Recons de la ment! 1/2

1. Zatracená rodina!

Jeho pohled se zastavil na jeho vypracovaném těle, které upoutalo pozornost snad každého člověka v okruhu několika metrů. Kapičky vody stékající mezi jeho krásnými prsními svaly, jeho ztopořené bradavky přímo toužící po tom, aby,…
Zavrtěl hlavou a skousl si horní ret, po kterém mu stekla krev. Olízl si ji, udělal dva kroky vpřed a skočil do vody. Šipka, kterou stvořil, se mu nevyvedla a všechny pokropil.
„Seš normální!“ ozval se nepříjemný hlas. „Celýho,…“
„Hej, uklidni se. Jo!“ okřikl toho nepříjemnýho zmetka objekt jeho zájmu. Poznal ho podle hlasu, podle tónu jakým mluvil, podle,… „Neudělal to naschvál."
Vyplaval zpod hladiny a usmál se na doposud neznámého, ale velice pohledného mladíka. „Díky," lehce zčervenal.
Oslovený jen mávl rukou, jako kdyby odháněl dotěrný hmyz, a odešel.

*****
 
Plaval již několikátý bazén, stále toho však neměl dost. Byl vzrušený, jak už dlouho ne, a s tím stanem, který...
Raději zavrtěl hlavou a potopil se, doplaval až ke dnu a otevřel oči. Seděl tam jen chvíli, na víc neměl dostatek vzduchu v plicích.
Když se chystal k tomu, že vyplave, nedaleko od něj někdo skočil do vody a,…
 

*****
 
Musel toho chlapce bránit, vždyť vypadal tak ztraceně, tak sám. Jeho pohled, jeho studem zrudlé tváře, jeho téměř dětská bezbrannost. Zasloužil si, aby ho někdo chránil, někdo jako on.
Jen mávl rukou a zmizel všem z dohledu. Musel se co nejrychleji schovat a zbavit se té bolesti, té slasti. Kdyby tak mohl v prstech sevřít jeho a ne… sebe.
Schoval se na záchod, stáhl si, přes bolestivou erekci, mokré plavky a rychlými tahy si pomohl, ulevil si od svého chtíče.
Nechtěl si ani představovat, jak by to dopadlo, kdyby,…
Musel se osprchovat, takhle vejít do bazénu? Ne, tohle je nechutné.
Zavrtěl hlavou, otevřel dveře vedoucí ven ze záchodků, rozhlédl se kolem a vběhl do umývárky.
Předtím si nezapomněl, ze své skříňky, vzít sprchový gel a ručník.
Možná si to ani neuvědomoval, ale během sprchování na něj znovu musel myslet. Došlo mu to, až ucítil bolestivou erekci. „Proboha," udeřil pěstí do dlaždiček. Opřel se o ně, položil si na ně i hlavu a zhluboka se nadechl. „Udělej s tím něco, sakra!"
Sprchoval se až nepřirozeně dlouho. Nikdy si nepamatoval, že by jej vzrušil jen nepatrný pohled na takové děcko, na takové "pískle".
„Michale," volal jeho jméno. „Brácha, kde se sakra schováváš, zase jsi zalezl? Chtěl bych se s tebou vsadit. Slyšíš?"
Ticho.
„Není tady," zavolal dozadu. Zaskřípaly dveře, bylo slyšet jen tlumený hovor.
Chlapec, muž, si oddechl a posadil se na mokré dlaždičky. Pohled mu sjel do klína a…
Usmál se, zvedl svůj ctěný zadek a vylezl ze sprchy. Mokrý, jak ho pánbůh stvořil. Uslyšel zalapaní po dechu a pak ho někdo přitiskl ke zdi. Ucítil za krkem horký dech, otřásl se. „Petře, nech toho. Může někdo přijít."
„Jak jsi," nedořekl. Druhý muž se otočil, stáli čelem k sobě. Dotýkali se, nejenom jimi, ale i svými penisy.
„Jak jsem tě poznal? Chtěl ses zeptat?" usmál se samolibě. "Vím, že jsem jediný, kdo tě dokáže tak vzrušit a za druhé," tentokrát se usmál povýšeně. „Žárlil jsi na toho mladíčka. Viděl jsem ti to na očích." domluvil. Sehnul se na zem pro ručník a vystavil tak na svého přítele to, co on chtěl. Stačil jeden náraz a jejich těla splynula v jedno.
„Slib," narážel do něj. Chtěl, aby se udělal, chtěl, aby ho miloval, chtěl,… „Nikdy mě,…“ Vzdychání. „… nesmíš mě,…“ opět vzdech a pak tichý výkřik, který umlčel svými rty. „… opustit." Vyklouzl z něj, políbil ho na krk, na chvíli zavřel oči.
Ťapot nohou na podlaze, poté vrznutí dveří, ticho.
„Bastard, ale stejně ho miluju."
 
*****
 
Vyšel z umývárny, cítil na sobě tisíce pohledů, byl si vědom toho, že je pro většinu z nich přitažlivý, zakázané ovoce. Přes rameno přehozený ručník, sebevědomé kroky, povýšený pohled. Rozběhl se, skočil šipku, zaslechl jen vzrušené vzdechy a poté tichý obdivný výkřik. Následně se nad ním zavřela voda, jeho bezchybná šipka, udělala svoji práci.
Ve vodě otevřel oči, vždy to tak dělal. Pohled, který se mu naskytl, jej překvapil. Na dně seděl ten chlapec, ten který ho tak vzrušil, očaroval.
Údivem se mu rozšířily oči.
Vyplaval na hladinu, Michal jej následoval, sledoval jeho zadeček, vrtění, které si snad ani neuvědomoval.
Jeho, anděl.
Po chvíli následoval jeho příkladu a doběhl ho. „Ahoj, já jsem Michal.“ napřáhl ruku s úsměvem.
Druhý chlapec na ni chvíli nechápavě zíral, zrudl. „Já jsem,“ koktal. „Richard.“
„Nazdar, Ríšo.“ poplácal jej po rameni. „Nezašel bys se mnou a klukama, na pivo? Určitě se ti budou líbit.“
Mladší chlapec (nečekaně) zrudl. „Ty,…“ polkl. „Ty bys chtěl se mnou,…“
Michal se sám pro sebe usmál. Kdybys věděl, co chci s tebou dělat. Nepatrně se usmál.
„… jít na pivo? To je fajn.“
Starší chlapec uchopil mladšího za paži a vedl jej za svým bratrem a ostatními přáteli.
„Nazdar chlapi! Podívejte, koho jsem přivedl.“
„Petře, fakt, nekecej.“
„Já nikdy nelžu, je ti to jasný.“
Po zavolání jejich přítele, se oba dva otočili. „Michale, to snad nemyslíš vážně?“
Oslovený v nechápavém gestu pozvedl obočí.
 
Petr vyběhl za chvíli po Michalovi z umývárky, koutkem oka zahlédl elegantní šipku svého milence, protočil nad tím oči a vydal se za zbytkem přátel. „Emile, ty debile! Víš, že ležíš na mém místě! Ihned vypadni.“
„Co za to?“ usmál se lascivně a olízl si rty.
Starší Michalův bratr, jen znechuceně zavrtěl hlavou. „Jste prasata!“
„Nežárli, Danieli. Sehnal jsi svýho bráchu? Chtěli jsme se přece vsadit o to, že svede dceru odpůrce vašeho otce. Víš, toho, kterej se snaží dostat na jeho místo.“
Daniel zavrtěl hlavou. „Jo, tu frigidní trubku. Na to nemá.“ Mávl rukou a dál tomu nevěnoval pozornost. Tuhle věc měl za vyřízenou.
„Proč by to nedokázal?“ chtěl vědět Petr.
Michalův bratr se opřel o zídku a založil ruce na hrudi. „Prostě ne!“
„Asi máš pravdu, na to nemá. Má jen hubu plnou keců a skutek utek.“ přitvrdil Emil a zašklebil se na Daniela.
„Já věřím, že to dokáže. Ne, já to vím! Ona na něj totiž furt čumí.“
„Petře, fakt, nekecej.“
„Já nikdy nelžu, je ti to jasný.“
V jejich hádce skoro zaniklo Michalovo zavolání. Emil se však chvíli na to otočil a uviděl,… „Michale, to snad nemyslíš vážně?“
 
*****

Pan Horký, otec Emilka, se vydal za svým šéfem, v doprovodu svého dvanáctiletého syna. Jejich postraní
pohledy vyjadřovali jedinou věc: Ani jeden z nich nevěděl, co je vlastně čeká. Otec byl přesvědčený o tom, že jeho zaměstnavatel je obyčejný obchodník. Co však zjistí, jej maximálně překvapí.
„Ach, pane Horký. Vy už jste zde? Moc mě těší. Váš syn by mohl jít prozatím dozadu, hraje si tam Daniel. To je můj nejstarší. Určitě si vystačí spolu, nemějte strach.“ Dodal, když uviděl zmatený pohled svého nadřízeného.
„Dobrá,“ přitakal zmateně. Poté se otočil na svého syna. Při pohledu, který na něj vrhl jeho nadřízený, se otřásl. „Emile, běž dozadu a,…“ polkl a opět upřel pohled na sedícího muže. „Zůstaň tam a nezapomeň, mám tě rád.“
„Ach, jak melodramatické, nemusíte mít strach. O vašeho syna se dobře postaráme.“
„Tati?“ zmateně zakňoural.
Otec jej objal. „Udělal jsem něco nepěkného a teď,…“
„To už by stačilo,“ rozčileně zvýšil hlas. „Bejku, odveď toho kluka a tohohle,“ píchl prstem směrem na pana Horkého. „zmetka. Vem do sklepa. Víš, co se dělá s těmi, co zradí!“
„Jistě,“ přikývl a chytil chlapce za rameno. Druhou rukou zachytil muže za klopy kabátu a táhl jej za sebou. „nemějte obavy. Jako vždycky.“
„Táto?“ chlapec se rozplakal.
 
----------------
 
Petr Kříž, tak se jmenoval jeho otec. Vlastně jej ani pořádně neznal, když byl malý, žil s matkou. Matka jednoho dne zemřela a syn byl svěřen do péče svého otce, který vyřizoval špinavou práci pro svého nadřízeného. Jednoho dne se však nevrátil domů, byl zabit, během vyřizování účtů. Nadřízený, jako správný šéf, si vzal chlapce na starost. Pod svá ochranná křídla.
„Petře, pojď sem. Přišel si pro tebe pěstoun. Tento pán se teď o tebe postará.“
Chlapec na muže upřel podezřívavý pohled a přimhouřil oči. „Vy jste pan Stejskal,“ naklonil hlavu na stranu. „Můj táta o vás říkal, že jste ten největší člověk na světě. A že bych měl být rád, jestli o mě jen zavadíte
pohledem. Moc si vás vážil.“
„Dobrá,“ položil mu ruku na rameno a natočil si jej čelem k sobě. „Tvůj táta byl skvělý… ten nejlepší bodyguard, kterýho jsem měl.“
Chlapci se však v hlavě odehrával poslední rozhovor, který měl s otcem. Ještě, že ten chlap neumí číst myšlenky. To bylo jistě to, na co myslel.
 
„Chlapče, nikdy se k nim neobracej zády. Opakuju ti, nikdy. Kdokoli z nich ti může vrazit nůž do zad. Nevěř ani svému nejlepšímu příteli, v tomhle prostředí neexistuje nikdo hodný tvé důvěry. I tvé oči, srdce, oboje tě může šálit. Věř jen sobě, tomu, co máš v hlavě. Slib mi to. Musíš mi to slíbit.“
„Ano, otče,“ přikývl. Chtěl se ke svému otci vrhnout, obejmout ho a možná si i poplakat. Tušil, že se něco stane. Ne, on to netušil. Jeho otec to věděl, byl si tým jistý.
„Správně, tak se chová pravý muž. Nesmíš projevit slabost, nikdy, za žádných okolností.“ Toto byla poslední slova, která si spolu vyměnili. Petr věděl, že mu budou stále rezonovat v hlavě.
 
----------------
 
Daniel a Michal, dva zcela odlišní chlapci a přitom sourozenci. Nikdo se nemohl lišit tolik, jako oni. Oba stejné krve, ale jako noc a den.
Mladší z rodiny Stejskalů, Michal, byl zpočátku velmi slabé dítě. Jeho matka jej rozmazlovala, udělala pro něj všechno na světě. Benjamínek, nejmilovanější a nejobdivovanější, andílek.
Naproti tomu Daniel, byl ďábel, už od kolíbky. Co se navyváděl různých skopičin, kde se objevil on, následoval nějaký problém.

