Přátelství nebo láska 10

10.

Ptá se láska přátelství: „Co tu děláš, když jsem tu já?“
A přátelství jen tiše odpoví: „Jsem tu, abych utíralo slzy, které ty způsobíš!“

Otevřel oči.
Zamrkal, když jej do očí udeřilo silné světlo vycházející z chodby. Několik slziček opustilo jeho karamelově zbarvené oči, aby se vzápětí vsákly do polštáře.
Pokusil se posadit, ale neměl dostatek síly k tomu, aby se mu to podařilo a tak se zhroutil zpátky do měkkých peřin. Po chvíli se jen natočil na druhý bok a opět zavřel oči. Nechtěl nad ničím přemýšlet, ale jeho myšlenky jej zavedly zpět do těch okamžiků, kdy si myslel, že brzy zemře.
Celé jeho tělo je najednou jako kdyby v ohni a naráz se pocity zcela změní a celého jej obklopí mráz. Třese se, nemůže s tím přestat a tak si k sobě silněji přivine přikrývku a stočí se do klubíčka. Pažemi obejme své nohy a rozpláče se naplno.
Třas jej stále neopouští ale jeho unavené tělo a duše se rozhodnou že toho bylo dost a mladík vysílením usne. A tak si nemůže všimnout, že chvíli na to než se zavřely dveře dovnitř kdosi vešel a posadil se do křesla stojícího kousek od postele a upřel na něj starostlivý pohled plný lásky.
…
Zhluboka se nadechl a pootevřel oči. Podle tmy v místnosti a po jeho opatrném pohledu z okna poznal, že je hluboká noc, ale něco jako kdyby bylo jinak než usnul. Zaposlouchal se a do uší jej udeřil tichý, ale jiný dech než ten jeho. Dech hluboce spící osoby.
Jak nejrychleji byl schopen se otočil na druhou stranu, bolest jej na chvíli ohromila, ale ten pohled přeci jen stál za to. V křesle, s hlavou předkloněnou, seděl Paavo s hlavou omotanou obvazy. Vypadalo to vtipně a tak se lehce usmál. Jednou dlaní si podložil hlavu a sledoval pomalu se zvedající hruď druhého mladíka. Takhle vypadal tak sladce, bezbranně. Opět se pousmál. Tak jiný jako ve skutečnosti.
Pokusil se polknout, ale tu bolest kterou pocítil. Jak to, že předtím nic z toho necítil? Zasýpal, což druhého mladíka probralo. Zmateně se rozhlédl kolem sebe a až potom mu došlo kde právě je.
Paavo rychle vyskočil na nohy a opřel se o postel vedle Mattiho hlavy. „Matti, Matti, co se děje? Řekni něco!“
Pohled, který mu druhý věnoval trhal celé jeho srdce na malé kousíčky. Ta bolest! „Řekni...“
Zoufale zavrtěl hlavou a chytil se za bolavý krk. Až nyní staršímu došlo co se děje. Rozhlédl kolem sebe. Pohled mu padl na zvoneček visící nad postelí a stiskl tlačítko. Chytil druhého za ruku a silně ji stiskl. „Za chvíli bude dobře.“
Matti zamrkal. Jen ten laskavý hlas jej dokázal uklidnit na přijatelnou míru. Už se necítil tak ztracený a bolest jako kdyby ustupovala do ústraní. Pokusil se promluvit, ale... vyšel z něj jen přidušený vzlyk.
„Přejde to jak ti dají něco od bolesti. Je to už několik hodin co jsi dostal poslední tišící lék a... nemusíš mít strach že bys přišel o hlas. Lékaři říkají, že ztráta hlasu může být dočasná komplikace.“ Matti opětoval jeho stisk a přikývl.
Dveře se otevřely a dovnitř vešla sestřička. Podívala se na jejich spojené ruce a mile se usmála. Promluvila, její hlas byl namířen na staršího protože věděla, že druhý ji nejspíše nebude schopný odpovědět. „Potřebuje něco od bolesti, že ano.“ nečekala na odpověď a do svalu na noze zapíchla jehličku. Lehce aspirovala, aby se ujistila že není v žíle a poté aplikovala lék. Píst pomalu vpravoval do těla účinnou utišující látku a Mattiho obličej se po chvíli začal pomalu uvolňoval. Samozřejmě ho nezapomněla předtím varovat že: „Na chvíli to zabolí, ale pak se ti uleví. Neměj strach,“ sevřela lehce jeho paži a opět její tvář zkrášlil upřímný úsměv. Matti opět jen přikývl a také se nepatrně usmál. Pokusil se jí poděkovat, ale ona jen zavrtěla hlavou. „Nemáš za co.“
Když žena odešla, Matti Paavovi naznačil, že by se ho rád na něco zeptal. Starší odkudsi vytáhl papír a propisku, poté postel posunul do polohy, aby si mladší mohl pohodlně usadit a čekal.
Matti se na chvíli zamyslel a strčil si do pusy propisku, aby ji pomalu okusoval. Nevěděl jak otázku správně formulovat aby se snad Paava nějak nedotkl. Přeci jen ho málem zabili kvůli němu a... nějak zapomněl na to, že i on se málem stal obětí. Ne, on se jí přeci stal!
Nakonec se zhluboka nadechl a napsal tam to co chtěl vědět. Popsaný papír podal staršímu a čekal na odpověď.

