Démonické lázně – Pramen 22 – Démonická noc a druhý den

Seok seděl na kameni a pozoroval klidnou vodu. Na zádech cítil něčí pohled, ale neotáčel se. Ve své branži se naučil poznávat a vycítit úmysl zabíjet a teď necítil nic. Za své úniky před smrtí právě vděčil tomuto instinktu.
'Co je to? Nebo kdo je to?'

Vědomí, že je v jámě démoní, mu nahánělo husí kůži. Možná to také vysvětlovalo tu podivnou nervozitu večer před odjezdem.
'Cítil jsem podvědomě nebezpečí? Tušil jsem nějakým primitivním instinktem z dob minulých, že ten člověk přede mnou není člověkem?'
Potily se mu ruce. Protáhl se jako by nic, ale snažil se přitom zahlédnout svého pozorovatele. Zvedl se, znovu se trochu protáhl, vzal si ručník, obvázal ho kolem pasu a vyšel k převlékárně. Nikdo se však v okolí neplížil.

'Je tohle opravdu hnízdo démonů?'
V převlékárně se zdržel déle, než bylo nutné. Nervozitou se mu třásly ruce. Bál se vůbec vylézt z budovy. Musel však ven.
'Přijal mě sem Yong, jen aby mě pak zlikvidoval?'
Utřel si zpocené ruce do ručníku, co měl přehozený kolem krku. Jeho kroky po pěšině byly pomalé.
'Sleduje mě?'
Rozhlížel se kolem po stinném lese.
'To proto sem nikdo jiný nemohl?'
Znovu se dotkl své zbraně.
'Mám proti nim v případ útoku šanci?'
Polkl. Cítil značnou nevolnost od žaludku, tak se musel posadit na bílou kamennou lavičku. Vedle ní byla malá soška bůžka, chránícího pocestné.
'Ne! Tohle je prostě šílené! Démoni nemohou existovat! Jak by pak unikli pozornosti moderních technologií?'
…
'Kdo v dnešní podobě věří na duchy a démony?'
…
'Ten náramek! Je možné, že by jim propůjčoval lidskou podobu?'
…
'Kara … Deštník se stejným designem … Mizející stín v lese … Zapadá to do sebe.'

A to Seoka děsilo ze všeho nejvíce. Jeho plány na navázání spojenectví se hroutily. Nebo ne?

'Pokud budu hrát chytře … mohu z toho mít nějaké výhody. Yong by mě sem nezval, jen kvůli likvidaci. Mohl jsem se mu zalíbit. Je pak ta zpráva o jeho nemoci falešná?'
Zakroutil hlavou. Měl v ní zmatek a vůbec netušil, co udělat dál. Pomalu se zvedl.
'Raději se vrátím do pokoje, než … Cože?!'
Zavrávoral, jak si všiml, že ho kompletně pohltila mlha. Viděl sotva na krok dopředu.
'Tohle … !'
Sevřel pěsti.
'Klid. Pokud se budu držet cesty.'
Zahleděl se pod nohy.
'Neměl bych se ztratit.'
Byla tu ještě možnost, zůstat a počkat, až mlha zmizí, ale pokud byl les plný démonů.
'Les nebo lázně … '
Seok si vztekle odplivl.
'No v lázních to aspoň zatím znám.'
Vydal se šouravým krokem dopředu. Nohy tahal po zemi, aby se ujišťoval, že jde stále po ušlapané cestě. Orientační smysl měl dobrý, ale tahle mlha byla zatraceně hustá. Navíc měl občas pocit, že zahlédl něco velkého na jejím okraji. Do ruky si připravil pytlík soli. Možná nebyla svěcená, ale dobře mířená rána do očí rozhodí i démona.
Ušel několik kroků, když se zarazil.
'k***a … !'

Pod nohama cítil trávu. Sešel z cesty.
'Jak se mi to … ! Ten démon na okraji mlhy! Musel mě svézt z cesty!'
Srdce mu bušilo ještě víc, než při první přestřelce, kterou zažil ve třinácti a kde také poprvé zabil. Bál se toho neznáma?
Mlha se trošku rozestoupila.
'Vede mě?'
Seok však učinil krok dozadu. Za tou mlhou pořád něco bylo. Udělal znovu krok dozadu a zády narazil do stromu. Přidušeně vykřikl a ohlédl se za sebe. Strom však byl jen stromem. Rychle se otočil před sebe. V mlze pořád byla cesta a žádný úd ani vnitřnost mu nechyběla.
'Nechce mě to zabít?'
Zatnul pěsti a udělal pomalu krok dopředu. Procházel cestou skrz mlhu, aniž by cokoliv zaslechl nebo uviděl.
'Je možné, že je to démon z lázní a chce mě jen dovést na správnou stezku?'
I přes to nemohl být Seok uvolněný. Pravé úmysly démonů neznal natož toho, kdo ho vedl. Cesta pomalu nabrala trošku na tvaru lesní stezky spíše pro zvířata, až se úplně ztratila.
'Bezva. To jsem potřeboval.'
Šel však dál dopředu, ať už jej čekalo cokoliv, chtěl to vidět až do konce.
'Eh?'
Mlha se začala rozptylovat a odhalila malý domek na paloučku. Stál od něj jen na několik metrů.
„M-Mám jít dovnitř?“
Nikdo mu však neodpověděl. Nejspíše je to tu moderní.
Pomalu vystoupil na verandu. Nic zevnitř neslyšel.
'Nemá cenu se plížit, určitě o mě už vědí.'
Opatrně uchopil rám dveří a kus po kousku je odsunul. Jednu ruku měl však pořád na zbrani.
'Bez boje se nevzdám.'

