Práce ve vilce 19.díl

Sasaki
"To vám nemůžu říct!"řekl jsem mu a v tu ránu jsem byl přitisknut jeho silnou paží na stěnu.
"Pane Naoki!"vyjekl za Naokim Inari a chytl ho za ruku, kterou jsem byl přitisknut na stěnu. Naoki však nehnul ani brvou. Celou dobu mě propaloval očima a nekompromisně mě nechtěl pustit.
"Prosím……"požádal ho prosebně Inari a zahleděl se mu do očí. To na Naokiho zabralo a on mě pomalu začal pouštět. Jen co se to stalo, chytl jsem jeho ruku já a obrátil se s ním ke stěně a přitiskl ho k ní.
"Pane…."
"Sasaki."vyhrkli vzájemně Inari a nějaký chlap
"Ty! Čeho si myslíš, že dosáhneš, když budeš lidem, který máš rád ubližovat?! Ani nevíš, jak tě nenávidím kvůli tomu, cos provedl Rikimu!"
"To…."nestačil ani dopovědět.
"Mlč! Teď mluvím! To jak sis s ním hrál, když už si měl nějaký děcko s jinou."
"Hej já jsem…"
"Pst…"zpražil jsem ho pohledem. "Je mi to jedno. Nezajímá mě, proč si to udělal a ani jestli to je pravda! Zajímá mě jen Rikovo štěstí takže……, to co teď udělám se mi pře ze všeho nejvíc. A je možný, že mě kvůli tomu Riku bude nenávidět, ale já ho už nechci vidět trpět….."dopověděl jsem se sklopenou hlavou.
"Já….."přihlásil se ke slovu Naoki, chytl mou ruku a donutil mě tak zvednout pohled. "Já taky ne. Rikiho miluji, miluji ho jak nic na světě. To co se stalo je jenom nedorozumění…."
"Tak to nedorozumění nějak vyřeš!"vyjel jsem.
"Rád bych…"
"To jsem rád."usmál jsem se a přešel k Inarimu. "Řeknu ti to jen když Inarimu dáš padla."
"Sasaki."bouchl mě malinko Inari a zčervenal. "Au…."zabručel jsem směrem k Inarimu a zaslechl jasný svolení. "Juchůůůů, Inari tak kam půjdeme? Co takhle…"
"Ta adresa….."zaslechl jsem za sebou naštvaný hlas Naokiho. Jen jsem se malinko pootočil, pousmál jsem se a odpověděl mu.
"Nemocnice Sakiko, ulice Minato."

Naoki
Jen co mě pustil, obrátil jsem se na patě a vyběhl před vilku na svou zahradu.
"Pane Naoki? Znovu někam vyrážíme?"otázal se mě můj šofér. Já na něj nebral zřetele, nešetrně ho odstrčil, naskočil do auta, a po nastartování ho rozjel, jak nejvíc to šlo. Za sebou jsem slyšel dva překvapené hlasy. Já však nehodlal zastavovat. Vyjel jsem brankou u své zahrady a pádil to rovnou k nemocnici.
"Riku….., prosím. Buď v pořádku…."zaprosil jsem boha a sešlápl plyn, až na podlahu.
Jedna zatáčka míjela druhou a neuvěřitelné kolony byli snad na každým rohu. "Tůůůů…"zatroubil jsem a nadával jak dlaždič. Nekonečně dlouhá kolona však nebrala konce. Nejen já jsem byl nervní. Řidiči kolem mě na tom byli stejně. Každý v té dlouhé koloně aut troubil jak o závod, jako by je to mělo popohnat dál. I přesto, že jsem nic troubením nevyřešil, troubil jsem dál. Když už se to konečně malinko rozjelo, narazil jsem na další zaplněnou ulici.
´Nechápu jak to Kikumu dělá, že se vždy vyhne jakékoliv zácpě. No možná je to tím, že už má vytipovaný trasy. Asi nebylo dobrý jet bez rozmyslu přes město za Rikem. Ne, ne, ne….., na to nesmím myslet. Teď je důležitý abych se tam dostal v co nejkratším čase. ´znovu jsem popojel díky pohybující se frontě aut.
