Přátelství nebo láska? 05

„Už toho mám dost Rio. Dneska jdeme na oběd za Haruhim. Nebudu se s tebou dál o tom dohadovat, chci jít na čerství vzduch,“ oboří se na mě Tomoti.
„Proč? S Haruem bude určitě Rei,“ odpovím znechuceně.
„A vůbec, odkdy ty se bavíš s Haruem?“
„To teď není předmět diskuze. Jak už jsi vůbec dlouho s Haruhim nemluvil? Čtrnáct dní?“
„Není to čtrnáct dní. Jen týden a čtyři dny,“ opravím ho nasupeně.
„Rio, vím, že není lehké přijat vztah Haruhiho a Reie. Ale tím, že se celou dobu Haruhimu vyhýbáš, mu jen ubližuješ,“ pokárá mě.
Nejspíš má pravdu, ale stále ještě nevím jak reagovat na Reie. Nemám ho rád.
„Tak fajn, poďme,“ dodám poraženě.

Celá tato hádka pramení ze vztahu Reie a Harua. Před necelými čtrnácti dny, v neděli, přišli za mnou Haru, Tomoti a Rei. Ani jeden z nich se po příchodu ke mně nezmohl na jediné slovo. Dělal jsem si srandu, jestli náhodou neviděli po cestě ducha. Na což Rei ze sebe vyhrkl, že miluje Harua a včera spolu začali chodit. V tu chvíli jsem vypadal JÁ jako bych viděl ducha.
První myšlenka, která mi tehdy proběhla hlavou, byla rozbít Reiovi hlavu o zeď. Tomoti si nejspíš všiml, že bych v nejblížším okamžiku mohl nekontrolovatelně vybouchnout, tak je pro jistotu poslal pryč. Haru po celou dobu na mě ani nepohlédl. Při odchodu jen slabě šeptl:
„Promiň Rio-chan, nechtěl jsem tě zklamat.“
Po mém uklidnění, které trvalo hodinu, mi Tomoti vyložil dvě možnosti, které mám:
„Za prvé, pokud budeš proti jejich vztahu, tak zapříčiníž konec vašeho přátelství nebo jejich vztahu. V obou případech by to nejvíc ublížilo Haruhimu, čemuž se chceš určitě vyvarovat. Druhá možnost a podle mě ta nejlepší, smířit se s jejich vztahem.“
Od té chvíle jsem s Haruhim nemluvil. Potřeboval jsem trochu času, než jsem si to v hlavě urovnal. Nakonec jsem zjistil, jestli nechci ztratit Harua tak to budu muset nějak překousnout. Což teď dělám, no teda pokusím se.

V půli cesty k nim nás zaregistrují. Haru se celý rozzáří a překvapeně zakřičí: „Rio-chan.“
Až přijdeme k nim, odpovím: „Ahoj Haru.“
Tomoti se automaticky posadí naproti nich. Rei se nenápadně snažil odsunout od Harua. Nejspíš, aby mě moc nedráždil. V tu chvíli mi to bylo, ale jedno. Jediná věc na kterou jsem dokázal myslet, byla Haru! Neměl jsem být tak dlouho paličatý a vyhýbat se mu.
„Posuň se laskavě Rei, chci si sednout vedle Harua,“ oznámím mu trochu naštvaně.
„Můžeš si sednout i z druhé strany,“ odvětí mi rozčíleně, ale odsune se a já se vecmu mezi ně.
Mezitím, co jsme se s Reiem vraždili pohledy si Haru objal kolena. Což bylo velmi špatné znamení, dělal to pouze tehdy, když ho něco trápilo.
„Promiň Haru,“ přitáhl jsem si ho k sobě.
Vedle sebe jsem uslyšel Reiovo naštvané zasyčení. To mě neuvěřitelně potěšilo.
„Poslední dny jsem se choval jako pitomec,“ dodám omluvně.
Jeho reakce na sebe nenechá dlouho čekat a rovzliká se mi v náručí. Netušil jsem, jak moc jsem mu ublížil.
„Promiň, promiň,“ začnu opakovat stále dokola.
„Myslel jsem, že už se mnou nikdy nepromluvíš,“ odpověděl ubrečeně.
„To bych nikdy neudělal. Chyběl jsi mi,“ dodám šeptem, aby to slyšel pouze on.
„Je mi jedno ským chodíš, pokud jsi šťastný.“
To není tak úplně pravda, ale budu se snažit Reie překousnout. Můj malý Haru, trápil se celou dobu jenom kvůli mně. Po chvíli se odtáhl a usmál se na mě.
„Děkuju Rio-chan,“ oznámil tak nevině, jak to umí jenom on. Úsměv jsem mu oplatil.
„V pohodě, ale povím ti, máš příšerný vkus na kluky,“ dodám škádlivě a štouchnu do něho. Snažím se co nejvíc odlehčit atmosféru.
Pokárá mě pohledem, ale nepřestane se usmívat.
„Rio, přestaň se mezi ně mačkat a poď si sednout vedle mě,“ rozkáže mi Tomoti.
„Nechci, sedí se mi tady dobře,“ odpovím nasupeně a vypláznu jazyk.
„Rio,“ osloví mě výhružně.
„Chováš se ještě víc panovačněji než všechny moje bývalky dohoromady,“ odseknu, ale přesunu se vedle Tomotiho. Rei se přisune zpět k Haruhimu a chytne ho za ruku. Nelíbí se mi to, ale raději mlčím.
„Rio-chan, stavíš se dnes za mnou?“ zeptá se Haru nejistě.
„A v kolik budeš doma SÁM? Nerad bych u tebe někoho potkal,“ odpovím nevině.
„Neboj se, dneska s Haruhim nebudu,“ odsekne Rei. Opět si vyměníme nenávistné pohledy.
„Nechte toho, prosím,“ pronese Haru utrápeně.

