Sparkless: Double Bang - Kapitola 6.

„Člověk by řekl, že po takových letech budeš milejší…“
„Zkrať to, Aiiro!“
„Tak zaprvé bys mě mohl postavit na zem…“
„Proč?“
„Vidíš toho blonďáka támhle?“
„Hm?“
„Řekněme, že bys nechtěl, aby se mezi nás vložil, co říkáš, Homuro-san?“

Homura se uklidnil až pod pohrůžkou vážného násilí. Ale i když už byl „klidný“ pořád vrhal na Aiira vražedné pohledy a bylo jen s podivem, že se pod jejich náporem Aiiro nerozpustil nervozitou. Aiiro však nevypadal nějak zvlášť znepokojeně, natož vystrašeně. Bez jediné známky strachu se usadil na lavičku, hodil si nohu přes nohu a nasadil potutelný výraz člověka, který ví, co se v jeho městě a zároveň ví, jak ovlivnit události, které mu nehrají do karet. Už to bylo něco přes rok, co ho Homura neviděl.
„Takže? Můžu ti nějak pomoct, Homuro-san?“ zeptal se Aiiro sladce a upřel na něj zelené oči.
„Můžeš. A taky pomůžeš.“
„Myslíš?“ povytáhl Aiiro obočí a jeho úsměv se nebezpečně zostřil. Nanami postávající opodál se nervózně otřásl. Oči upíral na dvojici postav, která se držela zhruba ve stejné vzdálenosti od Homury a Aiira jako on. Vzdálenost, která říkala: Nebudeme se do toho montovat, ale kdyby bylo potřeba, stačí nám dvě vteřiny!
Jeden z dvojice byl vysoký blonďák, kterého znal od vidění. Vždycky Aiira doprovázel a Nanami netušil, jestli je to jeho kamarád nebo bodyguard. Jeho společnice ale budila větší pozornost.
Byla to vysoká… pravděpodobně Evropanka, možná Američanka… se světlými vlasy a tmavýma očima. V ruce svírala poznámkový blok a tužku a něco si zamyšleně zapisovala. Občas se otočila na blonďáka po svém boku a na něco se ho zeptala.
Nanamimu byla podivně povědomá, i když věděl, že ji nikdy dřív nepotkal. Protože Evropanku v Tamayori si každý dlouho pamatoval. A obzvlášť takovou. Měla na sobě modrou baseballovou bundu, na hlavě naražený bílý klobouk a přes rameno pověšený naditý batoh.
Dívka si všimla Nanamiho pohledu a potutelně se na něj zašklebila.
Nanami překvapeně zamrkal a uhnul pohledem.
„Takže vy dva už jste se do něčeho zapletli?“ podivil se naoko Aiiro a naklonil se na stranu, aby viděl na Nanamiho. Ten jen nejistě pokrčil rameny.
Aiiro se zasmál a z kapsy vytáhl mobil. „Pokud vím, tak Yuu už je z vězení venku tři týdny…“ pokračoval a zamyšleně poťukával na klávesnici. „Ale proč by si s vámi chtěl něco začínat, když naposledy z toho vyšel s přeraženou čelistí a dvěma lety za mřížemi?“
„Možná to je ten důvod…“ povzdechl si Homura unaveně a promnul si kořen nosu. „Třeba slyšel, že jsme se vrátili do města.“
Aiiro si naučeným gestem urovnal chlupatý límec své černé bundy. „Pomsta? Svět není béčkový thriller, Homuro-san. Určitě si dvakrát rozmyslí, než zase něco zkusí,“ řekl zamyšleně a znovu stiskl několik kláves mobilu. Homura mu sice do mobilu neviděl, ale věděl, že u Aiira stačí třikrát stisknout nějaké tlačítko, udělat jeden rozhovor a zjistil nebo dosáhl čehokoliv.
„Takže ty si myslíš, že Yuu v tom prsty nemá?“ zeptal se nechápavě Homura a odhrnul si hnědovlasý z čela. Aiiro pokrčil rameny.
„Homuro-san, nevím, jak dlouho jsi byl pryč, ale poslední dobou už nemám čas se v Tamayori tam šťourat. Je mi dvacet a mám i svůj život. A tohle je jen můj názor. Je dost dobře možné, že se pletu. Pokusím se něco zjistit, ale nic ti neslibuju.“
„Už se v Tamayori nešťouráš tak jako dřív? Nevěřím!“ odfrkl si Homura.
