Pwp č.3 - Security - část první

„Kdo se tady má sakra vyznat?!“ jezdil jsem s košíkem od čerta k ďáblu a hledal mop s mycím prostředkem na plovoucí podlahy, co po mě chtěla bábinka, protože se jí rozbilo auto a nemůže si pro to dojet. Jo hold, bydlet v prdelákově má i svoje mínusy.
Dojel jsem až k pracím práškům, čímž jsem se dostal zase na začátek obchodu. Fakt už jsem musel vypadat jak idiot, protože jsem tuhle okružní jízdu absolvoval už nejmíň třikrát. Ale jednu výhodu to mělo… usmál jsem se do kulatýho zrcátka, co měli u kasy, aby viděli do celýho obchodu, jestli jim tam někdo něco nekrade. Zase tam byl, v celý svojí kráse. Překvapivě byl ten chlap o hlavu vyšší jak já, což je s mým metrem osmdesát pět celkem umění, měl na sobě tmavě modrou košili a černý rifle na boty jsem mu ještě nekoukal a z toho kulatýho zrcátka, co je podle mě stejně na prd, tak jsem viděl velký kulový.
S úsměvem, jako by mi někdo napíchal botox, jsem se rozjel na další, už v pořadí nejmíň čtvrtou, okružní jízdu. Začal jsem se culit mnohem víc, když se ten chlap znova rozešel za mnou.
´To se mu tak líbim?´problesklo mi hlavou a jak jsem nedával pozor, tak jsem to napálil do jednoho regálu. Odměnou mi byl pohoršený pohled prodavačky, která se tady vzala snad odnikud, protože když jsem ji hledal, aby mi třeba jako poradila, tak tady nikde nebyla.
„Pardon.“ Řekl jsem znuděně a začal ty všechny krámy zvedat.
„Heuréka… na plovoučky!“ zvednul jsem vítězoslavně do vzduchu pikslu s roztokem. Koutkem očka jsem se kouknul, jestli za mnou ten chlap furt je. A byl, zrovna dělal, jak moc ho zajímaj Sava na wc. Radši jsem ty piksly vzal dvě, člověk nikdy neví, kdy jí zase kiksne auto, a zbytek jsem jen tak ledabyle naházel do regálu, bylo mi jedno, že si to po mě bude muset ta prodavačka celý srovnat, měla tady bejt, její chyba.
„Ták, ještě mop.“ Řekl jsem polohlasně. Člověk by nikdy nevěřil, jak takovouhle poměrně velkou věc, může bejt těžký najít. Narovnal jsem košík a rozjel se hledat mop, snažil jsem se, abych jim tim košíkem ve výsledku nepoboural celej krám a duševně se připravoval na to, že se zeptám tý milý prodavačky - u který jsem měl cuky ji proplesknout, hned, jak jsem ji zahlídnul - kde k sakru může bejt ten pitomej mop a, nebo aby mi dala mapu krámku, protože jsem tady nechtěl skejnout dvě hodiny. I když… hodil jsem bulvou po tom chlápkovi za mnou… možná bych tu byl i tři.
Teď jsem nevybral moment, kdy uhnout pohledem a naše pohledy se střetly… chvíle trapnýho civění na sebe a já už byl rudej jak prdel pavijána. A aby toho nebylo málo, tak jsem se zase začal culit jak pitomec. Tohle je snad moje prokletí. Rychle jsem se zase otočil, jako že si hledim svýho a jel jsem na další okružní jízdu. Tentokrát jsem ale chtěl vědět, jak moc o mě ten chlap stojí, tak jsem začal kličkovat a zastavoval se, kde se dalo. On zastavil pokaždý tak na dýlku košíku a dělal, že něco vybírá.