Byl však velmi překvapen.
„Yong?!“
Ležel na posteli a na čele měl obklad.
'Je opravdu nemocný?'
Vstoupil do malé místnosti a zavřel dveře. Přišel k němu a jemně se dotkl jeho tváře.
'Opravdu měl horečku a nejspíš ji ještě má.'
Seděl tiše a jen ho pozoroval. Sám ve svém životě nebyl nikdy vážně nemocný, dokonce neměl ani rýmu. Pozorně si ho prohlížel. Miska s vodou, obklad, malá verze šachů, kisera, tabák a podivné tetování na pravé části obličeje.
'Počkat! Pravou část obličeje si vždy zakrýval! Proč to však dělal?'
Seokovi to opravdu připadalo jako složité tetování.
'Musí to mít nějaký význam, jinak by to neskrýval.'
Zamračil se a natáhl se po jeho vlasech.
'Uvidíme, co na démona řekne moderní technika genetického rozboru.'
Vzal do rukou jeden jeho vlas a v polovině ho utrhl. Yong se ani nepohnul, ale Seok zadržel na několik vteřin dech.
'Dobře.'
Vlas ovinul kolem jednoho náboje pistole a znovu ji vložil do pouzdra.
'Kdo mě sem však zavedl? Ví, co mám v plánu? Proč mi pomáhal? Bude ode mě něco chtít?'
Yong začal něco mumlat. Muž se k němu naklonil, ale příliš mu nerozuměl. Zaslechl jen pár slov.
'Matka … promiň … bolest … ' Připomněl si v duchu těch pár slov.

***

Seok se pohnul a brzo toho litoval. Bolelo ho celé tělo. Protíral si oči rukou a druhou si pomáhal sednout.
'Kde?!'
Rozhlížel se po svém pokoji, jako by tu byl prvně.
„Co se stalo?“
Přinutil se zvednout na nohy.
„Cožpak jsem … “
V žaludku mu silně kručelo, cítil zimu a měl po těle pár modřin.
'Jsem si jistý, že … '
„Ah, pane Seoku!“ zavolal Sunbae, jen co vstoupil do pokoje.
Podnos s čajem spěšně položil na noční stolek. Přiskočil k muži a hluboce se mu uklonil.
„Nedokáži slovy vyjádřit svoji omluvu za tuto nepříjemnou událost.“
„Událost?“ Seok byl zmatený.
„Měl jsem vás varovat před mlhami, které tu občas míváme, avšak v tomto období jsem je ještě nezažil. Nikdy mě nenapadlo, že by se to mohlo stát. Velmi se vám omlouvám.“ uklonil se ještě hlouběji.
„Aha … Už si vzpomínám, cestou z pramenů mě přepadla mlha. A byla tam bílá lavička.“
„Ano, pane. Našli jsme vás, jak na ní spíte. Velmi se vám za tento incident znovu omlouvám.“
Sunbaeho úklona byla zvláštní. Místo dotýkání se země čelem se jí dotýkal bradou zespoda. Seok se na to taktéž zeptal.

„Ach, toto … No, jak bych to měl říct. Dřív jsem to dělal, jako cvičení a pak než jsem se nadál, se mi z toho stal zvyk při pokloně.“
„To je zajímavé.“
„Jako odškodnění za tuto nepříjemnou událost nám dovolte, vám nabídnout speciální bylinnou koupel. Jistě jsem venku prochladl a jste ztuhlý. Futachi vám již brzy připraví pozdní snídani, nebo si dáte raději dříve koupel?“
Než stačil odpovědět, ozval se znovu jeho žaludek a to nekompromisně.
„Kahaha. Zdá se, že je problém vyřešen.“ Kappa v lidské podobě se zvedla, jemně uklonila a odešla vyřídit objednávku kuchařce.
Seok si mile rád sedl. Tiše se sobě smál.
„Já jsem ale idiot a pitomec dohromady. Démoni … Pff. Dostala mě stará atmosféra lázní, pár zápisků v deníku, zvláštní lidé … Možná kvůli jejich podobnosti s démony je tu zaměstnává, dodává to tu správnou atmosféru.“
Prohrábl si zplihlé vlasy rukou.
„V té mlze jsem viděl jen divné stíny a pak jsem usnul na kamenné lavičce, tak se nemůžu divit, že mám divné sny a bolí mě celé tělo.“

