Sparkless: Double Bang - Kapitola 1.

„Podívej, podívej, ten je božskej!“
„Hm… s tím bych si klidně hrála na doktora!“
„Je vůbec možný, aby byl kluk tak hezkej?!“
„Ale víš, co to znamená?!“
„Hm?“
„Že bude asi gay…“

Homura Ritsuka se zoufale probírala štosem papírů a za boha nemohla najít ten jeden jediný, který potřebovala. Hnědé, po ramena dlouhé vlnité vlasy jí spadaly do tváře a ona si je v jednom kuse zastrkovala za uši.
Měla to ho po krk. Školy měla po krk. Spolužáků měla po krk. Profesorů měla po krk.
Rozvztekleně zmuchlala papír a mrštila jím do kouta, kde o pár metrů minul odpadkový koš, za to přesně trefil pochrupující postavu rozvalující se na lavici.
Sotva ho zasáhla papírová koule, ospale zvedl hlavu a upřel na Ritsuku modré oči.
„No tak, Ritsůůů, už to nech. Na tohle máš lidi, ne?“
Ritsuka si odfrkla. „A po těch lidech to stejně musím kontrolovat, takže to vyjde na stejno!“ zavrčela a konečně vytáhla to jedno lejstro, které tak zoufale hledala.
Její společník mezitím vstal, protáhl se a pomalu prošel prázdnou třídou až ke katedře, u níž seděla a prala se s hromadou papírů. Opřel se lokty o desku stolu a sklonil se, aby měl oči ve stejné rovině jako ona.
„Říkám ti: Zapíchni to tady a jdeme!“ Ritsuka mu chvíli oplácela pohled, než poraženě pokrčila rameny a zvedla se od stolu.
„No dobře. Ale je to naposledy, rozumíš, Hibiki?“
Ryouma Hibiki se s úsměvem narovnal a jako gentleman jí pokynul ke dveřím. „Samozřejmě, slečno předsedkyně!“

Homura Ritsuka, sedmnáctiletá studentka třetího ročníku na střední škole Midoriaki v Tamayori, se stala idolem většiny školy. Pro mužskou polovinu školu kvůli svému vzhledu a pro tu ženskou… jak to říct… Ritsuka byla svá a přesto úspěšná. Nemusela se přetvařovat a tvářit se, jak má všechny ráda. Měla kousavou povahu, většina lidí jí lezla na nervy a ona jim to s klidem řekla do očí, ale přesto se dostala na nejvyšší pozici ve školní radě, byla úspěšná studentka a ještě měla… ehm… no a tady začíná problém. Ryouma Hibiki. Nikomu nebylo přesně jasné, jaký vztah mezi sebou mají.
Oni to vlastně nevěděli ani oni sami. Ale podle všeho jim to nevadilo.
„Kdy vaši vlastně odjíždí?“ zeptal se Hibiki, když vyšli ze školy a zabočili na hlavní ulici. On sám na Midoriaki nechodil, ale po vyučování tam dělal Ritsuce společnost.
Ritsuka se na okamžik zamyslela.
„Zítra. Pořád se ujišťují, jestli budeme v pořádku a tak. Nejradši bych jim na čela nalepila známky a poslala je tam už dnes.“
Řeč byla o plánovaném měsíčním dobrodružství, které si Homurovi naplánovali. Jelikož už několik let pracovali i o svátky, neměli pořádně čas na děti a nevybírali si dovolené, rozhodli se vynahradit si to měsíčním výletem na Nový Zéland, kam se oba dva chtěli už dlouhou dobu podívat.
Své dvě dcery, Ritsuku a o rok mladší Kyouko, doma nechali jen kvůli tomu, že obě byly spolehlivé a nehrozilo, že dům srovnají se zemí.
A vlastně tam byl ještě jeden důvod, proč byli ochotní je nechat měsíc na pospas sobě samotným, ale o tom ani Kyouko ani Ritsuka neměli ani ponětí. Zatím.

