Přátelství nebo láska? 03

„Tak dobře Rio-chan, dnes v osm se stavím. Jo a abych nezapomněl, pozval jsem jednoho kámoša... neva?“
„Jasně Haru, klidně i deset. Budou na papíře nebo imaginární?“ rozchetá se.
„Ty seš fakt strašné pako!!!!“
Naštvaně za sebou třísknu dveřmi a mířím domů. Ať si Rio-chan myslí co chce, aspoň bude večer pořádně koukat, když se mnou přijde i Rei.
Tento týden se nic mimořádného nestalo, teda až na to, že Rei se pro mě každé ráno stavil, jak slíbil. Dokonce nevynechal ani jeden jediný oběd se mnou! Sečteno potrženo byl to skvělý týden.
Už nejsem tak nervózni v jeho přítomnosti, teda pokud neudělá něco neobvyklého, jako třeba jeho zvyk si dělat polštář z mých nohou. Né, že by mi to nějak vadilo. Je prostě takový a taky ho tak beru, jsem rád, že jsme se začali bavit.
Jak jsem očekával Rio-chan se celý týden ve škole neukázal(musel se předci pořádně vyležet, aby se nemoc nevrátila, simulant).
Rio-chan včera (ve čtvrtek) přišel s nápadem uspořádat dnes akci u něho doma (jeho máma odjíždí na celý víkend pryč). Rei dnes při obědu souhlasil, že přijde taky.
Neřekl jsem Rio-chanovi ještě o Reiovi. No, když jsem se ho dneska ptal souhlasil, že si můžu přivést i deset kamarádů, tak ho alespoň překvapím jedním, neimaginárním!!!

„Crrrrrrrrrr,“ slyším zazvonit zvonek.
„Haru přišel za tebou tvůj kamarád!!!“ slyším mámu řvát od dveří s překvapeným tónem v hlase.
To vážně nikdo nemůže uvěřit, že jsem si našel jiného kamaráda než Rio-chana? No vlastně on si našel mě, ale na tom nezáleží.
„Pošli ho ke mně do pokoje mami,“ zakřičím na ni.
Co tu dělá tak brzo? Dohodli jsme se předci až v osm hodin. Přistihl mě naprosto nepřipraveného, mám na sobě jenom trenky, než se ukáže ve dveřích stihnu na sebe nasoukat alespoň kalhoty.
„Ale Haru kvůli mně se předci vyslékat nemusíš,“ usměje se Rei.
„Velmi vtipné. Akorát jsem se začal oblékat, když jsi zazvonil. A vůbec nejsi tu nějak brzo?“
Rei přejde k mé posteli a usadí se.
„Promiň, vadí ti to?“, mrkne na mě s posmutnělým výrazem ve tváři.
Rychle vyhrknu: „Nééé, jasně, že to nevadí. Já jen, že mám tu obrovský nepořádek, kdybych věděl, že přijdeš určitě bych si uklidil.“ Dodám provinile.
„Ale mně to nevadí. Jsem rád, že vidím tvůj pokoj. Alespoň vidím kde trávíš většinu svého času.“
Porozhlédne se po pokoji a očima spočine na mně. Uvědomím si, že jsem si ještě nestihl obléknout triko, které leží na posteli vedle Reie. Uhodl na co myslím a s natáhlou rukou mi ho podává. Chytnu triko do ruky, ale Rei ho stále drží, přitom si mě prohlíží a usmívá se.
„Pusť,“ zatahám s větší silou.
„Přestaň se na mě dívat, cítím se trapně.“ Začervenám se a můj pohled sklouzne k zemi. Rei povolí sevření a já se rychle obleču.
„Promiň. Ale Haru snad nejsi stydlivý,“ odpoví škádlivě.
Jeho promiň neznělo vůbec provinile. Proč bych se měl vlastně stydět před Reiem, je to kluk a já taky.
„A co máma nevyptávala se moc? Podle jejího tónu v hlase se nesnažila ani zakrýt své překvapení.“
Snažím se co nejnenápadněji změnit téma.
„Ne v pohodě, byla strašně milá,“ usměje se.
„Nejspíš byla tak překvapená, že vidí někoho jiného než Rio-chana, že ztratila i řeč.“ Dodám se smíchem.
