Démonické lázně – Pramen 25 – Rudá noc

Samuel seděl na mrtvole velikého modrého oniho. Hleděl na západ slunce. V ruce držel růženec se sto osmi korálky. Seskočil z jeho ramene a hodil na jeho tělo korálky shu-zhu. To se začalo rozpadat na prach, který byl nasán do jednoho bílého korálku, který zčernal. Jakmile celý proces skončil, vzal si růženec a odešel.
Na šňůře už byly tři černé korálky. Dostal je od mistra Ning Qiang Chu spolu s radou:
„Tyto korálky se nazývají Xuu shu-zhu, korálky prázdnoty. Pokud každý korálek naplníš silou mocného démona, získáš sílu, se kterou se budeš moci postavit svému nepříteli. Neselži ve svém poslání, závisí na něm víc než jen tvá pomsta.“
Kněz kráčel po cestě. Byl znaven, ale šel dál. Hnán nekonečnou nenávistí stále dopředu. Houjou tiše cinkala a ohlašovala každý jeho krok. Ale i on potřeboval odpočinek. Okraj hustého lesa mu poskytl dobré místo. Sedl si pod strom, nedaleko vozovky, po které jen občas přejelo auto. Zahleděl se na červánky. Přišli mu rudší než obvykle.

***

V části lesa, který nebyl už tak hustý, byl postavený kemp. Lidé se tam sjížděli užít si poslední letní dny. Karavany, stany nebo chatky, každý si mohl vybrat to nejvhodnější ubytování. U několika ohnišť se opékaly buřty, děti dováděly na hřištích a dospělí lenošili na lehátkách. Noc přišla tak jako dřív, ale jedna věc byla přeci jen jiná.
Nikdo nevěděl, co se stane o půlnoci. Z lesa se vyrojily létající hlavy. Zplihlé vlasy jim vlály ve vzduchu, z tlam jim trčely špičaté zuby a visely špičaté jazyky.
„Tolik jídla!“
„Já chci tu blonďatou dívku.“
„To malé dítě bude tak křehké.“
„Dost!“ okřikla je větší hlava s bílými vlasy.
„Babičko?“
„Můj váš otec je nemocen. Musíme mu donést jeho lék, pak můžete jíst, co vaše hrdlo ráčí.“
„Ano!… Ano!“

Tiše pluly vzduchem. Obkroužily celý tábor. Z jedné chatky vyšel starší muž. Zíval a protahoval se. Mířil na toaletu. Přes tvář se mu mihl stín. Otočil se a víc již nestihl. Jeho bezhlavé tělo se žuchnutím spadlo na zem.
„Drahý, děje se něco?“
Jeho žena vyšla ven a rozhlédla se po verandě.
„Drahý, proč ležíš… !! Kyááááh!“ křičela a nevšimla si, že je to její poslední okamžik.
Její křik však vylákal několik dalších lidí ven.
„Co se děje?… Kdo to křičel?… Mrtvoly! Jsou tu mrtvoly!… Volejte policii!“
Nad hlavami jim zazněly nelidské výkřiky. Pohlédli nahoru a masakr mohl začít. Propukla panika. Nikdo nebyl v bezpečí. Lidé ve stanech na tom byly nejhůře.
„Tfuj, nesnáším staré lidi!“
„Nestěžuj si, sestro,“ řekl její bratr, kterému ve vlasech už vyselo pět hlav „náš otec je nemocen, musíme mu pomoci.“
„Já vím, vezmu několik dětských hlav. Ty jsou nejlepší.“