Rozloučili se před brankou domu Homurů a Ritsuka ihned zamířila do domu. V tom jí chtěly zabránit dvě chlupaté koule, které se proháněli po zahradě. Větší z nich byla border kolie Sylvester a menší nedávný přírůstek do rodiny, šestiměsíční štěně bernského salašnického psa s poetickým jménem Hamlet, kterému nikdo neřekl jinak než Hammy.
Hammy se k nim dostal před třemi měsíci, když ho Kyouko přinesla s tím, že její učitelka herectví měla štěňátka (vlastně její fena, ne učitelka) a neměla to srdce je dát do útulku. Proto Kyouko, věčná milovnice zvířat, jedno štěně okamžitě vyfasovala. Rodiče nemohli nic namítat, jako nemohli nis namítat proti Sylvesterovi.
Hammy chňapl Ritsuce po sukni, ale minul a s kníknutím přistál tlamičkou napřed v trávě. Ritsuka se nad ním pousmála a rychle vešla do domu, protože nechtěla riskovat, že jí jedno z těch pometel zase roztrhne tašku jako posledně.
Sotva zabouchla dveře, tušila, že něco je špatně. Nebo pokud ne špatně, pak alespoň jinak. Zaprvé tu byl ten pocit. Zadruhé bunda. A zatřetí hlas.
Strhla si z ramen bundu a hodila jí směrem k věšáku. Jestli se trefila se neobtěžovala podívat. Tašku s učením pustila na botník a málem se přerazila, když chodbou přiklopýtala ke dveřím do kuchyně.
Sotva stanula na prahu, málem se zalkla.
„Ahoj, Ritsu!“
„SEIJI!“
Homura Seiji, její starší bratr, který už rok studoval univerzitu v Osace, seděl u kuchyňského stolu a šklebil se na ní jak to umí jenom starší sourozenci.
Bylo to už víc jak půl roku, co se viděli naposledy a Ritsuka pokaždé nechápala, jak moc se ještě může změnit.
Seiji byl vysoký, měl hnědé vlasy, fikaně vzadu sestříhané víc než vepředu, kde je měl rozcuchané, jako kdyby ho přepadl tajfun. Ostře řezané rysy kontrastovaly s měkce zeleným pohledem a do kolen srážejícím úsměvem, před kterým většina dívek a žen všeho věku padaly do mdlob, popřípadě rovnou do kómatu.
Ritsuka to byla schopná ochopit, protože většina jejích spolužaček se do Homury během jeho posledního roku na střední bláznivě zamilovala. Přestal totiž okolo sebe šířit temnou auru smrti a ukázalo se, že za tou černou oponou strachu se skrývá neuvěřitelně sexy kluk. Navíc po tom, co se přidal do fotbalového týmu a ve třeťáku se stal jeho kapitánem, mohli ho bezmezně obdivovat a sledovat na trénincích.
Mělo to jediný problém.
Homura Seiji byl gay.
A co víc, nějak zvlášť se tím netajil. Rodiče to sice nevěděli, ale jinak se nestyděl to nějaké holce říct, když se ho zeptala, jestli by s ní nešel na rande.
„Seiji, co tady děláš?“ vyjekla nadšeně Ritsuka a objala ho.
„Co bych dělal? Přijel jsem vás hlídat!“
Ritsuka o krok couvla a nechápavě se zamračila. „Jak prosím?“
Jejich matka vstala od stolu, u něhož doteď se svým nejstarším synem seděla a postavila se mezi sourozence jako rozhodčí. „Seiji na vás bude dávat pozor, zatímco tady nebudeme!“ oznámila Ritsuce. Ta jen nechápavě očima těkala z matky na bratra.
„Cože? A nemá náhodou zkoušky nebo tak?“
Homura se zašklebil. „Hotové. Mám teď spoustu času, abych se mohl postarat o své drahé sestřičky!“ Prohrábl si hnědé vlasy a laškovně na Ritsuku mrkl.
„Počkat! Takže to znamená, že tady zůstáváš? Na celý měsíc?“
„Přesně tak!“
Ritsuka se otočila na matku. „A Kyo už o tom ví?“
Odpovědí jí bylo zavrtění hlavou. „Ještě se nevrátila z dramaťáku. Ale myslím, že bude…“
V tu chvíli se ozvalo bouchnutí dveří a následné kroky.
