SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Sparkless - Kapitola 19.

„Aiiro, kde bych si to mohl vyzvednout?“
„Áá, Homura-senpai, už jsem myslel, že se neozveš! Kde teď jsi?“

„Stojím na rohu šesté ulice. U náměstí Kyoushoku!“
„Dostaneš se za patnáct minut k parku? Mám svoje plány, ale udělám si čas!“
„Díky moc. Budu tam.“
„O tom nepochybuji!“

Nanami naklonil hlavu na stranu jako nechápavé štěně. „Co si od Aiira potřebuješ vyzvednout o Vánocích?“ zeptal se nejistě a přeměřoval si Homuru podezřívavým pohledem.
Homura si urovnal šálu a zastrčil mobil do kapsy.
„Někdo nakupuje v obyčejných obchodech. Ale jestli máš rodinu jako já, brzy zjistíš, že sortiment běžného velkoobchodu ti začne být trošku malý.“
Nanami se ušklíbl. „Ritsuka?“
Odpovědí mu byl Homurův povzdech a přikývnutí.
Procházeli prázdnými ulicemi a jen občas je minulo auto. Lidé buď byli schovaní doma v teple anebo jim ještě neskončila pracovní doba. Chodci však byli jediní. Nanami se choval jako malé dítě. Místo aby vklidu šel vedle Homury, popoběhl vždycky k výloze před nimi a prohlížel si ji, dokud ho Homura nedohonil. Potom zase vyběhl napřed.
K parku dorazili o deset minut později. I když šli o pět minut dřív, Aiiro, Homurův známý a příležitostný informátor, už tam čekal.
Postával u pouliční lampy a choulil se do černé kožené bundy. Nanamiho překvapil jeho vzhled. Už o něm slyšel, ale představoval si ho jinak.
Aiiro byl menší než on a celkově byl drobné postavy. Vlnité vlasy měl uhlově černé a jeden pramen mu neustále sklouzával do čela.
Opodál seděl na opěradle lavičky jeho společník. Zdálo se, že si schválně drží odstup.
Homura si ho nejistě prohlédl. Světlé vlasy, zelené oči a jemné tetování pod levým okem. Jeho pohled se střetl s Homurovým. Zdálo se, že blonďatý cizinec není zrovna nadšený, že musí v té zimě na někoho čekat.
„Ahoj, Homuro-senpai!“ pozdravil ho Aiiro a kývl na něj.
„Sehnals to?“ zeptal se ihned Homura. Na nějaké zdvořilosti mu bylo moc velká zima.
Aiiro se samolibě ušklíbl. Mezi zuby svíral lízátko, ale budilo to stejný dojem, jako kdyby to byla cigareta. „Za koho mě máš? Řekl jsem, že ti to seženu? Řekl! Sehnal jsem? Sehnal!“
Načež jemně šťouchl do tašky, která mu ležela u nohou. ¨
Homura přikývl a vytáhl z kapsy peněženku. „Jsi vydřiduch, víš to? Měl bys trochu slevit!“ neodpustil si kyselou poznámku, když vytahoval několik bankovek nemalé hodnoty.
Aiiro se zasmál a peníze si od něj vzal. Ani ji nepřepočítal, strčil je do kapsy a sklonil se pro tašku.
„Já si můžu dovolit být drahý, Homuro-senpai. Za kvalitu se platí. A věř mi, že já jsem jeden z mála, který dodává takovou kvalitu, za jakou si zákazník zaplatí!“
Jeho světlovasý společník se nahlas rozesmál. „Kdyby tohle člověk slyšel vytržené z kontextu, myslel by si, že jsi…“
Aiiro se prudce otočil. „Jasně, jasně, všem nám to došlo!“ Znělo to spíš ublíženě, než naštvaně. Homura to však přešel bez poznámky a nahlédl do tašky. Aiiro mezitím přešel k lavičce a o něco svému doprovodu řekl. Ten se rozhlédl a beze slova přikývl. Seskočil z lavičky a protáhl se.
„No nic, my musíme jít. Užij si to. Veselé Vánoce, Homuro-senpai, Nanami-san!“ zavolal na ně Aiiro a mávl na něj. Nato se otočil a vyšel k parku.
Nanami překvapeně zamrkal. „Jakto, že mě zná?!“ nechápal. Homura ho chytil za rameno a otočil ho opačným směrem.
„To neřeš. On má prsty ve všem, co se v Tamayori děje. Zná každého!“ uklidňoval ho. Nanami se otřásl. Nebyl si úplně jistý, jestli to bylo zimou, nepříjemným pocitem, který měl z Aiira a nebo z toho, jak mu Homura jemně sevřel rameno.

