Alexandr 07/a

Byl jsem ze všeho tak unavený, že jsem spal celou noc jako malé mimino. Vzbudil jsem se někdy až kolem desáté dopoledne. Ještě chvilku jsem se jen tak převaloval v posteli, protože se mi nechtělo vstávat. Až ke mně do pokoje bylo slyšet, že se mamka baví s tátou, který se už mezitím vrátil z práce, a zřejmě se mu nechtělo moc spát. Možná chtěl se mnou ještě mluvit. Nakonec jsem to přestal prodlužovat. Vstal jsem, oblékl se a vyšel z pokoje. Trochu s obavami jsem oba pozdravil, ale nakonec jsem byl mile překvapen. Chovali se jako by se nic nestalo. Už se k tomu nevraceli a já jsem za to byl moc rád. V klidu jsem se nasnídal a probral s mámou, co by bylo dobré udělat na oběd. Chtěla něco rychlého, aby nemusela celý den stát v kuchyni. Taky si chtěla užít volné pondělí. Měli jsme prodloužený víkend, tak byli všichni spokojení, že nemusí do práce. Jen mě bohužel v pokoji čekala hromada učení. Máma začala chystat oběd, táta se konečně uklidil do ložnice dospat noční směnu. Zavřel jsem se v pokoji a začal se učit. Šlo to opravdu těžko. Bohužel jsem myslel na Páju a nemohl jsem ho vyhnat z hlavy. Jakmile jsem byl sám, nemohl jsem si pomoct a pořád jsem na něj myslel. Takhle jsem se trápil s učením až do oběda.
Seděli jsme s mámou u stolu, jedli a povídali si. Byla to už běžná konverzace o všem možném. Ani jednou se nezmínila o mé homosexualitě nebo o Pavlovi. Brala to jako uzavřenou záležitost. Za to ale nezapomněla párkrát připomenout zkoušky, přijímačky a maturitu. Všichni se teď starají jen o tu pitomou školu, jako by na světě nebylo jiné téma k diskuzi. Po obědě jsem chtěl pomoct mamce s nádobím, ale když umytý talíř musela vrátit zpátky do dřezu, tak mě radši vyhodila z kuchyně.


Seděl jsem ve svém pokoji a přemýšlel, co budu dělat. Učit se mi nechtělo. Řekl jsem si, že se na to pro dnešek už vykašlu. Chvilku jsem i uvažoval nad tím, že si pustím počítač, ale i to jsem nakonec zavrhl. Nechtěly se mi ani hrát hry, nebo si s někým psát. Nejlepší by bylo jít ven a provětrat si hlavu. Rozhodl jsem se, že zajdu za Tinkou. Netroufal jsem si, ozvat se přímo Pájovi, vzhledem k tomu, jak jsem se předešlý den choval.
Pořád na něho musím myslet a ona je přeci jen jeho sestřenice. Možná bychom se tam mohli potkat. Napsal vzkaz, že se u nich staví. A když už nic, tak se můžu na Páju aspoň poptat. Jen doufám, že Tina nebude zrovna s Tomášem. Musím si zvyknout na to, že už není jen moje.
Popadl jsem telefon, abych ji zavolal. Už jsem chtěl vytočit její číslo, když jsem si všiml, že mi došla zpráva. Zamrazilo mě. Byla od Páji. Přemýšlel jsem, jestli ji mám raději smazat, ale zvědavost mě přemohla.

DNESKA MAM ODPOLEDNE CAS. STAVIM SE ASI ZA HODINU. PAJA

Rychle jsem se podíval, kdy zpráva došla. Asi před dvaceti minutami, když jsme ještě obědvali. Okamžitě jsem se rozhodl.
Nechci, aby přišel k nám, když jsou naši doma. Co když zase ztratím nervy? Nechci tady ztropit nějakou scénu.
Rychle jsem se oblékl. Zavolal jsem Tině, jestli je Pavel u nich.
„Ne, ne. Měl by být na hotelu, k nám přijde až večer,“ odpověděla.
Ani jsem ji neřekl ahoj, vypnul jsem telefon a šel se rychle obout.
„Mami, jdu ven, vrátím se brzy!“ zavolal jsem směrem do obýváku.