[i]„Bratříčku o co, že rozbiju tenhle starožitnej kus a otec potrestá tebe!“ usmál se Daniel nadřazeně.
Druhý chlapec popotáhl, ale stejně bojovně vystrčil bradu. „Proč by to dělal?“
„Protože mě má rád víc, než tebe, jsem mu podobný. Jsem pravý syn svého otce. Ty ubožáčku!“ divoce na něj pohlédl a strčil do něj. Chlapec, o tři roky mladší a tudíž i o nějaké to kilo lehčí, to neustál a upadl. Bohužel, co čert nechtěl, přímo na starožitnou vázu.
Michal, ještě na zemi, zabodl svůj dětský, nenávistný pohled do svého bratra a snažil se zvednout. K jeho smůle, jej však v tu chvíli zastihl rozzuřený otec. „Kdo to udělal!“ zahřměl.
Z jeho hlasu sršely blesky a oba chlapci se mimoděk přitiskli více k zemi a k sobě.
Starší chlapec od svého patra skoro odskočil a namířil na něj prstem. „Ten blbec říkal, že Kučerovi mají na to, aby vedli protější bar.“
„Je to pravda?“ otočil se brunátný otec na mladšího syna.
Michal se přikrčil ještě víc a zavrtěl hlavou. „Já, já,… já přece nevím, kdo to je,…“
„Lže! Nikola, ta jejich holka, s ním mluvila a ptala se ho na něco. No a on řekl, že je její táta skvělej, když,…“
„Je to pravda?“ opět stočil svůj pohled na benjamínka. „Co mi k tomu řekneš?“ i přes své, zdánlivé, rozčílení se usmíval.
„Já, já,…“
„V pořádku. Běž do svého pokoje a nech si to vše projít hlavou. Poté spolu hodíme řeč.“ Mířil pohledem na Michala. „A ty, pojď se mnou.“
Daniel se směrem k bráškovi ušklíbl a poté zamířil za otcem. Michal smutně sklopil hlavu. Koutkem oka zahlédl, jak otec objal jeho bratra kolem ramen. Poté se k němu naklonil a poklepal jej po ramenou. „Jsem na tebe hrdý! Jsi pravý syn, jsi jako já,…“ další slova již Michal neposlouchal, ztratil se za rohem. Nemohl tak zaslechnout dodatek, který řekl otec. Ta slova by jej jistě potěšila. „Nesmíš být však na svého bratra takový. Je mladší, slabší a potřebuje tvoji ochranu. Musí mít v tobě vzor a ne, aby v tobě viděl hrozbu. To si pamatuj!“
„Ano, otče.“ přikývl.

2. Láska si nevybírá

Slavnost na oslavu zásnub, byla ta největší snobárna, jaké se kdy Michal zúčastnil. Dělalo se mu šoufl z toho, jak si všichni hrají na přátele. Tolik neupřímnosti a prázdných slov, snad nezažil ani na škole, když za ním doslova dolézaly, celé zástupy nadržených fanynek.
Bratr, jako správný starší sourozenec, bavil všechny zúčastněné. S noblesou se vyhýbal nepříjemným a hrubým lidem, kterých tu bylo plno.
Byl jedinečný a milý, jako vždy!
Jediné plus, které viděl v této prvotřídní komedii, bylo to, že mohl pít, co mu hrdlo ráčilo a nikdo se na to nedíval jako na tu největší ostudu. Jak může mladší, sotva osmnáctiletý kluk, pít.
V jejich společnosti to totiž nebylo nic neobvyklého a jeho otec to viděl rád. Vždy jen na půl pusy řekl: „Konečně se chováš jako chlap a ne, holčička!“
Jak ho v těchto chvílích nenáviděl, jak jím opovrhoval. Kdybys jen otče, věděl! Usmíval se sám pro sebe a v duchu si tleskal. „Kdybys věděl, komu jsem podržel. Možná že to zpočátku nebylo tak skvělý, ale pak…“ zamyslel se a ponořil svoji mysl do vzpomínek.
  
„Ale, kohopak tu máme? Snad to není mladej Stejskal. Brácha, podívej se na to mladý masíčko, a jak se nakrucuje. Měli bychom ho… protáhnout,“ mrkl na svého kumpána.
Chlapec se rozhlédl kolem sebe. Nemohl utéct, všechny únikové cesty byly uzavřeny a jediná cesta vedla přes dva hromotluky. „Já, já,…“ zakoktal. Sklopil pohled a kopnul do malého kamínku.
Oba dva jej pozorovaly s chtíčem v očích. Jeho otci vděčili za to, že přetrpěli v base pět dlouhých let a ty se musely nějak podepsat. „Když na nás budeš hodnej, bude se ti to i líbit. Jinak,…“ významně si přejel prstem pod krkem. „Pojď sem, my nekoušeme… zatím.“
Michal udělal krok vpřed, ale vzápětí se zastavil. Hrudník se mu zvedal v rytmu dechu, ruce se mu třásly. Otočil se dozadu a rozběhl se pryč. Jak však po chvíli poznal, byl ve slepé uličce. Rozhlédl se kolem a pohled mu spadnul na hromadu krámů a popelnici. Moc dlouho se nerozmýšlel a schoval se dovnitř.
Hlasy se pomalu blížily, muži teď byli jen několik kroků od jeho úkrytu. Na chvíli přestal dýchat, ale něco mu vlezlo do nosu. Zacpal si ho, ale pozdě. „Pšííík.“
Ticho.
„Třeba mě neslyšeli,“ zašeptal sotva slyšitelně, ale z úkrytu nevylezl.
Jen to dořekl, oslepilo jej tvrdé světlo a pak ucítil něco na tváři, svět se s ním zatočil a nic už nevnímal, jen chechot. „Hošánek si chtěl hrát.“
 
 
Zavrtěl hlavou a otřásl se potlačovaným odporem, který jej na chvíli ohromil. Na tenhle okamžik do smrti nezapomene, to věděl. Změnilo to od základů jeho život. Styděl se za to, co se mu stalo a dával si to za vinu. Kdyby,…
I když věděl, že na, kdyby, se nehraje, stále ho tyto nepříjemné vzpomínky budily ze sna. Nenáviděl se, až do té doby, když…
„Míšo, kde jsi? Sakra Michale, vylez!“ ozval se rozčílený hlas jeho otce. „Omlouvám se za něj, je to nevychovanej malej spratek.“ pronesl tlumeně. Snad se bojí, abych ho neslyšel? Uchechtl se jeho nejmladší syn v duchu.
„Ano otče,“ přiklátil se k nim pohledný chlapec, skoro muž. Tvářil se důležitě a povýšeně pozoroval dívku, která na něm mohla oči nechat. Usmál se na půl pusy a odhalil řadu bílých zubů, až zrak přecházel. Dívka zrudla až ke kořínkům vlasů a sklopila pohled. Jeho bratr by řekl – roztomilá. „Kdo je tato mladá dáma?“ otočil se tentokrát na staršího pána, který stál vedle otce. Taktéž se na něj usmál a lehce se uklonil. „Pane ministře, vaše… dcera?“
Muž se potěšeně usmál. „Neřekl bych, že je nevychovaný. Jen trochu… unáhlený.“ A taktéž blýskl bělostným chrupem. „Tahle – dáma, je moje snoubenka.“
Mladík si všechny přeměřil nevěřícný pohledem, po chvíli však dodal. „Když to říkáte vy. Omlouvám se za svoji neomalenost.“ Natočil hlavu na stranu a mrkl na dívku, které se zachichotala. Potlačil chuť protočit oči a s tichým – promiňte, zmizel na balkóně.
Opřel se o zábradlí, zvrátil hlavu vzad a tiše se rozesmál. Poté, trvalo to jen chvíli, zabodl svůj pohled do hvězdné oblohy a dal se do prohlížení souhvězdí.
  
Malý, snad dvanáctiletý chlapec, se otřásal pláčem a choulil se v rohu. I jen nepatrné vrznutí podlahy, jej vyděsilo k smrti. Co chvíli jeho oči zamířily ke dveřím.
Nevěděl, jak dlouho už tam leží. Nevěděl, jak je to dlouho, kdy za ním přišli naposledy. Nevěděl a snad ani vědět nechtěl.
Unavený z neustálého pláče a bolesti, usnul. Ve spánku sebou házel ze strany na stranu a několikrát se uhodil i do hlavy. Bolest, neuvěřitelná a neutuchající bolest, jej probudila. Postavil se na roztřesených nohách a vydal se ke dveřím. Zastavil a zaposlouchal se do zvuků, lépe řečeno – do ticha, které postrádalo jakýkoli zvuk. Natáhl ruku ke klice, aby ji vzápětí nechal klesnout podél těla. Opřel se zády o dveře a svezl se na zem, aby opět zavřel oči.
Tiché kroky a vrznutí dveří, již neslyšel. Jeden pár rukou vzal jeho malé tělíčko do náruče a odnesl jej pryč.
  
Políbení na krční tepně, ho probudilo ze zasnění, ze vzpomínek. Natočil hlavu jen lehce, aby se mohl dívat do očí svého milence. „Petře,“ zasténal hlasem plným chtíče. „proč mi to děláš?“ Další slova však zanikla ve vášnivém polibku. Natočil si jej čelem k sobě, líbali se, ochutnávali, tiskli se na sebe rozvášněnými těly, třeli se o sebe vzrušeni na maximum.
„Chci tě,“ unikl mu tichý vzdech. „Tady a teď, tě chci.“ Hrubě si jej přitiskl na tělo a ruce mu sjely do jeho klína. Stačilo jen několik nepatrných pohybů a kalhoty mu sjely ke kotníkům.
Petr jej od sebe odstrčil a zašeptal, hlasem plným rozkoše: „Tady ne, mohl by někdo přijít. Třeba tvůj otec, nebo,…“
Michal ho umlčel divokým polibkem a klekl si na kolena. „Bude to vzrušující, ta možnost odhalení, kdyby někdo přišel a…“
„Proboha,“ zanaříkal Petr vzrušeným hlasem na pokraji orgasmu. Celým tělem se opřel o zábradlí a hladil svého milence po vlasech, tiskl ho ke svému klínu. Šel mu naproti, aby za chvílí vykřikl hlasem zabarveným vášní. Hlasem, který se snažil umlčet kousáním do rtů a do volné ruky.
Brunet k němu zvedl lesklý pohled, plný žádosti. Olízl si rty, na kterých se skvěly zbytky spermatu, které z Petra před chvílí přímo tryskalo. „Přijdi za mnou do pokoje.“ zapředl a nechal omámeného chlapce stát na terase.
 
****
 
Ricardo Aniesta, stál na vyvýšeném místě a upíral ledový pohled na svého syna. Tolik let jej vychovával, aby mohl nastoupit na jeho místo a ten kluk se mu odvděčil takto! Poslal ho na drahá studia, do té, nyní již postsovětské země a… Raději ho měl nechat, ať se potlouká tady v rodném městě. On však ne! Chtěl mít učeného nástupce, ne nějakého hlupáka.
Chtěl, aby byl něco víc a ne jen vesnický povaleč a on si přijde a řekne… On si dovolí říct svému otci, tomu, kdo mu daroval život, že…
Žíla na spánku pulsovala, žila si vlastním životem. Vykřikl, až sliny dolétly na mladšího Aniestu. „Ricardo!“
„Ne, otče! Jmenuji se, Richard!“ pronesl klidným hlasem a složil ruce na hrudi. Propaloval svého otce povýšeným pohledem plným pohrdání a nenávisti. „Nejsem tvůj poskok a nikdy nepůjdu ve tvých stopách, to si pamatuj!“
„Dobrá,“ pokynul synovy, který přistoupil těsně k němu. „Ricardo. Pro mě jsi Ricardo! Je to tvoje volba a já nebudu rozhodovat za tebe. Vybral sis svoji cestu a já to budu respektovat. Chtěl bych ti jen něco ukázat, pojď se mnou.“
Syn následoval svého otce s nervózním očekáváním. Nevěděl, co může od svého otce čekat. Vždy byl nevyzpytatelný, ale svým dětem nikdy v životě neublížil! Problém byl zpočátku s jeho sestrou, která odešla z domu již v brzkém věku, stala se z ní modelka. Celá rodina ji zavrhla a nikdy se o ní nemluvilo, byla tabu! Jediné, co Ricardo nevěděl, bylo, že není jediná „černá“ ovce ve stádě.
Zastavili se před nepoužívanou částí domu. Otec vešel dovnitř, ještě předtím se však rozhlédl, aby poté zmáčkl tajné tlačítko. Vstup dále byl volný!