Po této Haruhiho reakci držíme s Reiem svou nenávist vůči sobě na uzdě. Bavíme se o nepodstatných věcech, aby nenastal opět nějaký konflikt. Za celou dobu, Rei nepustil Haruhimu ruku a ani Haru se nasnažil osvobodit z jeho sevření. Nechápu, proč zrovna Haru si musel najít kluka. Né, že bych to odsuzoval, jsem pro svobodu rozhodnutí každého člověka, ale proč zrovna Haru?
„Měli bychom jít, za chvilku bude konec přestávky,“ prohodí Tomoti.
„Běžte dopředu, chci se na něco zeptat Tomotiho,“ oznámí nám Haru. S Reiem si vyměníme znechucený výraz, ale mlčíme. Nechápu, kdy se z Harua a Tomotiho stali takoví přátelé.
Tiše vedle sebe kráčíme směrem ke škole, Tomoti s Haruem jsou pěkný kus za námi.
Po chvíli předci jen Rei promluví: „Vím, že mě nemáš rád. No a co si budeme nalhávat, taky tě moc nemusím.“
„Tak to ses trefil,“ odpovím.
„Ale prosim tě, nevyhýbej se dál Haruhimu. Ať se mi to líbí sebe míň, tak patříš do jeho života, bohužel.“ Alespoň mluví upřímně, ale to moje sympatie vůči němu vůbec nezvyšuje.
„Nemusíš mi říkat co mám dělat a co nemám,“ odseknu mu nevrle.
„To jsem neměl v úmyslu, ale trápil se kvůli tobě,“ vyčte mi.
„Nepoučuj mě co Haruhimu ubližuje a co ne. Znám ho mnohem líp než ty,“ dodám nasupeně. Ten kluk mi vážně brnká na nervy, nejradši bych mu jednu vrazil.
„Co kdybychom uzavřeli příměří?“ požádá mě Rei. Tím mě překvapí. Nic neopovím, protože kdybych otevřel pusu má odpověď by jistě zněla ne.
„Popřemýšlej o tom, ty Haruhimu určitě ze života odejít nechceš a já už vůbec ne. Pokud se budeme otevřeně nenávidět odnese to nejvíc on.“ Tím náš rozhovor skončí.
U vchodových dveří se Haru rozloučí a odkráčí ke své třídě. Já, Rei a Tomoti se vrátíme zpět do třídy, ale nikdo neprohodí ani slovo.

