SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Sparkless: Double Bang - Kapitola 9.

„Seiji?!“
„Uklidni se, Shirogane, jsem v pohodě.“
„Ale…“
„Věř mi. Je to jen škrábnutí.“
„Kde jsi teď?“
„Čekám na policejní stanici.“


Ačkoliv vztahy mezi stejným pohlavím byli v Japonsku ještě jisté tabu, Nanami a Homura se tím příliš netajili. Ano, na veřejnosti se tím nechlubili, ale když se jich někdo zeptal, nepopírali to a to samé platilo i v případě, když prostě jeden z nich své emoce nemohl udržet na uzdě.
Proto Homura ani nehnul brvou, když se na Tamayorijské policejní stanici rozletěly dveře a ještě než se stihly opět zabouchnout, Nanami se mu vrhl okolo krku.
„Seiji!“
Homura mu chlácholivě projel prsty vlasy a dával si přitom pozor, aby se nedotkl čerstvě ovázané rány na zápěstí.
Doktor říkal, že měl štěstí. Střepiny nezasáhly obličej a i ruce by měly po pár týdnech být v pořádku. Homura si vysloužil několik stehů na pravém předloktí a na levém hřbetu ruky, kterým si instinktivně chránil oči. Léky na bolest, které mu dali, než mu rány sešili, už pomalu začali vyprchávat a tak mu v obou rukou pulzovala ostrá bolest. Nedalo se to ovšem srovnat s tím prvotním šokem, kdy stál v předsíni a z rukou mu srčela krev. Naštěstí nebyl citlivka a zvládl si sám zavolat sanitku.
Policista, s kterým Homura do té chvíle řešil okolnosti celé události, povytáhl obočí. „Bratr?“ zeptal se nejistě.
„Přítel,“ zavrtěl Homura hlavou a přitom zřetelně viděl, to cuknutí mimických svalů v policistově tváři. Nanami se naštěstí rychle uklidnil a posadil se do křesla vedle Homury.
„Takže,“ nahlédl policista do dopsaného hlášení, „tohle už byl druhý útok? Nejprve cihla v okně a potom tenhle balíček. Můžu se jen zeptat, proč jste nehlásili už tu cihlu?“
Homura pokrčil rameny. „Prostě jsme to nechtěli hrotit. Tohle město je plné různých provokatérů. Samotná ta cihla mohla být prostě jenom rozmar nějakého puberťáka, ale dvakrát za sebou…“
„Chápu,“ přikývl policista. „Ale příště byste to měli nahlásit hned. Přesně kvůli tomuhle přístupu se spousta soustředěných útoků smete pod stůl jako náhodné výtržnictví.“
Homura se v duchu usmál. Nemohl samozřejmě strážníkovi vysvětlovat všechny podrobnosti vzhledem k… vzhledem ke všemu. Jen by to celou situaci zkomplikovalo.

