SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Sparkless - Kapitola 16.

„Ritsuka co?“
„No vážně, pozval ji na rande! A ona odmítla!“
„Mlč, Kyouko!“
„Tebe Hibiki pozval na rande? Ten malej dě*kař…“
„Poslala jsem ho do háje! Stačí?!“
„Proč odmítáš všechny chlapce, Ritsuko?“
„Už i ty začínáš, tati? Máš být na straně své dcery!“

Nanami toho večera nespal. Pořád byl v šoku. Včera touhle dobou přemýšlel, jak ho Homura zabije, až se to dozví a dnes… znovu a znovu si přehrával celou tu scénu. Homurův pobavený výraz, jeho slova, kterým doteď nemohl uvěřit.
On to věděl! On to celou dobu věděl! A co bylo horší, on se kvůli tomu na Nanamiho ani nezlobil. Dokonce vypadal, že se upřímně baví.
Nanami ležel už asi hodinu s polštářem přitisklým na obličeji. Nemohl skoro dýchat, ale nějak to nevnímal. Takové věci jako kyslík mu připadaly hrozně nedůležité.
Homura věděl, že dřív byl jedna ruka s Velkým Yuuem… a i přesto si ho pustil do života, do domu a nebýt té zrzavé káčy Meiko, tak i do postele. O tom posledním se sice neměl nikdy dozvědět, ale co se dalo dělat.
Tak jako tak, Homura si s Nanamim hrál. A to velmi drsným způsobem.
A Nanamimu se to líbilo. Nejen, že teď měl o starost míň, ale navíc Homura ukázal jistou sadistickou stránku, která se mu proti jeho vůli velmi zamlouvala.
„Nanami, spíš?“ ozval se najednou Homura. Nanami uslyšel tiché zašustění deky. Stáhl si z obličeje polštář a otočil hlavu k Homurově posteli. Homura ležel s hlavou podepřenou rukou a upíral na něj pohled.
„Hm,“ zamručel Nanami a znovu se otočil. Zíral teď do stropu.
„Vážně ses tak bál, jak budu reagovat?“
„Jo,“
zamumlal Nanami a v rukou svíral polštář, který před jistou dobu Homurovi sebral. Nikdy si je vlastně nevyměnili zpátky.
„Promiň.“
„Ty se nemáš, co omlouvat, Seiji.“
„Ale mám. Já vím, že občas se chovám trochu… no… trochu, jak to jen říct. No, že občas mi trochu ujedou nervy. Navíc nejsem moc zvyklý na lidi. Nevím, jak s nimi vycházet a ani ohledně mezilidských vztahů toho moc nevím,“
Homura si založil ruce za hlavou.
„Z toho si nic nedělej. Lepší, když jsi trochu asociální, než když jsi řiťolezec, co potřebuje být důležitý, jinak nemá dostatečné množství sebevědomí.“
„Víš, celá moje rodina do mě dlouho ryla, ať se pokusím s někým vycházet. Nechápali, že všichni lidi, které znám, mi pijou krev! Že s nimi nejsem schopný vycházet!“

Nanami si napěchoval polštář pod hlavu.
„A pak sis přišel ty. Jsi asi jediný člověk, s kterým, i když mě vytáčíš k nepříčetnosti, jsem schopný vydržet v jedné místnosti.“
Nanami se zasmál. „Beru to jako kompliment!“
„Měl bys.“
„V tom případě díky!“
„Nanami?“
„Hm?“
„Prosím, nikdy se s Yuuem nepokoušej vypořádat, aniž bych byl s tebou, ano? Můžeš mi to slíbit?“

Nanami na okamžik nemohl vymyslet, co mu na to má odpovědět. Ta věta byla řečena tak upřímně a s takovou starostí, že byl Nanami rád, že leží. Přitáhl si deku až po nos, jako by Homura mohl vidět jeho rudou tvář.
„Slibuju,“ zahučel zpod deky nejasně, ale Homura mu rozuměl. Usmál se.
„Fajn. Takže jsme dohodnuti. Počítám, že tohle budeš chtít Yuuovi jednoho dne vrátit. Počítej se mnou. A teď spi.“
Nanami si nebyl jistý, kolik toho ještě unese. Protože už teď měl pocit, že jeho srdce naprosto zapomnělo, jak správně tlouct. Pořád se mu zdálo, že šestnáct let je hodně málo na infarkt nebo jinou srdeční příhodu.

