Práce ve vilce 23.díl

Noaki
"Jak jako odlítám?!"zaječel jsem na oplátku.
"Prostě odlítáš a nehodlám se s tebou dohadovat!"zavrčel a než jsem stačil cokoliv říct, odešel z vilky.
"To si snad děláš prdel!"zařval jsem a vyběhl za ním. On však už nikde nebyl.
"Sakra!"zavrčel jsem do prázdné zahrady a sevřel ruce v pěsti.

Riku
Když jsem ráno vstal, rozespale jsem se podíval po pokoji a pomalu, tak abych si nějak moc neublížil, se protáhl.
"Áh…"zapředl jsem a posadil se tak, abych mohl slézt z postele. Rychle jsem vklouzl do pantoflů připravených u postele, popadl berle a dobelhal se po jedné noze k oknu. U okna jsem se zahleděl ven na město a přemýšlel nad Naokim.
"Uhm…"zabručela rozespale Layla a pomalinku otevřela oči.
"Dobrý ráno Laylo."usmál jsem se na ní a odvrátil se od okna. "Jak si se vyspala?"otázal jsem se jí a přešel zpátky k posteli.
"Skvěle."zasmála se a seskočila z postele.
"To jsem rád."usmál jsem se taky a pozoroval ji, jak běhá po pokoji a vypráví mi, o čem se jí zdálo.
"Tady je nějak veselo."vešel do pokoje doktor s úsměvem na tváři a pohlédl na pobíhající Laylu.
"Laylo, vzbudíš všechny pacienty." Káravě jí vynadal. Hned na to se Layla uklidnila a skočila ke mně na postel, kde ji doktor prohlédl.
"Tak vidíš, už si v pořádku."usmál se na ní doktor.
"Hmmm…., myslím, že mě bolí někde tady…."řekla tiše a ukázala oblast žaludku.
"Ukaž…."prohmatal ji to doktor. "Řekni, až to bude bolet…."
"Au…"řekla Layla, zrovna když ji doktor nic nedělal.
"Laylo!"řekli jsme rázně já i doktor.
"No jo…., nic mě nebolí…."posmutněla Layla a pohlédla na mě i na doktora. "A opravdu musím…."zabručela následně a přitiskla se na mě.
"Bohužel Laylo…"pohladil ji po hlavě.
"Laylo….., neboj se. Já na tebe nezapomenu…."zapištěla loutka, kterou si nasadila sestra na ruku a schovala se za postel.
"Powo…., já ale nechci nechat Rika samotného…"rozbrečela se Layla a chytla mě za ruku.
"Riku tu nebude sám. Já tu budu s ním…."vypískl znovu ten hlas.
"No tak dobře….., když to říkáš Powo…"utřela si slzičku a usmála se.
"Tak jo, mějte se tu….."usmál se doktor a společně se sestrou odešli.
"Tak vidíš."usmál jsem se a pomohl ji vstát.
Celý den ubíhal nějak rychle. Layla a já jsme se smáli kdejaký blbosti a užívali si poslední společné chvilky. V poledne jsem ji pomohl zabalit a okolo druhé se s ní a její mamkou rozloučil. Takovou mamku bych taky chtěl. Pousmál jsem se nad tím a zavzpomínal na tu svou, která mě nikdy nemohla vystát.

………………

Do mích dvanácti, jsem byl jakž, takž spokojené dítě. Rodiče se o mě sice nijak nestarali, ale aspoň jsem dostával najíst. No najíst jak se to řekne. Dva rohlíky a nějaký ten zbytek polívky jsem každý den určitě měl. Má třídní učitelka se divila, že jsem tak vyhublí a tak si pozvala mé rodiče do školy. Vyčetla jim, že nedostávám najíst a ostatní věci. Když přišli rodiče domů, zmlátili mě za to, že lžu a dva dny jsem byl bez jídla.
Týden na to co zavolala moje třídní mým rodičům, se stala osudová věc. Na ten den si vzpomínám, jako by to bylo včera. Přišel jsem domů dřív než jindy, protože nám skončila škola dřív. Vzal jsem si s sebou domů svého nejlepšího kamaráda Nowakiho a zašel jsem s ním do svého pokoje. Nowaki se mnou přišel, protože jsem měl nějaký ty nedostatky v matice a tak jsem potřeboval trochu pomoct.
Po necelé hodině jsem to už konečně začínal chápat a tak jsem se s radostí skočil kolem Nowakiho krku a objal ho. Nijak jsem to neplánoval, ale náhle jsem ho políbil. On celý šokovaný se ode mě odtáhl a nevěděl kam s očima. To jsem ovšem ještě netušil, že ve dveřích stála má matka. Toho dne se všechno změnilo. Byl jsem donucen přestoupit na jinou školu a jídlo jsem už nedostal vůbec. Už ve dvanácti jsem musel zastírat kolik mi je a najít si nějakou práci abych se aspoň nějak uživil. Byli to těžký časy, ale přežil jsem je.
…………………