Popadl jsem bundu a v mžiku byl před barákem. Hotel byl od nás pěšky asi deset minut. S mou rychlou chůzí jsem tam byl během chvilky. Před hotelem jsem se zastavil. Zaváhal jsem.
Co teď? Mám tu na něj počkat? Co když už odešel? Ale po cestě jsem ho nepotkal. Určitě tam ještě bude.
Chvilku jsem tak nerozhodně přešlapoval. Pak jsem přes prosklené dveře uviděl na recepci naší sousedku. Úplně jsem zapomněl, že tam pracuje. Bylo rozhodnuto. Vešel jsem dovnitř a zamířil rovnou k ní.
Ještě že má dneska službu, bude to o něco jednodušší.
Pozdravil jsem ji a bez dalších okolků se ji zeptal na Pavla.
„Jo, je v druhém patře, apartmán číslo dvěstě třináct.“ Vzala telefonní sluchátko do ruky, „Zavolám mu.“
„Já už tam jdu, děkuji.“
Nečekal jsem. Ještě jsem stačil zahlédnout, jak přikládá telefon k uchu a už jsem byl na schodech. Vyběhl jsem rychle obě patra a zastavil se před pokojem 213. Chvilku jsem tam stál a přemýšlel, jestli to mám udělat. Nakonec jsem ale zaklepal. Během pár vteřin se otevřely dveře. Žaludek mi ztěžkl. Ve dveřích stál ten druhý.
„Tak recepční nekecala,“ řekl, když mě viděl.
Stáli jsme proti sobě a probodávali jsme jeden druhého pohledem. ON se na mě díval způsobem, který říkal: Co ty jsi zač? Jseš jedno velké nic. Proč sem vlastně lezeš?
„Je tu Pavel?“ přerušil jsem to nepříjemné ticho.
„Není, proč?“ zeptal se.
„Chci s ním mluvit,“ nahlédl jsem mezi dveře. Nevěřil jsem, že říká pravdu.
„To nepůjde,“ zamítl, jakoby měl právo o všem rozhodovat.
„Proč?“
„Už tě nechce vidět,“ zazněla odpověď, kterou jsem nechtěl slyšet.
„To řekl? Psal mi, že se staví k nám,“ nedal jsem se odbýt. „Tak mě zajímá, co mi chtěl.“
„Už jsem ti to řekl,“ ušklíbl se. „Choval ses k němu hnusně a chce ti to asi říct sám,“ řekl znovu tím svým nepříjemným, přesto však pevným hlasem, jako by to byla jediná a stoprocentní pravda.
Ten jeho tón se mi vůbec nelíbil. Navíc – nechtěl jsem se tu dohadovat na chodbě. Chtěl jsem mluvit s Pájou a slyšet přímo od něj, co mi chtěl říct.
Chci konečně vědět, co ke mně cítí a jestli to je tak, jak řekl ten druhý.
„Chci s ním mluvit,“ řekl jsem důrazně a udělal jsem krok dopředu.
„Ne!“ odmítl znova a postavil se do dveří, aby mi zabránil projít. „Pája bude se mnou. Nenechám ti ho.“
„Nechápu, proč mi to říkáš. A když už, chci to slyšet od něj.“
Vážně jsem se už naštval. Vyrazil jsem proti němu. Strčil jsem do něj tak nečekaně a silně, že vpadl pokoje. Na nic jsem nečekal a vběhl jsem dovnitř. Rozhlížel jsem se, kde je Pája. Když jsem ho nikde neviděl, zamířil jsem do druhého pokoje. V ten moment na mě ten druhý skočil a povalil mě na zem.
„Řekl jsem ti, že to nedovolím!“ ležel na mě a ztěžka oddychoval.
Rukama mě chytl do kravaty tak silně, že jsem měl problémy se nadechnout. Pravou ruku jsem měl bolestivě přimáčknutou pod sebou a váha obou těl mi nedovolovala ji vytáhnout.
„Pusť mě,“ sípal jsem a volnou rukou jsem se snažil uvolnit jeho sevření, které mi tlačilo na krk. „Pusť mě,“ zachrčel jsem znova, ale marně.
