Přátelství nebo Láska 1

1.

Při navazování přátelství pečlivě přihlížejme k tomu, abychom nezačali milovat člověka, kterého bychom jednou mohli nenávidět
CICERO

Dlouho žil jen v jeho stínu, ale když starší bratr opustil střední školu, mohl se nyní školním idolem stát on. Ne nadarmo byli všichni z jejich rodiny elitou školy. Jen jeden rozdíl mezi nimi byl. On nechtěl být cool jako jeho bratr ze svého vlastního přesvědčení, chtěl být nejlepší jen proto, aby se mohl v očích rodičů stát právě takovým synem jakého z něj chtěli mít.
Už ne třídním rváčem a nezodpovědnou osobou, ale někým na koho je spolehnutí. Tolik let se snažil být jiný než jaký ve skutečnosti byl, jen aby se od bratra odlišoval a nakonec bude stejně takový jako on.
„Matti, kde jsi zase sakra zalezlej? Hledá tě táta a chtěl by s tebou mluvit ohledně školy! Zase volal ředitel, že jsi nebyl...“
Blonďáček si rozčíleně pročísl vlasy a lehce zatahal za naušnici. Dělal to vždy, když byl nervózní a teď věděl, že k tomu důvod má a víc než jistý. Jestli na něj ředitel vytáhl to, jak se pustil do Paavoa... Měl se zamyslet než zareagoval na dost jasnou provokaci z jeho strany.
Ne nadarmo se mu říkalo šedá eminece jejich školy - Sibeliovi akademie v Helsinkách. Byla to jedna z nejprestižnějších hudebních škol.
Vstal z postele na kterou se svalil hned jakmile přišel ze školy a vydal se do dračí sluje. Kdyby to bylo na něm nikdy by té snobské školy ani nepáchl, ale rodina pro něj vždy byla na nejpřednějším místě a když matka zemřela ani mu nic jiného nezbývalo.
Ona jediná totiž chápala proč tam nechce jít.
Nechtěl být spojován jak se svým otcem tak bratrem. Oba dva vynikali ve všem co si předsevzali, on sám byl hluboko pod průměrem. Věděli to všichni, ale přesto...
„Konečně jsi tady!“
„Otče,“ úslužně se poklonil a počkal až jej otec vyzve aby se posadil. Ten to však neučinil. Díval se na něj z pod obrouček svých brýlí. I v tomhle se lišili. Oči otce i bratra byli ledové a neosobní, naopak ty jeho byly hřejivé a plné porozumnění. Možná proto jej vlastní otec tak nenáviděl a tak mu to často a dost nevybíravým způsobem dával najevo. „Matti! Jak si představuješ vystoupit proti mladému Rautavaarovi? Copak nevíš co je zač jeho otec! Je to velký zvíře jak v hudebním tak filmovém průmyslu. Pokud...“
Tak si tím zavřu dveře do společnosti! Jistě tati, já vím! Zamumlal si sám pro sebe v duchu a sklonil hlavu tak, až se bradou dotýkal hrudníku. Ale mě to vůbec žíly netrhá!
Otec stále pokračoval ve svém monologu „...tvoje matka by byla nešťastná! Vždycky se chlubila tím jaký z tebe vyroste skvělý muzikant!“
„Otče!“ tentokrát se mu zadíval zpříma do očí. „Matka věděla, že chci jít studovat na výtvarnou a ne na hudební školu!“ vyprskl neuváženě.
„Cože,“ zašeptal. Ano, když byl nehorázně naštvaný tak šeptal. Šeptal a jen šeptal. Čím větší bylo jeho naštvání, tím tišejší byl jeho hlas a tentokrát byl téměř za hranicí slyšitelnosti. Sundal si brýle a položil je na stolek. Jednu ruku si položil před oči a druhou nervózně ťukal do stolu. Naštěstí jej od toho co mělo následovat, zachránilo zaťukání na dveře. Po vyzvání dovnitř vstoupil Heikki a počkal až se na něj otec podívá. „Tati, Matti tady má návštěvu. Myslím, že to je jeho přítelkyně – Aliisa, pokud se nepletu?!“ z otazníky v očích se otočil na mladšího bratra který jen tiše přikývl.