„SEIJIII!“
Ritsuka jen postřehla, jak se okolo ní její mladší sestra mihla a padla Homurovi okolo krku. Ten zavrávoral, ale objetí jí oplatil. Ritsuka se usmála. Už to bylo dlouho, co se Seijiho viděly. Od té doby, co studoval, se domů nedostával tak často.
Naposledy se viděli o Vánoce.
„Seiji, co tu děláš? Já myslela, že máš přijet až za měsíc?!“ pištěla nadšeně Kyouko a z čela si odhrnovala dlouhou ofinu. Dlouhý ohon jí poskakoval nahoru a dolů, jak nadšením nemohla vydržet na místě.
„Udělal jsem si prázdniny o něco dřív,“ usmál se Homura. „Říkal jsem si, že nemůžu nechat svoje drahé sestřičky na pospas přírodě, obzvlášť když z jedné se klube kariéristka a z druhé herečka. A ani jedna neumíte vařit, pokud si dobře pamatuju!“ pokračoval a přejel obě dívky usvědčujícím pohledem. „Navíc se musím postarat, aby se okolo vás nemotal někdo, kdo neměl!“
Ritsuka měla pocit, že to bylo adresováno hlavně jí a tak uraženě pohodila hlavou, až se jí krátké vlnité vlasy svezly do tváře. Ne, že by Seiji o Hibikim nevěděl. Sice ho ze začátku moc nemusel a dodnes mu neřekl jménem, ale jak se ukázalo, lepší Hibiki, než kdokoliv jiný.
„Takže tu s námi zůstaneš než se naši vrátí?!“ ujišťovala se Kyouko, kdy všichni čtyři usedali zpátky ke stolu. Homura se usmál a přikývl.
„Přesně tak. Měsíc budete pod dozorem Velkého bratra!“
„Moc si nelichoť,“ usadila ho Ritsuka a očistila si sklo brýlí o lem školní uniformy. Homura jí spražil ponurým pohledem. I přes všechno, co si prožili v něm zbyl střípek toho zachmuřeného pesimisty.
„No tak, no tak. Půl roku se nevidíte a hned se do sebe pustíte?“ napomenula je matka. Oba si uraženě odfrkli, ale Ritsuka se nemohla ubránit pousmání. Tohle jí vážně chybělo.

Homura přecházel po svém starém pokoji a nervózně si mnul ruce. Jeho rodiče seděli dole a dokončovali poslední přípravy na svou cestu. Měl poslední šanci jim to říct před odjezdem, ale stále si nebyl jistý.
Ale domluvili se na tom.
„Jestli oba složíme zkoušky, řekneme jim to, dobře, Seiji?“
Tak přesně ta věta zněla.
A zkoušky byli na nimi a… jemu nezbývalo nic jiného, než slib splnit, i když se mu do toho vůbec nechtělo. Nejistě se posadil na postel, ale hned zase vstal a znovu vyrazil přes pokoj k oknu.
Odhrnul záclonu a vyhlédl z něj. Po zahradě se v širokých kruzích honili Hammy a Sylvester a zpoza plotu je pozorovali nějaké děti.
„Musím jim to říct!“ rozhodl se náhle a otočil se ke dveřím. Než k nim ale došel, zarazil se.
„Ale…“ zamumlal a otočil se nim zády, jako kdyby ho lákaly, aby z nich vyšel. „Jak jim to podám? Nemůžu tam prostě nakráčet a říct…“
Zrudl jen při té představě a po hlavě padl do postele, kde zabořil hlavu do polštáře. „Sakrááá! Čert vem tyhle problémy. Vybodnu se na to a budu žít jako poustevník!“ zahučel temně do útrob polštáře a prohrábl si hnědé rozcuchané vlasy.
„Stejně za to celé může on!“
Převalil se na záda a z kapsy vytáhl mobil. Žádné nové zprávy.
