SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Prodejná krása

Na břehu řeky, zády opřen o zchátralou, časem poznamenanou zeď jednoho ze stejně postižených domů, sledoval pomalý a nezvratitelný západ Slunce. Vždy věřil, že jednoho dne již nevyjde. Avšak nyní si jeho hřejivými paprsky nechal škádlit tvář, jakoby právě dnes zapadalo naposledy. Nasával vůni vody a rozpálených kamenů. Šedivé, stejně nevýrazné a nicotné jako tenhle svět, jako chlapec sám. Mrtvé město za jeho zády bylo jeho skutečným domovem, tam patřil. Ale dokud bylo Slunce pořád na obzoru, nemusel se vracet, nemusel trpět. Ještě chvíli, jen chviličku.
Mlčky pokuřoval zmačkanou cigaretu, kterou stěží udržel v roztřesených prstech. Vítr mu čechral jeho kdysi hebké světlé vlasy a rozevlával mu je kolem hlavy. Nechal se unášet myšlenkami, vzpomínkami i tíživými pocity vinny, jež na svých bedrech nikdy nenesl. Kéž by mohl toto místo opustit a žít jinak, ale nikdy nebude. d***a, ano tak ho nazývali. Ti všichni se kterými trávil bezesné noci plné křiku, slz, alkoholu a peněz. Pokaždé ho jen pošpinili, využili jeho překrásného těla a nechali napospas osudu s několika drobnými pohozeními v rohu místnosti. Stejně jako jeho. Nebylo úniku, žádná cesta zpět.
Poslední chabé paprsky se mu opřely o obličej a nedlouho poté i neopožděnější z nich zmizel ve stínu města. Chlapec se náhle uklidnil, i tento večer byl zpečetěn jeho osudem. Už neexistovala možnost volby, zůstala temnota a chlad. Smířený s tím, co jej čeká, odhodil nedopalek a nechal své unavené plíce vydechnout bílý kouř. Na kratičkou chvíli zavřel oči, jen na okamžik byl v jiném světě, ve svobodném a krásném, kde jej nic netížilo, kde zažíval absolutní volnost a lásku. Byl ve snu.
„Hideki, kde jsi. Dělej, koukej sem naklusat, ty špíno!“ Tak tohle byl skutečný svět, tam žil. Tak jako každý večer ho tenhle otravný a protivný hlas volal, srážel ho níž, snad pod úroveň krys ve stokách. Nebyl Nikým, jenom zbožím, kusem masa schopným posloužit každému kdo má chuť i peníze si užít s někým, jako je on. Poslední dobou byl troskou, nic z něj nezbývalo, vzpomínal na své tělo, kdysi schopné vášnivě milovat i přijímat lásku. Avšak nyní jeho pohled spočíval na nezdravě propadlém bříšku, vystouplých kyčlích i žebrech. O jizvách, šrámech, zaschlé krvi a spermatu na těle nemluvě. Žil protože žil, dýchal protože dýchal. Neznal důvody své existence, netušil zač ho Bůh tolik trestá. Nejspíš si to zaslouží.
Když se chlapec dobelhal až k domu, odkud jej volali, ucítil známý zápach lihovin a cigaret. Absolutně bezchybně věděl, kolik lidí bude uvnitř, co budou pít, které karty mají v rukách i rukávech. Znal jména, tváře, adresy i počet nocí, kdy si ho násilně brali a on křičel bolestí. Vešel dovnitř.
„Máš tady zákazníka, Hideki, kde ses coural, co? Zas u tý smradlavý řeky? Ještě jednou Tě tam uvidím a nechám Tě spát venku, rozumíš?!“ Všichni přítomní se začali hlasitě smát, když na něj ten hlas spustil, sotva vešel do dveří. Byl to majitel tohohle podniku, spíše by se tomu dalo říci putyka a nevěstinec dohromady, avšak jedinou levnou děvou tu byl světlovlasý chlapec. Vnímal na sobě pohledy lidí, když procházel k pultu. Byly slizké a oplzlé, stejně jako osoby, kteří se dívali. Jedinou překážkou mezi nimi a Hidekim byl fakt, že on je také pouze majetkem a je nutno za něj platit. Jinak si světlovlasý uvědomoval, že je ve svých otrhaných šatech se štíhlou postavou příliš snadnou kořistí pro tyhle mlsné vlky. Došel až k baru a smutně pohlédl do tváře svému vlastníkovi. Byl to starší muž s plnovousem. Jako brouci mu po tvářích poskakovaly velké pihy a několik rozšklebených jizev mu na vzhledu také příliš nepřidalo. Muž se k chlapci obrátil.
