Práce ve vilce 14.díl

Naoki
"Co,co…..pust mě!"rozeřval jsem se na Piko jen co tak učinila a odstrčil ji nešetrně od sebe. Jakmile jsem tak učinil, upadla jemně na sůl, co byl za ní a opřela se o něj.
"Já nelžu!"řekla tvrdě se zvednutým nosem vzhůru.
"Tobě nevěřím ani nos mezi očima! Já a ty…., to už je uzavřená kapitola! Bůh ví, s kým toho smrada máš!"řekl jsem ji nevrle a nasraně zároveň.
"Mathi…neber si to tak. On to tak nemyslí."začala hladit neexistující břicho.
"Ale myslím!"skoro jsem na ni zařval. Zařval bych z plných plic kdybych neměl hosty ve svým domě.
"Ne! Víš, co všechno kvůli tobě prožívám! Víš, jak sem se vůbec cítila, když sem zjistila, že sis našel novou a mě nechceš?! Co si vlastně o sobě myslíš?! Ty jako dědic veškeré společnosti by sis měl uvědomit, že tvůj otec po tobě bude chtít, aby ses usadil!"mluvila rychle.
"Tak takhle to je!"skočil jsem ji do jejího nadávání na mou osobu. "Bylas se mnou jen kvůli penězům!"
"No a co…."řekla povznešeně. "Stejně si mě budeš muset vzít."ušklíbla se a přiblížila se ke mně. To už mi rupli nervy. Naštvaně jsem se k ní přiblížil a chytl jí za límec od jejích šatů.
"Tak na to, můžeš zapomenout!"zasyčel jsem ji u ucha a pustil ji. Jen co se tak stalo, svezla se na zem a já nasupeně odešel.
"Riku…"zavolal jsem do davu lidí. Rikiho jsem však nikde neviděl. "Riku…"řekl jsem jeho jméno znovu, ale tišeji a začal jsem ho hledat po dolní části domu.
"Manabu neviděls Rika?"otázal jsem se Manabiho, jen co se kolem mě mihnul.
"Ano, pane. Před 15 minutami šel ven. Vypadalo to, že měl na spěch."
"To…."nedopověděl jsem ani větu a rozeběhl jsem se ven z vilky.

Riku
"Našeho dítěte."prohlásila Piko a objala Naokiho. Při tom pohledu jsem se rozbrečel jako malý dítě a vyběhl ven z vilky. Nevšímal jsem si překvapeného Manabiho ani hostů, který jsem doslova porazil. Bylo mi to jedno.
´Už zase se to stalo! Už zase mi ten koho miluju, ublížil! Asi nemám právo být šťastný! Nikdo mě nechce! Dokonce ani vlastní rodiče mě nikdy nechtěli! Nejdřív oni, pak Hideki a nakonec Nao…..´ "Hick."brečel jsem a v duchu nadával na všechny lidi na tomhle světě.
Utíkal jsem chladnou nocí pryč od toho velikého sídla a neohlížel se zpátky. Proč bych taky měl? Vždyť, teď už tam není nikdo, komu jsem dal své srdce. Nevšímaje cesty, kterou jsem běžel, jsem utíkal dál do ulic. Díky slzám zahalujícím mé oči jsem zakopl o pytel s odpadky a jak dlouhý tak široký jsem se rozmázl na ulici.
"Sakráááá…."zaječel jsem do tmy jen, co jsem si klekl a uhodil pěstí do louže pod sebou.
"Sakra…"opakoval jsem potichu a nechal pomalinku stékat své slzy do velké kaluže.
Po chvíli jsem se zvedl a šel, kam mě nohy zavedli. K mému údivu jsem se dostal právě k baru, kde jsem pracoval. V tu chvíli mě přepadla další úzkost a tak jsem se donutil rozutéct se k onomu baru. Jen co jsem rozrazil dveře, dorazil jsem do přímého světla a veselé atmosféry.