Otočil se na syna. „Musíš vidět, že jsme vždy nebyli tím, čím jsme teď! Nic z toho, co se dozvíš, nesmí opustit práh tohoto domu. Informace si musíš vzít sebou do hrobu! Je ti to jasné!“ dodal výhružně, až se mladší z mužů otřásl. „Ano, otče.“ přitakal.
Vešli do první místnosti, světla, která osvětlovala tento pokoj, se začala postupně rozsvěcet. Na stěnách viseli obrazy, na kterých byli zvěčněni předchozí majitelé a předci jejich rodu. Pod každým z obrazů byl popisek, který v náznacích dával vědět, čím se zasloužili o rozvoj rodiny! Vše co provedli pro to, aby nikdo nebyl na pochybách, že tady vládne jejich rodina, Aniestovi!
„Tato chodba je pro ty nejlepší z nejlepších! Pro ty, kteří se zasloužili o náš věhlas! Kvůli nim, nás znají všechny rodiny z okolí! Pojď dál!“
Cesta dál vedla přes nenápadné dveře, kterých by si Ricardo ani nevšiml, pokud by na ně neupozornil jeho otec. Opět sáhnul do tajné přihrádky a zmáčknul knoflík, dveře se se zaskřípáním otevřely. „Jsme jedni z mála, co sem zašli! Naposledy jsem tu byl se svým otcem, když… to je jedno!“ mávnul rukou a pokynul mu k následování.
Opět se nacházeli v místnosti, která byla, oproti předchozí, zařízena nenápadně. Znovu byly na stěnách obrazy, tentokrát však byly zakryty závěsy!
„Otče! Co to má znamenat?“ otázal se nechápavě.
Ten se na něj unaveně podíval a přistoupil k jednomu z nich. Zhluboka se nadechl a po chvíli strhl látku, která skrývala doposud neznámé dílo, osobu. „Tohoto muže určitě znáš,“ zašeptal napjatým hlasem.
Mladšímu z mužů splynul ze rtů výkřik plný úžasu. „On je náš příbuzný? On, vždyť…“
„Ano, je!“ přikývl.
 
****

Věděl, že má Petra, ale jeho hlava byla plná toho tajemného mladíka o kterém věděl jen to, že se jmenuje Richard a má nádherný z... oči.
V duchu se ušklíbl.
Kdyby jen oči!
Ten jeho ukázkový zadeček přímo lákal k tomu, aby se ho dotkl, a nejen k tomu.
Kráčel jako tělo bez duše a proto také narazil do jakéhosi muže, který jej sjel tak kritickým pohledem, že by se za něj nemusel stydět jeho milovaný bratr. Poté jen zavrtěl hlavou a pomalým krokem odcházel.
Michal nevěděl, kde se to v něm bere, ale musel na něj zavolat: „Promiňte pane, ale neznáme se?“
Muž se s úsměvem ohlédl a v jeho očích nebezpečně zajiskřilo. „Ty jsi Michal, že?“
„Jak...,“ zakoktal. Jako kdyby to ani nebyl on.
„Já jsem George a kdysi dávno jsem ti zachránil nejenom život, ale taky tu tvoji dětskou prdelku.“
„Vy...“ Opět to pro něj netypické zakoktání. „Jste ten muž, který...“ polkl a o krok ustoupil.
Opět ten úsměv. Právě ten, který mu otevřel dveře do zcela jiného světa, než který do té doby znal. Ukázal mu lásku, kterou si myslel, že už nikdy nepozná. Ne poté, co zemřela jeho matka.
Muž však pokračoval dál jako kdyby Michal ani nepromluvil.
„Kdysi dávno jsem poznal milého a nevinného chlapce, který již ve svém raném dětství poznal, co je to ztráta nejenom naděje, ale i nevinnosti.“
„Ti chlapi,...“ opět jej přerušil „co se s nimi stalo?“
Muž jen pokrčil rameny a měl se k odchodu.
„Já...“ zašeptal Michal.
Pohled muže se k němu opět stočil.
„Nešel byste se mnou na kávu? Chtěl bych se Vám dodatečně odvděčit za to, že jste mě zachránil. Kdyby nebylo Vás,“ zavrtěl hlavou a pokračoval, „kdo ví, kde bych byl právě teď!“
Zase ten úsměv, který v něm vyvolal nostalgické vzpomínky na matku, kterou vlastně ani pořádně neznal. Jediné, co si z ní pamatoval byly ty oči a úsměv.
„Dobrá, ale odměňovat mě nemusíš. Úplně mi postačí to, že svůj život nezahodíš a pořádně si ho užiješ.“
„O to nemějte strach,“ vetoval taktéž s úsměvem.

Daniel nedočkavě, i když to je trochu silné slovo, vyhlížel svého bratra, který se měl dostavit na zkoušku svatebního obřadu jako zastupující svěděk a měl, jak nečekané, spoždění.
„Miláčku, však se za chvíli objeví. Neměj strach, určitě se mu nic nestalo a nenechá si přeci ujít tak nádhernou událost, aby viděl štěstí svého bratra.“
„Michal? Nenech se vysmát. Ten na to buď zapomněl anebo to uděl naschvál.“ Otráveně se obrátil ke své snoubence zády a usmál se na její svědkyni Ráchel. Krásnou rusovlásku s opravdu hlubokým deko... pohledem. „Jakpak se vede má drahá?“
Dívka zrudla jako rajské jablíčko. Jak by ne, když s ní mluví ON. Ona jen pouhá hloupoučká patníctiletá holka a on... budoucí šéf nejenom jejího otce.
Přistoupil k ní blíž a ukazováčkem lehce nadzvedl její bradu. Nevěnoval pozornost zalapání po dechu jeho snoubenky, která udělala několik vratkých kroků směrem k nim. Zastavil ji však dotek na paži. Ohlédla se a uviděla svého otce, který jen nesouhlasně zavrtěl hlavou a zašeptal: „Nech to být!“ varovně.
Do očí jí vyhrkly slzy, ale musela se ovládat! Přece nezostudí svoji rodinu! Nenechá se vyvést z míry tím budižkničemu, který se za několik dní stane jejím mužem. Ne, ona je dáma a umí se ovládat.
„Copak se to tady děje“ ozvalo se úštěpačně.
„Doopravdy, tahle jízlivá mluva se k vám úžasně hodí, mladíku.“
Daniel se otočil a arogantním pohledem sjel dva nově příchozí. Jedním z nich byl samozřejmě jeho zbožňovaný bratr. Druhým mužem byl...
„Jak se tady můžete ukázat, když,...“
Michal nechápavě pozoroval reakci svého bratra. Poté však nabyl ztracené rovnováhy. Vzal svého hosta za paži a majetnicky si ho k sobě přitáhl. „Vůbec mě nezajímá co máte spolu za vztah! Teď je to můj přítel a pokud se ti nelíbí jeho přítomnost tady, tak můžeme jít oba dva pryč.“
„Co vyvádíš Michale? Nikdo ti tu tvoji hračku nebere,“ vyplivl otráveně. Pohladil Ráchel po tváří a nechal ji stát na zcela roztřesených nohách až téměř upadla.
Mladší z bratrů jen zavrtěl hlavou a téměř lítostivě se obrátil na svoji budoucí švagrouvou, která jej sjela chladným pohledem za který by se nemohl stydět ani jeho otec. „Skvěle se k sobě hodí,“ zamumlal polohlasně. Slyšel to však jen jeho doprovod, který se nepatrně ušklíbl.

Celá „rodina“ se sešla před malým kostelíkem, čekalo se jen na ženichova svědka, kterým nakonec zůstal jeho bratr. Samozřejmě měl zase zpoždění, ale bylo způsobeno něčím zcela jiným než všichni čekali.
U chodníku zastavil nablýskaný mercedes a z něj vystoupil muž v černém obleku, aby přidržel dveře vystupující ženě latinského původu. Ze dveří spolujezdce vystoupil nejmladší Stejskal, nepatrně se usmál a přistoupil k dívce kterou letmo políbil na hřbet ruky.
Téměř všichni zalapali po dechu a nejvíc Petr Kříž.
Pár chvil na to zastavilo za autem další a z něj vystoupil nám známý George. „Slečno Paolo, jak se vám líbila cesta?“ Uklonil se přede dívkou, která mu s úsměvem pokynula, aby zanechal toho podřízeného chování. „Ale George, nejsme na žádném banketu tak zanechte těch formalit.“
„Děkuji, slečno.“
Michal uchopil neznámou dívku jménem Paola za ruku a přistoupil ke svému bratrovi, který si ji s velkým zaujetím prohlížel.
„Jak už jste jistě zaslechli, tahle dívka je Paola a je to moje přítelkyně!“ oznámil zcela bez emocí. Přitáhl si ji blíže k sobě a přede všemi ji vášnivě políbil.
„To snad,“ zašeptal Petr, „nemyslí vážně!“
Mladší Stejskal se na něj s úměvem otočil, laškovně mrkl a olízl si rty.
„Myslí!“ zašeptal mu těsně u ucha George a přitiskl se k němu, tělo na tělo. „Přeci si s sebou na svatbu svého bratra nevezme svého blízkého přítele.“

„Paolo, jak se cítíš? Nebylo ti to doufám nepříjemné? Já jen.... Tohle mi totiž poradil George a ty jsi se mi zdála jako nejlepší možná volba. Kvůli tomu, že vlastně procházíš téměř těmi samými obtížemi jako já.“
„V pořádku. Já stejně vím, že jsou moje šance téměř nulové. Podívej jak vypadá šťastně.“
Její pohled se zastavil na spokojeně se tvářící dvojici.

Pohlazení po zrudlé tváři, políbení na klíční kost.
Oči upřené na chvějící se víčka, pootevřené rty.
Vystrčila jazýček a přiblížila se k rtům, které toho tolik nabízely.
Olízla horní, poté i spodní.
„Chtěla bych se tě na něco zeptat.“
„Hmm,“ vzrušené zašeptání. „Nepočká to? Já tě totiž chci.“
„Počká,“ potvrdila, domněnky v divokém polibku.

Michal jen pokrčil rameny a na chvíli ji opustil. Musel hodit řeč se svým přítelem a ujistit ho o tom, že on je tím jediným na koho myslí celé dny a dokonce i noci.
Petr se skrýval v jídelně, která již byla přichystána na svatební hostinu a hrál si s prázdnou skleničkou.
„Ach, tady jsi.“
„Copak? Snad jsi neopustil svoji milou společnici. To jsi ji zanechal v tom doupěti zmijí?“
„Petříčku, snad o ni nemáš strach?“
„Pch,“ uchechtl se a se stále sklopeným pohledem pokračoval. „Já jen, že se na ni tvůj bratr díval tak mlsně. Aby ji ještě neuštkl.“
Ve vedlejší místnosti probíhalo vše přeně tak, jak Petr řekl. Ale nakonec to vyústilo v konec, který Michal jen lehce nastínil.
„Ona není taková jak by se mohlo na první pohled zdát. Chtěl bys slyšet příběh?“

„Jak si ho můžeš vzít? Po tom všem? Jak mi to můžeš udělat?“
„Cože?“ škodolibí smích. „Po čem? Co sis sakra namlouvala! Já tě nikdy nemilovala.
Copak holka jako já může milovat holku? A ještě k tomu tebe!“ zle se ušklíbla.
Druhá dívka, němě zavrtěla hlavou.
„Bylas a jseš nic, jen hračka. Hrála jsem si s tebou, naivko!“
Posadila se na pohovku, v očích slzy. „Proč?“
Smích, psychotický smích. „Huso!“
Na nic nečekala, rychle se zvedla a utekla z té prokleté místnosti. Z pokoje,
kde si slíbily nehynoucí lásku, kde bylo vše tak, jiné.
Při svém divokém úprku si nevšimla, nechtěla a snad ani nemohla všimnout,
zlomeného pohledu dívky, která zůstala.

„To by mohl být pro tvého bratra dobrý návrat na pevnou zem. Pokud jej ta dívka odmítne... mohl by pochopit, že ne všechny si může koupit za prachy.“
„Návrat do reality? Do zní skvěle,“ reagoval Michal chladným hlasem a hladově se vrhl na svého přítele. „Co říkáš tomu, že bych si tě právě teď vychutnal?“
Políbení za ucho.
Petr se zachvěl a přitáhl si jej k vášnivému polibku.

Hnán jakoby vyšší silou přistoupil Daniel k neznámé dívce. Přítelkyně jeho bratra? Jak směšné! Zcela bezotyšně si přisedl a položil na její ruku svou.
Pohled který na něj vrhla Paola by snad dokázal zabíjet. Ne však tak otrlého člověka jako byl on. „Nechtěla byste...“
„Přejete si?“ slušně odvětila a vyprostila svoji ruku z jeho sevření.
„Já si totiž všimnul, že ze mě nemůžete sprostit oči a...“
Paola se usmála a upřela na něj svůj sivý pohled. „Snad byste měl navštívit lékaře! Pouze jsem se dívala vaším směrem. A tak vás musím upozornit, nejste jediný člověk na této planetě, který stojí za můj pohled.“
Zvedla se ze svého místa a odešla směrem kterým před několika minutami odešel její doprovod.