„Vážně jsi v pořádku? Když jsi volal, hrozně jsi mě vyděsil,“ ujišťoval se Nanami a upíral na Homuru napůl znepokojený, napůl úlevný pohled.
„To jsem viděl, když ses po mě vrhl, jako kdybys čekal, že budu už ležet v rakvi,“ ušklíbl se Homura a pohodlněji se uvelebil na lavičce, na níž seděli. V ruce svíral palačinku plněnou masovou směsí, jimiž byl vyhlášený jeden stánek kousek od školy Buuruhoni.
„Jsem z toho všeho trochu vyklepaný.“
„Ani se ti nedivím. Ale tohle byla moje chyba. Vůbec jsem nepřemýšlel nad tím, co dělám. Tu krabici by otevřel jenom idiot, když přihlédneš k tomu, co se poslední dobou stalo.“
Nanami na něj upřel uhrančivý pohled.
„Co je?“ zamračil se nechápavě Homura.
„O čems při to přemýšlel?“ Zaznělo to skoro až vyčítavě. Homura překvapeně zamrkal. O čem přemýšlel? Možná o tom, jak rychle může člověk přehodnotit priority.
„Ani nevím,“ řekl místo toho a uhnul očima.
„Musíme zjistit, kdo to je, než se něco stane někomu dalšímu,“ pokračoval po chvíli mlčení. „Je sice hezké, že se o to teď zajímá i policie, ale pochybuju, že ti na něco přijdou. My dva jsme jim předloni taky vyklouzli a všechno za nás na sebe vzali Ritsuka s Hibikim.“
„To bylo něco jiného.“
„Ne, nebylo, Shirogane. Figuruje v tom Yuu a my dva. Je to jen další kapitola stejného příběhu.“
„Knižní metafory? Pěkné.“
„Děkuju.“
„Máš asi pravdu, ale jak chceš zjistit, kdo za to může? Sherlocka Holmese si v Tamayori asi neopatříme a jediný policajt, který za něco stojí je Shiwasu a ten dělá inspektora u vražd, pokud vím.“
Homura zmuchlal papírek od palačinky a odhodil ho do opodál stojící popelnice. „No, uvidíme, co se s tím dá dělat. Přinejhorším si trochu zpestříme dovolenou a zahrajeme si na detektivy,“ usmál se při pohledu na Nanamiho mírně podmračenou tvář.
„Zpestříme? Cihla a doma dělaná bomba ti nestačí?“
Homura se s povzdechem zvedl z lavičky, chytil Nanamiho za ruce a vytáhl ho na nohy, načež k němu přikročil, takže od sebe stáli jen několik málo centimetrů.
Ulice byla naštěstí prázdná, takže na sebe nepřitahovali žádné znepokojené pohledy.
„Víš, jaká je jediná výhoda tohohle všeho?“ zeptal se Homura tiše.
„Povídej.“ Nanami cítil, jak se mu o něco zrychlil tep.
„Nemám tolik času se zabývat tím, jak moc mi chybí soukromí našeho bytu v Osace,“ zapředl Homura Nanamimu do ucha, pustil jeho ruce a pomalu vyšel ulicí směrem k domovu.
Nanami ještě několik vteřin stál jako opařený a nevěděl, co se tu vlastně stalo.
Tohle, pomyslel si, tohle je ta stránka, která mu chyběla.

Homura si doma samozřejmě vyslechl další ságu na téma Jsi v pořádku, co se stalo a jak to, že se to dozvídám až teď. Dokonce dvakrát, od každé ze svých sester jednou.
Poprvé argumentoval, že lepší on, než někdo jiný. Ritsuka ho ovšem zpražila tak ostrým pohledem, že raději obhajobu rychle zabalil a jen se omluvil. Po Kyoučině verzi se pro jistotu omluvil hned.
Nanami měl po celý zbytek večera na tváři znepokojený pohled, ale nikdo ho nebral moc na vědomí, protože by bylo divné, kdyby se tvářil nadšeně poté, co jeho přítel utržil několik řezných ran. Homura naproti tomu se nezdál nějak vyvedený z míry. Budil dojem, že otvírá rucetrhající balíčky od anonymních vandalů každý den.
Ještě toho dne ale napsal Yuovi. Jeho číslo měl od onoho večera, kdy za nimi Yuu přišel, ještě ale neměl důvod ho použít. Až doteď.
Dostali jsme postou balicek, malem mi to utrhlo ruce. Asi uz ti verim. To stálo ve zprávě, kterou Yuu obdržel krátce po deváté večer.
Homura nejistě poklepával mobilem o stůl. Tohle bylo nebezpečné… a jestli se ty útoky budou stupňovat, co bude příště? Hodí jim někdo do schránky malou atomovou pumu? Otráví vodu? Rozstřílí na maděru vstupní dveře a botník?
Skoro se bál hádat, protože tu byla možnost, že uhodne.
Povzdechl si a unaveně si promnul levačku. Bolelo to jako čert, ale už měl i horší zranění, kterým se péče doktorů nikdy nedostalo. Dodnes měl jizvu na pravé paži, kterou utržil před dvěma lety ve střetu s Yuem. To byla rána, která skutečně bolela. I když byla poslední, kterou získal ve své kariéře rváče. Další zranění si způsobil jenom na fotbale nebo například když si natrhl spánek o digestoř.
Takhle si prázdniny skutečně nepředstavoval. Čekal, že si na měsíc užije svoje rodné město, sestřičky a Shiroganeho. Sice s ním bydlel, ale každý z nich chodil na jinou školu a tak se občas potkali až pozdě večer, protože přednášky měli roztroušené každý jinak.
I když na jednu stranu byla pravda, že jim to znatelně zčeřilo stojaté vody jejich vztahu.