„A co to vlastně neseš v té tašce?“ Mrknu na tašku ležící u Reiových nohou.
„Aáá tohle, říkal jsi, že Rio rád pije pivo, ne? Nechtěl jsem přijít s prázdnou, tak jsem jich pár vzal z domu, strejda si toho určitě nevšimne.“
„Jak znám Tomotiho ten jich vezme určitě dost. Má staršího bráchu, který ho zásobuje.“
„A kdo tam všechno dneska bude?“ zeptá se Rei.
„Myslím, že jenom já, ty, Rio-chan a Tomoti. Když Rio-chan nemá holku tak neustále pořádá nějaké akce, není rád sám, už od malička.“
Reiův obličej ztvrdl. Myslím, že nemá moc rád Ria. Když o něm mluvím vždycky nahodí tento výraz. Sednu si vedle Reie na postel.
„Víš, ještě jsem Rio-chanovi neřekl o tobě. Říkal jsem mu, že si dnes někoho přivedu, ale nevěřil mi a dělal si srandu, zda náhodou nejsi imaginární. Takže budeš takové překvapení večera. Nevadí?“ Dodám s nesmělým úsměvem.
„To záleží na tom, zda jsem příjemné nebo nepříjemné překvapení,“ oplatí mi úsměv.
„Pro mě určitě příjemné,“ vyhrknu ze sebe a zaculím se.
„Tak potom nevadí. A kdybych byl imaginární tak bych nemohl udělat tohle, ne?“
Přisune se těsně vedle mě a lehce mě šťouchne svým ramenem. Vždy, když je tak blízko mě, tak z nepochopitelného důvodu znervózním. Né, že by mi to vadilo ale... Vstal jsem a začal vypínat počítač. To mi poskytlo možnost otočit se k němu zády a uklidnit se.
„Už pujdeme k Rio-chanovi, co?“ Otočím se na Reie.
„Cokoliv si budeš přát Haru,“ odpoví mi Rei s úsměvem.

„Nezazvoníš?“ Pohlédne na mě Rei tázavě.
„Ne, je odemčeno. Jsme tak zvyklí s Rio-chanem k sobě chodit.“ Vstoupíme do předsíně, kde si odložíme věci.
„Kam mám jít,“ zeptá se Rei.
„Nahoře po schodech a pak do leva. Ale počky, pujdu první. Jsem zvědavý jak se Rio-chan bude tvářit až tě uvidí.“
Uculím se na Reie, ten mi ale úsměv neoplácí.
Otevřu dveře do Rio-chanova pokoje. Rio sedí s Tomotim na posteli a každý má v ruce už pivo, neotáleli.
Rei zůstal stát kousek za mnou, takže si ho ještě nevšimli.
Rio-chan mě zbystří a zvolá: „Aáá Haru, kde jsi tak dlouho máš deset minut zpoždění, většinou býváš víc dochvilný.“ Zamračí se.
„Kde máš toho svého kamaráda? Tak nám ho konečně představ.“ Dokončí svůj trapný výstup a rozchechtá se. Nejradši bych ho přetáhl něčím.
„Ahoj,“ vejde do pokoje Rei a pozdraví. Úplně jsem si vychutnával Riův překvapený výraz. Patří mu to.
„Dík za pozvání, Rio,“ dodá s úsměvem.
Rio-chan těká očima mezi mnou a Reiem, vážně ho to muselo překvapit, když ztratil i řeč. Zdá se mi ale, že Tomoti moc překvapeně nevypadá.
„Ahoj Rei, už jsem si říkal, kde jste,“ odpoví Reiovi Tomoti. Teď vytřeštím oči společně s Riem i já.
Rei si sedl mezitím na zem naproti postele.
„Co tak koukáš Rio,“ řekne Tomoti škodolibě a bouchne ho po zádech.
„Haru poď si sednout vedle mě,“ usměje se na mě Rei a plácne rukou na zem vedle něho.
Mechanicky za ním dojdu a přisednu si. Jaktože Tomoti ví o Reiovi? Oni se s Reiem baví?
„Počkat, počkat, počkat. Odkdy se ty Tomoti bavíš s Reiem a ještě záhadnější otázka zní, odkdy se ty Haru bavíš s někým jiným než se mnou?“
Podívá se na Tomotiho a pak obrátí zrak ke mně.