Kimi
Zábava už byla docela v proudu, když v tom najednou někdo rozrazil dveře a poctil nás nevábným zápachem. S nakrapatělím nosem jsem se otočil ke dveřím a uviděl tam zničenou postavu našeho Rika.
"Riku!"přiběhl jsem k němu a nehledě na jeho špinavý stav ho objal.
"Ki….Kimi…hic."zafňukal mé jméno do mého ramene a rozbrečel se jak malé děcko.
"Riku, co se sakra stalo?!"otázal jsem se vyděšeně při pohledu na špinavého a zdrceného Rika.
"….."mlčel. Nic neříkal. Jen zarytě hleděl před sebe a nevěnoval mi jakoukoliv pozornost.
"Ri…."nedořekl jsem jeho jméno kvůli ruce, která mi přistála na rameno.
"Pojďte…"naznačil nám Ikuta směr k šatně a doprovodil nás až k oním dveřím.
"Ne….."ozvalo se tiše vedle mě. "Ne, nepotřebuju jít dozadu."odstrčil Riku mou ruku a hraně se na nás usmál. "Už jsem v pořádku…..nic mi není, jen jsem upadl."začal se vymlouvat a přetvařovat.
"Ne, nic není dobrý! Koukni se na sebe!"vyjel jsem na něj podrážděně. "Nemusíš se kvůli tomu přetvářet! Co se stalo!"zeptal jsem se o mnoho rázněji než na poprvé.
"Nic se nestalo!"obořil se taktéž podrážděně a vrázoval si to za pult k jedné z otevřených lahví s alkoholem. Popadl ji a nalil si paňáka. Hned poté co si ho nalil tak ho do sebe tak rychle kopl, že než jsem stačil nějak zareagovat, už ho měl v sobě.
"Riku!"vyjekl jsem na něj naštvaně, přešel k němu a vytrhl mu flašku z ruky. "Pokud vím tak ti ještě nebylo 18!"
"To nevadí…"mávnul nad tím rukou a nalil si znovu ovšem již z jiné lahve. Tentokrát jsem byl rychlejší a sklenku mu z ruky vytrhl.
"Řekl jsem ne!"osopil jsem se na něj a díval se na něj jako matka, když kárá svého syna.
"Ty seš ale…."zafňukal, sklopil pohled a odšoural se k jednomu stolku, od kterého právě odešli hosti. Chvíli na to jsem se rozhodl, že za ním zajdu, ovšem to mi překazil Ikuta se slovy, že ho mám teď nechat chvíli o samotě. Poslechl jsem ho. Přeci jenom měl nejspíš pravdu.

Riku
Jen co jsem si sedl ke stolu, svěsil jsem hlavu na ruce a rozhlížel se uslzenýma očima po baru. Nevadilo mi, že jsem špinavej či všemožně rozcuchanej. Bylo mi to ukradený.
"Ahoj…."oslovil mě někdo nade mnou. Mírně jsem zvedl pohled a zahleděl se do modrých očí onoho kluka. "Můžu si přisednout."otázal se mě s úsměvem na tváři.
"Hmmm…"zabručel jsem a sklopil pohled.
"Dnes jsem tady poprvé a tak netuším, jak to tady chodí…."zamumlal usměvavě a sklonil se blíže k mé hlavě. "Neukážeš mi to tady???"otázal se s lišáckým úsměvem a palcem mi přejel po ruce.
"Ne…"odpověděl jsem mu rázně a odstrčil jeho ruku.
"Ale, ale mi jsme nějakej bručoun…"zasmál se a zahleděl se směrem k baru. "Chvilku počkej."usmál se na mě znovu a někam na pár minutek odešel. Když se vracel, nesl s sebou lahev Jelzinu a dvě sklenky.
"Tak jsem zase tady…"usmál se znovu a zasedl vedle mě.
"Nemusel si se vracet."Poznamenal jsem a zadíval jsem se na sklenky, který právě nalíval.
