Pozemská válka – 2 – Kola se pomalu roztáčejí

*** Ryo

Buddha odjel na dovolenou.
Modlil jsem se, ale stejně tu fotku otiskli.
Buddha nepřijímá žádné zakázky.
Modlil jsem se, ale ta fotka stejně vyhrála první místo.
Buddha odešel do penze.
Modlil jsem se, ale stejně jsem na tu konferenci musel.
Buddha se dal na ateismus.

Teď tu sedím a musím se hezky usmívat a tvářit se, že s tím arogantním blbečkem jsem největší kámoš. Lidé se nás ptají na spoustu věcí.
„Myslíte si, že spolu dobře vycházíte?“
'Absolutně ne.'
„Jak svého nového partnera vnímáte?“
'Egoistický bastard.'
„Je něco, co byste chtěl ještě dodat?“
'Dvě U plus O – Udusit, utopit, oslavit.'

Podíval jsem se na Daichiho. Usmíval se jak andílek a na vše s radostí odpovídal. Všechno to byla lež.
'Jaký „perfektní sempai“?'
„Mám se od něj ještě co učit.“
„Už od prvního okamžiku si rozumíme.“
„Ještě musím na sobě hodně pracovat.“
Kecy! Tlachy! Blbiny!
Nejraději bych mu otiskl svoji podrážku na obličeji, ale musel jsem si to odpustit. Rozhovor se pomalu blížil ke konci a já nutně potřeboval černý kafe.
'Doufám, že mu zase vyberu poslední dávku.'
„Prosím, poslední fotečku.“
„Samozřejmě!“ Daichi mě objal kolem krku a přitáhl k sobě. Neodpustil si ani gesto vítězství a já se zase tvářil jak idiot. Prostě mě tím naprosto překvapil.

***

„Co to mělo jako znamenat?!“ řval jsem na něj, jen co jsme byli trochu o samotě.
„A co jako?“ Zapálil si cigaretu a šel dál chodbou, jako bych se na nic neptal.
„Všechno!“ Byl jsem mu v patách.
„Co třeba to 'perfektní sempai', nebo 'Už od prvního okamžiku si rozumíme.'! To všechno byla sprostá lež! Vyděl jsem ti to na očích!“
Vyfoukl cigaretový kouř, ale nic neříkal.
„Tak, řekneš něco?!“ Pěnil jsem. Nikdo v životě mě tolik nevytáčel jako on.
Podíval se na mě a naklonil hlavu do strany, jakoby přemýšlel, co že to jsem.
„Proč bych ti měl odpovídat, když odpovědi znáš? Tele.“
Naježil jsem se a začal jsem na něj ukazovat prstem.
„Takže to přiznáváš!“
„Není slušné ukazovat, tele.“ Odcházel.
„Přestaň mi říkat tele!“ Rozběhl jsem se za ním.
„Budu ti říkat tele, protože jsi tele.“
A dál se o tom odmítal bavit. A mě už také docházela pára. Byl jsem utahaný a poražený.
'Jednou … jednou ti to spočítám!'

*** Cresil (Yuudai)

Hryzal jsem v puse konec tužky a přemýšlel o tom klukovi. Už jsem o něm víc jak tři týdny neslyšel. Hlavu jsem si opíral o ruce.
'Ten kluk … Hmm...'
Švist!
Vzduchem proletěla velká křída a zarazila se do čela mého spolužáka, co měl tu smůlu, že seděl za mnou. Držel si rudnoucí čelo.
„Makoto, jak můžeš uhýbat mé křídě, když jsi myšlenkami mimo?“ ptal se mě matikář naštvaně. Zakroutil jsem v puse tužkou a zahuhlal jsem:
„Síla zvyku. Škola vás naučí zajímavý věci.“
Třída se rozhihňala.
„Makoto, jestli nebudeš při hodinách dávat pozor, budou se tvé výsledky zhoršovat.“
„Omlouvám se.“ Otočil jsem se, sehnul se k zemi a sebral křídu - teď už na dva kusy. „Tady je vaše křída.“
„Ah, děkuji.“ Učitel si ji vzal a hodina zase pokračovala, stejně jako já pokračoval v jejím nevnímání.