Z mého přemýšlení mě vytrhl až doktorův hlas s tím, že mi sem vezou nového pacienta.
"Dobře."řekl jsem a dobelhal se znovu ke své posteli. V posteli jsem se usadil a čekal, až přijede.
"Tak a jsme tady."usmál se doktor na pohledného mladíka a nasměroval ho na postel, na který ještě téhož dne ležela Layla.
"Dobře."usmál se kluk a pomaličku se přemístil z jednoho lůžka na druhý.
"Jestli budeš něco potřebovat, tak stačí zazvonit na tohle tlačítko a sestřička ihned přiběhne."ukazoval mu doktor co a jak, a pak nás s tím, že za chvíli přijde, opustil. Když se tomu tak stalo, onen kluk se na mě podíval a nevěděl jak začít.
"Ahoj já jsem Riku."usmál jsem se a podal mu ruku.
"Iwaki."pousmál se též a ruku mi stiskl.
"Ou…, ty máš ale stisk…"ucukl jsem rukou a začal si ji protřepávat.
"No jo chodím na kendo."pousmál se a začal mi říkat, jak se mu to stalo. Prý nešťastná náhoda při tréninku.
"Rikuuuuu!!!!!"zaječel Sasaki a rovnou ode dveří mi skočil kolem krku.
"Sasaki, co tu děláš?"usmál jsem se na svého kamaráda a začal ho lochtat.
"Jen jsem přišel navštívit maroda."zasmál se a chytil mi moje ruce.
"Vidím, že už jste se seznámili."přiřítil se do pokoje doktor se svým nářadím a začal si je skládat na stolek. "Tak Riku svléknout."řekl mi. Na nic jsem nečekal a udělal to, co mi řekl. Nejdřív mi poslouchal srdce a poté kontroloval obvazy. Nohu si nechal na konec.
"No tak jak vidím, tak už jsi v celku v pořádku. To zranění se ti rychle hojí. Akorát tu nohu budeš mít tak minimálně týden v sádře. Za tři dny by si mohl jít teoreticky domů."ukončil svůj monolog.
"Jo?"rozzářil jsem se jak sluníčko.
"Neříkej, že tě to válení nebaví."rozesmál si Sasaki.
"Hele, já nejsem žádnej rozválenec jako ty…"zasmál jsem se a nahodil pohled coby ukřivděného.
"Kdo je podle tebe rozválenec."zasmál se i on a šťouchl do mě.
"A navíc už se těším k …."nedořekl jsem a rázem zrudnul.
"Ehm jestli mluvíš o Komuim tak vím, kam míříš."zasmál se a hodil přese mě přikrývku.
"Toho Komuiho?"ozval se z vedlejší postele Iwaki a vykulil na mě své zelený oči.
"…."pokýval jsem mu hlavou v kladném gestu.
"Ty znáš Komuiho Naokiho?"zeptal se znovu, aby si to potvrdil.
"No jo, no jo."pousmál jsem se a zadíval se na odcházejícího doktora. "Proč?"otázal jsem se spěšně.
"Proč? Nejen že to je senátor Komuiho, který vlastní snad stovky poboček, a to jen v Japonsku, ale taky, že to je děsnej zazobanec. Ty voho tolik prachů kolik má on, nemá snad nikdo jiný. No dobře jeho otec no, ale to je vedlejší….Jak jste se seznámili? Kolik má pokojů? Viděl si ty jeho roštěnky? Chodí s ním Jounesa?..."kladl mi otázky rychle za sebou.
"Tak prrrr…."zbrzdil jsem ho trochu a začal přitom mávat rukama. "Klidně po pořádku…."
"Za prvý, kolik má pokojů fakt nevím. Nikdy jsem to nepočítal! Roštěnky…., no jestli myslíš tu starou fůrii Kushinu tak má jednu. A kdo má bejt sakra ta Jounesa?!"naběhla mi žilka na čela a zlostně jsem se na něj podíval.
"Hhahahahahhah……….."rozesmál se Sasaki nad mým žárlivým chováním.
"Hele, nesměj se…."zabručel jsem na Sasakiho a ukázal přitom na něj prstem.
"Promiň Riku, když ono je legrační pozorovat tě, jak se vztekáš."usmál se.
"Ehh…"nechápal Iwaki.
"Promiň. Já osobně nevím, jestli to má být pouze přezdívka, nebo ne, ale jeho přítelkyně leží vedle tebe. Ehm, přesněji přítel."zasmál se Sasaki a uskočil mému polštáři, který jsem po něm hodil.
"Cože?"nechápavě na mě pohlédl.
"Představuji ti slečnu Rikuuuu……"řekl zženštilým hlasem Sasaki a musel uskočit mé ráně.