Červená, oranžová, zelená…., zaznamenal jsem zelenou a prudce šlápl na plyn tak, abych se konečně nějak dostal z toho blázince.
Po půl hodině jsem se konečně vymotal z hlavního centra a jel k cíli tou nejvyšší možnou rychlostí, jakou jsem dokázal. Když jsem konečně uviděl před sebou nemocnici, oddechl jsem si a projel skrz branku na parkoviště a zaparkoval tam. Z auta jsem doslova vylítl a zamkl ho přes dálkové zamykání na klíčích. Mezitím jsem už běžel ke vchodu a zastavil tam právě procházející sestřičku. Ona sestřička mě nasměrovala k recepci a tak jsem tam došel a pohlédl na mladou brunetku.
"Dobrý den. Potřeboval bych vědět, kde leží Riku Akayaki."
"Ahoj. Přece si nebudeme vykat."zasmála se. "Jsem Nikita."řekla následně a koketně na mě mrkla.
"Ptám se vás, kde leží Riku Akayaki! Upřímně je mi šumák jak se jmenujete!"řekl jsem vytočeně a sjel ji pohledem.
"Co si to dovolujete?!"vyjekla na mě.
"Já…"povytáhl jsem obočím.
"Co se tu děje?"zaslechl jsem za sebou hlas postaršího chlapa a otočil jsem se za ním.
"Děje se tu to, že vaše podřízená místo aby mi sdělila, kde leží jeden z vašich pacientů, tu se mnou koketuje."zamračil jsem se na něj.
"To…."
"Ticho!"vyjel na sestru doktor a obrátil se na mě.
"Velice se vám omlouvám. Řekněte, koho sháníte?"řekl mi omluvně.
"Rika Akayakiho."řekl jsem prostě a čekal, až mi řekne, kde leží.
"Oh. Tak se podíváme…."zabruslil za pult k počítači a nahlédl do databáze pacientů. "Říkal jste Akayaki….., hmmm…"zabručel si pod vousy a podíval se zblízka na obrazovku. "Pokoj 420."usmál se na mě a napřímil se.
"Děkuji."řekl jsem a rozešel se směrem k pokoji 420. Nebylo docela obtížné ho najít. Díky různým ukazatelům jsem za deseti minut stál před pokojem číslo 420.
"A je to tady…"řekl jsem tiše, nadechl jsem se a otevřel jsem dveře.
Když jsem vešel, uviděl jsem bílou místnost stejnou jako ostatní a tři postele. Všechny však byly prázdný. Vešel jsem tedy dovnitř, zavřel za sebou dveře a znovu se rozhlédl po celém pokoji.

Riku
Když jsem se ráno vzbudil, Layla už byla vzhůru a dívala se na nějaký pořad pro děti.
"Oh…., chtěl bych postavit sněhuláka, ale nějak si nevím rady. Děti poradíte mi? Jaká koule je největší? Tahle modrá? Tahle červená nebo tahle zelená?"
"Ta červená Oso…."vypískla Layla a usmála se jak sluníčko.
"Správně děti. Ta červená."zasmál se medvěd v televizi a pokračoval dál v ptaní.
"Koukám, že je tu veselo."vešel dovnitř doktor a pohlédl na nás.
"Ano pane doktore."usmála se Layla a otočila se na mě. "Jé Riku ty už si vzhůru?"usmála se na mě, vyskočila z postele a hopsla na tu mou.
"Dobrý ráno."usmál jsem se na ni a pohladil ji po hlavě.
"Dobrý….přímo vynikající."usmála se na mě a pohlédla na doktora. "Pane doktore…, může se jít se mnou Riku projít?"udělala na něj psí očka a zamrkala řasami.
"Ještě ne. S tou nohou by se neměl moc hýbat."usmál se na ní doktor a přešel k nám s teploměrem a ostatníma věcičkami. První koho zkontroloval, byla Layla a poté se vrhl na mě.