Kolem osmé se rozhodnu zajít za Haruem. Zaklepu na okno, které se v okamžiku otevře. Obvykle mu to trvá delší dobu, nejspíš na mě čekal.
Sedneme si vedle sebe na postel, ale oba mlčíme. Takové trapné napětí mezi námi není zvykem.
„Rio-chan,“ osloví mě nejistě, „mám Reie moc rád, mohl by jsi ho tolerovat, prosím.“
Tak to jsem nečekal, že to na mě vybalí hned na začátku. Stejně nás tento rozhovor čekal, tak ať už to máme za sebou.
„Nevím,“ odpovím po pravdě.
Hlasitě si povzdechne a poprosí: „Prosím Rio-chan, oba jste pro mě důležití.“
„A kdo je důležitější, já nebo on?“ zeptám se smrtelně vážně.
„Rio-chan oba vás mám rád, ale prosím tě nenuť mě si mezi váma vybírat. Stejně víš, kdo by to vyhrál. Ale v tom případě, nevím jestli bych ti to mohl někdy odpustit.“
Vím, vybral by si mě. Jsme rodina a ta se nikdy neopouští. Ale nechci, aby trpěl, proto nemůžu chtít jejich rozchod.
„Máš ho rád?“ zeptám se pološeptem.
„Miluju ho,“ odpoví mi rozhodně.
Nezbývá mi nic jiného, než jejich vztah překousnout, jako vždy měl Tomoti pravdu.
„Tak fajn, ale stejně si můj Haru a hotovo,“ přitáhnu si ho blíž k sobě a rozcuchám mu vlasy. Vždy to dělám, pokud ho chci poškádlit. Tentokrát se nesnaží osvobodit, místo toho se ke mně přitiskne. Nakonec se odtáhne a setře si slzu, která mu stéká po líci.
„Haru, dneska je to podruhé co mi brečíš v náručí, to si říkáš chlap,“ popíchnu ho a začnu se smát.
„Hlupáku,“ zakřičí na mě. Ale uvolnil se trochu a to byl účel.
„Už si s tím nelam hlavu. Jsme s Reiem oba už velcí, nemusíš se bát, nikde se nepobijeme. Možná se z nás stanou časem kamarádi. Jako z tebe a Tomotiho, nikdy nevíš,“ usměju se na něj, ikdyž o tom silně pochybuju.
„Ale přestaňme se bavit o Reiovi, mám ho plné zuby na dnešek,“ vypláznu na něj škádlivě jazyk. Zamračí se.
„Nechal jsi mě tak opuštěného, abys věděl. Jsi pořád s Reiem,“ dodám trucovitě.
„Ty ses se mnou nebavil," vyčte mi, „a kdyby ses podíval kolem sebe, zjistíš, že nejsi opuštěný,“ odpoví naštvaně.
„Cože?“
„Ale nic, jen si tak mumlám pro sebe,“ odpoví s falešným smíchem. Známe se už dost dlouho, abych poznal kdy lže.
„Rio-chan, nejsi už dlouho bez holky?“
„Cože? Proč se ptáš zrovna na tohle? Ty měníš téma úmyslně,“ pokárám ho.
„Proč nemáš holku?“ trvá si stále na svém.
„Nevím,“ odpovím po pravdě.
„To už bude tak měsíc ne? To není u tebe zvykem, většinou nevydržíš ani týden sám.“
„Vážně? Už tak dlouho? No naposled jsem chodil s Kurumi, rozešli jsme se ten pátek jak jsem onemocněl. Potom jsem týden ležel doma, další týden jsi ty byl jak v tranzu, no a další tyto dva týdny jsme spolu moc nemluvili. Hmm, máš pravdu už je to měsíc,“ vyhrknu překvapeně.
„Ale nedělej ze mě až takové chlípnika a stejně za to můžeš ty, většinu času jsi mě totiž zaměstnával a neměl jsem čas přemýšlet o ničem jiném,“ dodám trucovitě.
„Rio-chan, mám takový dotaz.“ Opět se snaží změnit téma?
„Copak?“
„Vadí ti vztah kluk s klukem,“ vyhrkne ze sebe. To už je podruhé za dnešek, co si se mnou nebere žádné servítky. Kdyby to byl kdoliv jiný tak ne, ale že je to Haru tak mi to vadí, ale i tak odpovím co nejpřesvětčivěji: „Ne, nevadí.“
Opět nastane chvíle ticha.
„Rio-chan?“
„Ano Haru?“
„Ale nic,“ odpoví rychle.
„Haru co se děje? Evidentně mi chceš něco říct. Myslel jsem, že si říkáme všechno,“ dodám nevrle.
Určitě to bude opět souviset s Reiem.
„Ano říkáme si vše, ale tohle je věc někoho jiného. Nevím, jestli se do toho můžu míchat,“ dodá nejistě.
„Tak se rozmysli a nenapínej mě,“ dodám co nejneviněji, ale uvnitř hořím nedočkavostí.
„Co budeš dělat zítra?“
„Cože? Zase měníš téma?“ vyštěknu.
„Nic neměním a prostě odpověz,“ odpoví nevrle.
„Zítra jdeme k Takemotimu (spolužák) domů s Tomotim, pozval nějaké jeho kamarádky. Má to být takový rande na slepo dalo by se říct. Třeba se ti splní přání a najdu si holku,“ dodám nevině.
„No jasně a kde budeš potom spát?“
„Přespím u Tomotiho, proč?“ Místo odpovědi vychrlí další otázku: „Budeš pít?“
„No dovol Haru, já a někdy nepít? Pití je největší sranda, myslel jsem, že mě znáš líp,“ usměju se na něj dotčeně.
„Proč se ptáš na takové divné věci? A vůbec odpovíš mi na moje otázky?“ vypálím naštvaně.
„Ne,“ odsekne.
„Cože?“ vyhrknu překvapeně.
„Zítra dělej, že piješ, ale moc nepij. Dělej, že spíš, ale nespi.“
„Cože?“
„To je má rada, pokud nechceš nemusíš se podle ní řídit, ale nikomu o tom neříkej.“
„Haru to si ze mě děláš jako srandu? To je vtip?“ zeptám se nevěříčně.
„Ne, myslím to smrtelně vážně,“ odpoví s kamenou tváří.
„Aha, takže podle tvé rady, mám dělat, že jsem na šrot a pak předstírat spánek?“ dodám udiveně.
Stále pochybuju zda to myslí vážně nebo si ze mě jen utahuje.
„Ano.“
„Aha a víc mně k tomu nemáš v úmyslu říct?“
„Ne!“
Tím se náš rozhovor na toto téma uzavřel.

