Pozemská válka – 4 – První krok

*** Ryo

V obývacím pokoji jsem měl provizorní pokoj. Spal jsem na gauči a věci si vybalil do přilehlých skřínek. Pořád jsem nevěřil tomu, že mě k tomu donutil. To mu všechno vážně bylo jedno? Zatřásl jsem hlavou. Nechtěl jsem na dnešek vzpomínat.
Jen jsem seděl v křesle a četl si knížku, která mi padla pod ruku. Bylo to o výchově dětí. Vlastně ani nevím, proč jsem ji neodložil a nevzal si jinou. Možná jsem jen chtěl vědět, jak má vypadat správné dětství, nebo aspoň ta část o kterou jsem přišel. Kousl jsem se do rtu, zavřel knížku, odložil ji a napil se čaje.

Na večeři tu byl další host, kluk z vyšší střední školy. Očividně Yuudaiův kamarád. Nepřipadal jsem si pak tak navíc. Jedna věc mi však trošku dělala starosti. Makoto Hamasaki nesl do druhého patra podnos s jídlem, proč ten dotyční nechodí dolů a kdo to je? Nechce se mi do toho strkat nos, není to můj problém.
Do místnosti vhopsal ten bezoký králík. Mutant je opravdu výstižné slovo, divnějšího králíka jsem neviděl. Byl tak trochu odporný… možná prostě jen hodně neobvyklý. Prostě jsem se v jeho přítomnosti necítil dobře, jako by mě pořád propaloval pohledem. Zase mě pozoroval, jestli čeká mrkev, může na ni zapomenout, dostal ji před deseti minutami.
Radši jsem se schoval za knížkou. Celý dům byl už hodinu pohroužen v nočním tichu. Nervózně jsem zavrtěl prsty u nohou. Zaslechl jsem kroky. To musí být odchytová služba. Jen ať si ho odnese, já na to zvíře ani nesáhnu. Soustředěně jsem otočil stránku. Hlavně vypadat začteně. Minuly minuty, ale žádné jiné zvuky jsem už nezaslechl. Nadzvedl jsem zrak nad okraj knížky a uviděl malého chlapce.

Překvapením jsem knížku položil na klín. Mohlo mu být okolo šesti let. Krátké zatočené vlasy, podivně fialové oči a zvláštní zamyšlený výraz, který u jeho věkové kategorie rozhodně nečekáte.
'Je to on, komu nesl jídlo? Možná je jen nemocný.'
„Ahoj.“ nervózně jsem ho pozdravil, ale ani se nehnul. V náručí držel toho králíka.
„Jak se jmenuješ? Já jsem Ryo.“
Konverzace zamrzla na absolutní nule.
'Co s tím prckem je?'
„Nenávidíš bolest?“
„Eh … No, nikdo ji nemá rád, protože … no, bolí … je nepříjemná.“ trapně jsem koktal blbosti.
„Tak se k Daichimu nepřibližuj!“ řekl to tak chladně, že jsem se nezmohl na otázku.
Zmizel ve dveřích a po schodech nahoru do svého pokoje. Jen jsem za ním zíral a říkal si, co to mělo znamenat? Radši jsem zatřásl hlavou, zhasl a šel spát.
'Co mi tím chtěl říct?' Zamyslel jsem se.
'Bože! Neříkejte mi, že TO všechno viděl? Myslí si snad, že jsem vetřelec? Miluje snad Daichiho?' Prudce jsem se posadil.
'To není možný!'
Stydlivý chlapec vzhlíží k dospělému muži, vzoru jeho života a teď se u něj objeví konkurence.
'Ne, to je pitomost … pi-to-mo-st.' opakoval jsem si v duchu.
Hej, Daichi, nemáš náhodou tak zhruba šestiletého milence?
'Co je to za pitomou otázku!?'
Divoce jsem se drbal ve vlasech.

„Nechceš mi tím doufám naznačit, že máš blechy?“ zeptal se Daichi, co mi stál u gauče jak sup nad plným stolem božského žrádla. Přidušeně jsem vykřikl, poskočil a skončil na zemi.
„Ty nespíš? Co tu děláš?“
„Starý býk kontroluje svá telátka.“
Jen jsem si vztekle odfrkl.
„Nemůžeš spát na gauči?“ zeptal se.
„To mi nevadí!“ Zvedl jsem se a znovu si lehl. Byl jsem ale nervózní, jak na mě pořád zíral. Do tváře jsem mu pořádně neviděl, a ani nevím jestli to i chci.
„Můžeš na mě přestat zírat?“
„Dobrou.“
„Dobrou.“ odpověděl jsem, než jsem se zachumlal víc do deky.

*** Famiel

„Tohle je první várka?“ zeptal jsem se pokřivené postavy v otrhaných a umaštěných šatech. Byl to starý démon bez démonické síly, ale s mozkem jako nikdo jiný.
„Ano, lorde Famieli.“ Popošel blíže ke skleněným baňkám a pohladil si holou hlavu a olízl popraskané rty dlouhým jazykem.
„Jsou to ještě prototypy, ale už teď dokáží splnit své úkoly bezchybně.“ Skřehotavě se zasmál.
„To doufám.“ zavrčel jsem. Tohohle tvora jsem nesnášel, ale jeho mozek byl užitečný.
„Co přesně umí? Nechci zjistit, že ušetření tvé plesnivé kůže přišlo vniveč!“
„To ne, lorde Famieli.“ zamnul kostěnýma rukama. „Do mozku se jim implantuje jejich úkol. Ničeho jiného si nebudou všímat. Nemají emoce, ani rozumové myšlení. Pouze instinkt zabíjet.“
„Postav mezi něj a oběť nezničitelnou zeď a on se umlátí k smrti? To není zrovna moc povzbudivé.“
„Nebuďte unáhlený, lorde Famieli. Takto hloupí nejsou. Možná nedokáží řešit hlavolamy, ale umí se přizpůsobit situaci. Pokud jejich mozek vyhodnotí, že překážku nelze zničit, najde si jinou cestu, počká, nebo změní taktiku boje.
To samé platí, pokud se do boje bude někdo plést. Hlavní prioritu má však vždy jeho kořist.“
„Hmm … to už zní zajímavěji.“
„To ano, ale mnohem zajímavější bude, je vidět v akci.“ Šišlavě se zasmál a přistoupil ke složitému přístroji. Nad ním se objevila obrazovka a ukázala podzemní prostor nějaké komory. Měla jen holé zdi a dva otvory.