Zamrkal a několik chvil přemýšlel nad tím, co si přečetl. Proč se hned ptá na někoho kdo ho málem zabil!To co tam stálo jej doopravdy překvapilo, ale co by si nalhával, věděl co může od Mattiho čekat. Více se staral o ostatní, o to jak jim je, jak se cítí, jestli jim svými činy nemůže ublížit, než o sebe.
Usmál se, „Lokiho před chvíli ještě operovali, ale říkali že má tuhý kořínek. Určitě se z toho dostane a pokud jde o...“ zde se odmlčel. Nemohl tomu bastardovi který tak moc ublížil jeho lásce přijít na jméno. „Seth,“ procedil s nádechem nenávisti skrz pevně sevřené rty, „po něm je vyhlášeno pátrání.“
Zmatený pohled, který mu mladší věnoval jej na chvíli přerušil v jeho vyprávění.
„Co se děje?“
Matti ukázal na papír, který mu druhý hned podal. Tentokrát mu psaní trvalo déle, protože se chtěl zeptat na více věcí.
- Viděl jsem ho jak objímal Lokiho a pak se otevřely dveře a dovnitř kdosi vešel. Slyšel jsem jakýsi známý hlas, ale nedokázal jsem ho nikam zařadit. Ta žena říkala cosi co znělo jako: „Není to vtipné? Opět jsi ublížil někomu koho dle svých slov miluješ! Jaký je to pocit, zabíjet ve jménu lásky?“ A nakonec jsem už nic dalšího neslyšel. Bezvědomí bylo vysvobozující -
Dopsal a popsaný papír opět druhému podal. V očekávání upřel oči na druhého rty a čekal.
Druhý se nadechl a začal povídat. „Doopravdy nic dalšího nevím a hodně mě překvapilo to, co jsi řekl. Asi...“ opět se odmlčel. Nevěděl co říct dál a to z jednoho prostého důvodu. Matti se nikdy neměl a nesmí dozvědět co se ten den doopravdy stalo.