„Co jsi vlastněno Ritsuku chtěl tak zvláštního, že ti to musel shánět ten malej překupníček?“ zajímal se Nanami, když vešli na most, který se táhl přes řeku Shimario.
Vysoká kovová konstrukce se temně rýsovala proti zatažené obloze. Homura si zamraženě prohlížel mraky, které se převalovaly na horizontu.
„Vypadá to, že bude zase sněžit,“ poznamenal. Nanami přikývl.
Zvedal se ledový vítr. Nanami se choulil do chlupatého límce své bundy, ruce zaražené hluboko do kapes, a aniž by si to uvědomoval, šel stále blíž vedle Homury, jako kdyby ho jeho přítomnost mohla zahřát.
„Odpovíš mi na moji otázku, Seiji?“ zeptal se po chvíli rozklepaně.
Homura k němu překvapeně shlédl. „Jo, jasně!“ Zdálo se, že je zahloubaný do vlastních myšlenek. Sáhl do tašky, kterou měl omotanou okolo zápěstí a vytáhl jakousi knihu zabalenou v hnědém papíře. Nanami vytáhl ruce z kapes a knihu si od něj opatrně vzal. Rozbalil papír. Vykoukla na něj čistě černá obálka. Na předním díle byl pouze bílý nápis Marionette a pod ním jméno autorky.
„D-di-diamo…“ snažil se rozluštit spletené písmo.
„Je to Dyamirity.“ Homura se na nápis ani nepodíval. Moc dobře si vzpomínal, když ho Ritsuka poučovala, jak se jméno té autorky čte.
„Pseudonym nějaké yaoi autorky?“ povytáhl Nanami zmrzlé obočí a knihu otočil v rukou.
„Jo. Není moc známá, ale Ritsuka je z ní úplně naměkko. Do japonštiny je přeloženo jenom pár jejích knížek.“ Třeba Sparkless, dodal v duchu Homura a zatrnulo mu v zátylku, když si vzpomněl na knihu, která mu odpočívala doma v tašce.
„Love is war. If you love someone, you are in war. So be careful. Enemies are everywhere!“ přečetl nejistě Nanami text ze zadní strany přebalu a znovu knihu zabalil do papíru. Homura ji opatrně zasunul zpátky do tašky.
„Ritsuka to čte v originále?“ zeptal se. Přece jen, Ritsuce bylo patnáct a pokud věděl, anglicky se neučila.
„Ne. Anglicky. Originál by asi nezvládla ani ona,“ pokrčil rameny Homura a přitáhl si bundu bllíž k tělu.
„Proč ne?“
„Originál je česky.“
„He? Česky? Kde se tak proboha mluví?“

