Solution: Epilog Matky

Můj život v kostce. Život, který jsem neplánoval… přesto bych ho za nic neměnil: Už je to nějaký ten pátek, co se narodila dvojčata. Přesně čtyři roky a dva měsíce. Od té doby se toho moc nezměnilo. Jen je za mě Máma několika krásných dětí. Kromě Takeshiho, kterému už je skoro sedm let, a Yume s Yuki, kterým teď bude šest, jsem… ať to zní neuvěřitelně… porodil další čtyři děti. Hlavně se nesmějte jejich jménům, které mě napadly zcela spontánně, vzhledem k dané situaci a mému momentálnímu mentálnímu stavu.

Jméno mého v pořadí 4. potomka je Midori. Teď si jistě říkáte, proč se jmenuje Zelená, když se narodila s havraními vlásky a černými oči. K tomu se váže veselá historka. To bylo tak, těsně před tím, než mi tenkrát praskla voda, jsem se díval na zápasy Wrestlingu a pak mistrovství v Boxu. Můj favorit zrovinka dostával nakládačku a nevypadalo to s ním moc dobře. Přesto mu fandilo publikum tak moc, že jsem málem spadl z gauče, když jsem se k nim s nadšením a rozhořčením v jednom přidal. Všichni v televizi řvali jeho jméno a já se hold musel přidat jako zažraný pubertální fanda, kterým jsem, bezesporu, byl a možná ještě jsem. V některých věcech asi jo ale… Abych se vrátil k věci. To jméno, které pořvávali fandové na favorita, aby mu dodali sebevědomí, bylo "STREAM", jenže já si to se svojí špatnou angličtinou špatně vyložil a tak jsem křičel "GREEN". No, a pak mi deset sekund před knokautem od favorita praskla voda. Pak už jsem vnímal jen bolest, která se na mě valila v intervalech a stupňovala se až do nemocnice. Slovo Green se tak stalo tím posledním, na co jsem myslel. A tak se zrodila moje malá Midori, která má k překvapení všech ráda zelenou a taky se tak moc podobá svému Tátovi,…a to skoro ve všem.

Můj 5. potomek se jmenuje ještě jednodušeji. Malá Kin. Tak jsem jí začal říkat už v bříšku a tak nějak jí to zůstalo. Ono se blbě odnaučuje, když někomu deset měsíců říkáte Zlato a pak z vás vypadne krásná blondýnka s modrýma očima. Kin byla asi to největší a nejtěžší dítě, se kterým jsem měl tu čest… a že to byla tenkrát makačka. Obzvlášť, když jsem jí rozmazlil tím, že jsem jí v sobě nechal o měsíc déle,… jako bych to mohl ovlivnit…, a pak se tomu mému drahému kovu nechtělo vůbec ven. Chemie mi nikdy moc nešla ale tím, že jsem jednou dostal za trest referát na téma Au a jeho vlastnosti byl jsem trochu v obraze. Možná proto jí zůstalo takové vzácné jméno. Ona byla prostě rozené zlato - můj vzácný kov.

Další na řadě je Satsuki. Alias 6. potomek. U téhle čertice s havraními vlásky nikdo nikdy nic nevěděl a to i v mém těhotenství, když jí všichni pozorovali jen na monitoru při ultrazvuku. Všichni se mi totiž dlouhou dobu snažili namluvit, že to budoucí modrooké stvoření je kluk. K našemu upřímnému překvapení si však toto pohlaví držela Satsuki jen do doby porodu. Musel jsem takovýmu malýmu andílkovi vymyslet něco extra za jméno, chápete, když už nás tak dlouho tahal za nos. Přemýšlel jsem a přemýšlel a nic hezkého a trefného mě nenapadalo. A pak jsem omylem zaslechl, jak si Itachi v kuchyni povídá s mým tátou a říká něco ve stylu: "…Neuvěřitelné, že jsme od 5. měsíce cyklu nevěděli vůbec nic…"
Hned jak jsem si poskládal všechny ty slova do určité souvislosti, bylo mi jasné, jak se to tajemné škvrně bude jmenovat. A tak vzniklo jméno pro malou Satsuki. Byl to náš Pátý měsíc.