„Nevěř si, jestli chceš, ale to na věci nic nezmění. Je mi to líto, ale asi ti nepomůžu. Být tebou, dávám pozor na Ritsuku-chan a na Kyouko-chan. Nebo máš ještě něco, co bys mi chtěl říct?“
Homura se zarazil, ale nakonec poraženě zavrtěl hlavou, otočil se k němu zády a vyrazil pryč. Ještě kývl na Nanamiho, který mávl na rozloučenou a vyšel za ním.
Aiiro se zvedl z lavičky a protáhl se.
„Proč jsi mu neřekl pravdu?“ ozval se blonďák. Aiiro se usmál.
„Nerad odkrývám svá esa dokud nemusím,“ řekl potutelně, za což si vysloužil žďuchanec do žeber od světlovlasé dívky.
„Aiiro, no tak! To od tebe vážně není hezké!“ upozornila ho, ale v hlase jí zazníval stejný sarkasmus jako předtím Aiirovi. Černovlasý mladík se ušklíbl.
„Myslel jsem, že hledáš inspiraci na novou knížku.“
Dívka si založila ruce na prsou a s poraženeckým úsměvem pokrčila rameny.
Kdyby byl Nanami pečlivější, mohl si všimnout velkých písmen D,Y a A, které měla nakreslené na sešitě a vyšité na batohu.

Homura cestou domů mlčel. Nanami cítil, že nemá dobrou náladu, ale to se mu nemohl divit. Ale navíc cítil ještě něco. Z Homury čišel vztek, přímo zuřivost a ještě něco, co Nanami nebyl schopný pojmenovat, protože to v jeho tváři neviděl už strašlivě dlouho. Ta rozladěnost…
„Seiji?“ ozval se nejistě.
„Hm?“ zamručel nevrle Homura a ani se na něj nepodíval. Ruce měl zaražené hluboko do kapes a obočí svraštělé, jak usilovně přemýšlel.
„Už jsme zvládli horší věci!“
Homura si ztěžka povzdechl a otočil se na Nanamiho. „Nanami, víš vůbec, jak strašně mě vyděsil fakt, že ten kámen jen o kousek minul Kyouko?! Tohle je jenom začátek a tentokrát už to bude horší, než posledně!“
„Horší?!“ Nanami se posměšně zasmál. „Pamatuješ si vůbec, jaké to tehdy bylo?! Byl to průser až na půdu! Megaprůser a zároveň štěstí jako hrom, protože chybělo jen trochu a Yuu tě zastřelil! JAK by to mohlo být HORŠÍ?!“
„Úplně jednoduše! Zatáhnul jsem do toho i Kyouko a Ritsuku! Je mi jedno, jestli si Yuu někde vyštrachal další pistoli, dokud ji nebude mířit na jednu z těch dvou, je mi to upřímně jedno!“
„Seiji, jestli zase uděláš něco…“
„Co, Nanami? Řekni mi co! Naposledy jsi to byl ty, kdo se jen tak beze slova vytratil a málem na to doplatil! Mně nic o neuváženosti nevykládej!“
Zarazili se. Bylo to jako kdyby někdo stiskl vypínač a hádka prostě zničehonic skončila, protože si oba dva téměř ve stejném okamžiku uvědomili jednu věc.
Takhle se k sobě chovali než spolu začali chodit.
Zírali na sebe, jako kdyby na okamžik ztratili hlavu a vrátili se o dva roky do minulosti. Nanami ztěžka polkl. Homura ho hodně dlouho takhle neokřikl. A k jeho překvapení mu to nebylo nepříjemné.
Vzpomněl si na to, co mu hlavou vrtalo tak dlouho. Zabředli se Seijim do stereotypu a ze Seijiho se stal… strašně milej a hodnej kluk. Ale z nějakého důvodu to Nanamimu začínalo vadit.
V tu samou chvíli Homura přemýšlel, co to do něj vjelo. Už se přece nechoval jako věčně nabručenej násilník. Snažil se maskovat svou špatnou náladu… tak proč tak vybuchl?
Odpověď byla prostá: Jestli chce porazit svou starou nemesis, musí se otěží chopit jeho staré já, které bez hnutí brvou proráželo lidem hlavy zdmi.
Protože nikdo, kdo má alespoň špetku slitování v tomhle boji nepřežije.
„Jdeme,“ houkl najednou na Nanamiho a znovu vyšel ulicí. Nanami pohodil hlavou a rozeběhl se za ním.
