SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Odvrácená strana tváře 02 Pomocná ruka

JongHyun tiše zaklepal na dveře hotelového pokoje. Už dobrou chvíli před nimi postával a opakovaně volal jedno jméno.

"Minho, jsi tam? Jdu dovnitř," zkusil to naposled, než vstoupil do pokoje. Potřeboval ho u zkoušky.
Minho měl ve zvyku spát dlouho, ale vždycky, když se mělo zkoušet, to si přivstal a byl ve studiu včas. Někdy dokonce dřív, než ostatní. Jenomže v poslední době to s ním šlo z kopce. Na zkoušku přicházel pozdě, nevyspalý a měl potíže s určitými kroky choreografie. Začal se víc uzavírat do sebe a o svém volném čase spal. Jen spal.
JongHyun o něj začínal mít strach. Nelíbilo se mu taky, jak málo jeho roztomilý dongsaeng jí a ty modřiny na jeho rukách mu nedávaly spát. Musel přemýšlet, kde k nim mohl přijít. Minho nebyl tak hloupý, aby někde spadl nebo si jinak ublížil. Neměl proč. Muselo se něco stát. Někdo ... Někdo jeho dongsaeng ničí a on si přísahal, že dotyčný za to draze zaplatí. Ostatně, už pár dnů měl nějaké podezření. Nechtěl tomu však věřit. Proto si Minha pomalu proklepne a kousek po kousku se z něj pokusí dostat pravdu. Když se nebyl schopný bránit on sám, tak to udělá on.

Vkročil dovnitř. V místnosti byla úmorná tma a po podlaze se válelo spoustu věcí. JongHyun musel dávat pozor, aby o některou z nich nezakopl. V tichosti přešel k velkému oknu a prsty sklouzl po zatáhnuté žaluzii. Nerad lidi budil takovým způsobem, jemu takové probuzení taky nebylo nijak příjemné. V tomhle případě ale nemohl jinak.
Pomalu žaluzie odestřel, aby se ostré odpolední světlo mohlo vloupat přes tlusté sklo dovnitř.

"Vstávej zlato," ozval se JongHyun s úsměvem. Očima si přitom přejel stav pokoje a musel konstatovat, že tohle bylo vůbec poprvé, kdy u Minha viděl takový nepořádek. Z některých věcí dostal pořádnou husí kůži. Pokusil se to ignorovat, a když cestou zavadil o cosi gumového a dlouhého, měl co dělat, aby se nepodíval pod sebe. Věděl, co to je.
Polkl suchý knedlík v krku a tiše se posadil na kraj postele. Minho byl zabalený v dece, až mu byly vidět jen jeho tmavé vlnité vlásky, které se díky náhlému přívalu světla nádherně leskly. JongHyun si těžce povzdechl. Dlouho měl pro svého dongsaeng slabost, ale neměl odvahu se s tím komukoliv svěřit. Nikdo o tom nevěděl. Stále si nechtěl připustit, že by byl ... jiný. Na kluky. To prostě ne.
Ale jen co se jeho myšlenky stočily k Minhovi, už si tak jistý nebyl. Sny, které se mu často zdály by nejspíš ani neprošly cenzurou a vždy mu způsobily určitý malý problém tam dole. Nesnášel to. Minho měl nad ním moc, i když si to ani sám neuvědomoval.
Chvíli ho tak pozoroval, než s ním jemně zatřásl.

"Zlato, no tak, vstávej. Máme zkoušku," zašeptal a deka pod ním zašustěla. Minho se zavrtěl a svalil se na bok. Z pod deky vykoukla jeho hlava a otočila se směrem k JongHyunovi. Ten si jen s úsměvem pročísl svůj rozcuch.

"Hyung?" ozval se polohlasně a párkrát zamrkal. Byl ještě ospalý a mžoural z ostrého světla.