Poslední potomek, který se narodil do mé skromné rodinky, byl kluk. Blonďatý kluk s černýma očima. Už jsem si říkal, že se mi snad kromě Takeshiho další nenarodí. Tahle historka, no… je veselá, i když mě to v tu chvíli vůbec nepřišlo k smíchu. Teď bych se zasmál svojí demenci. Ono totiž, jsem si tenkrát řekl, že když mám to poslední dítě, že by se to mělo nějak naznačit v jeho jméně. A tak jsem se rozhodl mu dát jméno pořadního čísla. Jenže se vyskytl menší problém a za ten problém můžu já. Skoro si říkám, jestli jsem tehdy uměl správně číslovky seřadit za sebou. Ale abych to zkrátil,… prostě jsem ho pojmenoval Rokuro. Všude jsem to jméno pyšně napsal, do dokumentů, vyplnil jsem každý list o narození a všechny ty kraviny okolo. A když už jsem to měl hotový, položil jsem to na stůl a rozhodl se pro malého šlofíka. Ani ne za hodinu mě tenkrát někdo vzbudil a zeptal se mě, kolik mám dětí. Vůbec jsem si nevšiml, že se na to Kiba ptal přede všemi a šklebil se u toho jako králík z klobouku, který vyzrál na svého kouzelníka. Já jen zamžoural a v duchu se zamyslel.
Takeshi, Yume x Yuki, Midori, Kin, Satsuki a…
Když mi to došlo, polil mě pot. Vždyť já mám sedm dětí! Úplně jsem zapomněl, počítat dvojčata zvlášť, jako dvě osoby. Bože, co jsem to za matku? No, ale protože jsem to už všude napsal a stvrdil to podpisem, Rokuro zůstal 6. synem na místo sedmým. Kiba se tomu často smával a krmil Takeshiho a dvojčata tím, že jsem to počítal jako u zvířat, podle vrhu. To už jsem měl zase chuť vraždit.
Stejnak jsem je miloval. Všechny do jednoho…
Myslel jsem, že moje štěstí nezná mezí…, že takhle zůstaneme navždy.
A pak se to stalo.

Stalo se to, čeho jsem se nejvíc bál. Moje a Sasukeho "Doba říje" skončila.

****

Datum: 28. 5. 2238
Byli jsme spolu skoro sedm let. Ale nikdy jsme si tak nelezli na nervy jako teď. Po skončení říjnového cyklu, kdy nám bylo okolo třiadvaceti let, jsme oba pocítili změnu. I když patrné to asi zase bylo jen na mě. Už mě k Sasukemu nic nepoutalo. Nic mě nepřitahovalo, spíš se ve mně začala zvedat vlna odporu, který jsem si do teď nemohl k němu dovolit. Překročil jsem zeď, za kterou jsem se dřív neodvážil. Jako bych se mu mstil nebo co… ale tak to nebylo. Jen jsem se vracel ke svému starému tvrdohlavému Já. Co si nenechá nic líbit a už vůbec neposlouchá arogantní kretény. Když tak nad tím přemýšlím, asi jsem si tu tzv. pomstu užíval, obzvlášť vzhledem k tomu,… že on dělal mnohem horší věci. Konečně jsem sundal růžové brýle, které mi někdo před sedmi lety nasadil, a poznal Sasukeho Uchihu v jeho pravé podobě a charakterovém formátu. Když nebyl v práci, kde se zdržoval celkem dost dlouho, chodil s každým, koho potkal večer v baru nebo přímo na ulici,… jakoby si kompenzoval všechny ty měsíce strávené bez sexu. Občas přišel do našeho společného domu opilej a ještě si chtěl užít se mnou. Já mu ale vycinkal a poslal ho vždycky do postele. Postupem času jsme spolu přestali spát v jedné posteli a za měsíc už jsem v pokoji spal sám. Nenáviděl jsem ho každou minutu, kterou mě přesvědčoval o tom, že je ten největší hajzl. A štvalo mě, že se mu to vede… Nejvíc mě však mrzelo, že to musely sledovat naše děti.

