Přes staletí věků

Po skoro dvě tisíciletí pozoroval svět kolem sebe. Svět se neustále měnil a lidé taky. Ti úžasní mladí lidé, tolik bolesti dokáží způsobit, ale i tolik lásky! Co je magie ve srovnání s nimi? To oni dělají zázraky, ač špatné či dobré. Magie bylo jen zrcadlo jejich síly. Dříve tomu tolik nerozuměl jako dnes. Teď, kdy ze zrcadla zbyly jen střepy, střepy jako on sám. Stále ji cítil v kostech, v žilách, v krvi, jak jím prochází. Nikdy ho neopustila a nikdy neztratila svůj lesk. Dokázal by dnes naprosto to samé jako kdysi, ale teď už věděl, kde by se ta síla vzala. Ze srdcí těch skvělých lidí, jako byl Artuš. Změnil svět a lidé si ho pamatovali navždy, zůstane v jejich vzpomínkách, srdcích, stejně jako v jeho, pomocí kouzla. Ne, pomocí příběhů, pomocí hodnot, jenž nastavil, a které teď všichni uznávají. Zavázal se k tomu, aby nesl tento prapor po staletí, navždy…
Starý obchodník se suvenýry dopovídal jeden kus ze známé legendy o králi Artušovi a Merlinovi a podal malé rozpustilé holčičce jménem Gwenevier jednu z mincí, kterou prodával. Holčičce zazářily její kaštanové oči a na tváři vyčarovala zářivý úsměv. Stařík se na ni také vlídně usmál a pohladil jí po hlavičce s krásnými hnědými kudrnatými vlásky.
„A to mi to jen tak dáte?“ zeptala se opatrně.
„Ano,“ přikývl stařík.
„Ale já myslela, že to prodáváte, lidé za to platí peníze,“ připomněla mu holčička a pak svraštila úzkostlivě svůj krásný obličejíček a dodala: „Nemám peníze.“
„Ty jsi ale bystrá,“ kývl prodavač, přesto jeho úsměv z obličeje nezmizel. „Ale nemusíš mít strach, už jsi mi zaplatila.“
„Co, jak?“ nechápala Gwenevier.
„Zaplatila jsi mi víc než kdokoli jiný z dospělých tady v tom obchodě. Darovala jsi mi tvůj nejkrásnější a nejupřímnější úsměv,“ Gwenevinin obličej se zase rozjasnil a holčička v návalu radosti a štěstí objala starého prodavače.
„Děkuju, dekuju, děkuju,“ opakovala dokola, rozeběhla se k východu, ale poté se ještě otočila a zamávala mu. „Děkuji, jste hodnej a skvělej, prostě skvělej. To musím říct mámě, tátovi a bráchovi, ten bude určitě nadšenej,“ křikla ještě a se zvonivým smíchem vyběhla z obchodu, až narazila do nově příchozího zákazníka.
Překvapeně na něj pohlédla. Byl to muž kolem třicítky, avšak až podivně, nemožně podobný onomu starému hodnému prodavači. Byl stejně jako on štíhlý a vysoký s vystouplými lícními kostmi, dlouhým nosem, srandovně velkýma ušima, hřejivým úsměvem, očima, do kterých, když jste se ponořili, měli jste nepříjemný pocit, že osoba, která před vámi stojí, není tím, kým se zdá být. Že je to starodávná bystrost, která žije po staletí, jejíž oči vyprávějí o moři bolesti, strachu, ale i neskutečné míře laskavosti. Stvoření, pro které oceány času nebyly nic víc než dětskou fantazií. Takový pohled se dal u starého vlídného prodavače suvenýrů na hradě, který vyprávěl krásné příběhy o rytířích kulatého stolu, snést a možná i pochopit, ale od mladého čahouna, jenž vypadal, jako potrhlý profesor z univerzity se sakem košilí a motýlkem, který právě přišel do obchodu, naháněl husí kůži.
Zmateně vykoktala omluvu. Muž s úsměvem kývl a ujistil ji, že se nic nestalo a Gwenevier náhle věděla, že z něho nemusí mít ani trošku strach, že je přinejmenším stejně tak hodný a dobrotivý, jako její nový kamarád z obchodu. Na chvíli zauvažovala, jestli to je skutečně nový zákazník, jestli to není syn, nebo vnuk onoho starého prodavače, ale pak uslyšela, jak jí máma volá, a tak to pustila z hlavy a rychle se za ní vydala.