****

Rukia se otočila ze strany na stranu. Pocit zadostiučinění, který by po tom činu který udělala měl nastat se však nedostavil. Ohromovala ji jen nekonečná bolest, bolest horší než když ji lékaři oznámili že se její sestra pokusila o sebevraždu. O čin který byl úspěšný. Jediná věc která se kdy Hisaně podařila bylo že sama rozhodla, kdy nadešel čas její smrti.
Konečně dokázala odčinit to co si kladla za vinu. Spravedlnost zvítězila a zločin byl po zásluze potrestán! Ale bylo tomu doopravdy tak?
Nechtěla se tím jen osvobodit od toho pocitu viny? Viny, že nedokázala svoji slabší sestru ochránit? Ona tady přeci byla proto, aby jí zabránila...
Zavrtěla hlavou a posadila se na posteli. Musela se uklidnit! Jediným řešením bylo... dát si pořádnou koupel, která jí alespoň dopřeje uvolnění a kde na chvíli zapomene, že její čin je a bude navždy zločinem.
…
Zavřela oči a na chvíli se celá ponořila do lahodné koupele, která odplaví její myšlenky, alespoň na chvíli. A ona se nebude užírat. Tak moc by si přála od někoho slyšet že všechno bude v pořádku. Sama si to nalhávat nedokázala, ale kdo by ji mohl přesvědčit o tom, že její pomsta byla jediným a správným řešením?
I když se tomu podvědomě bránila, myšlenky se jí opět zatoulaly na ten den, který si tak moc přála vytěsnit ze své mysli.
Tiché zaklepání, které v tom tichu však působilo jako výstřel z revolveru, ji vyrušilo ze vzpomínek. Tiše si povzdechla. Nevěděla kdo v tuhle časnou hodinu může chtít jít zrovna do téhle koupelny, když jsou v domě ještě další dvě, které určitě obsazené nebudou, ale i přesto nezvaného návštěvníka pozvala dále.
A vlastně byla moc vděčná za to že se tak stalo a hlavně byla ráda že si do vany dala i dost pěny do koupele, doopravdy dnes nebyla zvědavá na okukování z jakékoli strany.
„Promiň,“ zašeptal tiše. Rukii se dech zadrhl v hrdle. Ten kdo věšel... doopravdy by ho tady nečekala. Přeci jen to byl velký spáč a v tuhle dobu měl ještě půlnoc, většinou. „Promiň,“ řekl to slovo zase.
Pohlédla mu do očí a pokusila se na tváři vyloudit úsměv.
„Já...“ kousl se do rtu a sklopil zrak k zemi. Určitě byl nervózní a jeho roztomile zrudlé tvářičky na její obličeji konečně vytvořily upřímný úsměv. „Omlouvám se, že jsem sem tak vpadl, ale nemůžu usnout a...“
Přerušila jej jen tichým: „Já vím. Mohl by ses na chvíli otočit. Hned jsem venku a pak se ti budu věnovat.“ Přikývl. Otočil se a založil ruce na hrudi.
Netrvalo dlouho a ucítil lehký dotek na rameni. Otočil se a to už jej dívka svírala v náruči a chlácholivě jej hladila po zádech.
I přesto, že se vždycky choval jako velký chlap, i přesto se před ní rozplakal. „Je mi to tak líto, líto...“
„Pšt,“ odvětila tiše, stále jej hladíc po zádech. „Ted už je všechno v pořádku, teď už...“
„Já ho ale tak moc miluju a... já... nemůžu.... Nemám sílu na to abych ho... ale nechci být jako.... Tak moc líto... odpusť mi to, prosím!“
„Ne, nemáš se mi za co omlouvat. Nebyla to tvoje chyba, nic z toho nebyla tvoje chyba, jen....“
Odtáhl se od ní a opatrně ji chytil za ramena. Nechtěl jí už víc ubližovat, už víc nechtěl nikomu ubližovat, ale ona byla tak blízko, tak krásně hřála a byla... byla tady pro něj. „Mám tě rád.“
„Já tebe taky, taky,...“ odvětila tiše a lehce jej políbila na tvář. Opět se objali. Další myšlenky si nechala pro sebe. Jen pro sebe, nemohla mu teď vmést do tváře, že: „Miluju tě a ty ani nevíš jak moc!“
Matteo se nechal dívkou chlácholit. Věděl, že by měl být oporou pro ni a ne, aby tomu bylo naopak, ale ona mu připadala tak silná, tak sebejistá, tak sama sebou, že se nedokázal ovládat.
Nechápal své pocity, ale něco mu říkalo, že ona by mohla....
Záporně zavrtěl hlavou a setřel si z tváře slzy. „Ruki, mohla bys mi říct, co se tam stalo?“