„Toto je cvičiště, zde testuji své výtvory. Mám pro vás však jen záznam výběrového testu těchto pěti vojáků. Jsem si však jist, že budete spokojen.“
Na obrazovce se spustil záznam. Do místnosti se nahrnuly dvě armády speciálních vojáků. Rudá křídla, velmi tmavé kůže, různě dlouhé rozježené vlasy tmavých barev, drápy, ocasy a dlouhé zuby. Chvilinku jen tak stáli a pak se spustil masakr.
„Naprogramoval jsem je tak, aby jedna skupina bojovala s tou druhou, ale ne mezi sebou a bez jakékoliv spolupráce. Výběr kandidátů probíhá tedy přirozeně.“
Místnost byla brzo plná krve, vnitřností a urvaných končetin. Vše jsem se zájmem sledoval. Tohle byly vojáci budoucnosti, kteří zajistí nebi nekonečnou slávu a nadvládu. Boj se blížil ke konci, každá strana měla okolo deseti členů. Najednou se z levých dveří vyřítil další super voják a udělal s mnoha vojáky rychlý proces. Během chvilky se bojiště uklidnilo a z každé strany zůstaly jen dva.
Ti ustupovali a nově příchozí si je přeměřoval. Dřív než však mohl zaútočit, lapil ho bezpečnostní systém do energetické sítě. Záznam se zastavil.
„Tohle nevypadalo … plánovaně.“
Skřetí démon se uklonil.
„Ach, no … to opravdu nebylo plánované. Původně jsem vojáků chtěl nechat deset, ale … “ bezmocně rozhodil rukama.
„Takže to udělal tenhle?“ Přistoupil jsem k baňce úplně na kraji, kde byl svinutý v klubíčku. Všichni ostatní se ve vodě volně vznášeli.

„Ano, vůči všem narkotikům i zraněním je mnohem více odolný než ostatní. “
„Takže máte jen jeden funkční exemplář?“ Podrážděně jsem si ho prohlédl.
„To ne, zbývající čtyři splňují vaše požadavky, tento je … jiný. Divočejší a těžko kontrolovatelný. Implantovanou misi poslouchá jen po omezenou dobu, pak divočí a ničí vše kolem sebe. Jeho chování už studuji několik let, ale stále jsem nenašel důvod této … zdráhám se říct chyby.“
„Nemám zájem o vadné zboží.“
„Ne, lorde Famieli, tak to není. On není vadný, je jen … vyspělejší.“
„Pro své vlastní dobro doufej, že máš dobré vysvětlení.“ Ten vědátor začínal mít nějak moc vlastní vůle.
„To, že neudrží dlouho svoji misi, je nepříjemné, ale jeho ostatní vlastnosti jsou všem ostatním nadřazené. Nejúchvatnější na tom je, že býval tím nejslabším ve skupině. Když jsem ho posílal na likvidaci, byl to on, kdo stál na hromadě mrtvol. Byl to prakticky on, kdo je všechny zabil.
Tehdy to nebylo jeho silou, ale mrštností a vyšší inteligencí. Dokázal své soupeře dostat do nevýhodné polohy a pak udeřil. Sám jsem nemohl věřit svým očím a od toho okamžiku se jeho evoluce jen zrychlovala.“
„K čemu je voják, který neumí splnit svůj úkol?“
„Chápu, ale to s dostatečným počtem dat mohu napravit. Navíc misi lze časově omezit, což dělám v jeho případě. Potřebuji udělat už jen pár testů a získat praktická data a bude to nejlepší voják!“
Zaskřípal jsem zuby.
„Dobře, ale pospěš si, má trpělivost je také omezená.“
„Moc vám děkuji, lorde Famieli.“
Ukláněl se mi, zatímco jsem odcházel z jeho obludné laboratoře skryté hluboko v Mezisvětě.

*** Titivillus (Makoto Hamasaki)

Ráno jsem jako vždy odešel do školky. Na nebi se rýsovaly mraky a cítil jsem, že k večeru bude nejspíš pršet. S kolegyněmi jsem se přivítal s úsměvem. Miluji tuhle práci s dětmi, hlavně s těmi nejmenšími. Moje třída je plná čertíků, kteří neustále vyžadují pozornost a něco nového. Hrajeme spolu hry, zpíváme, zkoumáme, stavíme, vyprávíme si příběhy a pořád se mě ptají, kdy si budu brát tu hezkou paní učitelku.
Neustále jsem jim to rozmlouval a měnil rychle témata. Jenže tyhle malé potvůrky dokázaly být neobvykle bystré. Když jsem je konečně uložil ke spánku, měl jsem čas na přemýšlení.
'Není to tak, že bych ji neměl rád. Nemůže to nikdy fungovat.'
Jsem sefiros, umělé stvoření. Poloviční anděl a poloviční démon. Mám tři páry černých křídel, ale bílé vlasy a oči. Ovládám zatím neznámé síly, ale cítím, že blížím se k jejich objevení. Když zavřu oči a vyprázdním mysl, vidím plameny, mnoho plamínků různých barev, velikostí a tvarů. Dokážu se mezi nim procházet a když se k nim přiblížím, cítím jejich emoce.

Občas mě to děsí. Mám strach se těch plamínků dotknout. Nevím, co by se mohlo stát. Podíval jsem se na plameny dětí. Byly tak čisté a malé, jemně plápolaly, jak nikoho z nich netrápil ošklivý sen. Jemně jsem natáhl pomyslnou ruku k nejbližšímu. Bylo by tak snadné ten plamínek uhasit.
Prudce jsem sebou trhl a vyskočil ze židle. Knížka z klína spadla na zem a otevřela se na stránce s bubákem. Prudce jsem oddechoval a rychle všechny děti zkontroloval. Nic zvláštního jsem na nich nepozoroval. Jen jedna holčička zamumlala ze spánku.
'Co jsem to … Co jsem to skoro udělal?!'
Zvedal se mi ze sebe samotnému žaludek. Já vážně … Vážně jsem to málem udělal. Musel jsem na toaletu a pořádně si tam umýt obličej.