Vytáhl z pouzdra pistoli, kterou měl pořád kolem těla a zkontroloval mechanicky náboje. Obě ruce se mu roztřásly. U jednoho náboje našel dlouhý černý vlas. Kousl se do rtu, aby zahnal třes.
'To nebyl sen?!'
Vlas vytáhl a pořádně si ho prohlédl. Svůj mohl hned vyloučit. Opřel se loktem o stůl a hlavou spočinul na rozevřené dlani.
'Takže to nebyl sen. Démoni … skutečně existují. Stále žiji, takže o tomhle neví? Kdo z nich mě tam pak zavedl?'

***

„Ta zatracená mlha!“ rozčiloval se Raghu.
Chlapcův pokoj jim dával potřebné soukromí.
„To nebyla obyčejná mlha, někdo ji musel vytvořit,“ konstatoval Ranghu očividné.
„Otázkou je, kdo to byl a proč to udělal,“ řekl jsem naopak já.
Byl jsem v šoku, když jsem u lordova lůžka našel Seoka, kterého jsme všude hledali. Seděl a spal. Musel se tam dostat, když se ztratil v mlze.
„Hosty můžeme vyloučit, stejně jako obyvatele lázní. Nikdo nechce, aby přišel na naše tajemství.“
„Máme však jeden malý problém,“ řekl Ranghu.
„Jaký?“ zeptal jsem se.
„Děda Tengu … se s ním setkal a … tahal ho za nos.“
„Co přesně se stalo?“
„Děda Tengu má ve zvyku se náhle objevovat a zase zmizet. Pokládá celkem logické, ale na nervy lezoucí otázky, jeho odpovědi nejsou o nic lepší a dokáže velmi dobře odhadnout charakter druhých.“
„To by mohl být problém,“ řekl Raghu, druhé z dvojčat.

„Myslíte si, že pan Seok něco tuší?“ nadhodil jsem.
„Není hlupák, určitě bude něco tušit, ale kolik toho může tušit nelze odhadnout.“
„Mohlo ho napadnout, že nejsme lidé?“
Dvojčata mi nedokázala dát odpověď. Nikdo si s tím nebyl jistý. Já sám jsem měl nepříjemný pocit, že naše tajemství je v ohrožení.
„Mám takový nápad, který by naše pochybnosti a obavy mohl … minimalizovat,“ řekl Ranghu.
„Jaký přesně?“
Ranghu se trochu víc narovnal.
„Poskytnu Seokovi bylinnou koupel, jako omluvu za tu noční nepříjemnost. Znám mnoho zdejších bylin a i pár 'speciálních'. Mohu ho přimět na určité myšlenky … 'zapomenout'.“
„Je to bezpečné?“
„Jeho zdraví to nijak neublíží, spíše mu to ještě prospěje a kněží si ničeho nemohou všimnout, jelikož při tom použiji jen minimum své síly.“
„Výborně. Zkusíme to a … “ na chvilku jsem se odmlčel „vy … nejste démoni jako ostatní, ne?“
„Jak … ?“
„Když jsem sem přišel, nemátlo mě, kdo z vás je který. Prostě jsem vždycky věděl, s kým mluvím.“
„To je pravda, náš oblíbený trik nikdy nezabral,“ povzdechl si Raghu.
„Ale teď cítím, že nejste démoni, ale … spíše strážní duchové.“ Nebyl jsem si svých slov příliš jist.

„To je pravda,“ řekl Ranghu s úsměvem.
„Nejsme démony ani přízraky, jsme opravdu strážní duchové. Pocházíme z lordovy … “
„Ne,“ zastavil jsem ho „nemusíte mi o sobě nic říkat.“
„Ale.“
„To je v pořádku. Svoji odpověď jsem našel, nic více nepotřebuji. Nemám právo prohledávat vaši minulost. Každá minulost má něco, co by raději zapomněla.“
Dvojčata jemně pokývala hlavou. Ani oni nechtěli příliš vzpomínat.

***

Seok si po snídani zamyšleně prohlížel svoji pistoli, že si nevšiml, že do pokoje vstoupil Ranghu.
„Eh? Jak dlouho tam už stojíte?“ zeptal se ostražitě Seok, když si ho konečně všiml.
„Jen pár minutek, vypadal jste, že jste myšlenkami jinde, tak jsem vás nechtěl rušit.“
Seok jen zamručel.
„Ještě jednou nám dovolte vyjádřit lítost nad touto nepříjemnou událostí.“ Ranghu se uklonil, ale jen lehce a ve stoje. Ve společnosti byl očividně na vyšší úrovni, než Sunbae.
„Rád bych vám jen řekl, že vaše bylinná koupel je připravena, pokud ji tedy přijmete.“
„Ano, ano, rád ji přijmu. Jsem úplně celý ztuhlý. Proč si stěžovat, když dostanete extra servis?“ řekl to napůl vtipem a lehce se i usmál. Ranghu mu úsměv rád oplatil.