„Počkej, Seiji! Počkej!“
„Tak si popoběhni, když jsi pořádně nevyrostl!“
„Seijiiii!“
Vypadalo to, že se všechno vrací do dávno zavátých kolejí. Kola sice skřípala, ale vlak už se rozjel.

„Takže od Aiira jste se v podstatě nic nedozvěděli…“
Homura vrhl po Hibikim omračující pohled. Ten se na něj jen blyštivě usmál. Na tohle už si zvykl, vzhledem k tomu, že většinu času trávil s jeho mladší sestrou, který takový pohled dovedla k dokonalosti.
„Takžééé… vlastně nic nevíme,“ povzdechla si Kyouko, která seděla znuděna, bradu složenou v dlaních.
„Takže můžeme už jenom čekat na další cihlu, která nám vletí do okna,“ přisadila si Ritsuka a odhrnula si z čela pramen hnědých vlasů.
Homura udeřil do stolu. „Můžete přestat říkat všechny věty s takže na začátku?!“ vyštěkl na ně. Dělalo mu starost, že oni si z toho žádnou starost nedělají.
„Ale no tak, nii-chan, už tu byli horší věci!“ povzdechla si Kyouko.
„Třeba Yuu s nabitou pistolí…“
„…nebo s ocelovou tyčí…“
„…a bandou poskoků, kterou teď už nemá…“
„…a informátorkou, kterou ve vězení ubily spoluvězeňkyně…“
„Užíváte si to, vy dva?“ ušklíbl se Homura a založil si ruce na hrudi. Hibiki a Ritsuka si vyměnili vše říkající pohled. Seděli u kuchyňského stolu a po hodně dlouhé době měli další z bojových porad.
„Ještě, že naši tu nejsou, takže tentokrát si nějakou tu srandu užiju i já,“ řekla Kyouko potěšeně, což Homuru vytočilo ještě víc.
„Kyouko!“
„Ale no t-“
„To vám je úplně jedno, že nám někdo vysklil okno?!“
Ritsuka odsunula prázdný hrnek od čaje a lokty se opřela o stůl. Krátké vlasy měla stažené do krátkého střapečku na temeni a brýle si vetkla nad ofinu. „Seiji, už jsme skoro dospělí, takže se k nám přestaň chovat jako k malým dětem, ano? To zaprvé. Zadruhé, ano, dělá nám to starosti, ale jak už bylo řečeno, zvládli jsme i horší věci, než nějakého zbabělce, který místo aby se normálně ukázal, raději nám hodí dlažební kostku do okna. A zatřetí, nikdo neřekl, že se to bude opakovat. Třeba byl jen nějaký malý kluk, který si myslel, že by to mohla být zábava. Vsadím se, že nějaký malý spratek s kamenem v ruce se najde v každém městě, Tamayori nevyjímaje!“
Nanami přikývl. „To je pravda. Když jsem byl ještě u Yuua, mladší kluci se tím bavili každou chvíli…“
Ritsuka sklouzla pohledem k Hibikimu. Ten zvedl ruce v obranném gestu. „No dovol! Copak ti přijdu jako typ, který lidem hází kameny do oken?!“ ohradil se ostře. Ritsuka ho sjela pohledem, ale nakonec pokrčila rameny.
Homura stejným pohledem sjel Nanamiho. Nanami mu jen pohled vzpurně oplatil. Od té hádky po setkání s Aiirem byli pořád trochu na kordy.
Ale stejně tady byly -prsk, prsk, prsk- jiskřičky.
Hibiki si povzdechl a ne poprvé si pomyslel, že je stejně z téhle společnosti nejrozumnější, v čemž měl samozřejmě pravdu. Prohrábl si platinově bílé vlasy a zahleděl se ke stropu.

„Zlobíš se na mě?“ ozvalo se do ticha pokoje. Homura se posadil na posteli a ohlédl se ke stolu u nějž stále ještě seděl Nanami a při světle lampičky si pročítal nějaký sešit. Teď seděl otočený do pokoje a trochu bojácně se na Homuru díval. Homura si povzdechl a prohrábl si vlasy.
„Cože?“ zeptal se trochu rozespale.