Po zbytek večera jsme už nerozebírali nic důležitého. Nejspíš si to neuvědomovoval, ale v každé jeho druhé větě bylo zmíněno slovo “Rei“, lezlo mi to vážně na nervy.
„Už pujdu,“ oznámím Haruhimu okolo desáté.
Jsem unavený a už mám plnou hlavu informací o Reiovi. Líně přejdu k oknu.
„Můžu mít ještě jednu žádost?“
„Podle toho jakou,“ dodám škádlivě.
„Víš, nemůžeme s Reiem se držet za ruce na veřejnosti nebo ty ostatní věci, no víš co myslím,“ koktá ze sebe. Proč mě dneska musí tak týrat?
„Proto bych tě chtěl poprosit, pokud by se něco takového stalo před tebou, abys nevyšiloval. Všiml jsem si, jak ses nesouhlasně koukal u oběda, když mě Rei chytl za ruku.“
Myslel jsem, že se umím líp přetvařovat.
„Promiň Haru, není to pro mě tak lehké, jak jsem si myslel, ale slibuju, že nebudu vyšilovat,“ podpořím svá slova úsměvem.
„Díky Rio-chan, za všechno.“
„Jak za všechno?“
„Za to, že mě pořád bereš jako bráchu. Za to, že se snažíš brát Reie, vím jak je to pro tebe těžké. Znám tě v mnohých ohledech líp jak ty sám sebe,“ dodá sebejistě.
Nic neodpovím a vyštrachám se z okna, nakonec stejně promluvím, ale otočený zády k oknu, aby mě Haru neviděl do obličeje.
„Nebral bych to na lehkou váhu, kdybys nebyl tak šťastný. Sice jsme se posledních čtrnáct dní moc nebavili, ale to mi nezabránilo v tom tě pozorovat. Vypadáš spokojeně. To je vše co jsem si kdy pro tebe přál.“
Jsem v polovině cesty domů, když za sebou uslyším křičet Harua:
„Nezapomeň na mou radu, ale nikomu se o tom nezmiňuj.“

V pátek ráno jsem po čtrnácti dnech čekal na Harua, abychom šli společně do školy. Jak jsem očekával přišel i Rei, oba jsme se, ale chovali slušně. Obědval jsem opět s Tomotim, Haruem a Reiem u stromu. Nevím, co Haru řekl Reiovi, ale tentokrát se nestyděl ho políbit přede mnou. Mám pocit, že mi to udělal na schvál, aby vyzkoušel mé nervy. Tvářil jsem se, ale co nejlhostejněji jak šlo, ikdyž jsem ho měl chuť zaškrtit. Zbytek dne byl nudný, čekal jsem alespoň večer u Takomotiho zábavu, ale to jsem se šeredně zmýlil. Žádná ze slečen mi nepadla do oka, takže jsem se po celý večer držel u Tomotiho. Řídil jsem se Haruo radou, abych co nejvíc pil (no aby si to alespoň každý myslel). S Tomotim jsme odešli kolem dvanácté. Večer se nevyvinul vůbec podle mých představ, neměl jsem žádnou holku (což jsem si od večera sliboval), nebyl jsem opilý (kvůli Haruo radě). Ulehal jsem na přikrývku s domněním, že dnešek byl zbytečná ztráta času a zítra Harua zabiju.