"Ná…"nabídl mi jednu a čekal, až si ji vezmu. Já ji přijal. Přeci jenom chci nějak zapomenout na Naokiho a tohle je jakási nejjednodušší cesta.
"Na zdravý…."zachechtal se a při'ťukl si se mnou. Já něco zamumlal a kopl to stejně tak jako on do sebe.
"Já jsem Okiro…..a ty."podal mi ruky a čekal, zda ji přijmu.
"Riku."natáhl jsem ruku za účelem mu stisknout to jeho. Jakmile jsme se dotkly rukama tak si mě za ní přitáhl a políbil mě na rty.
"Mpf…., co to děláš…."vyjekl jsem jen, co opustil mé rty.
"Promiň, takhle se u nás zdravíme…."zasmál se na mě a nalil mi další sklenku.
"No tak to si tady u NÁS, můžeš nechat zajít chutě….mi se zdravíme jinak!"vyjel jsem na něj a nalil do sebe další sklenku. Díky této sklence se mi trošku zamotal svět a připadal jsem si jak na mráčku.
"Opravdu a jak???"
"Noumálně!"odsekl jsem a znovu do sebe nalil dalšího frťana, kterého mi nalil. "Asi…hic…už…bych měěěělll puestať…."zahuhňal jsem se přiopile a snažil se vstát. "Hic moje noooooooooohaaaaaaaaaaa….hihihi."zasmál jsem se, když jsem zjistil, že se na ní neudržím a sletěl přitom na Okiru. "Promíííííííííííííííííííííííň…."zahuhňal jsem mu vedle ucha a nebyl schopen z něj vstát.
V tu chvíli jsem si ani nevšiml Okirovo úšklebku a zajiskření v očích. Nevšiml jsem si ničeho a ani nikoho……

Naoki
Jen co jsem se rozeběhl ven, Riku už tam nebyl. Nemusel jsem se ani dlouho rozmýšlet a vyběhl jsem do té tmy, kterou osvětloval pouze měsíc a pouliční lampy.
"Riku!"zavolal jsem do tmy a rozhlížel jsem se všude možně. Rikiho jsem však nikde neviděl. Běžel jsem dlouho. Řekl bych, až moc dlouho….Možná jsem to tak cítil kvůli nepřítomnosti Rikiho.
"Neviděli jste tu 17 letýho kluka? Asi takhle vysokýho v černým saku s brýlemi a černými vlasy?"otázal jsem se už nejméně pátého kolemjdoucího a hledal jakoukoliv naději.
"Ne…."zabručel i tento chlápek, kterého jsem nejspíš zdržoval a rozešel se dál.
"Sakra, kde jen může být?!"zavrčel jsem nešťastně a šel dál, s neustálím ptaním náhodných lidí.
Po půl hodině běhání jsem se na chvíli zastavil a sedl si na lavičku. Na lavičce jsem se složil ruce do klína a zavřel oči.
´Kde jenom může být! Hledal jsem snad všude. Až já ho najdu, tak mu dám pětadvacet na holou! Takhle mě strašit……Jasně můžu za to já….ne vlastně za to může ta k***a. Kdyby nepřišla s tou pochybnou historkou tak jsme teď s Rikim byly nejspíš u mě v……´
"Hey cukrouši, ty prý hledáš Rikiho."vytrhl mě náhle polonahý kluk z mého přemýšlení a sedl si vedle mě na lavičku.
"Ty znáš Rikiho?!"vyjekl jsem na něj a chytl ho za ramena.
"Samozřejmě….."řekl a svůdně na mě mrkl.
"Jak, kdy…….kde je?!"zaplápolali mi jiskřičky naděje v očích a svůj stisk jsem ještě víc sevřel v návalu nedočkavosti.
"Hej, řeknu ti to, když mě pustíš! To bolí…."