Když před sebou uviděla toho chlapa... zvedla se v ní obrovská vlna nenávisti, která ji hrozila zadusit. Zkusila se nabrat ztracenou rozvahu a rovnováhu, ale ta spalující zášť stále převládala. Zhluboka se nadechla a sjela pohledem na postavu zkroucenou v druhém rohu. Ta krev, která se rozlévala všude kolem... zvedl se jí žaludek, ale ovládla se a opět pohledem sjela na Setha a na chlapce, který se mu třásl v náručí.
I kolem něj bylo velké množství krve, ale tahle krev. Přidušeně vykřikla.
Nyní se už ovládnout nedokázala.
„Není to vtipné? Opět jsi ublížil někomu koho dle svých slov miluješ! Jaký je to pocit, zabíjet ve jménu lásky?“ vyřkla ta nenávistná slova, která si tak dlouho připravovala právě pro něj. Upřel na ni skelný, nechápavý pohled. „Jaké to je, když ti v náruči umírá někdo koho miluješ, někdo komu jsi slíbil že se o něj postaráš a nenecháš ho trpět!“
Zavrtěl hlavou a pět v náruči sevřel ochabující tělo svého bratra. Nechápal co po něm ta ženská chce. Nechtěl nic z toho co říká, poslouchat ale někde hluboko věděl, že má pravdu.
Nikdy neměl dopustit, aby jej ovládla ta obrovská vášeň, měl se dokázat ovládnout a nikdy by neublížit tomu koho miloval. Jak hluboko musel klesnout aby pochopil, že udělal tu nejhorší věc ve svém životě.
Myšlenky, vzpomínky se mu honily hlavou a on jen zděšeně vykřikl, když se vše spojilo v jednu obrovskou, obviňující. VRAH!
Zvrátil hlavu vzad a opět vykřikl. Křik který vytryskl z jeho úst zněl jako výkřik zvířete. Skřek někoho kdo si uvědomil svoji chybu a ví, že ji už nikdy nedokáže napravit. „Nééé!“
„Ru-“ zbývající slova se mu zadrhla v hrdle, když uviděl Mattiho kolem kterého se pomalu hromadila krev. Jeho tvář zbledla, aby vzápětí zezelenala. Tělo mu sjelo do kleku a z očí se mu spustil vodopád slz. Slova která mu dívka věnovala, nevnímal. Až když s ním bylo důsledně zatřeseno podíval se jí do očí. Zahlédl v nich odhodlání a prosbu. „Matteo, odveď je odsud, prosím!“
„Já...“ polkl, na víc neměl sílu. „Nemůžu tě nechat... s ním... tady...!“
„Prosím, běž. Tohle je moje... tohle musím udělat já... sama. Prosím, nedopusť aby zemřeli. Nikdo další už nesmí umřít... kvůli němu, nikdy!“
Přikývl. Sebral veškerou svoji sílu kterou měl a postavil se na roztřesené nohy. Jako první jeho kroky mířily k Mattimu. Opatrně s veškerou láskou kterou k němu choval jej vzal do náruče. Mladší se nebránil, protože byl v bezvědomí. Něžně jej pohladil po bledé tváři a zastrčil mu pramínek vlasů za ucho. Krev na jeho krku již pomalu zasychala, naštěstí nůž minul tepnu, ale otvor který způsobil... Pocítil v ústech tu odpornou pachuť, která byla většinou předzvěstí přicházejícího zvracení, ale polkl a tím ten pocit zahnal.
Prošel otevřenými dveřmi a položil jej na matraci, která ležela kousek od vchodu. -Jako kdyby ji zde někdo přichystal.- Zavrtěl nad svými myšlenkami hlavou. Opět jej pohladil po vlasech a vtiskl mu do nich jemný motýlí polibek. „Miluju, moc tě miluju a ty ani nevíš jak, ale.... Vím, že ty ke mně nikdy nic takového cítit nebudeš a tak... budu šťastný za to že budeme přátelé. Alespoň to, když už tě nemůžu mít....“
Věděl, že jej druhý neslyší a tak možná právě proto to dokázal vyslovit. Ne, on by nikdy nemohl udělat něco takového jako ti dva. Nikdy by si neodpustil, kdyby jakkoli zavinil... nebo ublížil někomu koho tak moc miluje.
Opět vstoupil dovnitř ale Rukia a ani ten bastard tam nebyli. Rozhlédl se kolem sebe a pohled mu padl na Lokiho. Znovu se v něm zvedla vlna toho divného pocitu, který cítil, kdykoli jej zahlédl. Rozuměl tomu, co toho chlapce táhlo k Mattimu, sám to pociťoval, ale i přesto ho to neopravňovalo k tomu, aby mu ubližoval a to ještě ve jménu lásky. Ale věděl, nebo alespoň tušil, že si to druhý mladík vyčítá a proto chtěl... musel jej zachránit, aby on mohl odčinit vše co Mattimu způsobil.
Zatřásl s ním. Vůbec ne opatrně jak poznal když druhý bolestně hlesl. „Můžeš vstát?“ Loki na něj upřel zastřený kalný pohled a lehce zavrtěl hlavou ve znamení souhlasu. Přitiskl si k ráně na břiše ruku a pokusil se postavit. Nohy jej však neudržely, ztráta krve byla neúnosná pro jeho tělo a tak se zhroutil na kolena.
V dopadu na obličej mu zabránily silné ruce, které jej chytily v podpaží. „Nedělej ze sebe hrdinu.“ V tom hlase nebyl ani nádech nenávisti, jen konstatování.
Nechápavě na něj pohlédl a pak zavřel oči. „Děkuji!“