Rozbořila veliký stan. Ozýval se z něj křik. Vyběhli dva mladí lidé a zemřeli ruku v ruce. Ani lidé v chatkách nebyli v bezpečí. Hlava staré ženy chrlila oheň a vyháněla je z úkrytů.
„Toshiro!“ křičel starý muž.
Táhl za sebou osmiletého chlapce. Hrůzou třeštil oči.
„Tohle jsou Nukekubi! Démoni nemají rádi železo, schovej se do prolézačky. Tam za tebou nemůžou!“
Hnědovlasý chlapec jen přikývl. Děda ho k sobě najednou přitáhl a oba se svalili na zem. Ovanul je vítr.
„Dědečku.… Dědečku!“
Marně však křičel. Byl mrtvý. Chlapci tekly slzy. Byl víc než jen vyděšený. Některá bezhlavá těla ještě udělala krok či dva, než padla. Všude byl řev, křik a panika. Zvedl se a utíkal k hřišti. Na zem kapala krev z čerstvě ukousnutých hlav. Dokonce i měsíc se halil do rudého pláště. Ke kulaté prolézačce z kovu zbývaly už jen metry.
Jenže jeho nohy neustále těžkly. Bál se. Hodně se bál. Dědečkova poslední slova mu rezonovala v hlavě:
„Tohle jsou Nukekubi! Démoni nemají rádi železo, schovej se do prolézačky.… Nukekubi!… Železo!… Schovej se!… Nukekubi!… Nukekubi!“

Proskočil skrz otvor a přistál uvnitř. Do konstrukce narazila černovlasá hlava. Zařvala:
„Železo! Nenávidím železo!“
„Matko!“ křičely její děti.
„Schovalo se!“
„Vraťme se. Již máme dost hlav pro mého syna!“ zavelela stařena.
Připlula blíže k vyděšenému chlapci.
„Pamatuj si, chlapče! My se vrátíme!“
Se šíleným smíchem všechny odletěly. Chlapec jen zíral na nebe a bál se pohnout. Přeslechl i policejní sirény.

***

Ráno se Samuel vzbudil a hned ve vzduch ucítil krev. Šel za pachem zla, až dorazil k policejním páskám.
„Okamžitě odejděte, tohle je uzavřená oblast!“
„Stalo se tu něco?“
„V kempu řádil nějaký šílený vrah. Všichni lidé skončili bez hlav!“ Úplně se roztřásl.
„Je to strašný pohled, ani naši nejotrlejší chlapi tam nemůžou být dýl než půl hodiny. Je to fakt strašný. Budu z toho mít noční můry ještě roky.“
Chytil se za hlavu.
„Přežil to někdo?“
„Jedno malé dítě, ale je úplně mimo. Museli jsme mu píchnout něco na uklidnění. Bude ale trvat měsíce, než ho budeme moct vyslýchat. Nejspíš se z toho nikdy nedostane. Pořád křičel něco o létajících hlavách. Je to strašné, lidé si sem přijdou odpočinout a najdou tu jen smrt.“
Setřel si pot z čela.
„Raději jděte, tohle není pěkný pohled.“
„Nevíte, kde bych tu našel chrám? Chtěl bych se pomodlit za duše zemřelých.“
„A-Ano, to je od vás pěkné, moc pěkné. Vraťte se na silnici a jděte doprava. Asi po hodině cesty dorazíte k autobusové zastávce. Odtud se dostanete do města, ke je malá svatyňka.“
Samuel se rozloučil a odešel.

***

Vyšetřování ještě ani nezačalo, ale lidé si o tom už šeptali. V nevelkých městech to nebylo neobvyklé. Samuel dokončil modlitbu v chrámu a vyšel ven. Na rameno mu přistál úplně bílý motýl.
„Rozumím.“
Chlapec se nacházel v místní nemocnici. Nikdo k němu neměl dovolený přístup, jen jeho příbuzní.
„Takový chudáček.… Je to pravda?… To nemohl udělat člověk!… Je to strašné!… Neuvěřitelné!… Vždycky tu byl takový klid!“
Ani nemocnice nebyla ušetřena napnuté atmosféře. Samuel vešel dovnitř a zastavil se u informační cedule. Bílého motýla nikdo neviděl a tak si nikdo nemohl všimnout, že zaletěl do jeho pokoje. Chlapce uspali léky, protože byl pořád neklidný. Do těla mu zavedli kapačku.
Motýlek mu přistál na čele. Zamručel a probudil se. Ležel na trávníku a všude okolo něj kvetly květiny. Postavil se. Měl na sobě nemocniční pyžamo.
„Kde to jsem?“
„Uvnitř snu, který ti přinesl můj malý motýlek,“ řekl jemně Samuel.

