Pavel - Život je prostě super, dokud… 07

Stáli jsme s Ondrou proti sobě a čekali, až rozhodčí dá povel. Ani jeden z nás se neusmíval. Brali jsme to hodně vážně. Nevím, jestli jsem chtěl vyhrát víc kvůli tomu, abych byl první, nebo proto, abych vyhrál sázku. Na to všechno jsem myslel, než jsem vstoupil na tatami. Teď jsem ale všechno z hlavy vypustil. Přede mnou nestál Ondra. Přede mnou stál soupeř, kterého jsem chtěl za každou cenu porazit.
Během zápasu ze mne spadla veškerá nervozita a já ze sebe vydal to nejlepší, co jsem mohl. Měl jsem velkou podporu, kdy celý náš tým, včetně táty a Lenky seděli a všechny palce v dosahu mačkali pro štěstí. Takovou atmosféru jsem ještě nezažil. I když probíhaly současně dva zápasy, měl jsem pocit, že většina lidí se přišla podívat právě na ten náš. Byli zvědaví, jak já – jako nováček, dopadnu a jestli dám první místo.
Chvíli vedl Ondra, chvíli jsem byl ve vedení já. Ondra byl hodně dobrý. Chvílemi jsem ani nevěděl, co na něj mám použít, abych dal aspoň nějaký ten bod. Zápas byl hodně vyrovnaný skoro až do konce. Všichni to prožívali tak intenzivně, až jsem měl pocit, že trenér s tátou musí nutně dostat infarkt. Rozhodl jeden jediný bod. Ten bod znamenal výhru pro Ondru. Na vteřinu jsem zalitoval, že mi výhra utekla. Nakonec jsem ale byl rád za druhé místo a pocítil úlevu, že celý ten nervák už mám za sebou.
Když jsme si s Ondrou podávali ruku, měl už nahozený zpět ten svůj nádherný úsměv. Když jsme se poplácali po zádech, stihl mi zašeptat: „Říkal jsem ti to, už se těším…“
Kromě toho, že jsme pak vedle sebe stáli na stupni vítězů, už nebyla možnost být spolu aspoň chvilku o samotě. Neustále se kolem nás někdo motal.

