PwP č.1- Učitel - část tři a půl

„Nazdar chcíplotino, ty ještě žiješ?“ čekal jsem trochu jinou reakci, když si čtyři tejdny umírám doma.
„Bohužel, jo, co ste mezitím dělali?“ hucnul jsem si na židli, dneska už jsem musel doopravdy jít do školy, vlastně jsem moh jít už v polovině minulýho, ale znáte to, najednou je vám děsně blbě… dneska jsem už pod pohružkou vyschnutí toku financí jsem se dobelhal, bys dovezen jak pan král, do školy.
„No… brali jsme…“
„Ale škola mě nezajímá…“ vzpomněl jsem si na svýho učitelíčka, co mě div nebičoval, když jsem si jenom válel šunky, „… stalo se tady ve škole něco novýho?“
„Ani ne. Jako dycky, nuda, nuda a zase jenom nuda, možná ještě stres s matikářem, vyhružuje, že budem psát z tryskomatiky.“ Super, jedna pětka zaručena.
„Nevíte někdo, kdy píšem?“ zařval jsem do celý třídy, protože můj nespíš kamarád je v učení stejnej asi tak jako já.
„Dneska.“ Dostalo se odpovědi. Ku*va, tenhle učitel nebere, když někdo chybí… měl jsem se na to aspoň podívat, pětka s pěti bodama zní furt líp jak pětka s žádnym. V podobnym duchu se nesly i další hodiny, co to do všech ku*va vjelo?! Chtěj, aby mi můj ctěnej učitelík natrhnul prdel?!
„Nazdar, ty teda vypadáš, cos dělal?“ kroutil hlavou můj třídní, když jsem se mu nasomroval on polední pauze do kabinetu.
„Nic, přišel do školy, má na mě nějaký… nemocopůdný účinky.“ Sednul jsem si mu na stůl, jako řádnej student.
„Sedíš mi na testech…“ poznamenal klidně a šel si uvařit vodu na kafe, ten chlap je na něm snad závislej a to jsem myslel, že je jeho jedinou závislostí sex, sex a zase jenom sex, pravda je, že v době mojí nemohoucnosti měl útrum... doufám.
„Jé, to nějaká třída bude mít radost.“ Ještě jsem si na nich zavrtěl prdelí. On si jenom poraženecky povzdechnul. „Jinak, jsem ptal mátky…“ protáhnul jsem, „… a můžu.“ Řekl jsem celkem zvesela, jak to ještě s oteklou držkou šlo.
„Můžeš, co?“
„Můžu jít k tobě domů, ale zejtra mě máš dovýst do školy.“ Kopal jsem si nožičkama. Vyprsknul kafe, který si mezitím svařil a chtěl si ho ještě vroucí vychutnat, trochu smůla no.
„Cože? Proč JÁ nic nevim.“ Zamračil se, věděl jsem, že kdybych se ho normálně zeptal, tak mě k sobě neveme, protože je pracovní tejden, ale možná, když ho postavim před hotovou věc…
„Víš, teď jsem ti to řek.“
„Neexistuje. Počkej si do pátku, pak možná, navíc dneska už mám nějaký plány, takže ne.“ Hrklo ve mně. Tak plány, jo? No tak to se na to podíváme. Potom už akorát zvonilo na hodinu, tak jsem se vykodrcal z jeho kabinetu s tím, že byť o to neví, tak se s ním uvidim ještě dneska po škole. Díky tomu, že mi skoro denně nosil věci dom, tak jsem se naučil jeho pracovní rozvrh, teď mi stačilo akorát zajít do kuřácký uličky, kam zásadně nechodil a měl jsem na dlani celou školu. Byl jsem zmrlej jak ho*no a on furt nešel, už jsem mu chtěl jít naproti, když jsem si všimnul, že před školu přišel ten miloučkej chlápek, co jsem se s ním dal do řeči – i mimoverbální – v baru, najednou už mi zima nebyla. Po chvíli vyšela ven i moje osůbka a rovnou si to namířila k Danymu, Dantymu… Danieli… už teď to jméno nenávidim.