„Takže brácha tě nikam nechce pustit samotnou? Vždyť už jsi velká holka!“
„Mně to neříkej.“
„Máš štěstí, že máš tolik úžasných, obětavých kamarádů!“
Kyouko se ušklíbla a obdařila své dva posledníky značně sarkastickým pohledem, kterým byla jejich rodina pověstná. „Co? Není to snad pravda?“ podivil se jeden z nich, ten v ječavě modré mikině se vzorkem zvířecích tlapek a s účesem, který vypadal jako zrzavá chocholka korely.
„Ale jistě, Lee. Nejúžasnější a nejobětavější kamarádi na světě.“
„To bych si vyprošoval,“ ozval se i druhý, ten vyšší s tmavými vlasy po ramena.
Jednalo se o její dva herecké kolegy z divadla, Lee Moona a Rogera. Homura Kyouko po tom incidentu s balíčkem, při němž málem přišel o ruce, zakázal chodit kamkoliv sama. Proto do školy i ze školy chodila s Ritsukou nebo některou ze spolužaček a na zkoušky Aloners jí vždycky doprovázel buď Lee Moon nebo Roger, protože ti dva bydleli nejblíž.
„A jak to vůbec policajtům jde? Už na něco přišli?“ zeptal se Roger, aby řeč nestála. Kyouko pokrčila rameny.
„Nic moc. Hodně blbě se jim něco zjišťuje, když v podstatě nemají čeho se chytit. Navíc tohle není vražda, takže s tím příliš nechvátají.“
„Aby z toho vražda za chvíli nebyla,“ řekl Lee Moon, za což si vysloužil Rogerův varovný pohled.
Kyouko nad tím však mávla rukou. „Nestraš.“ Unaveně si promnula spánky a povzdechla si.
„Člověk by řekl, že už bude klid po tom, co se stalo před dvěma lety. To už jsme si užili dost. Tehdy jsem hrála slepák tak přesvědčivě až jsem strávila noc na pohotovosti.“
Roger se uchechtl. „Za to můžeme být rádi, protože díky tomu jsi skončila u nás.“
„Jo, jasně, ale já to myslela… měli bychom mít co se těchhle věcí týče už vybráno, ne?“
„Řekl bych, že vaše rodina ty pohromy tak nějak… přitahuje.“
„Fakt díky, Lee Moone. Ty umíš člověka povzbudit.“
Zabočili do jedné z vedlejších ulic a zamířili k mírně oprýskané budově divadla Hitoga. Minuli hlavní vchod a zahnuli podél rohu, kde byl vchod do zákulisí. Roger podržel kyouko otevřené dveře a nechal ji vstoupit první.
„Aby toho nebylo málo,“ pokračovala brunetka ponuře, „Ritsuku pořád otravuje ten blbeček od nás ze školy.“
„Možná by mu měl někdo vysvětlit, jak se věci mají,“ navrhl Lee Moon, když prošli úzkou chodbou až k šatně, kde se scházeli před zkouškami.
„Problém je, že dokud si Ritsuka nepřizná, že má ráda Hibikiho, není to k ničemu.“
„Ale vždyť Hibiki to přece ví, ne?“ Lee Moon vypadal, že co se vztahů týče, je tak trochu nevzdělaný. Roger nad ním zavrtěl hlavou.
„Je jedno, že to ví… chce to slyšet od ní. Ani se mu nedivím.“
„Nápodobně,“ přitakala Kyouko a usadila se na odřenou koženou sedačku. Unaveně si povzdechla a zavřela oči. „Takže ségra má o problém navíc.“
V příští chvíli dovnitř vešel Ueda, další člen Aloners a oni se tvářili, jako kdyby právě neřešili nic důležitějšího než jaké je venku počasí.
Kyouko se ale pořád nemohla zbavit pocitu, že tohle bude ještě mnohem horší.

