SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Pomoz mi pochopit ...

FF na kapelu The GazettE (Reita x Ruki)

Reita = basák, blonďák, světlovlasý
Ruki = zpěvák, hnědovlasý

„Tak kde je sakra ten Reita?“
„Znáš ho, zase příde pozdě.“
„Třeba se zdržel doma, nebo se mu něco stalo po cestě.“
„Reitovi? To zrovna. Toho se bojej i zloději, že by je okradl.“
„Nebo spíš, že by je vojel.“
V klubu bylo toho dne neobvykle moc lidí. Čtyři mladí chlapci na baru se přiopile bavili nepřítomností toho pátého a nevynechávali ani barvité narážky na jeho orientaci. Reita byl gay, vědělo se to o něm a také byl terčem posměchu svých kamarádů. Bral to s rezervou, však oni si zvyknou. Ruki si objednal už pátý drink a ostatní se divili, jak rychle to do něj padá.
„No co, je to Reitova oslava. Všechno pití jde na jeho účet. Nebudu šetřit.“ Zasmál se zpěvák a oklopil do sebe panáka, kterého objednával bubeník Kai.
„Ale měl by ses krotit, Ruki. Reita se naštve, jestli se opiješ, než přijde.“ Namítnul Uruha, jež usrkával své pití a pod pultem jednou rukou hladil Aoiho stehno. Černovlasý si to užíval. O nich se ještě nic nerozneslo.
„Už tady měl dávno být. Kde se ta buzna zase fláká?“ Když se Ruki napil, býval neobyčejné drzí a jeho poznámky velice kousavé. Od něj raději dál, ale nikdo se neodvážil mu říct, aby už nepil. Nejspíše se chtěli vyvarovat i připomínek na své osoby. Tak ho nechali pít. Rukimu s každým dalším alkoholem připadalo, že je hudba v místnosti hlasitější, že je tam víc lidí a že i kdyby Reita přišel, nejspíš si toho ani nevšimne.
Blonďák s páskou přes nos se ve dveřích objevil o hodinu a půl později. Ruki byl už silně podnapilý a Uruha se svými prstíky už nějakou dobu pokoušel Aoiho pod barem udělat. Nikdo si jich nevšiml.
„Zdravím!“ Usmál se basák a sedl si na místo vedle Rukiho a Kaie. Kývl na barmana, že si objedná.
„Zdravíš? Kdes ku*va byl, Reito?“ Blonďák ihned poznal, že zpěvákova nálada rozhodě není příjemná. Jen se usmál na ostatní, jakoby se jim omlouval a šeptl.
„Promiňte. Zdržel sem se.“
Aoi mu úsměv opětoval, což znamenalo, že se nezlobí a pozvedl svou sklenku s drinkem, aby si s ním mohl ťuknout. Reitovi právě donesli pití. I Uruha a Kai se přidali. Jen hnědovlasý zpěvák upíral svůj arogantně povýšenecký pohled na blonďáka a čekal vysvětlení. Nepřicházelo.
„Zdržel? A kde jako? Počkej, zdržel ses v někom, nebo se někdo zdržel v Tobě? Řekni nám, Reito, jaký to je, šukat kluka?“ Ruki se najednou rozesmál vlastní otázce, jakoby snad byla vtipná. U stolu bylo ticho, jen zpěvák hlučel. Uruhův a Aoiho pohled směřoval dolů, jakoby se za hnědovlasého styděli a zároveň i za sebe. Byli také – jiní. Jediný Kai se na Reitu povzbudivě usmál a řekl něco ve smyslu, že Ruki je opilý a neví, co mluví. Přesto ta slova Reitu hluboce zasáhla. Nepředpokládal takový večer, bylo by fajn, kdyby se stáhl. Už se chtěl omluvit a odejít, ale znovu se do něj navezl nalitý Ruki.
„No tak, Reito, nestyď se. Pověz nám o tom, ne? Jak to do sebe necháváš zezadu dělat, jako dě*ka. A nebo seš dominantní? V tom případě se s námi poděl o zkušenost. Já nevim, jaký to je, když ho chlapovi strkáš do zadku.“
„To by stačilo, Ruki!“ Okřikl ho v pravou chvíli Aoi, který na to už neměl nervy. Reita měl vlhké oči a vstal od baru. Zpěvák se po něm ohnal a chytl ho za rameno.
„A rozdal by sis to se mnou? Co? Sem Tvůj typ? Hm?“ Reity se chopil vztek. Prudce popadl Rukiho za bradu a v okamžiku se mu přilepil na rty. Rychle a vášnivě ho políbil a ještě zašeptal.
„Udělal bych Ti to tak, že bys kňučel o víc. Prosil bys, ať si Tě vezmu. Ale s radostí Tě nechám o to potěšení přijít. Dobrou noc.“
Ruki tam stál jako smyslu zbavený. Byl bez sebe, ani nevnímal, že se Reita rozloučil s ostatními a odešel. Jeho polibek cítil stále na rtech jako elektrický impuls. Takhle ho nikdy žádná dívka nepolíbila. Bylo to téměř magické, nepoznané, ale přece… Reita byl muž, raději by na to zapomněl. Otřel si ústa rukávem košile a objednal si další pití.