"Tak Riku. S tou nohou už se můžeš hýbat, ale jen tady po pokoji. Na delší procházky to rozhodně není."řekl a podíval se při tom na Laylu. Ta jak ho viděla tak se nafoukla, sedla si na svou postel a odvrátila svou hlavu.
"Dobře."kývl jsem na souhlas a podíval se do doktorovy ruky.
"Tohle si vezmi a zapij to. Je to na utišení bolesti."
"Hmmm."vzal jsem si to od něj a zapil to vodou, kterou jsem měl na stolku.
"Jestli tě to začne bolet, tak zazvoň na sesternu. Klidně i o půlnoci, ale zazvoň!"řekl přísně.
"Ano, ano rozumím…"zabručel jsem a položil se do polštářů.
"Tak dobře. Mějte se tu."usmál se na nás a společně se setrou odešli.
…………..
"No tak Laylo. To chceš být nafouklá celý den? Podívej se ven, je tam tak krásně a za chvíli ti přijde maminka."usmál jsem se na ni a žďuchnul do ní.
"Ale já chtěla jít ven s tebou…."zabručela a podívala se z okna.
"Tak půjdeme hned ten den, co už budu moct chodit."usmál jsem se na ni.
"Slibuješ?"
"Slibuju."usmál jsem se a dal na to slib malíčkem.
"Tak…., dobře…."vypískla a skočila mi kolem krku.
"Tak já se sem ženu a ty mi tu takhle lumpačíš…"zasmála se Layli mamka ve dveřích a vešla dovnitř.
"Mamí…."zaječela Layla a skočila ji kolem krku. "Mě se táááák stískalo…"zabručela a nechtěla ji pustit.
"Broučku, vždyť jsme se neviděli jenom jeden den."usmála se na ni a objala ji. "Navíc jsem slyšela, že si se tady bavila."řekla a koukla na mě.
"Oh…., ty myslíš Rikiho?"usmála se, pustila ji a skočila znovu na mou postel. "S Rikem jsem se hoooodně bavila."usmála se a skočila na můj krk.
"Laylo, dávej pozor, ať ho neuškrtíš…"řekla trochu přísným hlasem Layli mamka a podívala se na mě omluvným pohledem.
"To je v pořádku."usmál jsem se na ni a společně s Laylou si sedl.
"Když to říkáš."usmála se znovu a koukla se na Laylu. "Tak jsem si říkala, jestli bys nechtěla zajít ven na zmrzl…."
"Zmrzlinu…jupíííí…."zavřískala Layla a seskočila z postele. "A vezmeme taky Rikovi?"zeptala se s rozzářenýma očima.
"No jestli bude Riku chtít tak…"podívala se na mě s otazníky v očích.
"Ne to je v pořádku. Stejně ještě nemůžu nic jiného, než mi tu dají za ňamku…."řekl jsem a podíval se ironicky na své piškoty.
"Chápu."usmála se.
"Tak ahoj Rikuuu, za chvíli jsme zpátky."usmála se Layla a zamávala mi.
"Ahoj…"usmál jsem se taky a se zamáváním ji pozoroval, jak ruku v ruce odchází se svou mamkou.
Když odešla, pomalinku jsem nechal spadnout ruku, zadíval se na ni a zapřemýšlel, jaký by to bylo držet se ruku v ruce se svou mámou a usmívat se. Má myšlenka na něco, co se snad v životě nestalo se změnila, a místo mé matky se v mé dlani objevila dlaň někoho jiného.
Jemně jsem onu ruku stiskl a zadíval se na jejího majitele. Jen co jsem mu pohlédl do očí, usmál se na mě, sklonil se ke mně a jemně mě políbil na rty.
"Áchhhh…."zabručel jsem a protřepal hlavou. Mé líce se jemně zbarvili do růžova díky vzpomínce na Naokiho a vše co jsme spolu dělali a chtěli dělat.
