Polibek deště 01

„Proč dneska musí pršet? Zrovna dneska… když musím k našim jet takovou dálku. Takovou smůlu můžu mít jenom já, opravdu. „ Přemýšlel jsem po cestě z města. Dneska je opravdu špatné počasí, zvláště tak brzy ráno, kdy se ještě mlha nerozestoupila. A prší čím dál víc.
„Nebyl to člověk!? To byl určitě člověk, ale kdo by v takovém počasí byl venku… ” Zastavil jsem a couval k místu, kde jsem odhadoval, že by neznámý mohl být. A opravdu, ten, kterého jsem potkal je kluk. Celý promáčený, vypadá, že jde nejmíň hodinu.
„Nasedni si, svezu tě“ zavolal jsem na něj zatímco se otevíraly dveře, ale on šel jako kdy by si mě nevšiml, tak jsem jel souběžně s ním s otevřenými dveřmi. Venku je opravdu zima. Došlo mi jak táhlo otevřenými dveřmi do vyhřátého auta. Asi po minutě se zastavil, podíval se na mě.
„ Klidně jeď, já nikam nechci vzít.“ Řekl suše a pokračoval v cestě.
„ Nasedni si, vezmu tě aspoň kousek, je blbý tě tu nechat v takovým počasí.“
„ Proč? Tolik lidí projelo kolem a nezastavilo, tak jeď taky a nestarej se“
„ Ale já nejsem oni, tak si prosím nasedni!“ Začíná mi docházet trpělivost, ale naštěstí se zastavil a nastoupil si. Opravdu byl mokrý až na kost a teď vidím, jak moc se klepe zimou. Snad se z toho dostane… ale moje sedačka se bude vysoušet hodně dlouho, napadlo mě. Musel jsem se nad tou myšlenou pousmát.
„ Kam jdeš v tomhle počasí?“ Pokoušel jsem se s ním mluvit.
„ Pryč…“ Lepší odpověď nemohl mít.
„ Ale kam, abych věděl, kde ti mám zastavit.“ Nedal jsem se jen tak odbít.
„ To je jedno prostě někde zastav, já nejdu nikam, nevím, kam jdu, takže si s tím nedělej hlavu, jo?“ Poprvé se na mě podíval a já v jeho očích zachytil takovou přemíru bolesti. Přijde mi, že kapky deště na jeho obličeji se mísí se slzami…
„Co se stalo?? Vidím, že tě něco trápí.“ Třeba si chce popovídat, tak proč to nezkusit.
„ Moc věcí, nevím, proč se vůbec ptáš, když mě neznáš, proč bych ti měl něco říkat?“ Seděl s hlavou skloněnou a přes tvář měl spadené černé vlasy, takže jsem viděl jenom rty.
„ Možná, že kdyby ses vypovídal, ulevilo by se ti. Proč to nezkusit? Neznámému se většinou svěřuje snadněji. Tak jestli chceš…. Pověz mi, co se stalo.“ snažil jsem se mluvit co nejvlídněji.
Podíval se na mě a snad jsem v jeho očích viděl i záblesk naděje… hned zase sklonil hlavu a povzdychl si.
„ To ani nestojí za to, abych něco říkal. Prostě blbost, jedna pitomá hádka se spolubydlícím“ Přísahal bych, že mu ukápla slza na klín. „ A všechno se pokazilo, nemohl jsem tam zůstat… odešel jsem.“
„ A jak dlouho už jdeš?“ Ten kluk mě udivoval, takové bolesti, beznaděje, co z něj vyzařovalo. Ale musím se soustředit na cestu, déšť je silnější a hodně to klouže.
„ Já nevím, myslím, že dva dny.“ Řekl to tónem, jako by oznamoval objednávku někde v restauraci, tak nevzrušeně…
„ Páni…“ Na nic jiného sem se prostě nezmohl. „ Můžu se tě zeptat ještě na něco?“
„ Hmm…“ Teď už zněl v hlase tón rezignace.
„ Když ses na mě podíval, měl jsi v očích neskutečnou bolest… Na co myslíš??“
Dlouho nic neříkal. Mě to přišlo jako věčnost, ale hodiny na palubní desce ukazovaly, že uběhlo 5 minut.