*** Azrael

'Pitomej Serafiel, posílat mě na pozorovací misi!'
Kráčel jsem ulicí a na boku kalhot mi zvonil řetěz. Aspoň, že mi nekecal do oblečení. Kožené kalhoty, boty s vyšší podrážkou a vojenského vzhledu, koženou vestu a také kožené rukavice bez prstů s nýty na kloubech. Lidi se mi na ulici vyhýbali, přesně tak jak to mám rád. Kdo se mi znelíbí, tomu rozmlátím ksicht.
V kapse mi zapípal mobil.
„Eh?“
„Slyším, že už jsi dorazil, Azi.“ řekl Kamuel a urovnal si mikrofón na sluchátkách. Seděl v křesle a sledoval holografickou mapu Japonska.
„Co chceš?“
„Jen ti chci připomenout, že máš pouze pozorovat a zdržet se veškeré akce.“
„Jo, jo, je mi to jasný. Nemusíte mi to pořád mlátit o hlavu.“
„Také mám pro tebe zajímavou novinku.“
„Začali dávat reprízu tvé oblíbené telenovely?“
Když byl Azrael naštvaný, dokázal být značně kousavý.

„To bych s tebou neztrácel čas, ale ladil satelit.“ Propletl mezi prsty dlouhý pramen předních vlasů, které měl jinak na krátko a rozježené. Prsty druhé ťukal do neméně holografické klávesnice a na obrazovce se otevřelo množství panelů.
„Moji agenti sto kilometrů od tvé pozice nalezli velmi době maskovanou mrtvolu nekromatického tvora.“
„Oh, tenhle kanál rád ladím.“
„Zatím nevím, kdo ji vytvořil, ani kdo ji zabil, ale můžeme předpokládat, že to má co dělat s Cassielem a syn.“
Hodně široce jsem se ušklíbl, až lidé přede mnou uskakovali.
„Gíííííí~~“
„Neškleb se, zůstane ti to.“
„Určitě toho víš víc, nenapínej, vždyť jsem ani nevylezl z pračky.“
„Na mobil jsem ti poslal lokalitu místa nálezu. Ten, kdo to udělal, rozhodně nebyl amatér. Nebýt u té nehody náhodou, tak bychom ji nenašli.“
„Fajn, letím tam!“
„Bezpečně přistaň.“

*** Kamuel

Přerušil jsem spojení a opřel se do pohodlného polohovacího křesla. Ta mrtvola byla jistě dílo démona. Začínají usilovat o nadvládu nad lidským světem? Situace se u nich přeci nemohla tak rychle uklidnit. Podle posledních zpráv tam teď existovala stovka různých územích. Nemohli být na veliký útok dostatečně organizovaní.
Na obrazovce se u objevila tvář mé sličné sekretářky.
„Lorde Kamueli, je zde mistr Rafael. Mám jej pustit dovnitř?“
„Ano, již ho očekávám.“
Tvář zmizela a za chvilku do tmavé místnosti vstoupil Rafael.
„Hádám, že znám důvod tvé návštěvy. Jistě je o tom, o čem jsme se nedávno bavili, že?“ Na své židli jsem se mírně pootočil.
„Ano, lorde Kamueli.“ Vyšší archanděl se uklonil.
„Jsi si tedy jistý, že Cherubín Famiel usiluje o získání Lucifarových křídel?“
„Osobně jsem o tom přesvědčen.“
„Jsi tedy ochoten přijmout následky svého činu? Ztráta křídel bude to nejmenší, co tě může potkat.“
Látku zašustila, jak si klekl a řekl:
„Jsem si velmi dobře vědom, že pokud se mýlím, že mě stihne tvrdý trest. Avšak mnoho událostí a chování lorda Famiela k tomuto cíli směřují. Dávám v sázku vlastní existenci, nebojím se ji prohrát, bojím se, že pokud nebude něco učiněn, že se něco strašného stane.“
„Chceš být cherubínem?“

„Ah … Já … Stal jsem se vyšším archandělem teprve nedávno, nemohu na tak vysoké místo vzhlížet.“
„Ale nevadilo by ti to, ne?“
„Pokud by mně vyšší andělé uznali za vhodného … musel bych odmítnout.“
„Eh … ?“
„Nepřipadám si na tak veliký úkol dostatečně připraven.“
Spráskl jsem ruce, vesele jimi zamnul a zvolal:
„Jackpot! Řekni, co víš a dáme to dohromady.“
„Lorde … !“
„Kamuel … Říkej mi Kamuel, tituly mně nikdy moc nezajímali, ale musím ho kvůli svému postavení mít.“
Pomalu se postavil.
„Pojď blíž, nekoušu. Jen datluji.“
„Není mi hodno hledět do tváře lorda serafína.“
„Vy mladí jste kostnatější než Seřík.“
„Pane … ?“
„Takhle s Azraelem říkáme Serafielovi, když nás zrovna neslyší.“ Zamával jsem na něj rukou a přivolal ho k sobě. V odrazu jsem viděl, jak se uklonil a přistoupil ke mně. Poposadil jsem si brýle na nose a pustil se do práce. Že má Famiel vedlejší agendu, jsem už pár desítek let tušil, ale že by opravdu šel po Lucifarových křídlech … s tím jsem nepočítal, a proto mě to tolik zajímalo.

*** Ryo

Na obědě jsem byl venku … s Daichim. Nespouštěl mě z očí ani na okamžik. Ani na záchod jsem nemohl jít sám. Měl jsem chuť skočit z mostu. Nejspíš by mě však chytil. Sakra. Nenávidím ho. Nenávidím ho proto, že je, že dýchá, že mluví, že TO viděl, že TO udělal, že TO … Začínal jsem zase bláznit. Můj život byla jedna velká k***a, ale teď to bylo mnohem horší.
Předtím to bylo aspoň jednoduché … nebo aspoň předvídatelné, ale teď. Do všeho se začal plést. Ta noc … Myslel jsem si, že jsem unikl minulosti, ale … nešlo to, nezáleželo na tom, kam uteču, vždycky si mě najde. Zaklonil jsem hlavu a roztáhl se na lavičce v parku.
Něco mě najednou zastudilo v rozkroku. Vyděšeně jsem vykřikl a ohnal se rukou. Přede mnou stál rozzářený Daichi s vychlazenými plechovkami.
„Dáš si?“
Vztekle jsem mu plechovku vyrval z ruky. Otočil jsem se od něj, otevřel ji a skončil zahalený v hoře pěny. Rukou jsem se utíral a snažil se vymyslet ten nejbolestivější způsob smrti v lidské historii. Nabízený kapesník jsem ignoroval. Otevřel svoji plechovku a nabídl mi ji. Jen jsem sykl a upil ze své. Naštěstí to byla jen sodovka a na sluníčku uschnu.
„Něco tě žere?“
Neměl jsem náladu odpovídat.
„Nedělej ze včerejška takovou vědu.“
Promáčkl jsem plechovku.
„Co ty můžeš vědět?“
„To, co mi sám řekneš?“
„Ti chlapy po mně půjdou. Ještě se mnou neskončili.“ Snažil jsem se znít nevzrušeně.
„S tím počítám.“

