Ráno než se rozední,
spím jak na trní.
Buzení je mé trápení,
strachy se klepu, že zazvoní.

Ach můj Bože, budík, můj budík!
Zvoní tak, jak vřeští králík!
Už vstávej a buď správný chlapík
a neklepej se z toho jak ratlík.

Ráno raníčko panna vstala.
Budík svůj zaklapla
a zase opět ulehla.

.................................................

Nesmyslně skládám rýmy
a přitom chrchlám z rýmy.
Blahoskloněn jest buď skladateli,
avšak pouze a jen mezi přáteli.

Nakonec číst to nikdo nemusí.
My, ty ani já ho nenutí.
Nikdy si však nemůžeš býti jistá,
že v tom objeví něco ta generace, co chlastá.

A tak poezie bez mysli,
čtou všichni v budoucnosti povinně
a to i na intelektuální hladině.