Přátelství nebo láska 12 1/2

12.

Ryba nemůže žít bez vody, člověk bez lidí.

„Šéfe, mohl byste sem na moment?“ ozvalo se ode dveří naléhavým hlasem. „Máme tady problém týkající se jednoho našeho klienta, který se nedostavil na soudní líčení.“
Loki si protřel oči a zhluboka se nadechl. „O kterého se jedná?“
Chvíli bylo možné zaslechnout šustění papírů jak se jeho postarší sekretářka pokoušela najít vše co patřilo právě k tomuhle muži, spíše stále chlapci. „Ach,“ zhluboka vydechla. „Měl byste jít sem!“
Mladý muž se ztěžka postavil. Poslední dobou jej neuvěřitelně silně bolela hlava. Sice větší část viny přikládal tomu jaké poslední dobou bylo počasí, ale nepomáhaly tomu ani problémy v práci. Miloval to tady, ale... „To snad ne!“ promnul si oči. „Tohle bude ještě velký problém!“
Tuhle kauzu si pamatoval až moc dobře. Jednalo se o mladého chlapce, který byl pověřením soudu svěřen do péče právě jeho – domovu. Jeho adoptivní rodiče zneužívali jeho psychické nevyrovnanosti a naivity neuvěřitelně zvráceným způsobem. Jak se také později dozvěděl, nebyl právě tenhle chlapec prvním členem jejich rodiny, který byl takhle zneužíván.
„Vyhlásili pátrání?“
„Ne!“ odpověděla jednoduše. Výraz její tváře však vypovídal o tom, že je z toho snad více znechucená než její šéf, který většinou tyhle věci bral příliš vážně, až osobně. Samozřejmě se tomu nedivila, protože věděla čím si musel jako mladý hoch projít.
„Jak to, že ne! Pokud se mu něco stane, tak...“
„Měl byste...“
„Co si ti idioti myslí, vždyť...“
Tentokrát jej důrazně přerušila. „Loki, měl byste vědět, co řekl jejich obhájce!“
„Ano?“ protočil oči a ušklíbl se. Moc dobře si uměl představit co ten ignorantskej blbeček řekl. „Určitě se zmínil o tom, že se ta malá d***a někde kurví, ne?“
„Pane!“ dotčeně zamumlala. „Měl byste mluvit slušně.“
„Jistě, já vím, ale...“
„Ale máte pravdu. Sice to neřekl takhle otevřeně, ale...“
„JO? Všichni přeci víme, že je to zapřísáhlý homofob, ale ten chlapec je úplně něco jiného. To si snad nevšiml jeho psychického stavu? Jak někdo jako on může obhajovat taková zvířata jakými jsou ONI!“
„Právě že jej znáte, tak byste to měl vědět. Říká, že každý má právo na obhájce, a je nevinný do té doby než se prokáže opak, je to práce.“
Posadil se do křesílka, které stálo v recepci a položil si hlavu na kolena. „Měl bych se po něm přeci jen podívat. Nevíte s kým mluvil naposledy, než se vydal k soudu?“
„Moment, zkusím si zavolat.“
….

Procházel městskými uličkami. Byl všude, kde se většinou ten nebožák vyskytoval, ale přesto věděl, že by musel být hloupý kdyby byl tam, kde to všechno začalo.
Ne, na ulici určitě být nemohl. Pokud ho někdo k tomu nedonutil. Vyskočila mu na mysli jediná možná a dost špatná odpověď. Byl a je moc naivní a nezkušený, přes to všechno co si prožil věřil tomu, že lidé jsou v podstatě dobří. Ten, kdo se v tom vyznal jej mohl zas a znovu zneužívat a tvářit se přitom, že mu vlastně pomáhá!
Zazvonil mu mobilní telefon, který ihned zvedl. Mohla mu přeci volat paní Hladká, aby mu řekla že se Patrik objevil v domově. „Prosím?“
Na druhé straně bylo chvíli ticho a pak se ozval podivně znějící hlas muže, který se zapomněl představit. „Měl byste přijít do nemocnice v centru města, je mi to doopravdy líto!“ a pak zavěsil.
Nechápavě zíral na hluchý telefon aby jej za chvíli zavřel a zamyslel se nad obsahem hovoru. „Měl bych... Zavolám jí, abych se zeptal jestli o něčem neví!“
„Paní Hladká!“ vyhrkl do telefonu, jakmile se ozval její milý, ale poněkud smutný hlas. „Chtěl bych se zeptat, jestli...“ žena jej však hned přerušila. Podle jejího zastřeného hlasu poznal, že nedávno musela plakat. „Co se stalo?“
„Pa-Patrik...“ vzlykla.
„Co je s ním!“
„Pokusil se o sebevraždu!“
„Ne! To je nemožné! On by nikdy nic takového neudělal, na to svůj život až moc miloval. Určitě se stalo něco jiného a...“
„Našli ho pod mostem s podřezanými...“ opět zazněl tichý vzlyk, „...měl štěstí, že ho našli dost brzo. Někdo volal na policejní stanici a tak ho zachránili za minutu dvanáct.“