„Běž za ní. Víš že je neslušné nechat dámu čekat. Ale nezapomeň, tu věc vyřídíme později!“
Matti přikývl a s prkenným úklonem, který byl adresován otci, zmizel z jeho pracovny. Stihl jen zaslechnout hlas svého bratra. „Tati, měl bys být na něj víc laskavější. Nechceš přeci aby nás opustil jako matka.“
Jak to myslel? To byla první myšlenka která mladšího bratra napadla, ale hned na ni zapomněl jakmile uviděl Aliisu. Tvářila se naštvaně a neustále nervózně podupávala jednou nohou o parketovou podlahu.
„Ahoj,“ zavolal na ni přátelsky. Otočila se jeho směrem, její zachmuřená tvář nevěstila nic dobrého. Pokud byla naštvaná nebylo radno si s ní zahrávat. Její slova dokázala ublížit snadněji než pěsti prvotřídního boxera. „Stalo se něco?“ zamumlal opatrně a pro jistotu se zastavil v dostatečné vzdálenosti od ní. Dívka zavrtěla hlavou a pak se stalo něco, co nečekal. Z očí se jí spustil vodopád slz a vrhla se k němu. Intuitivně učinil krok vzad, ale zeď za jeho zády jeho ústup zastavila.
„Ach Mattí!“ vykřikla a vrhla se mi do náruče. „Já-já, promiň, byla to moje chyba že tě Paavo provokoval! Já- já jsem mu řekla, že,“ zastavila se v přívalu dalších slov a přešlápla z nohy na nohu. „ty přece víš, že ho obdivuju a že...“
„Jasně,“ rozcuchal jí vlasy a něžně ji políbil do vlasů, „já to přeci vím! A ty zase víš, že je to idiot. Tak proč se kvůli němu trápíš?“
„Chápeš?“ pousmála se a otočila se ke svému nejlepšímu příteli zády. „Mohla bych se tě na něco zeptat?“ Přikývl a čekal na další její slova. „Ty jsi strašně milej kluk a doopravdy tě mám ráda. Ale... miloval si někdy někoho?“
I když čekal jakoukoli otázku, tahle ho doopravdy překvapila. Ne, tahle otázka by jej nikdy nenapadla, v souvislosti s Aliisou. „Možná,“ odmlčel se a v zamyšlení si přiložil bříška prstů ke spánku. „kdybych chvíli přemýšlel, tak možná kdysi na základce. Jmenovala se...“ opět se zamyslel, „Esteri! Jo to byla ona!“
„Ty trubko!“ uhodila jej do ramene, „Esteri je moje kamarádka!“
Nakrčil obočí a prohlédl si ji od hlavy k patě. „Já to přeci moc dobře vím! Ale ty asi nevíš, že s ní už dva měsíce chodím, co?“
Dívka zrudla a pak se vrátila tam, kde stála před tím než Matti přišel. Založila ruce na hrudi a zadívala se opačným směrem než kterým stál její přítel. „Já vím,“ znovu přešlápla z nohy na nohu. „Esteri o tobě mluví nepřetržitě, někdy se mi zdá že jsi snad jediným tématem jakéhokoli našeho rozhovoru. Nehledě na to o čem se bavíme, vždy se to stočí k tomu jak jsi skvělý a je škoda, že jsi...“ tady se odmlčela a upřeně se zadívala mladíkovi do očí. „Kdy jí to míníš říct? Nikdy ti neodpustím pokud ji ublížíš, i když jsi můj první a zároveň nejlepší přítel. Ona je totiž strašně moc křehká i když vypadá silně.“
„Já vím,“ zamumlal, „ale taky to pro mě není lehké a... ne, nemám v úmyslu ji jakkoli ublížit!“
„Ne?“ zářivě se usmála, „tak to jsem moc ráda.“
Kdyby měl svoji kamarádku nějak popsat, byl by to běh na dlouhou trať. Byla pohledná a kdyby byla jeho typ určitě by po ní vystartoval, ale doopravdy byla nebezpečná. Což měl jednou šanci poznat na vlastní kůži. Její pravá tvář se projevila poprvé, když se zamiloval do nesprávného člověka.