„Rio-chan, nemusím se bavit jen s tebou, dokážu si najít i jiné kamarády,“ dodám nasupeně. No vlastně, Rei se začal bavit se mnou, ale o tom radši pomlčím.
„Rei za mnou dneska ráno přišel, že jde spolu s Haruhim k tobě. Ptal se jestli jdu taky, nevím proč z toho děláš takovou vědu, Rio.“ Dodá Tomoti s lhostejným výrazem.
„Dobře, dobře, ale to pořád nevysvětluje, jak jste se vy dva,“ v tom na nás dramaticky ukáže prstem „začali bavit!!“
„Normálně, prostě sem šel okolo a uviděl Haru, jak jí sám oběd, tak jsem se k němu prostě přidal,“ odvětí Rei s úsměvem.
Rio-chan si nás ještě chvíli měří pohledem, když v tom vyhrkne.
„Tomoti, ty zrádče, proč jsi nic neřekl!!! Dělal jsem si tady srandu z Harua kamaráda celou dobu!“ Dodá nasupeně.
„To je tvoje chyba, kdyby sis ze všeho nědělal srandu a uvěřil Haruhimu, tak jsme se mohli vyhnout této trapné situaci. A vůbec přestaň to řešit a nabídni tady hostům nějaké pití, ne? Kde jsi nechal slušné vychování.“ Vynadá mu Tomoti.
Rio-chan začne běhat po pokoji a podá nám pivo.
„Rio-chan víš, že to nepiju, ale díky,“ slušně ho odmítnu.
„Haru udělal jsi dneska ze mě, no to je jedno co. To pivo si prostě vezmeš a hotovo.“
„Ale já nechci,“ odpovím rozhodně.
„Jestli si ho nevezmeš, tak tě donutím a ty víš, že to dokážu,“ dodá s ďábelským úsměvem na rtech.
„Dobře, dobře, dej mi to,“ vytrhnu mu pivo z ruky.
„Tak je můj hodný Haru,“ a poplácá mě hlavě.
Druhou plechovku podá Reiovi, který mu ji doslova vytrhne z ruky a jen odvětí: „Dík“.
Rio-chan si té zvláštní reakce nevšiml, ale já už znám Reie déle... nebývá tak nezdvořilý.
„Pro začátek by jsme si mohli pustit nějaký film, co? Tomoti přinesl jeden, žeprej skvělý film. Tak bych ti aspoň Haru mohl vynahradit sobotní kino, kdy jsem onemocněl.“ Smutně na mě koukne.
„Jo, musel jsem se o tebe starat celý víkend, že se nestydíš,“ dodám škádlivě.
Rio-chan se na mě jen usměje, ví že to nemyslím vážně.
Zdá se mi to nebo v místnosti trochu zhoustla atmosféra? Rei i Tomoti se netváří moc nadšeně. Rio-chan začne spouštět film.
„Rei tobě se tu nelíbí? Netváříš se moc nadšeně, já se omlouvá,“ koktám ze sebe, ale tak potichu, aby to slyšel jenom on.
Rei se usměje a odpoví stejně tiše: „Líbí se mi všude kde jsi ty. Jsem rád, že jsi mě pozval.“
Než stačím cokoliv Reiovi odpovědět, tak Rio-chan zakříčí: „Tadááá, už jsem to spustil, dem se dívat.“
Otočí se směrem k nám a usměje se na mě, lehce mu oplatím úsměv a začneme koukat.

Večer plynul v poklidu. Dodívali jsme se na film, kecali jsme, celkově byla sranda, teda až do té doby, než Rio-chan vypil, až moc piv...
„Stejně koukám Haru, že jsi se začal bavit s Reiem, myslel jsem si, že tě budu mít na pořád jenom pro sebe. Ale po pravdě, mohl sis najít lepšího kamaráda.“ Dodá s úšklebkem a podívá se na Reie.
Největší problém Rio-chana, když se napije, že je až moc upřímný a velmi často až sprostý.
Než Rei stačí cokoliv odpovědět zakřičím na Rio-chana: „Nech toho Rio-chan, Rei je skvělý. Každé ráno chodíme spolu do školy i obědváme spolu. Víš, že nemám moc kamarádů, tak by ses mohl chovat alespoň slušně k Reiovi, je to můj kamarád.“ Slovo můj zdůrazním.