Do čtyř hodin jsme pak měli opustit ubytovnu. Já byl z našeho pokoje poslední, kdo ještě neměl sbaleno. Rychle jsem všechno sklízel. S balením mi pomáhala Lenka. Já házel věci do tašky, tak jak mi přišly pod ruku, ona je pak vytahovala a skládala, aby to vypadalo aspoň trochu slušně. Celou tu dobu se usmívala jako měsíček.
„Jsem opravdu ráda, že jsem přijela, ten zápas byl úžasný. Mám z tebe radost. Vstala a objala mě. Tiskla mě tak silně, že jsem se nemohl ani nadechnout.
„Udusíš mě,“ snažil jsem se z jejího objetí dostat bez větší tělesné újmy. „Jsem rád, že je to za mnou. Mám z toho všeho šíleně rozpumpovaný krevní oběh. Mám pocit, že bouchnu.“
„Druhé místo je úžasné. Navíc jste byli opravdu hodně vyrovnaní. Ondra je fakt dost dobrý,“ pochválila Lenka náš výkon.
„Dobrý je, ale tím pádem jsem prohrál sázku,“ zašklebil jsem se a hodil do kabely kalhoty od kimona. Lenka je vytáhla, poskládala a slušně uložila zpátky.
„No tak, jedno pivo trenérovi tě nezruinuje.“
„Kdyby šlo jen o to pivo. Ale já prohrál i sázku s Ondrou.“ Skládal jsem toaletní potřeby do kapsičky. Nikde jsem však nemohl najít hřeben. Vrhnul jsem se na kabelu a začal se v ní přehrabovat. Lenka mě hned plácla po ruce.
„Vždyť to zas rozházíš. Co, prosím tě, hledáš?“
„Hřeben,“ držel jsem v ruce čelenku. „Potřebuji se učesat.“
„Najdu ti ho, počkej,“ začala Lenka prohlížet tašku. „A co ta sázka, o co jste se vlastně s Ondrou vsadili?“
Usmál jsem se a pozvedl jsem obočí. „Vážně to chceš slyšet?“
Lenka zvedla hlavu a podávala mi nalezený hřeben. „Jak vidím tvůj škleb, řekla bych, že to bude nějaká sprosťárna.
Usmál jsem se ještě víc a začal se česat.
„No, dalo by se říct, že já jsem ten, kdo je většinou naho…“ nedopověděl jsem.
„Néé!“ přerušila mě rychle Lenka a zamávala rukama. „Raději si to nech pro sebe. Opravdu nepotřebuji znát všechny vaše úchylnosti.“
Hodil jsem hřeben do tašky. Rozhlédl jsem se kolem sebe, jestli mám všechno sbaleno. Zavřel jsem kabelu a vyšli jsme na chodbu.
„Pospěš, taťka už na nás čeká v autě,“ táhla mě Lenka za rukáv ven z ubytovny.
„Ježíši, Leni. Táhneš mě jak malé děcko.“ Vyšklubnul jsem se jí a trochu zpomalil. „Vypadáš, jako bys před něčím utíkala.“
„Prosím tě, říkala jsem ti, že na nás už taťka čeká.“
Vyšli jsme ven. Mezi zaparkovanými auty stál táta s trenérem a s Petrem a o něčem živě diskutovali.
„Leni, jsem rád, že ses přijela podívat,“ zvolal trenér a objal ji.
„Taky jsem vás ráda viděla. Jste pořád šik,“ usmála se Lenka a také ho objala.
„Kdy se na nás přijedeš podívat do tělocvičny?“ zeptal se trenér, když ji pustil.
„No, nevím, to záleží podle situace.“ Lenka zabloudila očima k Petrovi, ale hned se podívala zpět na trenéra. „Nemám moc času, pořád někde courám.“
„Lenka je náš nejlepší obchoďák,“ ozval se táta.
„Tak to jo. Ale určitě si někdy udělej čas a zastav se,“ mrknul trenér na Lenku.
„Ahoj Leni,“ ozval se Petr. „Rádi tě uvidíme.“
Lenka se na něho ani nepodívala. Otočila se na tátu. „Počkám v autě,“ řekla a šla si nasednout.
„Hele, tam máme vítěze,“ ozval se táta a ukázal rukou za mě. Otočil jsem se. Ondra právě stál u svého auta a dával si věci do kufru. Když nás zahlédl, zamával naším směrem.
„Copak to?“ podivil se trenér a koukal po nás, na koho vlastně mává.
„Ondra je můj zaměstnanec,“ vysvětlil táta.
Petr jen mlaskl a zamračil se. Ale nikdo, kromě mě to nepochopil. Všichni měli pocit, že je naštvaný, protože s ním prohrál.
„Nic si z toho Petře nedělej. Prostě byl lepší,“ potvrdil těmi slovy trenér mou domněnku. Já ale věděl, že se mračí kvůli něčemu jinému.
„Opravdu pracuje u vás?“ otočil se trenér na tátu. „To je vážně náhoda.“
„No to teda je,“ prohodil jsem jen tak mimochodem a udělal krok směrem k Ondrovi. Pak jsem se ale zarazil. Otočil jsem se na taťku.
„Dej mi tašku. Počkám v autě,“ usmál se na mě a vzal ode mne tašku. „Ale pohni si,“ dodal ještě a vrátil se zpět k trenérovi.
Šel jsem za Ondrou. Došel jsem k němu. Chvilku jsme tak stáli proti sobě. On jedním očkem sledoval tátu a trenéra.
„To je v pohodě. Taťka už to ví,“ řekl jsem mu. Usmál jsem se na něj a objal ho. „Gratuluji k vítězství.“
Ondra mě stiskl, jako by mě chtěl celého rozmačkat.
„Byl jsi taky dobrej. Už jsem si myslel, že prohraju. Měl jsem hodně štěstí.“ Naklonil se ke mně. Chtěl mi dát pusu, ale zarazil se. „Sledují nás,“ zašeptal.
„Vadí ti to?“ podíval jsem se na něj.
„Ne, ale je to zatím divný - kvůli tvému tátovi.“ Ondra byl v rozpacích.
„To je v pohodě. Prostě si musíš zvyknout.“ Vlepil jsem mu rychlou pusu a pustil ho ze svého objetí.
„Kdy se uvidíme?“ zeptal se Ondra. „Přijedeš teď někdy za Lenkou?“
„Příští týden dělám certifikačky z angličtiny. Jestli dopadnou dobře, stejně jako fránina, tak jedu na víkend k taťkovi. Vlastně na všechny tři dny. Jsme domluveni, že to všechno společně oslavíme.“
„Takže příští víkend?“ zeptal se Ondra s nadějí v hlase.
„Přijedu, i kdybych to nedal. Napíšu ti, kdy přesně dojedu a sejdeme se, ok?“
„Můžeme být u mě. Mám svůj byt. Není sice velký, ale pro nás to stačí,“ pozvedl významně obočí. „A víš co, vyhrál jsem sázku,“ spiklenecky na mně mrknul.
„Už se nemůžeš dočkat, co?“ podíval jsem se na něj.
Otočil jsem se na tátu. Zrovna se loučil s trenérem a nasedal do auta. Trenér se ještě sklonil do okýnka k Lence. Petr už mezitím odešel za ostatníma, kteří čekali opodál. Chvílemi se všichni dívali na mě, pak směrem k Lence a trenérovi a o něčem živě diskutovali. Anička se Petra na něco zeptala, on však jen pokrčil rameny.
„No nic, taťka na mě už čeká. Musím jít,“ otočil jsem se zpátky k Ondrovi, „tak si zavoláme, jo?“
„Dobře. Ale ten víkend platí, jasné?“ zašklebil se Ondra zlomyslně. „Sázka je sázka.“
„No, jo pořád,“ mávnul jsem rezignovaně rukou. „Ty asi fakticky nemyslíš na nic jiného.“
„Jasně že ne. Už si dělám seznam všech úchylností, které ti provedu.“
Po těch slovech jsem si ho představil v koženém oblečku s bičíkem v ruce. Byla to tak šílená představa, že jsem se i nahlas zasmál.
„Co je tu k smíchu?“ podivil se Ondra.
„To ti řeknu jindy. Už fakt musím.“ Chytl jsem ho za ruku. Ondra rychle mrknul k našemu autu. Když viděl, že je táta v autě a výhled na nás mu zastiňuje trenér s Lenkou, dal mi krátký, ale velice příjemný polibek.

