Práce ve vilce 18.díl

Hideki
Hned v úterý jsem se šel podívat, jak je na tom Riku. Tentokrát jsem přemluvil Mitsua aby zůstal doma. Už dost na tom, že tam jdu já.
"Dobrý den. Rád bych věděl, kde leží pacient jménem Riku Akayaki."řekl jsem sestřičce a čekal, až mi řekne, na jakým pokoji leží.
"Pokoj 420."usmála se na mě a zase se zahleděla do svého počítače. Nic víc jsem nepotřeboval slyšet. Rozešel jsem se loudavým krokem k jeho pokoji a doufal, že bude ještě spát.
"Ťuk….ťuk…."zaťukal jsem na dveře a vstoupil.
"Ah……., promiň, nechtěl jsem tě vzbudit"zamumlal jsem, jen co jsem uviděl, že se probudil a zavřel jsem za sebou dveře.
"Hideki?"nechápavě se na mě podíval a nevěděl co říct.
"Já….."přistoupil jsem k němu blíž a zahleděl jsem se mu do očí.
"Eh….."nechápavě si mě přeměřil pohledem.
"Chtěl bych se ti omluvit."řekl jsem a sedl si na stoličku, co byla vedle postele.
"Cože? Není to nějak pozdě? Rozešli jsme se už před dlouhou dobou."řekl mi nechápavě.
"To nemyslím."povzdechl jsem si.
"Ne? Tak co tedy?"
"Ten kdo tě srazil toho dne….., jsem byl já…."zamumlal jsem a zahleděl se do překvapených očí.

Naoki
Už celýma dny jsem ležel ve svém pokoji, neschopen jakéhokoliv pohybu a popíjel ze svého baru. Manabu mi sice stále něco domlouval, ale vždy, když už mi to lezlo krkem, jsem ho zarazil se slovy, aby si hleděl svého postavení a odešel mi z očí. Manabu mě vždy poslechl. Díky tomu, že jsem se neustále opíjel ve svém pokoji, jsem vystrnadil svého otce. Odešel se slovy, že už se na mě nemůže dívat. Toho dne se mě snažil výchovně srovnat jako správný otec, ale mě to šlo jedním uchem dovnitř a druhým ven.
"Pane Naoki, večeře je na stole."ozvalo se za dveřmi.
"Nemám hlad!"zařval jsem skrz dveře a zavřel oči.

Manabu
Tohle už se déle snášet nedalo. Popadl jsem telefon a zavolal osobě, na kterou pan Naoki vždycky dal a to na jeho matku.
"Dobrý den. Nerad vás obtěžuji paní Komui. Jedná se o vašeho syna. Byla byste schopna přijet ještě dnes?"otázal jsem se jí mile.
"Naoki? Co zase udělal?"otázala se taktéž mile.
"No, díky jedné osobní věci se začal opíjet. To by ani tolik nevadilo, ale už i odmítá jíst."řekl jsem jí to narovinu.
"Cože dělá!"zařvala naštvaně do telefonu. "Ihned tam jedu! Co já mu udělám…., to bude koukat!"vyjekla ihned na to a položila mi to bez rozloučení.
"Tak to by bylo…."oddechl jsem si a raději zavolal ještě týmu, co měl na starosti najít Rika.
"Tak co máte?"zeptal jsem se klidným tónem hlasu.
"Bohužel zatím nic. Je to jakoby se vypařil. Je to možná díky těm dokladům, které jste našel."
"Proč kvůli dokladům?"nechápavě jsem se zeptal.
"Víte, kdyby se například opil a obtěžoval pak sousedy, tak by ho zatkla policie. Kdyby se tomu tak stalo, tak si ho tam sice nechají jenom přes noc, ale co když udělal něco horšího a….. znáte policajty……ty se s nikým nebaví."
"To je blbost! Riki měl sice své chyby, ale nikdy by neudělal nic špatnýho."osočil jsem se.
"Říkám jen, co se mohlo stát."
"Raději prozkoumejte policejní stanice. Čekám, že mi do sedmi zavoláte."dořekl jsem a položil telefon.

