Řvi, ale líbej mě! (1/2)

___________________________________________________________________________
AKENO
___________________________________________________________________________

"Akeno! Akeno! Vstávej,chlape! Nestíháme!" zakřičel na mě známý chraplavý hlas.
"Agrrr." zachrčel jsem svou odpověď nekompromisně a přetáhl si peřinu přes hlavu. S*kra vždyť jsem spal jenom tři hodiny! To jednomu sedmnáctiletýmu prostě a jednoduše nestačí!

"Akeno, ty malej holobrade, jestli okamžitě nevstaneš, vyleju na tebe jezero Loch ness i s jeho příšerou!" ozval se jiný hlas. Vytřeštil jsem oči do načervenalé tmy pod teplou peřinou. Osamu?! Osamu je v domě?! Ku...

"Ahm. Ehm. Jo. Jo. Už letím! H-hned jsem taaam! Hlavně ho sem nepouštějte!" zakřičel jsem lehce vyděšeně a sprintoval do koupelny. S manažerem kapely se nemá nikdy zahrávat. Zvlášť když je ten manažer fanatik do jezera Loch ness, příšer a rocku. Jedno jeho probuzení za život mi stačilo. Ještě teď se občas budím z nočních můr.

Vyčistil jsem si zuby, řádně si rozčesal dlouhé vlasy, navlíkl se celý do černého, nahodil si na předloktí pokované kožené náramky a no, teoreticky jsem mohl vyrazit.
„Kde se flákáš? Bus má vyjíždět za patnáct minut a víš jaký jsou okolo zdržovačky!“ osopil se na mě Osamu hned jak jsem vyrazil po schodech do obýváku. Všichni z kapely už podupávaly v předsíni, pročítaly noty, texty, ale většinou do sebe prostě jen lili nutnou dávku kofeinu.

„Ono totiž…“ začal jsem nervózně a podrbal se rozpačitě na hlavě. Kdyby Osamu věděl co jsem v noci dělal, asi by mě zavraždil.
„Prostě byl na pařbě.“ zahučel nevrle Shin na vysvětlenou a ukradl rozespalé matce z ruky hrníček s kávou. Máma se na nás všechny koukala s úsměvem, ale taky trochu zahanbeně. Jenže kluci už byli zvyklí, že se na každý koncert jednoduše vyjíždí od nás z domu, protože nejsem schopný vstát dřív než v devět a to jen pokud mám dobrou náladu. Takže jí nic nevyčítali. Ona si časem taky zvykla.

„Akeno?! Já tě zabiju! Vážně, já tě uškrtím!“ zakřičel na mě Osamu a začal mě tlouct svojí obrovskou rukou do hlavy. Na mé ječivé zvuky„jau, au“ nebral ohled.
„Nechte toho nebo nestihneme autobus. Tati chováš se někdy vážně jak malej. Vždyť to znáš, ten by bez nějakého večírku den nevydržel. A ty Shine ses taky mohl zachoval trochu víc bratrsky, když už jsi o pět let starší. Paní Yukiko, ta káva co jste navařila byla skvělá. Kluci? Jdeme.“ ozval se jediný autoritativní hlas naší skupiny.

Ichiro – kytara a technická úprava, 19 let. V hádkách a rozhodování většinou dá správné řešení. Protože upřímně udržet partu mladých není to nejsnazší a Osamu (kupodivu je to Ichirův táta) často nemůže ani pomáhat, neboť chodí na důležité schůzky. O textech, hudbě a koncertech však rozhoduje Shin.

„Díky, Ichi.“ usmál jsem se mile na našeho kytaristu a razil jsem cestu z domu.
„Jen jsem chtěl říct, že ti Shin mohl zařídit výprask až v autobuse.“ pokrčil neutrálně rameny Ichiro a já se musel chtě nechtě zaksichtit. Všichni vypukli v smích, kromě Shina, ten se nikdy moc nesmál. Uraženě jsem se na Ichira podíval.

„Ale no tak! Vždyť víš, že jsem to zle nemyslel!“ zazubil se na mě Ichiro a bratrsky mě šťouchl do ramene. Pobaveně jsem se na něj zazubil a vrazil mu trošku větší ránu na oplátku. Takhle jsme se chvíli po cestě z domu pošťuchovali.
Došli jsme k parkovišti poblíž našeho domu a zastavili se kus od něj. Bylo tam narváno docela dost lidí čekajících na podpisy a takové ty kraviny. Znechuceně jsem se na ně podíval. Vždycky mě to otravovalo, pokud to zrovna nebylo na nějaké párty.
„Počkejte tady, já to jdu zařídit.“ zamumlal Osamu a zmizel. Nenápadně jsme se schovali za auta kousek od parkoviště.
„Nemáte někdo zbytek kafe? Myslím, že umřu.“ povzdechl jsem.
„Kdyby si furt někde nebyl, možná bys to stíhal a mohl si vzít i snídani.“ zavrčel na mě zhnuseně Shin a já se na něj jen překvapeně podíval.

Co jsem mu zas udělal? Dobrá je to brácha, má asi na nějaké to vyčítání právo, ale i tak… Chtěl jsem jen hlt kafe + o snídani jsem se vůbec nezmínil.
„Co máš zas za problém?“ zeptal jsem se ho tiše. Docela mě ty jeho znechucené pohledy mrzely. Dřív byl v pohodě, ale čím starší jsem, tím protivnější je.
„Nechte toho.“ zarazil Shina Ichiro dřív než stačil odpovědět. Zpytavě jsem se na něj zadíval, ale nic jsem z jeho tváře nevyčetl. Shin už dál neprovokoval a já na své kafe zapomněl.

Osamu se vrátil s partou namakaných chlapů za zády. Nijak jsme to nekomentovali. Někdy se prostě s davem nedá nic dělat. Bodyguardi se stali obyčejným jevem našeho života.
„Teď rychle přesun nebo Kay vyrazí bez nás.“ rozkázal Osamu a já se rozhlédl. Ani jsem si nevšiml, že Kay chybí. Zatřepal jsem hlavou a vyrazil za ostatními.