***

„Uruho? Přijdeš taky?“ Ptal se Reita křikem hlavního kytaristy. Jeho hlas se nesl přes celou zkušebnu a Uruha byl jedním z posledních, které ještě nepozval dnes večer k sobě. Pořádal malou oslavu jen pro pár přátel, protože včerejší setkání v klubu se jaksi nevydařilo. Měl raději domáčtější prostředí a jen své blízké. Kai a Aoi už souhlasili. Uru se obrátil na blonďáka.
„Jestli chceš, abych přišel,“ usmál se světlovlasý Uruha.
„Budu rád,“ odpověděl Reita a bylo dohodnuto. Jediný, kdo ještě nebyl pozván, byl Ruki a to ne proto, co se stalo včera, ale protože na zkoušku nedorazil. Nikdo o něm nic nevěděl a popravdě se mu ani nepokoušeli dovolat. Zkoušeli bez něho a dá se říct, že jim ani moc nechyběl po tom, jak jim dokázal své chování. Avšak nikdo už se k tomu nevracel.
O hodinu později Reitovi zazvonil mobil, který vzal až na potřetí, neb pro hluk nástrojů neslyšel hovor. Volal zpěvák. Blonďák se chvíli rozmýšlel, zda to má vzít, ale nakonec to udělal.
„Slyším.“
„Reito? Kde jsi?“
„Na zkoušce, kam jsi ty nedorazil. Seš v pohodě?“
„No, jak se to vezme. Moc ne. Potřebuju s Tebou mluvit. Nutně.“
„Hele jestli mě chceš zase urážet, tak…“
„Ne, nechci Tě ponižovat. Omlouvám se. Vážně s Tebou musím mluvit. Co nejdřív. Můžeš přijít?“
„Teď? Ruki, máme zkoušku.“
„Tak z ní odejdi! Přijď ke mně. Bude odemčeno. Prosím, pospěš si.“
„Ale já…“ Konec. Ruki zavěsil.
Reita zvedl obočí a podíval se velice nechápavě na svůj telefon a poté na ostatní členy kapely, jenž si celý rozhovor vyslechli. Tedy spíše – Reitovu část. Takže nevěděli téměř nic, čekajíc na vysvětlení. Ovšem blonďák netušil, zda má právo vůbec něco říkat a zda se skutečně za hnědovlasým vydá. Ano, je pravda, že zněl velice naléhavě, jakoby se stalo něco opravdu vážného, ale Reita na něj vskutku neměl náladu. Pár dní se od něj chtěl držet dál. Přesto si s trochu nadsazeným tónem hodil batoh na záda a s omluvou opustil zkušebnu. Zůstali po něm jen rozpačité tváře tří chlapců a osamělá baskytara.