Otočil jsem se v posteli, která mi už nějakej ten měsíc přišla strašně velká, a zaklapl jsem svůj dětský deník, kam si pořád píšu, když je mi mizerně. Poslední dobou je to moje stálá nálada a já se ani nedivím. Sasuke se vedle dívá na televizi a vůbec ho netrápí naše problémy. Jasně, nejsme manželé nebo tak něco a poslední dobou to jde s naším vztahem dost z kopce protože jsme jak olej a voda ale… Ale alespoň kvůli naším sedmi dětem, které žily s námi pod jednou střechou, se mohl chovat slušně,… i kdyby tu roli spokojeného otce hrál jen doma, docela bych to ocenil.
Protáhl jsem se a zvedl na nohy. Vyschlo mi po tom zapisování rodinného dramatu v krku a tak jsem otevřel dveře od ložnice a šel se napít něčeho studeného do kuchyně. K mé smůle ta cesta vede přes obývák. Aby jste rozuměli, raději ho ignoruju, než abych mu dal záminku se s ním rafnout a probudit celý dům jen proto, že se nenechá poučovat. Bohužel teď jsem musel kolem něj.
"Ty ještě nespíš?" zeptal se mě, ale dál znuděně koukal na nějakou detektivku, která byla v části, kdy patolog dělal analýzu utonutého těla.
"Jdu se jen napít." řekl jsem a pokračoval dál do kuchyně. Tam jsem si něco nalil a kopnul to do sebe jako tvrdý alkohol, který jsem mohl už bez problémů pít. Což mojí psychice dodalo na sebevědomí.
"Vlastně z čeho bys byl ty unavenej, že." poukázal na fakt, že nechodím do práce a schválně trochu ztišil zvuk, abych tuhle jeho poznámku slyšel. Já se ale nenechal vytočit, dnes fakt ne. Dalo mi takovou práci všechny svoje ratolesti uspat.
"Z ničeho, jen se starám o sedm dětí. Jinak nic přece nedělám." řekl jsem a přešel pomalými kroky ke gauči, na kterém seděl. Bez jediného slova jsem se posadil vedle něj a snažil se vnímat televizi. Byl jsem v jeho přítomnosti nesvůj ale to jen proto, že jsem po tom všem, co se mezi námi stalo, nevěděl, jak se k němu mám chovat. Nevzrušoval mě ani nijak nehýbal se srdcem. Avšak nedokázal jsem být v jeho přítomnosti klidný a vyrovnaný… možná měl stejný problém a proto mě raději ignoroval.
"Věčně stejná výmluva." řekl a vůbec mu nevadilo, jak samolibě to znělo. Tím mě trochu popudil a o to mu bezesporu šlo, pořád jsem si ale zachovával jistý druh taktu.
"A tak to minimálně dalších patnáct let zůstane, Sasuke." řekl jsem a nehodlal o tom dále diskutovat. Jak se ale zdálo, Sasukemu se o tom mluvit chtělo a tak nepřestával šťourat ve vosím hnízdě, čím bezesporu moje děti byly. Jako katalyzátor mého výbuchu.
"Moc je rozmazluješ."
"Takeshimu je sedm a tomu nejmladšímu je sotva jeden rok!" řekl jsem na svou obranu, i když jsem se vůbec bránit nemusel. Co si o sobě sakra myslí? Každý dítě potřebuje vést za ručičku do určitého věku, s námi to nebylo přeci jinak. Tak na co si to tady hraje?
"To má být omluva." řekl a pořád na mě odmítal stočit svůj pohled. I když se semnou bavil, ignoroval mě i moje reakce. Nezajímalo ho, zda jsem naštvaný, smutný nebo rozpolcený. Ne, že by mě to nějak emocionálně zasáhlo, jen jsem na něj začínal mít při tom všem, co prováděl vztek. Stále jsem se upřeně díval do těch černých ledových očí, které hleděly na televizní obrazovku se stejným zájmem jako ty poslední dny na mě. Vzdychl jsem… a vůbec si nedokázal vzpomenout byť jen na jednu jedinou věc, kterou jsem kdysi na tomhle člověku tak vehementně miloval.
"Co se to s tebou sakra stalo?" vyšlo mi jen z úst. Sasuke vypnul zvuk u televize a poprvé za celou dobu se na mě podíval. Jeho ledové ostří mě propalovalo tak moc až jsem si říkal, zda po mě za minutu neskočí a nezakroutí mi krkem.
"Na to se mě ptáš už po desátý a upřímně už si s tím otravnej." řekl a chtěl znovu zapnout ten uřvanej zápas ve fotbale a věnovat se jen jemu. Já ho ale rázně zastavil a strhnul jeho černý pohled zase na sebe. Musel jsem mu říct, co mám na srdci… alespoň kvůli dětem. Může si mě za to klidně nenávidět, ale tohle poučování bude muset přežít. Chvíli jsme si jen hleděli do očí než Sasuke usoudil, že mu ruku jen tak nepustím a tak se vzdal. Lépe řečeno dovolil mi se v tuhle chvíli vyjádřit.
"Sasuke já vím, že mě nesnášíš a upřímně já poslední dobou nesnáším tebe, ale nemohl by ses přemoct a nedávat to tak najevo alespoň před těmi dětmi." řekl jsem a spíš ho prosil než, že bych ho chtěl nějak urazit či ztrapňovat nějakou tou svojí vtipnou narážkou. Poznal na mě, že ho pouze prosím o laskavost a tak trochu zmírnil svoje rysy společně se slovy. Ale ne o moc tedy, na něj to byla síla.
"Tohle jediný chceš?"
"Jo, tohle jediný chci." řekl jsem a pomalu mu pouštěl ruku, ve které stále svíral ovladač od televize. Zdálo se že nad něčím s vážnou tváří chvilku uvažuje, potom se však ušklíbl a podíval se zpět na televizi, která bez zvuku vypadala zvláštně.
"Takže chceš, abych lhal, že nemáme žádný trable, že se máme rádi, bez hádek, atd." shrnul fakt, o který jsem prosil a vcelku to i vystihl. Takže jsem mu nic nemusel vytýkat a pak že to neumí.
"Za naše problémy přeci nemůžou, Sasuke." řekl jsem pravdu a on to dobře věděl. Možná proto při těch slovech pohlédl zpět na mě a hledal v mém rozhodném pohledu nějakou tu záminku, kterou by mohl použít jako protiargument. Bohužel nic výhodného nenašel a tak se smířil s tím, že pravdu mám a že se mnou bude spolupracovat. Dokud půjde o děti…
"Fajn."
"Díky." řekl jsem s nehraným vděkem a dopil svou půl litrovou sklenici nějaké šťávy, kterou jsem si předtím v kuchyni tak pracně nalil, a za pár minut si šel lehnout zpět do pokoje.