Po půl hodině se předci jen něco stalo. Tomoti slezl z postele a podle šramotu jsem poznal, že si sedl vedle mě. Najednou jsem ucítil jeho rty na mých a slabé zašeptání: „Miluji tě.“
Hned potom vlezl zpět do postele a otočil se ke mně zády. Nevím přesně, kolik času mi trvalo, než jsem strávil, co se právě stalo, ale nakonec jsem se posadil a zaostřil pohled na Tomotiho.
Co to mělo znamenat? Tak proto mi Haru poradil, abych se choval dneska takto? Ale jak vůbec věděl, co Tomoti udělá?

„Tomoti,“ oslovil jsem ho. Žádná odpověď nepřicházela.
„Tomoti,“ opakoval jsem znovu jeho jméno. Odpovědí mi bylo opět mlčení.
„Byl jsem celou dobu vzhůru. Mluv se mnou,“ požádal jsem ho.
Po chvíli předci jen odpověděl: „Zapomeň na to. Bude to pro oba jednodušší.“
Do teď jsem si někde v koutku hlavy namlouval, že se mi to třeba jenom zdálo, ale opak je pravdou.
„To nejde,“ odpovím.
„Jaktože jsi byl vzhůru? Byl jsi opilý a to vždy spíš tvrdě. Neměl jsi být vzhůru. Tak to vůbec nemělo být,“ vyčte mi.
Prozatím o Haruhiho radě raději pomlčím.
„Nevím. Prostě jsem byl vzhůru,“ zalžu.
Tomoti je otočený ke zdi a ještě k tomu nic nevidím, proto vstanu a zapnu lampičku. Sednu si k němu do postele a řeknu: „Mohl by ses prosím tě otočit ke mně. Těžko se mi s tebou mluví, když ti nevidím do obličeje.“
Chvíli opět nereaguje, nejspíš zvažuje co má udělat, nakonec se překulí na bok a sedne si vedle mě.
Najednou se rozkřičí: „Tak co chceš vědět Rio? To, že tě miluju už přes rok. To, že nenávidím všechny tvoje holky, protože žárlím na každý pohled či dotek, kterými je obdaříš. To, že abych se z toho nezbláznil, tak ti šeptám do ucha, že tě miluji když spíš. Nevím proč, ale uleví se mi potom. Možná jsem v hlouby svého srdce doufal, že mě jednou uslyšíš, protože sám bych nikdy nesebral odvahu ti to říct do očí. Nesnesu pomyšlení, že mě nenávidíš, ale teď už je to stejně všechno jedno,“ dodá poraženě.
„Nevšiml jsem si, promiň,“ dodám omluvně.
Oba se opět odmlčíme. Co mám teď dělat? Co mu mám říct? Když o tom tak přemýšlím, jeho polibek mi nebyl nepříjemný, ale byla to jen letmá pusa, nic víc. Ale proč mi to nebylo nepříjemný je to předci jen kluk. Kluk stejně vysoký jako já, jeho rysy ve tváři jsou jemnější než moje a má drobnější postavu, ale i tak. Vlastně je pěkný, vždycky jsem se divil proč nemá holku. O čem to k sakru přemýšlím?
„Proč na mě tak civíš? Neukousnu tě, neboj,“ vyštěkne Tomoti.
Ani jsem si neuvědomil, že celou dobu na něj zírám. Málokdy vidím Tomoti takhle vylítnout, většinou je klidný. Líbí se mi, když se rozčílí, je při tom roztomilý. Možná, kdybych ho znovu políbil, tak bych věděl...
„Nebuď jízlivý Tomoti a nech mě něco vyzkoušet,“ přiblížím se k němu a lehce ho políbím na rty.
Nebylo to zas tak špatný, ale stále by to chtělo víc. Tomoti na mě nechápavě hledí, ale ani se nehne.
Znovu se k němu nakloním, ale tentokrát ho políbím opravdu, naše jazyky se problétají neustále do sebe. Najednou ucítím slabý odpor a Tomoti se odtáhne.
„Proč to děláš Rio? Proč,“ zeptá se s třesoucím hlasem.
„Já nevím,“ odpovím po pravdě, ale chci víc, pořád mi to nestačí.
„Běž si lehnout na přikrývku a zítra na celý dnešek zapomenem.“
Nelíbí se mi, že chce vycouvat, rozčílí mě to. Povalím ho na postel a celou vahou se něj svalím.
„Vidím to tak, že když zítra zapomeneme na celý dnešní večer, tak proč se držet zpátky,“ usměju se a opět ho políbím.
„Co myslíš,“ zeptám se, když se odtáhnu. Z jeho pohledu můžu vyčíst, že váhá.
„Dobře, ale nejsem holka,“ zašeptá po delším rozmyšlení.
Jak kdybych to sám nevěděl, stejně si nejsem jistý, zda bych dokázal přestat ikdyby odmítl, ale to neudělal.