„Vůbec mě neznáš.“ Začínal jsem být nervózní a dost se mi to příčilo.
„Mám to zapotřebí?“ Zapálil si cigaretu.
„Tvým spolubydlícím to určitě ukradené nebude.“
„O ně si starosti nedělej. Pokud na ně něco zkusí, skončí hůř než ti předtím.“
„Ty to pořád nechápeš. Je jedno kolik patolízalů pošleš k zemi, stejně tě dostanou.“
„Že na počtu nezáleží? Vyznávám teorii, že čím víc má číslo číslic, tím víc je sexy.“ Spokojeně vyfoukl cigaretový kouř.
Unaveně jsem svěsil hlavu.
„Vím, že je těžké někomu věřit, šance zrady je dost vysoká.“
„Jak to můžeš vědět? Vždyť máš tolik přátel.“
„Všichni ti přátelé bývali … dá se říci nepřáteli. S Titi- ehm, Hamasakim jsme se dokonce nenáviděli.“
„S ním?“
Jeho neustále usměvavou tvář jsem si nedokázal představit zkroucenou hněvem.
„Jo, přesně s ním.“ Shodil z cigarety přebývající popílek.

*** Takeshi Tsukino

Seděl jsem v lavici a vyhlížel poslední zvonění dne. Všechno začínalo být divnější a divnější. V žaludku jsem měl sakra divný pocit, tušení něčeho zlého. Normálně o své druhé půlce nevím, ale teď jsem mohl říct, že se strašně bojí. Nic takového se nikdy nestalo. Nikdy jsem necítil jeho emoce a on nemohl cítit ty moje, ne?
„Hej, Tsukino.“ řekl můj spolužák, jen co učitel zmizel ze třídy.
„Co je?“ Otráveně jsem si balil aktovku.
„Slyšel jsem, že se kamarádíš s Černou rukou démona. Je to pravda?“
Zamnul jsem rty.
„Jo, je. A co jako?“ zeptal jsem se naštvaně. Zvedl jsem se a zadíval se mu do očí.
„Já jen jestli fakt chcete ovládnout město … tak jsem to slyšel!“ Udělal několik kroků dozadu.
„Ovládnout město?“ zamyslel jsem se a uviděl jeho znuděnou tvář. Většinu lidí by to nadchlo, ale on by to nejspíše považoval za otravnost.
„Nemám zájem, kdo by taky chtěl něco tak zaprášeného?“ S vykuleným „Eh?“ jsem je nechal za sebou.
Před školou jsem Yuudaie neviděl, tak jsem se opřel o zeď a čekal na něj.
'Proč na něj vlastně čekám? Je to fakt můj kámoš?'
Jediný komu jsem kdy mohl věřit, bylo mé druhé já. I když jsme jeden druhého neznali, neměli jsme chuť se o tom druhém šířit.
'Přijal mě tak, jak jsem.'

*** Ryo

„Cože?!“ zakřičel jsem do mobilu.
„Ale ano.“ odpověděl ledový hlas na telefonu.
„Ne, to ne … “
„Pokud nechceš, aby se něco špatného stalo, tak přijď na zítra večer TO místo.“ Druhý na konci linky zavěsil a nechal mě s pípajícím mobilem v ruce stát.
Nechtěl jsem tomu věřit. Tohle se nemělo stát! Tohle jsem nechtěl!
'Je to přesně tak, jak jsem předvídal. … Nemůžu utéct.'
Ohlédl jsem se za Daichim, který kupoval hamburgery ke svačině. Nemohl mě slyšet, ale jen co se otočí, uvidí moji tvář a určitě ho to napadne. Z nějakého důvodu dokázal být občas velmi všímavý.
'Kruci. Co mám dělat?'
Otočil se a zamířil ke mně.
'Nejdůležitější je udělat první krok, pak jde všechno samo.'
Udělal jsem ho a opravdu jsem se k zemi skácel s minimální asistencí.
„Aúú!!“ Válel jsem se na zemi a držel si hlavu. Ukázkovější políbení matičky zemi se nikomu ještě nepovedlo. Daichi se dusil smíchy a pak se rozesmál na celý park.
„Ty jsi vážně tele!“
Nevrle jsem se vrátil na lavičku a zavázal si tkaničku, která vše způsobila … která mě zachránila před jeho pátravým pohledem. Zaraženost tedy nemusela být vůbec hraná. Mohl jsem v klidu jíst, zatímco on to bude brát jako tvrdohlavé mlčení kvůli mému pádu.
'Zítra večer … zítra … '

*** Titivillus (Makoto Hamasaki)

Z mojí třídy odešlo poslední dítě, ulevilo se mi. Netušil jsem, co bych udělal, kdyby tu zůstávali přes noc. Vyřídil jsem nutné papíry a šel dřív domů. Kolegyním jsem se vymluvil na menší nevolnost, což vlastně nebyla lež. Rychle jsem mířil domů. Auto jsem nechal na školním parkovišti, za volant jsem si netroufal sednout.
'Co to se mnou bylo?'
Byl jsem zmatený a vyděšený.
'Jak jsem na to vůbec mohl pomyslet?'
Bylo to kvůli mé démonické části? Té části, která dokáže zabíjet jen z čirého potěšení?
Musel jsem se zastavit a sednout si. Na přípravu večeře jsem mohl zapomenout, vůbec jsem se na nic necítil. Seděl jsem na zastávce autobusu a nechával jeden za druhým kolem projíždět. Lidé si mě zvědavě prohlíželi, ale nepřibližovali se. Tahle vlastnost se mi na nich nikdy příliš nelíbila, ale dokázal jsem ji v současné chvíli ocenit.
Po dvaceti minutách jsem se zvedl a pokračoval v cestě. Radši jsem zahnul do vedlejší uličky a šel domů přes méně okrasnou část města. Je krásné, jak taková místa existují všude. Míjel jsem pohledy opilců a vyhnanců společnosti. Cháska se kterou si nikdo nechce nic začínat. Působil jsem tu jak pěst na oko.
„Hej, fešáku, nemáš pár drobných? Vypadli mi do kanálu.“ za mými zády se objevil další chlapík a z boku také. Byl jsem prakticky obklíčen. Měl jsem dvě možnosti. Bojovat s nimi a nebo jim dát své peníze. Ani jedna z možností se mi příliš nezamlouvala, ale když jsem sem vstoupil, koledoval jsem si o to.
„Copak? Zdřevěněl ti jazyk?“