Své přirozeně blonďaté vlasy si od pactnácti barvila načerno, vždy je měla ve dvou volných culících a ve vlasech měla sponku ve tvaru lebky. Na krku nosila kříž a občas i nějaké korále. Ale hlavním poznávacím znamením byly její šaty. Mohla být jakákoli zima, a ona ji snad ani necítila a jediné co měla pod kabátem, byly ty šaty. Černé těsně obepínající její křivky, na nohou nosila síťované punčocháče stejně jako rukavičky, nebo spíš návleky na předloktí. Ve tváři se jí nikdy neobjevil úsměv a když... tak to byl spíše dábelský škleb, ale i přesto byla ve škole oblíbená.
A on právě proto nechápal proč jejich přátelství stále trvá. Jediné co si sám o sobě myslel bylo - Jsem jasný outsaider.
Vždy stál mimo dění. Mohli jste ho zahlédnout stát v rohu a užírat se svojí vlastní omezeností a žárlit na všechny kolem sebe. Na ty, kteří zářili přirozeností a dostali vše co si umanuli. Co chtěli to měli a pokud to nebylo hned, mohlo to pro někoho, kdo se náhodou ocitl v jejich blízkosti, dopadnout špatně.
Ona byla spontánní,on žil nízko nad zemí a jediné co mu dovolovalo být sám sebou bylo malování! Tvoření čehokoli a možná proto se oni dva stali přáteli. Matti si svojí tvorbou získal její srdce.
„Právě proto tě mám ráda,“ zamumlala a opět jej objala. Položila hlavu do jeho svetru a těsně se k němu přitiskla zhluboka vdechujíc jeho vůni. I ona nechápala proč jejich přátelství trvá. Vždyť on by mohl mít za přítele kohokoli, ale ona věděla, že takový není. Nikdy by nevyužil svého postavení k tomu, aby dostal to co chtěl. Příčilo se mu to a určitě by se poté za to nenáviděl. „Nesmí se to nikdy dozvědět,“ zašeptala tiše do huňatého svetru. Chlapec jen přikývl a položil své ruce na dívčina ramena. „Já vím!“ popotáhl.
V tomhle objetí je našel jeho bratr, který se s uchechnutím opřel o zárubeň dveří a pobaveně je pozoroval. Jeho brýle se mu poposunuly na nose a on je vrátil zpět na své místo. „Kdyby tě tak viděla Esteri. Nejspíš by ti vyškrábala oči!“
Dívka zrudla a chlapce od sebe odstrčila. Kousla se do rtu a sklopila zrak k zemi. Tenhle pohled jako kdyby v těle staršího z bratří spustil nějaký skrytý mechanismus. Dech se mu zrychlil a jeho tváře zbarvil nach. Odkašlal si a beze slova oba dva opustil. Zanechal tak za sebou nechápavě se tvářicího bratra, který byl na pochybách v tom, jestli je jeho bratr zcela zdráv. „Viděla jsi to?“ vyhrkl směrem k dívce.
Ta však na jeho otázku nereagovala, jen se posadila do křesla a z kapsy vytáhla mobilní telefon do kterého začala ťukat zprávu.
„Alliso, slyšíš mě!“
„Hmm?“ odvětila a dál se věnovala jen psaní SMS.