*** Utukk (Fukui)

Míchal jsem párátkem svůj drink. Začala mi denní šichta v klubu. Otočil jsem se do místnosti a upíjel alkohol. Ve skleničce zacinkal led. Nějak jsem neměl náladu na nějaké veliké vybavování se. Od otevření očí mě doprovázel velmi nepříjemný pocit. Předtucha něčeho špatného.
'Sakra.'
Nejhorší na tom bylo, že mě svědila levá ruka. Ruka, o kterou jsem před více jak sedmi lety přišel při obraně hradu, který stejně padl. Měl jsem chuť s ní někoho zabít.
Něco mokrého mě plesklo po tváři a vrátilo do klubu. Zmateně jsem se otočil.
„Děje se něco, Fukui? Vypadal jsi ztraceně.“ Silně si olízl rty. Zacukalo mi v koutku úst, už vím, co bylo to mokré.
„Jen jsem vzpomínal.“ Znovu jsem se zahleděl před sebe.
„To musel být hodně daleký výlet.“ Sedl si na barovou stoličku vedle mě.
„Jo, to byl, to byl … “ odpověděl jsem nepřítomně.

Tentokrát jsem se v klubu příliš dlouho nezdržel. Má lady mě vzala sebou na soukromou párty, kde jsem jí dělal doprovod. Opět jsem byl středem pozornosti a musel odpovídat na dotěrné otázky a poslouchat povýšený smích přítomných dam. Nejhorší na tom bylo, že svědění levačky sílilo. Vymluvil jsem se na trochu čerstvého vzduchu, a než se někdo stačil přidat, zmizel jsem v davu.
Venku jsem si úlevně vydechl a nasál odpolední atmosféru. Doufal jsem, že se zbavím svědění ruky, když budu od těch slepic dál, ale to ještě zesílilo.
'Někde tu něco nebo někdo je.' Šel jsem zahradou a snažil se vypadat, že se jdu jen projít. Očima jsem pečlivě přejížděl vše okolo. Květiny, keře, stromy, tráva, nic zvláštního. Ve vzduchu však bylo napětí.
'Krev?!'
Čerstvý pach. Někde blízko. Slyšel jsem mlaskání. Teď křupla kost. Pomalu jsem se k místu blížil. Pach zesílil a mlaskání ustalo. Už o mně věděl také. Přikrčil jsem se a napnul uši. Procvičil jsem si ztuhlé prsty a otřel si pot na dlani do kalhot. Tenhle můj zlozvyk Titi neměl rád.
Zapraskala větvička a zpoza stromu vyšel veliký tvor. Vypadal jako obrovský vlkodav, srst měl lysou, oči mu rudě svítily a vyplazoval dlouhý jazyk. Měl mohutné tlapy, zahnuté tesáky přesahující čelist a bičovitý ocas s trny. Tohle nebyla pouliční směska, tohle byl pekelný oříšek.
„Tak fajn, hafane. Chceš to po dobrém nebo po zlém?“
Zavrčel a vyskočil po mně.
'Rychlý!'
Těsně minul moje hrdlo a sotva se dotkl země, znovu zaútočil. Zase jsem jen uhnul.
'Tohle bude pěkně tuhý arašíd.' Vyskočil a já zaútočil. Pěstí jsem ho zasáhl do žaludku. Vykvikl, ale moc to s ním zas neotřáslo. Hned byl na nohou. Tentokrát však už byl opatrnější.
'Kruci, kdybych tak měl svůj meč.'

Najednou jsem si vzpomněl, Nishimura mi vlastně nedávno dal kapesní nůž. Démonickou potvoru s ním nevykuchám, ale s trochou šikovností a mé vlastní energie, by ji možná šlo aspoň podříznout. Pořád jsem ho nosil s sebou. Vlastně mě překvapuje, že mi ho vůbec dal. Asi nečeká, že ho na něj vytáhnu.
Z rukojeti jsem vytáhl největší čepel a pomalu do ní vkládal svoji energii. Byla z chirurgické oceli, tak jsem doufal, že něco vydrží. Pes znovu zavrčel a vyskočil po mně. Ustoupil jsem o půl krok a sekl ho do boku. Nožík prořízl kůži i maso. Krev mi vystříkla do obličeje, a když jsem ji ochutnal, cítil jsem hnilobu.
'Ta potvora je už mrtvá! Nekromancie?' Proto jsem měl tak divný pocit. Oživlé příšery měly okolo sebe unikátní auru a všichni se jim snažili vyhýbat. Zabít je šlo jen dvěma způsoby. Zabít jejich stvořitele, nebo zlikvidovat oživovací svitek. Jen ten je někde v těle a ne vždy je to jen kus papíru. Stačí jen krví popsaný kus orgánu původního tvora a je to.
Mohl bych do něj sekat hodinu, a nedosekal bych se.
'Jestli to rychle nezabiju, tak se tu začnou určitě motat lidi.'
Tvor musel vycítit moji nervozitu a zaútočil. Šel mi po noze. Rychle jsem vyskočil do vzduchu a snažil se ho nalákat trochu hlouběji do rozlehlé zahrady. Cestou jsem zahlédl čerstvou mrtvolu psa a o kus dál i jeho páníčka. Hlídač měl úplně rozedranou hruď a vnitřnosti se válely všude kolem. Pohledem jsem ho celého prozkoumal. Ta mrtvola mi mohla pomoci z průšvihu. Útok na záda jsem odrazil proříznutím jeho hrdla.
To ho nezabije, maximálně začne divně klokotat místo štěkání. Taky jsem ho tím pořádně naštval.