Sakra, nejradši bych teď s ním odjel. Anebo si vzal ty jeho rty s sebou domů. Asi jsem fakt zamilovaný až po uši.

„Tak ahoj. Zavolám,“ řekl jsem a velice nerad jsem šel k našemu autu.
Za sebou jsem už jen slyšel, jak Ondra nastartoval a odjížděl. Ještě jsem se stihl otočit a mávnout na něj. Ondra se na mě usmál a za pár vteřin byl pryč. Povzdychl jsem si. Vždycky mi bylo smutno, když jsem se s Ondrou loučil. Nechtěl jsem to dát najevo, tak jsem nahodil povinný úsměv a odevzdaně pokračoval k autu. Cestou jsem ještě zamával na postávající skupinku.
„Zítra se uvidíme,“ zavolal jsem na ně. Také na mě zamávali a pokračovali v hovoru mezi sebou.
Když jsem došel k autu, trenér se narovnal a podíval se na mě.
„TY!“ ukázal na mě prstem. „Ani ses nepochlubil.“
Zrudnul jsem. Věděl jsem, na co přesně naráží.
„Taťka s Lenkou mi to řekli.“
Podíval jsem se do auta. Oba dva se na mě usmívali se zlomyslnou radostí. Trenér se ke mně naklonil a zašeptal mi do ucha.
„To proto jsi včera tak rychle zmizel?“
Po těch slovech jsem zčervenal ještě víc. Měl jsem sto chutí vlézt pod auto. Trenér mě poplácal po rameni.
„Zítra přijď včas a dones trofej a medaili, ať to můžeme všechno nafotit.“ Naklonil se ještě do auta. „Tak se mějte a ty se Leni někdy ukaž,“ rozloučil se a odešel za ostatníma.
Nastoupil jsem do auta a vyrazili jsme. Když jsme kolem nich projížděli, ještě jsme na ně s Lenkou zamávali. Všichni mávli na odpověď, jen Petr ne. Zamračeně se na mě podíval a pak se otočil.
„Blbec,“ ulevila si potichu Lenka, když to viděla.
„CO?“ podíval se na ní táta.
„Ale nic. To jen tak,“ odpověděla a dál se dívala ven.