"Ah, promiň…"zamumlal jsem, rychle ho pustil a trpělivě čekal, až z něj vypadne kde vůbec Riku je.
"Víš, že nevypadáš špatně."uculil se na mě a pohladil mě po stehnu.
"No tak na to zapomeň!"vyjel jsem na něj a odstrčil jeho ruku.
"No tak, řeknu ti kde je Riku, ale pod podmínkou že nejdřív půjdeme ke mně."
"Řekl jsem ne!"odsekl jsem tak hrubě až se lekl.
"Jej, myslel jsem si, že tě ulovím, ale jak vidím tak tě má Riku omotaného kolem prstu."povzdechl si náhle, zvedl se a šel směrem k metru.
"Eh…."nechápal jsem.
"No tak pojď…."zamumlal a šel dál. Na nic jsem nečekal a rozeběhl se za ním.
V metru jsme si koupili lístky a rozjeli se někam za centrum tohohle města. Když jsme byli v metru, neprohodili jsme jediný slovo. Dokonce ani, když jsme vystoupili a šly pochybnou čtvrtí až k nějakýmu baru. Asi pochopil, že ať řekne cokoliv tak mě nedostane.
"Tak tady to je."ukázal před sebe právě na onen bar s velkým nápisem Aka-neko a vešel dovnitř. Já následoval jeho příkladu a vešel taktéž za ním.
Když jsem vešel, přivřel jsem pod kouřem oči a sešel po dvou schůdcích dolů. Přes tancující lidi jsem Rika nikde neviděl a tak jsem došel až k baru a sedl si na stoličku.
"Ále….., máme tady nováčka. Vítej."usmál se na mě barman a mlsně si mě prohlížel. ´On…..nezdálo se mi to nebo na mě koukl jako kdyby mě chtěl sníst, nebo snad něco horšího….´uvědomil jsem si v hlavě a rozhlédl se raději po baru plným lidí.
"Hledáš někoho…"ozval se u mého ucha pobavený hlas.
"Co to sakra mělo být…."otočil jsem se rychle a nechápavě na něj hleděl.
"Neříkej, že ty, takovej krasavec jseš tak polekanej…."zachichotal se barman.
Já ho jen zpražil naštvaným pohledem a dál hledal mého Rika.
"Tak co si dáš?"otázal se mě následně a čekal, až se k němu otočím. "Halooo….."zamával mi před očima a usmál se na mě.
"Nic."zamumlal jsem a vstal za židličky.
"Hej, hej to už někam jdeš?"chytl mě za ruku a přitiskl se na mě.
"Sakra co je s tebou, to seš teplej!"vyprskl jsem na něj.
"Jo…..a jestli sis nevšiml tak tu nejsem sám."
Teď mi to teprve došlo. Mezi tančícíma byli jenom páry stejného pohlaví. V tu chvíli jsem si připadal tak trapně, jako v nikdy v životě. Ale počkat, ten kluk mě sem zatáhl kvůli tomu, že je tady někde Riku…..
"No tak jo, asi by si měl jít."řekl mi barman a konečně pustil mojí ruku.
"Ne! Někoho hledám!"odpověděl jsem mu rázně a rozhlížel se, jak nejvíc to bylo možno po sále. Přeci jenom to, že je tady někde Riku, mě nenechávalo chladným.
"A kohopak? Určitě ho znám…"zahihňal se a znovu.
"Rikiho Akayakiho."řekl jsem prostě.
"Takže ty seš Naoki…."zapištěl a vrhl se mi kolem krku. "Oh, tak to jsem rád, že si tady. Dneska je nějakej divnej….ale musím říct, že si Riku uměl dobře vybrat."zasmál se, chytl mě za ruku a vedl mě skrz taneční páry k jednomu zapadlému stolu.
"Riku, že neuhodneš koho ti s sebou….."zarazil se v půlce věty a šokovaně před sebe hleděl. Já se zahleděl na stejný místo a málem jsem to nerozdýchal.