Opět ho začnu líbat, odtáhnu se jenom, abych mu mohl svléct vrchní část pyžama. Začnu ho líbat na krku a prstama mířím k jeho hrudi, jemně si začnu hrát s jeho bradavkou. Hlasitě zavsténá.
Zasypu ho polibky na rty, abych ho utišil. Poté mu zašeptám do ucha:
„Měl by jsi být tišeji Tomoti, ať nevzbudíme rodiče.“
„Ach, Rio,“ vydechne mé jméno vzrušením.
Pomalu jedu rukou od hrudi k pupíku. Čím níž jsem, tím víc pociťuji jeho vzrušení. Dotknu se přes pyžamo jeho rozkroku, cítím jak je tvrdý.
„Zhasni, prosím,“ zasténá Tomoti.
„Ne, chci tě vidět celého.“
Svlču mu i pyžamové kalhoty. Je tak překrásný. Pomalu přejíždím celé jeho tělo pohledem od paty až k hlavě, než se naše pohledy střetnou. Stydlivě si přiloží dlaně na obličej. Vysleču si triko a jediný část oděvu, který mi zbývá jsou trenky. Jemně mu oddělám ruce z obličeje a řeknu:
„Jsi překrásný.“
Políbím ho vášnivě a při tom pomalu sjíždím opět rukou k jeho rozkroku, kde uchopým jeho penis. Začnu pohybovat rukou nahoru a dolů. Tomoti se ke mně přitskne a stále opakuje:
„Rio, Rio,“ s vyslovením mého jména vyvrcholí.
Je tak krásný, ale tohle mi nestačí, chci stále víc.
„Tomoti, můžu do tebe vstoupit,“ pošeptám mu do ucha.
Cítím, jak jsem ho touto větou vrátil zpět do reality.
Začne ze sebe koktat: „Kondom je ve stolku, ale já nejsem holka.“
„Já vím, že nejsi,“ políbím ho, „vím co dělat, neboj.“
Nečekám ani na odpověď a začnu ho opět líbat. Poté se začnu přesouvat polibkama k jeho hrudi, kde obkroužím jazykem bradavku a jemně ji zkousnu, mezitím mířím rukou dolů. Je opět vzrušený, tentokrát sjedu rukou, ale trochu níž. Přejedu prstem po jeho dírce. Na odpověď zavsténá.
Už to moc dlouho nevydržím, celý se chvěju vzrušením.
Přetočím Tomotiho na břicho a rozkážu mu: „Klekni si.“
Loktama se zapře o postel a vystrčí na mě zadeček, zlehka ho na něj políbím, celý se zachvěje. Natáhnu se do stolku pro kondom a nasadím si ho. Poté jedním prstem zatlačím na dírku a vsunu ho dovnitř, druhou rukou mu přejíždím po penise. Po chvíli, až ucítím že se uvolnil přidám druhý i třetí prst, nažhaveně se kroutí pod mým dotekem.
„Rio, už to neprotahuj,“ zavsténá vzrušeně.
Pomalu do něho vstoupím, celý ztuhne, za okmažik se však uvolní. Chytnu ho za kyčle a pomalu se začnu pohybovat. Jednou rukou uchopím jeho penis. Když Tomoti začne vyslovovat mé jméno celý udýchaný, pochopím, že za chvilku bude, tak zrychlím své pohyby rukou a začnu i rychleji dorážet.
„Tomoti,“, „Rio,“ vyslovíme svá jména zároveň a dospějeme spolu k vyvrcholení. Svalím se celou vahou na jeho tělo. Až po chvíli se vysunu a očistím nás.

Potom si lehnu vedle Tomotiho, který má stále obličej zabořený do polštáře. Něžné ho pohladím po vlasech, ale nereaguje. Jednu ruku si položím kolem jeho pasu, při čemž se přitisknu k němu ještě blíž a zakryji nás peřinou.