Rio-chan si mě chvilku prohlíží a pak dodá: „Ale Haru já to nemyslel zle, jen tě trošku škádlím,“ dodá s úsměvem a hodí po mně polštářem.
„Ty ses mě vlastně ptal nedávno na Reie, že?“ A sakra on si na to vzpomněl, začnu na Rio-chana nenápadně kroutit hlavou, bože ať to nepřipomíná.
„Říkal jsi, že se strašně líbí nějaké tvojí spolužačce, nebyl jsi to náhodou ty, co, co?“ Začne si mě dobírat.
Pane bože to je trapas, sklopím oči k zemi. Chtěl jsem jenom vyzvědět víc o Reiovi, nemyslel jsem, že si to Rio-chan zapamatuje.
„Haru odpověz né,“ dotírá stále Rio-chan a směje se.
On to bere sice jako žert, ale já bych se radši propadl do země. V tom Tomoti převrhne pivo na zem.
„Jejda promiň Rio, kde máte něco na vysušení, hned to uklidím.“
„Skočím do koupelny pro hadru, v pohodě,“ vystřelí Rio-chan z postele.
Konečně přestal dotírat. Kouknu okem na Tomotiho a on se na mě povzbudivě usměje. Vidím vážně dobře? Že by to Tomoti udělal úmyslně?
„Haru,“ vytrhne mě z mých myšlenek Rei.
Jejda co když se mě na to zeptá? Co mu odpovím? Nejistě se mu podívám do očí.
„Podáš mi prosimtě ještě jedno pivo?“
„Co??“
„Pivo je vedle tebe,“ dodá s úsměvem.
Čekal jsem cokoli, ale takovou žádost určitě ne.
„Jasně, promiň tady máš,“ podám mu ji.
„Díky,“ vezme ode mě plechovku a lehce se dotkne mé ruky. Rychle ucuknu. Dívám se na Reie, pohled mi sebevědomě opětuje. Na co asi tak myslí?
„Haru, hodíš mi taky pivo, prosííím?“ Otočím se za Rio-chanem, už stihl dát na zem hadru a usadil se zpět do postele.
„Myslím, že by jsi už neměl pít Rio-chan, bude ti zle,“ oznámím mu s vážnou tváří.
„Ale no tak Haru, celý týden jsem ležel v posteli, byla to strašná nuda. Chci se trošku bavit,“ mrkne na mě.
„Nevím, kdo se o tebe bude starat až ti bude špatně,“ při těch slovech po něm mrsknu plechovku.
„Si vážně poklad Haru, řekl jsem ti to někdy,“ zazubí se.

Jak jsem předpokládal ani né po půlce plechovky se mu udělalo zle. Poznal jsem to už podle toho jak se začal klimbat a pořád se culit. Natáhl se do postele a Tomotiho tím vystrnadil na konec postele.
„Haru, mně je asi špatně,“ oznámí.
Jak kdybych si toho nevšiml. Vstanu a jdu do koupelny namočit ručník, abych mu ho mohl dát na čelo... většinou se mu udělá líp po zábalu.
„Kdybys mě aspoň jednou v životě poslouchal,“ odhrnu mu vlasy z čela a položím navlhčený ručník.
„Haru, zůstaneš dneska u mě spát? Nerad spím sám doma.“ Moc dobře to vím. Už od mala Rio-chanova máma musela pracovat i v noci, aby Rio-chan nebyl doma sám tak přespával u nás nebo já u něj. Vážně musí být opilý, protože jinak by to nikdy nepřiznal před Tomotim a Reiem.
„Jasně Rio-chan,“ usměju se na něj.
„Myslím, že už pujdu,“ vyhrkne ze sebe Rei.
„Néé, nemusíš ještě chodit! Rio-chan bude chvilku ležet a pak se mu určitě udělá líp. Zůstaň ještě.“ Zaprsím.
Nechci, aby Rei už odešel.
„Udělalo se mi nějak zle, radši pujdu, čau.“ Ani se na mě neotočil a suveréně vykráčel z pokoje.
Zakřičím: „Rei, počkej předci, Rei,“ místo odpovědi zaslechnu pouze prásknutí vchodových dveří.
