Práce ve vilce 17.díl

Hideki
Ten co mi vlítl pod kola, byl Riku."řekl jsem a úplně se sesypal.
"Hideki, všechno se vyřeší."chlácholil mě Mitsu v náručích a jemně mi přejížděl rukou po zádech.
"Tak už jste se vzbudil."přiřítil se do pokoje doktor a začal si Mitsua prohlížet. "Koukejte se za světlem."řekl a sledoval Mitsua jak se koukal za tou jeho baterčičkou.
"Vypadá to, že jste v pořádku. Bylo by dobrý mít vás tu přes noc, ale jestli se o vás váš přítel postará, tak nemám žádný námitky. Je jen na vás jestli tu do zítra vydržíte nebo jestli půjdete za sestrou a podepíšete jí revers. Nicméně příští týden přijďte na kontrolu."
"Děkuji, pane doktore, ale já asi přeci jenom půjdu domů."
"Dobře."usmál se na nás a chystal se odejít.
"Pane doktore, počkejte!"zadržel jsem ho a postavil se naproti němu.
"Jak je na tom ten kluk, kterého přivezli společně s námi?!"otázal jsem se starostlivě.
"No, protože nejste rodinný příslušníci, nemůžu vám nic sdělit."
"Moc vás prosím, pane doktore….."řekl jsem trochu rozklepaným hlasem.
"Ách…., no dobře, řeknu vám jen jedno. Operace se zdařila. Teď jen musíme počkat, jestli se jeho stav nezhorší."
"Žije…."vydechl jsem úlevně a skočil po doktorovi ruce. "Děkuji, pane doktore…."
"Chvála nepatří mě."řekl s úsměvem doktor.
"A mohli bysme ho vidět?"
"Ne, i kdybyste byli příbuzný tak bych vás tam nepustil. Musí si odpočinout."
"Dobře tedy."
"Tak nashledanou."řekl a odešel z pokoje.
"Tak vidíš Hideki. Riku je v pořádku."
"Bylo by mi líp, kdybych ho viděl."
"A nestačím ti já?"usmál se na mě Mitsu a políbil mě.
"Mitsu….., ani nevíš jak se mi ulevilo."objal jsem Mitsua a položil si mu hlavu na rameno.
"Pojď, půjdeme."usmál se na mě, dal mi pusu na tvář a odvedl mě na chodbu.

Naoki
Celý ráno jsme s Manabem hledali, ale nic nenašli. Moc lidí o něm nevědělo. Jen pár svědků se přihlásilo a řeklo, kudy běžel. Ovšem v jednu chvíli, kdy už jsme mysleli, že ho máme, se nám stopa vypařila. Bylo to zrovna na silnici, do které vběhl Riku z uličky. Dál už nikdo nic neviděl.
"Do pr**le!"bouchl jsem do dveří od auta a šel prohledat okolní bary. V každým baru jsem Rikiho popisoval do nejmenších detailů. I přes to všechno ho nikdo v žádným baru neviděl.
Po usilovným pátrání v oné ulici, jsem se rozhodli zajet se podívat k Rikimu domu.
"Riku, jsi tu."bouchal jsem přes dveře na Rikiho byt a čekal, až vykoukne ta černá kštice, usměje se na mě a obejme mě kolem krku.
"Riku!!!"zavolal jsem znova a zvonil na zvonek jak o závod.
"Jestli hledáte Rika, tak tu od soboty od rána nebyl."
"Nebyl?"otázal jsem se zkroušeně.
"Ne. Mám mu něco vyřídit."
"Ne, to je v pořádku."řekl jsem se sklopenou hlavou a odešel ke dveřím auta.
"Pane Naoki, máte hlad."
"Hmm.."zabručel jsem. Na nic víc jsem se nezmohl.
"Dobře tedy."řekl Manabu a odvezl mě domů do vilky. "Nebojte, už se na hledání Rika pracuje. Je jen otázka hodin či dnů, dokud nebudeme vědět, kde je."poklonil se Manabu a odešel do kuchyně za kuchařkou.
Po chvíli se do jídelny dostavila služebná s jídlem, popřála mi dobrou chuť a odešla.
Zbytek dne jsem strávil v přemýšlení a chodil po vilce jako tělo bez duše a duše bez těla. Dokonce i Manabu a otec mě poslali do postele. Nic jsem, ale nevnímal. Nevnímal jsem ani když mi otec podával prášky na spaní a ani to jak mě Manabu nasměroval do postele. Zčista jasna se mi prostě zavřeli víčka a já usínal.