"No dobré ráno nebo spíš odpoledne? Ty Šípková Růženko," přivítal ho do nového dne a šťouchl do něj. Minho znachověl v obličeji, ale díky dece to naštěstí nebylo vidět.
Odpoledne ... Bylo odpoledne. S obtížemi se posadil. Pomalu. Tělo ho bolelo z včerejší noci. Taemin se před odjezdem do Thajska na něm pořádně vyřádil. A stále dookola mu říkal "Miluju tě", jako by nic jiného neuměl vyslovit. Minho nevěděl, jestli to měl brát vážně, Taemin přitom přece nebyl při smyslech. Jasné mu však bylo, že jestli mu zahne, tak to s ním zle dopadne. Ale jakoby k tomu měl mít důvod.
Sykl a promnul si oči. Bolely jako čert. Nejvíc ale jeho zadek.

"To jsem spal tak dlouho? Hyung, promiň," omluvil se, mezitímco si mnul bolavá záda. Pořádně si je v noci odřel o suchou látku koberce. Taemin totiž ani nečekal, až se dostanou do postele a vzal si ho rovnou. Minho byl rád, že se byl dnes vůbec schopný pohnout. Díky bohu za jeho atletickou postavu. Vydržel hodně, ale maknae mu dával opravdu zabrat.
Zakašlal. Začalo mu být chladno a bolelo ho v krku. Nevšiml si přítelova strnulého pohledu. JongHyunův úsměv pohasl už když se Minho posadil. Modřiny, drápance a krvavé jizvy všude po hrudi a obou rukách. A ta velká červená saténová mašle kolem jeho krku ho vyděsila nejvíc. V tu chvíli se mladší k němu otočil.

"Hyung? Je ti dobře?" zeptal se starostlivě. Rukou až teď zaznamenal příčinu jeho škrábání v krku. Skousl si rty a zavřel oči. Už si vzpomněl. Taemin si z něj udělal svůj "malý roztomilý dáreček". Netušil, že s tím na sobě usnul a dokázal se vzbudit. Mašle byla totiž tak pevně uvázaná, že se jí mohl lehce udusit.

"Já jsem v naprostým pořádku, což se o tobě rozhodně říct nedá," řekl JongHyun a významně pohlédl na chlapcův hrudník. Minho sebou trhl a odvrátil pohled.

"Já ... já jen spadl ze schodů, to nic není. Fakt," zalhal a pomalu se zvedal z postele. Nutně potřeboval sprchu. Neuvědomil si však, že na sobě, kromě té ohromné mašle neměl prakticky zhola nic, a tak ho pištivý výkřik staršího polekal.

"Proboha," zašeptal JongHyun a vyděšeně si rukou zakryl ústa. Minho nejenže měl modřiny a drápance na hrudníku, jeho spodní část taky nevypadala vůbec dobře. Kousance na jeho hubených stehnech byly až strašidelné na pohled a stopy jizev se táhly až ke kolenům.
Jaké zvíře mu tohle mohlo udělat? Přemítal v duchu a sbíral sílu vůbec promluvit. Tohle nečekal. Složil hlavu do dlaní a zhluboka dýchal.
Kde byl ten Minho, kterého měl tak rád? Chtěl ho zpátky zdravého. Chtěl vidět jeho sladký úsměv a záři v jeho velkých mandlových očích. Chtěl mu pomoct. A to taky udělá. Musí.
Zvedl se a přešel k němu. Popadl ho za ruku a odvedl do koupelny. Zamkl a klíč si vhodil do kapsy svých kalhot. Minho nic nechápal. Nechápal hyungovu náhlou reakci. Vypadal opravdu naštvaně. Jakoby věděl, že mu předtím lhal. Polkl a připravoval se na nejhorší. Ten pocit zažil už mnohokrát, ale tento byl přece jen o něco jiný. Teď nevěděl, co přijde. Co může čekat. Co se stane ...
Pevně zavřel oči. Teplé ruce mu objaly krk a pomalu rozvazovaly pevný uzel mašle. Minho se odvážil pootevřít jedno oko a následně pak druhé.