3. Bolest a utrpení lásky

Richardo se zhluboka nadechl, protřel si oči a zadíval se v dál. To co uviděl v tajemném sklepení se mu neustále vracelo do myšlenek. Přece jen bylo něco pravdy na tom, co několikrát zaslechl během studií na Karlově univerzitě v Praze.
I když si to tehdy nemohl ani představit, najednou mu všechno zapadlo do sebe jako jednotlivé kousky skládačky.
„Paolo! Kde jen můžeš být?“

***

Petr pohlédl na svého milence, v očích nevýslovnou bolest a pokusil se vstát. Michalovi ruce jej však donutily, aby zůstal na svém místě. Zpytavým a zárověň vášnivým pohledem zkoumal jeho reakci
na to, co se chystal právě teď udělat. Pohladil jej po stehnech a mířil stále výš,
až se jeho ruce zastavily v klíně. Ucítil mírné pnutí, usmál se a pokračoval stále nahoru. Prsty mu zabloudily pod košily, mezi prsty stiskl Petrovu bradavku a políbil ho na tvář. On uhnul hlavou ještě více na stranu a zhluboka vydechl. Jeho zmučený dech a prsty které křečovitě svíraly židli, dávaly věděť že je nesmírně vzrušený.
V hlavě mu však kolovala myšlenka na to, že nikdy nebudou spolu. Nikdy...
Dlaně na tvářích jej donutily, aby se k Michalovi otočil tváří v tvář. „Chceš říct, že to není dostatečný důkaz toho, že tě miluju?“
„Já,“ zašeptal.
Klika cvakla, jejich pohledy se střetly a pak pohlédly směrem ke dveřím ve kterých stála mírně konsternovaná dívka. Je však jako kdyby ani nevnímala. Posadila se na jednu z židlí a položila hlavu do dlaní. „Sakra!“ vykřikla a jednou rukou uhodila do stolu.
„My,“ ozvalo se opatrně.
„Vůbec si mě nevšímejte, nechtěla jsem vás rušit.“ zašeptala a dál již nic neřekla.
Petr chtěl opět něco říct, ale Michal jej zastavil jediným dotekem na vyboulenině v jeho kalhotách. Prsty putovaly ke knoflíku a poté k zipu. Jeho obličej se přitiskl k trenýrkám, políbil ho přes látku a vystrčil jazyk. Sedící mladík se nepatrně nadzvedl a zcela se oddal počínání svého milence, v ten okamžik jako kdyby zapomněl na celý svět. Michal toho využil a stáhl mu oblečení až ke kolenům. Proti jeho žádostivým ústům vystřelil Petrův vzrušený pyj a dotkl se jeho vlkých rtů. Petr opět zastánal a vyšel mu vstříc. Ústa mladého Stejskala objala jeho úd a pomalým pohybem si jej zasouval stále hloubš, aby jej vzápětí nechal témeř vyjet pryč a stále to opakoval. „Achh,“ zastání přes pevně sevřené rty. Petr se musel kousnout do rtu aby blaženě nevykřikl, kapka krve mu stekla na bradu. Když došel téměř vrcholu Michal toho nechal a podíval se mu do obličeje. „Chceš víc?“
Ve vzduchu ta otázka nějakou chvíli poletovala než Petrovi došel smysl těch slov. I přes veškeré vzrušení se postavil. Přitiskl k sobě Michala a hladově jej políbil. Dalších slov nebylo třeba.

***

Přitiskl se ke dveřím a poslouchal. Ty hlasy! Jeden z nich miloval stejnou měrou jako ten druhý nenáviděl. Dříve byly jeho pocity plné strachu, ale poté co matka jeho přítele zemřela. Změnil se jeho strach v tu nejhorší nenávist. Nikdo z nich mu nemohl vyvrátit to, že ON mohl za její smrt. Jeho přítel se snažil nedat na sobě znát tu strašnou bolest kterou pociťoval, když ztratil svoji matku, ale jeho oči jej vždy a za každých okolností prozradily. To kvůli němu, těm očím plných vzpomínek na ni, nemohl tomu bastradovi odpustit.
Sice to bylo už tolik let, ale ani čas tyto city změnit nedokázal.
„Až budeš plnoletý oženíš se s tou, kterou ti JÁ vyberu.“
„Otče já nikdy nebudu jako Daniel. Nemysli si, že budu dělat všechno tak jak chceš ty.“ Mluvil klidně a sebejistě. V jeho hlase nebyl ani náznak strachu, postrádal jakýkoli cit.

Pryč byl ten malý a nejistý kluk, kterým ještě před rokem byl. Něco jako kdyby jej změnilo. Když mu bylo dvanáct let něco se stalo a v tu dobu se z něj stal zlomený chlapec. Trvalo to přes pět let než se s tím vyrovnal. Nikdy o tom nikomu neřekl. Muselo to však být tak traumatizující, že nikomu nedovolil, aby se ho byť jen dotknul.
A pak zemřela jeho matka. To asi byla poslední kapka k tomu, aby se zhroutil. Celý jeho svět, který si vystavěl, se zhroutil jako domeček z karet.

„Cože!“ vykřikl.
Petr se těsněji přitiskl ke zdi a sevřel křečovitě ruce až mu na nich zbělaly klouby. Musel se ovládat, nikdo se nesmí dozvědět, že...
Zachvěl se. To co následovalo, překonalo všechna jeho očekávání.
Michal se usmál a upřel na svého otce pohled plný lhostejnosti. „Jak jsem řekl. Plány, které se mnou máš, ať jsou jakékoli, se nikdy nesplní, protože...“
Plesk!
Položil si dlaň na tvář na které se začal rýsovat otisk otcovi dlaně. „To bylo poprvé a naposled co jsi mě uhodil. To si zapamatuj!“ Modré oči se vpyly do těch šedých plných pohrdání a nenávisti.
Ty oči donutily otce, aby o krok ustoupil a posadil se zpět do křesla ze kterého před chvílí vyskočil.
Michal se otočil a odešel z místnosti bez jediného slova. Dveře nechal otevřené.

***

Daniel se vrátil ze svatební cesty z opravdu špatnou náladou. Stačil jen jediný pohled na šťastného mladšího bratra a vyletěl jako čertík z krabičky.
„Co to bylo za ženskou?“ vykřikl na Michala. „Ange o ní bez ustání mluvila celý týden.“
Mladší z bratrů se jen ušklíbl. Poté se však zcela nezúčastněným pohledem podíval na svého, na maximum vytočeného, bratra. „Jak mám vědět, co zase mé nové švagrové přeletělo přes nos? Nejspíš se jí líbila a neříkej mi... vy dva máte stejný vkus? Tak to se k sobě skvěle hodíte. Otec nemohl vybrat lepší...“
„Přestaň vykládat blbosti,“ přerušil jen Daniel. „Možná si myslíš, že jsi unikl z té pavučiny, kterou ON splétá, ale nic není takové jak se to může na první pohled zdát.“
„Já vím,“ odvětil a vytratil se z jídelny.
Starší bratr toho mladšího vyprovázel pohledem plným překvapení a hlavně nechápavosti. Co tím chtěl říct?

Druhý den probíhalo všechno tak, jako ve starých kolejích. Jen otec se tvářil jako kdyby skrýval nějaké tajemství, které se měli za chvíli všichni dozvědět. Potutelně se usmíval a sledoval svůj mobilní telefon. To pro něj bylo zcela atypické.
Snídaně probíhala na tiché až hrůzu nahánějící vlně porozumění a souznění. Michal sledoval reakce všech přítomných, ale nikdo jako kdyby si nevšímal, že se schyluje k bouři. Otcův nervózní pohled na hodiny, dal vědět, že začíná být lehce rozechvělý a nervózní. A zazvonění domovního zvonku jej zcela rozhodilo. Jako kdyby za hlavu hodil všechny ty poučky, které vtloukal svým synům do hlavy. Nikdy nedej najevo svoji slabost! Před nikým!
Vyskočil od stolu až jej málem převrhl, ale v poslední chvíli se zastavil a v poklidu se posadil zpět. Jeho pohled se vrátil k tomu pro něj charakteristickému chladnému lesku a čekal.
„Pane,“ ozvalo se rozechvěle ode dveří, „za dveřmi stojí nějaká žena a říká, že....“ Služka sklopila pohled a cosi zašeptala.
„Prosím? Nerozuměl jsem ti!“
Hlasité polknutí nervózní dívky všechny přítomné donutilo, aby na ni vrhly své pohledy a zabodli do ní své ostré drápy. Děvče se roztřáslo a...
„Eriku, Eriku. To se dělá, nechávat svoji snoubenku čekat za dveřmi jako nějakou husu?“ zašveholila svým medovým hláskem a ovinula se mu kolem krku. „Moc jsi mi chyběl ty muj broučínku.“
Michal znechuceně zavrtěl hlavou a vstal od stolu. „Omluvte mě, přešla mě chuť.“
„Takhle by to synu nešlo,“ zavelel otec autoritativně. „Začínaje zítřejším dnem se z téhle okouzlující mladé dámy stane tvoje nevlastní matka. Tak ji projev alespoň nepatrný kousek úcty. Nic tě to přece nebude stát.“
„Ne?“ rozesmál se téměř hysterickým hlasem nejmladší z rodu Stejskalů. „Doopravdy by mě to nic nestálo, ale ona mi za to nestojí. Nikdy a nikdo ji nemůže nahradit. A hlavně ne tahle dě...“
„A dost,“ rozkřikl se až mu olétly sliny od pusy. „Přetaň se chovat jako rozmazlenej spratek. Jseš dospělech chlap.“
„Miláčku jen ho nech,“ pohladila jej konejšivě po hřbetu ruky, „prochází si tím nejhorším obdobím života. Je to jen pubertální kluk. On z toho vyroste.“
„Pche,“ nahlas si odfrkl, aby potvrdil její domněnku. Jen žij v nevědomosti. „Tak já mizím, na oběd mě nečekejte. Nejspíš se objevím kolem půlnoci.“ A byl pryč.

****

Opět si prohlédl tu fotku a zasněně vyhlédl z okna. Nemá to cenu. Nikdy tu nebude jen pro mě. Musím zapomenout.

Rychlé a nervózní zaklepání na dveře jeho pokoje jej vytrhly z nostalgických vzpomínek na to, co se již nikdy nebude opakovat. „Co se děje?“
„Emčo, prosím, otevři. Potřebuji si s tebou o něčem promluvit.“ Oslovený zrudl a v duchu děkoval bohu za zavřené dveře. „Jsi tam?“ ozvalo se starostlivě. „Petrovi jsem se nemohl dovolat a tak...“
Dál jako kdyby nevnímal. V hlavě mu rezonovala jen ta poslední věta. Zase jsem jen náhrada... za něj.
„Promiň, ale není mi nějak dobře.“
„Co se stalo?“ starostlivě.
Opřel se hlavou o dveře a povzdechl si. „Bolí mě...“ Ne, nesmí se to dozvědět, nikdy. V tu noc to nro něj byl jen omyl. Nic víc. „Pamatuješ si tu noc před rokem?“
„Cože?“
„Tu noc to bylo dva roky, co zemřela tvá matka a Petr byl s tvým otcem pracovně mimo město. Není to směšné? Stalo se to jen proto, že... Smutnil si kvůli tomu, že tu není aby tě podpořil tak, jak to vždy dělal.“
„Co to má společné s tím, že si s tebou potřebuji promluvit?“
„Nic, máš pravdu.“ Setřel si z tváře slzy, které mu proti vůli vytryskly z oči a otevřel dveře. Ten pohled, který na něj vrhl jeho přítel, mu opět vrátil staré vzpomínky na tu noc.
Zlomený.

„Já nevím co mám dělat. Chápeš to? On mi ho odvede zrovna v tento den i když ví, že je pro mě tak důležitý. ON...“
Opřel si hlavu o jeho rameno. Slzy stékaly po jeho tváři a vpíjely se do bavlněné košile. Nikdy ho neviděl takového. Nikdy neukázal, ne před ním, ten pohled plný beznaděje.
Zlomený.
On, který tady byl vždy proto, aby na jejich tvářích vykouzlil úsměv. Vždy tak bezstarostný. Jeho hlas plný naivních představ o tom, že... jim svět leží u nohou.
Ne! To byla jen maska, kterou si nasazoval proto, aby nikdo nevěděl jaký doopravdy je.
„Míšo, já...“
Jeho rty zastavily další slova.
„Nech toho,“ odstrčil jej od sebe, „nevíš co děláš a budeš...“

„Mlč, já to potřebuji. Chci to.“
Během chvilky stál nahý a rozechvělý před mužem, kterého vždy tak obdivoval. Ten hlas, který vyžadoval absolutní poslušnost. Ne, nemohl a snad ho ani nechtěl odmítnout. Ne, tenhle den byl pro něj moc důležitý a on ho už nechtěl vidět... zlomeného. Nikdy!

