Prokletá noc 3.

„Co si dáte k pití?“
„Dvě pivka,“ objedná Riouchi automaticky.
„Chlape jsem rád, že jsme se konečně dostali ven. V posledním měsíci toho bylo moc a nějak jsme zavrhli naše chlapské dýchanky.“
„A čí je to asi chyba?“ Neodpustím si menší rýpnutí.
„Hmm, nejspíš moje. Promiň.“
„V pohodě,“ přátelsky ho šťouchnu a hlasitě se zasměji. Tím mu dám jasně najevo, že mi to vážně nevadí.
„Díky, chlape, si fakt kámoš,“ oplatí mi Riouchi úsměv.
„Jasnačka. Musíš se předci věnovat přítelkyni, ale nechápu jaktože jsi mi to tak dlouho neřekl!“
Svou novou přítelkyni mi zatajoval pěkně dlouho, malinko se mě to doopravdy dotklo.
„Chtěl jsem ti to říct, ale její rodina je velmi konzervativní a já jsem jednou rozvedený. Takže proto jsme se náš vztah snažili udržet co nejdéle v tajnosti, dokud jsme si nebyli naprosto jistí, že to není jen přechodné.“
„Takže to s ní myslíš opravdu vážně?“
„Ano.“
„Neříkal jsi chvíli po rozvodu, že ženskou nechceš nikdy v životě vidět?“ Rozesměji se při vzpomínce na Riouchiho tehdejší pevné odhodlání k celoživotní nenávisti všech žen.
On si vzpomněl nejspíš na to samé, protože se rozesměje společně se mnou.
„Ale v té době jsem neznal ji. Moji Utsumi.“
„Tvoji Utsumi?“ Opět se rozesměji.
„Zamilovaný chlap je vážně nejhorší věc na světě.“ Dodám úsečně.
„Jen se směj, ale počkej, jednou se budu smát já.“
„Když myslíš.“
Že o tom silně pochybuji nahlas pro jistotu nedodám.

Nikdy jsem ještě neviděl tak rozzářeného a šťastného Riouchiho. Není ani divu, seznámil jsem se s ním během jeho rozvodu, kdy neprožíval zrovna lehké chvíle.
Po tom prokletém víkendu s Daisukem mi Riouchi pověděl, že se již tři měsíce schází s jistou Utsumi do které je beznadějně zamilovaný. Zprvu jsem si myslel, že jenom vtipkuje, ale jeho přihlouplý zamilovaný výraz mě přesvětčil o naprosté pravdivosti. Ikdyž jsem byl z tého zprávy docela dost překvapený, tak přišla v pravý čas a bral jsem ji jako seslanou z nebe. Riouchi totiž po takové době mlčení musel ze sebe dostat celý jejich příběh a tím zazdil veškeré otázky na pátek, kdy mě nechal o samotě s Daisuke.
Za to jsem byl neskonale vděčný, protože celou neděli jsem si lámal hlavu s tím co bych měl Riouchimu říct o tom dni. Nevěděl jsem, zda mu říct, že jsem přespal u Daisukeho nebo zda jsem šel domů. V hlouby duše jsem se intenzivně modlil, aby Daisuke nevyklopil celou pravdu Riouchimu. To bych se šel nejspíš rovnou zahrabat.
S odstupem času se na to dokážu dívat střízlivěji, ale pravdou je, že celou tehdejší neděli jsem vyšiloval a nevěděl co mám dělat. Dokonce jsem zvažoval i možnost už nikdy nejít do práce, ale ta nakonec byla zavržena jako reálně neproveditelná.
Ikdyž jsem se setkání s Riouchim velice obával, nakonec dopadlo nad mé očekávání.
U oběda tehdy stihl shrnout veškeré dosavadní pokroky ve vztahu s Utsumi, ale při odchodu z kantýny se předci jenom dostalo na téma, kterému jsem se chtěl nejvíce vyhnout.
„Daisuke mi včera volal.“
Při vyslechnutí těchto slov jsem celý ztuhl v očekávání toho nejhoršího.