Naokiho máma
Jen co mi zavolal Manabu a řekl mi co všechno Naoki dělá, tak jsem se naštvala, položila mu hovor a zavolala svému manželovi.
"Tos mi nemohl říct, co Naoki dělá?! A proč to vlastně dělá?!"vyjela jsem na něj.
"Lásko, no tak. To je Naokiho věc. Neměla by ses mu do toho montovat."domlouval mi.
"Žádný ´lásko´! Měl si mi to říct!"
"Ať si to Naoki vyřeší. Vždyť už není malej kluk."povzdechl si do telefonu.
"Je to stále mé malé dítě. To ho mám jenom tak nechat, otrávit se alkoholem?!"
"Tak zlí to není. Na otravu alkoholem tam má moc málo pití. A navíc by mu to Manabu, i kdyby měl přijít o práci, nedovolil."
"Hmmm…., stejně tam pojedu a dohlídnu na něj."
"Tak to bude nadšenej."
"Říkal si něco?"řekla jsem trochu naštvaně.
"Ale nic drahá. Říkal jsem, že ti to v práci zařídím."
"Děkuji……, jo a Tobi……, miluji tě."poslala jsem mu skrz telefon pusu.
"Taky tě miluju."zaslechla jsem mírné pousmání. "Tak ahoj a užij si let."popřál mi.
"Díky. Ahoj."usmála jsem se a položila mu to.
"ÁÁÁÁÁÁÁÁ….., jestli chci stihnout let do Japonska tak si musím pospíšit."vyjekla jsem a začala si balit kufry. Jen, co jsem je měla zabalený, nazula jsem si své nádherné podpatky a vyšla ven z naší rodinné společnosti.
"Okino, na letiště."zavelela jsem svému řidiči, nasedla do svého BMW a odjela. Než jsem dorazila na letiště, zastihla mě ještě kolona aut a tak jsem si svou náladu dodělala. Nebýt Okina a jeho chladného a rychlého uvažování, tak bych na letiště dojela tak za hodinu. Nicméně jsme to stihli již za půlhodinu. Když jsem dorazila, vystoupila jsem a šla společně s Okinem, který mi táhl můj kufr k letušce, a vyzvedla si od ní objednanou letenku. No jo, můj manžílek se činil. Když už jsem ji měla v ruce, šla jsem na odbavení a pak mohla nastoupit do letadla. Jako vždy jsem cestovala první třídou a tak jsem se zničeně svezla na krásnou sedačku. Jen, co jsem dosedla, přiběhla ke mně letuška a začala se mě ptát, co bych si dala. Řekla jsem ji pouze o kávu a raději zavřela oči.
´ "Všechno nejlepší k narozeninám."zapištěli malí dětičky kolem Naokiho a čekali, až sfoukne svíčky na jeho narozeninovém dortu. Naoki se s úsměvem nadechl a vší silou je sfoukl.
"Hihihi……"začal se u toho hihňat a pohlédl na mě.
"Mamí…."přiskočil ke mně a skočil mi kolem krku.
"Všechno nejlepší broučku."usmála jsem se na něj a políbila ho na tvář. ´
"Paní vaše káva."vyrušila mě ze vzpomínek letuška a naservírovala přede mě šálek kávy. Poté se mírně poklonila, popřála mi příjemný let a šla za dalším cestujícím.
Trvalo to docela dlouho, než jsme přistála v Japonsku. No jo, cesta z USA netrvá tak krátkou dobu. Neměla bych si stěžovat, aspoň, že jsem zrovna nebyla v Evropě. To by bylo horší.
Poté co letadlo dosedlo na ranvej, vystoupila jsem na letiště a rozhlédla se kolem. Před sebou jsem zahlédla nějakého muže s cedulí v ruce. Na ceduli bylo mé jméno a tak jsem k němu přišla.
"Dobrý den paní Komui. Poslal mě za vámi pan Manabu."oznámil mi a mírně se poklonil.
"Dobře."řekla jsem prostě, dala mu své zavazadla a šla společně s ním ven k autu. Když už jsme konečně seděli v autě, řidič šlápl na plyn a rozjel se k Naokimu domů.
…………………………….
Jen co jsme přijeli konečně k domu mého syna, vystoupila jsem a sundala si své sluneční brýle.
"Dobrý den paní Komui."
"Ahoj Manabu."usmála jsem se na něj a pohlédla zpátky na vilku.
"Tak kde je."otočila jsem se znovu na Manabiho.
"Ve svém pokoji."řekl a pomohl mi sundat si kabátek. Jen co mi ho sundal, zula jsem si boty a vešla do baráku. Nemusela jsem ani dlouho přemýšlet a vyšla jsem do prvního patra. Jen co jsem byla v prvním patře, před Naokiho pokojem, nadechla jsem se a vešla dovnitř. Tedy vešla bych, kdyby tam neměl zavřeno.
"Naoki Komiu, okamžitě otevři ty dveře!"zaječela jsem skrz dveře a následně zaslechla nějaký hluk uvnitř pokoje.