´Á kámo, moc nenápadný…´ pomyslel jsem si ironicky a docela i šťastně. Ta dotyčná osoba v tmavě modrý košili by celkem stála za hřích. Ne, musim se opravit… by hodně stála za hřích. Až teď jsem si všimnul, že má tak jednodenní strniště a hlasy rozcuchaný, jako by se zrovna vyvalil z postele. Jak jsem ho rentgenoval pohledem, tak jsem si přestal dávat pozor, abych byl nenápadnej a civěl jsem přímo na něj dobrejch deset vteřin, než mi došlo, že on se na mě kouká se zdvihnutym obočim a taky si mě prohlíží od hlavy až k patě. Rychle jsem vypjal hruď… ne jenom jsem se narovnal, protože furt chodim shrbenej, a snažil se, si vzpomenout, co jsem si vzal na sebe. Pokud si dobře pamatuju, tak by to mělo bejt šedý tričko a tmavý rifle. To není zas tak strašný, navíc to tričko jako jediný není chlupatý od mojí kočky, co začala ztrácet zimní srst. Jak svojí kočku miluju, tak tohle u ní k smrti nenávidim, dycky vypadám, jak kdybych obrazil zimní srstí, a všichni ze mě maj prdel, že sem medvěd.
Když mi ten chlap začal pozorovat obličej, tak jsem na něj vycenil svůj chrup, aby jako bylo vidět, že se umim i mile usmívat, ale on to moc necenil, protože se vrátil ke čtení etikety na obalu… e hnojiva na orichdeje? Cejtil jsem se celkem ublíženě, ale nechal jsem to bejt. Podle hodinek, už jsem hledánim dvou věcí strávil dobrou hodinu, což mě moc nepotěšilo a radši jsem uraženě odjel pryč.
„Já ho fakt nechápu…“ zašeptal jsem, když jsem viděl, že jakmile jsem se dal do pohybu já, tak on šel znova za mnou. To je stalker nebo co? Ale nezdálo se mi, že by jím byl. Možná patří k těm lidem, co se tvářej jak ledová královna, když se jim někdo líbí… jo to bude ono. Usmál jsem se nad výsledkem svého zjištění.
„HA!“ zařval jsem do celýho obchodu, až i ten chlap za mnou nadskočil a někdo si dal hlavičku o regál, soudě podle duté rány a peprných nadávek.
„Děje se něco?!“ přilítla paní extra milá.
„Ne, jenom jsem našel ten mop, co jsem tady už hodinu hledal…“ začal jsem se v nich přehrabovat a hledal jsem ten nejlepší pro moji prťavou bábinku. Byl by nesmysl, kdybych jí dovezl dvoumetrovou tyč, ne?
„Proč ste se nezeptal?!“ začala důležitě.
„Protože nebylo koho.“ Odpálkoval jsem ji a zase se vrátil k hrabání. Ta ženská si jenom odfrkla a vrátila se na kasu, kde před mym HA zakotvila.
Rychle jsem vybral vhodnej mop, i když podle mě za tu cenu nestál ani jeden, ale všude jinde už teď maj zavřeno a navíc jsem si na to vzpomněl až teď, když jsem byl skoro u bábinky. Hodil jsem ho do košíku a začal se přehrabovat v kapsách. Hledal jsem volný papírky. Nakonec jsem byl nucen si do pusy nacpat pět krčních fréz… pardon pět mentolovejch žvejkaček… abych měl cár papíru. Tužku jsem měl překvapivě v kapse. Rychle jsem čeknul, jestli se ten chlap nekouká ne mě. Naštěstí zrovna zkoumal vůně do auta, mám pocit, že to byly do auta, takže jsem v rychlosti naškrábal svoje jméno a pod to číslo.
´Sakra…´začal jsem si vnitřně nadávat, když jsem si uvědomil, že se zase culim. Takže jsem se zase pokusil nasadit úplně normální pohled a když se mi to jakžtakž povedlo, tak jsem vyrazil na svojí velecestu. Otočil jsem to, takže jsme teď proti sobě stáli čelně a vyjel jsem. Ne neměl jsem úmyslu do něj vrazit, i když to pokušení tady bylo, ne že ne, ale spokojil jsem se s tim, že jsem mu hodil do košíku, kterej měl místo vozejku, ten cár papíru. Potom jsem nasadil turbo tempo a dojel k pokladně tak rychle, že jsem skoro uvařil kolečka od košíku.
„Máte, vše, co ste hledal?“ snažila se působit mile, ale na mě to stejně nezabralo.