„Možná si nadělal do kalhot?“ Muži se dali do hlasitého smíchu. Využil jsem svoji šanci a proklouzl jejich děravým obklíčením.
„Hej, kam ten bastard zmizel?“ Schoval jsem se na střechu nedaleké nízké budovy. Chudinská čtvrť je plná překvapení a skrýší. Šel jsem si dál svojí cestou a někde v popelnici jsem vyhrabal starý plášť a kšiltovku. Trošku jsem se tím zamaskoval, ale pochybuji, že někoho lepšího obalamutím.
„Bohatý pane, nemáte nějaké drobné?“ přistoupilo ke mně dítě.
„Jak víš, že jsem bohatý?“
„Máte moc hezké boty.“ Podíval jsem se dolů a moje bílé boty do té špíny okolo přímo svítily.
„Dostal jsi mně.“ Veselému úsměvu jsem se neubránil. Vytáhl jsem peněženku a vzal bankovku.
„Vezmi si ji, ale slib mi, že ji dobře využiješ.“
„Slibuji.“ řeklo dítě bez meškání.
„Já vím, dokážu říct, že svůj slib splníš.“ Pohladil jsem chlapce po vlasech a šel dál. Vzácná dětská upřímnost v království bahna. Navzdory svému prostředí, nebylo dítě ještě tolik skažené.
Netrvalo to ani pět minut a už jsem narazil na další skupinku otrapů. Musím však podotknout, že jsem se už cítil o poznání lépe, než předtím.
„Ztratil jsem peněženku a potřebuji zavolat mamince. Jistě pomůžeš bližnímu svému.“
Jen jsem si povzdechl. Proč jsem nešel po hlavní třídě? Cukl jsem sebou. Něco tu bylo jinak, a tím nemyslím jiný smrad z kanálu. Nevšímal jsem si jejich pošklebků a prohledával okolí. Kde to může být? Je to blízko? Rozhlížel jsem se kolem.

Nevrle do mě strčili.
„Hele, ty … !“
„Vypadněte.“
„Eh? Chceš si s námi zahrávat?“
„Vypadněte!“ Stačilo na to slovo dát větší důraz, a už jim nabíhala husí kůže. Využil jsem jejich nerozhodnosti a utekl. Doufal jsem, že pokud budu vysílat trochu démonické síly, že nekromatický pes půjde po mně. Taky to zabralo. Zavětřil mě.
'Výborně. Musím ho odlákat dost daleko od lidí.' Uličky však byly lidí neobvykle plné. Většina z nich mě viděla jako kořist, ale sama se jí mohla snadno stát. Do nosu mě uhodil pach hniloby.
'Kanál!'
Holýma rukama jsem vyrval poklop a skočil dovnitř. Moje krásně udržované boty jen úpěnlivě zabublaly, jak jsem skočil do vody. Kšiltovka mi spadla do bláta, ale nenamáhal jsem se ji zvednout.
'No, myslím, že jednou za století si mohu dovolit se ušpinit.'
Jedno je však jisté, až někoho budu za špínu peskovat, budou mi tohle připomínat. Za zády mi zapískala krysa a odcupitala pryč. Moudré řešení, pes se totiž blížil. Dal jsem se na další útěk. Tenhle prostor byl pořád malý a navíc jsem byl pod otevřeným poklopem, bylo by dost blbé, kdyby sem nakoukl nějaký zvědavec.
Z tohohle se rozhodně čistý nedostanu. Zastavil jsem se. Prostor kolem mě nebyl o moc větší, ale snad dost daleko od lidí. Nikoho jsem poblíž necítil, jen toho psa. Nehnal se proti mně, ale čekal a pomalu se posouval dopředu. Nejspíš už slyšel o svém kolegovy. To je u nekromancie také problém.

Vždy existují dva svitky – jeden v mrtvole a druhý u nekromata, který do nich vkládá energii. Jakmile mrtvola zemře, svitek zešedne a uchová vzpomínky té zombí. Ty lze pak snadno přesunout do ostatních tvorů a neustále je tak zlepšovat. Boj s více zombíemi je tedy velmi riskantní i z tohoto důvodu.
'Kdo je může posílat? Jsou to démoni? Který rod?' Myslím, že na tyhle otázky je ještě dost času později. Pes stanul přede mnou. Od Utukkova popisu se příliš nelišil, snad jen byl o něco větší a měl zahnuté rohy. Stará klasika nikdy nezemře. Jaké mám možnosti? Moc jich není. S křídly se sem pořádně nevejdu, nemluvě o tom, že budu jasnější než maják. Zbraň z peří tedy nebude to pravé.
Přikolíkovat ho taky nebude snadné, když je všechno kolem napůl shnilé. I když … tamhle ta ocelová tyč vypadá lákavě. Skočil po mně a já skočil po tyči. Délka okolo sedmdesáti centimetrů, to by snad mohlo na chvíli stačit. Možná tak tři vteřiny, než mi ji u rukou urafl. Vrhl se mi po krku a já mu zbytek tyče vrazil do chřtánu.
Oba jsme se svalili na zem. Tenhle oblek můžu definitivně odepsat. Skousl až zapraskaly kosti, naštěstí jen ty jeho a prorazil si čelist. Hrot mu trčel zprostřed čumáku jako nějaký roh. Skočil do boku a pak po mně. Mrštil jsem starým kabátem a na chvilku ho oslepil. Získám tím chvilinku času, ale ne moc. V botách i pod nimi mi nechutně čvachtalo bláto a voda.
'Něco ostrého! Potřebuji něco ostrého! … Domácí večeře za kudlu!'
Teď není čas na pokroucené fráze starých králů. Pes mi byl zase v patách a vlálo za ním pár cárů látky.