"Zase jste se rafli?" řekl mi druhý den odpoledne Kiba a dál houpal Takeshiho na klíně, který byl v jeho přítomnosti nadmíru šťastný. To asi dělal fakt, že mu pokaždé co přišel, přinesl nějakou tu hračku, anebo něco, co mu akorát tak zkazí zuby. Já ale měl trochu jiné myšlenky a poučovat je v tomto směru po několikáté se mi nechtělo. Stejnak to jde jedním uchem tam a druhým ven.
"Kdyby jen to." řekl jsem a dál krmil svého roztomilého Roku-chana mlékem z láhve. Sai si všiml mojí zkroušené tváře a nechvíli zvedl hlavu od šestiletých dvojčat, které zrovna učil něco kreslit.
"On ti zase ublížil?" zeptal se a získal si tak pozornost nejen Kibi sedícího vedle mě, ale i Nejiho s Leem, kteří seděli o kousek dál na světlém koberci a snažili se moje tři malé holčičky naučit jistou hru s počítadly a hlavolamy pro děti.
"Ne. Jen začínám chápat, proč je takový." řekl jsem a přejel svým pohledem všechny přítomné. Chtěl jsem, aby to vyznělo šťastně, ale asi se mi to moc nepovedlo. Kiba se vedle mě zavrtěl a s nepříliš šťastným hlasem si odfrkl. Jako by právě slyšel špatný vtip.
Neměl jsem mu to za zlé.
"Takový? Vždyť on je pořád stejný. Tvrdím si říct, že horší." řekl mi upřímně a vůbec se nestresoval tím, jak na to budu reagovat. O to se ale nestaral nikdy a tak mi to ani nevadilo. Bylo divné cítit tenhle pocit. Už jsem Sasukeho nebránil, ani ve svojí hlavě ani slovy. Opravdu jsem ho nikdy nemiloval? To všechno, co jsme spolu prožili, byla jen velká lež přírody? Jeden obrovský žert mé matky a…
"To je fakt." přiznal Neji a podíval se na mě s otázkou v očích. Já mu ale nedokázal říct, jak se teď cítím. Jak mi je po tom všem? Cítil jsem volnost ale i prázdnotu. Jako bych ztratil okovy ale s nimi i všechno důležité. Jakoby mě opustilo to jediné, na čem mi záleželo a co jsem nenáviděl. Byl to divný rozporuplný cit,… zdálo se to být neskutečné jako pohádka.