Hej, to není fér, na mě se dycky mračí a na toho Daniéla se culí jak slunce po botoxu. Proč? Byl jsem s nervama v pr*eli. Nenápadně jsem je pozoroval, šli směrem do vnitřního města, tak jsem jim dal chvíli náskok a pak šel za nima. Zastavili se až před restaurací, kdy jsem úplně slyšel, jak si povzdechl a Daniel se podíval mym směrem. Jak to?! Dyk jsem byl nenápadnej!
„Bene, pocem proboha!“ řekl dost nahlas. Naštvaně jsem si to k nim přihupkal, furt mi nešlo do hlavy, jak si mě mohli všimnout. „Snad jsem ti řekl dneska jasně, že mám nějaký plány.“ Byl naštvanej, hodně naštvanej, úplně se mi strachy postavil.
„Já vim, ale já je měl taky! Když mi ty moje první padly!“ řekl jsem na svoji obhajobu, jaký byly, už vědět nemusí.
„Ty už seš snad nějakej stalker, ne?!“ zařval na celý město, až se na nás lidi pohoršeně podívali.
„Uklidni se, aspoň nás představíš!“ dal mu Daniel ruku na rameno a podíval se mym směrem. „Ahoj,
jsem Daniel.“ Podal mi druhou ruku, kterou ho nedržel na místě, protože mám pocit, že by po mě jinak můj milenec skočil, a za účelem užití si příjemné chvilky by to nebylo.
„Ben,“ podával jsem mu ruku a dusil v sobě nutkání si na ni plinout jak Petr Pan.
„Rád tě poznávám…“ řekl zcela naučenou frázi, protože po našem poslednim setkání bych řek, že s tim rád to tak horký nebude a poznat mě už měl taky tu čest.
„Rád tě nenávidim.“ Pokusil jsem se o smrtící stisk, nutno podoknout, že mi to s úsměvem na rtech vrátil a já si tak mohl svojí nebohý pravačce vystrojovat pobřeb.
„No, aspoň si nemáme co vyčítat, takže co teď budeš dělat, ty malej zakrslej spratku, pudeš s náma do restaurace a budeš se chovat normálně nebo pudeš za maminkou a dáš nám konečně svatej pokoj?“ pokud tak moc chtěl, abych tam s nima šel a přilepil se k nim jak žvejka na kalhotech, tak se mu to povedlo.
„Dane!“ řekl zděšeně učitelík, co se konečně probral z transu, kam upad po zjištění, že si jsme schopný s Danielem podat ruce.
„No co, aspoň ví, na čem je.“ Řekl Daniel nevzrušeně.
„Jdu s váma! Stejně jsem tam měl cestu…“ řekl jsem ledabyle.
„To určitě!“ odfrknul si Dan, ale vzal mě na milost a nestrčil mě pod kola auta, co tudy zrovna projíždělo. Restaurace, byla přesně taková, jaká se mi k nim hodila, ne ty pajzly který za normálních okolností vymetám já. Dan si sednul proti mně a já si radši sednul k mýmu, bál jsem se, že by mě moh Daníček zardousit.
„Tak co si dáte?“ zeptala se číšnice a koukala na naše prapodivný seskupení. Oba si objednali, jenom mě vstávaly i chlupy v nose hrůzou nad těma cenama. Tolik nemám ani na kartě, naštěstí jsem měl na nějakej malej dezertek, protože jsem nechtěl vypadat jak nějakej somrák.
„Takže, co bude? Hodláš tady jenom rušit konverzaci?“ stočil svoji pozornost Dan ke mně, jak já jsem ho z hlouby duše nenáviděl.
„Dane, prosim…“ začal, ale já jsem ho přerušil.
„Ne, to je dobrý…“ uklidňoval jsem ho, teda spíš sebe, před tim než mi Daníček dá za moji otázečku KO.
„Spal si s nim?“ zeptal jsem se napřímo, nesnášim chození okolo horký kaše.
„Cože?!“ zařval Dan, až sebou trhla i ochranka u dveří a přišla nás poprosit, abychom se ztišili.
„Cos to řek?“ zasyčel hrůzou Dan, ten vedle mě se na nic šokem nezmoh.