'No tak! Kde máš tu pitomou pečeť?'
Obludný pes vyzvracel nějakou krev a znovu se na mně rozeběhl. Rozhodl jsem se riskovat. Udělal jsem krok dopředu. Předními tlapami mi tak přistál na ramenou. Zadní běhy se mi zasekly do boků a drápy mi rozdrásal kalhoty. Kudlu jsem mu vrazil do ledviny a vyslal skrz něj proud mojí energie. Pes bolestivě zavil a předními drápy mi rozdrásal ramena. Zatnul jsem zuby a rozsekl ho v půli. Oživlé příšery mají naštěstí tendenci ze svých obětí požírat jen tu část, na které je jejich pečeť. Být jich tu víc, je to jako hádat další tah loterie.
Na zem se vyhrnula část střev a pes se marně snažil utéct. Jeho tělo se za běhu rozpadalo. Kouřilo se z něj a bublalo. Nakonec z něj zůstala jen nehybná hromádka. Z dálky jsem konečně zaslechl mužské hlasy. Měl jsem jen deset vteřin na záchranu situace. Rychle jsem na psa seslal malou iluzi. Teď bude vypadat jako normální pes. Lidé o téhle potvoře nemuseli vědět.

K místu dorazila místní stráž. Jen jeden však nezačal při pohledu na mrtvoly zvracet. S radostí jsem přijal nabízenou lékařskou pomoc. Potřeboval jsem si taky sednout. Kdybych si nemusel dávat tolik pozor na svoji sílu, mohl jsem ho zabít jednou ranou. Tím bych však potenciálním nepřátelům prozradil svoji pozici. Všichni okolo mě by se ocitli v nebezpečí.
'Eh … Snad mě Titi za ten zničený oblek nezabije dřív, než stačím všechno vysvětlit.'
Měl jsem však i dobrou zprávu, svědění přestalo.

*** Cresil (Yuudai)

Škola konečně skončila. Se svými kamarády jsem se rozloučil před branou, protože bydleli opačným směrem než já. Cestou jsem si tiše pobrukoval jednoduchou melodii, když jsem v jedné z bočních uliček zahlédl známou postavu.
'To je on!'
Zmizel se skupinkou lidí a já je následoval. Byla to typická skupinka školních tyranů a odpadu. Nedbale zapnuté uniformy, rozepnuté rukávy, pach kouře a klátivá chůze. Nepatřili však do mojí školy, ani do té jeho. Uniformy byly celé zelené jen se žlutým pruhem na okrajích.
„Je načase vyrovnat účty, Tsukino!“ řekl zavalitý obr.
'Tsukino?'
„Eh?“ řekl jen a zapálil si cigaretu. Pohodil černými vlasy a unuděně si je prohlédl. „Vypadněte, nestojíte mi za to.“
„My tě naučíme slušnému chování! Na něj chlapi!“ Pět patolízalů zaútočilo, zatímco boss byl v pozadí. Opřel jsem se o stěnu a založil ruce. Tohle bude krátké. Prvního idiota zlomil v půli dobře mířeným kopancem a dalšího uzemnil pěstí. Dřevěnou tyč zablokoval loktem, stejnou rukou švihl a vyvedl ho z rovnováhy a druhou mu vyrazil zub nebo dva.
'Tři dole, dva zbývají.'