„Jsem tak rád, že jsi můj kámoš.“
Ne. To není to, co bych chtěl slyšet. Nikdy se to však nezmění. Nikdy.
Zase to obejmutí jako před dvěma lety.
„Copak se stalo tentokrát?“ Pohlédl na něj s úsměvem za který skryl své myšlenky, ty všechny bolestné vzpomínky.
„Můj otec se bude ženit.“
„A?“
Upřel na něj pohled. Ty slzy v jeho očích. Opravdové slzy, které neviděl tak dlouho.
„Jasně... a? Na tom přece není nic divnýho, že? Mě nezáleží na tom, že se bude ženit, ale... Proč zrovna v ten den? Proč v ten den, kdy ona zemřela? Proč?“
Bezmocný pohled. Jejich oči se opět spojily tak, jako před dvěma lety. Michal od něj však ten svůj pohled odtrhl a posadil se do křesla, které se mu snad samo nabízelo.
Nic nebude takové jako dřív. Nikdy. Pro něj ne.
„Nepochopím to a ty už vůbec. Snad je to jeho cesta jak na ni zapomenout. Nebo... chce začít nový život a nová žena mu to přeci usnadní.“
Michal se rozesmál. „Začít... nový... život?“ Odsekával ta slova mezi jednotlivými nádechy, které potřeboval k tomu aby se uklidnil. „To jsi mě teda rozesmál a snad jsi to ani neměl v úmyslu. Vždyť to on ji zabil.“
„Jak to můžeš říct? Nemáš žádný důkaz a navíc... je to tvůj otec.“
Sklopení hlavy a opětovný smích jej donutil, aby se k Michalovi sklonil a zatřásl s ním. „Vzpamatuj se!“
„Ty Emile?“
„Ano?“
„Byl jsi někdy zamilovaný?“
Ten zpytavý pohled jej donutil, aby zrudl a sklopil pohled k zemi. „To byla trochu nevhodná otázka a vůbec to nijak nesouvisí s tím o čem jsme mluvili.“
„To se mýlíš. Kdybys poznal lásku, tak jako já... věděl bys proč to nemůžu pochopit.“

Jak to může říct? Copak nevidí jak se cítím. To necítí, že jen pohled na něj mě rozechvívá až do morku kostí? Nemá vůbec ponětí, co pro mě znamená. Stačí mi doopravdy jen tak málo? Nebo bych měl chtít víc? Ale, ne... nakonec by mě jen nenáviděl a to by znamenalo konec. Ano, musím s tím bojovat.

„Doopravdy moji matku miloval? Nikdy jsem jej neviděl projevit vůči ní žádné city. Byl jako ledovec. Vždy a za všech okolností jako kdyby ji ani nevnímal. Byla snad pro něj něco míň než vzduch?“
„A... zkusil jsi se ho na to zeptat?“
„Já jí měl moc rád, ale nedal jsem jí to nikdy najevo a pak... Pak umřela a už bylo pozdě, pozdě na všechno a ani se nedozvěděla proč...“ Zavrtěl hlavou a vstal. „Můžu použít tvoji koupelnu?“
„No...“ zmateně na něj pohlédl a pak jen tiše přikývl a zašeptal: „Jasně. Jsi přeci můj přítel.“
Když Michal zmizel v koupelně Emil se pohodlně rozvalil zpátky na své posteli a pohlédl ke stropu, aby mohl chvíli v klidu přemýšlet. „Hmm, láska.“
Zamrkal a pohlédl nad sebe. Na tvář mu dopadly kapky vody. „Michale?“ zakoktal, „co to děláš?“ Nad ním stál jeho přítel, tak jak ho bůh stvořil a zvláštně se usmíval.

4. Studentské lásky

Emil nevěřícně zamrkal, že by se mu opět splnil jeho sen, a opět zavřel na chvíli oči. Když je otevřel, Michal nad ním již nestál, ale ležel vedle něj na posteli. Byl přikrytý jen vlhkým ručníkem. Krůpěje vody se leskly na jeho těle pod náporem světla, které na ně dopadalo.
To tělo.
Opatrně natáhl ruku, aby jí vzápětí ucuknul nazpět, když se Michalovi oči otevřeli. „Pořád je to stejné.“
„Jak to myslíš?“ vyhrkl.
Michal zavrtěl hlavou a obrátil se na bok, aby na svého přítele lépe viděl. „Můžu udělat cokoli, ale ty budeš pořád takový. Už chápeš?“
„Ty... ty to děláš schválně? To nemyslíš vážně!“
Letmý úsměv, který se opět dotkl jeho srdce. Tentokrát byl ten pocit jiný. Jako kdyby... nemožné... ten úsměv byl stejný, ale ve svém důsledku byl zcela odlišný od toho dřívějšího. Ten úsměv se nedotýkal jeho srdce, byl jen na povrchu.
„Jo. Pochopil jsi to. Jak jsem poznal podle toho, že jsi ucuknul.“
Jejich prsty se jemně dotýkaly.
Michal přiblížil svoji tvář tešně k Emilovi a pohlédl mu do očí. „Rád si hraji. A ty jsi byl vždycky úžasný exemplář. Mohl jsem udělat cokoli, a ty jsi mi vždycky odpustil. Ale... začalo mě to nudit.“
„Ne,“ zavrtěl hlavou.
Stejskal jej políbil na tvář a cvrnkl ho do nosu. „Jsi stejný jako tvůj otec.“
„Proč, proč to říkáš?“ zakoktal.
Nepatrné pokrčení ramen. „Já ti ani nevím. Ty přece víš, co se povídá o tvém a mém otci. Nejspíš ho už nudil a proto se jej zbavil. Co na to říkáš?“
„To je lež,“ rozzuřeně vyskočil na nohy a postavil se do bojovné pozice. „ihned to odvolej, nebo toho budeš litovat!“
„Ale, snad jsem tě nenaštval? A co bys mi udělal?“
„Kde jsi přišel k té bohapusté pomluvě, jak vůbec můžeš vypustit z huby něco tak sprostýho a hnusnýho a to jsem si myslel, že jsme přátelé. Vypadni!“ ukázal rukou ke dveřím a vyrazil do koupelny.
Vevnitř se zamčel a posadil se na kraj vany. „Ten parchant! Tohle mu nikdy neodpustím, nikdy!“ Čekal snad půl hodiny, ale dveře od bytu se stále neotvíraly. To snad nemyslí vážně! On tu snad míní zůstat a čekat až mu ty jeho blbiny vymlátím z hlavy.
Postavil se, otřel si slzy z tváří a zhluboka se nadechl. „Nebudu, nejsem takovej slaboch za jakýho mě máš!“

***

Petr se nervózně podíval na hodinky a poté na svého šéfa, který se stále neměl k tomu, aby mu dal volno. I když se bavil se svojí snoubenkou, kterou si měl druhý den brát a byl jí zcela zaujatý. Tušil, že to dělá z nějakého, pro něj nejasného, důvodu. Michal bude mít starost. Dnes je výročí... Panebože! Chytil se za pusu a nyní nevěřícně pohlédl na pana Stejskala. To snad ne! Oni se musí doopravdy nenávidět.
Mladá snoubenka na něj pohlédla přes rameno svého budoucího muže a poté se k němu naklonila a cosi mu zašeptala do ucha.
„Petře, pro dnešek už tě nebudu potřebovat. Můžeš si udělat až do zířejšího rána volno, ale nezapomeň přijít na svatbu. A taky... po prázdninách nastupuješ na univerzitu společně s mým synem, tak se snaž aby nám nedělal ostudu.“
„Pane.“ zašeptal mírně rozechvělým hlasem.
„Na co čekáš? Bež, než si to rozmyslím! A hlavně se už pořádně rozhlédni kolem sebe a najdi si nějakou přítelkyni. Nechtěl bych být tebou zklamaný tak jako jím. Jsi pro mě jako syn.“
Panebože.
„Takovou důvěru si nezasloužím, ale děkuji, pane.“ odvětil a byl pryč.
Starý Stejskal ještě nějakou chvíli pozoroval jeho vzdalující se záda a pak se opět začal věnovat své snoubence.

S divným pocitem se Petr vracel domů. Myslel si, že na něj bude čekat již nedočkavý Michal a řádně mu vynadá. Zhluboka se nadechl, odemknul si dveře do svého bytu a zavřel oči, aby se mohl psychicky připravit na dramatický výstup. Vevnitř jej však přivítalo jen ticho.
„To je divný. Kdykoli jsem se zpozdil udělal takový tiátr, že si všichni kolem mysleli,“ pousmál se. „že jsme manželé.“
Rozhlédl se kolem, pohled se mu pozastavil u telefonu na kterém blikala červená kontrolka. Zpráva? Nepříjemný pocit nervozity pomalu ale jistě stoupal. Studený pot mu stékal po zádech. Co když se mu něco stalo, co když.....
„Blbost,“ vykřikl nahlas, aby zahnal ty hloupé myšlenky a rozhodným stiskem zmáčl tlačítko. Ozvalo se zapípání, které následoval hlas, který tak miloval. „Péťo, promiň ale dnes se nezastavím. Mám nějaké vyřizování. Zatím se měj dobře a.... Budu v pořádku.“
„Ten idiot!“

***

Richardo Ineista vystopil z letadla s hlubokým nádechem. „Konečně zpátky! Tentokrát tě sestřičko určitě najdu a zjistím ten důvod proč jsi tak náhle zmizela a nechala mě tam samotného.“
Vše co řekl znělo jako příslib a on to mínil za každou cenu splnit. Do konce prázdnin chyběl jen jeden týden a on se už nemohl dočkat toho, až opět usedne do lavice a bude zase o krok blíž svému snu.
Panevropská vysoká škola
Nevěděl, proč si vybral zrovna tuhle školu. Ale proč ne.

Dnes si potřeboval vybrat nějaký byt, který by vyhovoval jeho požadavkům a byl by v dostatečné blízkosti jeho nové školy. Cena nebyla důležitá, vždyť jej sponzoruje otec, ale musel být prostorný a hlavně – rád by v něm bydlel s někým. Proč ne byt s pronájmem?
Po dlouhých třech dnech se mu výběr zúžil na tři byty.

Všechny byty měly něco do sebe, ale který bude ten pravý? Nakonce se rozhodl, že s konečným výběrem počká na své spolubydlící. To však byla další věc, která mu nedala spát. Kterého studenta, nebo studenty si vybere?
Nezbývalo nic jiného než si podat inzerát a nechat si jej vyvěsit na nástěnce u vstupu do školy. Nakonec se však o výběru bytu rozhodl sám. Eliášova ulice mu zněla nejlépe ze všech a také mu vyhovovalo celkové uspořádání bytu. Dvě koupelny, dva balkony, čtyři pokoje a dokonce tři WC. Co víc si mohl přát?

***

Den D, se pomalu blížil a všichni zúčastnění se měli konečně setkat tváří v tvář. Jeden den, kerý změnil vztahy mezi třemi přáteli z dětství, byl sice nyní minulostí. Stále se však mezi nimi vznášel velký otazník.
Co se vztahy, které byly málem zpřetrhány kvůli bezohlednosti a ješitnosti jednoho z nich?
Žít v Karlových Varech a každý den dojíždět do Prahy se zdálo všem nereálné a tak se rozhodli, že se porozhlédnou po nějakém vhodném podnájmu.
Po bytě, který by vyhovoval všem třem. Po vstupní oslavě ve škole, vyrazili na prohlídku města. Ale pohled na nástěnku jednoho z nich zastvil. „Teda kluci, to je náhoda. Zrovna tady píšou, že někdo hledá podnájemníky a...“
„Fakt? Michale pojď sem, tohle by mohla být dobrá šance,“ oslovený neodpověděl. Petr se otočil směrem k němu a opět na něj zavolal. „Míšo!“
„Co,“ zmateně se otočil, aby za chvíli opět pohlédl dopředu. „To sned není možný.“

Jakmile Emil vyšel z koupelny opět se mu naskytl pohled na vyzívavě ležícího Michala. Jako kdyby se ho snažil donutit k něčemu čeho by později litoval. Potom by mohla mezi nimi vzniknout propast, kterou by už nikdo z nich nepřekonal. Oba to věděli, ale...
Doopravdy to však byla jen jeho představa? Michal jej vždy provokoval, ale i on věděl, že je to jen hra. Hra na to, kdo vydrží víc a čí vůle je silnější. Ne, nemohl se mu rovnat i když oba ztratili někoho na kom jim záleželo. Něco však bylo jiného. Jako kdyby ten strach, který Michal dříve pociťoval, předával všem ostatním. Jako kdyby se chtěl o tu bolest podělit. Ale nikdy nemohl pochopit tu sílu, která jej ovládala a vždy mu poskytla ochranu před další bolestí.
„Michale, mohl bys mi říct, proč jsi přivedl toho chlapa?“
„Koho máš na mysli?“
„Nedělej ze sebe hlupáka. Ten George. Ty snad nevíš, že je to tvůj...“
Michal se posadil, ručník mu sjel na stehna. Vzal jej a pomalu si začal sušit vlasy. „Aha. Ty myslíš mého přítele. A co s tím vším má společného. Je to jen někdo, kdo mi kdysi dávno pomohl. Kdyby nebylo jeho, tak....“
Rozzuřenost staršího z nich se stávala vteřinu od vteřiny silnější. „On mohl za všechny ty problémy, které měli tvý rodiče mezi sebou. Jeho přítomnost... ty si opravdu nic nepamatuješ?“ To poznání jako kdyby snížilo jeho naštvanost. Tentokrát již smířlivějším hlasem pokračoval. „Jmenuje se George Santiago Taipi a byl pro tvoji matku někým opravdu důležitým. Všechno se ale změnilo ten den, kdy se rozhodla, že si vezme tvého otce. On dělal vše proto, aby tomu zabránil, ale lásce rozkázat... to neumí nikdo.“
„Myslíš?“
Emil se posadil na postel a pokračoval. „Nevím, kdo mohl za její smrt, ale on způsobil že se od sebe vzdálili. Navykládal tvé matce mnoho nepodložených domněnek a ona se stala nesnesitelně žárlivou. Tvůj otec již nevěděl co dělat a tak si našel přítelkyni. Zpočátku to byla jen spřízněná duše, kamarádka z dětství. Ale protože to neustálé podezřívání z nevěry začalo být neudržitelné.“
„Tím chceš říct, že to vlastně byla chyba mé matky?“
„Ne, to jsem tím nemyslel. Oba dva na tom měli svůj podíl viny. Znáš to přísloví, kdo je bez viny ať hodí první kamenem?“
Michal přikývl a čekal co dalšího se ještě dozví.
„Je to tvůj strýc!“
„Dík za to, že jsi mi to řekl. Nic to pro mě však neznamená. Jen... chtěl bych se ti omluvit za to, co se stalo před chvílí. Jen jsem se chtěl dozvědět, co přede mnou skrýváš. Pokud je to ale jen tohle, byla to jen zbytečná námaha.“
Na posteli vedle Emila přistál papír.
„Co je to?“ pohlédl na Michala zmateně.
„Čti!“

Nejmladší z rodiny Stejkalů se tajně schází s mužem, který byl v minulosti trestně stíhán za ublížení na těle jeho otce. Jak nám náš nejmenovaný zdroj sdělil (jedná se o osobu velmi blízkou benjamínkovi této rodiny).
Manželka našeho kandidáta na senátora nám sdělila, že se táto osoba taktéž objevila i na svatbě staršího ze synů. Společně s mladou začínající hvězdou modelingu – Paolou, která je nejspíše přítelkyní Michala Stejskala.
…............
PS: Vzhledem k tajným zdrojům našeho tisku, není možno poskytnout žádné bližší informace identitě jak neznámého muže, tak našeho informátora.