„V pátek jste to pořádně rozjeli, co? Říkal, že jsi přespal u něj na pohovce a ráno ses vypařil jako pára nad hrncem. Kladl mi na srdce ať zjistím jestli jsi v pořádku, ale zdáš se mi být ok. Až na to, že jsi trochu zaražený,“ pátravě si mě změřil pohledem.
„To... to jen ta zprává o Utsumi. Musím ji nejprve trchu strávit,“ vykoktal jsem ze sebe.
„Aha, chápu. Takashi ale příště nepij tak moc! Když už se o tebe strachoval i Daisuke, tak jsi musel vypadat vážně příšerně,“ jeho hlučný smích začal prostupovat celou místnost.
„Tak se zatím měj.“
Sotva slyšitelně jsem odpověděl také něco na rozloučenou a pomalu jsem si to rázoval směrem do mého oddělení.
Takže Daisuke Riouchimu evidentně naštěstí nic neřekl. To mi spadl obrovský kámen ze srdce. Ale proč si Daisuke dělal starosti o mě? Že by snad přeci měl černé svědomí, za to co mi udělal?

Od toho víkendu jsem Daisukeho neviděl. Riouchi neměl čas se už dál se mnou každý pátek tahat ven a já jsem neměl chuť na nic. Celý měsíc jsem byl v podstatě zavřený doma. Můj denní rituál se skládal z chození do práce a převalováním se v posteli. Neměl jsem na nic jiného náladu. První týden byl nejhorší, ale poté se to začalo nepatrně zlepšovat. Už minulý víkend to na mě Riouchi zkoušel s pánským dýchánkem, ale tehdy jsem se úspěšně vymluvil na návštěvu rodičů. Tento týden jsem ale nic kloudného nestihl vymyslet a tak mi nezbylo nic jiného než si jít s Riouchim sednout.

„Takashi.“
„Hmm,“ upřu pohled na tázavě vzhlížijícího Riouchiho.
„Nad čím dumáš chlape? Jako bys tu ani nebyl se mnou. Poslední měsíc se chováš divně.“
Proboha, snad si to nespojí s Daisuke.
„Ne, to se ti jen zdá.“ Své tvrzení podpořím úsměvem.
„Je to kvůli mně a Utsumi?“ Vyhrkne ze sebe Riouchi.
„Cože?“
„Proč by to bylo kvůli tobě a Utsumi? S vámi to nemá nic společného. Možná máš pravdu, že v poslední době jsem trochu zamlklejší,“ dodám neochotně.
„Myslel jsem, že se třeba zlobíš, když už není tolik času chodit ven nebo že jsem ti o Utsumi neřekl dřív.“
„Riouchi, vážně ti to moc přeji s Utsumi. I slepý pozná jak jsi bezhlavě zamilovaný. Po tom co sis vytrpěl při rozvodu je téměř zázrak, že ses znovu dokázal zamilovat. Takže se mnou si vážně nemusíš dělat starosti.“ Vřele se usměji.
A myslím to smrtelně vážně, jsem rád za Riouchiho, zaslouží si být šťastný.
„To se mi ulevilo. Ale sám jsi řekl, že jsi v poslední době trochu zamlklý. Takže se mi nepokoušej tvrdit, že si to jen představuji. Co se děje?“ Tvrdošijně trvá na svém.
Co mu asi tak mám říct? No víš, to je kvůli Daisuke, který mě jen tak mimochodem před měsícem znásilnil a od té doby na něj nedokážu přestat myslet? Za tuhle větu bych nejraději sám sebe zavraždil na tož ji vyslovit nahlas. Nechápu proč, ale celý měsíc mám někde v koutku mysli neustále Daisukeho.
„Před necelým měsícem jsem se vyspal s kámoškou. Po té noci jsem se do ní zamiloval, ale řekla, že to byla chyba, která se už nebude nikdy opakovat,“ do svého přednesu se snažím dát co nejvíce smutku a ublíženosti, aby to znělo věrohodně.
„Ale opravdu o tom nechci mluvit,“ dodám rychle pro jistotu, kdyby se v tom chtěl Riouchi šťourat.