Já ho miloval… jako někdo jiný.
On mě miloval… jako někdo jiný.
Teď jsme oba sami sebou… tací, jací jsme byli, než jsme se potkali.
Spleteni jen nesnášenlivostí.

Nepopírám, a asi nikdy nebudu popírat skutečnost, jak důležitý pro mě Sasuke byl. Ale teď najednou, bez kouzel přírody, ho sám čím dál tím víc od sebe odháním. Stejně jako on mě. Neděláme to schválně, prostě to tak je… v každém našem gestu… chceme… přejeme si konec.
"Nikdy jsem si to nechtěl přiznat, ale něco ve mě od začátku vědělo, že je ve skutečnosti hajzl." řekl jsem a zadíval se na obličej svého nejmladšího potomka. Mísil se v něm klid a vřelost. Spoléhal se na mě a věřil ve mně. Miloval mě. A já miloval jeho… jako všechny svoje děti. Jich jsem nikdy nelitoval. Bohužel jsem nelitoval ani svého setkání a životem po bolu Sasukeho Uchihi. Proč taky. Něco ve mně pořád křičelo, jak moc je důležitý… jak moc špatně na tom můj svět bude, když ho z něj odstraním úplně. Ale já si hold nemohl, tou větší části sebe sama, pomoct.

Možná jsem ho stále miloval.
Čím víc jsem ho však poznával v jeho přirozenosti, tím víc jsem tuto myšlenku zavrhoval.