Chlapec poodstoupil.
„Jsem… mrtvý?“
„Ne, jsi pouze ve snu.“
„Dědeček! On… !“
Jen smutně zakroutil hlavou.
„Je mi líto, jsi jediný, kdo to přežil.“
„To… “ Rozplakal se.
„Musíš být statečný. Pro svého dědečka a pro všechny lidi, kteří tu noc zemřeli. Pověz mi, co se stalo?“
Samuel si sedl na zem a čekal na jeho odpověď.
„Spali jsme… Najednou byl všude křik. Děda říkal, ať nekřičím, ať jsem ticho. Já se bál i křičet. Byli tam i nelidské výkřiky. Bylo to strašné.
Děda říkal, že v chatce nejsme v bezpečí, že musíme pryč. Ať se prý dívám jen na jeho záda. Utíkali jsme. Moje nohy… byly tak těžké. Děda… Děda… “

Rozplakal se ještě víc. Samuel trpělivě čekal, až se uklidní.
„Nukekubi… Děda říkal, že to jsou Nukekubi, že se mám schovat do prolézačky, že nemají rády železo.… Ta… hlava… říkala, že si pro mě přijdou.
Já nechci umřít! Pomozte mi! Prosím!“
Vrhl se mu kolem pasu a plakal ještě víc.
„Neboj, chlapče… “
„Toshiro… Jsem Toshiro.“
„Neboj, Toshiro, proto tu jsem. Přišel jsem ti pomoci. Zbavím tě této noční můry.“
„O-opravdu!??“ Zadíval se mu do očí.
„Pomstím tvého dědečka a všechny ostatní také.“
S tím chlapce nechal dále snít krásný sen. Motýl jeho blízkost neopustil.
'Jistě si pro něj přijdou tuto noc. Rozestavím kolem této budovy ochranné pečetě.'

***

Jinde, hluboko v lesích žila jedna podivná rodina. Neměli žádná těla, až na jednoho muže za zástěnou.
„Jak se cítíš otče?“ ptala se dcera muže za bambusovými roletami.
„Lépe, mnohem lépe. Ta ztracená pečeť, co mě poutá slábne.“
Rozevřel tlamu a nacpal si do ní celou hlavu lidské oběti.
„Až bude otec zdravý, znovu obnovíme svoji vládu nad tímto územím.“
„Příliš dlouho nás drželi pod tím kamenem,“ syčel bratr.
„Prokletý kněz!“ nadávala babička.
„Ještě jednu… Ještě jednu hlavu!“ promluvil otec.
„Ano, vím o perfektní hlavě!“ zvolala matka.
„Jedno dítě se nám skryl za železem. Přinesu ti jeho hlavu… “
„Ne, ženo,“ přerušila ji stařena „přines ho mému synovy živého, ať můj syn ochutná po dlouhé době čerstvé maso. Ať jej pomalu roztrhá na kusy.“
„Ano,“ řekl muž a jeho oči zazářily nebezpečným světlem „obnovíme svoji starou slávu a lidé se budou třást při vyslovené jména lorda Gaminiho!“
Smál se tak, až i okolní zvířata utíkala.