"H- hyung?" zmohl se ho oslovit, ale tázaný ho syknutím umlčel. Soustředil se a měl co dělat, aby se nerozčilil, jak mu to nešlo rozvázat.

"Hajzl malej," prskl.
Minhovi se nesmírně ulevilo. Jen na malý okamžik si myslel, že ho chce hyung uškrtit, nebo tak něco. Vzdychl a pomohl mu s rozvazováním. JongHyun sebou překvapeně trhl, jakmile ucítil Minhovy tenké prsty jak se vzájemně proplétají s těmi jeho a byl to velmi příjemný pocit. To pak byli díky spolupráci s uzlem hotovi za chvilku. Mašle sklouzla dolů po chlapcově krku a odhalila tak drobné, ale četné cucfleky.
JongHyun se zamračil. To už bylo na něj opravdu moc. Minho si všiml jeho upřeného pohledu. Věděl, co upoutalo jeho pozornost a už už otevíral ústa s naučenou výmluvou na jazyku. Starší mu to ale nedovolil a bez řečí ho strkal do sprchy. Vlezl tam s ním bez toho, aby se svlékl a pustil teplou vodu.
Chtěl ... Musel na něj osobně dohlédnout.

"Hyung! Co tvoje oblečení? Budeš celý mokrý," šeptl s rozpaky mladší a pokusil se mu dívat do očí. Navlhlé tílko totiž skvěle zdůrazňovalo křivky JongHyunova těla. Obrys vypracovaných svalů na břiše a prsou šel vidět dokonale. Minho cítil, jak mu zničehonic poskočilo srdce a rty se mu viditelně zachvěly. Takhle byl hyung pěkný. Ale to on byl vždycky.

"O to se nestarej. A teď se otoč," přikázal s lehkým náznakem úsměvu. Na jeho dongsaeng se zlobit nešlo. Minho se chvíli zdráhal, ale hyungova neústupnost ho donutila se vzdát. Otočil se zády k němu a rukama se opřel o stěnu sprchy. Sklonil hlavu a čekal.
JongHyun s těžkým polknutím přemáhal chuť se s ním milovat. Vydržel však to šílené nutkání a zlehka přejel po jizvě, táhnoucí se do půli jeho zad. Slyšel syknutí. Bolelo ho to. Takže byla ještě čerstvá. Po tváři mu přeběhl smutný úsměv. Někdo si s ním rád hraje ... A on o jednom takovém člověku věděl.
Ruce s citem pohladily chlapcovy útlé boky a rty jemně přejel po celé délce té ošklivé jizvy. A pak ještě jednou.

"Je to Taemin, viď?" zašeptal mezi polibky náhle. Minho se začal třást. Ruce zaťal v pěst, až mu zbělely klouby na prstech. On to zjistil ...
JongHyun nedostal žádnou odpověď a tím se jeho domněnka potvrdila. "Ten hajzl," ujelo mu z úst. Hlavou se opřel o jeho záda a tiše chrlil jednu nadávku za druhou. Nikdy by o svých přátelích tak zle nemluvil, ale to, co Taemin udělal byl prostě hnus. Čirý hnus. Nic víc. Dovolil si příliš.

"Má rozštěp osobnosti," zašeptal Minho třesoucím se hlasem a zastavil tak příval sprostých slov staršího. JongHyun ani nemrknul. Slyšel dobře? Rozdvojená osobnost? U Taemina?
Pozorně si Minha vyslechl, ale přesto měl chuť blonďákovi zakroutit krkem.

"Proč jsi nic neřekl?" zeptal se pak jen a otočil si ho k sobě čelem.