„Byl jsi to ty?“
Emil zavrtěl hlavou, ale na svého přítele se nepodíval.
„Tak dobře, budu ti věřit.“ Sklonil se k němu a políbil jej na tvář. Emil vzdychl a přitáhl si Michala k sobě tak, aby jej mohl políbit. V tu chvíli se otevřely dveře a... „Co si myslíš, že děláš,“ ozvalo se nevěřícně. Petr k nim, několika rychlými kroky, přiskočil a odtrhl je od sebe. Emil se roztřásl v očekávaní úderu. Jaké však bylo jeho překvapení, když rána přistála na Michalově tváři. „Ty idiote, co si myslíš, že děláš?“
Michal si zamnul tvář a s úsměvem pohlédl na Petra. „Snad nežárlíš?“

Pohledy dvou mužů se střetly. Jeden pohled byl jen zběžný, ten druhý však plný touhy. Ricardo, na kterého byl ten druhů z pohledů zaměřen sebou trhl a vydal se směrem k nim.
Michael jen polk a rozrušeně se rozhlédl kolem. Co teď bude dělat? Jak se má zachovat? Podle toho pohledu si jej ten mladík nepamatuje. Co když... Na další myšlenky však nebyl čas. Richard už byl zcela u něj. Michal zavřel oči. Chlapec kolem něj prošel bez povšimnutí, ale zastavil se u nástěnky těsně vedle stojícího Petra a s úsměvem na něj pohlédl.
Michalovi, který ten úsměv zahlédl koutkem oka, se téměř podlomily nohy. Srdce se mu téměř zastavilo, jen z pomyšlení na to, že ten neodolatelný úsměv nepatří jemu.
Ten hlas a nezaměnitělný latinský přízvuk, všechno na něm bylo tak rozkošné. Jak by řekl jeho japonský přítel – kawai.
„Neměl byste zájem o to bydlení? Já vás viděl jak jste to se zájmem četl.“
Petr se měl k tomu, že odmítne, ale Emil se do toho ihned vložil. „Pokud vám nebude vadit, že bysme to bydlení potřebovali my tři.“ mávl rukou směrem k Michalovi a pak k sobě s Petrem.
Zavrtění hlavou a následné zavlnění jeho hnědých vlasů na chvíli vzalo všem třem dech. „Ne,“ úsměv, „mě to vůbec nevadí. Budu jen rád. Čím víc lidí, tím více vzrušení.“
„Tak jsme dohodnutí, kdy bychom se mohli nastěhovat a kolik je nájem?“
„Vy jste až překvapivě flexibilní a praktický...“
„Emil, jmenuji se Emil a myslím, že my nemusíte vykat. Tihle dva jsou moji přátelé. Ten za vámi, kolem kterého se prošel bez povšimnutí a jej to určitě strašně moc ranilo, protože je vždy centrem pozornosti, je Michal. Mladík vedle kterého stojíte a který vás tak zaujal se jmenuje Petr. A vy?“
„Já jsem Ricardo, ale pro vás všechny Richard. Také si myslím, že tykání by nebylo na škodu.“
Zase ten odzbrojující úsměv, který opět mířil na Petra. Emil se spokojeně usmál a koutkem oka se podíval na Michala, který v rozčílení drtil pás své tašky. „Míšo, nemohl bys mě pomoci vzpomenout, kde jsme tady Richarda viděli!“
„Cože? My... Já vás už někdy viděl? Jestli je to tak, tak to se velice omlouvám. Je to asi měsíc, co jsem měl autonehodu a nepamatuji si asi tak rok a půl předtím.“
„To je hrozné,“ vykřikl na celou halu Michal, až se po nich všichni ohlédli.
Petr na něj pohlédl svým hrozivým pohledem číslo dva. „Mohl by ses chvíli chovat jako vysokoškolák? Tvůj otec mě instruoval k tomu, abych z tebe udělal reprezentativního mladého muže.“
„Mám se chovat dospěle? Tak dobře,“ odvětil Michal a jeho tváře dostaly temně růžový nádech. „Omlouvám se za svém pubertální chování, ale ty jsi přece na vlastní kůži vyzkoušel, že jsem už velkej chlap.“
Tento dvojsmysl, vyvolal na Petrově tváři lehký nádech červené barvy.
Emil jen zalapal po dechu.
To, co následovalo však všem okolostojícím vyrazilo dech. Petr přede všemi Michala objal a vášnivě ho políbil. Ten jej však od sebe odstrčil a rychle se rozhlédl kolem. „Jseš normální?“
„Já? To víš, že jo. Musíme přece všem ukázat, že patříme k sobě. Pokud si tě tady Richard nepamatuje, tak je vše v naprostém pořádku. No, ty jen musíš zapomenout, to je vše.“

„Proč bych měl žárlit? Já přece vím, že jsem pro tebe jediný a že se vrátíš vždycky ke mně. To si snad nepamatuješ jak to dopadlo minule s tím mladíčkem? Byl jsi zničený, když odjel zpátky do Kolumbie, nebo kam to bylo. A to jste spolu vypadali tak sehraně.“
Michal cosi zahuhlal a vyskočil na nohy. „Jasně, ty mě máš prokouklýho. Vždy se k tobě vrátím. Ale nemyslíš si, že by mě mohlo někdy přestat bavit to neustálé dirigování mého života? Vracel jsem se k tobě jako do přístavu. Vracel jsem se proto, že jsem věděl, že jsi jediný, kdo mi rozumí a kdo mě vždy utěší. Může se ale stát, že poznám někoho, kdo to dokáže taky. A pak...“
„Doufám, že nemáš na mysli toho mladíka z koupaliště před rokem. Pokud se nemýlím, tak ti dal košem a bez vysvětlení zmizel.“
Emil jen míhal očima z jednoho na druhého. Doopravdy se chovají jako manželé po dvaceti letech. Pomyslel si v duchu. „Nemám šanci,“ zamumlal. Vzal si do ruky svetr a vyběhl ven, ve dveřích se zastavil a zavolal: „Až tady skončíte, tak za sebou nezapoměňte zavřít dveře. Já si skočím do hospody.“ Než se za ním zavřely dveře uslyšel jen tiché: „Dík.“ A byl pryč.
Jakmile za sebou zavřel dveře, zhluboka se nadechl a vykročil pravou nohou vpřed. „Musím se porozhlédnout po nějaké holce.“

Nechápavý pohled, který na ně vrhl Richard, oba dva zcela ignorovali. Michal jen přikývl a opětoval polibek svého přítele. „Máš pravdu. Zapomenout.“
„Kluci, mohli byste mi chvíli věnovat pozornost?“ ozval se Emil. „Rád bych vám dnes večer představil svoji přítelkyni se kterou jsem se před týdnem seznámil. Setkáme se za hodinu v restauraci na rohu.“ Oznámil jim a byl pryč.
„Petře, mě se Emil zdál od toho dne nějaký tajnůstkářský. No teď už víme ten důvod. Ne? Víš, přece jak jsme se trochu zapomněli.“ Tajemně se usmál. „Emil se vrátil ve skvělé náladě a ta rtěnka na jeho hrudi, hovořila ze vše.“ Michal se rozesmál a přivinul si Petra ještě těsněji k sobě.
„Promiňte že vás vyrušuji, ale já si myslím... asi bych měl odejít a pak se sejdeme u mě doma. Adresa je, chvíli počkejte,“ začal se přehrabovat ve své tašce a pak vytáhl vizitku. „Tady.“
„Neblbni Ríšo.“
To oslovení, jako kdyby sepnulo nějaké tlačítko. Richard si v ten okamžik připadal jako kdyby si měl vzpomenout, ale v okamžení bylo všechno zase pryč.
„Půjdeš s námi,“ odvětil Michal a přitáhl jej k nim. „Ode dneška jsme přece spolubydlící a ti by měli být co nejčastěji spolu, no ne?“

Hodina uběhla jako nic. Naše trojice již seděla u stolu v restauraci a čekala na mileneckou dvojici, která se měla každou chvíli objevit. S tichým ahoj si k nim přisedla mladičká dívka, která vypadla tak na čtrnáct let. Se sklopeným pohledem, který zavrtala do stolu si poposedla o kousek dál, aby si mohl sednout i Emil.
„Co jí říkáš,“ naklonil se k Michalovi.
Ten si lehce odkašlal. „Není ještě pod zákonem?“
„Co blbneš, je jí sedmnáct a chodí na střední uměleckou školu.“
Petr se pousmál. „Ukázala ti občanku?“
„Ty seš idiot.“ odsekl mu Emil a otočil se na svoji dívku. „Haruko, nic si z nich nedělej. To oni mě vždycky takhle popichujou.“
„Haruka, jo?“ optal se se zájmem Michal a naklonil se k dívce. Chytil ji za bradu a přinutil ji, aby se mu podívala do očí. „Máš krásný oči. Teď už ho chápu. Kdybych nebyl zadanej, tak nevím, nevím.“
Dívka zrudla ještě více. „Děkuji,“ zašeptala s úsměvem.
Petr, snad ze žárlivosti, přitáhl Michala zpátky k sobě a položil mu ruku na stehno.
Dívka to sledovala s mírně otevřenou pusou čehož hned Emil využil a před všemi ji políbil tak vášnivě, že se dívka poté musela několikrát nadechnout než dohnala svůj dechový deficit.
„Já jsem se jen chtěla zeptat,“ zašeptala, „vy dva jste milenci?“
„My?“
„Ano, já jsem vás už jednou potkala na večírku, který pořádal před týdnem váš otec, pane Stejskale. No a...“ ohlédla se a ztlumila hlas. „...viděla jsem vás na balkoně.“ dořekla a zrudla jako rajské jablíčko.
Oba dva se na sebe podívali a poté vyprskli smíchy. „A líbilo se vám to, slečno?“
„Já to jen zahlédla, doopravdy jsem nic neviděla. Jen slyšela.“ obhajovala dívka své počínání zarputile.
„Měli byste už toho nechat,“ vložil se do toho konečně Emil. „Vy dva přitahujete nežádoucí pozornost. Podívejte se na toho chlapa v rohu, neustále nás pozoruje.“
„No a? Nejspíš se mu líbí to oblečení které má na sobě tvoje přítelkyně. Ten výstřih toho víc odhaluje, než skrývá.“ odsekl mu Michal a vstal. „Peťo pojď mohli bychom si spolu někam skočit? Já to už totiž nemůžu vydržet.“ Podíval se na svého přítele, smyslně se usmál a olízl si oschlé rty. Petr jej přitáhl k sobě a opět se vášnivě políbili, aby vzápětí odkráčeli ruku v ruce.
„Ti dva se fakt nezmění,“ reagoval na jejich chování Emil s úsměvem, když se na ně Michal obrátil a vyplázl na něj jazyk.