„Mělo mě napadnout, že za tím bude ženská.“ Pronese znalecky.
„Neboj Takashi, ženské jsou a budou,“ plácne mě do zad větší silou než musel.
Jsem vděčný za jeho starost. Mám rád upřímného Riouchiho. Nikdy si na nic nehraje. Nerad mu lžu, ale pravdu o Daisuke mu vážně nedokážu říct.
„Na příští pátek si tě zamlouvám.“
„Co se bude dít?“
„Chci tě představit Utsumi.“ Začne se uculovat od ucha k uchu.
Při každé zmínce jejího jména mu vyjede na tváři přiblblý úsměv. Je vážně zábavné pozorovat zamilované lidi. Ovšem pro mě který zavrhl lásku je to mnohdy velmi otravné.
„Nemůžu se dočkat, až konečně poznám tvou princeznu z pohádky,“ neodpustím si slabý náznak ironie.
„To si piš, je dokonalá,“ prohlásí hrdě.
Jenom se usměji a dál se v tom už nepiplám. Jen doufám, že mu nemá v úmyslu Utsumi zlomit srdce.
Najednou začne zvonit Riouchiho mobil, který ho začne aktivně lovit z kapsy u kalhot. Líně si zvednu pivko a usrknu. To určitě budu Utsumi. Ženy rády hlídají své miláčky.
„To jsem si mohl myslet,“ prohodí Riouchiho a zmáčknutím tlačítka přijme hovor.
„Ahoj,“ přivítá svého volajícího nadšeně.
„Jsem v hospodě U tří koní.“
„S Takashim.“
Celou dobu hovoru se tvářím nezainteresovaně a nenápadně usrkávám pivo, ale i tak mi neunikne jediné slovo Riouchiho odpovědi, ale volajícího slova neslyším.
„Určitě se tu ještě tak dvě hodinky zdržíme, vždyť je teprve jedenáct. A dnes se mi konečně Takashiho podařilo vytáhnout ven po dlouhém měsící!“ Vyčítavě po mě střelí pohledem.
„Okey. Zatím.“ Ukončí hovor Riouchi a mobil vsune zpět na do kapsy na své místo.
„Kdo to byl?“ Nechtěl jsem vyzvídat, vím že je to neslušné, ale zvědavost mě nakonec přemohla.
„Daisuke,“ odpoví s nezájmem a sáhne po pivku.
Pro něho běžná odpověď mnou projela jako blesk z čistého nebe. Celý jsem naprosto zkoprněl a musel jsem využít veškerého sebeovládání, abych nezačal panikařit a běhat po místnosti jako křeček v kolečku.
„Co chtěl?“ Snažím se znít co nejpřirozeněji. Doufám, že se mi to alespoň z poloviny daří.
„Tušil jsem, že mi volá on. V poslední době mi volá každý pátek, kde jsem. Možná se mnou chce o něčem mluvit. Kdo ví. Občas je tajemný jak hrad v Karpatech.“
„Takže jste si domluvili schůzku nebo co?“
Prosím, prosím ať neřekne, že přijde za náma.
„Na co schůzku? Přijde za náma! Neříkej, že stále ho nemůžeš vystát i po vaší minulé divké jízdě.“ Rozesměje se přes celý stůl.
Dopredele, d******e, d******e. Kdybys věděl co se stalo na minulé jízdě, tak by jsi mně jistě plně rozumněl. To nahlas, ale neřeknu a jen zahuhlám:
„Musím na záchod.“
Nestihnu zaregistrovat žádnou Riouchiho reakci, protože od stolu vystřelím rychlostí světla. Vběhnu na záchod a okamžitě si to zamířím do kabinky, kde se usadím a zhluboka se nadechnu.
Daisuke přijde sem!!! Musím odtud rychle vypadnout!!! Ale když teď odejdu Riouchimu to bude určitě nápadné. Musím se vzpamatovat, musím se chovat jako by se nic nestalo. To bude nejlepší!
Po pětiminutovém boji sám se sebou se nakonec vyštrachám z kabinky a zamířím si to zpět ke stolu, kde mě vyhlíží netrpělivě Riouchi.