Radši ji ani nebudu říkat, že to na mě Petr zkouší. Z nějakého důvodu mám pocit, že ho Lenka nesnáší o moc víc, než se na první pohled zdálo. Vždyť mu ani neodpověděla na pozdrav. Kdo ví, jak by reagovala, kdyby o všem věděla. Asi by vyletěla z kůže a vyliskala by nejen jeho ale i mně.

Cesta domů utíkala celkem rychle, i když to bylo docela daleko. Uvědomil jsem si, že banda dojede domů až někdy večer. Vlakem to přeci jen trvá o dost déle. Docela mi jich bylo líto.
„Máme pro tebe ještě jedno překvapení,“ ozval se zničehonic táta. Lenka se na mě otočila. Oba dva se usmívali a já byl velice zvědav, co si nachystali takového, že v tom jedou oba.
„Dneska přespíme všichni doma u mámy,“ usmívala se Lenka ještě víc.
Páni, to je supr. Byl jsem moc rád. A bylo to na mě vidět. Úsměv jsem měl roztažený od ucha k uchu. Přesto jsem se však zeptal.
„A mamka o tom ví?“
„Přesně tuhle otázku jsem čekal. Neboj, s mámou už jsem mluvil. Ví o tom,“ uklidnil mě taťka.
„Tak to je super. To ani nepůjdu zítra do školy,“ plánoval jsem si hned zítřejší den.
„To ani náhodou, kamaráde,“ zamítl hned táta mé plány. „Do školy se půjde. My stejně s Lenkou ráno odjíždíme.“
„A musíte?“ cítil jsem menší zklamání.
„Musíme, Pájíku,“ ozvala se Lenka. „já mám na zítra domluvenou schůzku a taťka šéfuje firmě, na to nezapomeň. Navíc s tebou ve čtvrtek zase pojede na ty certifikačky. Nemůže být pořád mimo firmu.“
„Ale jo, já vím,“ povzdechl jsem si. „Jen je škoda, že ráno zas odjedete.“
„Pavle, musím zítra ještě zařídit i něco ohledně bytu.“ Táta zastavil na křižovatce a čekal na zelenou. Ještě jedna křižovatka a budeme doma. „Počítej s tím, že tak do dvou maximálně tří týdnů se přestěhujeme. Budu s tím potom potřebovat pomoct, takže o víkendech budeš dělat brigádu.“
Na semaforu blikla zelená, taťka zařadil rychlost a rozjel se. „Většinu práce udělá firma, ale rozestavění nábytku a vybalování věcí bude naše práce.“
„Jasan, šéfe,“udělal jsem vojenský pozdrav. „Už si masíruji svaly.“
„Jen aby ti to nadšení vydrželo i potom, až se bude dělat,“ zasmál se táta a opatrně najížděl na poslední parkovací místo před naším domem.
Vešli jsme do bytu a hned u dveří jsem ucítil vůni. Ha, mamka něco vařila. Taťka se vyzul a šel rovnou do kuchyně za mámou.
„Mamka vaří? Co se stalo?“ zeptal jsem se Lenky, když jsme vešli do pokoje. Začal jsem si vybalovat věci.
„Taťka ji volal, hned jak jste skončili. Asi se s ní domluvil, aby ti udělal radost.“ Lenka nakoukla do předsíně. „Víš co, ale tvař se prosím tě normálně. Hlavně k mamce, ať to taťkovi není líto.“
„Vlastně jsem ani neměl čas dát mamce vědět, že jsem skončil na druhém místě.“ Popadl jsem trofej a medaili a šel jsem do kuchyně. Zrovna chystala talíře na stůl a podle počtu bylo jasné, že budeme jíst všichni společně.
„Chceš s tím pomoct?“ zeptal jsem se jí.
„Není potřeba,“ odpověděla. Položila na stůl poslední příbor. Narovnala se a otočila se ke mně. „Ukaž, co to máš?“ natáhla ke mně ruku. Podal jsem ji všechno, co jsem držel.
„Vyhrál jsem druhé místo. První mi uteklo o jeden bod.“
„Tak to gratuluji. Jsi šikovný. Druhé místo je hezké.“ Prohlédla si trofej a pak ji postavila doprostřed stolu. Medaili mi pověsila na krk. Byl jsem moc rád, že se mnou mamka mluví normálně. Ani nevím po jaké době. Doufal jsem, že to snad nějakou dobu vydrží. Snad…
Lenka přišla za námi a podávala mamce mobil, kde měla fotku z předávání cen. Stáli jsme tam všichni tři na stupni vítězů.
„Tady, koukni, jak Pája frajeřil,“ usmála se a ukazovala prstem do telefonu.
Také jsem nahlédl mámě přes rameno. Všichni tři jsme se usmívali šťastní, že jsme vyhráli. Mamka se chvilku dívala a pak vrátila telefon Lence.
„Ten na prvním místě je docela hezký. Neřekla bych, že někdo tak pěkný bude dělat takový sport.“
„To je…“ můj kluk, chtěl jsem říct, ale zarazil jsem se hned po prvních slovech. Na vteřinu jsem se odmlčel. Během té vteřiny na mě táta s Lenkou otočili hlavu a čekali, co řeknu. Já si to ale téměř okamžitě rozmyslel a jen jsem dodal souhlasně s mámou.
„To je fakt, taky bych to neřekl.“ Otočil jsem se a začal rovnat talíře na stole, jako by to vůbec bylo potřeba. Raději jsem se na tátu a na Lenku ani nepodíval.