5. Časy se mění

„Hej kámo. Vidíš ty dvě holky? Nezdá se ti to nechutný? Ona si nechá strkat jazyk do huby od takový... děvky. No teda, počkej. Není to tvá neteř?“
Druhý z mužů se nyní zcela zaměřil na dvojici, která ho do té doby nezajímala. „Já ji dám, té mrše! Takhle zostudit naši rodinu! Pokud se chce chovat jako d***a, tak ji z ní udělám.“
„Henry, to myslíš vážně? Její otec tě zabije!“
Oslovený se posměšně ušklíbl. „Kdyby nebylo mě, tak už dávno hnije v base. Po tomhle bude rád, že jsem použil jen ji.“

„Strýčku, copak jsi ode mě chtěl? Jsem tak ráda, že jsi se ozval,“ zašveholila a obejmula jej kolem pasu. „Já měla strach, že se ti něco stalo.“
Přitiskl si ji k sobě. Dívku vůbec neudivilo, že se k ní chová tak důvěrně. Vždy si byli velmi blízcí. „Vyrostla jsi a taky zkrásněla, bude z tebe krásná nevěsta. Kolik ti je vlastně let?“
„Let?“ zčervenala. „Patnáct.“
Pohladil ji po tváří, poté sjel na ret a sevřel jí bradu. „Krásné poupátko, které by mohl někdo utrhnout. Asi... jsi tak... nádherná.“
„Strýčku,“ zrudla ještě více a přitiskla se k jeho tělu.
On přiblížil svoje rty blíže k její tváři a políbil ji na zrudlá líčka. „Líbí se ti to?“
Přitiskla se k němu ještě těsněji a pak pocítila na svém bříšku něcu tuhého a tepajícího. Ulekla se a ucukla od něj. „Copak? Snad nemáš strach? Teď tě nenechám uniknout. Sama jsi to chtěla.“
Odhodil ji od sebe a povalil na zem.
Dívčí výkřik a pak ticho.

Probudila se z toho děsivého snu, který se k ní vracel v pravidelných intervalech už tři roky. Jen kvůli tomu snu, těm vzpomínkám, se ubíral její život tímto směrem.
Kdyby byla silnější, kdyby se dokázala bránit, kdyby...
Zavrtěla hlavou.
Nic z toho se však nedalo vrátit. Nikdy nepochopila proč to udělal. Vždy ho obdivovala, věřila mu víc než komukoli jinému a pak... proč to zničil?
Trvalo to tak dlouho a nikdy se nikdo z její rodiny nedivil, že se vrací z návštěvy od svého, dříve tolik milovaného, strýčka tak zničená.
Nezeptali se co ji trápí, nikdy. A pak, když zmizela... nikdo si o ni nedělal starosti. Snad jen on, její milovaný bratříček. Ničilo ji, že ho tam zanechala samotného, ale věděla, že... Jeho ochrání. Oni se o něj dokáží postarat, protože je to jejich budoucnost, jejich světlo v temnotě.

„Tak jaká byla?“
„Neříkej. To je fakt tak divoká?“
Dívka se přikrčila blíž ke stěně, vypadala jako ztracené štěňátko.
Muž, který jen před chvílí přišel, jen přivřel oči a zhnuseně se odvrátil od živě se bavící dvojice. Jeho pohled se zastavil na roztřesené holce.
Přistoupil k ní další z mladíků a chytil ji za paži. Snažila se mu vytrhnout, ale byl silnější. Vzpírala se, ale neměla sebemenší šanci. Hlas ze stínu, který vyslovil její jméno: „Paolo!“ Ji donutil k tomu, aby se vzdala vzpouzení se.
Přikývla a poslušně se nechala odvést do vedlejšího pokoje.
Vracel se do toho domu každý den. Nic se nezměnilo, jen dívka byla den ode dne ví a víc hubenější, až se téměř ztrácela před očima. Věděl, že nesmí nic udělat. Nemůže ohrozit svoji práci, které zasvětil celý svůj život. Ale nečinně přihlížet něčemu tak... odpornému!
„Pane, já si myslím...“
….
„Ne, nechci ohrozit naše snažení. Vím o tom, že...“
….
„Nechte si to vysvětlit. Vždyť je to ještě dítě.“
….
„Dobře, rozumím,“ naštvaně ukončil hovor a sedl si zpět na židli. „Georgi, nemůžeš dělat vůbec nic. I když,... můžeš nečinně přihlížet a čekat až se stane něco horšího.“

Opět přišel do toho domu jako každý večer. Zdálo se mu však, že je tam něco jinak. To zlověstné ticho nevěstilo nic dobrého. Vždycky se z toho pokoje něco ozývalo, buď smích, řev anebo pláč. Prostě něco. Ale teď bylo všude ticho jako v hrobě. Otevřel dveře, které vedly do pokoje a zděšeně se v nich zastavil. V tratolišti krve stála jemu známá dívka, kterou...
V ruce svírala revolver.
Pohledy všech osob, které byli naživu se upřely na něj. Dívka rozrušeně oddechovala a třásla se na celém těle. I její pohled zamířil k němu. Zbraň teď mířila svým ústím na něj.
„Paolo, nedělej to. Já tě mám přece strašně moc rád. Já jsem tvůj strýček,“ jeho vyděšené oči těkaly všude kolem, jen na ni se nedíval. Kaluž krve, která se kolem něj rozlévala, začala pomalu schnout a měnit svoji barvu s rudé na černou.
„Mlč!“ vykřikla.
George poprvé uslyšel její hlas a jeho srdce jako kdyby se na chvíli zastavilo. Teď už chápal proč jej tak zaujala. Byla jí až neuvěřitelně podobná. Ona... ano, ona se vrátila. Nechápal sice souvislosti, ale žena, kterou tak moc miloval, se vrátila.
„Drž už sakra hubu! Ty zkurvenej parchante!“
„Děvče, odlož tu zbraň. Tohle by už stačilo, nechceš jít přeci do vězení. Nebo snad ano? Víš moc dobře, že bys tam dlouho nevydržela. Ta tvá krásná tvářička by mohla přijít k úhoně a to ty určitě nechceš.“
„Jak můžeš...“ pohlédla na něj a poté zmlkla, „ty můžeš vypadnout. S tebou nemám nic k vyřizování.“ odvrátila se od něj. Zamířila zbraní na muže, který jí zničil život, natáhla kohoutek a bez lítosti zmáčkla spoušť. Výstřel ji lehce odhodil na stranu, ale svůj cíl zasáhla.
Její tvář se na chvíli stala tak klidnou. Úsměv učinil její tvář ještě krásnější.
Přiskočil k ní a přitiskl si ji k sobě. Nebránila se, ta teplá náruč se pro ni stala oázou klidu a bezpečí, kterou už dlouho nezažila. Něco jako kdyby je spojovalo.

„Měli bychom ji zajistit ochranu.“
„Vždyť je to vražedkyně, zabila pět mužů a mezi nimi i našeho informátora.“
„No a? Dostali co si zasloužili, ani jeden z nich nebyl žádný neviňátko. Všichni si to s ní užívali, i když věděli, že to nedělá z vlastní vůle.“
„Byls tam taky!“
„Jo, byl jsem tam, ale...“
„Nevymlouvej se na nic. Vždy jsi jednal podle vlastního uvážení a žádný nařízení...“
Neustále si skákali do řeči a byli tak hlasití, až došlo k tomu, k čemu mělo dojít. Dívka, která doteď ležela ve vedlejším pokoji a spala, se probudila. Nějakou chvíli vyděšeně těkala pohledem kolem sebe a po chvíli jí došlo, co udělala.

Musela žít s tím, co provedla. Ten muž jí zachránil život. Byla mu zavázána, ale... Proč to jen všechno muselo skončit takhle?
Její malý bratříček bude mít letos devatenáct. Je to už dlouhých... Na chvíli se zamyslela. Jak dlouho už jej vlastně neviděla?
Jí bude letos v únoru dvacetpět let. A když to vše začalo, byla jen hloupoučká patnáctka, která nevěděla nic o životě. Chtěla si užívat, experimentovat. Poznat opravdovou lásku, která...
Zavrtěla hlavou.
Kdysi přeci milovala, ale zase tu lásku ztratila. Tak, jako tenkrát. Snad jsem se narodila jen proto, abych trpěla.
„Paolo, jste tady?“
Usmála se, stále ji oslovoval takhle. „Georgi, už jsem ti několikrát říkala, že mi nemáš vykat. Připadám si tak stará.“
„Vy... tedy, ty,“ opravil se, když viděl její nesouhlasný pohled. „jsi stále mladá. Až se mi zdá, že stále mládneš. A také, jsi den ode dne krásnější.“

„Četl jsi noviny? Ti nestoudní pisálkové, se pořád budou vrtat v naší minulosti. Co si myslíš, že by se stalo, kdyby se dozvěděli o mém temném dětství!“ Smutně se usmála a opřela hlavu o desku stolu. „A taky... co by na to řekl Ricardo.“
„Máš na mysli svého... bratra?“
„Vidíš jak to to jde a to jsi se vždycky stavěl proti tomu.“
„Prosím?“ zeptal se nechápavě.
„Ty šmoulíku,“ pleskla jej přes ruku, „no přeci to tykání.“ Najednou zvážněla a upřela na něj své temně modré oči. „Řekneš mi konečně co zamýšlíš dělat s tím mladíkem? Jakou má spojitost s tebou a tou ženou na fotce, kterou s sebou stále nosíš?“
„Já? Mě jde jen o pomstu!“ zamumlal věcně.

***

Další den ve škole probíhal v poklidné atmosféře, dokud nezačala polední přestávka. Školní rozhlas několikrat zapípal, zakašlal a pak se ozval ředitelův hlas. „Prosím studenta Michala Stejskala, aby se dostavil do ředitelny. Jedná se o rodinnou záležitost.“
Na Michala pohlédlo několik párů očí, které však uhnuly, když se rozhlédl kolem. Jen jeden pohled se mu věnoval stále, ten Petrův. „Mám jít s tebou?“ zašeptal mu do ucha.
Mladík jen zavrtěl hlavou a vstal. „To je v pořádku, nejspíš půjde jen o nějakou malichernou záležitost. Jako například: Jak to, že jsi vynechal naši svatbu!“
„Ty jsi tam nebyl?“
Michal se ušklíbl a vstal. „Ty snad ano?“

„Pane Stejskale, posaďte se prosím.“
Michal se rozhlédl kolem sebe a zůstal stát. Přímo nad ředitelovou hlavou se nacházel obraz jakéhosi muže, který mu z nějakého důvodu přišel povědomý. Jen nemohl přijít na to proč. „Děkuji, já postojím.“
„Dobrá.“
Křeslo na kterém seděl ředitel bylo kožené a vypadlo velmi pohodlně. Pousmál se, protože si vzpomněl na jednu příhodu, která se stala asi měsím potom co zemřela jeho matka.
Ten den se rozhodl, že si s otcem musí promluvit o tom, co se kolem něj stéle povídalo. Doopravdy zabil svoji ženu?
„Váš otec byl...“
Chtěl zaklepat, ale divně znějící hlas jeho otce jej zastavil v půlce pohybu. V tu chvíli si uvědomil, že jsou dveře pootevřené. Taková školácká chyba. „Ano, ano...“
„.... zatknuli vašeho otce.“ ředitelův hlas jej vyrušil z jeho myšlenek na otce.
„Prosím?“ ozval se Michal nechápavě. „Co je to za blbost? Jestli to měl být vtip, tak jste si spletl datum. Prvního dubna ještě nebylo.“
„Copak vypadám, že bych se bavil? Prozatím to na vaší situaci nic nemění. Studium máte zaplacené až do konce roku a první semestr druhého ročníku je taktéž...“
Michal jej přerušil. „Jak to sakra myslíte? Vy si na škole necháte syna kriminálníka?“
„S Vámi to přeci nemá nic společného, my jsme soukromá škola a nám jde jen o blaho našich studentů. A vy jako platící studen k nim samozřejmě patříte. Horší je to z vašimi přáteli. Ale i to se samozřejmě vyřeší, o to nemějte strach. Váš otec je sice zatčen, ale ještě není odsouzen. A hlavně, vašemu otci vděčíme za mnoho a tak...“
Michal se uchechtl, „jasně, necháváte si pootevřená zadní vrátka. No, to se velmi podobá mému otci.“

Petr svého přítele již nedočkavě vyhlížel. Právě před pěti minutami mu volal Daniel, aby se ujistil jak na tom Michal je, a přitom mu osvětlil celou situaci, které nyní nastala.
Starý Stejskal byl zatčen na základě udání, které se zakládalo na nevyvratitelných důkazech. K dispozici byly, dle nejmenovaného zdroje na policii, jak fotografie, tak telefonáty a videa. Dokonce se objevilo i několik svědků, kteří tvrdili, že jej viděli i při některých trestných činech. To však bylo směšné. ON by si nikdy nezašpinil své ruce, na to měl jiné osoby. Lidi, kteří mu byli vděční za vše, co pro ně udělal. Vždy využíval slabostí jiných a nyní se mu to nejspíše vrátilo.
Daniel se, podle vlastních slov, snažil přijí na zdroj tohoto udání, ale na nic stále nepřicházel. A Petr? Ten měl mnoho možných adeptů, ale žádný nápad nebyl stoprocentní. Mohli přeci podezírat i jeho, ale... co bych z toho měl?
ON mě přeci zachránil, kdyby nebylo jeho tak... Možná by otec žil, možná by byl na ulici, možná... Ne, vděčil jsem mu a vděčím za všechno co jsem v životě dokázel.
Kdyby nebylo jeho nemám nic.
„Hej, ty jsi Petr Horký? Bodyguard toho mladýho Stejskala, jak mu zavřeli papínka?“
Otrávený pohled, který vrhl na mladíka, který ho oslovil, se rovnal pohledu na hnusnýho brouka. „Co jsi říkal?“
„Já,...“ na chvíli jako kdyby ztratil rozvahu, pak však pokračoval, „slyšel jsi dobře. Jak dlouho si myslíš, že tady vydržíte? Není možné, aby byl na právech syn zločince.“
„Petře, slyšel jsi to?“ vyrušil je Michal, který se znenadání objevil vedle neznámého mladíka. „Není to úžasný, konečně dostal, co...“ odmlčel se a obrátil se na nyní mlčícího kluka. „A kdo jsi ty?“
„Ty...“
„Jak se jmenuješ? Ještě jsem tě tady neviděl, ale vypadáš mile.“

***

Postavila se na nohy a vykročila směrem ke dveřím. V prvním okamžiku se jí chtělo zvracet, ale překonala to a potichu otevřela dveře. Překročila práh a zastavila se naněm. Zvedla pohled, dívala se na dva muže, kteří se hádali, ale jejich hádka přestala, když promluvila. „Promiňte, ale kde je tu záchod?“ přidržela si ruku při ústech.
George ji chytil do náručí, odnesl ji do koupelny a položil ji k záchodu. Dívka na nic nečekala a vydávila celý obsah svého žaludku. „Omlouvám se,“ šeptala, když si otírala ústa.
„Nemáš se za nic omlouvat,“ šeptal též a přitiskl si ji k sobě stejně jako tu noc, kdy ji odnesl z toho domu. „To já bych měl...“
„Tak já padám. Pokusím se to šéfovi nějak vysvětlit, ale ty se na nějakou chvíli vypař. Až se všechno uklidní dám ti vědět, tak zatím.“
„A ty, dej na něj pozor,“ obrátil se na dívku a byl pryč.

