SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Sny se stávají skutečností 1

1.

Rozhlédla se po svém bytě. Jak moc to tady nenáviděla. Kdyby jen její rodiče věděli jaký odpor chová ke svému životu, určitě by ji vydědili.
Pousmála se.
Pohled jí padl na obraz, na jedinou věc, kterou milovala. Dárek, který jí věnoval její přítel na první výročí jejich vztahu. Byla na něm vyobrazena jedna jediná věc, rozkvetlá slunečnice. Stála na poli plném slunečnic, všechny však už byly odkvetlé, jen ona dávala na odiv svoji krásu. Vysvětlil jí, že ona je pro něj právě touhle slunečnicí, jedinou v celém poli jiných krásných květů.
Tak moc jej milovala a kvůli své rodině se ho musela vzdát! Nenáviděla je stejně tak jak je milovala.
Povzdechla si a posadila se do křesla ze kterého měla výhled na právě tento obraz.
Byt byl vzdušný a zařízený velmi skromně, přesně tak jak to měla ráda, přesto byla většina nábytku velmi drahá. Žádný kousek neměl svoji duši, jen cenu. Cenu, pro kterou ho její rodiče koupili. Vše na zakázku od těch nejlepších návrhářů. Bylo jí to odporné, nenáviděla to!
Zazvonění zvonku ji vytrhlo ze zamyšlení.
„Slečna Saidllová?“ zaznělo z úst pohledného poslíčka, který se před ní objevil, když otevřela dveře. Sjel její postavu od hlavy k patě, aby se vzápětí pohledem vrátil ke tváři.
„Ano?“ nervózně dupla nožkou v chlupatých ponožkách. Provokativně, ne určitě za účelem provokace, si rukou přejela po stehně a trochu si nadzvedla košilku, aby dala na odiv své dlouhé nohy v podvazcích. Polkl a to Ywette rozesmálo. „Co pro mě máte?“
„Ba-balíček?“ zakoktal s rudnoucími tvářemi.
Ywette se jen pousmála a natáhla k třesoucímu se chlapci ruku. „Kde to mám podepsat?“
„Po-podepsat?“ pohlédl jí do očí, aby svým pohledem vzápětí ucukl. Sundal si ze zad baťůžek a vytáhl menší balíček, spíše obálku. „Není tam zpětná adresa a ani není doporučený, můžete si ho vzít.“
„Určitě?“
Mladík jen přikývl.
„Díky. Počkej tady chvilku, něco ti donesu,“ zastavila jej dřív než mohl zmizet ve výtahu. Vběhla do bytu a z nejbližšího stolku vzala první věc, kterou uviděla. Byl to zapalovač. Sice obyčejná věc, ale určitě by se mladíkovi mohla hodit.
Za chvíli stála opět před chlapcem, který si od ní dárek převzal a zíral na něj téměř s náboženskou úctou. Olízl si rty a podíval se jí do očí. „Já... vy mě neznáte, ale...“ z koutku jednoho oka se svezla malá slzička. „Vy... zachránila jste mé mámě život. Chtěl jsem vás potkat a proto jsem vzal tuhle práci. Budu...“ setřel si z tváře slzy a zbožně na ni pohlédl. „Vy jste anděl, děkuji!“ vyhrkl a byl pryč.
Žena za ním chvíli hleděla a poté vrtíc hlavou vešla dovnitř a zavřela za sebou dveře. „Zajímavý chlapec. Je to zvláštní, ale jeho tvář si nevybavuji...“
Posadila se zpět do křesla, nohy si složila pod sebou a do klína si položila balíček. „Zachránila jste mé mámě život – tohle řekl?“ zamyšleně vyhlédla z okna. Musela chvíli přemýšlet než si na tu kauzu vzpomněla. Byl to hodně smutný případ, který nemusel dopadnout tak tragicky, kdyby se o něj policie zajímala dříve. Ano, byly toho plné noviny! Jednalo se o policejního úředníka, kterého jeho manželka nařkla z domácího násilí. Po půl roce teroru a bez jakékoli pomoci od kohokoli již ženě došly síly. Toho dne ji několikrát zmlátil a znásilnil, ale co se pokusil udělat poté, to mu už odpustit nedokázala. Vztáhl ruku na jejich děti a obviňoval ji z toho, že nejsou jeho. Neovládla se a vytáhla zbraň.
Případ se neuvěřitelně dlouho vlekl. Žalobce na její mandantku vytáhl tu nejhorší možnou špínu a něco si i vymysleli. Několik měsíců měla noční můry z toho, co našla. Když viděla fotografie, které pořídili v nemocnici, když násilí oznámila. Její obličej byl samá podlitina stejně jako tělo.
Nechápala jak tohle mohl někdo nevidět!
Spíš to vidět nechtěli!
Jeho rodina totiž patřila k té takzvané vyšší společnosti, smetánce, prominentům. Těmhle lidem prostě nemohla odpustit, snad právě proto, že k nim patří.
„Dost už vzpomínek!“, okřikla se a roztrhla obálku ze které vypadla SD karta. „Copak to může být?“ podívala se dovnitř, ale nic dalšího tam nebylo, ani list papíru. Vstala a vydala se do pracovny, kde do počítače kartu vložila a pak čekala co se načte.
Chvíli nevěřícně zírala na fotografie rodičů s jejím přítelem a pak klikla na audio soubor. Chvíli jej nechala přehrávat a poslouchala na půl ucha až zaslechla: „...dobře, beru těch dvěstětisíc. Za víc ta frigidní, ehm...,“ odkašlal si, když uviděl pohled, který mu otec jeho přítelkyně věnoval, „...tak já se tedy loučím a děkuji za vaši nabídku. Nečekal jsem, že budete tak štědří!“
Byla sice tvrdá, pokud se jednalo o city, ale tohle bylo i na ni moc. Jak jí dokázal tak dlouho lhát. Jak ji mohl slibovat, že je nikdo a nic nerozdělí! Koutkem oka se podívala na datum. Bylo to týden předtím než se s ním sama rozešla. Tak moc si vyčítala, že... Setřela si slzy z tváří a vyskočila na nohy, vrhla se k obrazu a.... Ne, nemohla jej zničit.
Zavrtěla hlavou a opět se otočila ke dveřím vedoucím do pracovny. Kdo jí jen tenhle záznam mohl poslat? Co ho k tomu vedlo? Pokoušela se přemýšlet. Sice měla dost nepřátel díky tomu jaký život vedla, ale proč by jí chtěl někdo ublížit takhle, když se už s tím bastardem rozešla. Nemělo to pro nikoho žádnou cenu.
Snad nějaký přítel?
Někdo kdo se už nemohl dívat na to jak se trápím tím, že jsem se s ním rozešla kvůli své rodině. A přitom zbytečně! Proč jí neřekli, že mu zaplatili?
Věděla, že jsou tyhle myšlenky zbytečné, ale...
Crr.
Crrr.
Ozvalo se znovu neodbytně.
Koutkem oka nahlédla do kukátka, ale nikoho neuviděla. Zavrtěla tedy hlavou a otevřela dveře. Před prahem stála velká krabice převázaná silným motouzem a bylo možné z ní zaslechnout nesouhlasné kňučení. Klekla si ke krabici na zem a rychle ji rozvázala. Odklopila ji a... ze spodu na ní hleděly dvě modrá očka zasazené v ocelově zbarvené chlupaté hlavě. Štěně natočilo hlavu na stranu a ustrašeně fňuklo, aby vzápětí štěklo a na pozdrav jí olízlo celou její tvář.
Nechápavě na něj hleděla, aby se vzápětí, když zaslechla klapnutí dveří ohlédla tím směrem, v tu chvíli se výtah zavřel a ona mohla jen sledovat ubíhající čísla. Někdo sjížděl kabinou dolů a ten někdo byl určitě tou samou osobou, která ji doručila tenhle živý balíček. „Co s tebou?“ znovu nahlédla dovnitř a vytáhla ven chlupatou kuličku. „Čípak jsi?“
Štěně opět jen tlumeně štěklo a roztáhlo mordu do širokého úsměvu.
„Od tebe se asi nic nedozvím, co?“
Znovu opakovalo naklonění hlavy na stranu a vyplázlo jazyk.
„Tak pojď, připravím pro tebe provizorní pelíšek a pak vyrazíme na nákupy.“ Krabici vzala do druhé ruky a dveře za sebou zavřela kopnutím nohy. „Jen abys nevadil majiteli.“ zabručela tiše a posadila se i se štěnětem zpět do křesla. Až teď si všimla že má pes na krku mašličku a malou obálku. Rozlepila ji rozklepanými prsty a dala se do čtení obsahu.
- Jsem tajný přítel. Vím, že jsi určitě zlomená z toho, co jsi se dozvěděla a tak ti posílám dárek. Snad zmírní tu bolest kterou právě teď musíš cítit. Nemohl jsem se dívat na to jak trpíš. Jsem nikdo a doufám, že to tak i zůstane!
PS: Je to fenečka! -