„ Víš jaký je nejhorší pocit??“ zeptal po chvíli ticha. Jen tak zašeptal, mohl bych si myslet, že ani nepromluvil, kdyby se mu nepohnuly rty.
„ Samota, nebo pocit, že tě nikdo nemiluje?“ Touhle otázkou mě udivil, čekal bych, že mi tu začne vyprávět celý jeho život, ale on se zeptá na pocit.
„ Ne… Nejhorší je, když víš, že nic neznamenáš, že nic nejsi, že jsi zbytečný. Ne samota nebo smutek, ale zbytečnost. Když cítíš samotu, tak pořád někdo jsi, když jsi smutný, tak stále tu někdo pro tebe je, ale když cítíš zbytečnost…“ Odmlčel se, aby se mohl nadechnout a utřít slzy. Ted už se ani nesnažil pláč maskovat. „ tak jsi prostě zbytečný, a úplně sám.“ Zlomil se mu hlas.
„ To není pravda, vždycky jsi někdo, nikdy nejsi úplně sám.“ Chtěl jsem nu dát naději.
„ Je to pravda. Víš, když se cítíš zbytečně, cítíš se taky poníženě, opuštěně, nemilován, nenáviděn, i ten poslední kousek naděje se rozplynul a tobě zbyla jenom nicota. Jak v tom mám žít.“ To nebyla otázka. I kdyby byla, nedokázal bych odpovědět. A on pokračoval v úvahách.
„ Už víš, proč mám v očích takovou bolest? Možná ti přijde, že přeháním, ale já už prostě nemůžu dál… Víš, jak moc si přeju umřít, nebo aspoň ztratit pocity. Dal bych za to všechno…“ Začal plakat ještě víc. A já vůbec netuším co pro něj udělat.
„ Nejsi tu sám, teď jsi se mnou. A můžeš se mnou zůstat celou cestu a věř mi, bude ještě dlouhá. Minimálně tři hodiny.“ Usmál jsem se na něj.
„ Děkuju, ale nechci tě obtěžovat. Kam vlastně jedeš?
„ Neotravuješ, chci, aby si tu se mnou byl a dělal mi společnost, prosím…. Jedu k rodičům“
„Hmm… Tak dobře, zůstanu.“ Zase ten záblesk naděje v jeho očích, tentokrát doprovázený ještě něčím. Radostí a úlevou, možná…
Nechvíli jsme se oba odmlčeli a ponořili do svých myšlenek. Nebo aspoň já a můj spolucestující vypadal, že dělá to samé.
„Je tak jiný, silný, i když se zdá neskutečně zlomený, stále se drží. A ta bolest,… jeho život musí být vážně těžký. Nesmím ho teď nechat samotného. Ale věřím, že se z toho brzy dostane. Je opravdu silný… a… a krásný“.
Ted jsem si toho všimnul, když si odhrnul vlasy z čela. Jeho tvář byla téměř dokonalá, jako by ji někdo vytesal do kamene, tak souměrná a bledá. Kontrastovala s jeho uhlově černými vlasy. A to co z něho vyzařovalo… Ten pocit jaký ve mně vzbuzoval, se nedal popsat slovy.
„ Jak se jmenuješ??“ Přece jenom spolu strávíme nějaký čas, tak by nebylo špatné znát jméno.
Začal jsem nový rozhovor a povzbudivě se na něj usmál.
„Myslíš, že je to nutný vědět? Na co znát moje jméno?“ Zeptal se můj nečekaný spolucestující trochu odměřeně.
„ Já bych to rád věděl. Takže jak se jmenuješ? Já jsem Kim.“ Povzbudivě jsem se na něj usmál doufaje, že se mi taky představí.
„ Kim… hezké jméno….“ Odpověděl pouze a v očích se mu objevila ještě větší bolest než dřív. Zajímalo by mě proč…
„ Díky, a ty se teda jmenuješ…,?“ Nedal jsem se tak lehce odbýt.
„ Kim se jmenoval můj spolubydlící….“ Hlas se mu zlomil a slzy mu začaly kapat v pravidelném intervalu do klína. Bylo mi ho opravdu líto. Připadalo mi, že všechno co řeknu, říkám špatně, že jeho bolest pouze prohlubuju. Nevím proč, ale strašně mě štve, že mu nedokážu pomoct. Chci mu umět pomoct. Lidé jako on by se neměli trápit. Tak krásní lidé….