****

Ne, nemohl mu nikdy říct, že... Rezolutně zavrtěl hlavou jakmile telefonát přerušil. Z jakého vlastně důvodu bere všechny případy které se ho jakkoli týkají.
Ten chlapec v nemocničním pokoji vypadal tak křehce, tak zranitelně a on se propůjčil k tomu, aby obhajoval někoho kdo mu dokázal ublížit. Jak moc se v této chvíli nenáviděl. Kdyby jen Loki tušil, že... Ne! Okřikl se v duchu. Nikdy by si nedokázal přiznat, že to co cítí k němu může být něco jiného než nenávist. Vždycky nenáviděl všechny kdo byli nějak odlišní a nejvíce ty, kteří se příčili samotné existenci. Nejvíce nenáviděl ty, kteří popíraly to co bylo stanovenou všemi generacemi. Jak mohli..., jak se mohli propůjčit k tomu milovat někoho kdo byl stejného pohlaví jak oni. Bylo to nechutné!
Ale proč se cítil jinak, když byl v jeho blízkosti, on?
Proč necítil tu samou nechuť jako vždy, kdy se kolem něj vyskytovali ti... oplzlý, nechutní jedinci – homosexuálové!
Kdyby nebyl v nemocnici tak by si s chutí odplivl!
Ale nemohl!
Nenávidět by měl spíš sebe, když...
Opět se podíval na toho nebohého hocha. Ne, nemohl připustit, aby... aby jim to prošlo! Tentokrát tu kauzu prostě vyhrát nesmí! Nemůže!
Tiché otevření dveří jej vyrušilo ze zamyšlení a když pohlédl tím směrem, na chvíli se mu zastavil dech. Ano, přímo před ním stál... on.
„Ehm, co tady děláš?“ zasyčel s těžce skrývanou nenávistí. „To mu tvý mandanti už ublížili málo?!“
„Já,...“ přešlápl z nohy na nohu. Ještě nikdy se mu nestalo, že by nevěděl co má říct. Nikdy a to ani v jeho přítomnosti nezažil že by nevěděl kudy kam.
„Vypadni! Nechápeš jak by se cítil, kdyby tě uviděl!“
„Loki,“ ozvalo se přidušeně zpod peřin, „nech ho být, on mě zachránil, jinak bych...“
„Patriku, co se ti stalo?“ než by se kdo nadál už byl Loki u mladíkova lůžka a starostlivě se skláněl nad ním. Chlapec se téměř ztrácel v peřinách. Jeho bledá tvář kontrastovala z jeho černýma očima. Vždy na něm obdivoval, že přes to všechno dokázal na své tváři vykouzlit psměv i když před chváli utekl hrobníkovi z lopaty. Sluníčko! Tak mu říkali všichni, kdo ho potkali. „Neměl by ses namáhat!“
„Oni,...“ polkl a kousl se do rtu, „...stáhl jsem,...“ přivřel oči a otočil se na druhou stranu, aby mu Loki nemohl vidět do očí. „Chtěl bych stáhnout žalobu, postaráš se o to?“
„Ale...“
„Prosím!“
Otočil se zpět k tomu bastardovi, který si nechá říkat advokát. „To je tvoje práce!“ Starší byl schopen jen zavrtět hlavou. Dřív než by byl schopný Loki druhému muži něco provést zastavila jej mladíkova ruka. Starší se k němu sklonil a nesouhlasně zavrtěl hlavou.
„Loki, on za nic nemůže. Prosím, věřte mi. Prostě jsem si všechno rozmyslel a je to moje vina, že...“
„Patriku, měl byste o tom ještě nějakou dobu popřemýšlet. Zajistím aby stání odročili a až budete v naprostém pořádku... rád bych váš případ převzal!“
„Cože?“ oba dva na něj pohlédli značně nechápavě. „Děláš si legraci?“
„Ne!“ odvětil jednoduše a položil na stolek u mladíkovi postele svoji vizitku. „Rád bych viděl znovu ten úsměv, který ti dal tvoji přezdívku – Sunny, je to fakt milé.“
…

Dlouho poté co advokát odešel oba dva zírali na zavřené dveře.