„Ještě další minutu by ses tam zdržel a šel bych tě hledat. Není ti snad dobře? Vystřelils od stolu celý bledý!“ Naštvaný a zároveň ustaraný Riouchi, mě kárá jako nějaké malé děcko.
„Je fakt, že jsi starší o trochu než já, ale to ti nedává právo mě kárat jak nějakého malého fracka,“ vyjedu po něm.
Riouchi jen zůstane koukat s otevřenou pusou. Mám zlost, ale ne na Riouchiho. Mám zlost na Daisukeho, tak proč si to proboha vybíjím na Riouchi.
„Promiň,“ snažím se zachránit situaci, „byl jsem jen na záchodě, udělalo se mi naráz zle.“
Riouchi se ale stále tváří naštvaně.
Hlasitě si povzdechnu:
„Vážně se omlouvám. Bylo mi trapné říct, že jsem zvracel.“ Sklopím kajícně oči k zemi.
Dnes je to už po druhé kdy Riouchimu lžu a to všechno kvůli tomu bastardovi jménem Daisuke.
Vzhlédnu očima zpět k Riouchimu, který se konečně usmívá a vypadá, že z něj opadla veškterá zloba a překvapení nad mojí reakcí.
„V pohodě chlape. Jsme kámoši, přede mnou si nemusíš hrát na tvrďáka,“ přátelsky se usměje.
„Dík,“ odpovím vděčně.
„A nejspíš máš pravdu. Beru tě jako kámoše, ale občas mám pocit jako bych tě musel vychovávat,“ usměje se šibalsky.
„V pohodě. Promiň, že jsem tak vyletěl.“
„Už to nech plavat,“ mávne nad tím rukou.
„Zajdu nám k baru obědnat další dvě pivka a skočím si na záchod.“
„Hmm,“ zabručím na souhlas.
Za chvíli přijde Daisuke, to chce klid. Jsme oba dospělý, Daisuke si určitě taky nepřeje, aby to Riouchi věděl. Co by si o mě Riouchi pomyslel kdyby to věděl?
Horší ale je, že vůbec netuším jak zareaguju až Daisukeho uvidím. Musím si přiznat upřímně, že na jednu stranu, když Riouchi oznámil, že se Daisuke za námi staví jsem chtěl vzít nohy na ramena a utíkat co to dá, ale necítil jsem jenom to. Chci ho vidět, chci mu dokázat čelit. Chtěl bych mu vpálit do obličeje jak moc ho nenávidím a jak moc jím pohrdám, za to co mi udělal. Nebo v tom může být snad i něco jiného? Ne, to určitě ne! Tuhle myšlenku jsem v mžiku sekundy rázně zamítl.

Daisuke přišel necelou hodinu po telefonátu s Riouchim. Při pozdravu jsem nebyl schopný se mu ani letmo podívat do očí. Tolik k mým sebevědomým cílům jako chci mu čelit, chci ho vidět.
„Posuneš se,“ požádá mě Daisuke, aby si mohl usednout na lavici vedle mě.
Jeho žádost ovšem zní spíš jako suveréní rozkaz, což už mě ale nevyvede z míry.
Bez jakkékoliv reakce se posunu na nejvzdálenější píď lavice a Daisuke se ponoří do rozhovoru s Riouchim.
Ze začátku jsem se cítil z Daisukeho blízkosti značně nervózně, ale nakonec jsem byl rád, že se posadil vedle mě, protože jsem se mu alespoň vůbec nemusel dívat do očí. Svůj veškerý pozorovací úhel jsem směřoval na Riouchiho a na mou sklenici piva.
Ti dva pokračovali v rozhovoru mezi sebou a já jen přihlížel. Ikdyž jsem se chtěl chopit slova, nevěl jsem nakonec stejně co říct, proto jsem raději mlčel. Občas jsem jenom přikývl nebo zabručel svůj nesouhlas, abych nebyl absolutně mimo z rozhovoru. Daisuke se na mě ani jednou neobrátil s žádnou otázkou a Riouchi byl absolutně zabraný do rozhovoru, takže na mě zapomněl. Po pravdě to mi absolutně vyhovovalo. Teda do té doby než Riouchi oznámil:
„Musím jít na záchod. Jde někdo taky?“ Pátravě přejede pohledem po nás dvou očekávajíc odpověď.