"Já z toho zešílím…"zabručel jsem si pod nos, posadil se a pomalinku se začal zvedat. Díky noze to šlo horko těžko, ale přesto se mi podařilo vstát a došourat se pomocí stěn ke koupelně. V koupelně jsem přešel k umyvadlu a pustil vodu tak, abych si mohl opláchnout obličej. Pár vlasů jsem si díky tomu namočil taktéž, ale mě to bylo jedno. Hlavně, že jsem se trochu osvěžil. Jak jsem přišel do koupelny tak jsem se stejným tempem snažil dostat zpátky.
Když jsem vešel do pokoje, uvnitř něj stála postava u okna a dívala se z něj ven. Celou dobu jsem ji hypnotizoval pohledem a nedokázal uvěřit svým očím. Když se ona postava otočila, vyrazilo mi to dech.
"Riku…"pronesl a udělal krok směrem ke mně. Já instinktivně o krok ustoupil a dostal se tak do koupelny.
"Co tady děláš Naoki…"řekl jsem tiše a propaloval zem pohledem.
"Přišel jsem ti to vysvětlit."
"Není co!"řekl jsem rázně.
"Riku, poslouchej mě. To co řekla, je lež!"skoro na mě zaječel.
"Opravdu? A víš to na sto procent?"řekl jsem zlomeným hlasem a po tvářích se mi spustily slzy.
"Riku."řekl tiše a rozešel se ke mně.
"Ne."zarázoval jsem a postoupil o další krok dozadu a zabouchl dveře od koupelny.
"Riku, prosím…"zaslechl jsem za dveřmi hlas Noakiho.
"Prosím běž."řekl jsem rozklepaným hláskem a zavřel oči.
"Ne!"ozval se odhodlaně Naoki a malinko pootevřel dveře.
"Proč?"popotáhl jsem. "Proč nejdeš, když jsem ti to řekl."
"Nikdy neodejdu."řekl znovu, klekl si ke mně a nadzvedl mi hlavu.
"Proč."zadíval jsem se na něj skrz uslzený oči.
"Protože tě miluju."řekl a přitiskl si mě na hruď.
"Hic…."vykulil jsem oči, obmotal si kolem něj ruce a rozbrečel se mu do ramene.
"Už tě nikdy nepustím…."zašeptal mi do ucha a svůj stisk zesílil. "Nikdy. Ani když budeš sebevíc prosit, ať odejdu."řekl stejně tak tiše a položil si mi hlavu na rameno.
"Riku?"ozval se z pokoje Laylin hlas a do koupelny vletěla jak čertík z krabičky.
"Riku?"nechápavě na nás pohlédla a jen co si něco uvědomila, rozeběhla se těch pár kroků k nám. "Okamžitě puste mého kamaráda!"vypískla na Naokiho a začala mu tlouct malinkými pěstičkami do zad.
"Laylo, to stačí…."usmál jsem se na ni, a skrz uslzený oči vyděl, jak přestala. "Mohla bys na chvilku odejít…."naznačil jsem ji směrem ke dveřím.
"Bůůůů…"našpulila pusu a odcupitala do našeho pokoje. Jen co odešla, pohlédl na mě Naoki zkoušeným pohledem a nevěděl, co dělat.
"Měli bysme jít do pokoje…"pronesl jsem do ticha místnosti.
"Riku…."oslovil mě.
"Prosím Naoki. Dej mi čas. Teď nevím, co si o tom mám myslet. Chci ti věřit. To mu že si s ní nic neměl, ale při tom, co se o tobě neslo, si nejsem zcela jistý."přiznal jsem.
Naoki na to pouze kývl a přiblížil se ke mně svými ústy.
"Ne…."zakroutil jsem hlavou a dal mu prst na rty. Naoki malinko sklopil pohled a společně se mnou se zvedl. "Půjdeme."vzal jsem ho za ruku, otevřel dveře do pokoje a vešel do něj společně s ním. Jen co jsem si uvědomil, že držím stále jeho ruku, jsem ho pustil a přešel ke své posteli. Poté jsem si sedl a pokynul Naokimu, aby si sedl na židličku vedle postele. Naoki tak udělal, sedl si a i přes to, co jsem mu předtím řekl, si vzal mou ruku do své dlaně.