Homura povytáhl obočí. „Ty jsi asi nedával moc pozor při zeměpise, co? Je to úřední jazyk České republiky… a opovaž se zeptat, kde ta země je!“
Nanamiho mozek šrotoval jako generátor. Homura měl pravdu, zeměpis nebyl jeho silnou stránkou. Pokoušel se vybavit, kde ta zatracená země může být. Tušil, že v Evropě. V Asii není určitě, pochyboval, že ta kniha je z Afriky a na americkou literaturu a obzvlášť yaoi měla v sobě Ritsuka moc hrdosti.
Naštěstí v tu chvíli se Homura zastavil, jednu ruku opřenou o zábradlí, které je dělilo od temných vod Shimario, jež hučely několik desítek metrů pod nimi.
Otázka České republiky zůstala proto na později.
Stáli téměř v polovině mostu. Po jejich pravé straně se rýsovaly obrysy Západního města, kde bydleli a kde stála i jejich škola. Po levé straně měli Východní město. Dvě části Tamayori, jež dělila řeka.
„Seiji?“ zeptal se nejistě Nanami a opřel se o zábradlí vedle něj.
S tichým šuměním je míjela auta. Jinak byl most prázdný.
Homura zalovil v tašce, kterou měl pověšenou přes ruku a vytáhl nevelkou krabičku, zabalenou ve stejném papíře, jako kniha.
„Promiň za to balení,“ pokrčil rameny a podal mu ji.
Nanami se na krabičku zmateně díval, jako kdyby jí každou chvíli měly narůst nožičky. Pak zvedl oči k Seijimu a znovu je sklonil dolů, aby neviděl jeho červenou tvář.
„Co to je?“ zeptal se.
Homura naklonil hlavu na stranu. „Otevři to a zjistíš to!“ poradil mu s náznakem úsměvu na tváři.
Nanami papír několika pohyby odstranil. Pod obalem byla bílá krabička. Tázavě zvedl oči k Homurovi, ten však neřekl ani slovo.
Nanami odlepil kousky izolepy, která spojovala kraje krabičky, a konečně ji otevřel.
Do zkřehlých prstů se mu vysypal jediný předmět.
„Mobil?“ nechápal a zvedl ho k očím.
„Tenhle dárek má trochu symbolický podtext. Dej mi svůj starý mobil!“ vyzval ho Homura a natáhl k němu ruku. Nanami po chvilce zaváhání z kapsy vylovil svůj starý telefon.
Homura ho otevřel a najel na seznam kontaktů. Obsahoval okolo padesáti čísel. Homura je projel očima a přešel do seznamu posledních hovorů.
Seiji. Hibiki. Ritsuka. Máma. Táta. Babička. Kyouko.
Vzal mu z ruky nový mobil a stiskem startovacího tlačítka ho zapnul. Trvalo několik vteřin, než se probudil k životu. Homura do něj rychle naťukal několik čísel a nevšímal si Nanamiho nechápavého pohledu.
„Vídáš se s někým ze staré školy nebo kýmkoliv s kým ses bavil, než jsi přestoupil na Midoriaki?“ zeptal se Homura a nový mobil Nanamimu zase vrátil.
„Ne,“ zavrtěl hlavou Nanami a pořád mu nedocházelo, co tím Homura sleduje.
Až v okamžiku, kdy mu do druhé ruky Homura vložil jeho starý telefon, pochopil.
Dva telefony. Minulost a budoucnost.
Nanami překvapeně vzhlédl, ale Homura upíral oči k obzoru. Promnul v prstech oba dva mobily. Potom rychle otevřel archiv zpráv u toho starého a projel staré esemesky. Cítil, jak se v něm hromadí vztek, při pohledu na výhružný text, který mu už víc jak tři měsíce posílal Velký Yuu.
Bral ho skoro jako kamaráda, přítele. A on mu udělal to, co mu udělal. A nejhorší na tom bylo, že si to ani neuvědomoval. Nanami se za to tak dlouho obviňoval sám, ale až časem pochopil, že za to nemůže nikdo jiný, než sám Yuu.
Nanami zastrčil nový telefon do kapsy a v ruce sevřel ten starý.
O několik kroků ustoupil. Hluboký nádech mu pročistil hlavu i plíce. Dostal druhou šanci a nehodlal ji promarnit. Protože tentokrát měl jistou motivaci to nepokazit.
Pevněji sevřel prsty okolo přístroje, který mu poslední týdny způsoboval noční můry.
„Táhni k čertu!“ zavrčel Nanami, udělal několik rychlých kroků k zábradlí a vší silou telefon mrštil do hučící řeky. Mobil ve vzduchu opsal elegantní oblouk, ale nakonec skončil v temných vodách.
Nanami prudce vydechl. „Pozdravuj ryby, Yuu,“ ušklíbl se a opřel se čelem o ledové zábradlí. Byla to úleva. Hrozná úleva.
Homura se usmíval. Věděl, co Nanami udělá.
Nepřišel na jiný způsob, jak by mu mohl naznačit, že na svoji minulost může bez výčitek zapomenout.
„Díky, Seiji,“ zamumlal unaveně Nanami, aniž by zvedl hlavu.
Homura pohodil hlavou, aby zamaskoval úsměv. „Za nic…“ řekl s předstíranou nedbalostí. „A teď už pojď. Jestli budeš znovu nemocný, už tě léčit nebudu. Ani nosit do schodů.“
„Proč ne?!“
Nanami se napřímil a zjistil, že Homura už je několik metrů před ním. Zastrčil si ruce do kapes a vyběhl za ním. Pod prsty levačky cítil chladivý povrch nového mobilu.
„Nejsem tvoje osobní mula. Příští člověk, kterého někam takhle ponesu, bude moje holka!“
„Jasně, jasně, určitě si jednoho dne nějakou najdeš…“
„Cože?! Cos to říkal, ty bastarde?“
„Jejda…“