___________________________________________________________________________
SHIN
___________________________________________________________________________

Zničeně jsem se koukal na schoulenou postavu o dvě sedadla přede mnou. Akeno si spokojeně hověl, na uších sluchátka a spánek mu na tváři vykreslil uvolněný výraz. Blonďaté vlasy do půl pasu si zapomněl stáhnout koženým řemenem, jak to dělal obvykle, takže mu teď rámovaly jeho krásný skoro až vílí obličej.

„Buď v pohodě, nějak to dopadne.“ usmál se na mě Ichiro. Ten kluk mi někdy pije krev, ale taky je to můj nejlepší kamarád. Samozřejmě, že to on celé kapele vyžvanil, že miluju svého vlastního bratra. Ten den jsem byl dost zničený, myslel jsem, že budu muset ze skupiny odejít, přestěhovat se a prostě, že už Akena nikdy neuvidím.

Jenže co mě překvapilo – kluci i Osamu to vzali úplně ok. O tři týdny později se dali Ichiro a Kay (náš klávesista) dohromady. Osamu, Ichirův táta z toho byl první mimo, ale nakonec to s povzdechem odkýval.

„Hm.“ zamumlal jsem tiše. Stále jsem pohledem propaloval tu drobnou postavičku přede mnou, která ve mně jako jediná dokázala vyvolat takový vztek a lásku najednou.
„Akorát bys ho možná měl přestat tolik hubovat. Jednou tě začne doopravdy nenávidět, víš. Už teď ho to podle mě docela štve.“ zazubil se na mě Ichiro.
„Já vím.“ pokrčil jsem rameny.

Co jsem na to měl asi říct? Každý z nás chodil ven, chlastal a prostě se bavil. Jenže mě neštvaly ty jeho neustálé výlety. Štvalo mě, že nechodil se mnou. A ty jeho noční návštěvy, zpěváci, striptéři i nějací sportovci mě naprosto vytáčely. Slyšel jsem jeho slastné vzdechy do svého pokoje a věděl, že si právě s někým užívá. Skoro jsem cítil, že právě teď vyvrcholil, ale štvalo mi, že jsem ho k tomu svým hýčkáním nedonutil já.

„Stejně to nemůže vyjít.“ zašeptal jsem sám pro sebe.
„Proč by nemohlo?“ zeptal se nechápavě Ichiro.
„Zaprvé jsem o pět let starší a zadruhé jsem jeho bratr! Bratr!“ zavrčel jsem.
„A?“
„A?! A?! Copak to není dost?!“
„Ani mi nepřijde. Bože vždyť jste oba kluci. Nebudete spolu mít děcka, nemůže dojít k žádným degeneracím, může se jen stát, že vaše rodová linie nebude pokračovat. Ale vy dva se budete milovat a to je důležitější, ne? Plus vaši rodiče si můžou pořídit ještě někoho. Jsou dost mladí.“

Povzdechl jsem. Měl pravdu. Z jistého hlediska by se to dalo obejít. Já bych to dokázal obejít. A naši by to snad i dokázali strávit. Ale – ale dokázal by to Akeno?
___________________________________________________________________________

Dojeli jsme do hotelu dva dny před zahájením turné. Všichni si šli pobrat tašky, ale já musel jít probudit Akena. Nechápal jsem proč to nemůže udělat Ichiro, Kay nebo prostě kdokoli jiný než já. Jenže sotva jsem ceknul, Osamu mě opařil: „Je to tvůj brácha tak si ho buď sám, nechápu proč by měl vrčet na někoho z nás.“

„No, super.“ zamrmlal jsem si sám pro sebe a potichoučku se vplížil k Akenovi.
Potichoučku bylo asi dost přehnané slovo, protože kolem nás běhali bodyguardi, obhlíželi situaci venku a kluci tahali nástroje a zavazadla ven. Takže se s slovem ticho dá dost přít.

„Akeno. Aky. Vzbuď se.“ zašeptal jsem něžnou přezdívku svého milovaného. Ten nijak nereagoval. Opatrně jsem mu sundal sluchátka v nichž zněli naše společné nahrané písně a pohladil jsem ho po vlasech.
„Aky. Musíš vstávat. Jsme na místě.“ pohladil jsem ho po obličeji.

Dovoloval jsem si jen protože jsem věděl, že se stejně nevzbudí. Chvíli jsem se koukal na ty dlouhé řasy skrývající zelené očka, na ten podlouhlý nosík a nakonec na ty neuvěřitelně smyslné plné rty světlunké barvy. Po chvíli jsem si povzdechl a žduchl do něj. Překvapeně vyjekl, zamrkal a zahleděl se mi do tváře. Jeho oči se na mě dívaly v nechápavém a naprosto nevinném výrazu.

Cožpak bych je někdy takového výrazu mohl zbavit?

___________________________________________________________________________
AKENO
___________________________________________________________________________

Koukal jsem se do bratrovi tváře a nemohl se vzpamatovat. Zdálo se mi, že jsem v jeho tváři viděl náznak úsměvu a něžnosti, ale čím víc jsem mrkal, tím víc jeho výraz tuhl až se změnil v jeho obvyklou masku nevlídnosti a jednoduše protivnosti.
„Musíme jít, čeká se jen na tebe. Ber tašku a jde se.“ rozkázal mi. Vytřeštil jsem oči a podíval se na mp3 na datum. Aha. No. Aha. Jejda. Sak....

„No, ehm, totiž, to…“ podrbal jsem se rozpačitě na hlavě a s výrazem roztomilého mrněte jsem se zakoukal na bratra. Ten na mě první vykulil kukadla a pak začal blednou, rudnout a nakonec fialovět.

„To nemyslíš vážně! To si děláš kozy!“ zakřičel na mě přes celý autobus. Všichni se na nás obrátili, ale on na to nebral ohled.
„Nedělám.“ zavrtěl jsem se v té nepříjemné situaci.
„Jak může být někdo tak neschopný?! Ale ne, proč se vůbec ptám! Ty, samozřejmě, že to musíš být ty!“ křičel na mě. Vyjeveně jsem na něj hleděl.
„Nosíme podobný oblečení, tvoje velikost není zas o tolik větší a popřípadě si ve městě pár kusů koupím.“ zakuňkal jsem tichounce.