„Zlobíš se ně mě?“
„Proč bych se na tebe zlobil?“ zeptal se Homura, ale sám cítil, že ta věta nebyla tak přesvědčivá, jak by si býval přál. Homura se totiž zlobil. Ne jen na Nanamiho, ale vlastně na všechny. Na Ritsuku a Kyouko, protože celou tu záležitost brali na lehkou váhu, na Hibikiho, že se jich zastával a dokonce i na sebe, že se tak bojí a navíc…
…že pochybuje o svém vztahu s Nanamim.
Zamyšleně se mu zadíval do temně hnědých očí.
„Poznám, když se na mě zlobíš. Na to jsme spolu moc dlouho. Na to jsme byli moc dlouho jen kamarádi. Zlobíš se na mě v jednom kuse!“
Homura si povzdechl. Opravdu tak na lidi občas působil.
„Promiň.“
„Neomlouvej se!“ ohradil se náhle ostře Nanami. Homura nechápavě povytáhl obočí. Nanami si odhrnul z čela pramen vlasů a natáhl se po lampičce.
„Přestaň se pořád omlouvat, i když nemáš za co! Poslední dobou to děláš strašně často! Omlouváš se za nic!“
„A tobě to snad vadí?“ nechápal Homura. Ozvalo se cvaknutí, jak Nanami stiskl vypínač a pokoj se ponořil do tmy. Homura, který se předtím díval téměř přímo do světla slepě zamrkal, ale zaslechl zvuk šoupané židle a kroky. V příštím okamžiku ho Nanamiho ruka ponořená do temnoty popadla za límec u trika v němž spal a překvapivou silou ho zády přirazila k matraci. Ta se prohnula když si Nanami beze slova přiklekl nad Homuru a sklonil se nad něj. Homura to poznal jen díky tomu, že slyšel jeho tichý dech a o okamžik později ucítil na tváři konečky Nanamiho vlasů. Podle toho, jak měl Nanami vlasy zrovna dlouhé musel mít obličej hodně blízko Homurovo.
Homura však neměl sebemenší chuť ho v tu chvíli políbit, protože ho zajímalo, co to má znamenat. Nanami se konečně rozhodl promluvit.
„Změnil ses,“ řekl pouze a v jeho hlase zazněla jasná výčitka.
Homura překvapeně zamrkal, protože Nanami se sklonil ještě níž.
Nepamatoval, že by tohle Nanami kdy udělal.
Bez dechu vyčkával na další Nanamiho pohyb. Jak bylo možné, že ho zničehonic tak strašně přitahoval? Když jen tušil jeho tvář ve tmě, podivně rozčilenou.
„Hodláš mě políbit?“ zeptal se konečně a až příliš jasně cítil na hrudi jeho ruku. Teď už mu nesvírala triko, ale naplocho spočívala přímo uprostřed jeho hrudníku. Netlačil na ní, prostě ji tam měl jen… položenou.
„Myslíš?“ zeptal se Nanami, který si vychutnával jeho mírně vrčivý tón. Alespoň něco, když nic jiného, pořád ho uměl vytočit i vzrušit jen pár slovy.
Pro Homuru by nebyl problém prostě si ho přitáhnout k sobě, ale z nějakého důvodu stále čekal, jak se zachová Nanami. Ten vyčkal dalších pár vteřin.
Nakonec ho políbil, protože on sám to nemohl vydržet. Ale přece jen mu to nijak neulehčil. Sotva se ho dotkl a ucukl dozadu, takže Homura musel hlavu chtě nechtě zvednout, aby se mu Nanamiho rty znovu neztratily ve tmě.
Byla to hra kdo z koho. Homura to miloval, protože vždycky prohrál. Ne, že by to dělal naschvál. Nanami to prostě uměl líp.
Ale znovu se dostavily výčitka. Byl s Nanamim rád a tohle by za nic nevyměnil, ale pořád mu tam chybělo to napětí, které se během let vytratilo neznámo kam. Možná už zapomněl, jaká to byla agónie, ale chybělo mu to tiché kroužení, kdy každý letmý dotek stačil, aby se mu zlepšil den a každá pusa byla takový malý poklad.
Nikdy by neřekl, že si zevšední.
Naštěstí měla přijít událost, která jim ten vztah pěkně oživila.

Ritsuka zamyšleně procházela městem a přemýšlela nad slovy své nejlepší kamarádky. byla pravda, že s Hibikim nechodila z jediného důvodu a to, že byla moc paličatá, aby konečně přiznala, že všechny ty schůzky jsou ve skutečnosti rande. Ale ona prostě byla taková.