***

Přišla další noc a Samuel čekal blízko nemocnice. Jeho bíli motýlí shikigami létali skrz celé město. Seděl na lavičce a na dlani mu seděl motýlek. Jen co hlavy spatří, bude o nich hned vědět. Noc byla tichá. Lidé spěchali domů, aby se nesetkali se šíleným vrahem. Celé město bylo v napnutém očekávání.
Nad domy se mihl stín.
'Jen jedna? Jde si pro Toshira?'
Hlava měla oranžovou kůži a černé vlasy. Neustále se šklebila a cenila zuby.
„Lidské dítě, přišla jsem, jak jsme slíbili.“ Olízla se a narazila na bariéru.
Zakřičela.
„Co to je?“
Slétly se kolem ní motýli.
„K chlapci se nepřiblížíš, odporná hlavo!“ zakřičel Samuel ze země.

„Mnich! Můj muž mi jistě odpustí, když mu místo dítěte přinesu mnicha,“ zasmála se a vrhla se do útoku.
Samuel uskočil a rozeběhl se.
„Ano, utíkej. Bude to pak lepší zábava.“
Letěla za ním. Zabočil do uličky, ale setkal se s nečekanou překážkou. Opilcem.
„Sakra!“
„Nemáš… hyk… pár drobných… “
Chytil ho za límec a stáhl k zemi. Ostré zuby je minuly jen těsně.
„Ztěžkly ti nohy, mnichu?“
Opilec spatřil hlavu a ztuhl. Jen aby o pár vteřin později začal křičet a zběsile utíkat. Samuel vytáhl dva svitky a hodil je po hlavě. Jednoduše jim uhnula.
„To je vše, co umíš?“
Samuel si odpliv.

„Můj muž si na tvých vnitřnostech pochutná.“
Vyrazila proti němu. Máchl holí, ale dostala se mu za záda.
„Cože?“
Okolo krku se mu ovinuly vlasy. Chytil za ně rukou, ale jeho tělo bylo stále více zabalováno.
„Sakra! Nemůžu se hýbat!“
Z ruky mu vypadla hůl a pomalu se přestal bránit. Upadl do bezvědomí.
„Haha! Mnich je můj! Můj muž bude opět zdráv!“
Se smíchem vyletěla k domovu.

***

„Muži, podívej! Přinesla jsem ti něco lepšího, než obyčejné lidské dítě!“
Její děti hned zvědavě nakukovaly.
„To je mnich! Otče, je to mnich!“
„Výborně, ženo má. Už jen jeho vůni mi navrací moji sílu. Za chvíli budu volný. Rozdělte si mezi sebe jeho končetiny, já si vezmu torzo.“
Hlavy se smály, když tu ho prořízlo bolestivé zaskučení.
„Matko!“
Hlava se rozpadla na prach, tak jako vlasy.
„Mnich? Nemožné! Byl chycen!“
„Oprava,“ usmál se „nechal jsem se chytit, aby mě k vám zavedla.“
„Jak ses opovážil zabít naši matku?!“ křičela dcera.
„Jak jste se vy opovážili zavraždit nevinné lidi?“ rozkročil se.

„Lidé jsou hloupí, my máme vládnout. Jsme lepší! Silnější!“ křičel bratr.
„Obludy jako vy nemají na tomto světě co dělat!“
„Plýtváš jen planými slovy, mnichu. Nemáš svoji hůl, nemůžeš nám ublížit!“
„Ale mám.“ Usmál se.
Rozevřel pravou dlaň. Z prostředku se začala rozšiřovat čeř, jako otvor do bezedné propasti. V ní vysvitlo ostré zlaté světlo. Ze světla se stala hůl. Udeřil s ní do podlahy. Z cinkotu jim běhal mráz po temeni.
„K čertu!“ vykřikl bratr a zaútočil.
Roztáhl vlasy, ale nepochodil. Samuel ho udeřil holí do čela. Vzplál, chvíli řval bolestí a pak se rozpadl v prach.
„Můj bratr!“
Zakousla se mu do ramene. Přitiskl jí ofudu na čelo a zakřičel:
„Kai!“
Hlava se rozprskla. Otočil se k muži, sedícímu za roletou.
„Zdá se, že zrůdy nechovají ani ke svým potomkům žádné emoce.“