***

„Áááh!“
Horká voda byla skvělá, vůně mnoha čerstvých bylinek ve vodě a vonných svíček ho během chvilky kompletně obklopila.
„Jaká je voda?“
„Perfektní.“ Ruce položil po obvodu kádě.
„Tyhle kryté lázně jsou výborné.“
Rozhlédl se po obstaveném prostoru a pořád dost velkém prostoru pro káď.
„Ano, někteří hosté je mají raději. Mohu vám namasírovat ramena?“
Ranghu stál za ním s vykasanými rukávy.
„Vaši nabídku rád přijímám.“
Ranghu si sedl a pustil se do práce.
„Kam se hrabe kouzelná voda a kouzelné bylinky! Vaše ruce jsou nedostižné!“ řekl Seok nahlas, sotva se ho Ranghu dotkl, únava se dávala na zbabělý útěk.
„O-opravdu? Nikdy jsem si toho nevšiml.“ Byl polichocen.
„Kolik cifer budu potřebovat, abych vás k sobě dostal?“ Šibalsky se na něj usmál.
„Vždyť nejsem ani pořádný masér, dělal jsem to jen občas. A bratr Yong vždycky říkal, že to jen ujde.“
„To je mi fuk! Vaše ruce mluví za sto papírů!“ Mávl rukou, jako by zaháněl otravnou komáří samičku.

„Bratr Yong?“ Zmateně se otočil.
„No, nejsme pokrevní bratři.“
Přešel k paži.
„Vyrůstali jsme spolu, takže jsme ho nazývali bratrem. Už je to hodně dávno.“
„To muselo být hodně zajímavé.“
„Ani, ne. Většinu času nás ignoroval a věnoval se kaligrafii, nebo učení. Už od dětství to byl trochu morous.“ Povzdechl.
„My jsme, ale věděli, jak mu trochu zvednout krevní tlak.“ Šibalsky na Seoka mrkl.
„Tak to pak muselo být hodně zajímavé.“
Ranghu stiskl zuby a vydal skrz ně slabý smích.
„Tajfun byl proti němu jemný vánek.“
„To se uměl, až tak naštvat?“ Pochybovačně nadzvedl obočí.
„Tak agresivně nevypadá.“
„Chcete vidět jizvy?“ Ranghu se teď hodně křenil.
Seok se jen ušklíbl. Zelenovlasý strážný duch se tedy otočil, vyhrnul triko a ukázal mu jizvu v podobě rozprsknuté kaňky.
„Tu mám od rohu stolu. Mám pocit, že ty papíry sepisoval jen pár dnů.“
„Nevadí, když na ni sáhnu.“
„Vůbec ne. Jen pozor na prsty.“
Seok se tmavé kůže dotkl.

'Vypadá to, že je to lidská kůže.' Seok doufal, že když je trochu jiná, že možná něco zjistí.
Zase se vrátili k masáži. Seok se snažil usilovně přemýšlet, ale jeho masáž, vůně a horká voda ho pořád vrhaly do stavu relaxace.
„Smím vám umýt záda a poskytnout i jejich masáž?“
„Riskujete nikdy neustávající snahu vás dostat ke mně.“
„To mi lichotíte.“
Seok si všiml černobílého náramku na jeho ruce. Stejný měla i Kara.
'To by mě zajímalo … '
Ranghu se zvedl, když najednou provázek náramku praskl. Kuličky se rozsypaly na zem a skákaly ze dřevěných schodů.
„S-Sakra! Brácha mě zabije!“
Pár jich spadlo i do vody a Seok je sbíral, jenže žádné změny na Ranghovi si nevšiml.
„Vzpomínám si, že Kara měla podobný a bála se mi ho ukázat. Musí být opravdu důležitý.“
Potopil se do vody pro poslední korálek.
„Byl to Yong, kdo nám je osobně udělal. Dal si s tím dost práce.“ S úklonou přijal Seokovi korálky.
'Takže ty korále nic nedělají?'
Čekal, že odhalí jeho pravou podobu.
'Někteří démoni vypadají jako lidé.'
Protáhl se a vylezl ven. Jen, co sesbíral korálky, nasměroval ho na dřevěnou lavici.
„Obávám se, že tu nejsme na plnohodnotné masáže vybaveni.“
„Pokud tu zavedete masážní koutek, tak tu budete mít určitě narváno. Nezapomeňte speciální kartičky pro věrné zákazníky.“
Společně se zasmáli.
„Jste opravdu výjimečný člověk.“
„Myslíte?“
„No, bratr na vás zatím jen vrčí.
To znamená, že vám zatím nechce ukousnout hlavu. Vrčí jen na ty, co mu jsou sympatičtí, musí si je ale trochu prověřit.“