Naoki
Druhého dne ke mně do domu napochodovala otcova osobní ochranka s otcem a začalo to na novo. Otec na mě začal ječet s tím, že ho prostě poslechnu a půjdu si zabalit. Já jsem měl však opačný názor a taky jsem si ho hodlal prosadit. Po dlouhé hodině hádání nařídil můj otec jednomu z jeho bodyguardů, aby se přesunul za mě a praštil mě do krku. Uvědomil jsem si to, až ve chvíli, kdy jsem ucítil tupou ránu do krku a následně upadl do tmy.
Naokiho otec
"Tak to bychom měli…"vydechl jsem a nařídil Wikimu, aby zvedl mého syna a odnesl ho do mé limuzíny. Jak jsem mu řekl, tak udělal. Já mezitím šel do Naokiho pokoje, vzal mu jeho mobil a odešel od tamtud. S věcmi jsem se nezdržoval. Na svém účtu mám tolik peněz, že nějaký to oblečení minimálně za 50 000 euro mě nezabije.
"Jedeme."řekl jsem, když jsem procházel obývákem a nechal za sebou stát služebnictvo. Manabu šel samozřejmě se mnou. Přeci jenom, je to Naokiho osobní bodyguard a stará se o veškerý chod v této vilce.
Na letiště sme dorazili necelou hodinku po výjezdu z vilky. Bylo to díky tomu, že Naokiho vilka byla na opačném místě města, nežli letiště. Když jsme vyšli z auta Wiki vyzvedl Naokiho přes rameno a odnesl ho do mého soukromého letadla.

Riku
"Chtěl jsem mu to říct sám."zabručel jsem a svezl se do postele.
"To je dobrý."usmál se Iwaki a nepřestával mě pozorovat. "Promiň, bude to asi znít blbě, ale co vidí kluk na klukovi?"zeptal se nechápavě. Já chvíli zarděn koulal na jedno místo a až po několika minutách se mu pokusil vysvětlit, jaký to je vlastně pocit.
"No ono to nejde popsat. Je to jako…., no máš přítelkyni?"
"Jo Waki."usmál se.
"No tak je to úplně to stejný, co cítíš k Waki. Prostě bez něj nemůžu být. I když bych mu to asi nedokázal říct."zarděl jsem se. "Je to jako kdyby měla být ryba bez vody. Prostě to nejde. A i kdyby mi provedl, já nevím co, tak už bych ho nedokázal opustit. A navíc když se na něj podívám tak……"kousl jsem se do jazyka při myšlence, co jsem chtěl říct nahlas.
"Tak co…"zasmál se Sasaki protože mu to došlo. "A pak kdo je tu perverzní."zasmál se znovu a to už jsem po něm házel rovnou celý stůl.
"HIhihihahaha…"Iawaki se pouze smál a nedokázal se zastavit.
"Hele, byl tu vůbec dneska tvůj princ na bílém koni?"otázal se mě se smíchem vepsaným ve tváři Sasaki.
"Ne."posmutněl jsem.
"Hmmm…., a nemám ti pro něho poslat?"zeptal se mě a rovnou vytáčel Inariho číslo.
"To není třeba…"chtěl jsem ho zarazit. Sasaki mě už však neposlouchal a klábosil s Inarim.