Prostě jsem srab. Kdybych se tenkrát neprořekl, možná by to doteď nevěděl ani taťka.

Lenka mě jemně poklepala po rameni. Věděla, co se mi honí hlavou, na to mně znala velmi dobře.
„Neboj, příště vyhraješ ty.“

Hodná holka, také nechce dráždit hada bosou nohou.

Oba jsme byli rádi, že je relativní klid. Také jsme tušili, jak by to asi dopadlo, kdybych zmínil Ondru jako svého kluka a tím připomněl mou orientaci. Večeře nakonec byla úžasná. Už dlouho máma tak dobře neuvařila. Atmosféra byla také uvolněnější než obvykle. Většinou jsem mluvil já nebo Lenka a týkalo se to výhradně juda. Pořád mi nebylo jasné, proč Lenka toho vlastně nechala. Bylo vidět, že ji to k judu stále táhne, protože v této diskuzi hned výrazně ožila. Táta ještě jednou zmínil certifikační zkoušky. Dostal jsem slíbeno, že jestli dopadnou dobře, bude nějaká odměna. Vůbec jsem však z něj nedostal, co by to mělo být. Máma povětšinou mlčela. Každopádně jsem byl rád, že s námi zůstala v klidu u jednoho stolu.
Po večeři jsme sklidili nádobí. Mamka si udělala kafe a sedla si na své obvyklé místo do obýváku. Lenka se k ní také posadila a světe div se – bavily se spolu, ani televize se nezapla. Já jsem se s tátou uklidil do pokoje. Chvilku jsme debatovali o tom, proč jsem mamce o Ondrovi neřekl. Ale když táta viděl, že mě nepřesvědčí, raději toho nechal. Pustil jsem si televizi a sledoval nějaký film v původním znění. Přeci jen mě čeká angličtina za pár dní. Výsledky z francouzštiny zatím ještě nedorazily, ale tak nějak jsem tušil, že to bude v pohodě. Letošní školní rok je zatím náročný a to jsme na začátku. Co teprve až budu maturovat. Nicméně jsem po dnešku měl pocit, že je celý svět úžasný a všichni jsou skvělí. Zatím se mi daří, dokonce lépe, než jsem očekával. Kromě jiného mám i úžasného kluka a brzy se už budu stěhovat.
S těmi úžasnými, skvělými a nejlepšími pocity jsem pak prožíval i následující dny. Všechno bylo super, nikde nebyl žádný problém a já byl navýsost spokojený.