'Vždyť můžu něco udělat!' Plamínky … mohl bych uhasit jeho plamen. Při té myšlence se mi zvedl žaludek. Ale jinou možnost jsem nejspíš neměl, pokud jsem se s ním nechtěl honit do soudného dne. Soustředil jsem se a bylo mi zvláštní, že jsem při hledání nikdy nevyzařoval démonickou energii, třebaže jsem ji používal. Nejdřív přišla tma, ticho a pak malá mihotavá světýlka. Většina patřila lidem na povrchu. Cítil jsem jejich emoce. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Potřeboval jsem jeden plamínek.
Jen ten jeden. Tyhle jsou moc světlé a velké. Potřebuji malý a ponurý. Tady je! Byl opravdu maličký, skoro neviditelný. Stál za mnou a skoro mě žádal o uhašení. Mihotal se sem a tam. Natáhl jsem ruku. Ještě kousek. Měl jsem ho na dlani. Byl studený, chladil mě až do morku kostí. Roztřásl jsem se a skoro s ním ztratil kontakt. Zatnul jsem zuby a přikryl ho druhou dlaní.
Tlačil jsem, ale jako bych šel sám proti sobě. Necítil jsem ruce. Plamínek skrz ně prosvítal a krčil se. Tlačil jsem dál. Zmáčkl jsem ruce. Ticho. Plamínek zmizel a s ním i temnota kolem mě. Díval jsem se mu do očí. Seděl jsem na zemi a díval se psí zombí do očí. Jak dlouho tam mohl stát? Viděl jsem v jeho očích úlevu? Radost? Čekal, až jej konečně zabiji? Až bude vysvobozen z té bolesti?

Byla mi zima. Strašná zima, taková že jsem se nedokázal ani třást. Z úst mi stoupala pára. Celý prostor kolem mě byl zmrzlý. Tělo psa popraskalo a roztříštilo se na mnoho malých kusů ledu. Kousky se pomalu rozpadly na prach. Konec. Konečně to skončilo. Chytil jsem se za žaludek. Natáhl jsem se před sebe a zvracel, dokud jsem v sobě měl co, i pak jsem pořád chtěl zvracet.
Svalil jsem se na bok. Na zem se sneslo černé pírko.
'Křídla? Já mám křídla?'
Musela se objevit, když jsem hasil plamen. Cukl jsem jimi a snažil se je schovat. Neposlouchala mě. Namáhavě jsem se zvedl na všechny čtyři. Jednoduše vypadající úkon, mě vysál až na samé dno sil. Kroky, zaslechl jsem kroky. Opíral jsem se o stěnu a snažil se postavit. Tlačil jsem na křídla, aby se schovala, ale nic se nedělo.
„V kanále se vždycky objeví ta nejhorší pakáž.“ řekl hlas a do nosu mě udeřil cigaretový kouř. Hrát si na neviňátko nemělo cenu, ten chlap byl skrz na skrz prolezlý lovem nadpřirozených bytostí. Démoni i andělé do lidského světa přicházejí dělat čas od času potíže a tihle lidé je likvidují.
Lovci.

Pěkně blbé načasování.
„Nejsem … nepřítel … “
„Už jsem slyšel lepší hlášky.“ Z pouzdra na noze vytáhl křížence mezi brokovnicí a pistolí. Dlouhá hlaveň, stříbrný povrch a drobným písmem vyrytá modlitba. Určitě už byla pokřtěna. Pro démony jednoznačný jednosměrný lístek do náruči smrti.
„Díky za likvidaci té zombí, už jsem ji chvíli stopoval.“
„Nechci s vámi … bojovat … “
„Jasně, jasně, je mi to naprosto jasné.“ Palcem strčil do fešáckého klobouku a odhalil zelené oči a jedno nebylo normální, nebo ten planoucí kříž byla jen moderní čočka
„Jagan … ?“
„Jo, přesně tak. Dostal jsem ho k narozkám. Vedle mé Rose je to ta nejužitečnější věc na světě.“ Ironie tekla proudem.
Jagan je démonické oko, které svému nositeli umožňuje vidět skrytou podobu nadpřirozených bytostí i v lidské podobě a dává mu nadlidskou sílu i rychlost. Získat Jagan se podaří jednomu člověku z tisíce. A jen jeden ze sta nositelů ho odkáže skutečně ovládat. Všichni ostatní umírají v nepředstavitelné agónii a bolesti. Vypráví se, že Jagan požírá duše nevhodných lidí a čeká na svého pravého nositele.
„Nějaká poslední slova, padlý anděli?“
Poklesly mi nohy.
„Nechcete si o tomhle promluvit u domácí večeře?“

*** Cresil (Yuudai)

Cukl jsem sebou a otočil se, jako by na mě sáhla smrt. Nikdo však za mnou nestál.
„Co je?“ zeptal se Takeshi, se kterým jsem šel ze školy domů.
„Ale nic.“ Jen nerad jsem se otočil.
'Měl jsem pocit, jako by něco bylo s bráškou.'
Na nebi se začaly víc kupit mraky. Předpověď počasí však o dešti nic neříkala, i když ta toho neřekla hodně. Zarazil jsem volnou ruku do kapsy a mračil se. Zafoukal studený vítr. Pravá ruka mě svrběla. Tohle se mi nelíbilo. Jestli se tu teď objeví pes, budu mít po inkognitu. Pozoroval jsem kolem sebe lidi, smáli se, povídali si, někam spěchali, telefonovali … běžný denní shon.
„Co je, Yuudai? Vážně se chováš divně, většinou kolem mě skáčeš, jako bys měl křeče.“
„Jdi napřed, Takeshi. Hned tě dohoním.“ Rychle jsem utíkal pryč. Musím to najít dřív, než ono mě. Svět najednou ztmavl a ztichl. Domy, stromy, lidé, psi … celý svět zmizel a nahradily ho trosky plující ve vzduchu. Stál jsem najednou na plovoucí kamenné ploše a okolo mě byla spousta roztříštěných domů, stromů a podivné mlhy.
„Co tohle sakra je?!“ křičel Tsukino.
'Takeshi? Proč je tady?!'
„Ksssrá~!“ Veliký tvor s křídly se po Takeshim vrhl střemhlav a já měl tak tak čas k němu doskočit a strhnout ho na zem. Bylo štěstí, že jsem vyvázli jen s mou potrhanou košilí a Takeshiho rozervanou taškou.