V puse pořád držel svoji cigaretu a vyfoukl kouř koutkem úst. Zbytek party sice žádné zbraně neměl, ale to hned napravily vytasené kudly. Viděl jsem ho, jak si povzdechl, já udělal to samé. První idiot skončil s pochroumaným zápěstím a kolenem v břiše, toho dalšího složil kopanec do boku hlavy. Nevzal ho však špičkou, ale nártem.
Zůstal už jen jeden. Křečovitě zatínal pěsti. Naštěstí žádnou kudlu neměl, musel pořád spoléhat na svou hrubou sílu. Tsukino se víc rozkročil a sykl najednou bolestí. Tlusťoch toho využil a vrazil mu pěstí do žaludku. Vyplivl cigaretu a narazil na stěnu.
'Cože?!'
Svalil se na zem a držel si pas. Sice to vypadalo na silnou ránu, ale vůbec se nezvedal. Byl na zemi a třásl se. Asi jsem se přepočítal.
„Já … vyhrál … Já vyhrál!!“ Tlusťoch skákal radostí a vykřikoval další slova. Tsukino se pořád nezvedal, jen ležel dole.
'Tak se už sakra zvedni!'
„Jsem král!!“ zvedl nohu a připravil se mu drtit hlavu. To už jsem nemohl čekat. Vyrazil jsem a vrazil mu loket do žeber. Zakřičel a po pár kolísavých kroků se svalil na zem. Vyskočil jsem mu na břicho a mlátil ho do ksichtu hlava nehlava. Chvíli jen mával rukama a pak omdlel. Celý udýchaný jsem se zvedl.
Tsukino se už taky zvedal, ale bylo mi na něm něco divného. Jako bych koukal na úplně jiného člověka.

„Seš v pohodě?“ zeptal jsem se opatrně. Jen přikývl.
„Jo, jsem v pohodě.“ I jeho hlas zněl jinak.
'Co se tu sakra děje?'
Zvedl se, oprášil si kalhoty a urovnal košili.
„Můžu vás požádat a laskavost?“
Vyděšeně jsem ucouvl.
'Vás? Požádat? O laskavost?' Radši jsem ještě ucouvl.
„Počkejte! Vyslechněte mě!“
„Kdo ty sakra seš?! Ty nejseš Tsukino!“
Sepnul prosebně ruce.
„Prosím, vyslechněte mě.“
Bylo to divné. Zatraceně divné.
„Dobře, vyslechnout tě můžu.“
Rozzářil se.
„Prosím, udeřte mě.“
„Cože?“
„Hlava, žaludek, bok! Hlavně ať je to silný úder.“
„Vůbec tě nechápu!“
„Jedna rána a pak bude vše vysvětleno.“ Vypadal opravdu zoufale a jestli se mi dostane vysvětlení, tak to za pokus stojí.
„Tak dobře.“ Trochu jsem se rozkročil a zatnul pěst.
„Praštím tě do břicha, jo?“

Nadšeně přikývl a rozpažil ruce. Připadal jsem si fakt blbě. Tohle bylo poprvé, co mě někdo žádal, abych ho udeřil. Jestli mě někdo uvidí, nařkne mě ze šikany. Zhoupl jsem se na nohách a vyběhl jsem. Podivný Tsukino nijak neuhnul a zády narazil do stěny. Chvilku u její paty jen seděl, viděl jsem ho, jak zatíná pěst. Vrazil s ní do stěny a zařval:
„k***a!!“
Vyděšeně jsem nadskočil. Starý Tsukino byl zpátky. Chvíli ještě do stěny mlátil a pořád to slovo opakoval. Sáhl si pak do saka a vytáhl si novou cigaretu. Zapalovač mu však vypověděl službu, vztekle jím mrskl o zem.
„k***a … “ procedil skrz zaťaté zuby.
„Seš v pohodě?“
„Jestli o tomhle jen cekneš, zabiju tě!“ S těmi slovy se zvedl a snažil se odejít.
„Hele, před chvílí jsi mi řekl, že mi všechno vysvětlíš!“
„Nic jsem ti nesliboval!“
Vztekle jsem dupl.
„Praštím tě a pak uvidím jaká bude s tebou domluva!“,
Zastavil se a pootočil hlavu. Věděl, že to myslím vážně a on nebyl ve stavu, aby mi v tom mohl zabránit. Zaklel a znovu si sedl.
„Jestli ale někomu něco cekneš … “
„Jasně, jasně. Potká mě velmi bolestivá a velmi pomalá smrt. Tak už to vyklop.“ Sedl jsem si před něj na bobek. Chvilku si jen kousal spodní ret a pak řekl:
„Jsem schizofrenik.“
„Cože?“