„Páju necháš být,“ ozval se vztekle. „nelez za ním. Jestli se chceš s někým vyspat, umožním ti to!“ Syčel mi do ucha, jednou rukou mi zajel mezi nohy a tvrdě mě stiskl.
Bylo to tak nečekané, že jsem sebou škubnul, přirazil nohy k sobě a sevřel tak jeho ruku mezi stehny. Nechápal jsem, kde se v něm bere tolik síly. Vůbec na to nevypadal a navíc byl menší než já. Jeho sevření nepovolovalo a já stále nemohl popadnout dech. Snažil jsem se z toho dostat, ale byl jsem v dost nevýhodné pozici. S jednou volnou rukou jsem moc šancí na úspěch neměl.
„Pusť mě!“ snažil jsem se dál uvolnit jeho ruku z mého krku.
„Vypadneš a už za Pájou nepolezeš!“ řekl a znova o něco silněji stiskl můj penis. „Já tě udělám, kdykoli budeš chtít!“
Najednou ale váha jeho těla povolila.
„Co to děláš?!“ uslyšel jsem známý hlas. Rychle jsem se vyprostil a otočil se. Nad námi stál Pája a tahal toho druhého ze mě dolů. Odhodil ho bokem.
„Jen jsme si tady něco potřebovali vyjasnit,“ odpověděl jako by se nic nestalo a postavil se.
Seděl jsem na zemi, snažil se popadnout dech a sledoval ty dva, jak proti sobě stáli. Pája, rudý vzteky, zatínal pěsti a dost výhružným pohledem si měřil toho druhého. Pak k němu přistoupil, chytl ho za ruku, vytáhl ho ven na chodbu a zabouchl za sebou dveře. Zůstal jsem v pokoji sám. Zvedl jsem ze země.
Co teď? Na chodbu za nimi nepůjdu. Nemusím vidět, jak se k sobě mají.
Hodil jsem bundu a mikinu na křeslo a zašel jsem si do koupelny opláchnout obličej. Můj odraz v zrcadle přesně odpovídal tomu, co právě proběhlo. Tváře červené, vlasy rozcuchané, pomačkaná košile.
"Sakra, urval mi knoflík!" zanadával jsem, když jsem se na sebe podíval blíž. Rovnal jsem si košili a přitom si všiml, že mám krk celý červený od toho, jak silně mě ten druhý držel. Když jsem se jakž takž dal do pořádku, vyšel jsem z koupelny. Do pokoje se ještě ani jeden z nich nevrátil. Přes zavřené dveře ke mně ale doléhal hlas obou, jak spolu o něčem živě diskutovali. Posadil jsem se do křesla a čekal. Jenže jsem byl ze všeho tak rozhozený, že jsem nebyl schopen zůstat chvíli v klidu. Vstal jsem a začal přecházet po pokoji sem a tam. Když jsem místnost obešel asi už po páté, ztratil jsem trpělivost.
Jdu to utnout.
Vykročil jsem směrem ke dveřím. V ten moment se ale rozletěly. Dovnitř vpadl Pája a rychle za sebou zabouchnul. Opřel se o ně a bylo hned vidět, že je vzteklý a snaží se to rozrušení vydýchat.
„Jednou ho asi zabiju,“ slyšel jsem, jak si pro sebe nadává. Stál jsem uprostřed pokoje a mlčky se na něj díval.
„Jseš v pohodě?“ zeptal jsem se, protože to vypadalo, že jeho rozrušení je dost velké. Přikývl, sklonil hlavu a rukou si otřel oči.
„Pája brečel? Co se stalo?“ pomyslel jsem si překvapeně a v tu chvíli jsem zapomněl na své bolístky. Šel jsem k němu. Stále skloněný hleděl do země. Chytil jsem ho za bradu a zvedl jeho hlavu tak, abych mu viděl do obličeje. V očích se mu ještě třpytily slzy. Rychle je setřel hřbetem ruky, odstrčil mě a šel dál do pokoje.
„Proč jsi sem přišel?“ zeptal se. Zastavil se u mini baru a vytáhl hned první lahvičku, která mu přišla pod ruku. Ani se nedíval, co to je a hodil to do sebe na ex.