„Co to bylo?! Kde to jsme?! Co se tu děje?!“ bombardoval mě otázkami, jen co se zvedl na lokty.
„Na to teď nemáme čas. Nejdřív to musím zabít, než to zabije nás.“
„Zabít?! Proč by nás to mělo chtít zabít? Co to je?!“ Vyšplhal se nejistě na nohy. Strach z něj unikal proudem a dělal z něj první oběť. Kdo mu to mohl vyčítat? Útočník si sedl na pokroucenou pouliční lampu a pozoroval nás červenýma očima. Postavou připomínal vysokého člověka, kůži měl tmavě šedivou a vlasy rozježené a černé. Švihal kolem sebe ocasem s bodákem na konci a létal pomocí rudých křídel.
Vyzařovala z něj neobvyklá touha zabíjet. Tohle nemohl být přirozený tvor, někdo ho vyrobil, tak jako nekromaté vyrábějí své zombí.
„Takeshi? Vidíš ten malý altánek napravo?“
„Jo.“
Vznášel se ve vzduchu a vedla k němu cesta z kamenů, kusu ulic, silnic a stromů. Opičí dráha hadr.
„Schovej se tam a nevylézej, dokud to nezabiju.“
„Schovat? To s tou příšerou chceš bojovat sám? Zešílel jsi?“
„Nejsem šílený. Já a on … to … máme něco společného.“ Sundal jsem ze sebe školní košili.
„Držel jsem to jako tajemství. S tímhle se jeden nemůže moc chlubit.“ uniklo mi ironické uchechtnutí. Nad zády se mi objevila dračí křídla a Takeshi ustoupil.
„Nech to na mě, jo, Takeshi?“ Vzlétl jsem a nechal ho za sebou. Tvor pořád čekal. Procvičil jsem si pěsti a také vyčkával. Nevěděl jsem, co umí, tak bude lepší počkat, až on ztratí trpělivost.

*** Takeshi Tsukino

Prostě jsem jen zíral. Nejdřív jsem stál na ulici a díval se, jak Yuudai najednou mizí a pak tohle. Poletující trosky, příšera, co se mě snažila zabít a Yuudai najednou není člověk, ale taky příšera. Točila se mi z toho hlava. Odmítal jsem se ale vzdát. Nebyla rvačka, kterou jsem nedokázal vyhrát. Tohle ale nebyla pouliční rvačka, tohle bylo na život a na smrt.
Rozhodl jsem se poslechnout jeho rady a utíkal jsem k altánku. Cestu tvořily porůznu položené ploché kameny, trochu jako bláznivé schody nahoru a dolu. Každé dva kroky jsem se na Yuudaie podíval. Věděl jsem o něm jen málo, a přesto jsem cítil, že mu můžu věřit. Nikomu o mé druhé polovině neřekl, nesnažil se mi podlézat, nedělal ze sebe mého poskoka … prostě mě bral tak, jak jsem byl.
Dostal jsem se až ke stromům. Pohybovaly se v kruhu a nebyly zrovna moc blízko. Hledal jsem jinou cestu, když se svět otřásl. Vrhl jsem se na kámen a pevně ho objal. Yuudai se s tou příšerou dal do boje. Naráželi do sebe a snažili se jeden druhého vážně zranit. Najednou vypadal tak jinak. Rozzářený úsměv zmizel a nahradilo ho odhodlání zabíjet. Jako by měl taky dvě osobnosti.

Radši jsem se soustředil na svoji cestu, protože svými útoky likvidovali i své okolí a nechtěl jsem, aby se mi něco rozpadlo pod nohama. Vyměřil jsem skok a skočil. Kůra stromu byla drsná, ale loupala se. Zastavil jsem se až o pahýly kořenů. Srdce se mi divoce rozbušilo. Tahle hodina tělocviku mě může stát život. Strom se líně otáčel a pomalu se přibližoval k dalšímu úseku cesty.
Budov tu bylo více a ke všem vedly takhle děravé a krkolomné cesty. Vítr tu nefoukal, ale ta mlha se dala do pohybu a proletěla blízko mě. Pohltila kus stromu a když odplula, nic z toho kusu nezbylo. Roztřásl jsem se, na tom stromě jsem mohl viset já.
„Yu... Yuu... Yuudaí!“ křičel jsem v panické hrůze.
„Nepřibližuj se k tý mlze! Je jak kyselina!“
Yuudai se po mně otočil a schytal to drápy do obličeje.
„Yuudaí!“
Mávl křídly a zvětšil vzdálenost. Mlha si ho vybrala jako svůj cíl. Zmizel mi za ní. Skočil jsem na silnici a znovu křičel jeho jméno. Mlha zmizela a ukázalo se, že jí Yuudai tak tak unikl a schytala to jen jeho pravačka. Z látky rukavice se trochu kouřilo. Úlevou se mi podlomila kolena. Tohle mi nedělalo dobře na srdce.

*** Cresil (Yuudai)

Držel jsem si třesoucí se ruku. Ta mlha byla opravdu živá a náladová. Strhl jsem zbytek rukavice a pomodlil se. Musím to skončit rychle. Vydal jsem ryk divokého zvířete a tělo mi pokryly šupiny. Kalhoty mi protrhl ocas a špičky bot prorazil drápy. Tohle mi na reklamaci neuznají. Hodil jsem po Takeshim rychlým pohledem, ta silnice nebude to nejbezpečnější místo.
„Altánek! Běž tam!“ Vrhl jsem se do útoku a srazil ho k zemi. Dřív, než narazil, se však zase dostal do vzduchu. Tsukino skutečně začal utíkat k altánku, cesta už byla jen z kusů popraskané silnice. Odrazil jsem útok a vyhnul se ocasu. Chňapl jsem po něm tesáky, kopl mě do břicha.
'Má fakt páru.'
Dal jsem se na ústup. Potřeboval jsem ho dostat daleko od Takeshiho a možná cestou něco potká. Jenže to byl šikovný letec a o nic vůbec nezavadil. Mrštil jsem proti němu stromem, Rozsekl ho v půli.
„Kšššá!“

Tohle ještě nebyl skutečný boj. Stále mě pozoroval a zkoušel. Své karty ještě nevyložil, zato už viděl moji ruku. Najednou zmizel a pak už jsem jen cítil ostrou bolest v žaludku. Rána mě odhodila dozadu a prorazil jsem několik silnic a skončil v divadle. Z rány jsem krvácel, jeho drápy zasáhly žaludek. Plival jsem krev.
'Kruci, už je tady!'
Přistál a zvedl prach. Nasál vzduch. Nemělo cenu se skrývat. Rána se mi naštěstí aspoň už částečně uzavřela, pokud mě do ní znovu netrefí, mohla by se zacelit. Na to jsem však příliš nesázel. V hlavě mi pulzovalo. Nepoužíval jsem všechnu svoji sílu, kdybych to udělal, proměnil bych se v berserka a mohl bych zabít i Tsukina.
Jinou možnost jsem ale neměl. Potřeboval jsem sílu. Uvolnil jsem se a nechal jsem temnotu ve mně růst. Zaplavila mě. Toužila po krvi a hodlala ji dostat. Zařval jsem, až v divadle popraskala skla.