Hibiki seděl ve třídě a nepřítomně zíral z okna. To by nebylo nic tak hrozného, kdyby neměl zrovna hodinu s profesorem Fukujimou, chlapíkem proslulý svým naprostým nedostatkem humoru a jistou vrozenou nenávistí ke všemu, na čem mu spočinul zrak.
Třída nervózně šuměla, když se Fukujima blížil k Hibikimu jako panter z nebohé gazele. Bělovlasý student si ho pořád nevšiml.
Hibikiho nejlepší kamarád, Yousuke, se ho pokusil upozornit na blížícího se profesora nenápadným kopancem do židle, Hibiki byl však ponořený příliš hluboko do svých myšlenek než aby reagoval.
A tak málem dostal infarkt, když na desku jeho lavici zničehonic s hlasitým třeskem dopadla třísetstránková učebnice biologie.
Odskočil i se židlí dobrého půlmetru dozadu a zády narazil do Yousukeho lavice. Na chvíli měl pocit, že mu přestalo bít srdce úlekem, nakonec ale jeho tlukot zřetelně ucítil až v krku.
„Profesore?!“ vyjekl a pohodil hlavou, aby mu sněhově bílá ofina nepadala do očí.
„Ryoumo! Na co čumíš z toho okna?“ vyštěkl Fukujima, až se mu ohromný knír zatřásl.
„Na nic!“ Hibiki se nervózně pousmál, protože jeho mimické svaly příliš panikařily na to, aby vytvořily jiný výraz, vhodnější pro danou situaci. Hibiki jim to ovšem nezazlíval. Pohled na profesora Fukujima z méně než pěti metrové vzdálenosti nebyl zrovna zážitek, který byste si s radostí zapsali do deníčku.
„A co na tom nic bylo tak zajímavého, že jsi z toho nemohl odtrhnout oči?“ Fukujima na něj upřel vražedný pohled skrz ulepená skla svých brýlí a Hibiki si najednou přál, aby měl schopnost teleportace. Nevěděl, kam přesně by se teleportoval, ale ideální vzdálenost by v tu chvíli byla přinejmenším na Jupiteru.
„No…“ Hibiki věděl, že správná odpověď na otázky podobného typu neexistuje.
„Chcete se se třídou podělit o nějaký svůj úžasný objev, který jste učinil během toho nestoudného zírání z okna?“
„Ne, pane,“ zavrtěl Hibiki hlavou.
Fukujima na něj vrhl ještě jeden pohled, kterým by se dali pálit mravenci, načež znovu zvedl učebnici, otočil se a zamířil zpátky ke katedře.
Hibiki se uvolnil a oddechl si. Bezva. Žije a ani ho nevytáhl na zkoušení.
Sklonil hlavu nad sešit a zahleděl do něj. Zjistil však, že na stránce se skví jen nadpis Strunatci a neumělý obrázek zvířete, které mohlo být cokoliv od prasete až po tygra.
Nervózně si odhrnul vlasy z čela a přerovnal si tužky na stole.
Poslední dobou se nemohl pořádně soustředit. Pořád měl plnou hlavu toho, co se v posledních dnech stalo. Velký Yuu, cihla v Homurovic okně, podivný balíček… Bral Homurovi jako svojí druhou rodinu a navíc měl strach o Ritsuku, protože… Ritsuka…
Podrbal se na zátylku a sklonil hlavu níž nad prázdný sešit.
Znali se už víc než dva roky. Ze začátku ji bral jen jako známou a možná jako kamarádku. Těmi pozváními na rande ji jen tak škádlil. Jediné, co měli původně společného byl fakt, že její starší bratr a jeho tehdy jediný kamarád mezi sebou měli nějaké techtle mechtle a je oba bavilo se v tom šťourat. Ale v okamžiku, kdy se Homura a Nanami dali dohromady Hibiki přišel o důvod, proč se s ní bavit. A došlo mu, že to nechce jen tak přerušit.
Nevěděl, kdy přesně se do ní zamiloval. Když se poznali, byl ještě nevyzrálé štěně, ale teď už si své názory utřídil a měl naprosto jasný pohled na svět. Utřídil si i vlastní city. A co se týkalo Ritsuky, že těch citů bylo požehnaně.
Byla arogantní. Byla panovačná. Měla na všechno svůj názor. Věčně měla špatnou náladu. A podle všeho si neuměla, nebo spíš nechtěla připustit vlastní pocity. Většina Hibikiho kamarádů ho od Ritsuky odrazovalo. Prý, že s tou holkou to nemá budoucnost a on si zaslouží něco lepšího.
Ale Hibiki nikoho jiného nechtěl.
Připadal si občas jako idiot, co hází hrách na zeď, ale zdálo se mu, že Ritsuka je poslední dobou povolnější a povolnější. Nedělal si zbytečné naděje, ale jistá jiskřička tam přece jen byla.
Zvonění odhlásilo konec hodiny a Fukujima jako velice rozzlobený uragán vyrazil ze třídy. Hibiki se protáhl, poskládal si učebnice do tašky a tu si přehodil přes rameno. Minul hlouček svých spolužaček a pokoušel se nenavázat žádný oční kontakt. Dívky od něj ze třídy si totiž poslední dobou usmyslely, že ho alespoň jedna dostane na rande.
„Hibiki, počkej,“ zavolal na něj Yousuke a rychle ho dohnal. „Co plánuješ po škole?“
Hibiki neurčitě pokrčil rameny.
„Jdeme s klukama na fotbal. Nepůjdeš s náma? A nebo máš další nerande s tou svojí ledovou královnou?“ Yousuke neměl Ritsuku příliš v lásce.
Hibiki se zamyslel. Nakonec přikývl. „Půjdu s váma,“ řekl a popotáhl si popruh tašky výš na rameno. Yousuke se zakřenil.
„Bezva. V půl čtvrtý máme sraz na křižovatce.“
Hibiki znovu přikývl a sledoval, jak Yousuke zase odběhl za jedním z jejich spolužáků.
Potřeboval se trochu odreagovat. Bylo toho na něj nějak moc. A jeden den bez Ritsuky to snad zvládne, ne?