„Jo!“ řekl jsem nepříjemně a snažil se jí tím donutit, aby začala makat rychlejc. Protože nevim, jak ten dotyčnej zareaguje, furt nevim, jak na tom u něj sem, ale jako, kdyby nebyl na kluky, tak za mnou furt tak nejezdí, ne?
Naštěstí to ta ženská namarkovala dost rychle na to, aby se stih sbalit a sdrhnout před tim, neřž mi ten chlap vysklí úsměv. Vyletěl jsem ven a skoro se zabil o ten jeden zku*venej estetickej schod. Naštěstí jsem si klíče dal do ruky už u pokladny a děkoval jsem, že mám dálkový odemykání, takže jsem věci naházel do kufru a doufal, že se mi ten sajrajt nevyleje, turbo rychlostí jsem oběhnul auto, zalez k řidiči a s pedálem přitisklym až k podlaze si to razil vstříc bábince.
…
Bábinka mě jako vždycky přivítala hudlanem na pravou tvář a poplácáním po rameni, na který skoro ani nedosáhla a potom mě jako dycky dotáhla ke stolu, kde mi ukázala pidivečeřičku, která by stačila pro celej regiment.
„Bábinko, tolik toho nikdy nesnim…“ povzdechl jsem si a pustil se do toho. Když jsem žvýkal, tak jsem zoufale přejížděj očima stůl pro čtyry lidi, kterej se div nerozkládal pod náporem jídla.
„Ale kušuj! Chceš bejt kus chlapa, ne? Tak jako kus chlapa jez!“ hucla si proti mně.
„Bá…“ začal jsem, ale ona mě přerušila.
„Žádný bábinko… při jídle se nemluví?“ hodila po mě ten jedinej přísnej pohled, kterej uměla a kterym mě obdarovávala celý moje dětství.
„Jasně, ale přivez sem, ty věci, tak ti pro ně jenom skočim…“ rychle jsem vyskočil na nohy a hnal se k autu. Doufal jsem, že někde něco neohodil, byl jsem doslova a do písmene přežranej.
„Je to to, cos chtěla?!“ zeptal jsem se jí, když jsem vlezl do futer od kuchyně. Bábinka se na mě otočila a rychle to všechno přejela očima.
„Že tys na starou bábu zapomněl!“
„Na tebe?! Nikdy…“ dal jsem jí ty věci do kouta, aby nepřekáželi.
„Ale ano. To si kupoval tady u tý zlodějský krávy.“ Moje bábinka se nikdy s ničem nerozpakovala, to je pravda. A taky pro to jí mám tak rád.
„Jak si to poznala?!“ rychle jsem se na ty věci podíval, jestli náhodou to na tom není nepsaný, ale nebylo. Je snad moje bábinka čarodějnice?! Hlavou mi proletěla představa bábinky na koštěti a já byl skoro mrtvej smíchy.
„Nad čim ti zas rejdujou myšlenky, co?!“ rentgenovala mě pohledem, dokud jsem si nesed a znova se nepustil do tý hory jídla.
„Nad nifim fakt… a teď mi fekni, jak…“ když člověk jí, tak se fakt blbě mluví.
„Nemluv s plnou pusou, ty čuně!“ okřikla mě, když viděla žvýkací proces. „Podle mopu, tyhle předpotopní věci se prodávaj jenom tam…“ zase se na mě koukala tak lásky plnym pohledem. A já umíral na přemíru jídla… dá se zemřít přejedením?
„Jo a to sem ti chtěl říct. Když jsem tam byl, tak tam byl jeden divnej chlápeka normálně on za mnou celou tu dobu jezdil. Jako celou tu dobu, co sem tam byl. Asi sem se mu líbil!“ rozesmál jsem se.
„Jo? A jak vypadal?“ řekla bábinka a nabrala krapet rudou barvu.
„Není ti nic?!“ vyděsil jsem se, že nemůže dýchat. Co já pak tady s ní. Dyk já sem z poslední zkoušky první pomoci, kterou sem měl sice na základce ale neva, dostal za čtyři mínul. Pětku mi učitelka nedala jenom pro to, že jsem si vzpomněl na slovo resuscitace.