„Prostě mešuge.“ Zacukalo mu obočí.
„Překlad.“
„Mám prostě rozdvojenou osobnost!“ zařval mi do obličeje, až jsem si sedl na zadek.
„Nemusíš na mě takhle řvát.“ Posadil jsem se do tureckého sedu.
„To je všechno.“
„Hele, to bylo moc rychlý! Takže tě mění rány?“
Odfrkl si.
„Když mě někdo praští, tak se prohodíme.“
„A který je … ten pravý … “ Poškrábal jsem se zmateně na hlavě.
Uchichtl se.
„Pravý? Dobrá otázka.“
Zvedl hlavu.
„Ani jeden z nás to neví. Už od malička mě ostatní kluci mlátili. Někde tam jsme si téhle změny všimli. Byl to docela šok. Jeden neví, co dělá ten druhý a naopak. Zůstávají jen mlžné vzpomínky. Bylo těžké to před okolím utajit. Každý si myslel, že jsem prostě divný.“
Udělal menší pauzu.
„Když však něco nakopnu nebo sám sebe praštím, tak se to nestane.“
„Tak proto mě o to prosil.“ zamyšleně jsem jsem zaklonil hlavu.
„Tak teď to víš a jestli někde cekneš … “
„Nemusíš to pořád opakovat. A co máš vlastně s nohou?“
Překvapením mu nadskočilo obočí.
„Jak to víš?“

„Než tě ten tlusťoch praštil, tak jsi divně sykl a podíval se na ni, jinak bys v pohodě uhnul.“
„Tak nejsi jen idiot.“
„Eh?!“
„Jeden šťastný bastard mě tam včera sekl kudlou.“
„A to seš neproměnil?“
Tsukino se začal zvedat k odchodu.
„Je to divný, ale ne. Děje se to, jen když mě někdo praští.“
Taky jsem se zvedl a šel za ním.
„Kam si myslíš, že deš?“
„Moc východů ze slepý uličky nevedou.“ Pokrčil jsem jen rameny a zvedl ze země svoji tašku. Jen si odfrkl, dal si ruce do kapes a snažil se své zranění nedávat najevo.
„Hej, Cukíno, jak se … “
„Tsukino! Je to Tsukino, ne Cukíno!“ zařval na mě. Rukou jsem si zakryl pusu, protože jsem okamžitě začal prskat smíchy. Byl nejvyšší čas se dát na taktický ústup čelem vzad.
„Vrať se ty malý bastarde!“
On mě honil a já se smál.

***

Unaveně jsme leželi na travnatém svahu u řeky.
„Tsukino, Tsukino Takeshi. Tak se jmenuju.“
„Já jsem Makoto, Makoto Yuudai. Klidně mi říkej jen Yuui.“
Posadil se a dal si ruce do kapes. Taky jsem se posadil a chvíli pozorovali odraz červeného nebe v řece.
„Yuudai!“ zavolal na mě známý hlas.
„Bratříčku!!“ zakřičel jsem radostí a vyběhl po svahu po čtyřech. Titi mě však okamžitě zkopnul dolů. Zastavil jsem se až na betonu dole. Takeshi jen udiveně ustoupil, aby se nedostal do palby.
„Kolikrát ti mám říkat, aby ses nepral? Podívej na to sako. A co ty kalhoty? Nic proti ležení v trávě, ale nemusíš se s ní tolik muchlovat.“ Titi postupně sestoupil dolů a minul Takeshiho bez povšimnutí. Ten ho však pozorně poslouchal a pozoroval. Nějak mu unikalo naše pouto.
„A nejdůležitější ze všeho … “ zvedl do vzduchu ukazovák, jako když kárá malé dítě „je, že jsi v pořádku.“
Za nimi se ozvalo žuchnutí. To Tsukinovi povolily nohy. Cresil se dal do smíchu a Titi se jemně chichotal. „Omlouvám se, jestli jsem tě nějak vyděsil.“
Rychle se zvedl a něco zamumlal. Mávl rukou a dal se na odchod.
„Samozřejmě, že k nám můžeš na večeři. Už jsme dlouho nikoho nehostili.“ zavolal za ním najednou Titi.
„Cože-?“ Opřel jsem se mu do zad a tlačil ho před sebou.
„Co to ku-?!“
„Praštím tě.“ zašeptal jsem mu do ucha a postrčil ho ještě víc.