„Takže… jak to mezi tvým bráchou a Nanou vlastně je?“
Ritsuka pokrčila rameny a usrkla z kelímku horké kafe.
„Já vlastně ani nevím. Je to hodně zmatené. Shirogane je podle všeho do Seijiho zamilovaný. No a Seiji… Seiji je bezcitný tupec.“
Rozladěně nakopávala hroudy sněhu.
„Aha. Takže… každopádně nejsou spolu.“
Ritsuka zavrtěla hlavou a vrhla po svém společníkovi zkoumavý pohled.
Hibiki byl obyčejně jen o něco vyšší než ona. Teď však měla boty s klínkem, takže byli skoro na chlup stejně vysocí. Už skoro půl hodiny se courali ulicemi, které stále vypadaly jako pocukrované. V noci totiž město opět zahalila vánice.
Hibikiho potkala cestou ze školy. V úterý končila po páté hodině a tak nechodila domů s Kyouko. Vždycky se stavovala v kavárně kus od školy na kávu, kterou měla o dost raději než čaj, na kterém byla odkojena celá jejich rodina.
Když vycházela z kavárny, do někoho vrazila a s překvapením zjistila, že je to Hibiki. Jeho překvapený výraz jí napověděl, že ani on ji tu nečekal.
„Jak jsi vlastně přišel na to, že ti dva by spolu mohli něco mít? To přece není první věc, která někoho napadne při pohledu na dva kluky, ne? Obzvlášť, je-li jeden bývalý člen party Velkého Yuua a druhý známý drtič lebek…“
Hibiki pokrčil rameny a upřel pohled na špičky svých bot. Zastavil se. Ritsuka zastavila taky a otočila se na něj.
Hibiki zíral do země. Na sobě měl černou školní uniformu, ale okolo krku měl omotanou zářivě žlutou šálu, do které byl zavrtaný až po nos.
Ritsuka naklonila hlavu na stranu a změřila si ho přes obroučky brýlí. „Ryouma-kun, tys byl do Shiroganeho zamilovaný?“ zeptala se. Bez příkras, jak bylo jejím zvykem.
„He?“ zvedl nechápavě hlavu.
„Ty a Shirogane. Bylo…“
„Čteš moc yaoi. Byli jsme kamarádi a jediní dva vcelku normální v Yuuově partě. Už ho znám dlouho. Proto jsem poznal, že s Homurou to není jen jak se tváří.“
Ritsuce bylo jasné, že mluví pravdu. Nevykazoval totiž žádné známky zapírání. Kdyby se trefila, začal by horečně blekotat a pokoušel by se to zamluvit. Hibiki to však jen popřel.
„Jen jsem se zeptala. To je vše,“ pokrčila rameny a znovu vyrazila. Hibiki natáhl krok, aby ji dohnal.
„Měla bys to yaoi omezit, víš. Trošku už z něj blbneš,“ ušklíbl se Hibiki a z čela si odhrnul pramen bílých vlasů. Ritsuka se na něj pohrdlivě podívala pohledem, který naznačoval, že se i přes to cítí být vysoko nad ním.
„Ale já proti gayům nic nemám. Vážně!“ pokračoval Hibiki. „Můj starší bratr, Tetsuhiro, je taky gay a je pořád stejný jako byl před tím, než to o sobě zjistil. Už čtyři roky žije s jedním klukem a celá rodina je s tím smířená.“
Všiml si Ritsučina překvapeného pohledu.
„Jo. Tos nečekala, co?“ zazubil se.
Nechtělo se jí to říkat, ale ano, překvapilo ji to.
„Každopádně… co s těma dvěma budeme dělat?“ Ritsuka vyprskla lok kávy zpátky do kelímku. Chvíli kuckala, než se konečně uklidnila, hřbetem ruky si otřela rty a narovnala si brýle.
„Cože?“
„Nesnaž se tvářit, že jen tak stojíš s rukama za zády a přihlížíš, jak ti dva okolo sebe chodí v kruzích!“
Hibiki měl na tváři výraz naprostého odhodlání.
Ritsuka stále nevěděla, co na to říct.
„Vzhledem k tomu, že jsi říkala, že Nana se ti svěřil… co svěřil, že se ti pravidelně svěřuje, měla bys něco dělat, abys jim to ulehčila, ne?“
„Co bych podle tebe měla dělat?“

Najednou stáli před vrátky Ritsučina domu. Hibiki se překvapeně rozhlédl.
„No, tak já myslím, že si dáme ještě to čtvrté kolečko okolo té čtvrti a něco vymyslíme, ne?“
Ritsuka měla pocit, že každým slovem z ní padá tíha. O tomhle s nikým mluvit nemohla. Rozhodně ne se spolužáky a se svojí čtrnáctiletou sestrou taky ne. Do-kon-ce a-ni mys-let se jí na to nech-tě-lo… ale zdálo se, že v Hibikim získala velmi užitečného spojence ve své válce proti zabedněnosti a slepotě těch dvou idiotů.