„Můžu vám nějak pomoct?“ zeptal se starý prodavač nově příchozího, když se malá holčička vytratila.
„Poutavý příběh,“ řekl onen muž místo odpovědi. Pak se však zarazil. „Slyšel jsem část toho, co jste vyprávěl té malé z chodby a jelikož mě to zaujalo, tak jsem tady, bohužel jak vidím, tak pozdě,“ vysvětlil. Stařík si nově přechozího přísně přeměřil a poté nechápavě zavrtěl hlavou.
„Chtěl jste poslouchat?“ zeptal se prodavač. Znělo to překvapeně až vyděšeně, což bylo zvláštní, s ohledem na to, jak přirozeně a s chutí onu legendu vyprávěl té dívce před pár minutami.
„Ano,“ odpověděl mladý muž prostě a přitom se záhadně a smutně pousmál houpaje se ve svých lakýrkách z paty na špičku a zase zpátky.
Stařík si povzdechl. „To mě skutečně udivuje,“ přiznal prodavač.
„Udivuje co? To, že ten příběh chce slyšet také někdo jiný? Někdo starší? Někdo, kdo si ho může přečíst z knih?“ pokusil se mladý muž číst starcovi myšlenky a přitom přišel přes celou místnost až k němu. Zaujatě si staříka prohlížel. „Není vždy lepší si poslechnout historii od lidí, kteří ji zažili?“ odpověděl mladý muž na otázky, které sám vznesl.
Stařík se zasmál. „Jistě, to bezpochyby,“ pravil se značným sarkazmem, který byste do tak dobrotivého staříka neřekli.
„Neřekl jste to,“ úsměv mladého muže se ještě o něco rozšířil. „Naznačuji teď, že jste tu dobu zažil, že jste Artuše znal a vy mi to nepopřete?! Mluvíte o něm s takovým zanícením. Vyprávíte to i s detaily, které i těm největším odborníkům unikají a s láskou. Takhle se historie nevykládá, ani nevyprávějí legendy, takhle vypráví člověk svůj životní příběh, svůj a svých přátel,“ vydedukoval mladší z mužů. Stařík dokonce po několika staletích lhaní nic už nepopíral.
„Já jsem se nedivil tomu, že by někdo starší chtěl slyšet můj příběh. Mě překvapilo, že by ho chtěl slyšet někdo jako vy. Může, který se tam může vydat a vidět vše na vlastní oči.“
Vypadalo to, že tím mladého muže prodavač překvapil, možná i šokoval, ale nikterak nepříjemně, ba naopak. „Víte, kdo jsem!“
„Žiji na této zemi po více jak dvě tisíciletí a zřejmě ještě dlouhou dobu budu, samozřejmě, že vím. Musel bych být naprosto slepý a slabý jako moucha, abych si to nevyčetl z tvých očí, Doktore.“
„Vševědoucí, ahhhh, co bych od nejmocnějšího čaroděje všech dob mohl čekat jiného?“ uculil se Doktor. „Ale máš pravdu, nepřišel jsem, abych si poslechl tvůj příběh, tedy ne prvoplánově, nebo abych ti snad dal pokutu za nedovolenou dlouhověkost. Ne, přišel jsem za jedinou osobou, starší a moudřejší než jsem já sám, abych poprosil o radu. Mí přátelé jsou mrví. Všichni jsou pryč, mě potom všem zbyly jen dvě zlomená srdce a není to poprvé, ale teď už mám pocit, že nemůžu dál,“ svěřil se Doktor.
Na to se stařík zamračil a povzdechl si, ale neřekl nic. Místo toho přešel k pánu času a objal ho.
„Stejně jako já, i ty musíš se svou bolestí žít. Ne, ne jenom žít, ale žít po staletí, navždy. Chtěl bych zapomenout,“ pokračoval s lítostí Doktor.
„Zapomenout a nic necítit? Ale pak ztratíš nejenom svoji bolest, ale i sám sebe, i své drahé, které jsi miloval. Protože takhle ještě stále jsou, takto ještě stále žijí s tebou, ve tvém srdci,“ zavrtěl nesouhlasně, ale i laskavě mocný čaroděj.
„Jo, ale to ještě není lék,“ oponoval mu Doktor.
„Přál bych si, abych měl …“ zašeptal Merlin a poplácal svého staletého souputníka po zádech v gestu útěchy. Větu nedokončil, nebylo za potřebí víc říkat.