Homura seděl na posteli a v prstech svíral dárek zabalený do zeleného papíru. Netušil, co to může být. Pokoušel se uhodnout její obsah, ale každá z možností byla bláznivější a bláznivější.
Otočil hlavu ke dveřím. Slyšel slabý šum sprchy. Nanami tam šel okamžitě potom, co mu tu krabičku vrazil do rukou se slovy Veselé Vánoce.
Nevěděl, proč to nechce otevřít.
Prsty přejel po přehybech papíru.
Dnešek byl zvláštní. Netušil proč, ale pohled na Nanamiho úlevný výraz po tom, co odhodil starý mobil, na který mu skoro denně chodily výhružné zprávy, mu udělal skutečnou radost. Nikdy to neřekl nahlas, ale bylo mu Nanamiho upřímně líto a pokoušel se mu dát nějak najevo, že od něj se nemusí bát ničeho, co mu kdy udělal Yuu.
Stručně a jasně, Homura se pokoušel Nanamimu ukázat, že mu na něm záleží. Tečka.
Roztrhl papír a na postel se mu vykutálela krabička.
Chvíli si ji zkoumavě prohlížel, ale nakonec ho zvědavost přemohla a otevřel ji.
A hned ji zase zavřel.
Znovu ji otevřel a tentokrát si pořádně prohlédl to, co leželo uvnitř.
Oči mu utkvěly na tom jediném slově. Hope. Naděje.
Opatrně z krabičky vytáhl kulatý medailonek velký asi jako desetikoruna. Táhl se z něj tenký řetízek. Otočil přívěsek a zahleděl se na jeho druhou stranu. Destiny. Osud.
Homura se usmál. V tu chvíli pocítil k Nanamimu silný záchvěv citu. Netušil, že ten cit se velice liší od přátelství, za které ho považoval.
Oběma jim kdysi chyběla naděje.
Paradox byl, že tihle dva se díky osudu stali nadějí pro toho druhého.
Osud a naděje. Minulost a budoucnost.