Samozřejmě, že nechci zůstat s Daisukem sám u stolu, proto se chystám říct:
„Jasně, jdu s tebou,“ ale než se zmůžu na vyslovení souhlasu, mně Daisuke položí dlaň na stehno což naprosto zablokuje mou pusu. Takže jen nervózně zakroutím hlavou na nesouhlas a Daisuke spokojeně broukne:
„Nechce se mi.“
Riouchi bez nějakého podezření odkráčí od stolu a zanechá nás naprosto o samotě.
Vím, že nám pomalu ale jistě běží čas o samotě, kdy se mi konečně dostalo šance mu říct jak ho nenávidím a z duše jím pohrdám, ale nezmůžu se ani na slovo. Vždyť ani nedokážu setřást jeho dlaň z mého stehna. Jeho dotek mi totiž překvapivě není vůbec nepříjemný.
I přesto sedím jako na trní, bezhlavě hledím před sebe a netrpělivě čekám na další Daisukeho krok.
„Za celý večer ses na mě ani nepodíval.“ Hlesne monotóně.
Neochotně na něj předci jen obrátím pohled.
Když mu konečně poprvé za celý večer, za celý měsíc pohlédnu do očí, ucítím u srdce uspokojivé bodnutí a mým tělem projede nečekaný třes.
Naprosto nechápu co se to se mnou děje. Předci bych měl cítit nenávist k tomuto bezcitnému muži.
Beze slov si hledíme do očí a sám čekám jaká slova vyřkne dál do prostoru. Ale žádných slov se nedočkám, místo toho opustí svou rukou mé stehno a dá ji přímo doprostřed na lavici mezi mé a jeho tělo.
Chce snad abych udělal další krok sám?
I přestože odsunul svou dlaň mě stále intenzivně rengenuje pohledem. Já jen nejistě těkám mezi jeho obličejem a jeho rukou, která mě sama o sobě tiše vybízí k dalšímu kroku. Ta ruka, která trpělivě čeká na mou.
Očima se přímo dožaduji odpovědi od Daisukeho, ale žádnou mi nedopřeje. Kdyby se jen natáhl k mé ruce určitě bych jeho dotek neodmítl, ale takhle tam pouze trpělivě čeká na můj další krok. Je to k zbláznění, mé prsty se dožadují Daisukeho. To volání je nesnesitelné, pomalým a značně roztřeseným pohybem zamířím k jeho ruce.
Při letmém pohlazení hřbetu jeho ruky mnou projede nečekaný záchvět vzrušení. Sám se leknu reakce mého neposlušného těla a svou ruku mám v úmyslu vzdálit co nejdál od jeho.
Ale dřív než to stihnu udělat, Daisuke vysloví pouhé:
„Takashi.“
A má ruka se poslušně vrátí a spočine na jeho hřbetu ruky.
Neřekl to svým typicky panovačným tónem. Je to vůbec poprvé, kdy jsem uslyšel takové hřejivé slovení z jeho úst. Vůbec jsem netušil, že je něčeho takového schopný a už vůbec jsem netušil co to se mnou udělá.
Na další krok se ale už nezmůžu. Jen poslušně nechávám spočinout mou ruku na jeho a svůj pohled opět bezpečně zaměřím na sklenici piva.
„Podívej se na mě,“ sykne tiše Daisuke.
Nemůžu se na něho podívat, sám nevím co to dělám a pohled na Daisukeho by mé usilovné snažení mozku o opětovné převzetí moci nad mým tělem okamžitě zničil.
Daisuke si nejspíš všimne mého vnitřního boje a nenápadně přetočí svou ruku a dlaní se dotkne mé.
Když zjistil, že s rukou nikam neuteču proplete své prsty do mých a jemně stiskne. Palcem mi konejšivě začne přijíždět po kloubu.