Na chvíli musela zavřít oči, aby zahnala slzy které se pokusily prorazit skrz hradbu jejich očních víček. V hlavě jí vyskočila neblahá vzpomínka na dobu, kdy byla mladé děvče a prožila jednu ze svých nejhorších chvil ve svém životě. Opět se jí v myšlenkách zjevila noc, kdy přišla o jedinou věc na které ji kdy záleželo o jediného tvora kterého kdy milovala a on miloval ji a to bezzištně.
Jediný tvor, který doplatil na to, že jí tak oddaně a bezmezně věřil a dal by za ni i svůj život. Obětoval sám sebe aby ona mohla žít!

****

Opět si prohlížela tu fotku, která ji doprovázela celé ty bezútěšné roky. Pohladila tu tvář bříškem prstu a na obličeji se jí objevil děsivý úsměv. „Doufám, že jsi nezapomněla… protože já na tebe nezapomenu nikdy.“ Bezděčně si přejela dlaní po levé polovině tváře, která byla zohyzděná jizvami stejně jako celá polovina těla. „I kdybych chtěla.“
Ta fotka jí dávala sílu k životu… Paradox? Možná! Ale v hloubi srdce věděla, že ty dny které strávila v její blízkosti byli těmi jedinými… šťastnými… které kdy zažila. Milovala ji stejně tak možná i silněji než ji nenáviděla.
Stále.
Stejně
Napořád!
Odložila fotografii na stolek a zavřela oči.
Musela se připravit na zákrok který ji od základu změní život a ona se stane někým jiným proto, aby mohla vykonat svoji pomstu.
Spravedlnost.
Jediným svědkem byl měsíc, který se po chvíli odhodlal vykouknout zpod mraků a podívat se na fotografii dvou usmívajících se děvčat, která se k sobě tiskla jako kdyby měl nastat konec světa a jejich tváře krášlil veselý úsměv.
Obě dívky plné života. aby se z jedné z nich po několika letech stala mladá zahořklá žena která vinila svoji nejlepší kamarádku za to, že ji zničila život!
Že ona bude navždy jen tou... která přežila!

Dodatek autora:: 

Ach... zase píšu další povídku, tentokrát to bude zase něco trochu jinýho. Kdo by se snad bál (ale stejně si myslím. že se nikdo takový nenajde), že nedopíšu ty dvě předchozí, tak se mýlí. (Škoda, že?)

5
Průměr: 5 (5 hlasů)