*** Tsukino Takeshi

Makoto mě vážně dostrkal až k sobě domů. V rámci svých možností jsem se choval slušně. Štvalo mě, že mě přinutil jít, ale měl jsem hlad a nechtěl jsem riskovat proměnu.
'Tohle ti ale vrátím.'
Veliký dům mě ničím nepřekvapil. Sám jsem v podobném bydlel.
„Večeře bude za chvilku.“ řekl jeho starší brácha a odešel do kuchyně. V ruce nesl tašku se zeleninou. Chvilku jsem se rozhlížel po vkusném interiéru obývacího pokoje, když přišel hihňající se Yuudai. Opražil jsem ho pohledem, ale akorát se ještě víc usmál.
„Je to fakt tvůj brácha? Nejste si podobní.“ řekl jsem pološeptem.
„Jsme nevlastní bratři.“ Nadskočil jsem, protože to říkal jeho bratr, který se objevil ve dveřích.

„Tady nemusíš být formální. Tohle je otevřená rodina.“
„Hlavy otevíráme sekerou.“ zašeptal mi Yuudai a vysloužil si na hlavě bouli.
„Brášky si nevšímej, rád si z druhých utahuje.“
Zarazil se.
„Spíš to vypadá, že dnešním králem nezdvořilostí budu já. Úplně jsem se zapomněl představit. Jsem Makoto Hamasaki, Yuudaiův starší bratr. Rád tě poznávám.“ Lehce se mi uklonil.
„J-jmenuji se Cuki … tedy Tsukino Takeshi, pane Makoto. “ Po šklebícím se Yuudaiovi jsem hodil zlým očkem.
„Rozumím a nemusíš být tak formální. Připadám si pak jak starý dědek.“ Když se vracel do kuchyně, nevěděl jsem koho pozorovat dřív. Buď Yuudaie svinutého v klubíčku a s druhou boulí na hlavě, nebo prozpěvujícího si Makota. Význam druhé boule mi zatím unikal.
Zašel jsem do kuchyně.
„Pomůžu vám, nechci být jen příživník.“
„Dobře, vzhledem k tomu, že moje halapartna je v servisu, ti v tom nijak nemohu zabránit.“ řekl tak klidně, že jsem mu to i pět vteřin věřil. Yuudai se ve dveřích kuchyně chichotal. Pan Makoto mě požádal o umytí zeleniny a když jsem sáhl na podlouhlý zelený předmět s drsnější šlupkou, došlo mi, proč se předtím tak blbě hihňal.
'Cukina … Ty … '

Smích mu však vydržel jen pár vteřin, než měl na hlavě třetí bouli a musel krájet zeleninu. Jeho bratr si pořád vesele pobrukoval. Po chvilce kuchyni opustil.
'Možná nejsem nakonec až tak divný.'
V zámku zachrastily klíče a vstupní dveře se otevřely. Zaslechl jsem další mužský hlas.
„Daichi, vítej doma.“ řekl pan Makoto.
„Jsem zpátky.“ odpověděl mu.
Nově příchozí nakoukl do dveří kuchyně. Pokud jsem si myslel, že vlasy pana Makoty jsou svojí bělostí zvláštní, tak jeho světle béžové mě neméně překvapily. Chvíli si mě s nevalným zájmem pozoroval a pak řekl: „Už jsem slyšel o lidí, co si domů berou tunu papírů z práce, ale ještě ne o nikom, kdo by si domů bral svoji školku.“ Otočil se a zmizel.
„Takeshi není ze školky, je to bráškův kamarád.“ odpověděl Titi aka Makoto, při cestě do kuchyně.
„Jasně, že jo! Válečné sekery jsme ještě nevykopali!“ zavolal Yuudai. Já se komentáře radši vzdal.

***

Večeře byla opravdu za chvilku hotová.
„Uááh!“ zakřičel jsem, když se mi něco otřelo o nohy. Bylo to celé černé a dívalo se to na mě … a nemělo to oči.
„To je Eokki, náš malý mutantík.“
'Daichi Yamato … Dvacet sedm let, pracuje jako model, je sarkastický a egoistický, ale má i své světlé stránky.' Připomněl jsem si jeho popis, který mi řekl Yuudai. Seděl teď v křesle a hladil toho divného králíka. Moc se mi nelíbil, vypadal, že má v plánu něco nekalého.
„To je zvláštní.“ řekl pan Makoto, když vešel do obývacího pokoje.
„Děje se něco?“
„Fukui vůbec nezvedá telefon. Taky je neobvykle pozdě z práce, touhle dobou bývá už doma, nebo aspoň na cestě.“
„Třeba si někde užívá s tím svým kolegou, víš jak po něm pořád pokukuje.“
Trochu mi zamrazilo v zádech.
'Gay?'