Ritsuka už poněkolikáté zkontrolovala displej svého mobilu. Přes všechna očekávání jí však místo hlášení o příchozí zprávě oplácel zachmuřený pohled jen obrázek králíčka, kterého měla na tapetě.
Nechápavě se podívala na hodinky a několikrát ťukla do sklíčka ciferníku, jako kdyby jí to pomohlo určit, jestli jdou správně.
„Co se děje?“ zeptal se Nanami, když si všiml, jak pořád pokukuje po mobilu.
Seděli v obýváku. Nanami se pokoušel sledovat nějaký pořad v televizi, zatímco Ritsuka se tvářila, že se učí angličtinu. Ani Nanami se nemohl na televizi soustředit, protože Homura byl v knihovně a Nanami měl od příhody s podivným balíčkem strach. Větší než z Yua.
„To nic,“ zavrtěla hlavou Ritsuka a znovu sklonila oči k učení.
„Hibiki ti nepíše?“
Nastalo několik vteřin trapného ticha. Ritsuka se na Nanamiho zamračila, ale věděla, že má pravdu, Opravdu ji to vytáčelo. Ale ještě víc ji vytáčelo to, že ji to vytáčí. Vždyť spolu přece nechodili!
„Možná bys mu jednou mohla zkusit napsat první,“ nadhodil Nanami jakoby mimochodem.
„To se ti to radí, když jsi už dva roky se Seijim a nic takového jsi nikdy řešit nemusel.“
Nanami se zašklebil. „Tys pomohla nám, já chci pomoct tobě.“
Ritsuka si povzdechla, zavřela učebnici a posadila se vedle něj na gauč. Nanami se posunul, aby ji udělal místo a opřel se bradou o dlaň.
„Řekni mi upřímně… máš ho ráda?“
Ritsuka mlčela.
„Mám pusu na zámek. Nic nikomu neřeknu, když nebudeš chtít. Ani Seijimu,“ slíbil jí Nanami.
„Já… mám ho ráda, ale…“
„Ale?“
„Ale. Mám ho ráda, ale co když…“
Nanami si povzdechl a zavrtěl hlavou, až mu černé vlasy sklouzly do očí. Volnou rukou si je odhrnul za ucho a upřel na Ritsuku čokoládově hnědé oči. „Nic není horšího, než když si začneš říkat co když ale! Samozřejmě, že je tu spousta co když ale, ale musíš to nějak překousnout. Čeho se bojíš?“
„Nikdy jsem s nikým nechodila. Jsem jako Seiji! Je mi sedmnáct a nikoho jsem neměla!“
Nanami pobaveně povytáhl obočí. Ritsuce došlo, jak to vyznělo. „Fajn, ale tohle není to samé. To, že si Seiji našel tebe byla náhoda.“
„Jestli to byla náhoda, tak jsem za ní sakra vděčný,“ zakřenil se Nanami.
„Ale víš jak to myslím. Nevím, jak se ve vztahu chovat! Jak to funguje a tak… vůbec. Víš, jak to myslím?“ Ritsuka na Nanamiho upřela skrz brýle zelený pohled, identický tomu, který na něj často vrhal její starší bratr.
„Víš, Ritsu, řeknu ti hned dvě skutečnosti, které by tě mohli uklidnit.“ Nanami se na gauči zaklonil a na chvíli se odmlčel. „Tak zaprvé, můj případ. Zamiloval jsem se do Seijiho, když mi bylo šestnáct. Do té doby jsem měl asi tři holky, z toho ani jeden vážný vztah. Zdůrazňuju, že holky. O tom, jak to funguje mezi kluky jsem neměl ani tušení. A ono se to nějak vyvinulo, protože hádej co? Seiji měl se vztahy asi stejně zkušeností jako já. Ale protože jsme byli kamarádi a tím myslím dobří kamarádi, náš vztah se nějak přehoupl z toho kamarádství.“
„A co je ta drhá věc?“
„Že Hibiki taky nikdy s nikým nechodil.“