„Ne, neboj se, ty čekánku a řadši mi řekni, jak vypadal.“ Rudla snad ještě víc. Radši jsem ji pozoroval pohledem, když jsem jí to říkal. Člověk nikdy neví.
„No, byl vysokej, vyšší jak já. No a měl na sobě tmavě modrou košili a rifle. A měl takový rozcuchaný vlasy…“ zamyslel jsem si, jestli si nevzpomenu ještě na něco, ale bábinka mě předběhla.
„Neměl náhodou v pravym uchu kroužek?“ nabírala furt rudší a rudší barvu a při tom jí začaly cukat svaly.
„Fakt si seš jistá, že seš v pohodě?!“ zděšeně jsem ji pozoroval.
„Ty mi radši odpověz…“
„Asi jo… myslim, že jo.“ Sice jsem si toho moc nevšímal, ale fakt se mu v jednom uchu něco lesklo.
„Jé, tak ty už ses seznámil s naším novým sekuriťákem!“ rozesmála se.
„COŽE?!“ zaječel jsem, až popraskaly tabulky skla.
Sekuriťák?! On to byl SEKURIŤÁK?! Proboha a já mu dal svoje telefonní číslo. Co… do pr*ele, co jako budu teď dělat?! Si asi myslel, že sem nějakej zloděj, když tam kroužim asi hodinu. Proč dycky já?!
„Od kdy tam probůh je?“ řekl jsem skoro plačky.
„Od minulýho měsíce. Oni jim tam furt něco kradli, tak je tam teď inkognito.“ Smála se, až se skoro zadusila. A já se na ní koukal s bulvami div ne na zemi.
„No to mě těší…“ řekl jsem ironicky a měl cuky okamžitě volat operátora, ať mi změněj číslo.
„Vypadáš nějak zeleně Adámku… není ti nic?!“ strachovala se. „A, nebo není něco s jídlem?“
„Vůbec nic.“ Zděšeně jsem se opřel o opěradlo židle. Doufal jsem, že mu to číslo propadlo okama košíku, nebo že ten papír rovnou vyhodil. Cokoli. „A jak ses to dověděla, když je tam inkognito…“ doufal jsem, že si ze mě jenom dělá dobrej den.
„No, dyk víš, že se starou Kocábkovou jsme dřív škubaly kuřata a dneska si občas spolu dáme kafe. Tak právě její vnuk je teď ten sekuriťák.“ Rozesmála se bábinka. No jo, ty dvě spolu nad kafem klábosej dnes a denně.
„Proč?“ zoufal jsem si.
„Co proč?!“ zamračila se bábinka.
„Proč si mi toho zase naložila tolik?!“ zamaskoval jsem to, že jsem balil vnuka starý Kocábkový. I když mám pocit, že jsem ho tady nikdy neviděl a to ani, když jsem byl u bábinky a to jsem u ní byl pečenej, vařenej, smaženej, dušenej,…
„Protože máš bejt chlap jak hora a ne pakovej záprdek!“ naštvaně se zvedla a šla si uvařit bylinnej utrejch, aneb její čaj na revma.
…
„Bábinko! To si ze mě děláš srandu…“ řekl jsem zoufale, když jsem uviděl, že to její „povlíkla jsem si tvoje oblíbený povlečení“, znamená moje povlečení z doby, kdy mi bylo tak dvanáct.
„Co ti zase nevoní, co?“ přišla ke mně.
„Dyk je to s míčema a fotbalistka! Nemůžeš mi dát něco jinýho?“ ukazoval jsem na to, abych ještě znásobil efekt toho, co se stalo.
„Ty naděláš, ale když to musí bejt… tak ti donesu svoje náhradí.“ Skoro jako bych v jejím hlase slyšel notnou dávku škodolibý radosti. „Je růžový a jsou na něm růžičky…“
„A víš co, myslim, že míče jsou boží.“ Radši jsem to uzavřel, než mi fakt to nový povlečení donese.
Rychle jsem odbyl večerní hygienu a s hrůzou si šel zkontrolovat mobil, jestli mi NĚKDO nevolal. Tohle bylo snad poprvý, co jsem byl rád, že po mě ani pes nevzdech.