Shin na mě však hleděl jak na idiota a jeho zuřivost nebrala koncí. Ani nevím čím jsem ho tak moc naštval. Na věci zapomínám pořád.
„Ne. V žádném případě. S takovým nemehlem se já o šatník dělit nebudu. Zapomeň na to, že bych ti nějak pomohl! Samozřejmě, že v noci můžeš pořádat bujaré večírky na pokochání svého ega, ignoruju když do svýho pokoje slyším to tvoje hekání, ale do práce mi to tahat nebudeš! Buď budeš připravený nebo si najdeme jiné bicí!“ křičel na mě nepříčetně.

Neřekl jsem ani slovo. Nekoukal jsem na něj. Podíval jsem se do očí Ichirovi a pak i Kayovi. Koukali na Shina nevěřícně a Ichiro měl v očích i obavy. Netvářili se souhlasně ani tak.
Po tom co jsem je důkladně propálil nic neříkajícím pohledem, vzhlédl jsem. Něco ve mně se krčilo a chtělo brečet, ale na povrch jsem to neukázal. Obličej mi ztvrdl a já nahodil výraz, který u mě asi ještě nikdo nikdy neviděl. Opovrhující a temný. Všichni napjatě mlčeli, Shin se třásl a zděšeně na mě koukal, vstal jsem a za mými zády se ihned objevil jeden z ochranky.

„Jdeme nakupovat. Zařiďte vše prosím tak, abychom se na večer mohli do hotelu vrátit bez problémů.“ otočil jsem se k mile, ale silně vypadajícímu muži, který mohl mít tak okolo 30.
Pak jsem se bez pohledu na Shina vydal přes parkoviště plné fanoušků a se smíchem vysvětloval, že musím jít nakupovat, protože jsem nemehlo a že kluci dorazí za chvíli. Hrál jsem svou roli výjimečně a naprosto falešně.

___________________________________________________________________________
SHIN
___________________________________________________________________________

Nevěřícně a roztřeseně jsem se posadil. Jak já na něj řval. Jeho výraz pak… Skutečně mě musel nenávidět. Do očí se mi začaly drát slzy.

„Ty blbče!“ okřikl mě Ichiru.
„Proč jsi to udělal?“ zeptal se mě neutrálním tónem Kay.
Beze slova jsem se natáhl pro jeho mp3 a ukázal jim tapetu, kterou si nastavil. Toho kluka co se na mě z přehrávače cenil jsem už párkrát u nás viděl.

„Podle toho jak počítám tak s ním chodí už nejmíň měsíc.“ zašeptal jsem a zahleděl se zamyšleně do okna. Skutečně jsem si začal všímat změn. Akeno se nikdy příliš nesnažil vypadat spořádaně, ale poslední dobou se choval tak nějak radostněji. Kdykoli zazvonil zvonek, zvedl hlavu a řinul se ke dveřím. A pak se zklamaně vracel, když to byl jen pouhý pošťák.

„Shine.“ zatřásl mi ramenem kdosi.
„Hm?“ vzhlédl jsem přes zaslzené oči.
„Ách jo. To bude dobrý. Neboj. Uvidíš.“ zamumlal Kay a objal mě. Z druhé strany se na mě přitiskl Ichiro. Nechal jsem se chvíli kolíbat, než jsem se od obou odtrhl. Utřel jsem si slzy a nahodil cvičený úsměv.

„Musíš už konečně začít jednat. Ještě není nic ztraceno. Jsi už dospělej, je ti 22 tak se podle toho chovej. Jsi úspěšný, krásný, máš hlas, který by ti záviděl i pánbůh. Tak ho nějak okouzli. Zbytek zařídíme.“ zazubili se na mě kluci a já se na ně musel nervózně usmát. Doufal jsem, že snad mají pravdu.

___________________________________________________________________________

V hotelu nás Osamu rozdělil do pokojů tak, aby nijak nenarušil plány Kaye a Ichira. Ti dva na mě povzbudivě pomrkávali, ale když mi došlo, že budu mít společný apartmán s Akenem, příliš nadšený jsem nebyl. Jak budu schopný mluvit, když na mě bude koukat tím svým vražedným pohledem alá já hraju poker, takže mě vůbec nezajímáš?!

„Kluci máte toho spoustu na práci. Dneska si večer užijte, ve slušné míře,“ začal s přednáškou Osamu a při slovech „slušné míře“ schválně probodl svého syna s milencem přísným pohledem: „ale zítra se začíná makat. Jasný? Prostě budete hrát dokud nepadnete únavou, trénovat dokud vám nebudou krvácet prsty rozedřením a budete zkoušet vymýšlet nějaké bonusy jinak vás upálím na hranici. Jestli se spolu nebudete někdo bavit, zabiju vás a zakopu pod jezero Loch ness.“

Při slově „bavit“ se podíval zvlášť na mě a já věděl co tím myslí. Poraženecky jsem svěsil ramena.
„Tak. Já jdu plavat. Mějte se!“ zamával nám Osamu a už zmizel v trapu. Ani nám nedal klíčky od pokojů!

„Super. Tátu bych někdy zabil. Shine, mohl bys dojít na recepci a sebrat klíče?“ zašeptal k nám Ichiru a nesouhlasně od Kaye poodešel, když viděl zástupy lidí před hotelem. O jejich chození nevěděl nikdo mimo skupinu a podle Kayova prázdného pohledu jsem pochopil, že to tak ještě dlouho zůstane.

„No jo.“ zabrblal jsem a vydal se směrem k dlouhému pultu, za kterým sedělo pět úřednic s hotelovými uniformami a cvičeným úsměvem.
„Dobrý den, potřeboval bych pomoc. Máme tu spolu se skupinou domluvené apartmány, ale náš manažer kamsi zdrhl. Prosím vás, mohla byste nám dát klíčky a zařídit, aby nás někdo zavedl?“ usmál jsem se na jednu brunetku z řady a ona jako na rozkaz zrudla. Takhle se holky v mojí přítomnosti chovali pořád. Ani jsem to příliš nevnímal.