Rukia ho svým pohledem sledovala. Cítil její pichlavé oči, které se zabodávaly do jeho těla jako ostré jehličky a… Odvrátil hlavu na stranu jako kdyby jí tím chtěl uniknout, ale věděl že není zbytí. Musí se jí postavit i když věděl, že nemá šanci zvítězit.
Pravda a spravedlnost byly na její straně.
Ten pocit toho, že všechno co pro Lokiho udělal, bylo zbytečné, vše jej nutilo k tomu, aby… Zuřivě zavrtěl hlavou a rozhlédl se kolem sebe jako šelma zahnaná do kouta. Šelma která buď zaútočí anebo zbaběle uteče se staženým ocasem mezi nohama.
Neměl sice takovou povahu, že by se pokusil uniknout, ale věděl, že by ve vězení moc dlouho nepřežil.
„Pamatuješ si přeci Hisanu, i jí jsi šeptal do ucha jak ji miluješ a pak si ji vyměnil za někoho jiného a ještě k tomu za… bratra!“ odfrkla si a odplivla na zem, kousek od jeho nohy.
Pohlédl na místo kam dopadla a poté do jejích očí, které po vyslovení jména milované sestry, zjihly, když se však podívala znovu na něj, viděl v nich opět tu neutuchající nenávist. Spalovalo ho a to ani v nejmenším netušil jak se musela cítit ona sama. „Hisana.“ polkl až mu na krku poskočil ohryzek a olízl si okoralé rty. „Miloval jsem ji?“ ptal se sám sebe a pak jen přikývl. „Miloval.“
„Tys ji… miloval?“ rozesmála se, se založenýma rukama na hrudi a pohrdavým pohledem jej sjela od hlavy k patě a ušklíbla se: „TY víš co je to láska?“
„Ano, vím.“ vehementně vykřikl v očích zvláštní až fanatický lesk. „Miloval jsem je oba, ale každého jinak. Když se vrátil Loki, když se vrátila jediná láska mého života pro kterou bych udělal všechno na světě. Pro ni v mém srdci nebylo už místo. Ona to věděla a proto…“
„Zabila se! Rozumíš tomu! Zabila se proto, že jsi ji zlomil srdce, bastarde! Ty nemáš vůbec žádné právo na život, ty nemáš…!“
„Ne!“ vykřikl opět a rozběhl se pryč z místnosti.
Dívka jej následovala.
Sice šla pomalu a on utíkal, ale znáte to z filmů – snažíte se uniknout, ale váš pronásledovatel jde stále ve vašich patách ať se snažíte sebevíc, nezbavíte se ho.
Udýchaně se opřel dlaněmi o kolena a vrtěl zoufale hlavou ve které se mu promítaly všechny zločiny, které za svůj život provedl. Pozvedl hlavu a pohled mu zabloudil k oknu. Přesněji řečeno k otvoru, který dříve býval oknem, za ním se nacházela malá římsa široká tak akorát pro stojícího člověka. Udělal několik kroků a překročil parapet, aby vzápětí stanul na úzkém pruhu cihel. Zaslechl za sebou šramot, který jej donutil se otočit a pak… dlouhý pád!