Chtěl bych jít za ním, ale nemůžu tu nechat Rio-chana samotného.
„Haru, můžeš jít, postarám se o Ria, byl jsem s ním stejně domluvený, že tu přespím.“ Usměje se na mě Tomoti.
Dnes mě už podruhé zachránil, musím si o něm pozměnit mínění.
„Díky Tomoti si skvělý. Pak se vrátím.“ Vyhrknu ze sebe a už jsem na odchodu.
„Když nebudeš chtít nemusíš se vracet o Ria se postarám,“ slyším za sebou ještě křičet Tomotiho. Proč si myslí, že bych se nechtěl vracet? No, to je jedno, musím dohonit rychle Reie.

Reie dohoním až u parku.
„Reii, počkej na mě!!“ Ani se neotočí, ale trochu zpomalí.
„Jaktože jsi mohl odejít? Neměl jsi se starat o Ria?“
„Cože?“ Nechápu proč zní tak nasupeně.
„Nic,“ odsekne mi.
Co je s Reiem, možná mu vážně není dobře. Jdeme vedle sebe, ale ještě se na mě ani jedinkrát nepodíval, docela mě to štve. U první lavečky v parku se zastaví a sedne si.
„Nesedneš si vedle mě Haru?“
Konečně se na mě podívá, ale hned zklopí hlavu k zemi. Vážně nevypadá, že by mu bylo nejlíp, ale spíš jako by ho něco trápilo.
„Jasně,“ sednu si.
„Reii co je? Je ti špatně? Vážně nevypadáš moc dobře? Klidně tě doprovodím až domů.“
Prohlížím si ho starostlivě.
„Nic mi není jsem akorát unavený,“ odpoví mi pološeptem.
„Nejsi vyspaný?“
„Ne to ne, jsem jen z celé této situace unavený. Nevím co mám dál dělat.“ Řekne sklesle.
„Víš Rei, že ti teď vůbec nerozumím,“ vykoktám ze sebe.
„Já vím, myslím, že tak by to mělo i zůstat,“ odpoví mi.
„Nechci na tebe tlačit, ale jsem tvůj kamarád. Nevím, co to znamená pro tebe, ale pro mě strašně moc. Víš, že se mi můžeš svěřit s čímkoliv. Známe se jenom chvíli, ale za tu dobu jsem si tě strašně oblíbil. Chtěl bych ti nějak pomoct, vadí mi, když tě vidím takhle utrápeného a nevím jak ti pomoct,“ dodám sklesle.
Chtěl bych mu pomoct. Ale jak mu můžu pomoct pokud mě nenechá? Proč se mi nesvěří? Rei ubírá oči do země a stále mě ignoruje, což mě rozčílí. Štouchnu do Reie, možná víc než bych musel.
„Jsi vážně hrozný, vykládám ti o všem, o mých problémech, starostech, o dětství. Vždy jsem byl nešťastný, že nemám víc kamarádů! Jistě jsem šťastný za Rio-chana... je skvělý, ale nechci se upínat jenom na něho. Ale pak jsem potkal tebe a svět se mi otočil o třistašedesát stupňů. Byl jsem tak strašně šťastný, když jsme se zkamarádili. Chtěl bych ti pomoct, ale to by jsi mi občas musel něco říct, to kamarádi dělají, víš!!! Když mě nenecháš, tak ti nedokážu pomoct,“ doječím na něj.
Konečně Rei zvedne oči a pohlédne na mě, chvíli si mě prohlíží a nakonec se i usměje.
„Jak chceš Haru. Ale rozmysli si to pořádně... chceš to vážně vědět? Nejsem si jistý, že se ti to bude líbit. Bojím se, že tě tím ztratím,“ dodá s posmutnělým hlasem.
Chci to vědět, jestli něco trápí Reie... cokoliv, tak to chci vědět.
„Ano, chci to vědět,“ odpovím mu s pevným hlasem.
Čekám co mi odpoví, ale místo toho natáhne ruku a pohladí mě po tváři, velmi něžně, potom sjede prstem k mým ústům a obkrouží mi je palcem. Jsem tak překvapný, že sedím jak přikovaný. Pomalu se ke mně nahne a políbí mě na rty, nejprve jenom zlehka, ale druhý polibek je naléhavější, drsnější. Strčí mi jazyk do pusy... po chvíli začnu reagovat a jeho polibek mu oplácím.