„Jistě! Hned! Ano! Pane Youto! Pane Youto! Tady jste! Mohl byste tady pány zavést do jejich pokojů? Tady jsou klíčky.“ rozkazovala dívčina nějakému postaršímu pánovy s taburetkou na hlavě. A to jsem si myslel, že takové čapky mají jen v hotelu Hilton
a v amerických sitcomech. No, asi jsem se spletl.
Zaměstnanec hotelu se nám uctivě uklonil, švihem nám hodil klíčky a vedl nás do výtahu.

Dojeli jsme do šestého patra a vystoupili jsme.
„Víte kdo s kým bude bydlet? Máte jen tři pokoje. Dva s manželským lůžkem a jeden s jednou postelí.“ zavrtěl nad tím podivem muž trošku nevrle. Asi nebyl z těch kdo by uznávali skryté dávání najevo citů ke stejnému pohlaví. Plus asi nemá rád dva chlapy ve stejný posteli.

„Jo, víme. Který pokoj je větší?“ usmál se na něj mile Kay, jeho černé rozcuchané vlasy mu padaly do tváře. Vždycky se snažil být na lidi co nejmilejší, ale oni mu to moc neopláceli.
„265.“ oznámil monotónním hlasem stařík.
„Ok. Ten si bereme my dva.“ mrkl na Kaye Ichiru a už ho táhl určeným směrem.

Kay chtěl starému pánovi pomoc, ale Ichiru ho zadržel.Zavazadla nechal táhnout staříka za sebou, evidentně mu bylo fuk, že se nadře.

„Proč vy? Nám by víc prostoru bodlo.“ zaskučel jsem a táhl svůj bágl za nimi. Možná by mě ve větší místnosti Akeno nemohl zabít.
„No právě. Tebe k něčemu donutit je fuška, takže musíme využít všechny možné prostředky.“ zasmál se Kay a netrpělivě požďuchoval postavičku před sebou do pokoje.
„Vy máte pokoj číslo 264, trefíte, že?“ zamrmlal stařík a hodil tašky klukům na zem, ještě dodal řeči o obsluze, penězích atd. atd. a pak už mizel ve výtahu. Asi nebude nejpříjemnější z personálu.

„Tak Shine – padej.“ usmál se na mě Ichiru a než jsem stačil zavřít dveře jejich honosného pokoje, do kterého jsem nakoukl už se ti dva zmetci líbali. S povzdechem jsem hlasitě zabouchl a šel do svého apartmánu.

___________________________________________________________________________
AKENO
___________________________________________________________________________

Procházka městem nebyla můj nejlepší nápad, ale co se dalo dělat. Lidi se zastavovali, hleděli na mě jako na zjevení a bodyguard za mými zády asi tak nevypadal jako anděl milosrdenství.

„Mohl byste se mi prosím podepsat?“ přicupitala za mnou jedna drobná zlatovláska s kamarádkami v závěsu a podávala mi ubrousek s otiskem pusy od rtěnky. Fakt originální.

„Promiň, nemám fix.“ pokrčil jsem neurčitě rameny a chtěl pokračovat dál.
„Já mám propisku!“ nenechala se odradit blondýnka a ihned mi ji strkala do ruky. S povzdechem jsem si ji vzal a podepsal se jí. Holky za ní začaly pištět, že chtějí taky, ale já to jen odmávl s hrubým: „Někdy jindy.“

Pokračoval jsem dál v cestě a koukal se okolo. Venku bylo hezky, lidi si vyšli na vycházku, v upravené obchodní zóně stály stromky v květináčích a pod nimi lavičky na posezení.

„Nechtěl bych vás urazit, ale neotravuje vás chodit takhle, když vás všude znají a chtějí podpisy? Když na vás hledí a chtějí si koupit všechno co si koupíte vy?“ zamumlal za mnou můj bodyguard.
„Tykej mi, jsem o dost mladší a nevidím důvod, proč bys mi musel vykat, i když je tvoje práce mě chránit. Jo, vadí mi to. Ale taky bez toho bych nemohl dělat co mě baví, víš? To by mi vadilo. Mám rád hudbu a ještě víc to, že hraju v takové kapele jako je ta naše.“ usmál jsem se na muže za mnou a on mi můj úsměv přívětivě oplatil. Aspoň někdo umí být milý.

„Často se hádáš se svým bratrem? Dnes jste vypadali, no řekněme, dost rozhádaně.“
Při jeho slovech trochu ztuhnu, ale evidentně si toho nevšiml.
„Víš…Ono je to vlastně těžké. Dřív jsme si byli s bratrem hodně blízcí. Ale čím víc jsem rostl, tím víc se ode mě odtahoval. Nevím proč, najednou požádal o vlastní pokoj, v domě se přestal zdržovat v tu samou dobu co já, odmítal mě vozit do školy a jednoduše se mi odcizil. Ani už nevím co má rád a co ne. Dokážu ho naštvat pitomými maličkostmi.“ postěžoval jsem si smutně. Nezlobil jsem se, jen. Jen.

„Aha.“ poznamenal tiše bodyguard a já si uvědomil, že ani neznám jeho jméno. Mířili jsme k jednomu z nenápadných obchodů pro emaře, rockery, metalisty atp.
„Jak se jmenuješ?“
„Rick. Ale je to zkrácenina od jména Richard.“ zahuhňal bodyguard a otevřel mi dveře do obchodu.

„To není moc běžné jméno. Jsi cizinec?“ Rick se skoro zasmál nad mým dotazem, ale šlo vidět, že se velmi silně přemáhá, aby to skutečně neudělal.
„Ne. Jen se mámě takový jméno líbilo.“ pokrčil pobaveně rameny Richard a já to s úsměvem odkýval. S vytřeštěnýma očima jsem si prohlédl obchod a skoro až s maniakálním nadšením a ječením jsem se vrhnul mezi stojany s cédéčky, oblečením a doplňky. Rick mě se smíchem následoval a pak mi pomáhal hodnotit co si koupit a co raději ne.