****

Deset měsíců Mattimu trvalo než se vrátil do normálního života. Jeho výstava i bez účasti hlavní postavy, měla velký úspěch.
Další dva měsíce trvalo než jej přešly všechny noční můry, které mu nedovolovaly spát denně více jak dvě hodiny.
Dva dlouhé roky trvalo než bylo pátrání po nezvěstném Lokiho bratrovi zastaveno.

Matti se usmál na svého přítele, který mu stál modelem k dalšímu jeho obrazu. Koutkem oka vyhlédl z okna právě včas aby zahlédl auto, které zastavilo před příjezdovou cestou do jejich domu. Otevřely se dveře a ze dveří řidiče vystoupil muž, přiskočil ke dveřím spolujezdce a otevřel je pro ženu, která vystoupila. Kráčela opatrně a teprve až když byla asi tři metry ode dveří si všiml něčeho podstatného.
„Paavo, to musíš vidět, dělej!“ vykřikl.
Mladík, který již pomalu usínal se ihned probral a zamžoural směrem ke svému příteli. „Co se děje,“ zívl rozespale.
„Koukni se z okna! Přišla nás navštívit Aliisa s…!“
„Cože? Ona je… těhotná?“ poslední slovo vyhekl nechápavě. Když ji viděl naposledy jasně mu řekla, že s chlapama už nikdy nic nechce mít, tak proč…?
„Ach, já ti to zapomněl asi říct. Šla na umělé oplodnění. Jak přesně řekla?“ strčil si do pusy prst a chvíli si okusoval nehet. „Zvládnu to i bez chlapa, je stejně jen zbytečnou přítěží, která tě táhne ke dnu!“
„Pane jo!“
Zvonek se rozzvonil. Než se žena nadála už ji objímali dvě mužské paže a tiskly ji k hrudi. usmívala se a v ruce držela dopisní obálku. „Tohle koukalo ze schránky. Je to svatební oznámení!“
Vytrhl jí to z ruky dřív než by stihla říct – popel. Obálku roztrhl a pak se mu na tváři objevil spokojený úsměv. Ozdobným písmem četl svatební oznámení, které neslo: Dovolujeme si Vás pozvat na svatbu dvou spřízněných duší – Rukie Toshmiki a Mattea Bottici.

****

Probudila se s výkřikem na rtech, stále zmatená, ze snu ze kterého se před chvílí probudila, se rozhlédla kolem sebe. Cítila studený pot stékající jí po zádech. Pohlédla na pravou stranu postele, kterou sdílela se svým snoubencem a ulehčeně si oddechla. I přesto však vyhledala jeho dlaň a vplula do dní svojí. Nechtěla jej sice probudit ale přesně to se stalo. „Miláčku?“ ozval se jeho ospalý přesto laskavý hlas. „Stalo se něco?“
„Viděla jsem jeho oči.“
„Koho...“rozespale zamumlal a zamřoural do temnoty. Rukou máchl po vypínači na stolní lampičce a pokoj ozářilo tlumené světlo. „...oči?“ dokončil větu a pohlédl jí zpříma do očí.
Dívka se zamrvila a pohlédla na stranu. Nervózně se kousla do rtu a tiše zamumlala jakési jméno. Nechápala ten pocit který ji celou zaplavil. Nebylo to přeci poprvé kdy se jí o tom, o něm zdálo, ale tenhle sen, tahle noční můra byla v něčem jiná. Tentokrát jasně a zřetelně slyšela co jí ty rty říkají.
Předtím to nejspíš nechtěla slyšet, ale... „Seth, byl to Seth.“