Hideki
Druhý den ráno jsme šli místo školy navštívit nemocnici a zjistit, jestli se přes noc nic Rikovi nestalo.
"Dobrý den přišli jsem se podívat na Rika."řekl jsem ji, jakoby se nechumelilo.
"Rika?"nechápavě na nás hleděla.
"Toho klukam kterýho včera přivezli."
"Oh vy se znáte?"vyjekla a zavolala doktora.
"Takže vy toho kluka znáte?"otázal se nás doktor a zavedl nás na sesternu, kde jsme se posadili.
"Ano. Jmenuje se Riku Akayaki."
"Takže Riku Aka…."zabrblal doktorm když si psal jeho jméno.
"Akayaki."řekl jsem znovu a čekal, až to dopíše.
"Věk?"
"17"
"Rodina?"
"Matka a otec, ale pokud vím tak se ho zřekli."řekl jsem na rovinu.
"Takže telefon na ně asi neznáte."
"To ne. Ale pokud je Riku ještě nevymazal, tak by je měl mít v mobilu. Čas od času jim volal."
"Sestro, přineste mi věci toho kluka."řekl sestře, která seděla u stolu a hledala něco v počítači.
"Ano pane doktore."zvedla se a donesla mu Rikiho věci. Když vytáhl z Rikiho kapsy u kalhot mobil podíval se na něj a zamračil se.
"Bohužel chce PIN."
"Pučte mi ho."řekl jsem mu a vzal mu mobil z ruky. Poté jsem namačkal čtyřčíselný číslo a sledoval jak se obrazovka rozsvítila.
"Tak teď jenom musíme doufat, že….A tady."usmál jsem se na doktora a podal mu mobil.
"Děkuji za ochotu."
"Nemohli bysme se podívat, jak na tom Riku je?"otázal jsem se ho.
"Bohužel ne. Musíte počkat do zítřka. A teď už raději jdete, potřebuju si ještě vyřídit jeden hovor."řekl nám doktor a pustil nás ven ze sesterny.
"Děkujeme vám."rozloučili jsme se s ním a šli jsem ven z nemocnice.