Najednou mi začne pracovat mozek a pomyslím si: Co to dělám, co to dělám?
Odstrčím Reie od sebe, vyskočím z lavičky a kousek ucouvnu. Rei se na mě dívá s bolestným výrazem ve tváři.
Po chvíli promluví: „Promiň Haru, věděl jsem, že je to chyba, neměl jsem,“ stoupne si a chce se ke mně přiblížit, ale já na jeho pohyb reaguju dalším ucouvnutím.
Rei se zastaví a neudělá směrem ke mně už ani krok.
„Nemusíš se mě bát Haru, nic ti už neudělám," podívá se na mě s omluvným obličejem.
„Jen chci aby jsi věděl, že dnes to nebyl žádný žert, mám tě totiž strašně rád, jsi tak nevinný a roztomilý. Kdo by taky řekl člověku s kterým se baví poprvé o svých největších starostech. Když jsi mi tehdy povídal, že se bavíš jenom s Riem, měl jsi tak bolestný výraz. Myslím, že ani z poloviny sám sobě nepřiznáš jak tě bolí nemít kamarády. Naopak když jsi mluvil o Riovi, celý ses rozzářil. Žárlil jsem na něho od prvního okamžiku, kdy jsem uslyšel jak o něm mluvíš,“ na chvíli se odmlčel, ale stále se mi díval do očí a já mu pohled oplácel.
„To, že jsem za tebou přišel na oběd nebyla náhoda. Všiml jsem si tě už dřív. Vždycky jsi chodil s Riem, ale s nikým jiným. Občas, když jsem procházel kolem vaší třídy, jsem si všiml, že jsi byl pokaždé sám. Nevěděl jsem zpočátku proč, ale když jsem tě kdekoliv zahlédl, tak mé oči tě vždy následovali. V ten den, kdy jsem za tebou přišel na oběd, jsem věděl, že Rio musí s učitelem do kabinetu. Bylo mi jasné, že za tebou nepřijde. Chtěl jsem se jenom podívat, jestli tam čekáš, ale když jsem tě uviděl celého netrpělivého a tak samotného, nemohl jsem tě tam nechat, musel jsem jít za tebou.
Něco mě k tobě táhlo, tehdy jsem ještě nevěl co. Došlo mi to až, když jsi pověděl, že jsem hezký. Bylo to tak neviný a krásný jak ses začal červenat, ještě nikdy mě to od nikoho tak nepotěšilo. V ten momonet se mi myslím zastavilo i srdce. No a pak už to šlo se mnou z kopce. Nejspíš už rozumíš co jsem myslel tím, že tě mám nejradši z celé školy, viď,“ pohlédl na mě tázavě.
Asi čekal, že mu něco odpovím, ale nebyl jsem schopný slova.
„Promiň, vím jak pro tebe bylo důležitý mít ve mně kamaráda, ale já se k tobě nedokážu chovat jak by sis přál. Pokaždé, když jsem s tebou, tak tě chci líbat, dotýkat se tě a spousty dalších věcí. Promiň už o tom nebudu mluvit, nechtěl jsem ti ublížit. Ale i tak toho nelituju co se dnes stalo.“
Rei mě má rád? Já ho mám taky rád... ale naše RÁD je stejné?
Za celou dobu Reiova vyznání jsem se ani nepohl... chtěl jsem mu něco říct, ale co?
„Haru, myslím, že bychom se chvilku neměli vídat. Po dnešku stejně pochybuju, že by jsi mě chtěl vidět,“ oznámí.
Cože? Rei se se mnou už nechce bavit? Ne to nechci, to nedovolím.
Chtěl bych zařvat z plných plic: Neeee, chci se s tebou dál bavit, nechci tě ztratit. Ale nezmůžu se ani na slovo.
„Nejlepší bude, když teď pujdu, měl by jsi se vrátit za Riem,“ řekne a zamíří pryč.
Ani jedinkrát se zpět za mnou neobhlédl. Jak to vím? Protože jsem tam zůstal stát, dívajíc se na jeho odcházející siluetu s řinoucími slzami po tváři.