Seok se rozesmál.
„Ukousnout hlavu, ano, občas ten pocit mám.“
Masáž zad byla opravdu uklidňující. Brzo Seoka ukolébala ke spánku. Ranghu ještě chvíli počkal a pak k němu přistavil vázu s vonnými svíčkami, pod nimiž byly nasekané bylinky.
„Pane Seoku, slyšíte mě?“
Zamručel.
„Položím vám několik otázek, odpovíte mi na ně?“
Zase zamručel.
„Včera večer jste se vracel z lázní, ano?“
„A-ano,“ mumlal ze spánku.
„Dobře. Co jste během svého pobytu v pramenech dělal?“
„Přemýšlel … jsem o deníku … “
„O jakém deníku?“
„O démonech … psal ho Young Han … “
„Co jste udělal pak?“
„Najednou … ten divný děda … lezl mi na nervy … říkal … že mě čeká smrt … pak … najednou zmizel … beze stopy …“

Seok zamručel, jako by se probouzel, ale nestalo se tak.
„Výborně, co se dělo potom?“
„Byl … byl jsem vyděšený … všude démoni … nedokázal … jsem tomu věřit … to nejde … nejsou … někdo … tam byl … “
„Kdo tam byl?“ ptal se Ranghu pomalu.
„Nevím … tam od bambusu … byl už tam … pak znova … v lese … pitomá mlha … “
„Vydal jste se na cestu zpátky a pak vás přepadla mlha, ano?“
Mručel.
„Byl jsem vyděšený … ta mlha mě pohltila … on tam byl … tam za mlhou … sledoval mě … šel jsem pomalu … po cestě, ale … najednou les … mlha se rozestoupila … byl za ní … “
„Můžete ho popsat?“
„Veliký … bílý … rohy a oči … hodně rohů a očí … volal mě … bál jsem se … šel jsem na smrt … ale šel jsem … padnout s hrdostí … cesta … “
Začal se opravdu probouzet. Ranghu rychle vytáhl jiné bylinky z kapsy, foukl do nich a rozpadly se v prach. Obkroužil Seoka a ten zase upadl do spánku. Nemohl ho však už vyslýchat. Ranghu si úlevně vydechl a setřel si pot z čela.
'Tohle … Tohle bylo náročnější, než jsem čekal.'
Přikryl Seoka osuškou a odešel.

***

„Takže tu je cizí démon.“ Raghu vztekle udeřil pěstí do podlahy. Nejenže ten démon vnikl na jejich území nezpozorován, ale jeho síly nebyly zablokovány a ještě si pohrával s jejich hostem a člověkem. Navíc ho cíleně zavedl za Yongem.
„Tohle nemůže být náhoda,“ řeklo druhé dvojče. Tentokrát se sezení účasnili i ostatní členové lázní. Seděl jsem v jeho čelu, jako bych ho vedl.
„Co budeme dělat?“ zeptala se starostlivá Futachi.
„Toho démona musíme najít!“ vykřikl rozzlobeně Sunbae.
„To nebude možné,“ řekl jsem klidným hlasem. V poslední době jsem snad postrádal veškeré emoce.
„Chlapec má pravdu,“ připustil Ranghu. „prošel skrz naši bariéru, zůstali mu jeho síly, pohyboval se v naší přítomnosti, aniž bychom si ho všimli, vytvořil mlhu, kterou jsme nedokázali proniknout, ani ji odrazit. Ať už je to jakýkoliv démon, je velmi mocný a starý. Je velmi pravděpodobné … ne, je to jisté, že se jedná o Dai démona.“
„Dai démon?“ zeptal jsem se.
„Jedná se o veliké démony, kteří žijí již několik tisíciletí. Během těch let získali neuvěřitelnou moudrost a sílu. Proti Dai démonovi má šanci jen jiný Dai démon podobného stáří.“
Zahleděl jsem se na své ruce. Byl jsem potomkem démona. Měl bych šanci?
„Chci vám všem poděkovat. Navzdory všem zmatkům a komplikacím, které se tu v posledních dvou dnech vyskytly, jste vše zvládli na výbornou. Řekl jsem vám jen hrubé informace ohledně bezměsíčné noci. Zasloužíte si znát pravdu … od začátku. … … “