Matti jen protočil oči a klekl si před dívku. „Jestli píšeš tomu idiotovi, tak ti to říkám naposledy! My dva nikdy nebudeme přátelé!“
„Hmmm, já to ani nechci, protože by mi tě pak vzal. I když pořád říkáš, že s tím ignorantem. Jen opakuji tvá slova. Nemáš nic společného. Jste si hodně podobní!“
„Já a podobný... ten namyšlenej frajírek je jen... Chová se jako ten největší macho a přitom se třese jen se na něj někdo křivě podívá. Jen...“ mladík sklopil hlavu. „Máš pravdu... možná máš pravdu a právě proto ho... nenávidím,“ teď se rozesmál. „Jo, mohli bychom být nejlepší přátelé!“
„Jasně,“ tentokrát se pousmála ona, „stejně jako s Lokim, že?“
Mladíkovi po zaznění toho jména vyschlo v ústech, zalapal po vzduchu jako ryba na suchu a složil hlavu do dlaní. „Proč to děláš?“
„Co tím myslíš?“ nezaujatě odvětila, stále ťukajíc zprávu do mobilu. „Já přece vůbec nic nedělám! To si jen nalháváš!“
„Přece jsme říkali, že o NĚM už mluvit nebudeme. ON je v našich rozhovorech TABU, pamatuješ si, co jsi mi TEN den slíbila?“
„Slíbila? Já?“
Kdyby nevěděl jak skvěle Aliise slouží paměť určitě by jí to v té chvíli uvěřil, ale stejně tak jak moc dobře ji znal věděl, že ona na svoje sliby nezapomíná. Sakra!
Ty dny, kdy jejich trojka byla ještě spolu byly nenávratně pryč. Dlouho se užíral tím, že to byla jeho chyba, stejně tak jako ona, ale nakonec... nakonec se zase dali dohromady, ale už to nikdy nebylo jako dřív. Nemohlo, když s nimi nebyl on.
Všichni ke kterým něco cítil jej brzy opustili a jediná osoba která mu zbyla byla Allisa. Někdo by mohl říct – Proč zrovna ona? Ale Matti to snad ani vědět nechtěl. Možná byla jeho prokletím právě ONA. Ne! Zuřivě zavrtěl hlavou.
Zazvonění domovního zvonku jej vyrušilo z rozjímání. „Hej, hej, hned tam budu,“ vykřikl a vyřítil se jako tank ke dveřím za kterými čekala, kdo jiný než, Esteri. „Lásko,“ vrhla se mu kolem krku a vášnivě jej políbila. Matti se i se zátěží na svém krku dobelhal zpět do pokoje, kde na ně už čekala Aliisa s úsměvem od ucha k uchu. „Jsme všichni a tak můžeme vyrazit. Už tam na nás čeká!“
Matti otráveně protočil oči a povzdechl si s následným zavrtění hlavou. „Takže rande ve čtyřech. To tady ještě nebylo! Doopravdy se snažíš.“

****

Paavo bez jakékoli nálady v ruce otočil jídelní lístek a pak si otráveně povzdechl. Následně se nezapomněl podívat na hodinky a pak si prokřupal prsty. Kdyby jej v této chvíli někdo viděl, určitě by si myslel že se připravuje spíš na nějaký souboj než na rande se svojí přítelkyní.
Dřív ho strašně štvalo, že se na něj ta holka pověsila. Několikrát jí jasně řekl, že nemá čas na to, aby s někým randil, ale jí se prostě zbavit nešlo a pak, byla to zábava mít někoho s kým si může povídat. Ano, teď si to dokázal už přiznat, začal být na té holce závislý. Nebyl v tom žádný cit, jen... alespoň nebyl tak osamělý. Ona v něm totiž neviděla cestu k postupu na vyšší příčky ve společenském žebříčku. Ona totiž již sama o sobě byla někdo. Vydobyla si slávu svoji vlastní silou a ne tak jako on – přes otce. A za to ji obdivoval.
Mobil na stole se rozvibroval a vzápětí do restaurace vběhla dívka a vrhla se mu na klín. Za ní v těsném závěsu vešel její kamarád a zároveň i jeho úhlavní nepřítel. Ani jeden z nich už vlastně ani nevěděl proč se tak moc nesnáší, ale... tohle ona nemohla přenést přes srdce. Neustále mu opakovala - „Vy dva byste si skvěle rozumněli, tak proč tomu nedáte šanci?“
„Ahoj Esteri!“ pozdravil jako první dívku a pak se podíval na Mattiho. Chlapec se pokusil na tváři vytvořit cosi podobného úsměvu a staršího mladíka pozdravil jako první sám. „Čus Paavo!“ mávl na něj a sesunul se na křesílko, které bylo přímo naproti jeho. „Matti,“ kývl mu v odpověď a pozorně si jej prohlédl.