O tři hodiny později…

Bylo to perfektní odpoledne! Vážně jsem se bavil a Richard vypadal, že taky. Dokonale jsme si porozuměli a já zjistil, že když zrovna nepracuje, je zapálený rocker, ale taky jezdí na koních. Docela ulítlej člověk, ale fajn. Po tom co jsme skončili v obchodu pro rockery, rozhodli jsme se jít ještě na kafe, než budeme muset do hotelu.

„Hele a co holky? Líbí se ti nějaká?“ zazubil se na mě Rick a sedl si naproti mně do jedné z oddělených kójí v zadní části kavárny.
„Am, no totiž…“ zahuhňal jsem neurčitě a rozpačitě se podíval stranou.
„Copak?“ podivil se Richard a usrkl ze svého hrníčku latté. Asi zapomněl, že je v práci, ale mě to bylo daleko příjemnější než si popíjet a mít za zády napnutého chlápka se sluchátkem v uchu.

„M-mě se líbí kluci!“ zakoktal jsem a napjatě očekával jeho reakci. Bylo to fajn zase si s někým vyjít po dlouhé době jen tak kamarádsky.
„Á, tohle. Hele, v pohodě. Já proti tomu nic nemám a můj přítel taky ne.“ odmávl to rukou Rick a já měl co dělat, aby mi neupadla brada.

„Ty máš přítele?“
„Jojo. Škoda, co? Jsem už zadanej.“ vyprskl smíchy Rick a já na něj hodil pohled typu: nefandi si frajere.
„A co teda ty, máš někoho?“ usmál se Rick a přešel mé výhružné grimasy.
„Ne-e.“ povzdechl jsem a napil se svého kafe, které mi hladilo vyhládlý žaludek.

Jakmile procházela servírka, požádal jsem ji o jakékoliv jídlo, co mají na lístku – tu největší porci. Slečna mi donesla tři kusy jahodového dortu. No, není co namítat, ale raději jsem jeden kus vecpal Rickovi.

„Proč s nikým nechodíš? Vždyť si pěknej a pochybuju, že bys byl takovej fracek, že by se ti nikdo nelíbil.“ zakroutil nechápavě hlavou bodyguard, zatímco do sebe valil jedno sousto dortu za druhým, já byl tedy rozhodně uvážlivější a pomalejší. Po pitkách je vždy lepší začínat pomaleji.

„Nevím. S nikým jsem nedokázal vydržet. Sem tam se s někým vyspím, ale to je tak všecko.“ zašeptal jsem trochu zahanbeně, ale tak nějak jsem tušil, že to Richard pochopí.
„Jak se jmenuje tvůj přítel?“ nedal jsem pokoj. Chtěl jsem si povídat.
„Michael.“ zahleděl se zasněně kamsi za mě Rick.
„Taky divný jméno.“ ušklíbl jsem se. Kdo to kdy viděl v Japonsku jména jako Richard a Michael? I když pár jedinců se našlo…
„Ty seš neskutečnej. Už ti nic nepovim.“ zasmál se Richard a já se jen uraženě nacpal dortem. Byl čas pomalu vyrazit.

„Tak díky za odpoledne, žes mě tak pohlídal… A taky za to, že jsem se tak dobře bavil.“ zmáčkl jsem Richardovi pravici před hotelem a on mi mé poznámky taky oplatil. Dovedl mě k recepci, předal mě tam nějaké hodné paní recepční, aby mě zavedla do pokoje a sám se šel ubytovat. Asi usoudil, že vevnitř už budu v pořádku. Taky po mě žádný psychopat nejel, takže to bylo ok.

___________________________________________________________________________
SHIN
___________________________________________________________________________

Zavrtěl jsem se v posteli, převlečený do tepláků (v kterých spím) a s kytarou v ruce. Přehrával jsem si písničku od Iron Maiden – Blood brothers. Vždycky se mě ta melodie pohltila. Asi proto jsem přeslechl kroky na chodbě a otevření dveří.

Vzhlédl jsem, když jsem uslyšel bouchnutí nějakých věcí na podlahu a zamykání dveří. Zády ke mně stála drobná postava mého bratra. Šokovaně jsem na něj vykulil oči.
„Už jsi tu? Akeno, já chtěl jsem se-“ začal jsem, ale Akeno se otočil a probodl mě pohledem.

„Myslím, že vím co chceš říct. Že se omlouváš, žes to tak nemyslel a blá blá blá. Jenže víš co? Mě je to tak docela fuk. Je mi to jedno, protože jediné co poslední dobou děláš je, že mi neustále nadáváš, za něco mě napomínáš a jsi protivný i když jsem nic neudělal. Už mi to leze krkem. Nech mě prostě na pokoji, ok? Jsme na stejném pokoji, ale to nic neznamená. Není důvod se bavit. Vždyť ten není už nejmíň dva roky.“ pokrčil rameny v zuřivém záchvatu a v očích jsem mu viděl bolest a lítost.

Chtěl jsem se k Akymu rozběhnout a utišit ho. Obejmout a tisíckrát se omluvit. Říct mu jak moc mě to mrzí a užírá. Den co den. Ale nemohl jsem. Akeno měl pravdu. Nebyl důvod, abych našel odvahu dva roky, proč by měl být teď? Jenže cosi… Cosi se změnilo a já věděl, že pokud nezačnu jednat a mluvit s ním, ztratím ho. Možná navždy. Ta fotka v mp3 to dokazovala. Musel jsem o něj bojovat.

„Dobře. Když nechceš, mluvit, nechceš. Já chtěl. Opravdu mě to štvalo, jak jsem se choval, ale nedával si mi na výběr.“ pokrčil jsem rameny a doufal, že ho to vyprovokuje.
„Nedal na výběr?! Co tím myslíš: nedal na výběr!“ zakřičel na mě vztekle Akeno až se mu vlasy rozházely okolo obličeje. Tak naštvaný a tak půvabný.