Naoki
"Naoki Komui, okamžitě otevři ty dveře!"zaslechl jsem za dveřmi povědomí hlas. Nic jsem nedělal. Co bych taky měl dělat. Ať si tam klidně zůstane.
"No tak, bude to!"zaječela znovu.
"To je……, máti?"řekl jsem potichu a protáhl obličej strachem.
"Jestli je neodevřeš tak je vyrazím! Počítám do tří!"zarázovala znovu a začala počítat.
"Vždyť už jdu…"prohrábl jsem si své vlasy a odemkl. Jen co jsem tak udělal, dveře se rozrazily a tím mě bouchly tak, že jsem spadl na zem.
"Naoki Komui, můžeš mi vysvětlit, proč si se tak choval?"dala si ruce v bok a hleděla na mě z patra jako nějaká šelma.
"No……"začal jsem opatrně. S mojí mámou je neradno si zahrávat.
"Tak bude to?!"vyjekla znovu.
"Víš….., stali se nějaký věci a já….."
"….."upřela na mě svůj pohled.
"Slib, že nebudeš vyšilovat…."řekl jsem.
"Dobře….slibuju…."řekla. Tentokrát jsem se na chvíli odmlčel a po chvíli jí řek důvod.
"Pohádal jsem se svým přítelem."
"Ách….."povzdechla si a sklonila se ke mně.
"Naoki, víš kolikrát jsem se já pohádala s tvým otcem?"řekla a pohladila mě po vlasech. Já se na ní s otazníky v očích pohlédl.
"Hodně krát."usmála se a pokračovala. "A víš, kolikrát jsem to zapíjela alkoholem?" zase jsem na ní pohlédl.
"Ani jednou."řekla mi.
"Ale ty a já jsme rozdílný!"vyjel jsem na ní. Jen co jsem to udělal, dala mi pohlavek.
"To ale neznamená, že se tady budeš opíjet! Co by tomu vůbec řekl……, jo a počkat od kdy si vlastně na kluky?!"otázala se mě rázně, když si to uvědomila.
"No na kluky nejsem…., jen no, nějak si mě Riku omotal kolem prstu."
"Riku? Tak se jmenuje?"usmála se.
"Hmmmm….."zabručel jsem.
"No tak se sakra už z té země zvedni a běž se sebrat. Jestli jste se měli opravdu tak rádi, tak s tím něco udělej."
"To bude trošku těžší….., nevím totiž kde je…"povzdechl jsem si a zvedl jsem se.
"Nevíš? A hledal si všude?"
"Jo…., doma nebyl, do školy nechodí…."
"A co rodiče?"
"Ty s ním nechtěj mít nic společnýho."
"Hmmm…., asi to nemá lehký…"pousmála se a chytla mě za ruku. "Sebelítostí ale nic nevyřešíš. Raději ho běž hledat. Třeba na tebe někde čeká."usmála se a dala mi pusu na tvář.
"Děkuju mami."usmál jsem se na ni, popadl mobil a odešel pryč z pokoje.
"Jo a zabírám si ten pokoj pro hosty."usmála se na mě.
"Jak dlouho tu budeš?"zeptal jsem se jí, taktéž s úsměvem na tváři.
"Nejspíš jen tři dny. V pátek odlítám zpět do New Yorku."usmála se znovu a prošla společně se mnou k pokoji pro hosty.
"Tak dobře….., něco si půjdu zařídit."řekl jsem ji a ukázal na mobilu. Ona hned pochopila, a s úsměvem odešla do svého pokoje.
Já prošel s mobilem na uchu ven k bazénu a čekal, až mi to dotyčný zvedne.
"Ano…."zeptal se ženský hlas.
"Dobrý den, tady Naoki Komui, volám ohledně vašeho syna."
"Sakra to mi musíte všichni volat jenom kvůli němu?!"
"Vám ještě někdo volal?"zeptal jsem se naléhavě.
"Jo, ale to vás nemusí zajímat."odsekla. "Co je s ním? Zhebnul už?"zeptala se.
"Co prosím?!"vyjel jsem.
"Jste snad hluchej? Jestli ne, tak vyřiďte tomu řidiči, co ho srazil, že ho měl nabrat líp."
"Cože?!"vyjel jsem roztřeseným hlasem. "Rika někdo srazil autem?"rozklepal jsem se úplně a začaly se mi spouštět slzy po tváři.
"Sakra, už musím končit!"řekla a típla mi to.
"Počkat! Kde je?"vyjekl jsem a snažil jsem se jí znovu dovolat. Bylo to však marný. Nezvedla mi to. Jen co se tak stalo, vešel jsem rychle do domu a srazil se s Inarim.
"Promiňte…"řekl mi a chtěl jít dál.
"Počkej! Ty znáš toho Rikiho kamaráda, ne?"zeptal jsem se naléhavě.
"No……"přikývl.
"Zavolej mu. Potřebuju s ním mluvit!"řekl jsem narovinu.
"Dobře….."řekl nejistě, vytáhl z kapsy mobil a začal volat.