***

„Ruki?“ Zavolal blonďák už ode dveří, když se vyzul, odložil bágl a vykročil do bytu. Zpěváka nebylo nikde vidět, ale Reita si byl jistý, že tam někde bude. Byl tam celkem nepořádek, všude se válelo oblečení, čisté i použité. Reita byl v Rukiho bytě poprvé i když věděl, kde přesně bydlí.
„Sem tady, v ložnici.“ Ozvalo se z úplně zadní místnosti. Hlas byl poměrně roztřesený a tichý, basák se tedy vydal do zadní místnosti, odkud Rukiho slyšel. Opatrně otevřel dveře a nahlédl. Prostor byl malý, ale útulný, kupodivu se nikde nic nepovalovalo a byl s jistý, že by i postel našel ustlanou, kdyby v ní neležel Ruki, zahalený přikrývkou až pod bradu.
„Ruki? Je Ti něco?“ Reita k němu přešel, všimnuvši si vystrašených očí a kalného výrazu hnědovlasého. Vlasy měl ještě mokré a lepily se mu k tváři. Nejspíše zrovna vylezl ze sprchy. Ruki si trochu oddechl, jakmile spatřil blonďáka na vlastní oči, avšak nepohnul se.
„Sedni si, Reito.“ Byl by to možná i příkaz, kdyby tón hlasu postrádal ráznost, avšak druhý muž si bez námitek přisunul k posteli židli a posadil. Doufal, že se mu Ruki nebude chtít omlouvat, nejspíš by mu neodpustil za to, jak urážel jeho orientaci. Nechápal, že někdo může být tak netolerantní, ale nechal to být. Jen seděl a čekal. Muž v posteli se po chvíli ozval sám.
„Chtěl bych… to pochopit, Reito. Nerozumím tomu.“ Zpěvák si přitáhl pokrývku blíže k tělu.
„Ale co nechápeš?“
„Nevím, jak… jak… jeden kluk může milovat jinýho kluka. Vždyť to… ani to není přirozený. Co může někoho vést k tomu….aby, aby měl sex s mužem?“ Dostal ze sebe nakonec hnědovlasý, vědom si toho, že jeho otázky nejsou jaksi nevhodnější bez dalšího vysvětlení. Proč to bylo tak náhlé? Jaký měl Ruki důvod, aby se najednou takto zajímal? Reitovi bylo jasné, že se něco muselo stát. To zrovna nevypadalo na zpytování svědomí.
„A nechtěl bys mi nejdřív říct, proč se na to všechno ptáš? Co se stalo, Ruki?“
„Nic, já… jsem jen zvědavý.“ Dostal ze sebe zpěvák přespříliš horlivě na to, aby to alespoň vypadalo, že je to pravda.
„Jo, jasně. Nečekaně Tě zajímá homosexualita, co? A tak strašně ses těšil na odpovědi, že jsi mě přinutil odejít ze zkoušky. Sám jsi tam ani nebyl. A teď jsi tak netrpělivý, že se do té peřiny div nevsákneš, jak ji svíráš. Nechtěl by ses uklidnit? A řekni už konečně, co Ti je?“ Reita mu odmítal cokoliv osvětlovat, aniž by zjistil příčinu Rukiho náhlého zájmu. Bylo na nich znát, že oba znervózněli, než se hnědovlasý rozpovídal.
„No, víš…jak bych… Prostě když jsem včera odcházel z klubu… Bylo už pozdě, kluci odešli a já nebyl ve svým stavu ani schopný si zavolat taxíka. Šel jsem pěšky, je to pár kilometrů, ale na ulici mě někdo zastavil. Já nevím, byli to nějací chlapy, nikdy jsem je neviděl. Doufal jsem, že kolem nich projdu jakoby nic, ale měl sem slušně upito, fakt sem do nich nechtěl vrazit, upadl sem. No a… ten jeden se mi omluvil a pomohl mi vstát. Byl docela milej, ale hned jak sem stál na nohou, ten druhý mě přirazil ke zdi a…“