„Neustále jenom slyším jak si s někým užíváš. Jak někam chodíš, jak se vracíš. Co se děje doma nebo tak tě vůbec nezajímá. Nebereš na nikoho ohledy, jen na sebe. Jak pak mám asi reagovat, řekni? Jak?“ mluvil jsem dál klidně a neutrálně. Ve mně to však ve skutečnosti vřelo. Na jednu stranu jsem se ho chtěl uklidňovat a milovat na druhou přiškrtit.

„Proč se vůbec pokouším. Tohle nemá smysl. Běž se léčit Shine a mě do svých potrhlých fantazií netahej, jo?“ zavrčel na mě Akeno a já sebou proti své vůli škubl. Vůbec nic o mých fantaziích nevěděl. Vůbec nic nevěděl o mě. A přesto dokázal tak účinně zranit.

„Dobře.“ přikývl jsem a začal vybrnkávat další melodii od Maidenů. V mém hlase nebyly slyšet slzy, ale jinak jsem měl co dělat, abych se nerozbrečel.
Akeno zaraženě stál, ale pak odešel do koupelny a následně jsem slyšel už jenom sprchu a tiché nadávky.

Dopadl jsem zády do měkkých polštářů a po tvářích mi začaly téct slzy. Doufal, jsem že Akeno zůstane v koupelně hodně dlouho. I hodina by stačila, ale to bych si asi přál příliš…

„Na jaké straně postele budeš spát?“ zeptal se chladně Akeno, když vyšel z koupelny. Nahý, jen okolo pasu bílou roušku z ručníku a rukama si taky jedním sušil svoje vlásky. Proti jiným se zdál drobný a pohublý, ale teď šlo vidět správně vypracované svaly a krásné tělo. Zrudl jsem a odvrátil hlavu směrem k oknu. Bože, proč mě musíš tak provokovat?!

„J-je mi t-to fuk.“ zadrkotal jsem přes stisknuté čelisti. Neotočil jsem se, abych viděl Akenův udivený pohled. Vzal jsem kytaru, která mi stále ležela na kolenou, a položil ji do rohu pokoje. Snad v noci nespadne a nenakřápne se.
Nesvůj jsem vlezl zpátky do postele a zahrabal se do teplých přikrývek. Tak dlouho jsem s ním (bráškou) nezdržoval v jednom pokoji a teď s ním dokonce budu spát v jedné posteli. Fakt super.

Akeno zalezl také do postele, ale až po tom co si navlékl kraťase na spaní. Neohlédl jsem se, jak se převlékal, na co se zbytečně pokoušet?
Chtěl jsem už zhasnout, ale zadržela mě ruka na mém zápěstí. Přese mě se nahnula postava. Vykulil jsem oči.

„Nezhasínej, bojím se tmy.“ zašeptal mi do tváře Akeno a já měl co dělat, abych odtrhl pohled od jeho rtů. Nervózně jsem přikývl a pustil vypínač na lampičce, v ten moment Akeno polevil své sevření a odsunul se na svou půlku postele. Skousl jsem si ret, aby neslyšel můj zklamaný povzdech.

„Ále! Klucí! Co to tu vyvádíte! Máte se bavit!“ zaječel najednou strašně blízko Ichirův rozverný hlas a za ním lezl rozesmátý Kay, který svého miláčka držel zezadu okolo pasu. Taky bych tak chtěl držet Akena… Jen jednou. Bože, dovol mi, aby byl můj. Jen jednou.

„Co asi? Spíme! Tak – dobrou!“ zavrčel jsem na kluky naštvaně, protože jsem zase viděl ty jejich odhodlané pekelné ohně v očích. Jenže Akeno mě probodl pohledem „zmlkni a cul se“ a sám se na naši návštěvu díval dosti vítavě.

„Tak filmy žádný, hudby si užijeme zítra, do bazénu asi nepůjdem, když jste takhle vyšňoření na spaní. Takže zbývá jediný. Skupinový objetí!“ doplňovali se navzájem ti dva bídníci, co k nám vtrhli a s křikem: „Banzáááj!“ sletěli na nás do peřin.

Okamžitě nás tlačili k sobě, i přes náš dost očividný odpor. Jenže já odporoval kvůli tomu, aby na mě nebylo vidět, jak moc ho chci obejmout. Avšak Akeno mě opravdu nesnáší…
„Obejmout! Obejmout! Obejmout! Hooonem! Obejmout!“ křičeli jak nějaké roztleskávačky na zápase Ichiru a Kay.

„Tak mě obejmi, ať už přestanou!“ přeřval je asi po pěti minutách neustálého hučení a mlácení polštáři Akeno a já ztuhl. On si právě řekl o obejmutí? Než jsem se stačil jakkoli bránit, vrazil do mě Kay tak, že jsem sletěl Akymu rovnou do náruče. No spíš rovnou hlavou do klína. Šíleně jsem zrudl a přetočil se. Chtěl jsem vstát, ale Ichiru mě dost nehorázně nakopl do nohy jako důkaz toho co mi udělá, jestli vstanu.

„Ahm. Ehm. Promiň.“ zakňučel jsem tichounce a najednou neměl sílu se bránit. Všechno na mě dolehlo. Tak moc a tak moc bolestně. Viděl jsem před sebou fotku z Akenovi mp3, naše hádky a vlastně všechno zlé. A zároveň jsem viděl jeho mučivou krásu a přitažlivost před sebou, jakoby toho ještě tak nebylo dost. Začaly mi stékat slzy a já se proti nim nedokázal bránit. Už podruhé za tenhle den. Ne. Po třetí. Možná…vlastně… už ani nevím po kolikáté.

„Víte co, máme ještě práci. Mějte se.“ zazubil se Kay a taktně vyvedl nechápajícího Ichira z pokoje. Stále jsem ležel v Akenově klíně a nedokázal se zvednout. Na tváři mě hladili nesepnuté blonďaté vlásky a do očí se mi vrýval nechápající a překvapený pohled.

