohýnek. Antalias mi podá kousek chleba a kus sušeného masa. S chutí se do toho pustím, mám nehorázný hlad a vzhledem k mému apetitu jsem se na jídlo opravdu těšil.

Tentokrát nikdo nemluví, ale nevím proč, tentokrát mi to nepřidá jako takové to trapné ticho a dokonce ani ve vzduchu není taková ta napjatá atmosféra jako předchozí večer. Prostě si jen nemáme, co říct. Sedím opřený zády o strom, kam mě přivázal a potajmu ho pozoruju. Sedí, ukusuje chleba a nepřítomně hledí do ohně. Najednou vzhlédne od ohně a naše pohledy se střetnou. Odvrátím se, ne že by mi to vadilo, ale v těch očích bylo něco zvláštního a já nevím, co…to mě vylekalo…
Antalias najednou vstane a dojde ke mně, odváže mě od stromu a provaz si opět přiváže k sobě.
„Jdeme spát,“ řekne prostě a už mě táhne blíž k ohni, kde si lehne a já vedle něho. Za dnešek toho mám hodně k přemýšlení, ale únava mě přemůže a já zavřu oči.