Homurovi se s tím velmi těžko smiřovalo, ale musel si přiznat, že od toho okamžiku, co se konečně vyjasnilo všechno ohledně Nanamiho minulosti, to mezi nimi nějak fungovalo líp. Už dřív si uvědomoval, že mezi nimi je jisté skryté napětí, to teď ale zmizelo.
Nanami vypadal, že se mu neskutečně ulevilo.
A Homura se kvůli tomu cítil ještě provinileji. Věděl, že se nemá za co omlouvat, ale přesto se trochu styděl. Ano, o Nanamiho bouřlivé minulosti věděl, ale zdaleka ne všechno.
Hlavně nevěděl, PROČ vlastně Nanami od Yuua odešel.
„Vím jen to, že byl jedním z prvních členů a pak najednou… se z té party vypařil a na několik týdnů zmizel. A objevil se, až když ti zachránil krk.“ Tak zakončil svoji řeč Aiiro, od kterého Homura všechny informace získal. Nebylo to sice zadarmo, ale stálo mu to za to. Homura si udělal mentální poznámku, aby si příště s Aiirem promluvil o svých cenách. Informace sice byla nejtvrdší měnou, ale takový kurz na jeny snad neměla.
Tak jako tak, připadal si provinile, že si o tom nepromluvili hned na začátku. Mohlo jim to ušetřit spoustu nepříjemností.
A on mohl Yuua zabít už tehdy, když si dovoloval na Meiko.
Homura měl doopravdy chuť Velkého Yuua zabít a to ne nějak jednoduše a bezbolestně. Měl chuť ho dlouho mučit, tak dlouho, dokud nebude škemrat o milost a i potom by ho zabil nějakým drsným, pod možno nehumánním způsobem. Nějak mu vrátit to, co udělal Nanamimu.
Homuru zamrazilo, když si vzpomněl na dlouhou jizvu, která se Nanamimu táhla přes hrudník.
Chtělo se mu z toho zvracet. Yuu a Nanami byli podle všeho skoro přátelé. Homura si nebyl schopen představit, že by něco takového udělal i člověku, kterého nenáviděl. A Yuu to udělal někomu, kdo mu byl tak blízko.

„Je tamhle to vážně Hibiki a Ritsuka?!“ Nanami chytil Homuru za rukáv a ukázal kamsi před ně. Homura zvedl pohled z chodníku a okamžitě mu bylo jasné, že Nanami se neplete. Svou sestru by poznal na kilometr daleko. A Hibikiho si taky moc splést nemohl, vzhledem k jeho sněhově bílým vlasům.
„A zdá se mi to, nebo se Ritsuka vážně usmívá?“ Nanami naklonil hlavu na stranu. Homura po něm šlehl pohledem.
„Jestli se moje sestra zaplete s někým, kdo se jen přiblížil k Velkému Yuuovi, tak tě roztrhnu jak hada, rozumíš, Nanami?!“
„Hé? Proč mě? Copak já za to můžu?!“
„Ten spratek přišel za tebou, tím pádem vina padá na tebe!“