„Hej. Shine. Copak je?“ zeptal se tiše Aky a jedním prstem mi setřel stékající slzy. Jenže začaly nanovo.
„Já… já už nemůžu.“ zavzlykal jsem zničeně.
„Co nemůžeš?“ pozvedl nechápavě obočí Akeno.
„Držet se dál.“ zašeptal jsem a zvedl se na loktech do sedu.

Než stačil Akeno cokoli udělat nebo říct, vzal jsem do rukou co nejopatrněji jeho obličej a ostýchavě ho k sobě přitáhl. Nedovolil jsem si pohled ani váhání, jemně, ale přesto důrazně jsem přitiskl svoje rty na Akenova ústa a něžně si s nimi chvilinku pohrál. Měl jsem takovou chuť. Cítil jsem jak je celé moje tělo připravené, ale odtáhl jsem se. Pokud mě nebude chtít… Pokud se mu budu hnusit, nesmím si ho vzít.

„C-co? C-co t-to b-bylo?!“ zakoktal na mě celý rudý Akeno. Smutně jsem si ho prohlížel. Určitě za chvíli vyletí a začne namítat, že jsme bratři a co se to vlastně děje a že nejsem normální.
„Tohle mě fakt děsně mate.“ prohrábl si zoufale svoje blonďaté prameny a zahleděl se na mě. „Vysvětli mi to.“ zamračil se nedůvěřivě a trochu se ode mě odšoupl. Smutně jsem se podíval na vzdálenost mezi námi. Bílá přikrývka ignorovala moji mrzutost a s klidem se pod námi krčila dál.

„Víš… když jsi byl malý, bral jsem tě prostě jako brášku. Nic jiného. Můj malý bráška, o kterého se musím starat. Ale pak… Jak jsi začal růst a celkově se měnit jsem tě viděl jinak. Pamatuješ jak ti bylo patnáct, do domu sis poprvé přivedl kluka a mámě řekl, že si gay? A ten kluk, s kterým si tenkrát chodil už tě pak nikdy nechtěl vidět…?“ zahuhlal jsem.
„No, j-jo.“ zrudl Akeno a dál se na mě nechápavě koukal.

„Strašně jsem zuřil. Byl jsem úplně mimo. Tak děsně moc mě to bolelo a štvalo, když jsem viděl jak tě drží za ruku a ty se na něj nevinně, rozpačitě koukáš. A když tě pak ve výklenku u schodů skrytě líbal a hladil ve vlasech. Šel jsem potom ven a počkal na něj o blok dál, seřval jsem ho jak ještě nikdy nikoho a jednu mu ubalil. Týden jsem se na tebe vůbec nedokázal podívat, protože jsem se bál, že kdybys to zjistil, nenáviděl bys mě.“ vychrlil jsem ze sebe jednu z mála příhod.

Akeno se na mě vražedně a vyčítavě zahleděl. Tenkrát byl dost mimo, byl to jeho první kluk. Slyšel jsem ho jak vzlyká do polštáře a moc si přál jít ho utišit, jednou jsem zkusil zaklepat, ale zařval na mě ať ho nechám být.

„Proč?“ povzdechl si, jako by to nebylo dost jasné. Vykuleně jsem na něj hleděl.
„Proč?!“
„No, proč si to udělal a vlastně tohle všechno. Stále mi to není jasné.“

„Tvoje zelené kukadla, které se pokaždé rozzáří, když se šťastně zvonivě rozesměješ. Tvoje vlasy, které si stahuješ, aby ti neplandaly, ale přesto jsou nejkrásnější, když je máš volně rozpuštěné. Tvůj drobný nosík, který rozkošně nakrčíš, když ti něco nechutná. Tvůj výraz batolete, když něco provedeš. Roztomilé zrudnutí líček... Tvoje nadšení do hudby, zálib a prostě všechno. Copak to není dost jasné? Copak není pochopitelné, že jsem se zamiloval do takové osoby jako jsi ty, když jsem ji měl celý čas před sebou? Viděl jsem tě jak brečíš, jak se směješ, jak objevuješ nové věci, pocit zklamání i úspěchu. Viděl jsem tvoje nejhorší stránky i ty nejlepší…Tak moc… tak moc tě miluju a chci!“ chrlil jsem jedno slovo za druhým a díval se do té za*rané bílé přikrývky. Zrudl jsem a rudl, ale nemohl jsem si pomoc.

„Promiň.“ dodal jsem nejtišeji a zahanbeně se podíval bokem. Skončil jsem se svým vyznáním a bylo mi jasné, že teď se všechno změní a stane se to čeho jsem se bál. Zvedl jsem se z pohovky a chtěl se jít zeptat kluků jestli dnes nemůžu spát u nich. Těsně u dveří mě však zadržela dokonale svalnatá paže.

„Kam si myslíš, že jdeš?!“ zavrčel na mě Akeno hlasem, kterým používal v hádkách.
„Ke klukům, abych u nich dnes mohl přespat. Nechtěl bych po tom všem tě ještě víc otravovat.“
„Takže ty si myslíš, že po tak dlouhé době se mi konečně s něčím svěříš a utečeš? Že si jen tak vyžvaníš, že mě miluješ a toužíš po mě a zdrhneš… To mi toho teda doopravdy dokazuješ.“ zašeptal zklamaně Akeno a spustil svou paži.

„A co mám asi dělat? Víš jak moc bych chtěl jít a zlíbat tě? Hladit tě, rukama česat tvé vlasy a dotýkat se tě? Milovat se s tebou?“ syčel jsem na něj najednou ve vzteku. To mě musel tak moc mučit? Nevšímal jsem si jak rozkošně zrudl, když jsem řekl milovat se.

„Víš jaké to je poslouchat tvoje vzdychání a křičení při sexu s jiným? Když nemůžu celou noc spát, protože tě slyším a vím, že nikdy nebudeš můj. A že tě právě někdo obšťastňuje a dotýká se tě tam kam já nesmím! Celou tu dobu jsem byl sám. Odmítal jsem všechny různé nabídky, protože jsem to prostě nedokázal unést. Představu, že bych nebyl s tebou. Zatímco ty sis užíval a já to musel poslouchat a někdy i vidět, já ležel v posteli vždycky sám. Nikdo mě nechodil utěšovat.“ křičel jsem zase.