„Upřímně, to sis teda uměl vybrat… BRÁCHA.“ Zdůraznil poslední slovo a mě zatrnulo. Brácha?! To by mě nenapadlo ani omylem! Dyk si ani nejsou pobobný sakra! Pomyslel jsem si zoufale. Ten malej dobře velkej zm*d se ještě na tý židli pohodlnějc usadil, aby mi dal mnohem víc najevo, jakou má nade mnou převahu. Smůla kámo, setkal ses se mnou, na mě todle nefunguje!
„Taky ses moh zmínit.“ Řekl jsem tý soše, co seděla vedle mě a zatím se k ničemu neměla.
„Jak jsem moh vědět, že si v tý svý hlavince vymyslíš takovou blbost! Proto ses mi vloupal do bytu?“ dostal ze sebe nakonec a heleme se, ono mu to došlo, to to trvalo.
„Ty taky nejseš nevinnej!“ řekl jsem s úsměvem.
„He?!“ koukal na nás Daniel a vůbec se nechytal, taky aby jo s tímhle se asi někdo hned tak nepochlubí, co?
„Nech to bejt.“ povzdechl si, naštěstí nebo na neštěstí, jak se to veme, tady maj celkem rychlou obsluhu i kuchaře, takže jsme měli naši konverzaci přerušenou přinešením jídla.
„Brácha, jak na vás tak koukám, jste ale slušná dvojka, jen co je pravda, jenom jsem zvědavej, jestli dřív povezu tebe do Bohnic a, nebo jeho do márnice.“ Vložil si Daník bramboru do úst a schválně si to vychutnával, já si jak králík žvejkal svůj mrkvovej salát a proklínal se do třicátýho kolene, že jsem aspoň nepřečet, co si vlastně dávám, z nouze jsem koukal jenom na ceny a pak na čísla jídla.
„Dáš si?“ nabídnul mi můj rytíř na bílém oři svoje maso s hranolkama, asi se mu zželelo pohledu na můj ztrápenej obličej a, nebo prostě nechtěl furt koukat na můj hladovej pohled, co jsem na ně vrhal.
„Jasně.“ Vzal jsem si od něj příbor a šek ´ochutnat´.
„Počkat, když jsem řek ochutnat, nemyslel jsem tim, že mi to vysaješ celý!“ řekl zděšeně a já byl nucen ty zbytky, co po mym nájezdu zbyly, vrátit zpátky.
„Haha, ste lepší jak telenovela.“ Okomentoval nás Dan, kdyby se neozval, tak už o něm ani nevim, nějak jsem si ho vytěsnil. Ne, že by mi to vadilo… teda, to že jsem si ho vytěsnil, jeho přítomnost mi činila asi to samý potěšení, jako znásilnění drátěnkou.
…
„Mám sto chutí ti nafackovat!“ zařval na mě, když se za náma zavřely dveře od jeho bytu, kam mě nakonec vzal s tim, že teda, když mi v deset už nic nejede, tak mě domů pěšo nepustí.
„Proč?“ snažil jsem se znít jak naprostý neviňátko, ale asi se to minulo účinkem.
„Já si už nemůžu nikam zajít, aniž bych tě měl za zadkem!? Seš jak malý dítě!“ prsknul jak láva ze sopky. Super, aspoň že mě tak miluje, jinak bych už byl mrtvej. Doufám, že mě miluje, maminko pomoc! Z jeho pohledu bych si klidně ucvrkl, kdybych měl co, byl jsem vyprahel jak Sahara.
„Ale, já jsem jenom chtěl poznat tu tajemnou osobu blíž…“ zašepal jsem, stejně mi to bylo prd platný, on si prostě usmyslel, že nejlepší pro mě bude, když mě přirazí ke zdi - jak jsou u něj ty zdi sádrokartonový, tak jsme se skoro probourali, až k němu na hajzl - a udělá mi krční endoskop. Prvně jsem sebou chvíli mlel, jako aby se neřeklo, ale popravdě už jenom při tý představě jsem měl v kalhotách stan. Dycky jsem to chtěl zkusit tvrdě *drsný kecy* takže, když jsem si řek, že ta moje chvilka ´aby se neřeklo´už skončila, sám jsem se na něj vrhnul a začal jsem mu jezdit jednou rukou jezdit po zádech a snažil se mu vytáhnout triko z kalhot. Nevim, kde se to naučil, ale když nosí košile, tak si pod ně dycky, ale úplně dycky, zakasává triko. Když se mi to snad po sto letech povedlo, tak jsem mu začal rukou rejdit po holejch zádech. Samotnýho mě to vzrušovalo mnohem víc, než jeho, navíc jsem si vzpomněl na to, co jsem mu slíbil, že si to s nim jednou vyměnim a teď ta chvíle přišla, cejtil jsem to v svejch prochlastanejch kostech. Takže jsem se na něj natisknul, jak nejvíc to šlo, až nakonec neudržel balanc a kydnul si na prdel. To byla moje chvíle, hupsnul jsem na něj a zaleh ho. Sám jsem mu dal takovýho francouzáka, až se začal dusit, popravdě, to by taky nebylo marný, jakožto přidušenej by nemusel mít takovou páru, aby mě přepral.