„Pamatuješ si Georgi na ten den, když jsem se probrala v tvém bytě?“ snažila se odvést řeč od tématu, na který sama před chvílí navedla hovor. „ten muž, který tam byl s tebou, říkal abych se o tebe postarala. Přesněji řekl – Dej na něj pozor. Ale já... já doteď jsem pro tebe nic neudělala.“
„To si jen namlouváš. Děláš pro mě toho tolik. Ale to nejdůležitější je to, že jsi, že existuješ.“
„Ale já nejsem ona!“ rozkřikla se na něj.
On sklopil pohled k zemi.
„Ty přece víš, že s ní nemám nic společného. Nemůžu mít. Ona už není, nežije a nic jí život nevrátí. Jak by mohla být mnou, když zemřela před sedmi lety?“
„Já to vím!“ odvětil, ale do očí se jí nepodíval. „Ona milovala svého muže a své děti. Jen kvůli tomu všemu zemřela a já, já jim to nikdy neodpustím. Nikomu z nich neodpustím, že ji zabili!“ slzy skrápěly jeho tvář.
Paola jej obejmula a nechala ho její obětí opětovat.

***

Stejskal se posadil na židli, která se ani z deseti procent nemohla rovnat těm na které byl po celá léta zvyklý. Přehodil nohu přes nohu a opřel na svého advokáta své ledově šedé oči. „Co mám tedy dělat?“
„Pane, nejlepší bude, když budete spolupracovat.“
Starší z mužů se rozesmál. „Aha, a jak si to tedy představujete?“

Daniel se nervózně rozhlížel kolem. Prozatím se tu neobjevil žádný novinář, ale dalo se čekat, že to nebude moc dlouho trvat a celá aula jich bude plná. Policejní stanice, jak tyhle místa nesnášel. Stačilo, když tu musel být poté, co se jejich matka zabila. Ne, on nebyl jako Michal! Daniel jí nikdy neodpustil to, co udělala.
Kvůli její slabosti teď byli sami, ona mohla za všechno, co se do této doby stalo!
„Sakra,“ vrazil zády do stěny a opřel se o ni. „Proč? Do pr**le, kterej idiot to udělal. Jestli ho dostanu do ruky, tak ho...“
„Raději byste neměl tu větu dokončit,“ vložil se do jeho samomluvy jakýsi muž.
Daniel se rozčíleně otočil, ale poté obrátil a s úsměvem na muže promluvil. „Detektive, copak byste ode mě chtěl? Vy přece víte, že já vůbec nic nevím. Před měsícem jsem se vrátil z líbánek.“
„Já si myslím, že celá tahle záležitost není zas tak mladá. Sledovali jsme vaši rodinu již tolik let a nyní se konečně naskytla příležitost k tomu, abychom....“
Daniel jej přerušil: „Chcete mě vyslíchat? Pokud ano, tak bychom měli jít do výslechové místnosti. Nebo mě snad chcete z něčeho obvinit? Pokud ano, tak kde máte nějaký zatykač na mé jméno?“
Poručík zvedl v obranném gestu ruce. „My si přeci tady jen tak přátelsky povídáme, prozatím,“ dodal jako kdyby na vyhrůžku.
„Pane Stesjkale, zvoní vám telefon.“
Ten jen zalovil v kapse a vytáhl jej, aby se podíval na displej. „Ten idiot. Tady Daniel, co se děje?“
„To myslíš vážně?“
Odmlčení.
„Já snad toho pubertálního blázna zabiju. To si nemůže dát pozor na na hubu!“ dokončil a ukončil rozčíleně hovor. „Blbec!“
„Copak? Problémy v rodině?“
Úsměšek. „To víte pubertální bratr, který si myslí, že má moudrost celýho světa v kapse. Zase nešel pro svá slova daleko a myslím, že se brzy dozvíte obsah jeho slov.“
Jako na potvrzení jeho slov dovnitř vtrhl dav novinářů, které už nebylo sto zastavit. „Pane poručíku, co je pravdy na tom, že syn vámi zadrženého zástupce starosty Stejskala, promluvil o vztahu, který...“
„Prosím?“
„Já mohu citovat jeho slova,“ ozval se další z novinářů.
„Ano?“ ujal se slova Daniel Stejskal.
Oči všech se na něj upřeli. „Vy jste starší z synů. Co říkáte na to, že řekl: Má, co si zasloužil.“
„Víte, vztah mého otce a bratra je postaven na velmi křehkých základech. Potom co naše matka zemřela, tak se jeho život, mám na mysli bratra, zhroutil. Otcův a její vztah již dlouho předtím zcela ochladl a bratr, jako mladší syn, to velmi těžce nesl.“
„Omlouvám se, že Vás přerušuji, ale co je pravdy na tom, že byl váš bratr ve dvanácti letech znásilňen. A to bývalými zaměstnanci vašeho otce?“
„Prosím,“ vydechl Daniel šokovaně.

****

Dlouho nepřemýšlel o tom, co udělal. Jediné nad čím právě teď dumal bylo, jestli to nevypustil příliš brzo. Neměl počkat na vhodnější příležitost, která by se naskytla pokud by se Steskal stal senátorem?
Zavrtěl hlavou. Nyní bylo pozdě.

Paola vypnula televizi a pohodlněji se uvelebila v křesle. Ten kluk si prošel tím, co já. Doopravdy je to co chceš? Georgi? Vždyt je to krev ženy, kterou jsi tak moc miloval. Děti nemohou za činy svých rodičů.
Poté položila hlavu do dlaní a rozplakala se naplno. „On s tím bojoval a neustále bojuje. Nestáhl se do ulity tak jako já. I když jsem modelka, neustále si od ostatních držím odstup a po tom co my provedl ona, je to ještě horší.“

„To snad ne! Můj slaďouňký chlapeček musel strašně moc trpět. Tolik let to dusit v sobě a pak to s jeho otcem a se mnou. Jak mohl být tak sobecký. Ten bastard!“ Vypnula televizi a ovladač odhodila do kouta místnosti. Položila nohy na stolek a zvedla telefon. „Haló, tady Elizabeth Stejskalová. Chtěla bych se zeptat, který budižkničemu tohle vypustil do éteru! Vy snad chcete zničit mému novému synovi život?“
…
„Co tím myslíte?“

Emil k sobě přitáhl svoji přítelkyni, která se neuvěřitelně třásla a políbil ji na tvář. „Miláčku, neměj strach. On bude v pořádku.“
„To je odporné, hnusné,“ neustále se třásla, „tolik let to v sobě musel dusit a přece našel lásku a přátele. To je přeci jen jedna dobrá věc na tom všem. Ty jsi o tom nevěděl?“ otočila se na něj.
„To nejspíš nikdo,“ odvětil.

Hned jakmile se to dozvěděl musel vypadnout z práce a vyrazit za ním. V tuhle chvíli nesměl být sám, ani na okamžik nesměl pocítit samotu. Musel vědět, že tu pro něj někdo je, někdo kdo mu poskytne pomocnou ruku. Procházel místy, které neznal. Místy jaká si myslel, že budou prozkoumávat spolu a pak se stane tohle! Proč se mu nikdy nesvěřil s tím, co se stalo?
Vzal do ruky mobil a vyťukal jeho číslo. Nikdo to však nebral. Zbývalo jediné. Musí zavolat Richardovi a upozornit jej na to, aby Michala nenechal sledovat jakákoli média.
Věděl, že se musí dostat co nejrychleji zpět do Prahy a zabránit další katastrofě.

Richard už poněkolikáté četl titulní stránku novin, na které byl článek o jeho nových přátelých a nemohl uvěřit tomu, jak mohl mít takové štěstí. Tolik let se snažil vymanit z toho začarovaného kruhu mafie, který se točil kolem jeho rodiny a teď spadl do války. Už jen podle toho o čem psali, věděl, že jde o něco víc. Jen nemohl přijít na to, o co jde doopravdy.
Jediné, co věděl bylo – tohle se Michal prozatím nesmíí dozvědět. Jediným štěstím bylo, že je právě teď nemocný a nechodí do školy.
Angína jak kdyby přišla v pravý čas.
Zazvonění.
Vyděšeně se rozhlédl kolem – Už nás našli. Pak mu ale pomalu došlo, že je to jen jeho mobilní telefon, který se neodbytně hlásil k tomu, aby ho zvedl.
Do ucha mu zařval neidentifikovatelný hlas: „Pohlídej Michala, nesmí ani na vteřinu opustit byt.“ A pak bylo ticho, jen oznamovací tón dal vědět, že před chvílí do telefonu někdo doopravdy mluvil.
Zmohl se na jediné: „J-jasně.“
„Kdo to byl?“ ozvalo se skřehotavě s kuchyně. Poté do pokoje vstoupil Michal. Tvářil se nesoustředěně a vypadal úpně grogy. „Zdá se mi to anebo je tady mrtvo? Kde jsou všichni a proč jsem vůbec doma já? Neměl bych být ve škole... sakra, kolik je hodin!“ vykřikl a vrhl se k svému telefonu, který měl v kapse. „d******e!“
„Michale, uklidni se, ano! Jsi nemocný, já jsem tu zůstal abych se o tebe postaral a Petr...“
„Kde je,“ skočil mu neomaleně do řeči, „on mě tu nechal samotného... s tebou. Proč mi to sakra udělal! Vždyť ví...“
„Nedělej ukvapené závěry. Byla to moje dobrá vůle, že jsem tady. Petr tu chtěl zůstat, ale nakonec mu došlo, že bys kvůli tomu zameškal hodně času tak odjel k vám domů. Potřeboval něco vyřídit a Emil chodí na přednášky místo tebe. Mít tak skvělý kámoše...“ Richard vstal ze svého křesla a postavil se k oknu z kterého měl výhled na park a velký les. „Michale měl by sis jít lehnout a vyležet to. Uvařím ti dobrý čaj a donesu ti ještě nějakou přikrývku,“ otočil se na něj a nepatrně se usmál, „celý se třeseš.“
Michal udělal několik kroků směrem k němu, podlomily se mu nohy až málem upadl. Včas se ale zachytil o stolek a zastavil se. Zhluboka se nadechl a pokračoval dál. Trvalo to jen pár vteřin, ale opět se naklonil na stranu. Tentokrát by určitě upadl, ale Richard ho včas zachytil.
Ruka na Michalově boku se nepatrně zachvěla. Ten pocit, ten příjemný a jako kdyby velmi známý pocit. To vše v něm vyvolalo matné vzpomínky na minulost. Ta přítomnost hřejivého dechu, ten tlukot srdce na hrudi, jako kdyby mu mělo srdce vyskočit ven z těla.
Michal jej k sobě přitáhl blíže a jejich rty se spojily. Zpočátku lehce jako pohyb motýlích křídel, poté přešly ve vášnivý polebek. Tentokrát se podlomily nohy oběma a Michal spadl přímu na Richarda.
Jeho obě ruce měl po obou staranách hlavy. Dívali se na sebe, z očí do očí a pak se znovu políbili.
Ani jeden z nich nezaslechl odemčení dveří a jejich následné otevření. Neslyšeli ani kroky které se k nimm blížili. Jediné co slyšeli bylo hučení v uších.
Poté zaslechly jen pro ně v tuto chvíli neznámý hlas, který bolestně vykřil: „To ne!“