*** Takeshi Tsukino

Konečně jsem pod nohama cítil nakloněný altán. Byl celý z kamene a připomínal staré řecké chrámy. Otočil jsem se za sebe, ale nikde jsem ani jednoho neviděl. Mlha se naštěstí také zdála dost daleko.
'Tohle je úplně šílené.'
Sedl jsem si na zem a opřel se o sloupky silného zábradlí. Srdce se mi už trošku uklidnilo. Štípl jsem se do tváře, ale svět nezmizel, zase jím ale otřásl řev. Přitiskl jsem se víc ke kameni. Nenáviděl jsem tuhle bezmocnost. Mohl jsem se jen skrývat a nechat to všechno na Yuudaiovi. Vypadal, ale že to snad zvládne. Musel.
Vzduchem proletěly dvě postavy. Jedna patřila příšeře a druhá Yuuimu a … byl o hodně divočejší a vzteklejší. Jako by přepnul na úplně jiný kanál. Hořela mi záda. Potil jsem se a nedostávalo se mi kyslíku. Z jejich střetů se blýskalo a odlétávaly jiskry. Třásly se mi všechny vnitřnosti. Tohle na mě bylo moc. Chtěl jsem křičet. Měl jsem ale svoji hrdost.
'Musí být něco, co můžu udělat!' Do altánku se snesla sprška dřeva, kamení a cihel. Kryl jsem se. Příšera Yuudaiovi rozsekla bok. Krev zůstávala ve vzduchu ve formě líné želatinové tekutiny. Jeho tělo přistálo na výjimečně velikém kusu silnice. Kašlal a nejspíše se probouzel z toho divokého transu.

*** Cresil (Yuudai)

Držel jsem se za bok a připadal si jako napůl vykuchaná ryba. Nebyl jsem však jediný zraněný. Z hrudi mu kapal krev a levým ramenem nemohl pořádně hýbat. Byl však pořád v lepší kondici než já. Tohle jsem podělal. Tolik jsem se berserka bál, že jsem sice mohl ovládat své tělo, ale žádnou sílu neuvolnil. Kvůli mé pitomý zabedněnosti může Takeshi umřít.
Snesl se přede mě. Dost blízko na útok, příliš daleko na náhlý protiútok. Nebyl jen divoký, ale i chytrý. Snažil jsem se postavit. Klouzal jsem po vlastní krvi.
Prásk.
Prásk.
Temný anděl sebou dvakrát cukl a vztekle zasyčel. Stáli jsme všichni tři na jedné lajně a Takeshi po něm pálil z pistole.
„Takeshi! … Arh... Vypadni!“
Tvor se vznesl a střemhlav zaútočil. Takeshi po něm pořád střílel pološílený strachy. Anděl prorazil altánek a roztrhl ho v půli. Skřípot kamene a Takeshiho křik přehlušovaly ten můj.

*** Takeshi Tsukino

Pálil jsem po té obludě z pistole, co sem přistála s nedávnou sprškou kamení. Nevím, co mě to popadlo, ale musel jsem něco udělat, nemohl jsem jen tak stát a všemu jen přihlížet. Pistole jen už naprázdno cvakala, když roztrhl altán. Skočil jsem do boku a zachránil se před kameny, ale na druhou stranu jsem padal do prázdna, pokud se cestou o něco nerozmáznu. Křičel jsem a záda jsem měl v jednom ohni.

*** Ornias

„Co tohle má být?“
Válel jsem se v prachu a sensei byla se mnou velmi nespokojená. Vedle údržby domu jsem občas procházel i jejím tréninkem. V podstatě jsem vytíral podlahu. Zvedl jsem se a setřel pramínek krve z čela. Chvilku jsem oddechoval a pak zaútočil. Sensei mě však odrazila ranou do žeber. Zalapal jsem po dechu a pokusil se o protiútok. Příliš se nevydařil.

***

Večer přišel příliš pomalu. Celý den mi kopala zadek a po dlouhé době se objevil i Gankki. Po králičím těle s tygřími pruhy na zádech měl rozeseté jizvy a škrábance. Zastřihal ušima a strčil do mě. Zamručel jsem. Na obličeji mi přistálo vědro.
„Dojdi pro vodu!“
Držel jsem si krvácející a skoro přeražený nos a radši se vzdálil. Sensei si na svůj večerní čaj potrpěla. Nejbližší voda byla v malém údolíčku, kam se lezlo přes příkré skály nahoru a dolu. Ze začátku jsem tu trávil dost času, ale teď jsem už měl svoji cestu a znal jsem terén. Nabral jsem vodu a setřel si pot z čela. Náhle jsem tu nebyl sám. Prudce jsem se otočil a připravil k útoku.
„Eh … ?“
Tělo postavy bylo modré a neustále se uvnitř vlnilo, uši to mělo dlouhé a na konci se podobaly koňským. Z čela a zezadu hlavy trčely hákovitě zahnuté rohy, které snad symbolizovaly vlasy. Celé tělo bylo víc dlouhé a protažené, než tomu bývá obvyklé. Natáhla ke mně ruku. Ucouvl jsem, ale nechovala se agresivně. Pohlédl jsem do dlaně a uviděl modravý kámen veliký jako oblázek. Světlo se v něm lámalo a vytvářelo z každého úhlu jiný obraz.
„Pro mě?“
Vodní postava však jen stála. Natáhl jsem ruku a obezřetně předmět uchopil. Prohlédl jsem si ho.
„Co to vlastně- … Hej!“ Cizinec zmizel a nezbylo po něm ani stopy. Dal jsem si tedy kámen do kapsy a radši si pospíšil s vodou

*** Cadmiel (Cassielův syn)

Seděl jsem na zemi a pozoroval Eokkiho, jak souká stébla sena. Ohlédl jsem se za sebe a uviděl modravou postavu s dlouhýma ušima. Ignoroval jsem ji. Natáhla ke mně ruku a v dlani držela červený kámen s měnivým vnitřkem. Přistoupila ke mně blíž. Nakonec jsem si kámen vzal a než jsem se na ni znovu podíval, byla pryč. Strčil jsem si kámen do kapsy a dál pozoroval Eokkiho.