Sasaki
První tři hodiny byla ve škole děsná nuda. Riku nikde nebyl a s ostatníma nebyla taková sranda. Docela jsem se divil, když mi o hodinu začal vibrovat mobil. Nadšeně jsem se na něj podíval, abych zjistil, jestli mi volá Inari či Riku. Ovšem když jsem uviděl neznámé číslo, zarazil jsem se.
"Promiňte, pane učiteli, ale mohl bych jít na záchod?"udělal jsem na něj psí oči.
"Když to nevydržíte."povzdechl si a pustil mě. Rychle jsem doběhl na záchody a zavolal nazpátek onomu číslu.
"Ano…."zazněl na druhý straně něčí hlas.
"Vy jste mi před chvílí volal."
"Oh….jsi Sasaki?"
"A….no"řekl jsem pomalu a nedůvěřivě, protože jsem nevěděl, kdo je na druhý straně.
"Tady Hideki."představil se a já ho málem přes telefon uškrtil za to, jak podvedl Rika.
"Co chceš?!"vyjel jsem na něj zlomyslně.
"Týká se to Rika."řekl podezřele smutně.
"Jestli s nim chceš zase chodit, tak na to můžeš zapomenout!"
"Ne to jsem nemyslel. Jde o to, že je…."
"Tak cos myslel?!"vyjel jsem znova.
"Sakra neskákej mi do toho!"vyjel na mě zdeptaně.
"Nezvyšuj na mě tón!"
"Tak mě to nech říct. Riku je v nemocnici!"zařval do telefonu a najednou ztichl. V tu chvíli jsem myslel, že mě omejou.
"Co….že…"vykoktal jsem ze sebe nevěřícně a trochu se rozklepal strachem.
"Včera ho porazilo auto."řekl tiše.
"V jaký nemocnici! Do pr**le řekni mi kde je!"vyjel jsem rozklepaně a rozhořčeně najednou.
"V nemocnici Sakiko."řekl prostě a položil mi mobil.
"Do pr**le!"zařval jsem a vyběhl ven ze záchodů. Do třídy jsem vběhl, zrovna když šel učitel mezi lavicemi dozadu do třídy. Beze slova jsem přiběhl ke své tašce a začal si skládat věci.
"Můžeš mi říct Sasaki, co děláš? Pokud vím, ještě jsem hodinu neukončil."
"Promiňte, ale budu muset odejít."řekl jsem.
"Odejít? A co takhle se dovolit o svolení?"otázal se mě s pozdvyhnutým obočím. Jako vzorný student jsem se narovnal a oficiálně ho požádal. Teprve poté svolil a já se mohl rozeběhnout k autobusu.
………………………..
Po necelých deseti minutách jsem vystoupil a rozeběhl se směrem k nemocnici.
Když jsem se tam přiřítil, jak střela přiskočil jsem k sestřičce a zeptal se jí na Rika.
"Kde leží Riku Akayaki?"sestřička si mě prohlídla a pak teprve spustila.
"Jste rodinný příslušník?"otázala se mě.
"Ano."řekl jsem bez rozmýšlení
"Tak tedy, Akayaki leží na jipce. Předevčírem ho přivezli. Večír ho srazilo auto a my jsme ho museli převést a operovat. Už se nemusíte bát. Je mimo ohrožení života."usmála se na mě a odvedla mě kamsi za Rikem.
"Tak tady to je."usmála se na mě a pustila mě dál.
"Ri-ku."vydechl jsem, když jsem zahlédl ležící postavu na posteli s všemožnými hadičkami kolem a obvázaným snad celým tělem.
"Sa-sa-ki ahoj."pootočil na mě hlavu a usmál se.
"Riku."přiběhl jsem k němu a chytl ho za ruku.
"Nedívej se na mě tak. Tak zlí to zase není."usmál se znovu.
"Ty hlupáku!"zavrčel jsem a se slzami v očích sklonil hlavu.
"Sasaki, nebreč."usmál se znovu a setřel mi jednou rukou slzy.
"Víš, jakej sem o tebe měl strach?!"vyjel jsem na něj.
"Vím. Promiň."omluvil se mi.
"A nejen já. Dokonce i Hideki."řekl jsem nevěřícně.
"Hideki?"
"Jo."
"Hmmm…to je divný"
"Ehm, ehm myslím, že tady nemáte vůbec, co dělat."ozval se za mnou mužský hlas.
"Ehm…., doktore já jen…"
"Rozlučte se. Zítra ho můžete přijít navštívit, bude přeloženej na normální pokoj."
"Slyšel si to Riku."usmál jsem se a sevřel mu ruku. "Tak mi tu do zítřka nezešil."usmál jsem se znovu a vstal.
"Sasaki, prosím tě neříkej to Naokimu."
"Proč?"nechápal jsem.
"Prosím."
"Tak dobře."

Doktor
Jen co ti dva kluci odešli, popadl jsem pracovní telefon a zavolal jsem Rikovo mamce.
"Akayaki. Kdo volá?"otázala se žena v telefonu.
"Dobrý den. Volám ohledně vašeho syna."
"Já žádného nemám."odsekla mi.
"Prosím vás vyslechněte mě."řekl jsem znovu. Na druhý straně bylo ticho a tak jsem zase začal.
"Včera večer ho porazilo auto a teď leží v Sakiko nemocnici. Byl by určitě moc rád, kdybyste přijela."
"Nemám čas!"odsekla znovu.
"A co váš manžel?"
"Ten taky nemá čas! Navíc by si ho ani neudělal jenom kvůli tomu, že toho buzeranta někdo porazil!"
"Ale, paní….."nestačil jsem už nic říct, protože mi to položila.
"Tak co přijedou?"otázal se mě můj kolega.
"Ne."řekl jsem prostě a šel dělat svou práci.