Netušila, jak dlouho to bude pokračovat a hlavně, jak dlouho to bude trvat, než to Hibikiho omrzí.
Měla ho ráda. Vážně moc ráda.
Dřív to byl prostě jen jeden z mnoha malých podvraťáků, kteří se připletli na špatnou stranu zákona a který se z toho pokouší vymotat. Byl stejně vysoký jako ona a že ona nebyla žádná žirafa, vlasy měl obarvené na bílo, jen ze vzdoru a i když byl docela rozumný, choval se pořád trochu jako dítě.
No, to bylo před dvěma lety, možná ještě před rokem a půl. Problém byl v tom, že jako každý se za ty poslední roky i Hibiki změnil. Sakra změnil.
Tak zaprvé vyrostl. Hodně. Byl jen o pár centimetrů menší než Seiji a Seiji měřil asi metr pětaosmdesát. Ritsuka to nepostřehla, protože se s ním vídala každý den, ale jednoho dne zjistila, že se mu nedívá do očí, ale na krk a pomalu už ani to ne. Dřív by ho složila jednou ranou a nemusela by si ani stoupat na špičky. Teď… by ho asi taky položila na lopatky, ale byla tady mnohem větší pravděpodobnost, že by si ji prostě přehodil přes rameno a zpacifikoval jako někdo, kdo má pětadvaceti centimetrovou výhodu, jak to občas dělával Seiji.
Pak tady byly ty vlasy. Bílé vlasy, to bylo Hibikiho poznávací znamení. Nikdo přesně nevěděl, jakou barvu vlasů měl původně. Nanami se několikrát pokoušel vzpomenout, jak Hibiki vypadal před tím, než poprvé v regálu drogerie našel peroxid. Ale zaboha si ho nedokázal vybavit. Už si je nebarvil, aby ukázal své rebelství, ale protože na to byl zvyklý a hlavně věděl, že mu to sluší. To musela uznat i Ritsuka.
No a nakonec tu bylo chování.
On byl tak milej, až to nebylo fér. Každý si ho okamžitě zamiloval a nedokázal Ritsuku pochopit. Nešlo nemít Hibikiho rád. Bylo to jako pokoušet se nakopnout košík štěňat nebo nesehnout se pro bankovku vysoké hodnoty, kterou jste našli ležet na chodníku.
Zamyšleně prošla vstupní halou jednoho z vysokých patrových domů, kterých byly ve Východním městě plné ulice. Mávla na vrátného ve skleněné kukani a přešla k výtahu. Zatímco čekala, až se zavřou dveře, přemýšlela, jak by mohla, kdyby se nedejbože zbláznila a chtěla s Hibikim začít chodit, něco takového naznačit. To nebyl její styl, jen tak si přijít a říct: Tak co kdybychom zašli na nějaké to rande?
Výtah cinkl a ona vystoupila. Jistým krokem procházela chodbou, až dorazila ke dveřím, ke kterým mířila. Zaklepala.
Trvalo asi půl minuty, než se dveře otevřely.
„Ahoj, Madarame,“ pozdravila Ritsuka bez valného překvapení a protáhla se okolo něj dovnitř. Mladík se usmál, dveře zavřel a otočil se k ní.
„Ahoj, Ritsu-chan. Dlouho jsme se neviděli,“ řekl blonďák a odsunul si z čela černý klobouk.
Ritsuka vzhlédla od svých kozaček, u nichž se pokoušela otevřít zip. „Pořád trčíš ve škole, co bys chtěl?“ usmála se i ona.
Toho kluka měla ráda. Jmenoval se Madarame Jun a byl o ročník výš než ona. Chodil na střední školu Akabara, stejně jako Hibiki a byl bisexuál. Madarame, který si nechával vždycky říkat příjmením, byl stejně vysoký jako ona, měl světlé vlasy, tmavé oči a věčně dobrou náladu.
Z kuchyně vykoukla další postava. „Ritsuko, to je mi ale překvapení,“ řekl Ryouma Tetsuhiro, Hibikiho starší bratr a Madarameho přítel, s jasným, zvonivým sarkasmem v hlase. „Trefíš ty ještě domů nebo už automaticky chodíš sem?“ zeptal se a usmál se na ní.
Ritsuka se ušklíbla. „Jako kdyby Madarame nebydlel spíš tady než u sebe doma, co?“
Tetsuhiro poraženě pokrčil rameny a prohrábl Madaramemu vlasy, když okolo něj procházel do kuchyně. „Problém je v tom, že já a Jun spolu oficiálně chodíme.“
Ritsuka si založila ruce na hrudi. „Ještě ty začínej,“ zamumlala.