Musel přiznat, že tenhle kluk určitě musí být oblíbený u dívek přinejmenším stejně jako on, mohl by být. Připustil nakonec. Protože moc dobře věděl, že s tím svým chováním všechny holky spíš odpuzuje. Snažil se být drsný a přitom když se nemračil tak vypadal roztomile. Roztomile? Sakra, na co myslíš Paavo! Uklidni se, ano! V duchu se praštil do hlavy a zavrtěl hlavou aby zapudil ty divné myšlenky.
Kdyby věděl, že v té době se druhému chlapci přehrál v hlavě podobný rozhovor. Co by udělal?

Sss Zasyčelo to v něm jako když vodu naliješ na rožhavenou plotnu. Venku bylo vedro a ten džus byl tak krásně osvěžující. Olízl si ret na kterém ulpěla kapička a pak se podíval dopředu na druhého chlpace, který ho pozoroval uhrančivě zelenýma očima. Polkl a pak se obrátil ke dveřím od záchodků ze kterých určitě musely za chvíli vyjít ty dvě bosorky. Sakra! Zanadával si v duchu a nervózně si poposedl. Nevěděl proč, ale právě teď si připadal jako pod mikroskopem. Usmál se vlastním myšlenkám a pak Paavo promluvil. Jeho hlas zněl nesnesitelně smyslně. „Proč se nesměješ častěji, vypadáš roztomile.“ Jakmile to však dořekl tak zrudl a zmizel taktéž na záchodě. U stolku tak zbyl sám Matti, který se tvářil nechápavě až do té doby než se vrátily obě dívky. Vypadaly rozjíveně jako kdyby si snad něco šlehly a objímaly se, jako kdyby spolu složily přísahu - bez společného dotyku ani ránu. Než se nadál už byl uvězněn v těsném objetí. „Co takhle trojku?“ zašeptala mu Aliisa do ucha a jemně jej kousla.
Jen na ni vytřeštil oči.
Druhá dívka zamrkala a políbila ho na krční tepnu a taktéž ho jemně kousla.
„Zbláznily jste se? Já mizím, užijte si to tady“ a byl pryč.
Dívky se zrovna vzájemně líbaly, když do boxu vešel Paavo. Chvíli se na ně nevěřícně díval a pak se otočil k odchodu. Jeho odchod je nevyrušil.
Mladík se zastavil před vchodem a rozhlédl se kolem sebe. „Až ty dvě vystřízlivý určitě se budou stydět vystrčit hlavu ze svého pokoje.“ ozvalo se napravo od něj. Otočil se tím směrem a uviděl ležérně opřeného Mattiho, který právě kouřil již druhou cigaretu, jak mohl poznat, když se podíval na nedopalek, který se válel u jeho pravé boty. „Jo, asi jo,“ odvětil a také si z kapsy vytáhl svoje cigarety, jednu si strčil do pusy a než si ji stihl zapálit udělal to za něj mladší mladík.
„Neměl bys kouřit.“
„Hmm, to říká ten pravej!“ odsekl mu nabroušeně. „ale dík že se zajímáš o moje zdraví.“ popotáhl z cigarety a opřel se o zídku, aby se vzápětí podíval na Matiiho. „Napadlo by tě někdy, že ty dvě...“ kývl hlavou směrem do restaurace.
„Mno, Aliisa je nekomformní, té je jedno s kým se líbá. Hlavní pro ni je, že líbat umí.“
„Aha.“
Matti se pousmál a Paavo zrudl. Oklepal popel z cigarety a nedopalek odhodil na zem. „Měl bych ji odtamtud vytáhnout dřív než by toho mohla litovat.“
„Máš pravdu, Esteri jí totiž moc dlouho vzdorovat nedokáže, ale... tohle Aliisa vědět nemusí. Co říkáš?“
Nevěřícný pohled, který mu druhý mladík věnoval jej rozesmál a to co následovalo, ještě víc. „Heh? To jako myslíš vážně že tvoje holka je zabouchlá do mý holky!?“
„Ne, to jsem tím nemyslel.“ zavrtěl odmítavě hlavou Matti a popotáhl z cigarety. „Je to jen neuvěřitelná nymfomanka!“