Následující dva týdny byly celkem hektické. Postupně jsem udělal i certifikační zkoušky z angličtiny. Tady jsem už ale neměl takový problém, jako ve francouzštině, tak jsem si byl tak nějak jistý, že výsledky budou dobré. Mamka se zas vrátila do svých starých kolejí. Ale pro tentokráte jsem si řekl, že to nechám být. A ani mi to už tak nevadilo. Pořád jsem myslel na to, že už mi chybí jen pár dní do stěhování. Většinu věcí už jsem měl v novém bytě. Doma v pokoji mi zůstalo už jen pár kousků oblečení, učení, počítač a televize s X-boxem. Mamka si už taky našla nový - menší byt. Jakmile se odstěhuji, tak také odejde do nového, aby nemusela být v tak velkém bytě. Podle všeho, co jsem tak vypozoroval, v tom novém bytě sama asi nezůstane. Zřejmě si někoho našla. Pokud to není ten, kvůli komu se naši vlastně rozvedli.

Blížil se konec roku a v obchodech už pomalu začalo šílenství vánočních nákupů. Stejně to nějak nechápu. Vždyť do Vánoc je skoro ještě měsíc a už takové vyšilování. Tohle nikdy nebylo pro mne. Raději jsem se soustředil na své běžné věci. Ve škole absolutně nebrali v úvahu, že bychom mohli mít taky nějaké volno a solili nám jeden úkol za druhým. A těch písemek bylo taky víc než dost. Musel jsem se dokonce s trenérem domluvit, že budu zatím vynechávat středeční trénink, protože jsem to opravdu nestíhal. A to patřím mezi ty, co jim učení leze samo do hlavy. Chudáci ti, co se musí učit poctivě. Nechtěl bych být na jejich místě.
„Kdy mě pozveš na to vyhrané pivo?“ zeptal se mě trenér po čtvrtečním tréninku, když jsme se převlíkali.
„Já to teď vůbec nestíhám. Stačí o prázdninách po Vánocích?“
„No, ale to v tom případě bude dražší. To budou aspoň tři piva,“ zasmál se trenér. Sázky se mají plnit hned.“
„Hele, koupím třeba celý sud.“ Rozhlédl jsem se kolem sebe po ostatních. „A můžeme ho pak spolu vypít všichni.“
„To by šlo. Nechám to na tobě, ale musíš to splnit do konce tohoto roku.“
„Tak jo, domluveno.“ Zatáhl jsem zip tašky a oblékal si bundu. „Musím už jít, na zítra zas máme dvě písemky.“
„Počkej, jdu s tebou,“ ozval se za mnou Petr a rychle si balil věci.
Rozloučili jsme se a vyrazili domů. Venku už byla tma.
„Trenér pořád otravuje s tou sázkou, co?“ zeptal se Petr.
„No, jo. Jenže já fakt teď nemám čas,“ zamračil jsem se. Poslední dobou jsem i po tréninku chodil rovnou domů, neměl jsem ani tu chvilku na jedno pivko a posedět s bandou.
„Kdybys ho pozval hned, už by neotravoval,“ podotkl Petr, „sázky se plní hned.“
„O tom mi povídej,“ okamžitě jsem si vzpomněl na mou sázku s Ondrou.
Ten se s ničím nepáral. Vybral si to hned víkend po zkouškách z angličtiny. Byli jsme spolu skoro celou sobotu. A že si to Ondra užil. Nenechal mě na chvíli odpočinout. Došlo i na to slíbené připoutání k posteli. Nikdy jsem neměl rád, když mě cokoli omezovalo, nebo když jsem měl pocit, že mě někdo ovládá. Ale sázka je sázka. S pocity neznámého jsem se nakonec Ondrovi podvolil, i když jsem zezačátku trochu bojoval. Na druhou stranu ale musím říct, že jsem si to nakonec užil.