Začal jsem nejdříve prvním setkáním s knězem, přešel ke vzpomínkám na mladou kněžku, až jsem skončil u boje s hydrou a mojí první proměnou. Dvojčata doplnila svoji úlohu a lordovo rozhodnutí nechat kněze jít. Pak jsem se role vypravěče znovu ujal já. Při popisu Yongova ukřižování se všichni zhrozili, zatínali pěsti a Futachi se rozplakala. Drákula ji objal kolem ramen a chlácholil ji.
„To je vše. Zdá se, že v sobě mám prokletou krev. Tahle krev zabila hydru a já se bojím … že vám také ublížím. Zrovna teď … cítím v sobě obrovskou prázdnotu, jako by mi něco vyrvalo srdce a nahradilo ho ocelovou pumpou.“
Přiložil jsem sepnutou pěst nad srdce.
„Pokud tu zůstanu, stane se tohle místo terčem mnoha kněží a už tu nebude bezpečno. Jen, co se ujistím, že lordův život není v ohrožení, odejdu.“
„Ale!“
Jen jsem se usmál.
„To je v pořádku. Poprvé v životě jsem měl pravou rodinu. Raději … Raději bych umřel, než abych jí nějak ublížil, ať už přímo, nebo nepřímo.“
„Tohle nemůže být jediná možnost!“ namítl Ax, který zadržoval slzy.

Sice jsem se s ním tak často nevídal, ale byl mi dobrým přítelem.
„Říct, že chci odejít, by byla lež. Ale … “
Za mými zády se se zformovaly dva duchové. Stříbrná liška a rudý tygr s bílým obličejem. Napětí v místnosti vzrostlo.
„Musím to udělat.“
„Nemusíš přeci odcházet hned!“
„Ano, přesně tak!“ podpořil své dvojče.
„Vyslali jsme kanko, aby našli toho démona. Počkej se svým odchodem, než naleznou nějaké informace. Hledáme i toho kněze, určitě bude dobré znát jeho polohu.“
Všichni mě napjatě pozorovali a prosili mě očima, abych nedocházel. Chtěl jsem říci ne, ale … nešlo to. Duchové masek se pomalu vytratily.
„Počkám tedy, ale!“ Trhl jsem hlavou.
„Ale jestli na území vstoupí nějaký kněz, okamžitě odejdu!“
Napětí se trochu uvolnilo.

„Lorde Yongu?“ zvolal jsem najednou překvapeně.
Všichni se otočili. Lord stál na okraji dveří v bílém kimonu a díval se úkosem dovnitř. Pomalým a váhavým krokem vstoupil. Plné zdraví se zdaleka ještě nevrátilo. Obyvatelé lázní zamumlali své omluvy a vytratili se z místnosti, aniž by se snažili být nenápadní. Zůstali jsme tam jen dva.
„Lorde Yongu?“
Udělal několik kroků, ale zdálo se, že upadne. Rychle jsem vyskočil ho podepřít, on mě ale objal a přitiskl k sobě.
„Lorde …?“
„Rád… Jsem tak rád, že jsi v pořádku.“
Nasál jsem lordovu vůni a objal ho také.
„Neměl byste vstávat z postele, jste pořád slabý.“
Nepouštěl mě. Slyšel jsem jeho dech. Po pár minutách mě pustil a sedli jsme si. Chytil mě za ruce a podíval se na ně. Lidská kůže byla červená a poškrábaná.
„Kvůli mě.“
„To je v pořádku, nic se nestalo.“
Pevněji je uchopil.
„Ve svém příběhu … jsi něco vynechal. Co to bylo?“
Sklonil jsem trochu hlavu a zíral na své ruce.
„Vynechal jsem vaši prosbu zemřít a slova, která jste křičel, když jste měl horečku.“
„Co jsem křičel?“
„Volal jste matku, že je vám to líto, že tohle jste nechtěl, aby vás nechali být a křičel jste 'ne'.“

„Proč jsi jim to neřekl? Nechtěl jsi jim říct celou pravdu?“
„Takže jste poslouchal od začátku?“
„Ano,“ odpověděl lord tiše.
„Já nemám právo vyprávět druhým o vaší minulosti. Jen ten, kdo ji nese, na to má právo.“
„Ještě … Ještě něco jsi vynechal.“ Dotkl se rukou zakryté tváře.
„Tohle … Netuším, co to je, tak mi přišlo zbytečné o tom mluvit. Už tak se toho stalo hodně.“
„Chceš to vědět?“
Zvedl jsem hlavu.
„Chceš vědět, co to je?“
Lord to říkal, jako by mě prosil, ať se na to zeptám.
„Já … “ Stiskl jsem své ruce do pěstí.
„Rád bych o lordovi věděl víc. Chtěl bych ho poznat blíže, jeho stránky, které nikdo předtím neviděl, tváře, které nikomu předtím neukázal. Je toho tolik, co bych chtěl vědět, ale … “
Z očí mi začaly padat slzy.
„Teď mám pocit, že bych je nedokázal cítit ani vidět. Tady uvnitř se cítím prázdný. Jako bych to nebyl já, jako by to nebyl chlapec z lázní. Dokud jej nenajdu, nemohu tyto odpovědi chtít.“
Na lordově tváři se objevil slabý úsměv.
„Víš, tohle znělo úplně jako od chlapce.“
Také jsem se usmál.
„To znělo.“
Seděli jsme tiše a drželi se za ruce.
„Seok, je ještě tady?“
„Ano, to je.“
„Ani jsem ho nepřivítal, měl bych u aspoň popřát šťastnou zpáteční cestu. Jak jeho návštěva probíhala?“
„No, to je … další menší problém.“
Lord se zamračil.
„Specifikovat, hned.“