Muž se uchecht.
„Myslíš si, že jsi vyhrál, mnichu? Víš vůbec… “
„Lord Gamini. Je to již přes tisíc let, co skončila tvá hrůzovláda v tomto kraji. Ty i tvá rodina jste každou noc zabili každého, kdo se v noci zdržel ve vašem lese.“
„Jsi chytrý, mnichu.“
„Všechna těla byla probodnuta železným kolíkem a zapečetěna pod kamenem. Hlavy byly pod jiným a ty i se svým tělem pod kamenem třetím. Pečeť, která vás poutala, byla tak silná, že ani ty jsi ji nedokázal prolomit.“
„Ano, ztracená kněžka! Její tělo bylo tak krásné. Získal bych obrovskou moc, kdybych pozřel její srdce! Nikdo by se mi už nedokázal postavit do cesty! Ale ta žena… nejen, že mě uvěznila pod kamenem, ale ještě i svázala mé tělo!“
„Pravda, to proto nemůžeš oddělit svoji hlavu od těla.“
Nadechl se.
„Lorde Gamini, přišel jsem dokončit dílo lady Sakury!“
„Sakura!! Ta d***a! Ty… Ty jsi její potomek!“
„Jsem z vedlejší větve rodu, do které se přivdala. Možná nemám její krev, ale k úcty k ní, dokončím její dílo!“
Udělal krok. Rozpřáhl se.
„Aagh!“

Klesl na koleno. Z levého ramene mu tekla krev.
„Výborně, matko.“
„Pij, synu můj.“
'Kruci, jednu jsem přehlédl.'
Zvedl se.
„Výborná, tvá krev je výborná!“
Pozoroval, jak se neviditelné řetězy kolem jeho krku rozprskly.
„Volný, jsem volný!!“ smál se.
Jeho tělo odpadlo na zem, jeho hlava se zvětšovala a hlas měnil na mnohem děsivější.
„Stačilo jen pár kapek tvé krve a rozlomil jsem tu prokletou pečeť. Až pozřu tvé tělo, nic mi v návratu k moci nezabrání!“
„Dovol mi, synku, ti ho přinést. Donutím ho zaplatit za tvoji ženu a děti.“
„Dobře, matko, dobře.“

Jak stará hlava proletěla skrz závěsy, zahlédl novou podobu muže. Kůže mu zčervenala, na čele vyrostly tři malé rohy a z tlamy trčely ostré zuby. Teď však měl jiné starosti. Stará žena se vznášela blízko stropu. Držela si bezpečný odstup.
„Zaplatíš za má vnoučata!“
„A ty zaplatíš za všechny mrtvé v táboře!“
Trhl poraněným ramenem, aby se zbavil ztuhlosti. V ruce držel ofudu.
„Zemři!“ zakřičela a vrhla se do útoku.
Kněz hodil ofudu, ale vyhnula se jí. Uskočil dozadu, ale její živé vlasy ho chytly za nohu a zvedly do vzduchu. Přetnul je svojí houjou. Rozpadly se v prach.
„Proklatče!“ syčela stará žena.
Vznášela se u stropu a nevěděla, jak zaútočit. Střecha se najednou probořila a žena zmizela v obřích ústech svého syna. Samuel byl překvapen a tak na okamžik ztuhl. To byla démonova šance. Zakousl se mu do nezraněné ruky.
Mnich křičel, ale okamžitě jej udeřil tyčí do čela. Démon ho vyhodil z domu ven. Z celé ruky krvácel.
„Opravdu mi má žena našla dobrou kořist.“
„Zabil jsi vlastní matku.“ Namáhavě se zvedl.
„Nedokázala tě chytit, ale posloužila jako dobrá návnada.“
Hrozivě se rozesmál.