Ondra není špatný. Přemýšlím, že občas bych ho nechal, ať si se mnou dělá, co chce. Asi těch deset procent pasivity zvýším na dvacet.

„Co je s tebou?“ žduchnul do mě Petr, když zjistil, že ho nevnímám.
„Sory, zamyslel jsem se.“ Raději jsem přestal vzpomínat na to, co jsme prováděli s Ondrou, protože jsem opravdu nevnímal okolní svět. „Můžu si na to opravdu udělat čas až mezi svátkama. Za týden se už nadobro odstěhuji a nebudu mít čas tu zůstat ani po tréninku.“
„Tak to už se ani nestavíš na návštěvu, co?“ Petr byl trochu nesvůj, když se ptal.
„Co je?“ otočil jsem se na něj „Snad bys nebrečel. Vždyť jsem říkal, že se uvidíme na tréninku.“
„Ale to už nebude ono. Budou mi chybět naše návštěvy. Třeba jak jsme spolu celý večer hráli na Xboxu,“ povzdechl si a udělal strašně nešťastný obličej.
„Vždyť můžeš hrát s Milanem,“ namítl jsem. Milan je Petrův kamarád, který s námi občas hrával. Mě osobně ten kluk moc nešel pod nos, ale respektoval jsem ho kvůli Petrovi.
„No, to už nebude ono.“
Měl jsem z Petrova výrazu pocit, že se blíží konec světa a on tu chudák zůstane sám. Je pravda, že my dva jsme se hodně kamarádili. Ve své naivitě jsem ho začal litovat. Abych mu trochu zlepšil náladu, navrhl jsem mu takovou menší rozlučku.
„Tak víš co? Přijď zítra odpoledne. Teď o víkendu ještě budu tady, tak se zítra zastav. Můžeme si něco zahrát, třeba celý večer. A řekni Milanovi, ať přijde taky.“ I v této situaci jsem pořád myslel na to, abych nebyl s Petrem sám. Nechtěl bych s ním zase debatovat o tom, že ho nechci ani do postele.
„A co tvoje mamka?“
„Nebude doma, jede na víkend pryč, tak budeme mít klid a můžeme i něco popít,“ uklidnil jsem ho, že budeme opravdu sami.
„A co ten tvůj Ondra?“ vyptával se Petr dál. „Řekl bych, že když budeš v kvartýru sám, tak budeš s ním.“
„Kéž by. Ale je zrovna pracovně pryč. Vrátí se bohužel až v úterý,“ posteskl jsem si. Fakt je ten, že opravdu bych byl raději s Ondrou, ale nedalo se nic dělat.
„Víš co, zavolám hned Milanovi, jestli má zítra čas.“ Petr vytáhl telefon a vytočil Milanovo číslo.
„No čus… máš zítra čas? … Pavel nás pozval… zahrajem a něco popijem … nevím, uvidíme… možná, něco vymyslíme …“ Petr se na mě otočil: „V kolik hodin se sejdem?“
„Může být v pět.“
„Máš čas v pět hodin?“ pokračoval v hovoru s Milanem. „Myslíš, tamto, jak jsme se minule bavili? … klidně vem… tak zítra.“ Petr zaklapl telefon.
„Tak zítra přijde a přinese pití.“
„A co donese? Nemám moc chuť na pivo. Raději bych si dal víno.“
„V pohodě, ještě mu napíšu. Červené?“ Petr si dobře pamatuje, jaké víno mám nejradši. Přikývl jsem, „Tak domluveno,“ řekl, když odeslal sms-ku. Blížili jsme se k jeho domu.
„A co my dva? Máme poslední příležitost,“ řekl jako by mimochodem.
Povzdechl jsem si. „Tebe to ještě nepustilo?“