Zdá se mi jako by se spíš snažil spřátelit s divokým zvířetem. Nad myšlenkou mé maličkosti jako divokého zvířete se nepatrně usměji.
„Proč se usmíváš?“ Snaží se znít opět nezainteresovaně, ale v podtónu ucítím kapku nervozity. Pomalu začínám číst mezi řádky, možná předci jen nebude hrouda bezcitného kamene.
Se sebráním veškeré mé zbylé kuráže se na něj podívám a při střetu našich očí mu stisk jemně opětuji.
Proboha co to dělám? Já jsem se snad naprosto zbláznil!!! Ikdyž se těmito myšlenkami snažím odprostit od přitažlivosti k Daisukemu, stejně to nepomůže. Ta magie nebo jak to nazvat nejde přetrhnout. Jediné co ovládá mé tělo je spojení mé ruky s jeho. Pocit jeho kůže na mé.
Daisukeho arogantní pohled vpíjící se do mé maličkosti mě přivádí k šílenství. Ale už mně nepřijde arogantní jako dřív, spíše soustředěný, upřený, jako by se snažil vyčíst z mýcho očí co si myslím.
V periferním vidění si náhle všimnu Riouchiho vycházejícího ze záchodů a to mě vtáhne zpět do reality. Automaticky oddáhnu svou ruku a schovám ji do klína.
Svůj pohled opět bezpečně stočím ke sklenici piva, dokud se Riouchi neusadí zpět a neprohlásí:
„Daisuke proč se tváříš jako bys chtěl někoho zavraždit?“
Dříve než tomu dokážu zabránit mé oči zamíří k Daisukemu, který na můj pohled sebejistě čekal. Z jeho očí dokážu vyčíst tu zlost, kterou jsem již jednou zahlédl. Bylo to tehdy v noci, předtím než si mě násilně vzal. Při vzpomínce na ten večer se mi najednou udělá zle. Jak jsem mohl zapomenout na to co mi Daisuke udělal proboha?
„Chce se mi na záchod. Takashi jdeš se mnou!“ Něměla by to být spíše otázka než rozkazovací tón?
Pod tíhou jeho rozkazu si mé tělo stouplo samo a slepě následuje Daisukeho siluetu.
Jen matně vnímám Riouchiho nářky, že s ním nikdo nešel.
Ikdyž můj rozum naplno kříčí:
„Obrať se zpátky, nechoď s ním,“ mé tělo odmítá poslouchat.
Po příchodu na záchod se ocitneme v místnosti my dva spolu s obtloustlým chlápkem dokonávajícím svou potřebu. Po zapnutí zipu u kalhot chlápek zamíří směrem k umyvadlu, než se tam ale dostane Daisuke zavrčí:
„Vypadni.“
Chlápek vypadá jako by mu chtěl odseknout něco ve smyslu:
„Naser si idiote,“ ale když uvidí vražedný Daisukeho pohled raději beze slova odkráčí.
Jakmile se ocitneme sami v místnosti Daisuke znemožní vstup nezvaných hostů zaterasením dvěří svým tělem.
Své oči upře k mým, které tiše vysílají rozkaz k mému tělu, které bez jakéhokoliv náznaku vzpoury uposlechne. Mozek se už dokonce ani nezmůže na sebemenší náznak odporu. Jak tělo tak i rozum se oddá Daisukeho moci.
Když se konečně po nejistých a nekonečně dlouho trvajích krůtčích přiblížím k Daisukemu, obejme rukou můj trup a jemným pohybem si mě k sobě přitáhne ještě blíž.
Přitiskne se k mému krku a ucítím jeho hluboký nádech. Poté zaslechnu sotva slyšitelné zavsténání:
„Ani nevíš jak mi tvoje vůně chyběla.“
Můžu se tomu vzpírat jakkoliv bych si přál, ale i přesto se neubráním lehkému uspokojivému pozvednutí mých koutků. Chyběl jsem Daisukemu. Proč mě taková triviální věta udělala šťastným? Vždyť Daisuke je můj úhlavní nepřítel! Nebo snad ne?