Vyhlédla z okna. Pohled, který se jí naskytl by ani v nejmenším neočekávala. Seth ležel nad zemí zachytnutý na jakési kovové konstrukci, která snad držela jen silou jakési vůle. Gravitace však byla neúprosná a celá konstrukce se po chvíli zhroutila a zasypala mužské tělo. Zaslechla jen tlumený výkřik a pak... ticho.
Polkla, musela se přesvědčit jestli je ten bastard naživu. Vzala ze země kovovou tyč, rychle seběhla těch několik schodů, které ji dělily od místa dopadu Sethova těla a udychaně se zastavila. Vůbec nepřemýšlela nad tím co dělá, ale když uviděla tělo před sebou veškerá zlost a nenávist z ní vyprchala.
Jeho oči ji sledovaly, ale přitom byl jeho pohled tak strašně daleko. Zavřela oči a tyč ji vypadla z najednou bezvládných paží.
Zády se opřela o vrzající dveře a nechala volný průběh tomu hořkému pocitu který ji pojednou zaplavil, slzy opustily hráz a dívka se svezla na zem a pěstí udeřila do prachu který byl všude kolem. Zvýřil se aby se po chvíli upět usadil a jí se znovu poskytl pohled na jeho tvář. Na oči které prosily o jediné... osvobození!. -Zase nic nedokázala!- zablikalo ji v hlavě výstražné světýlko. -Ale mohla by...-
Nyní jeho hlas slyšela tak zřetelně jako kdyby jí ta slova šeptal z bezprostřední blízkosti přímo do ucha. „Ukonči to, prosím! Ne pro mě, ale pro ně! Já se...“ zakašlal... „...nezměním! Nikdy ne...“ Postavila se na roztřesené nohy a vzala ze země tyč, kterou tam před chvíli upustila. Jednala jako stroj, nic nevnímala, nic neviděla... chtěla jen jedno jediné... už nikdy neslyšet ten jeho hlas.
Úder.
První.
Druhý.
Třetí.
Dál už nepočítala, jen se vysíleně opřela o tyč a pohlédla na to co zbylo z těla. Musela přivřít oči a otočit se na druhou stranu.
„Ruki!“ zaslechla výkřik svého jména a vzápětí ji kdosi drtil v objetí. Nevěděla kdo to je, ale nechala se jím objímat, aby vzápětí upadla do vysvobozujícího bezvědomí.

„Kde!“ vykřikla, když se probudila. Zmateně se rozhlédla kolem. Pohled ji padl na mladíka, který ve své dlani svíral její ruku. Byla ve svém pokoji.
Pousmála se a pokusila se z jeho sevření vyvléct. Nepodařilo se... držel ji až moc pevně. „Matteo,“ zašeptala tiše jako kdyby jej ani nechtěla probudit. Mladík se zavrtěl a po chvíli otevřel oči, aby její ruku, hned jakmile si uvědomil že ji drží, pustil.
„Vše je v pořádku, neměj strach.“ zašeptal v odpověď. Pro něj byla tahle věc už vyřízená a nechtěl aby o tom už mluvila, ale stále tady visela ta otázka.
„Kde je Sethovo tělo!“ zašeptala opět a upřeně se zadívala na profil mladíkovi tváře. „Řekni mi... kde je... Seth!“
„Prosím, už toho nech. Už to skončilo a on už nikdy nepřijde. Policie po něm vyhlásila pátrání...“
„Ale já...“ přerušila jej, ale on ji zastavil mávnutím ruky a upřeným pohledem. „Policie to uzavřela jako únos a následné zmizení pachatele. Pokud nenaleznou jakoukoli známku toho, že by za jeho zmizení mohla smrt... nikdo to neuzavře, ale...“ olízl si rty. „Našli něco co je vedlo k tomu, že vycestoval ze země. Měl několik únikových cest a jak...“
„Ale já ho za...“
Polibek na jejích rtech ji zastavil. „Proč?“ zašeptala a omámeně si na rty přiložila bříška svých prstů.
„Měl jsem šílený strach a teď... prosím už tohle nikdy nedělej!“
„Proč jsi mě políbil?“
Usmál se na otázku jí však neodpověděl. „Jen spi!“ zašeptal a vyšel z jejího pokoje.

...
„Pozvala jsem na naši svatbu i Lokiho, jestli ti to nevadí?“
„Mělo by? Je to přeci také jen oběť, i když... To je ale jedno. Jen by mě zajímalo jak bude reagovat Matti. A... neměl by to vědět?“
„Ne,“ odvětila s úsměvem, „bude to překvapení!“