„Daichi! Takhle to neříkej. Fukui by nám dal dopředu vědět, kdyby se měl zpozdit.“
Znovu se ve dveřích ozvaly klíče. Pan Makoto vyběhl a vytrhl je Utukkovi-Fukuiovi z rukou.
„Co se stalo?“ zakřičel pan Makoto a to už i Yamato Daichi zpozorněl.
„Ale … nic moc.“
Do místnosti vešel další mladý muž. Ženskou ruku tu musí nahrazovat pan Makoto.
„Ty vypadáš! Neříkal jsi, že to má být obyčejná párty? Netušil jsem, že se takhle v dnešní době říká orgiím.“ říkal to Daichi celkem pobaveně.
„To musel být pěkně velký chumel koček.“ řekl Yuudai, jen co ho uviděl.
„Jo, byla to divoká jízda.“
„Tak už řekni, co se stalo!“ rozkázal naoko naštvaný Titi aka pan Makoto.
„No, v okolní zahradě budovy, kde byla ta párty, jsem narazil na pěkně šíleného psa. Zřídil jednoho strážného i se svým psem. Já to taky trochu schytal.“ Poklepal se rukou na rameno.
Až teď jsem si všiml, že mu jedna ruka chybí.
'Tenhle dům je čím dál tím víc divnější a divnější.' Cítil jsem, že ve vzduchu je něco divného.
„Zase se máš čím dámám v klubu chlubit.“ řekl Daichi.
„Proč si myslíš, že jdu tak pozdě? Víc než policie mě vyslýchaly přítomné dámy.“ řekl Souta Fukui a pak se dal do smíchu.

Po menším dohadováním a postrkování se konečně konala večeře. Navzdory cukině, jsem snad v životě nic lepšího nejedl. Moje vaření se už víc jak rok skládalo z instantních jídel a školní kantýny. Měl jsem nutkání to do sebe všechno co nejdříve vyklopit. U nohou nám jedl i ten divný králík. Chroupal misku nakrájené mrkve, okurky a zelí. Ani trochu se mi nelíbil.
Navíc měl na králíka takový trochu divný tvar. Králíci by měli být víc baculatí, tenhle připomínal polovičního chrta.
'Že by to byl závodní králík?'
Po večeři jsem se radši rozloučil a vydal se domů. Když jsem byl asi pár metrů od vchodu, otočil jsem se a podíval se nahoru. Z okna na mě hledělo dítě. Nervózně jsme mu zamával.
'Toho prcka jsem u večeře neviděl.'
Pořád se na mě jen díval a pak prudce zatáhl závěs.
'Divný kluk, ale je u nich vůbec něco normálního?'

*** Utukk (Souta Fukai)

„Utukku, co se opravdu stalo?“ zeptal se mě Titi. Sundaval mi obvazy a osobně kontroloval rány.
„Potkal jsem jednu potvoru, co zapomněla umřít.“
„Nekromancie?“ Cresil ještě víc natáhl krk.
„Spíš mě překvapuje, že se tu už neobjevili dřív.“ Cassiel upil trochu nahořklého čaje.
„Sedm let, ne?“ povzdechl si Titi. Pro lidi je to dlouhá doba, ale pro nás démony a anděli je to jen chvilka. Pro mě to bylo hotové peklo. Cassiel i Titi si rychle našli svá zaměstnání, já se však toulal od jedné práce k druhé. Svoji současnou práci mám rád, ale … občas si přeji, abych tam tenkrát zemřel. Mohl jsem se zbavit všech starostí a věčně odpočívat.
Titi mnou jemně zatřásl a Cassiela jsem zahlédl, jak dává nohu dolů a tváří se kysele. Bylo mu zabráněno si udělat radost mě přivézt zpátky sem. Trochu jsem se uculil.
„Vypadalo to jako pes a byl jen jeden. Naštěstí, jinak bych to nezvládl. Před lidmi jsem ho zamaskoval iluzí, ale rozbory DNA bych tím neošálil. Zařídil jsem malou nehodu, nikomu se nic nestalo, ale auto jsem nechal vybuchnout. Teď z těch zbytků není nic víc než pár škvarků.“
„Doufám, že si toho nikdo nevšiml, jinak budeme mít na krku nějaké pitomé lovce démonů.“ řekl Cresil a zhoupl se v sedu.
„Svoji přítomnost jsem zamaskoval. Žádný lovec mě nemůže vystopovat zpátky. Domů jsem šel přes všechny zadní dvorky ve městě.“
„Hmm … “ Cassiel neobvykle mlčel.