„Pane Bože! Znásilnili Tě?“ Přerušil jeho řeč Reita a srdce mu nestíhalo. Doufal, že se mýlí. Skutečně nechtěl, aby si Ruki musel prožít něco takového, přece jen, jeho hezká tvářička se k sexu samovolně vybízela. Zpěvák jej zavrtěním hlavou uklidnil.
„Ne, neznásilnili. Ale neumíš si představit, jak sem měl nahnáno. Byl sem namáčknutý na zdi a ten silnější se na mě zezadu tisknul, sahal na mě, mačkal mi zadek a myslím, že by to zašlo i dál, kdyby se mě ten menší, co mi pomohl vstát, nezastal. A víš, co řekl? „Nech ho jít, jestli seš tak nadrženej, můžeš se udělat do mě. On za nic nemůže.“ Rozumíš tomu? On se mu sám nabídl, místo mě. Ježíš. Já, asi sem měl něco udělat, ale když sem cítil, že mě pustlil, tak sem utekl. Myslíš… no.. myslíš že…“
„Myslím, že je to pohodě. Určitě se mu nic nestalo, bojíš se o něj?“ Blonďák zněl trochu pobaveně, ale cítil ohromnou úlevu, že se Rukimu nic nestalo, protože si byl jist, že by se z něho stal homofob. Zpěvák se na něho podíval.
„Připadá Ti to snad směšné, Reito? Protože mě ne! Ten kluk, prostě se mě zastal, samozřejmě, že se o něho bojím. Nebýt jeho, ten druhý by mě znásilnil! Já nechápu, jak to prostě někoho může napadnout. Chápeš? Prostě mít s někým cizím na ulici sex. A jsem muž. Proboha, Reito, vždyť… vždyť…“
„A ty se divíš?“ Přerušil jeho monolog basák a mírně se na něho usmál. Hnědovlasý nechápal.
„Jak to myslíš?“
„I když jsi muž, jsi stále atraktivní, to přitáhne i nechtěnou pozornost. Jako promiň, ale potkat Tě přiopilého v noci, jak sotva stojíš na nohou, asi bych taky neváhal.“ Přiznal se Reita bez jakéhokoliv náznaku studu, nebo rozpaků. Prostě na férovku, což Rukiho trochu vyvedlo z míry.
„Nedělej si ze mne legraci, Reito!“ Vyjekl Ruki.
„Myslíš, že žertuju? Řekni mi, Ruki, jsi pod tou peřinou nahý?“ Zpěvák polkl, roztřásl se. Netušil, kam tím blonďák míří a nedalo se tvrdit, že by mu to bylo příjemné. Přesto odpověděl, avšak tiše.
„Mám… mám spodní prádlo, proč?“
„Fajn.“ Dříve, než stačil muž v posteli reagovat, Reita sáhl po přikrývce, pevně ji uchopil a jediným mocným pohybem paže ji z Rukiho strhl. Nechtěl ho sice děsit více, než vystrašený byl, což se mu nejspíše podaří, ale měl v úmyslu jej zase brzy utěšit. Ruki se stulil ke zdi z Reitova dosahu. Jindy sebevědomý mladík se stáhl do sebe a zbylo z něj jen přespříliš polekané stvoření, choulící se do vlastního těla. Nic neřekl, neprotestoval i když mu na tváři jasně zářila výstražná upozornění, dávající blonďákovi najevo, že jestli se ho dotkne, neskončí dobře. Reita upustil přikrývku na podlahu, pomalu přešel k Rukimu a sedl si na postel. O nic se nepokoušel. Promluvil.
„Chtěl jsi vědět, jak je možné, že se dva muži do sebe zamilují. Odpovím Ti, když mě necháš, abych se Tě dotknul.“
„Zapomeň! Co si sakra myslíš, že děláš?! Vypadni, Reito!“