„Vzdej se a já ti slibuji, že tvá smrt bude rychlá.“
„Démoni nikdy nedodržují své sliby.“
Odplivl si.
„Máš pravdu, lhal jsem!“
Vznesl se do výška.
„Nejdřív sežeru tebe a pak se vrhnu na město. Toho malého kluka si nechám jako posledního. Bude mi potěšením poslouchat jeho nářky a prosby.“
Samuel zatnul pěsti.
„Jsi můj!“
Střemhlav se na něj vrhl.
„Ne, tak rychle, obludo.“
Zvedl ruku s korálky.
„Modrý oni!“
Za zády se mu ze stínů zformovala obrovská postava obtloustlého démona s krátkými rohy a palcátem s ostny.
„Cože?!“ vykřikla démonická hlava, ale to si už palcát našel svůj cíl.
„To není možné!“
Hlava se rozpadla v prach a zmizela ve čtvrtém korálku. Samuel oddechoval. Chycením démonů mohl využít jejich sílu v boji, ale stálo ho to mnoho sil. Zahleděl se k obzoru. Slunce pomalu vysvitlo. Rudá noc skončila. Jeho práce však ještě neskončila. Musel očistit dům, kde přebývali a radši jej spálil i na popel.

Potom zašel hlouběji do lesa, kde našel tři veliké kameny. Dva byly rozetnuté v půli. Jeden pro otce, druhý pro jeho rodinu. Pod třetím spočívala těla ostatních. Cítil z něj zlo, jak se snažila dostat na povrch. Kdyby je nechal, jistě by se po čase osvobodila a bloudila po zemi ve snaze najít svoje hlavy.
Byly dva způsoby jak zabít nukekubi. Probodnout jejich tělo a nebo kompletně zničit hlavu. Pokud je jen rozseknuta, zase se uzdraví. V případě zničení hlav se ještě musí zničit jejich těla. V opačném případě to nutné není, neboť hlavy bez svých těl po čase zemřou.
Očistil od mazmy oba kameny, které zničil blesk při nedávné bouři. Třetí kámen ověsil svitky, stoupl si na jeho vrchol a do středu zabodl hůl.
„Kai!“
Kámen lehce nadskočil, zakouřilo se pod ním a pak se propadl do země. Pokud někdo kámen zvedne, najde pod ním už jen spálenou zemi.

***

Odcházel z nemocnice, kde uklidnil chlapce a spravil ho o zničení obřích hlav. Teď jeho dědeček i všechny oběti mohou odpočívat v pokoji.

***

Byla tu žena v tmavé jeskyni. Seděla nad malým stolkem, kde stála jen křišťálová koule na stojánku. Míhala se v ní mlha a různě se tvarovala, tmavla a světlala. Jediným světelným zdrojem byla tato koule. Žena však byla na tmu zvyklá, bylo to její přirozené prostředí. Nebylo to však jen kvůli tomu, že neměla oči.
„Něco se pomalu hýbe. Něco starodávného se dalo do pohybu. Ano, vidím to. Bude mnoho mrtvých. Nenávist je tak hluboká, že ničí i to, co je od ní daleko.
Počkat!

Něco jiného se jí postaví. Má to stejný původ, přesto odlišnou barvu. Necítím z toho nenávist.

Sdílí jednu krev.

Hmm… Brzo do hry přibude další figurka. Ještě je pro ni brzo. Než skončí rok, probudí se a konečně nastoupí na svoji cestu.

Ukaž mi víc.“

Mlha v kouli se vzdouvala a vířila.

„Takže staří budou padat. To mě nepřekvapuje. Jsou to namyšlení hlupáci.

Ale mladí nejsou připraveni. Na svět se valí veliká změna. Kdo všechno však přežije? Kdo bude na vrcholu?“

Usmála se.

„Boj tedy ještě neskončil. Během příštího roku se rozhodne o definitivním vítězství… Cože?

Mlha úplně zčernala! Znamená to tedy konec? Konec čeho? Války? Démon? Lidí? Světa?

Tohle bude jistě zajímavé.“

Démoni:
Nukekubi (Japonsko)