*** Cassiel (Yamato Daichi)

Byla už skoro půlnoc, ale pořád jsem nechtěl jít spát.
'To se už v pekle ustálila situace a teď se nás snaží někdo zlikvidovat? Přeci jen jsem býval vládcem, byť jen na krátko.' Tentokrát jsem v nízké a tlusté skleničce honil whisky. Postavil jsem ji na stolek, vzal si kabát a šel se projít. Nohy mě nesly ulicemi a uličkami, až jsem došel do starší části města. Ulice tu byly o něco užší a většinou šlo o jednosměrky. U nohou se mi občas valil dým z kanálů. Každé město má svoji odvrácenou tvář. Opřel jsem se o jednu stěnu a zapálil si cigaretu.
Nejlépe mi chutnají, když si je můžu vychutnat v temných koutech, tak jako teď. K uším mi dolehly zvuky honičky, nadávek a škobrtání nohou. Ani temné kouty už nejsou, to co bývaly. Vybral jsem si blbý flek, těsně u rohu ještě menší ulice, než ve které jsem stál, se mihl okolo mě stín. Jeden druhému jsme se podívali do očí.
„Ryo?“ nevěřil jsem vlastním očím. Z uličky vyběhli další tři chlapy a první z nich Rya svalil na zem a nevybraně ho kopl mezi žebra.
„Ty jeden zasranej zkurvysyne!“
Ten s cigárem v hubě, ke mně přistoupil a strčil mi do náprsní kapsy kabátu několik bankovek.
„Máme to ale krásný večer, co, sousede?“
Usmál jsem se.
„A bude ještě lepší.“ Kopl jsem ho do brady, až ve vzduchu udělal kotrmelec a při pádu na zem si vyrazil ještě další zuby. Druhý nejbližší idiot skončil s mojí patou v jeho žaludku. Třetí měl jen čas vytáhnout pistoli a pak už potkal matičku zemi. Ryo ležel na zemi a třásl se bolestí.
Jeho huhlání jsem nevěnoval pozornost a zvedl ho na nohy. Táhl jsem ho uličkou. Měl pořádnou horečku.

„Nech mě … Chytnou tě taky … “
„Tak to každý může zkusit jen jednou.“
„Sledují mně … “
„Takže tě napíchly? Kde?“
Ryo secvakl zuby. Z jeho chůze jsem si snadno zrekonstruoval jeho nedávný zážitek. Zastavil jsem a jemně mu sundal kalhoty až ke kolenům. Okolo pasu měl černý pásek spojený tenkými kusy kůže a okolo mužství další tři podobné kroužky. Byly nadupané technologií a přesto tenké. Na každém pruhu blikalo červené světýlko.
„Když to zkusím sundat … dostanu elektrickou ránu. Není to silný … ale … nemůžu se pak asi hodinu hýbat … “
Začínal jsem litovat toho, že jsem těm chlapíkům nevěnoval lepší péči.
„Hned to sundám.“
„Poč-“ Umlčel jsem ho polibkem. Hned jsem cítil, jak se mi poddává. Neměl už vůbec žádnou sílu vzdorovat. Levou rukou jsem ho přidržoval, aby se mi nesesunul a pravou jsem přejížděl po pásku. Ruka mi postupně od konečku prstů až k zápěstí zčernala. Bylo načase využít můj nově naučený trik. Prokletí, které dlouho požíralo Kasdeyovu životní sílu, jsem se naučil dobře ovládat.
Drápky jsem těsně nad koženým pásem přejížděl a nechal ho stárnout. Elektronika rychle odcházela a kůže se rozpadala. To samé jsem opakoval se zbytkem. Na zem se sesunul prskající kus čehosi. Pustil jsem Rya.
„Co jsi … ?“
„Mlč a spi.“ Ryova víčka poklesla a zhroutil se mi do náručí.
'Neboj Ryu, ať to byl kdokoliv, mě neunikne.'