Přesně o třiadvacet minut později Ritsuka Hibikimu napsala.
Přesně o devatenáct dní později Ritsuka přišla na to, že žádné ‚ale co když‘ neexistuje.

______________________________________________________________

Můj úžasný tumblr ♥

Dodatek autora:: 

Tak co, už jste se vzpamatovali z konce Marionette? Ano? Tak bezva, protože v tom případě se můžeme vrhnout na dokončení Double Bangu.
Už nějakou dobu jsem nic nepřidala, takže teď tu bude pro změnu jenom Sparkie dvojka, dokud ho nedopíšu. A pak se vrhneme na další povídku Twooo Weeeeeks ♥
Co bych mohla říct k tomuhle dílu?
Poslední díl jsme končili Seijiho objevem atentátnického balíčku. Takže pokračujeme v balíčkové zápletce. Taky tu máme spoustu homuronanamiovského fluffu, Lee Moona a Rogera (tentokrát v rolích bodyguardů), scéna z Akabary (ale předem říkám ne, nebude tam Shimeji a Remyuu.. možná později) a Ritsuka na vážkách. Už to v ní hlodá. Hlodá to jako červík a neví, co si o tom všem myslet. A Nanami se jí pokouší poradit.
Doufám, že spolu nějak přežijeme těch zbylých 10 kapitol (DB bude mít pravděpodobně 20 kapitol) a budem se moct vrhnout na ty další kulíšky.
Užijte si kapitolku a pěkně komentujte ♥

4.973685
Průměr: 5 (38 hlasů)