„Tak si mi to blbče měl říct dřív!“ zavřískl na mě a prudce mě k sobě přitáhl. Jednu ruku okolo pasu, druhou v mých vlasech a rty zuřivě přitisknuté na mých. Překvapením jsem se nemohl ani pohnout.

„Mmmn!“ zavrtěl jsem se a snažil se té drobné, ale vypracované postavičce vzpříčit. Akeno na mě nebral vůbec ohledy.
„Co je, nelíbí se jak líbám?“ odtáhl se s vrčením jen o kousek bratr a zadíval se mi do očí. V těch svých zelených kukadlech měl vztek, vášeň, chtivost, ale i bolest. S povzdechem jsem zvedl jednu ruku a pohladil ho dlaní po té jemné tvářičce.

„Bolí to? Proč si takhle ubližuješ? Copak toho za dnešek není dost?“ povzdechl jsem si a trochu rozpačitě jsem se k němu přitiskl. Stále měl jednu ruku okolo mého pasu, takže jsem ty své taky provlékl k jeho zádům a objal ho.

„Nechci, aby ses překonával ty hlupáčku. Nedělej nic co nechceš. Nechtěl jsem utéct. Neutíkal jsem celou tu dobu kvůli sobě, ale kvůli tobě. Bál jsem se, že bych ti ublížil. Má vlastní bolest je stupidita, ale ta tvoje… Tak moc by mě mrzelo, kdybych ti ublížil!“ opřel jsem si hlavu o křivku mezi paží a krkem.

„Jak dlouho už mě miluješ?“ zašeptal tichounce Akeno.
„Pět let. Stejný počet let jaký je mezi námi rozdíl. Kéž bych se nikdy nenarodil stejným rodičům! Hnusím se ti?“ zavřel jsem oči a jen vdechoval příjemnou vůni Akenova těla a jeho blízkost. Bylo to pro mě něco nového a neskutečně příjemného, také však vzrušujícího.
¨
„Ne. Nehnusíš. J-já, j-já tě mám taky rád.“ zakoktal trochu rozpačitě Aky a já nemohl uvěřit vlastním uším. Chtěl jsem se odtáhnout a podívat se jaký má výraz obličeje, když to říká, ale jeho stisk mi to nedovolil.

„Zůstaň tak chvíli – prosím.“ zakňoural Aky a svezl se na kolena, tím mě strhl sebou. Takže jsme seděli na podlaze v náručí toho druhého a poprvé za ty roky si užívali vzájemnou blízkost a lásku. Podivné spojení. Proti bohu, proti lidské společnosti, ale přesto… Přesto neuvěřitelně krásné.

"Promiň mi to." povzdechl jsem nešťastně a zase mi začaly téct slzy. Zatracený emotivní den!
"Neomlouvej se pořád." zavrčel na mě Akeno a zvedl mi hlavu prstem.
"Můžu něco zkusit?" zeptal se potichounku a to jak házel očima do boku bylo dost výmluvné.
"No - jo." přikrývl jsem překvapeně a nechápavě. Jenže jemu bych dovolil cokoli. Klidně by mi mohl uřezat nohu a mě by to nevadilo.

Aky se ke mě naklonil tak, že se jeho nosík otřel o můj a dlouhé vlasy mu přepadly na holý hrudník. Až v tu chvíli jsem si uvědomil, že jsme oba do půl pasu nazí a on prakticky skoro nahý. Horkost z našich těl jen sálala.

"Aky... Co chceš dělat?" vzdychl jsem mu do rtů a lehce roztřeseně se chtěl odtáhnout. Nechtěl jsem mu dovolit udělat něco, čeho by pak litoval.
"Neodtahuj se." zakroutil hlavou v nesouhlasu blonďáček a znovu se přiblížil. Jak jsem se snažil stupovat, podlomili se mi lokty a já sletěl na zem. Aky si bez rozpaků lehl na mě. Nemohl jsem tomu uvěřit. Plnily se mi sny...

Akeno se natáhl a jemně se dotkl svými rty mých. Rukama jsem drápal do koberce, abych se udržel. Nechtěl jsem udělat něco unáhleného. Jako třeba znásilnění vlastního bratra...
"Proč se držíš dál. Chceš mě. Sám si to říkal. Chceš se s mnou milovat." zvedl se ze mě Aky, když jsem dlouho nereagoval.

"Aky. Ty to nechápeš. Já tě moc miluju a chci tě, ale je to špatné. Nemůžu si tě vzít. A navíc by to ani nebylo správné, vždyť jsem ti to teprve před chvílí řekl
a to tě mám ihned milovat? Navíc já jsem o pět let starší než ty. Jsi ještě dítě, nemohl bych tě zneužít." zachrčel jsem a musel se přinutit vyrovnaně dýchat.

"Ale notak! Je mi sedmnáct! Už jsem měl spousty mužů!" zavrčel naštvaně směrem ke mě Akeno. Jeho slova se do mě vpálila jako cejch. Neuvěřitelně to bolelo.
"Já vím. Já vím, že měl." zašeptal jsem tichounce. Musel jsem zavřít oči, protože jinak by poznal jak mne jeho slova moc ranila. Copak se s mnou chce jen vyspat, zjistit jaké by to bylo s vlastním bratrem? To nemyslí na nic jiného? Neví jak je pro mě těžké být v jeho přítomnosti?

"Odpusť, nechtěl jsem ti ublížit. Já jen... Myslím, myslím, že už jsem to taky dlouho chtěl víš. Tebe. S nikým se mi příliš nelíbilo a to že jsem spal s jinými. No, mám hold dost velký apetit." zamrkal šíleně rozpačitě dlouhými řasami blonďáček a zakoukal se do země.
"Prosím. Já opravdu to myslím vážně. Vyspi se s mnou."

Co mám dělat?