Tetsuhiro znovu pokrčil rameny. „Všichni jednou začnou, takže by sis měla uvědomit, kdo to všechno skončí.“ Ritsuka nad ním mávla rukou, i když věděla, že má pravdu.
Prošla úzkou chodbou, minula Tetsuhirův pokoj a zaklepala na dveře hned vedle.Nepočkala na odpověď a vešla.
„Jé, promiň,“ vyjekla okamžitě a prudce se otočila čelem vzad, ve tváři rudá jako rak.
Hibiki nehnul ani brvou, jen se potutelně ušklíbl. „Víš, ono to zaklepání na dveře má nějaký svůj význam,“ řekl a beze spěchu si zapínal pásek. „Tak třeba lidi, kteří se převlíkají mají čas si alespoň obléct košili,“ dodal. Ritsuka si posměšně odfrkla.
Prošel okolo ní a otevřel dveře jedné ze skříní. Ritsuka se pokoušela moc okatě nezírat, proto přešla k Hibikiho posteli a způsobně se posadila na její okraj, jak to mívala ve zvyku.
V jiné rodině by jeho rodiče jančili, kdyby si do pokoje přivedl dívku, ale v rodině Ryoumů to brali jako vítaný důkaz, že alespoň od jednoho syna se dočkají vnoučat.
„Každopádně, má tvoje návštěva nějaký zvláštní důvod, nebo jsi mě jen chtěla vidět?“ zeptal se Hibiki nevinně a natáhl se po úhledné hromádce triček.
„Moc si nelichoť,“ ohradila se ostře Ritsuka, ale Hibiki ve skutečnosti udeřil hřebík na hlavičku.
Kdyby navíc věděla, že bude mít šanci si prohlédnout Hibikiho bez košile, neváhala by si s sebou vzít i popcorn. Pokud by chtěl někdy Seiji důkaz, že Hibiki už není dítě, tohle by mu pusu zavřelo. Ritsuka si v duchu udělala poznámku, že tohle má vmést Meg do tváře, až bude mít zase nějaké řeči.
Ritsuka přemýšlela, kde se Hibiki takhle vypracoval. Věděla, že hodně hraje baseball a běhá, ale že by to pomáhalo až TAKHLE?
Hibiki vytáhl ze skříně černé triko a k Ritsučině zklamání si ho přetáhl přes hlavu.
„Já si nijak nelichotím, jen konstatuju fakt,“ pokrčil rameny, přitáhl si židli na kolečkách a obkročmo se na ní posadil. Odrazil se od stolu a přejel na půlmetrovou vzdálenost k Ritsuce. Sáhl pod sedačku, stiskl páčku a vlastní vahou klesl na její úroveň.
„Napadlo tě už, co měla být ta cihla v našem okně?“ zeptala se Ritsuka.
„Vždyť už jsme to řešili, ne?“
„Ne, myslím, napadlo tě něco, co by bylo reálné a co by nezahrnovalo homofoby?“
„Velký Yuu?“
Ritsuka pokrčila rameny a odhrnula si z čela pramen hnědých vlasů.
„Myslíš, že by se s tebou chtěl zaplést?“
„A to by někdo chtěl dobrovolně?“ povytáhla obočí Ritsuka.
„Já teda rozhodně ano,“ zamumlal Hibiki a popojel k ní ještě o něco blíž. Ritsuka naprázdno polkla.
„Takhle jsem to nemyslela,“ téměř šeptala.
No tak, tak mi tu blbou pusu dej a já budu mít konečně důvod vzít tě na milost. Dej mi pusu a nejenom že s tebou klidně půjdu na rande, klidně si tě z fleku vezmu. Tak sakra už udělej první krok! Měl bys mě znát natolik dobře, abys věděl, že já prostě potřebuju nějaký startovní výstřel.
Hibiki se však otočil na židli a popojel o kousek dál. Ritsuka si až v tu chvíli uvědomila, že sedí nakloněná dopředu a přímo ho k tomu polibku vybízí. Prudce se stáhla zpátky a potřásla hlavou.

Přesně o šest hodin později Hibiki znovu poznal, jak umí být Ritsuka děsivá.
Přesně o třiadvacet dní později Ritsuka dostala první pusu.