Několika poklepy na dotekový displej otevřel galerii a chvíli listoval, než našel jednu konkrétní fotku. Při pohledu na známou tvář se sentimentálně usmál. „Dobře, řeknu jim to!“ rozhodl nahlas, jako kdyby ho fotka mohla slyšet, nebo ho popřípadě okřiknout.
Znovu zastrčil telefon do kapsy a promnul si kořen nosu.
„Jen nevím kdy…“ dodal potichu.

Kouji a Mio Homurovi své děti milovali, ale po tom, co vyrostli a každý si našel své koníčky, začali se věnovat prác víc, než dřív. Proto se najednou dostali do situace, že pracovali i přes víkendy a jen málokdy měli čas na sebe. Děti jim to nevyčítali. Všechny tři byli zodpovědné a se svými problémy si pomáhali navzájem, takže rodiče skoro nepotřebovali.
Proto nikomu příliš srdce netrhalo, že si rozhodli vzít měsíc dovolenou a jen tak si vycestovat. Zvolili Nový Zéland a děti, teda alespoň ty dvě, které s nimi stále bydlely, proti tomu nic nenamítaly.
Pořád si nebyli jistí, jestli dívky nechat samotné, ale rozhodnutí zas ně udělal jejich nejstarší syn, když jim oznámil, že se vrátí dřív ze školy a dohlédne na ně.
Takže jim nic nebránilo sbalit si svých pět švestek a vyrazit.
Večer před odletem zrovna seděli v obýváku a pročítali seznam věcí, které si hodlali vzít s sebou a vymýšleli, jestli nebudou potřebovat ještě něco.
Homura vešel do místnosti a už od prvního pohledu byl nervózní. V jednom kuse si prohraboval vlasy a mnul kořen nosu, což bylo jeho charakteristické gesto.
„Děje se něco, Seiji?“ zeptala se překvapeně Mio a zvedla hlavu od seznamu. Homura si nejistě prohrábl vlasy, opět, a očima nejistě těkal po místnosti.
„Chtěl… chtěl jsem s vámi mluvit…“ zamumlal a nejistě po rodičích loupl pohledem. Připadal si najednou jako puberťák, který nese domů poznámku a ne jako vysokoškolák. „Je to… je to důležité.“ Bezva. Jako koktající puberťák.
Nejistě se postavil před pohovku, na níž jeho rodiče seděli. Popotáhl si rukáv bílého trika a mimoděk konečky prstů zavadil o přívěsek, který měl zavěšený na krku.
„No tak do toho!“ vyzval ho Kouji a zvednul se, ale Homura zavrtěl hlavou.
„Být tebou, tak si raději sednu, tati,“ řekl a mávl rukou. Jeho rodiče si vyměnili nejistý pohled, ale Kouji nakonec pokrčil rameny a znovu se posadil. Homura si promnul kořen nosu a začal přecházet po pokoji.
„Víte, už se chystám dlouho, že vám to řeknu, ale nějak nebyla vhodná příležitost…“ Jako kdyby něco takového existovalo, napadlo ho. „Ale… už jsem se rozhodl a dneska vám to prostě řeknu, ještě než odjedete!“
„Nemáš žádné problémy ve škole, že ne?“ ujišťovala se Mio a vzpomněla si na dobu asi před třemi lety, kdy byl Seiji v jednom kuse až po uši v průšvihu. Pral se a ne málo. Ale pak se uklidnil… a všechno vypadalo v pořádku.
„Ne, ve škole ne. Spíš…“
V duchu se pomodlil. Raději ke všem bohům, na které si v té rychlosti vzpomněl.
„Jak to říct…“
Sliboval si, že jestli to dokáže říct, bude všechno lepší a nebude muset nic tajit.
„Já…
Jeho rodiče se po sobě znovu podívali. Nikdy neviděli svého syna takhle nervózního. Ani když několikrát šli do školy, kvůli jeho malérům, ani později před zápasy nebo přijímačkami na vysokou. Nikdy. Seiji nebyl ten nervózní typ.
Zhluboka se nadechl a zastavil se.
„Já jsem gay.“
A bylo to venku.