„ To mi je líto…. Ale mohl by si mi říct svoje jméno. Opravdu mě zajímá, stejně jako mě zajímá, co se ti stalo.“
Chvíli nic neříkal, jenom se díval před sebe nepřítomným pohledem. Možná ani nezaznamenal, že jsem na něj mluvil. Když v tom se na mě podíval. Byl opravdu nádherný, i s očima červenýma od pláče, byl krásný. Uhlově černé vlasy měl delší a spadaly mu přes levé oko a postupně se spouštěly až do půli krku. Dotvářely dokonalý kontrast s bledou pletí v obličeji. Nevím, jestli byl tak bledý z vysílení nebo je to jeho normální barva. A ty rty, plné červené a tak souměrné, ale nejkrásnější na něm byly stejně oči. I přes všechnu bolest, zklamání a špatné věci v nich byla vidět láska a možná i nevinnost. Nešlo se od jeho pohledu odpoutat….
„Sakra co to dělám, vždyť on je kluk, proč se rozplýván nad klukem. Asi vážně nejsem normální. Už začínám děsit sám sebe. … to je hodně blbý!“ napadlo mě hned po tom, co jsem ho přestal zkoumat. Asi si musí myslet, že jsem blázen, když na něj tak dlouho civím.
„ uhm… Moje jméno je Ryuu.“ Skoro jsem neslyšel, že něco řekl. Jeho hlas byl najednou nejistý, jako by říkal něco, na čem mu záleží, co se bojí někomu svěřit. Opravdu mu nerozumím…

RYUU
„Nechápu proč mi ten chlap vůbec zastavoval a už vůbec nechápu sebe, že jsem k němu nastoupil a proč se mu svěřuju, když ho vůbec neznám. To mi není podobný… nevím co se to se mnou děje. Asi to bude tím šokem, měl bych se vzpamatovat. Hodně rychle vzpamatovat… ale on je tak milý, hodný. Vypadá, že ho vážně zajímá, co se mi stalo….. NE, nezajímá ho to, jenom chce být zdvořilý! Nebuď už naivní, víš, že se ti to nevyplácí!!“ okřikl jsem svoje myšlenky. Nesnesu už víc bolesti, zklamání. Už vážně ani kousek navíc. Lepší bude nikomu nedůvěřovat. Už nikdy…
„ Ryuu – drak… To na tebe sedí. Taky jsi silný a…odolný“ Kim se na mě usmál, tak mile, že jsem měl chuť ho obejmout. Ten chlap snad umí léčit duši pohledem nebo co. Nechápu proč se s ním cítím tak dobře.
„Oh, díky…“ Na nic jiného jsem se vážně nezmohl, zaskočil mě. Sklopil jsem zrak a doufal, že se se mnou už nebude chtít bavit. Jeho přítomnost mě začíná znervózňovat… ale tak nějak …. Příjemně…??
„Takže kam jedeš Ryuu?? Nebo chceš jet se mnou k našim??“ Ale než jsem stačil odpovědět. Rychle se na mě podíval a oči mu zářily, jako kdyby přišel na něco opravdu geniálního a vykřikl. „ Jasně, pojedeš se mnou k našim! Tam se převlečeš do suchého a pořádně se najíš a vyspíš! Neboj, naši jsou fajn, budou tě brát jako vlastního. Fakt!“ Nechápal jsem to nadšení v jeho očích a hlase, nechal se tím šíleným nápadem úplně strhnout. A už vůbec mi nedocházelo, proč mě chtěl vzít s sebou… k jeho rodičům. Zaskočil mě svojí myšlenkou natolik, že jsem dokázal jenom v údivu vyvalit oči a otevřít pusu. Ale on vypadal, že se snad baví, nebo co? Je vážně neuvěřitelný… Kam jsem se to dostal?? V duchu jsem se musel vážně usmát.