I přes rychle rostoucí hádku nezrychlili krok. Ani jeden si to nechtěl přiznat, ale představa, že budou dělat křeny, se ani jednomu příliš nelíbila.
Ale i tak dorazili k vrátkům jejich domu dřív, než čekali.
Ritsuka a Hibiki byli tak zabraní do hovoru, jehož téma Homurovi i Nanamimu unikalo, že si jich ani nevšimli, až do okamžiku, kdy stáli necelé dva metry od nich.
Nanami se samozřejmě pletl. Na Ritsučině tváři nebylo po úsměvu ani památky. Homura si ani nepamatoval, kdy viděl svojí sestru se usmívat. Stejně jako on byla, co se týče emocí, trochu chladnější než Kyouko. Vlastně Ritsuka byla oproti Homurovi ještě apatičtější.
Zato Hibiki vypadal, že má až podezřele dobrou náladu.
Byla pravda, že ho trochu přešla, když uviděl Homurův výraz.
Nanami si všiml, že Homura má dost blízko k tomu, aby vytrhl z plotu jednu plaňku a Hibikiho s ní umlátil, proto se postavil mezi ně.
„Co kdybys vzal Ritsuku dovnitř, Seiji?“ zeptal se nejistě a kývl hlavou k domu. Homura chvíli vypadal, že je oba sežere, ale nakonec si odfrkl, otočil se k sestře, chytil ji za rukáv a vydal se k domovním dveřím.
Ritsuka neprotestovala. Nanami si však moc dobře všiml posměšného pohledu, který na něj vrhla.
Dveře se zabouchly a Nanami s Hibikim stáli vedle sebe a nevěděli, co říct.
Nakonec to byl Nanami, kdo ticho přerušil. Otočil se na Hibikiho a vrazil mu takový pohlavek, že Hibiki málem schytal druhou ránu čelem o poblíž stojící popelnici.
Ublíženě si mnul zátylek. „Za co to bylo?“ nechápal a upíral na něj modré oči.
„Za co? Uvědomuješ si, jak blízko jsi byl sežrání zaživa? Jestli Seiji na něco nedá dopustit, tak jsou to jeho sestry.“
„A ty…“
„A ty si tady postáváš jak na promenádě a… cos to říkal?“
„Říkal jsem: A ty.“
„A co já?“
zeptal se trochu natvrdle Nanami a snažil si vybavit předešlé věty jejich dialogu. Konečně mu došlo, na jakou větu Hibiki navázal.
Zrudl. „C-cože?!“
Hibiki se s úsměvem opřel o plot. „Ale no tak, nedělej se, Nano. Od toho jiskření mezi vámi bych si mohl zapálit cigaretu!“
Nanami se pokusil začít několik vět naráz, nakonec však došel k závěru, že bude nejlepší mlčet a jen zoufale těkat očima z Hibikiho na své boty, vchodové dveře, ve kterých Homura před chvíli zmizel, a pak znovu na Hibikiho.
Ten se pobaveně zasmál a odhrnul si z čela pramen vlasů.
„Kdo by to byl řekl, že někdo jako ty skončí jako malé, zamilované štěňátko…“
„Zmlkni, Hibiki!“
„Ale no tak, za to se nemusíš stydět, Nano! Je to přirozené… no vlastně, u vás dvou moc přirozené ne, ale je to láska, to se počítá…“
„Drž-hubu!“
odsekával Nanami. Hibiki měl už v tuhle chvíli postřehnout výhružný tón v jeho hlase.
„Vážně jsi mě překvapil. A ještě se zamilovat do někoho jako je on…“
„Fajn!!!“