Nastalo absolutní ticho. Bylo takové ticho, že by bylo slyšet i peříčko dopadnuvší na zem. O špendlíku ani nemluvě. Homura měl pocit, že mu ze zad spadl balvan o velikosti Mount Everestu, ale zároveň ho přepadla nová obava z reakce rodičů. Ti seděli jako opaření a jejich výraz se vůbec neměnil.
Homura si nebyl jistý, jestli mu dobře rozumněli. Nejistě přešlápl z nohy na nohu a znovu se podrbal ve vlasech. Jestli to takhle půjde dál, tak skončí s pěknou pleškou, napadlo ho.
„T-to myslíš vážně?“ vyrazila ze sebe konečně Mio a potřásla hlavou, aby ze sebe sklepala počáteční šok. „Teda… vážně, Seiji?“
Homura jen krátce kývl hlavou a cítil, jak pomalu rudne. Něco jiného je, když to řeknete kamarádům ve škole a něco jiného když se musíte přiznat rodičům.
„A jsi si jistý? Není to třeba jenom… přechodná fáze?“ ujišťoval se šokovaně Kouji a mnul si rychle se potící ruce. Homura zavrtěl hlavou.
„Není to vaše chyba nebo tak něco… prostě… já nevím. Prostě se to nějak stalo,“ pokrčil rameny, jak se pokoušel to rodičům nějak usnadnit. Ale i tak to pro ně byl šok. Obzvlášť pro jeho otce, který do něj vkládal naděje jako do jediného syna.
„Nechtěl jsem to před vámi tajit. Chápu, jestli s tím nebudete souhlasit, ale… nic se tím nezmění. Prostě je to tak.“ Chtěl dodat Omlouvám se, než si uvědomil, že se nemá za co omlouvat.
Kouji prudce vstal z pohovky a začal přeházet z jedné strany pokoje na druhou.
„No…“ začal a vyhýbal se Homurově pohledu. „Jistě chápeš, že z toho nejsem nadšený, Seiji…“
„Kouji!“ okřikla ho jeho manželka, která byla najednou bledá jako stěna.
„Nech mě domluvit, Mio. Nejsem z toho nadšený, ale nic ti nebudu vymlouvat. Byl bych samozřejmě radši, kdyby ses po skončení školy oženil a usadil se, měl děti a tak… ale… jsi si vážně jistý?“ Otočil se na něj. Homura mu na očích poznal, že zoufale touží po záporné odpovědi, ale on mu ji prostě nemohl dát.
Přikývl.
Otec se od něj odvrátil. „No, v tom případě… jestli to myslíš vážně, tak…“
To už vstala i jeho matka. Přistoupila k synovi, vzala ho za ramena a otočila ho k sobě čelem. Homura jí oplácel zelený pohled a s bušícím srdcem čekal na její rozsudek.
„Jsi šťastný?“ zeptala se.
Znovu přikývl a mimoděk se usmál. Jeho matka si toho samozřejmě všimla a pustila ho.
„V tom případě myslím, že ti nemáme co vyčítat,“ povzdechla si. „A na vnoučata si asi budeme muset počkat od Ritsuky.“ Nervózně se usmála a loupla očima po svém manželovi, který postával opodál a vypadal napůl zklamaně a napůl vyděšeně.
Homura si oddechl a chtěl vyjít z místnosti, když tu náhle se ozvala otázka, kterou celou dobu čekal.
„Seiji, a Shirogane o tom ví?“
Homura neměl tu odvahu se otočit. Stál zády k nim a prsty zatínal do futer dveří. Jen zvuk toho jména mu zvedl tlak.
„Víš, mami…“
Neotočil se, aby viděl, jak jeho rodičům při odpovědi spadla brada až na prsa.
„My se Shirem spolu už přes dva roky chodíme…“

Přesně o dvě vteřiny později se Kyouko a Ritsuka skokem vrhly do pokoje, aby je jejich starší bratr nenačapal, jak špiclují na schodech.
Přesně o dvanáct hodin a šest minut později nastoupili Homurovi do letadla.