Sasaki
Zavolal jsem Inarimu a vyšel raději na chodbu, kde jsem si s ním začal vrkat.
"Sasaki…"zasmál se Inari a poslouchal mé milostné vyprávění, co bysme všechno mohli dneska dělat.
"Chtěl si vůbec něco jiného, než mě takhle milostně svádět přes telefon."zasmál se na druhý straně.
"Jo, vlastně ti volám kvůli Noakimu. Potřeboval bych, abys ho sem nějak popošoupl."usmál jsem se.
"No, to nevím, jestli půjde…."povzdechl si Inari.
"Proč? Stalo se něco?"
"No, po pravdě tu dneska byl Noakiho otec a…no řekněme, že ho někam odvezl. Zaslechl jsem jenom kus hádky, ale zdá se, že někam odletěli."
"Odletěli?!"vyjekl jsem.
"Jo, slyšel jsem jen útržky, ale to s tím letadlem jsem slyšel přesně."
"A neslyšel si kam?"nevěřícně jsem otevřel pusu.
"Ne, to bohužel ne…"povzdechl si.
"To je v pořádku lásko a měj se hezky v práci. Jo a ten večer platí."poslal jsem mu vzdušnou pusu a se zachmuřenou hlavou vešel zpátky do pokoje. Riku tam na mě naléhavě hleděl a čekal, až mu řeknu, že tady za chvíli bude. Já mu však musel říct pravdu.
"Naoki nepřijde!"řekl jsem stroze.
"Uhm…, no zítra je taky den."pousmál se Riku a chtěl se ještě na něco zeptat.
"Zítra asi taky nepřijde….."zabručel jsem. Rikiho to hnedka zarazilo.
"Dneska někam odletěl."
"To nemůže být pravda! O tom by mi řekl!"vyjekl Riku a zadíval se na mě prosebným pohledem.
"No, on to neplánoval. Jak mi řekl Inari, tak byl donucen jeho otcem…." Řekl jsem a pozoroval Rika, jak mu to šrotuje v hlavě. "Myslíš, že by se dozvěděl…."
"Nevím, já nevím!"opřel si Riku hlavu o nohy.
"Riku…., to se nějak vyřeší. Uvidíš, zítra sem přijde a zase se na tebe usměje."
"A co když ne! Slíbil mi, že mě nikdy neopustí."popotáhl Riku.
"Prosím tě…."opřel jsem si ho o hruď a začal ho hladit ve vlasech. Iwakimu jsem raději prstem naznačil, že nic nemá dělat.
……………

Po dvou hodinách už jsem musel jít. Inari na mě čekal jak natěšený zajíc a tak jsem rychle nasedl na skútr a vydal jsem se za ním.
Riku
Do konce dne jsem už nebyl tak veselý. S Iwakim jsem si ještě dost popovídal, ale nebylo to ono. I Iwaki to poznal. Byl jsem tak trochu skleslí a furt musel myslet na Naokiho. Už jen tři dny….., opakoval jsem si. Jen tři dny.
Noakiho otec
Jen co jsme ho naložili, nasedl jsem do letadla společně s mojí ochrankou a Manabem a připoutal se k sedadlu. Když jsme startovali, letadlo se malinko zachvělo, stejně jako tomu je vždy. Ve chvíli kdy jsme konečně doletěli do určité výšky, se letadlo uklidnilo a letělo bez jakéhokoliv otřesu.
"Ty jsi věděl o vztahu mého syna a toho…"
"Rika? Ano."odpověděl mi Manabu a zadíval se mi přímo do očí.
"Kam to letíme, pane. Tedy jestli se mohu zeptat."otázal se mě Manabu.
"Do New Yorku….."odtušil jsem a zadíval se ven z okýnka.

Manabu
Když se přiřítil pan Komui s jeho ochrankou myslel jsem, že jenom žertuje. Opak byl však pravdou. Ve chvíli kdy omráčili pana Noakiho jsem nemohl nic dělat. Věděl jsem, že nemám šanci a taky to, že mu nic zlého pan Komui neudělá.
"Odjíždíme…"řekl pan Komui a odešel z místnosti. Rychle jsem si vzal jen to nejpotřebnější a vyrazil za nimi. Sedl jsem si společně s nimi do limuzíny a nechal se odvést k letadlu. U letadla Naokiho vzal jeden blondýn přes rameno a donesl ho do letadla. Rychle jsem do něj zalezl a usadil se do blízkosti pana Naokiho.
Poté co jsme vyletěli do určité výšky, letadlo se přestalo kymácet a letělo přímočaře. V tu chvíli kdy se tomu tak stalo, se mě pan Komui zeptal na to, zda jsem to o panu Naokim a Rikovi věděl. Já kladně odpověděl. Hned na to se mě už přestal ptát a zadíval se kamsi z okna. "Kam to letíme, pane?"otázal jsem se ho. On mi celkem stroze oznámil, že do New Yorku. Podle jeho otráveného hlasu jsem se ho už raději na nic neptal. Zamyšleně jsem se zadíval na pana Nokiho a přikryl ho nějakou přikrývkou, který byla poskládána vedle něj.
Jen co jsem tak udělal, zašel jsem za někým z ochranky a požádal o sklenici vody. On mi ji bez řečí dal a požádal mě, abych si šel zpátky sednout na místo. Na místě jsem se připásal, napil se a pohodlněji se opřel do sedačky.
"To bude dlouhý let…"zabručel jsem si pod nos a zavřel přitom oči.