„Musím říct, že jsi mě překvapil, Nanami,“ pokýval uznale hlavou. „Myslel jsem, že se mě pokoušíš odklidit dovnitř, abych mu nic neudělal, a nakonec mu sám přerazíš nos!“
Nanami uraženě pohodil hlavou. Seděl na kuchyňské židli, nohu přes nohu, ruce založené na prsou a tvářil se jako bůh války.
„Můžu tě uklidnit, Shirogane, nos jsi mu nepřerazil. Možná trošku, ale nic zlomeného,“ uklidňovala ho Ritsuka, která právě zavírala lékárničku.
„Neví proč, ale MĚ to teda moc neuklidnilo!“ ozval se ublíženě Hibiki, který seděl naproti Nanamimu s hlavou zakloněnou a s pytlíkem mraženého hrášku přitisklým na nose.
„TY si nemáš vůbec na co stěžovat!“ prskl Nanami.
Homura ho takhle naježeného ještě neviděl.
„Co ti vlastně řekl?“
Nanami něco zamumlal a odvrátil hlavu na druhou stranu.
„Fajn, tak mi to neříkej.“ Homura zněl mírně uraženě. Ritsuka s Hibikim si vyměnili významný pohled.
„Hádám, že ty se taky nepochlubíš, kvůli čemu ti rozbil nos, co?“ otočil se Homura i na Hibikiho, ten se však jen pobaveně zasmál.
„To je naše malé tajemství, viď, Nano?“
Nanami po něm střelil vražedným pohledem.
„Když jsme u těch tajemství, co jste dělali před domem?“ zeptal se s ledovým klidem. Hibiki se najednou přestal smát. I Ritsuka se zarazila. V ruce svírala konvici s čajem a zrovna se chystala ho rozlít do hrnků.
„No… věřili byste, že jsme se náhodou potkali cestou ze školy?“
Homura pohlédl na hodiny, které visely za Hibikim. „Vzhledem k tomu, že je půl čtvrté a Ritsuka končí v jednu… ne, nevěřili,“ pokrčil rameny. Hibiki cítil jistou formu strachu. Přeci jen, Ritsuka byla Homurova mladší sestra a Homura nevypadal, že by mu dělalo nějaký problém mu kvůli tomu utrhnout hlavu.
„Mluví pravdu. Potkali jsme se před kavárnou,“ ozvala se i Ritsuka, ale Hibiki se zasmál.
„Ale no tak, Ritsu-chan, nemusíš nic předstírat. Tohle přece nebylo naše první rande!“
Ritsuce po tváři přeběhl výraz masového vraha. O okamžik později polila Hibikimu vařící vodou ruku, kterou měl klidně položenou na desce stolu.
„Ááá-áááu-dobře, dobře, promiň, omlouvám se. To byl vtip! Hodně, hodně špatný vtip!“
„Hodně špatný vtip,“
přikývla Ritsuka s tváří, proti níž i obličej sochy svobody vypadal jako jemná, milá tvář plná citu.
Homura a Nanami si vyměnili překvapený pohled.
Ritsuka vyšla z místnosti a Hibiki si se syknutím přitiskl pytlík s hráškem na opařenou ruku.
„Roztomilá,“ procedil bolestně skrz zuby. „Je vidět, že genetika se nezapře!“
Homura se ušklíbl. Ve chvílích, jako byla tato, Ritsuku upřímně zbožňoval a byl pyšný, že je jeho sestra. Kdyby nebyla yaoistka, bylo by to možná ještě lepší, ale co se dalo dělat. Taky mohla skončit jako druhá Mizuki.
Hibikiho tvář najednou zvážněla. „Chtěl jsem s vámi o něčem mluvit.“
Homura s Nanamim se po sobě podívali. Hibiki seděl naproti nim, na tváři stále skvrny od krve, v ruce svíral pytlík tajícího hrachu, ale přesto vypadal, že je ohledně něčeho dost nejistý.
„Tak ven s tím, Hibiki,“ vyzval ho Nanami.
Hibiki v rukou nejistě žmoulal hrášek a zřejmě hledal správná slova.
„Víte… potřeboval bych pomoct. Nebo spíš poradit.“
„S čím?“
„Já… chci odejít od Velkého Yuua!“

Přesně o dvacet jedna minut později Ritsuka Nanamimu přiznala, že Hibikimu řekla o všem, co se mezi ním a Homurou stalo.
Přesně o šedesát dní později Homura i Nanami pochopili, co ti dva zmetci plánovali.

______________________________________________________________

Můj úžasný tumblr ♥

Dodatek autora:: 

Nějak jsem si vás rozmazlila. Trošku zaškemráte a já vám hned přidám novou kapitolu. Dyami-chan je měkká jako máslo.
Víte, co se může povést jenom mě? Vylít si oběd do dřezu? Kdo by to byl řekl, že po vyjmutí z mikrovlnky bude ten talíř TAK horký? Dyami-chan ne...
Další věc, která se může povést jen mě: nahrávat pětiminutovej cover písničky a pak si všimnout, že jste zapomněli zmáčknout tlačítko Nahrávat.
Nyaaan! Jinak k téhle kapitole: Hibiki je cukrouš, Ritsuka nedobytná jako pevnost, Homura provinilý a Nanami láme nosy. Pokud chcete taky Nanami PUNCH!, stoupněte si do fronty.
V tuhle chvíli právě dopisuju 25. kapitolu, takže Sparkieho máme zásobu pomalu až do zimy =D
Jo a ještě mě napadá: proč všechny tak fascinuje představa, že Yuu Nanamiho přeřízl? Jasně, Nanami je uke z Uketovic, ale že by musel mít kromě toho svého trauma ještě jedno a navíc TAKOVÉHLE!! Vy nemáte srdce!
Dodatek po vydání: Omlouvám se, že to trvá tak dlouho, ale rychlost zveřejňování nazávisí na mě.

4.932205
Průměr: 4.9 (59 hlasů)