…

„Takže začal rychle tušit, že tu není něco v pořádku.“
Lordovi jsem dovolil jedno naplnění kisery. Seděl opřen o stěnu pokoje v tureckém sedu.
„Ano, je velmi bystrý.“
„Nejen to.“
„Jak to myslíte?“
Vyfoukl dým a zjistil, že mu už moc tabáku nezůstalo. Vzal jsem mu dýmku a znovu ji naplnil. Spokojeně si ji dal do úst a ještě spokojenějším pohledem si mě přeměřil. Nafoukl jsem se.
„Je velmi spirituálně citlivý.“
Vydal jsem nechápavé eh.
„To znamená, že dokáže vycítit paranormální jevy, jako jsou démoni a duchové. Když jsem ho poprvé potkal, cítil jsem z něj zvláštní auru. Nebyla to plně aura člověka. Je trochu s podivem, že si ho žádný démon nebo duch ještě nevšiml, asi měl veliké štěstí.
Možná ho však také ochránila aura hory. Tak či onak, dokáže poznat, že ten před ním není člověk. To může být ten důvod, proč jsme se jeden o druhého začínali tak zajímat. On mě zaujal svojí aurou a já faktem že nejsem člověk.“
„Takže ty bylinky nepomůžou?“
„Nejspíše jen z krátkodobého hlediska. Vymazat lidem jako je on paměť není jednoduché. Navíc je to nebezpečné.“
Lord vypadal zamyšleně.
„Zavolej mi ty tři adeptky na prachovky.“
Vyprskl jsem smíchy, ale uposlechl jsem. Dostavili jsme se za pár minut.
„Volal jste nás, lorde?“ Klaněly se až k zemi.
„Jen jsem vás chtěl upozornit, že výběrové řízení na prachovky stále běží.“
Strachy se naježily a objevily se jim všechny ocasy. Bylo to zábavné ale ne pro ně.
„Pozvali jste sem Seoka, tak byste ho měli také přivítat a … “ To 'a' znělo velmi výhrůžně.
„Měli byste se ujistit, že nezjistí, že jste démonky, že?“
Tenhle sladký úsměv znamenal jen potíže.
„Ano, lorde Yongu, nezklameme vás.“ Hluboce se uklonily a rychle zmizely, dřív než bude shánět prachovky. Jen, co byly pryč, jsem se začal hihňat.
„Je tu něco k smíchu?“

„Když … ono vám tak šibalsky jiskřilo v očích.“ Pořád jsem se přitom hihňal.
Lord jen vyfoukl kouř, jako by se ho to vůbec netýkalo.
„Au.“ Otřásl se bolestí.
„Lorde!“
Hned jsem k němu přiskočil.
„To nic. Ještě to trochu bolí, nic víc.“
Stáhl jsem mu kimono k pasu. Po celém těle měl tmavé fleky po hřebech. Tiskl jsem látku v rukou a třásl se.
„Tohle všechno … Kdybych nezapomněl to saké. Kdybych přišel dřív. Kdybych … “ Na zem mi začaly zase padat slzy.
Lord mě začal hladit po hlavě. Prsty nahmatal moje malé růžky.
„Už je to chvíle, co ti narostly. Pořád jsou tak malé.“
Dýchal jsem rychleji.
„Lorde … “
Přitiskl mě k sobě.
„Bu-Budete mokrý!“
„Tys mě také držel, tak mě teď nech držet tě,“ zašeptal mi do uší hlasem, kterému jsem nemohl odolat.

Přitulil jsem se k němu. Hladil mě po vlasech.
„Myslel jsem si … “ začal jsem se jemně třást „že když vás neuvidím, že pak dokážu odejít.“ Zatnul jsem pěsti.
„Jak mám teď odejít, když mě takhle držíte?!“ Ještě víc jsem se rozplakal.
Celou dobu jsem o tom přemýšlel, jak tu zůstat, jak utlumit moji démonickou krev (pouštění žilou nebude to pravé řešení), jak zabránit kněžím ke vstupu na horu, jak … jak …
„Jak to mám udělat?“
Jemně se zasmál.
„Hlupáčku, jakmile se staneš součástí těchto lázní, už tě nikdy nepustím. Jsi můj, jen můj. Nikomu tě nedám. Budu tě chránit, tak jako jsi ty chránil mě. Já … Já … “
„Zzzzz … chráp … “
„Ty … Zase když ti říkám něco důležitého.“ Pohlédl mi do spící tváře.