Naoki
Druhý den ráno jsem vstal z postele a šel rovnou do jídelny, kde jsem měl již připravenou snídani.
"Našli už jste Rika?"zeptal jsem se Manaba, který stál u okna a koukal z něj ven.
"Bohužel ne."řekl klidně.
"Sakra!"vyjekl jsem a odešel jsem od nedojezené snídaně k sobě do pokoje. V pokoji jsem si otevřel svůj bar a nalil si Wisky. Na nic jsem nečekal a kopl ji do sebe.
"Riku kde si…."zabrblal jsem a nalil si další.
"Proč jsem tě nechal běžet! Jsem naprostej blbec!"vyjel jsem sám na sebe znovu a nalil si další.
"Na co? Na co sakra jsem! Na nic! Měl jsem se nechat přejmenovat na Naoki budižkničemu!"vyjel jsem znovu a hodil sklenkou o stěnu.
"Pane Naoki jste v pořádku?"otázal se mě Manabu přes dveře.
"Ne nejsem! Nejsem a ani nebudu!"vyjel jsem na něj a vzal netknutou flašku Slivovice, otevřel ji a napil se z ní.
"Nic nebude v pořádku. Bez Rika nebude nic v pořádku!"vyjel jsem znovu a kopl do sedacího polštáře.
"Nic bez něj nemá smysl……."zabrblal jsem a nalil si další sklenku.

Riku
Když jsem se probudil, okolo mě byly nějaký přístroje a pípaly. V zavázaných rukách jsem měl napíchnutý injekce a jednu nohu jsem měl zavěšenou v sádře. Chtěl jsem se pohnout, ale nijak zvlášť extra to nešlo. Když jsem se rozhlídl po pokoji, viděl jsem jen bílé holé stěny a ony přístroje. Píp, píp, píp….., znělo každou chvíli.
"Tak tady to je."zaslechl jsem někoho u dveří a otočil se pomalu tím směrem.
"Ri-ku…"oslovil mě šokovaně Sasaki a rychle mě přiběhl obejmout.
"Sasaki…tak hrozný to není."usmál jsem se na něj, jak jen to šlo.
"Ty seš takovej…."začal znovu. Ano nejspíš jsem ho vyděsil, ale já vyděsil i sám sebe. V ten moment, kdy do mě narazilo ono auto, myslel jsem, že horší bolest není. Všechno mě neskutečně bolelo a myslel jsem, že už umírám. Že umírám sám, opuštěn, bez rodiny, bez přátel a bez Naokiho. Všechno jsem náhle ztratil a chtěl to zpět.
"Neříkej to prosím tě Naokimu."řekl jsem mu. Sasaki nechápal proč, ale já mu nechtěl nic říct o naší hádce a o dítěti.
"Prosím."řekl jsem znovu. Sasaki se na mě usmál a svolil.
Po odchodu Sasakiho si mě ještě prohlídl doktor a do večera jsem ho neviděl.
Druhý den ráno mě převezli do nějakýho pokoje ve kterým se mnou byla ještě nějaká malá holčička.
"Ahoj."usmála se na mě a zamávala mi. "Nechceš taky?"otázala se mě a ukázala na svojí sušenku.
"Laylo, zlatíčko, on tohle nemůže."usmála se na ní sestřička a pohladila ji po hlavičce.
"Uhm…., a proč to bráška nemůže."usmála se nevině Layla a naklonila hlavu.
"Protože je po operaci."
"A co je operace."
"To je mi, ale otázek."usmál se na ní doktor a začal si nejdřív mě pak ji prohlížet.
"Takže Riku, jak jistě víš, tak po operaci můžeš jíst jen to, co ti dáme mi. S tou nohou by ses neměl moc hýbat. Tak když budeš něco chtít, tak na nás stačí zazvonit nebo ti Layla určitě pomůže. Důležitý je pitný režim a spánek. Jo, a když se budeš nudit tak se můžeš dívat na televizi."usmáli se na mě doktor se sestrou a odešli.
"Bráško, chceš se teda na něco dívat."usmála se na mě Layla a zapnula televizi.
"Uhmmm….asi ne, jsem nějaký ospalí…."
"Tak já si tam něco pustím."usmála se znovu. "A nechceš se napít?"otázala se a zadívala se mi do očí.
"Trošku….."zabrblal jsem.
"Tak dobře, hned jsem zpátky."řekla a zmizela. Po chvilce se vrátila se sklenicí vody a dala mi napít. Trošku jsem se polil, ale stejně jsem ji poděkoval.
"Nemáš za co."usmála se znovu.
"Hmmm.."zabrblal jsem a hned na to usnul.