Nenápadně přesune i svou druhou ruku na mé záda a začne mi přejíždě po celé délce zad a přitom nepřestane nasávat mou vůni. Já jen tiše stojím a naprosto se oddávám jeho dotykům.
Nechci mu odporovat, to bych ani nedokázal, ale nedokážu se ani zapojit do této hry po minulé zkušenosti. V koutku duše se bojím čeho všeho je Daisuke schopný.
Ještě chvíli zůstane u mé šíje, ale nakonec se oddáhne a zaměří svůj pohled na mě. Pátravě kouká do mých očí čekajíc nejspíš na nějaké pobídnutí z mé strany. To ale nedokážu.
Daisuke ještě hodnou chvíli vydrží čekat, ale evidentně začne ztrázet trpělivost.
„Přestaň se hrát na nedostupného. Vím, že mě chceš. Jinak by ses choval jinak,“ prohodí arogantně.
Co si o sobě ten chlap myslí? Tahle věta mě naprosto probudí do reality a můj mozek opět získá kontrolu nad neposlušným tělem. Jak jsem si jen mohl myslet, že tento bastard má v sobě kousku citu!!!
„Pust mě,“ zasyčím naštvaně.
Daisuke je překvapivě mou reakcí zaskočen.
Co si jako myslel? Že mu padnu k nohám a budu se řídit podle jeho rozkazů?
I přes můj očividný nesouhlas se mě snaží políbit. Chvíli spolu bojujeme, kdy se zapřu rukama o jeho břicho a tím se snažím co nejdále odtáhout od jeho těla. Můžu bojovat sebe větší silou, ale faktem zůstává, že Daisuke je o dost silnější než já.
Když už se téměř dotýká mých úst rezignovaně nechám spadnout ruce k trupu. Nemám sebemenší šanci vyhrát.
„Jasně, dělej si se semnou co chceš. Stejně jako minule,“ vyjedu po něm poslední špetkou bojovnosti, která ve mně ještě zbyla.
V zápětí ještě šeptnu dostatečně nahlas, aby mu neunikla moje slova:
„Nenávidím tě z celého srdce.“
Nenávidím ho, nenávidím ho! Nikdy v životě ho už nechci vidět!
Náhle se ale zastaví a nepříblíží se ani o píď k mým ústům. Očekával jsem, že si do mých úst prorazí cestu bez větších problému, když jsem otevřeně přestal bojovat, ale to se nestalo.
Mé oči automaticky zamíří zpět k jeho obličeji. Při pohledu do jeho očí ze mě vyprchá veškerá nenávist. Z bližšího prozkoumání jeho obličeje mě ale přeruší náhlé zmáčknutí kliky a zatlačení do dveří.
Teprve teď jsem si uvědomil, že Daisuke dávno uvolnil své sevření a odskočím od jeho těla, kdy ve stejnou chvíli osoba na druhé straně dveří zvětší úsilí a otevře dveře dokořán. Tím Daisukeho, který byl stále opřený o dveře odhodí a mně se tím naskytne volná cesta k útěku.
Rychle přiběhnu ke stolu a ze zadu lavice si podám kabát.
„Takashi, co se děje?“ Teprve až teď zaregistruju Riouchiho, který mě ustaraně pozoruje.
„Dneska mi vážně není moc dobře. Musím jít domů. Zaplať to za mě prosím. V pondělí ti to vrátím.“ Vyhrknu ve spěchu a zamířím si to co nejrychleji ven z hospody.
Při odchodu z hospody, cestou taxikem, doma ve sprše a poté v posteli, jediná věc na kterou z celého večera dokážu myslet, byl ten poslední bolestivý výraz na Daisukeho obličeji.
Při vybavení jeho obličeje jsem ale necítil nenávist, kterou by cítil každý normální člověk. Spíše naopak, zraňovalo mě vidět Daisukeho v takovém rozpoložení. Kdyby ten chlápek nezmáčkl kliku, věřím, že bych se ho snažil konejšivě obejmout.
Jsem vůbec normální?