Pohladil mě po tváři.
„Vzpomínáš si … Jak jsi mě prosil, abys mohl zůstat v lázních? Byl jsem šťastný, že jsi to řekl. Jak jsem tě poznával, dostával ses mi pod kůži. Bál jsem se toho, bál jsem se, že mi někdo bude drahý a já ho ztratím. Bál jsem se, že mě zradíš. Jsi slabý člověk, lidé často zradí ty okolo sebe, aby se zachránili.
Ale … ty jsi zůstal. Mohl jsi utéct, a přesto jsi mě hledal. Zranil ses, a přesto jsi neustoupil. Trpěl jsi, a přesto jsi neprosil o slitování. Proč jsi to všechno dělal? Co jsi tím získal? Co pro tebe znamenají lázně? Říkal jsi, že je to tvůj domov.
Co je domov? Proč na něm tak záleží? Proč ho chceš tak chránit? Jsou všichni lidé takový? Co pro tebe znamenají ostatní? Co pro tebe znamenám já?“
Lord se s každou otázkou víc ohýbal, až mě překrýval jako smuteční vrba.
„Lorde … těžký … “
Lord se narovnal a vrčel.
„Ty … slib mi … “ vrčení přešlo v tichou prosbu „ … slib mi, že mě nikdy nezradíš a neopustíš … “
Slzy z očí, které je neznají, nemohou téct.
„Slib mi to, prosím.“

***

Seok mručel, jak se probouzel.
'Eh … Kde jsem to zase usnul?' Protíral si oči a pomalu se posadil.
„Ach? … Uáách!“ Před ním stály tři sestry v lázeňských kimonech a usmívaly se na něj. Leknutím slétl za lavičku a poskytl jim tak velmi zajímavou podívanou, byť se velmi rychle kryl osuškou.
„Vy jste opravdu tak roztomilý!“ Všechny tři se smály a obdivovaly ho, zatímco na zemi jen zmateně mrkal.
„Co-co-co tu děláte?“ koktal.
„Zaslechli jsme, že tu teď budete, tak jsme si řekli, že vás navštívíme.“
„V kasínu jste na nás byl tak milý.“
„Ano, vzpomínám si.“ Opatrně se zvedl, aby si nepřišlápl osušku.
„Neuvěřitelné,“ podivil se.
„Spal jsem na tvrdé lavičce, ale vůbec nejsem ztuhlý. Ta Ranghuova masáž musela opravdu zabrat.“
„Masáž?“ zeptaly se překvapeně.
„Ano, cítím se po ní jako znovuzrozený.“ Protáhl si ramena, ale nejdříve si zavázal osušku kolem pasu.

„Nám ji nikdy nenabídli.“ Zrzavá Yoko si dala ruce v bok.
„Ten Ranghu se nezdá, mile se usmívá, ale je to skrytý ďábel.“ Bělovlasá Yeou pohodila vlasy.
„Tohle mu nesmí projít.“ Čínská Hú zase razantně kývla hlavou.
„Ale, dámy … “ Seok začínal vidět temná mračna nad sestrami.
„Ale nejdříve se budeme věnovat vám.“ Široký úsměv lovce před zakousnutím kořisti.
„To snad … ani není nutné,“ řekl slábnoucím hlasem, ale to už ho dívky držely za ruce a táhly za sebou.
„Držíme!“ zavolala Korea s Čínou.
„OK!“
Yoko se vrhla po uzlu.
„Hej!“ Lehce se jim vytrhl a chytal uzel.
Dívky se však jen rozpustile smály a utíkaly k šatnám. Seok mezitím pořádně utáhl uzel.
„Haló!“ ozvalo se ze šaten a zpoza rohu vyselo bílé kimono.
„No tak, dámy.“
Mělo to však účinek jako zvolání: „Dámy, prosím provětrejte mi spodky.“. Už s nimi utíkaly.
„Ne!“
„Nebojte se, všechno jsme vám nevzaly!“
Seok vběhl do šatny. V jeho kachlíku ležely ponožky.
„Chcete mi tím snad něco naznačit?!“

Nevěděl jestli má být uražený, naštvaný nebo popuzený. Smích dívek se však nebezpečně vzdaloval. Rychle si je natáhl, obul a běžel za nimi.
„Vraťte mi mé oblečení!“ Běžel za nimi až k lázním. Proběhl zadní branou a narazil na nečekanou osobu.
„Lorde Yongu?“
„Jsem rád, že si užíváte lázní se vším všudy.“ Dýmkou jemně pokynul k jeho osušce.
Usmál se do podrážděného úšklebku.
„Ach, ano, dá se to tak říct.“ Ohlédl se po liškách, schovanými za rohem domu. Zase se smíchem utíkaly.
„A co vy, jak se cítíte? Je vám už lépe?“
„Nikdy to nebylo zlé, to jen moji zaměstnanci jsou zbytečně starostliví.“ Vyfoukl kouř.
„Pravda.“
„Dáte si trochu čaje?“
„Rád, jen se … dojdu trochu upravit,“ řekl to s mírnou kyselostí v hlase.