KIM
„snad ho můj návrh moc nevyděsil, i když… vypadá docela zaskočeně. Ale i tak mu to moc sluší. Bože, zase ty myšlenky…. Já je nechci mít, připadám si dost blbě. Už jenom když na to pomyslím“
„Co na to říkáš?? To je dobrý nápad ne??“ Dožadoval jsem se odpovědi, už vypadal, že se vzpamatoval a z očí vyzařovala nová emoce…. Pobavení? Ano opravdu to bylo pobavení, dokonce se lehce pousmál.
„Hmmm… to je dost divný, takže mě někde po cestě vysaď, bude to tak lepší.“ Díval se na mě prosebně a pobavení se pomalu ale jistě vytrácelo… zase měl v očích jenom bolest.
„ NE! V tomhle stavu tě nenechám někde bloudit, prostě půjdeš se mnou.!“ Možná jsem oponoval až moc prudce, ale vážně mi záleží, aby byl v pořádku. Prostě ho nemůžu jen tak někde vysadit…. A pak ho nikdy nevidět….
Déšť stále zesiloval a stěrače nestíhaly pomalu stírat. Navíc se v autě docela ochladilo, zapnul jsem topení a pohledem zavadil o Ryuua. Celý se klepal. A domů zbývají asi ještě dvě hodiny cesty. Snad to vydrží, aniž by zmrznul
„ Kdyby ti byla pořád zima, tak řekni a já ještě přitopím, jo? Už abychom byli doma a konečně ses osušil a oblékl si suché věci.“ Povzbudivě jsem se na něj usmál a on mi úsměv plaše oplatil. Myslím, že si spolu začínáme rozumět.
RYUU
„ Ne je mi fajn, nemusíš mít starost. A je mi hodně blbý jet k vám, je to prostě...divný, ani mě neznáš a už mě zveš k tvým rodičům. „ Já opravdu nevím co si o něm myslet. Na takovéhle chování vůči mně nejsem zvyklý.
„ Nehádej se prosím se mnou. Mě nepřesvědčíš, protože…“ Větu nestihl doříct, protože se autem rozezněla hudba. Někdo Kimovi volal.
„ Ahoj mami… ano jsem na cestě… nevím, asi tak za dvě hodiny, možná dýl, hodně prší…. Neboj, dám, neřídím poprvé… ano, provedu… já tebe taky. Jo a mami… přijede se mnou kamarád, nevadí to?… děkuju, jsi zlatá… samozřejmě táta taky, pozdravuj ho. Tak ahoj… neboj, dám.“ Byl moc milý na svoji maminku. Asi bude takový doopravdy. Začíná mi být čím dál víc milejší, dokonce bych s ním i rád zůstal aspoň dneska. Díky němu se necítím tak sám a zbytečný…
„ Takže už jsi i ohlášený, musíš se mnou.“ Vyrušil mě z přemýšlení, a když jsem se na něj podíval, spiklenecky na mě mrknul. Choval se jako bychom se znali mnohem déle než půl hodiny.
„ Všimnul jsem si, ale stejně mi někde u obchodu zastav jo.“ Požádal jsem ho s úsměvem. Nevím, jak jsem se mohl usmát. Po tom všem… byl jsem přesvědčený, že mě už nikdo nerozesměje. Ale Kim to dokázal. Pozoruhodné a nepochopitelné.
„ Proč?“ nechápal
„ Musím něco tvým rodičům koupit.“ Vysvětlil jsem a on se začal smát. Hodně se smát.
„ Proč se směješ?!“ Zeptal jsem se naštvaně.
„ Představil jsem si tě, jak v tomhle stavu jdeš do obchodu, nejspíš by tě vyhnali s tím, že jsi bezdomovec. A nic kupovat nemusíš, nebudeme cestu prodlužovat, maminka se nemůže dočkat.“
No, s tím obchodem měl pravdu, asi by mě vyhodili. Vypal, jsem opravdu příšerně.

KIM
„Vypadáš hodně utahaně. Kdy jsi naposledy spal??“ Díval jsem se na jeho kruhy pod očima, vypadá jako by nespal snad týden.
„ Asi čtyři dny.“ Jak jsem si myslel.
„ Tak se vyspi, jestli usneš, máme před sebou ještě dlouhou cestu.“
„ oh… děkuju, když ti to nebude vadit….“ Opřel si hlavu o opěrku a během minuty pravidelně oddychoval. Chudák, musí mít za sebou strašné věci…