"Bál jsem se a pořád se bojím. Hyung, já nevím co mám dělat, bolí to vždycky, ale nejvíc tady," vzlykl tichounce a přiložil si ruku na hruď. Na místo svého srdce.
JongHyun viděl slzy v jeho očích. Hořké slzy bolesti. Jeho nejlepší přítel ho zmlátil a pak znásilnil. Použil jeho tělo jako nějaký kus hadru. A tohle že by měl Taeminovi odpustit? Minho byl člověk ne hračka.
JongHyunovi byla blonďákova porucha osobnosti naprosto ukradená. Taková věc se prostě neodpouští.
Bylo mu Minha líto. Procházel vším tím peklem, nechal se sebou zacházet jako s nějakou d*vkou, a to jen proto, že neměl dost síly na to, aby jejich maknae vzdoroval. Minho měl opravdu zlaté srdce. Ale za dobrotu na žebrotu. Smutná realita.

Minho plakal tiše. Poprvé před hyungem ukázal svou slabost. Cítil hanbu a bolest zároveň. V JongHyunových očích byl však stále tím plachým chlapcem s ohnivým charisma, které na něm nejvíc obdivoval. Rozhodně své smýšlení o něm jen tak lehce nezmění. Už jen proto, že k němu měl blíž než ke svému příteli.
Chytil ho za bradu a donutil zvednout hlavu. Teď si hleděli zpříma do očí. Minho se pokusil setřít slzy z očí, aby před ním nevypadal jako ubohá hromádka neštěstí, JongHyun mu však obě ruce od obličeje odtáhl a než tmavovlásek stačil zareagovat, objal ho. Jemně, ale přesto pevně. S láskou. Jako matka své dítě. Jako přítel. A Minho se mu beznadějně složil do náruče. Tisknul se k němu s hlavou zabořenou v jeho hrudi a hlasitě plakal. JongHyun jej v utěšujícím gestu hladil po vlasech.

"Pomůžu ti se z toho dostat, Minho, pomůžu ti dostat se pryč od té malé bestie, slibuju," pošeptal mu do vlasů nízkým, uklidňujícím hlasem. Bude se ho snažit držet dál od Taemina do té doby, než se mu úplně uzdraví. Nevěřil, že to bude brzy, ale musel to alespoň zkusit. Byla malá šance, že se vrátí zcela do normálu. Ale on chtěl vidět svého dongsaeng se opět usmívat a radovat se s ostatními. Tu Taeminovu schizofrenii vyřeší později. Přednější byl Minho.

"Hyung," ozval se po chvíli. Obličej měl stále zabořený v měkké hrudi přítele a vypadalo to, jakoby právě promlouval k ní.

"Hm?" JongHyun sklonil hlavu a lehce ho políbil do vlasů. Ani si nepřipadal zvláštně. Utěšování měl vždycky na starost Key, protože jemu tyhle věci nikdy dost dobře nešly. Ale s Minhem to bylo jiné. Nějak cítil ... zodpovědnost. Z větší části taky strach. O něj. Chtěl ho ochránit od všeho, co by mu jakkoliv ublížilo. Pevně věřil, že to spolu zvládnou.

"Miluju tě," zamumlal Minho po chvíli.
JongHyun se jemně usmál. Zavřel oči a sotva slyšitelně zašeptal: "Já tebe taky, zlato."

______________________________________________________________

~ ♥ SHINee, DBSK, Super Junior, 2PM ♥ ~
________________________________________

Minho appa Hwaiting ! ♥♥

"I like 2Min when Minho bottoms. If Taemin bottoms, it's out of my interest." - JongHyun

Dodatek autora:: 

Neplánovala jsem pokračování, vůbec ne. Ale, nějak se stalo, že jsem jednoho dne položila prsty na klávesnici a ony začaly prostě psát a psát ...
A tak tady máme další díl ^^
Jsem pyšná, že v něm není popsaný xxx, to se musím pochválit, že jsem se udržela Laughing out loud
Nicméně jsem při snaze o pokračování zjistila, že se mi to špatně píše, když nejsem ve "svém" stavu, takže další díl asi nebude jen tak Sad

4.916665
Průměr: 4.9 (12 hlasů)