Jestli zítra Milan nepřijde, raději to celé zruším. Nehodlám být s Petrem sám.

„Tak Milan přijde určitě?“ zeptal jsem se ještě pro jistotu.
„Jo, přijde. Pití teda donese, tak o to se starat nemusíš.“ Zastavil se u svých dveří. „Tak zítra, jo? V pět přijdeme.“ Otočil se a bez dalších slov zmizel ve vchodu.

No tak to překvapil. Většinou se tahle debata o nás dvou protáhne na víc, než jen na dvě věty. Zvlášť teď, když takhle budeme spolu skoro naposled. Možná už rezignoval. Nevím, jestli ještě někdy bude příležitost ho pozvat na návštěvu do nového bytu. Nebo jestli ještě někdy zůstanu já u něj. Na jednu stranu jsem rád, že se stěhuji, aspoň nebude mít už tolik příležitostí, aby otravoval.

Doma jsem se pozdravil s mamkou, rychle se navečeřel a zmizel ve svém pokoji. Stejně jsem si ještě musel zopakovat učení. Sedl jsem si ke stolu, rozdělal učení a pustil počítač. Myslel jsem, že zavolám Lence, ale byla bohužel OFF. No, nic. Napsal jsem ji teda zprávu. Obratem mi odepsala, že je teď pracovně mimo. Ale zítra hned jak se vrátí, tak mi zavolá. Domluvili jsme se, že si nechám puštěný skype, protože nevěděla, kdy přesně se vrátí. Až tedy bude moct, tak mi hned prozvoní.
Nakonec ten poslední víkend tady nebude až tak k zahození. V pátek posedím s klukama a na sobotu jsem domluvený s holkama ze školy.
Chtěly, abych s sebou přivedl Ondru. Ale to jsem zamítl s tím, že by mi ho chtěly přebrat. Stejně jsem jim ještě dlužil šampus, tak jsme se domluvili, že ho spolu teď vypijem.

Druhý den ve škole byl celkem v klidu.
Ani nevím, proč vždycky stresuji, když potom písemky dopadnou nejhůř na dvojku. Ale se mnou je to tak vždycky. Když je všechno OK, tak jsem v pohodě i já. Ale jak má dojít na řešení nějaké komplikované situace, jsem v koncích. Vždy od toho utíkám a nevím si rady.
Jednou se stalo něco, co mě vyřadilo z provozu na týden. Bylo to v době, kdy se veřejně přišlo na to, že jsem gay. Ve škole byl jeden takový týpek, který mi to dal pořádně sežrat a já z toho byl psychicky na dně. Táta mě tenkrát musel postavit zpět na nohy. On to dokonce řešil i s tím klukem osobně. Nakonec mě ve třídě všichni podpořili.

Každopádně jak říkám, když je všechno OK, tak jsem OK i já.

Domluvil jsem se teda s holkama, že se sejdeme u Hanky doma a každý něco donese. Slíbený šampus už se chladil v lednici. Celkem jsem se těšil. S holkama jsme probírali kde co. Prostě takový babinec. Těšil jsem se na to víc, než na dnešní večer s Petrem a Milanem. Ale nakonec jsem to sám navrhl a slíbil. Tak nějak jsem si říkal, že to snad dopadne dobře. Většinou to tak bývá. Kam se člověk moc netěší, tam potom bývá největší zábava.