„Co to děláš?!“ vykašlal, když jsem se od něj na chvíli odtáh, abych si trochu popsed a jemu jsem mezitím stih rozervat košili, prostě jsem neměl nervy na to, abych rozepnul jeden knoflik po druhym, tak jsem zatáh za cípy a ono si to prostě někde ruplo.
„Chci tě…“ řekl jsem nadrženě.
„To cejtim, ale proč mi ničíš košili, to ti ty zdi nestačili?“ řekl zoufale, „Seš horší než stoletá povodeň.“
„Ne, to teda nestačily.“ Začal jsem ho líbat na krku a mezitím jsem se trochu nadzved, abych mu mohl rozepnout kalhoty, jak jsem na to neviděl, tak jsem ho trošičku tam dole skřípnul, až mi jednu v reflexu fláknul.
„Au…“ zaprotestoval jsem.
„Mlč spratku, to bych měl říkat já, a když už se hrneš mermomocí nahoru, tak to aspoň dělej pořádně!“ sám mi dal ruce pod tričko a začal mi ho vytahovat. Já jsem se mezitím dostal do jeho kalhot, konečně, a zajel mu rukou pod trencle. Chvíli jsem ho masíroval, aby se neřeklo, a potom jsem sjel rukou dolejch, do jistých patrií jeho mezinoží, které se nacházejí pod dvojčaty. Během vteřiny se mi rozšířily zorničky zjištěním, že to jeho nahoru, tak obrazný, jak to asi myslel nebude.
„Tak to teda ne!“ jak jsem si věřil, že teď mám navrh a on se ani nehne, tak si mě přetočil a mě nezbylo nic jinýho než ne něj zoufale koukat. A zase mi to nevyjde!
„Jednou to dám!“ řekl jsem zoufale *poslední zoufalej výkřik* .
„Háha!“ serval ze mě všechno oblečení – já mu sice ´trochu´ pomáhal, protože jsem byl nadženej jak bejk, ale to jenom poznámka pod čarou – a začal mi olizovat pupík. To se mi moc nelíbilo, byl jsem na nějaký tohle muckání okolo moc nadrbanej, takže jsem mu dal ruce na hlavu a začal ho tlačit dolů.
„Hej!“ zaprotestoval, když jsem se silou po tý zemi poposunul, ale to hej, jsem měl říkat já, protože to já jsem si spálil záda. Nic jsem na to neřek, jenom jsem mu nekompromisně nacpal svoji chloubu div ne až do nosu. On nad tim jenom nevěřícně kroutil hlavou, ale začal se mi KONEČNĚ věnovat. Jednou rukou si pomáhal u kořene a jinak mě po celé délce jemně okousával a špičku vždy jemně polaskal, ´předl´jsem z toho, jak kočka, když dostane mlíko. Popravdě, moc velkou výdrž jsem neměl, taky aby jo, když jsem v tohle stavu už od tý doby, co jsme stáli před tou restaurací, kde jsem se tak dobře najed.
„To bylo chabý…“ dal mi na něj pusu, aby se neřeklo a koukal na mě zespoda. Krásnej to byl pohled, jeho ironickej škleb mezi mejma nohama dopínej o vadnoucí chloubu, jaká to romantická krása ´východu slunce´.
„Schválně, kolik dáš ty?“ zeptal jsem se, když jsem si sednul a svojí rukou sjel na jeho bouli mezi nohama.