„Na co tak civíš, Tvá práce je vzadu, padej!“ Okřikl ho vousatý a dál se věnoval své práci. Takže přece, zase se dnes nechá využít, opět bude jenom nástroj rozkoše jiným, zatímco jeho slzy se budou vpíjet do polštáře. Za ty roky by již měl být zvyklý, avšak nikoli. Nikdy si nezvykne na to být jen hračka. Ještě než zašel do vedlejších dveří, uslyšel ten nenáviděný hlas znovu.
„A Hideki, vypadá, že je bohatý. Zařiď, ať je spokojený, jasné?“ Ovšem, že ano. Jakoby se už tak tolik nesnažil už jen tím, že jim nabídne svoje tělo. Copak se tím už tak nestává loutkou? Je to snad málo?
„Ano, pane, budu se snažit.“ Odpověděl poslušně. Jeho hlas byl milý a laskavý a i přes nenávist v srdci oplýval stále jakousi záhadnou vřelostí a klidem. Poslušnost byla vlastně velice očekávaná, samozřejmě, že se podřídí, chce jíst a mít místo kam se může vrátit. Škoda, že je to tady. Jen velice nerad vešel do dveří, za kterými se na konci dlouhé chodby ukrývala osamocená místnost. Hideki onu chodbu bytostně nesnášel, věděl přesně kolik je to kroků od dveří k tomu pokoji. Znal i počet vteřin, za které je schopen tam v normálním tempu dojít. Byla to jeho cesta do pekla. Každý metr jakoby ho spaloval a oddaloval mu tak nebeské zahrady, jež ho stejně nikdy čekat nebudou. Narodil se hříšný, zemře jako zvíře. Už z dálky to cítil, nasával ten zápach sebe samého, byl to jeho pot v matraci, slzy smísené se slinami nasáklé v polštáři, krev a sperma na ušmudlané, potrhané pokrývce. Cítil sám sebe a udělalo se mu zle. Ne, teď nesmí odejít, musí pracovat. Vstoupil do pokoje.
Stejné jako vždy, avšak tentokrát tolik jiné. Tři nehybné plameny svíček dodávaly místnosti minimum světla, snad právě proto se ta muka dala vydržet. Lepší je nevidět, když trpíte bolestmi, které nepřestanou do chvíle, než se trpitel uspokojí. Jakoby se slyšel, už mockrát prosil, křičel, sliboval, už tolikrát na tom místě žádal Boha, aby si vzal jeho duši a nechal jej zemřít. Avšak Bůh jej nevyslechl, byl příliš vzdálený tomuto místu. Chlapec se po pokoji rozhlédl. Dvě okna zatažená strohými látkovými závěsy, rozvrzaný stůl, dvě židle a větší postel. Lůžko, které světlovlasému každý den připomínalo kým je a kam patří. Kupodivu k němu Hideki odpor necítil, nevadilo mu. V něm bolest nejen začínala, ale i končila, spolklo již nespočet jeho slz a vzlyků. Někdy měl pocit, že je s ním spjatý, že k sobě zkrátka patří.
V tom momentě zaznamenal v nejméně osvětleném koutě místnosti pohyb, avšak rozeznal jen temnou siluetu člověka bez tváře. Zákazník se mu zřejmě nechtěl ukazovat, Hideki na to byl zvyklý, někteří lidé si nepřejí, aby byli poznáni. Chlapec vydechl a čekal. Většinou jej cizinec oslovil jako první a pověděl, co chce s chlapcem dělat, ale nyní ne, bylo ticho. Světlovlasý se zavrtěl, netušil co by měl činit, třeba si ho ten muž chtěl jen prohlédnout. Jen stál a snažil se nehýbat, pohled upřený směrem k temné postavě, jež odmítala