Sasaki
Byl jsem už doma a dával pozor na své povedené sourozence, když v tom mi zazvonila melodie, kterou mám jen na jednoho člověka.
"Áchhhhhh…..ahoj Inari…."zašveholil jsem a usmál se jsem co jsem to zvedl.
"Ahoj Sasaki…."pozdravil mě též.
"Zrovna jsem na tebe myslel. Co kdybychom si někam vyrazili. Co třeba…."
"Počkej Sasaki. Potřeboval bych, abys co nejrychleji přijel."řekl mi.
"No dobře…., jen chvíli počkej, za chvíli jsem tam."řekl jsem a než jsem se stačil zeptat důvod jeho naléhavosti, tak mi to s ahoj, položil.
"Tak co, vy rošťáci. Budu muset na chvíli odejít. Maminka vás pohlídá."řekl jsem jim a vzápětí zavolal na mamku.
"Mami….., na chvíli jdu ven. Dej pozor na ty dva."
"Dobře…"zavolala nazpátek a přiběhla si vzít dvojčata.
"Tak jo, ahoj…."usmál jsem se a vyběhl ven z domu. U domu jsem si vzal skůtr a odjel k Naokiho vilce.

Inari
Jen co jsem se srazil ve dveřích s panem Naokim, začal jsem se mu omlouvat. Když jsem se nedočkal žádné reakce, chtěl jsem projít a jít si dělat svou práci. On mě však zarazil a řekl mi něco, co bych od něj nečekal. Zeptal se mě, jestli nezavolám Sasakimu. No zdálo se mi to sice divný, co by s ním tak asi chtěl provádět, ale zavolal jsem mu. Jen co mi to zvednul, měl jsem chuť si s ním smluvit další schůzku, naštěstí jsem si vzpomněl na pana Naokiho, který vypadal, že se každou chvíli zhroutí.
Když jsem mu řekl, aby přijel, neměl žádné námitky a tak jsem se s ním rozloučil a položil mu to.
"Bude tady tak do půl hodinky."řekl jsem klidně a šel dál dělat svou práci. Pan Naoki mezitím začal chodit po místnosti a vynervovaně se uklidňoval.
"Ding, dong…"zazvonil vstupní zvonek. Jen co se tak stalo, šel ke dveřím komorný a chtěl odevřít. Naoki byl však rychlejší a rozrazil dveře sám.

Sasaki
Když jsem dorazil k vilce a zazvonil, místo komorného mi otevřel sám pan Naoki. Nechápavě jsem ho sjel pohledem. Bylo docela neuvěřitelný, jak vypadal. Neučesané vlasy, zmuchlané triko, tepláky a nechutný odér od alkoholu.
"Dobrá den, je tady Inari?"řekl jsem zdvořile.
"Jsem rád, že si tady."řekl mi na oplátku a zadíval se mi do očí. Já jsem se nechápavě podíval za něj, kde stál Inari s otazníky v očích. Inari však taky netušil, o co se jedná a tak pozvedl pouze rameny.
"To já jsem tě zavolal. Potřeboval bych vědět, kde je Riku!"řekl trochu přísně.
"Jak jako, kde je."hrál jsem, že nevím, o čem mluví.
"Nezastírej. Já vím, že víš, že leží v nemocnici!"řekl mi naštvaně. Ano vypadal, že se každou chvílí složí, ale já nemohl porušit slib, co jsem dal Rikimu.
"Řekni mi kde je!"řekl a podíval se na mě rozhodně. Já jsem se napřímil a sebejistě mu odpověděl.
"To vám nemůžu říct!"