"Namyšlený a arogantní hajzl, co neudrží svoje péro v klidu,… přesněji řečeno." řekl Kiba a zacpal těsně před tím, než řekl dost sprostých slov a narážek, uši Takeshimu. Já si ale k jeho překvapení, když jsem ho neokřikl, myslel stále víc a víc věty podobného rázu. To jsem ale nahlas říct nemohl, upřímně jsem ani nechtěl.
"Co teď hodláš dělat, Naruto?" zeptal se mě Neji a vypadal jako by ho tížila myšlenka, že jsem ještě nepřišel na to, jak řešit svůj problém.
"Co tím myslíš?" zeptal jsem se s nehraným zmatením. Neji ztěžka vzdychl a podal Midori jejího zeleného stegosaura, o kterého si minimálně pět minut říkala.
"Je nad slunce jasné, že vaše vzájemné okouzlení i přírodní touha jsou pryč." řekl a čekal, co mu na jeho názor v téhle věci odpovím. Já svěsil ramena a chvíli nadával sám na sebe, že mi to sakra nedošlo dřív, mohl jsem si ušetřit další výstup hraného strachu o mě a můj psychický stav.
"Tím jako naznačuješ, že ho mám vyhodit z domu?" zeptal jsem se s trochou toho sarkasmu. Neji se ale k mému překvapení nijak nevyjádřil. Jen se tak zamračil a svýma rukama přidržoval Kin, která měla trochu problémy se stabilitou… a to ještě neumí chodit, což mě dost děsí, protože už jí jsou čtyři roky a nějaké ty první krůčky už by měla mít. Asi se jí prostě nechce tahat ten těžkej zadek.
"I tak se to dá říct." odpověděl za Nejiho po chvilce Kiba a nezapomněl se u toho ušklíbnout. Já měl ale v tomhle ohledu jasno, ať si říkají a myslí, co chtějí.
"To přeci nemůžu,… i kdybych chtěl tak to nej…" začal jsem zlehka, protože jsem se nechtěl v tomhle týdnu pohádat i s nimi.
"Proč ne? Tobě furt nedochází, že právě na tohle máš největší právo." obořil se na mě Kiba a pustil Takeshiho na zem. Ten se postavil a udělal pár pyšných, i když neohrabaných, kroků směrem ke svým sestrám. On byl jeden z mála, co je rozeznal od sebe… a posadil se mezi ně.
"Kiba má pravdu, Naruto. Koneckonců je tohle dům tvojí rodiny a taky…" začal Neji a stejně jako Kiba mi vytýkal něco, co jsem nikdy neměl v plánu udělat. Ba ani jsem na to nikdy nepomyslel a vůbec se za to nestydím. Možná v tom jistou roli hraje moje demence a naivita ale já prostě nechtěl… Nechtěl jsem ničit tohle všechno jen kvůli vlastním…
"Jsem rád, že to máte tak promyšlený, ale pořád vám uniká základní věc. Sasuke je všelijaký. Vždycky byl takový, ale to nemění nic na tom, že je otcem všech mých dětí." a tak jsem vybouchl. A to dost tvrdě. "To si mám vylepšit život od hádek, stresu a věčných depresí na jejich úkor?" museli to pochopit, alespoň to. "Radši budu hnít do konce života vedle toho vopícháv*če, než abych musel snášet ty smutné pohledy a otázky typu: Kde je táta?" dokončil jsem svůj proslov a čekal. Věděli, že mám pravdu. A dokonce se jim ta zbrklost a lítost v jednou míhala v obličeji. Já vím, měli o mě strach, ale tady už teď nešlo jen o mě a na to ve svém ochranářském komplexu jaksi pozapomněli. Neměl jsem jim to za zlé, přece jen byli jsme si dost blízcí a dlouho jsme se znali. Dlouho před Sasukem a veškerým tím popraskem, který způsobil.

"Když v tom máš takhle jasno, hold se nedá nic dělat." řekl nakonec Neji smířeně a dál s poloúsměvem sledoval Midori a Kin. Lee se na něj podíval s nehynoucím obdivem a dál hlídal Satsuki, aby si neublížila. Kiba se jen ušklíbl a rozvalil se víc na naše společném gauči.
"Stejnak si myslím, že jednou provede něco, čím u tebe navždy skončí, a ty ho vyrazíš." řekl a trochu se na mě pousmál, tím svým odlehčeným humorem mě dostal zpět do klidu. Nebylo třeba zase vybuchovat, všichni můj důvod pochopili.
"Jen doufám, že se to nikdy nestane." řekl jsem mu na to a postavil prázdnou láhev od mlíka na stolek před sebou. Roku-chan si roztomile krknul a já se tomu s ostatními mile rád zasmál. To nás všechny zase dostalo do klidných vod.
"Já zase doufám, že u toho budu." řekl Sai a zvesela si začal s dvojčaty kreslit stromy a květiny všeho druhu. Jak známého tak neznámého původu. Kiba, Lee a Neji se nenápadně škodolibě zasmáli a v jejich obličeji se rýsoval souhlas. Já se na po nich s nadzvednutým obočím podíval. Super Spiknutí!
"Vy fakt umíte potěšit, hoši." řekl jsem a těžce si vzdychl. Tohle nedopadne v každém případě dobře. Celkem jsem chápal, že je by ta scénka házení věcí pobavila, ale já jsem radši věřil myšlence, že Sasuke nikdy neudělá nic, za co bych ho vyhnal ze svého tak zvráceně krásného rodinného života.