„Nechtěl jsem, abys šel k nám“ odpověděl jsem na jeho otázku. „Naši jsou doma.“
„No a? To se jako stydíš, když za tebou přijde kámoš?“ nalil si minerálku a pomalu upíjel. Teď to byl on, kdo byl rozrušený a přecházel po pokoji sem a tam. Neměl jsem z toho dobrý pocit. Muselo se na chodbě odehrát něco zlého, když to s Pájou tak zamávalo.
„Táta má po noční, nechtěl jsem ho rušit, šel spát. Promiň, že jsem tu jen tak vpadl. Myslel jsem, že tu budeš,“ omlouval jsem se mu.
„Musel jsem zaskočit ještě na pobočku, pro nějaké papíry, které jsem tam zapomněl,“ vysvětloval Pája svou nepřítomnost a začal sbírat papíry, které byly rozházené kousek u dveří. Předtím, jak jsem byl mimo, jsem si jich ani nevšiml. „Jeto kousek odsud, tak jsem šel pěšky, proto tu Ondra zůstal sám, nepotřeboval jsem auto.“ Pája sesbíral lejstra a hodil je na stolek. „Udělal ti něco?“ zeptal se a začal si mě prohlížet.
„Ne, jen jsem si narazil ruku,“ začal jsem si třít bolavé zápěstí na ruce, kterou jsem měl při zápase zkroucenou pod sebou.
Zastavil se u mně. „Máš odřený krk,“ natáhl ruku, jako by se mně chtěl dotknout. Couvl jsem. Pája se zarazil. „Promiň,“ řekl a otočil se. „Chceš na tu ruku led?“
„Ne, to je dobrý. Spíš ty jseš nějak mimo. Stalo se něco na chodbě?“ zeptal jsem se přímo bez okolků.
„Nic, co by tě muselo zajímat,“ odsekl.
„Aha, tak to sorry. Pak ale nechápu, proč jsi chtěl ke mně jít, když se nemusím zajímat. Evidentně jsem udělal chybu, když jsem tu přišel,“ řekl jsem docela nesmyslně něco, co ani nemuselo souviset s jeho odpovědí. Jenže mě zamrzelo, že mi takto odpověděl. „Jdu domů. Asi nemá cenu si cokoli namlouvat.“ Otočil jsem se a šel ke dveřím.
„Já zas nechápu tvoje chování včera,“ zarazil mě Pája na půli cesty. Zastavil jsem se. Chvilku jsem váhal, jestli mám pokračovat a odejít. „Nejsem si vědom toho, že bych ti nějak ublížil. Tak proč?“ zeptal se mě.
Otočil jsem se k němu zpět. „Dobře, když už jsme tak upřímní – měl jsem pocit, že máš o mě zájem. Pak odjedeš a neozveš se. Co jsem si měl myslet? Jediné co mě napadlo, bylo, že sis ze mě dělal srandu.“
„Musel jsem odjet, měli jsme hodně práce…“ namítl.
„To vím,“ přerušil jsem ho dost nevybíravě, „ale netuším, proč jsi neodpověděl ani na jednu zprávu. Pak tě vidím tady s tím druhým, jak se k sobě tak hezky máte. Dokonce jste se spolu i nakupovali.“
„Vozí mě autem, protože teď nemám papíry.“
„To že ti dělá řidiče, je jedna věc. Ale kvůli tomu snad na tebe nemusí sahat,“ naštval jsem se, když jsem si vzpomněl, jak spolu jeli autem a ten druhý měl ruku na jeho rameni a usmívali se na sebe.
„To je blbost. Nic spolu nemáme,“ odporoval Pája.
„A tomu mám věřit? Už jednou jste spolu chodili, tak proč to nezopakovat, co?“ tvrdě jsem zaútočil a podíval jsem se na něj podezíravě. Má žárlivost si zas se mnou dělala, co chtěla. „Jak tomu mám věřit, když tě dokonce donutil i brečet?“
Poslední větou jsem ťal do živého.
Pája se mi podíval upřeně do očí. V jeho pohledu bylo něco zvláštního. Jeho nádherné oči byly najednou plné smutku a bolesti.
„Běž pryč,“ řekl z ničeho nic a odešel do ložnice.