Kimi
Jen co jsem se dozvěděl, že ten úžasně vypadající chlap je Naoki, poposkočilo mi srdce radostí za Rika. No jo ten si uměl vybrat, jen co je pravda. Takových fešáků už moc na světě není. S nadšením jsem ho popadlo za ruku a dovedl ho ke stolu, ke kterému si předtím sedl Riku. To co jsem tam ale uvidě,l jsem nečekal.

Riku
Jen co jsem na něj spadl, přiopile jsem se zahihňal a snažil se z něho vstát. On mě, ale přitiskl k sobě a začal i přes můj odpor líbat. Svou ruku nezapomněl zapojit a bez ostychu mi ji strčil pod triko.
"He…."pokoušel jsem se něco říct mezi těmi nenasytnými polibky a jemně, díky otupělosti z alkoholu, ho od sebe odtahoval. On však využil toho, že své ruce jsem mu dal na hruď a společně se mnou se přetočil a sedl si mi na klín. Mé ruce mi nešetrně zablokoval za mou hlavou a mé ústa si znovu přivlastnil.
"Hňá…."slabě jsem zasténal. Ani nevím, jestli ze slasti či odporu. ´Určitě mi musel něco nalít do tý zpropadený sklenky. Sakra já jsem takovej d***l!´zaúpěl jsem v duchu. Když mi však zajel rukou do rozkroku tak jsem začal propadat panice.
"Ty! Vypadni od mího Rika!"zaslechl jsem zaječet, známí hlas. Náhle ta osoba, která byla nede mnou už tam nebyla. No spíš se dá říct, že se válel někde pod stolem, díky Naokiho silné ráně a sbíral si svý saky paky. Povedlo by se mu utýct, kdyby ho Naoki znovu nechytl, nepraštil s ním o stěnu a nezačal ho mlátit hlava nehlava.
"Naoki pře….přestaň!"vyjekl jsem, když jsem zahlídl, že tomu klukovi začala téct z hlavy krev.
Jak jsem se rychle zvedl, hlava se mi zatočila a já s sebou nešetrně švihl o zem a snažil se k nim po čtyřech dojít.
"Já mám přestat! Sakra! Do pr**le! On mi tě tady skoro znásilní a já mu mám snad ještě poděkovat!"vyjel na mě, až utichl skoro celý sál. V tu chvíli jsem nijak necítil otupělost z alkoholu a nabil plně vědomí. No dá se říct, že jsem vypěnil vzteky. Vše co se dnes stalo, mě prostě dodělalo.
"Ty mi nemáš co vyčítat! Co si vůbec o sobě myslíš?! Že si uděláš nějakýho fakana s tou štětkou a já se mám tvářit spokojeně. ´Á takový malí hezoučký miminko….Přeju vám to!´"
"Sakra copak to nechápeš, ona si to vymyslela!"
"Jo, tak vymyslela! Lhát ti teda nejde!"
"O to tady teď nejde!"
"A o co teda jde?! Hmm…..Aha už vím tohle si chtěl!"vyjel jsem doslova nasraně a začal ze sebe shazovat věci.
"Co….co to děláš?"zatvářil se šokovaně, chytl mě za ruce a přinutil mě, přestat se svlékat.
"Tohle si přeci chtěl! No tak dělej!"

Naoki
"Tohle si přeci chtěl! No tak dělej!"vyjekl a rozbrečel se mi v náručí.
"Riku…..Jak tohle můžeš vůbec říct."zamumlal jsem a přitáhl si ho do náruče.
"Ne pust mě!"rozechvěl se mi v náručí. Já nic neříkal, pouze ho držel v náručích tak jako kdyby tohle bylo naposledy.
"Prosím….."zamumlal skoro neslyšně. To už mi doslova trhalo srdce na kusy.
"Promiň…."zamumlal jsem stejně potichu, pustil ho, otočil se a odešel ven z onoho baru.