„Dobře, takže dotek ne. Jak chceš, v tom případě mě budeš muset jenom poslouchat. Nic Ti neudělám, neboj se. Sem to přece pořád já, tak nedělej, že jsem nějaká zrůda, Ruki, byl bych Ti vděčný.“ Podotkl trochu jízlivě blonďák, neb ho uráželo, že zpěvák se chová, jakoby ho snad měl on sám na místě znásilnit. Nemyslitelné, nikdy by ho do ničeho nenutil. Byl na rozdíl od hnědovlasého k orientaci druhých tolerantní a nesoudil. Ruki na něj pohlédl, uvědomil si, jak jedná. Jako citlivka, kterou chce někdo okrást o věneček. On – Ruki. Uvolnil se a posadil. Zastrčil si pramen vlasů za ucho, sklonivši pohled dolů.
„Promiň.“ Šeptl.
„V pořádku. Chci, abys mě poslouchal, Ruki, každý moje slovo. Třeba Ti potom bude bližší to, co mám rád já. Rozumíš?“ Reita se na něho obrátil celým tělem, aby jej viděl a mohl tak povídat. Pozorně si zpěváka prohlížel, líbil se mu, ale to teď bylo nepodstatné. Hnědovlasý jen přikývl a čekal. V hlavě měl zvláštní pocit, nejistý a tušil na sobě blonďákův pohled. Reita se nadechl a mluvil.
„Dobře. Když se na Tebe, jako kluk podívám, zaujmou mne rty. Tvoje jsou plné, vypadají jemně a chutně. Jsou růžové a měkké, líbí se mi Tvůj spodní ret, když se usmíváš. Dál se podívám do očí, jsou jako mandle, namalované vypadají příliš uměle, přesně posazené na své místo. Obočí máš posazené nízko, takže když se zlobíš, vypadáš vážněji a rozhodněji. Krčíš ho, když ti vlasy spadnou do obličeje. Někdo říká, že máš ostrý nosík, já si to nemyslím, připadá mi vkusně zaoblený, příjemný. Brada je elegantně klenutá, bez jediné vady, linie spodní čelisti je hladká a rázná, taková přímá a trochu agresivní, kdy mám strach, aby se s věkem nezměnila, protože takhle vypadá úchvatně. Mám rád, když ukláníš hlavu stranou, napne se Ti kůže na krku, vypadáš tak ostražitě a tak trochu více přístupně. Jakoby´s laškoval. Máš skvostně tvarovanou šíji. Rád bych ji políbil. Je mi trochu líto kostnatějších ramen, přecházejících v útlé paže. Ale vím, že jsou silné, přesto, jak slabě vypadají. Dokonale plochý hrudník mne nyní na Tobě upoutává nejvíce a mám co dělat, abych se udržel a nepohladil ho. Tvoje alabastrově světlá kůže potahuje vystouplejší žebra, ale mám tyhle rysy rád. A Tvoje bradavky, světlounce hnědé, maličké, jsou jako…“
„To stačí, Reito!“ Zastavil najednou pouť jeho očí po svém těle Ruki a podíval se mu zpříma do tváře. Tohle mu ještě nikdy nikdo neřekl. Dokonce se ani sám tak nevnímal. Je možné, že by byl skutečně takový, jak tvrdí blonďák? Z jeho úst to vše znělo hřejivě, pravdivě, chtivě a toužebně. Jen se tím ujistil, že se basákovi skutečně líbí. Když Reita mluvil, měl hnědovlasý zvláštní, milý pocit v hrudi, kdy mu pomalu docházelo, jak to může fungovat. Muž může milovat muže. Proč? Protože je to láska jako každá jiná. Na tom, koho milujete vždy spatřujete něco krásného, to, co jiný nemá. Proto je pro nás výjimečný. Ať je to muž, nebo žena. Nezáleží na rozdílech, láska rozdíly nevidí. Vnímá jen cit. Je možné hladit plochou hruď stejně tak, jako tu s dívčími prsy. Je možné vnikat do muže stejně jako do ženy. Slyšet jeho steny, vnímat jeho blízkost, cítit jeho tělo. Šeptat do ucha milující slova, držet jej za ruku, milovat ho. Když Bůh rozdával lásku, nedělal výjimky, každý má právo v náručí sevřít toho, koho je potřeba milovat. Už to věděl.