vystoupit ze stínu. Najednou se Hideki snad probudil ze sna a pomyslel si, jaký je to hlupák. Ten muž sem přišel, aby ses ním pomiloval, aby si přivlastnil jeho tělo, aby ho pod sebou slyšel kňučet. Zcela uvolněně přešel k posteli a mlčky ze sebe začal svlékat oblečení. Jen těžko se ty hadry daly nazývat šactvem, přesto si chlapec nedovolil stěžovat. Když byl úplně nahý a mihotavá světla svíček dala prozradit jeho vyhublou, avšak stále andělsky krásnou postavu, muži ve stínu se zatajil dech. Hideki se natočil ke světlu a díval se na sebe, stejně jako cítil pohled druhé postavy v rohu. Chtěl, aby zákazník věděl, co kupuje. Hideki nabízel své tělo, víc neměl.
Nakonec se světlovlasý dostal na lůžko, už to neměl v úmyslu protahovat, jen ať je to za ním. Jen jeden z těch, kteří si ho vezmou. Zaujal polohu na všech čtyřech a roztomile vystrčil malý zadeček. Doufal, že muž se konečně vynoří z temna a přiblíží se. Přestože většinou nemusel znát obličej toho, kdo jej przní, u tohoto muže byl váhavý a zvědavý. Netušil, zda jeho zákazník bude hrubý s násilnickými sklony a nebo možná bude mít jen chuť cítit teplo a mazlit se. I takové Hideki míval, přestože jich mnoho nebylo. Muž promluvil.
„Co chceš, abych teď udělal, Hideki?“ Zeptal se muž a jeho hlas byl neočekávaně příjemný. Zněl mladě a laskavě. Ne, je stejný jako ostatní. „Mám si Tě vzít? Řekni…“ Chlapec ničemu nerozuměl, co je to za člověka? Proč se ho tak ptá? Nikdo s ním nikdy mluvit nechtěl, vždy ho jen pošpinili a odvrhli. Co by měl říct? Bál se, aby muž neodešel.
„Dělejte se mnou co chcete, pane. Teď patřím Vám, nemám vlastní přání.“ Řekl světlovlásek stroze, přestože sám sebe donutil lhát. Ale nemohl jinak, byl jenom zbožím, prodejnou děvkou. Cizinec se stále neodvažoval opustit svůj úkryt a odhalit tvář.
„Každý má přání, Hideki. I ty musíš nějaké mít. Pověz mi o něm, prosím.“ Chlapec strnul, poslední slovo mužovi řeči mu vehnalo slzy do očí i když se je zoufale snažil rozmrkat. Prosím. Ten člověk jej o něco žádá, prosí ho. To slovo neslyšel už spoustu let, dokonce se teď zastyděl, že na něj zapomněl. Chlapec se opatrně posadil na kraj postele a schoval obličej do dlaní. Plakal ač věděl, že je to zakázané. On nesměl před kupujícím plakat, byl nástrojem, emoce neprojevoval. Tedy až na chvíle, kdy již nedovedl snést ono trýznění.
„Chtěl bych… chtěl bych…“
„Pokračuj.“ Pobídl ho příjemný hlas.
„Vrátit se domů. Chci se vrátit domů…“ Vzlykal chlapec teď už naplno, neschopen zakrýt slzy ani beznaděj. Jeho hrubá nahota se v místnosti čeřila s vůní cizince, který konečně vyšel z temna. Přešel k uplakanému světlovlasému chlapci, posadil se vedle něj a přitáhl si jej do náruče. Jeho doteky byly hřejivé a jisté svým záměrem, utěšit Hidekiho zármutek. Sehnul se k jeho drobné maličkosti.
„Ššš, neplač, bratříčku, pojedeme domů. Slibuji.“ S polibkem, jež chlapci věnoval do vlasů ho přikryl vlastním dlouhým kabátem, vzal do náručí a za dusotu koňských kopyt s ním zmizel v hvězdné noci….

______________________________________________________________

I když tančíš s ďáblem, ďábla nezměníš... Ďábel změní Tebe...

Dodatek autora:: 

Tak teď absolutně nevím, zda se Vám trefím do noty..... tohle je zvláštní povídka, má svoje kouzlo a taky zpoustu neznámých... jen čtěte.. Smile

4.869565
Průměr: 4.9 (23 hlasy)