"Naoki…, už jsem ti říkal…"
"Jen tohle…."usmál se malinko a pohrával si s mou rukou.
"Riku, kdo je ten pán?"ozvala se z druhý strany Layla a pohlédla na Naokiho s otazníky v očích.
"To je přítel."usmál jsem se a nabral nádech červené.
"Jestli si Rikův přítel tak i můj."usmála se a natáhla naproti němu ruku. "Jsem Layla."řekla a místo toho aby mu ji podala, jak se sluší a patří, se nad něj natáhla a dala mu pusu na tvář. Naoki s sebou polekaně cukl a se zamrkáním na ni pohlédl. Tím mě docela pobavil.
"Čemupak se smějeme?"ozval se doktor ve dveřích a pohlédl naším směrem. Tedy přesněji řečeno pohlédl na naše spojené ruce.
"Ále to byste nepochopil."zasmál jsem se a přiblížím se víc k Naokimu.
Ani nevím, proč jsem to udělal. Prostě síla zvyku. Naoki ani nevypadal, že by mu to nějak vadilo, spíše naopak. Doktor se sice díval docela divně, ale to mi bylo jedno.
Díky doktorovi prohlídce mohl Naoki spatřit mé pomlácené tělo a vidět můj zkřivený obličej bolestí. I přes to, že v místnosti hrála televize, jsem zaslechl jak Naoki zaskřípal zuby a držel se, aby nevyběhl ven a někomu nerozbil pusu. Po prohlídce jsme v pokoji zase zůstali sami. Layla odešla za nějakou svou kamarádkou do jiného pokoje a tak jsme díky tomu měli možnost popovídat si mezi čtyřma očima o tom, co se stalo.
…………..
Celý den jsem bez přestávky strávil s Naoki po mém boku. I když jsme víc jak polovinu času jen seděli vedle sebe a hleděli na sebe, mě to nevadilo. Stačila mi jeho přítomnost.
"Naoki….."zabručel jsem a pohlédl na něj. Stále seděl na židličce a dotýkal se mě na mé ruce. "Myslím, že bys už měl jít."poznamenal jsem a sklopil oči.
"Hmmmm…"zabručel a stiskl mi ruku jako bych mu měl někam utýct.
"Naoki…., já už ti nikam neuteču."usmál jsem se na něj a stisk mu opětoval.
"Opravdu?"otázal se mě s nadějí v očích.
"Stačí ti tohle jako odpověď"řekl jsem, naklonil se nad něj a jemně ho políbil na ústa. Jen co jsem to udělal, zčervenal jsem a rychle se od něj odtáhl.
"To víš, že jo…."usmál se a vrátil mi můj polibek. Poté se zvedl a s rozloučením se chystal odejít.
"Naoki…."zavolal jsem na něj. Jen co jsem ho oslovil, zastavil se a otočil se na mě.
"Promiň mi, že jsem ti nevěřil." zatahal jsem ho za lem trika a sklopil přitom oči.
"Ty se nemáš za co omlouvat…."řekl mi milým hlasem a pohladil mě po hlavě.
"Ale díky tomu, že jsem ti nevěřil, se stalo tolik hrozných věcí…"
"Riku co se stalo, stalo se. Jediný čeho lituju je, že jsem nedokázal zabránit tomu, abys takhle trpěl."usmál se smutně a pohlédl na má zranění.
"Za to si nemohl. Měl jsem si dávat větší pozor."vyhrkl jsem.
"Ne, kdybych jen…."
"Naoki, nevěděl si, co se stane…"objal jsem ho kolem pasu.
"Kdybych to jen věděl, tak bych tě nenechal utýct tak snadno."přitiskl si mě blíž k sobě.
"Ale jsem za to rád."pousmál jsem se.
"Jak můžeš být rád? Málem mi tě zabili."zaúpěl.
"Jsem rád, protože to jediný na co jsem myslel před tím, než mě to auto porazilo, jsi byl ty."usmál jsem se a zavrtal jsem se mu do košile na břichu.