„To stačí…“ Opakoval tiše, uhnul očima a zastyděl se. Cítil neskutečnou hanbu za své chování. Snad se dříve nazýval lepším pro orientaci shodnou s názory společnosti, snad se nazýval něčím víc, než je muž s páskou přes obličej. Nyní se vnímal hluboko pod ním, nehoden odpuštění ani slova. Tolik jej ranilo vlastní uvědomění si, že aniž by o nich věděl, slzy jedna po druhé bořily hráz očních koutků a rozutekly se mu po tvářích. Uslyšel blonďákův smích, avšak neopovážil se na něj, pro své zostuzení, pohlédnout.
„No tak, Ruki, přece teď nebudeš brečet, že ne?“ Snažil se ho druhý upokojit a sám by jej nejraději obejmul, kdyby se nebál záporné reakce hnědovlasého. Proto jen seděl na místě, sklonil hlavu, aby zpěvákovi viděl do obličeje a natáhl ruku, pozvednuvši mu bradu.
„Ruki, to je v pořád…“
„Je mi to líto, Reito. Mrzí mě to. Věř mi, já jsem… netušil jsem, že…“
„Ššš, pojď ke mně, je to dobrý. Nezlobím se.“
Když se Ruki o chvíli později schoulil blonďákovi na klíně, ještě stále plakal. Hlavu měl položenou na jeho rameni a kol svého těla vnímal pevný stisk jeho paží. Byl v bezpečí, věděl to. Po tom, co mu Reita řekl, věřil, že by mu nikdy neublížil. Krčil se u něj, nechával se pohupovat s podobností nemluvněte, objímajíc světlovlasého kolem pasu. Bylo ticho, nemluvili. Reita Rukiho políbil do vlasů, víc si nikdy nedovolí. Celá situace byla němá a možná i hluchá, když si za nějaký čas začali šeptat a usmívat se jeden na druhého. Slzy konečně ustaly a mraky se rozestoupily. Co bylo potřeba říci, už zodpovězeno bylo, zbylo jen tlachání o detailech jiné lásky. Možná lechtivých, možná hrubých a násilných, avšak z výrazu hnědovlasého se dalo vyčíst, že nemohou být agresivní, když při stočení pohledu na Reitovu odhalenou šíji nepředstíral, že o ni zavadil rty a skutečně ji políbil. Snad v poděkování za odpuštění, aby tak zřejmě dokázal vědomí o lásce mezi chlapci, které již rozumí. Bylo mu dobře, tam na posteli.
A když už i šeptání se ztratilo ve zdech a nezůstalo nic, co by viselo ve vzduchu, žádná otázka, žádná nevysvětlená skutečnost, Ruki se mírně pousmál, tak, jako to dělají koketky, když svádějí a natáhl se. Po druhé v životě poznal chuť chlapeckých rtů. Nelitoval.

______________________________________________________________

I když tančíš s ďáblem, ďábla nezměníš... Ďábel změní Tebe...

Dodatek autora:: 

Mno čo už....
Píšu, protože píšu.... dýchám, protože dýchám... žiju, protože žiju...
Stejně nevim, proč to pořád čtete... Laughing out loud asi proto, že to furt píšu....
Mno konec XD

5
Průměr: 5 (28 hlasů)