Když se Nanami vrátil z koupelny, Homura už spal. Nebo se spíš tvářil, že spí.
Nanami se zastavil ve dveřích a okamžitě si všiml otevřené krabičky, která ležela na Homurově nočním stolku.
„Kruci,“ zamumlal a zrudl. Dlouho váhal, jestli mu to má dát. A nakonec, pod tlakem Homurova dárku, rodinné večeře a sentimentu z návštěvy u babičky, mu ho vážně dal.
Nanami rychle přešel po zšeřelém pokoji, načež si zalezl do své postele a zachumlal se do peřiny.
Na polštáři mu odpočíval plyšový medvěd, který podezřele připomínal Pedobeara a kterého dostal od Kyouko. Nanami ho chytil do rukou a chvíli předstíral, že medvěd chodí po jeho peřině jako po podlaze.
Neuvědomoval si, že na něj dopadá světlo z pouličních lamp, které dovnitř pronikalo špatně zataženými závěsy.
Homura se nemohl ubránit smíchu.
„Seiji?“ zeptal se nahlas Nanami a posadil se.
Homura se přetočil čelem ke zdi a přitiskl si dlaň na pusu. Nanamimu však bylo jasné, že jeho spolubydlící spánek jenom předstírá.
„Seiji!“ opakoval Nanami a napřáhl ruku. „Hodím po tobě Pedobearem!!“
To už se posadil i Homura a svíral cípy své deky, jako kdyby ho mohla ochránit. „Zkusíš to a ráno se už neprobudíš!“ ohradil se.
V příštím okamžiku si oba uvědomili komičnost celé situace.
Rozesmáli se nahlas.
„Ale vážně vypadá jako Pedobear,“ uznal nakonec Homura. „Určitě jí ho pomáhala vybrat Ritsuka!“
Nanami se zadíval na medvěda ve své ruce. „Třeba je Kyouko taky skrytá yaoistka!“
Homura se otřásl. „Kušuj! Stačí, že jedna moje sestra zaprodala duši ďáblu, další už bych nepřežil!“
Nanami povytáhl obočí. „A proto jsi ji koupil nesehnatelnou yaoi knížku ze zahraničí?“ zeptal se a z hlasu mu přímo odkapával sarkasmus.
„Je to moje mladší sestřička, co bych pro ni neudělal,“ pokrčil rameny Homura a na tváři měl výraz, jako kdyby před něj někdo postavil košík koťat.
„Jsi jak májové počasí. V jednu chvíli ji proklínáš jako ďábla a v druhé se rozplíváš, jako ona nad novou knížkou!“ zavrtěl hlavou Nanami a chtěl pokračovat, ale do zdi za jeho zády něco udeřilo a to s pořádnou razancí.
„Když už mě pomlouváte, buďte aspoň potichu, vy debilové!“ ozval se Ritsučin hlas a nezdálo se, že má zrovna dobrou náladu.
„Dělí mě od ní jenom jedna zeď. Nesežere mě v noci?“ Nanami se vystrašeně ohlédl, jako kdyby Ritsuka měla každou chvíli zdí projít a ukousnout mu hlavu.
Homura se znovu rozesmál.
Nanami zabořil obličej do Pedobearových plyšových zad. Kdyby si měl vybrat, co na Homurovi miluje nejvíc, dlouho by váhal, ale nakonec by asi zvolil jeho smích.
Dřív se ani neusmál a teď…
Cítil, jak se mu do tváří žene krev.
Náhle se Homura zarazil. „Nanami?“
„Hm?“
zamručel Nanami z hlubiny Pedoberovy srsti.
„Díky… za ten dárek.“
„Za nic.“
Nanamiho srdce opět vypovídalo službu. Až tohle jednou skončí, bude potřebovat vážně dobrého kardiologa.

Přesně o dvanáct vteřin později se Ritsuka málem udusila polštářem, do kterého byla zahryznutá.
Přesně o sto třicet devět hodin později Homura Nanamiho do těch schodů vynesl podruhé.

______________________________________________________________

Můj úžasný tumblr ♥

Dodatek autora:: 

Ta-dááá! Pomalu ale jistě se suneme k dvacítce.
Chtěla bych vás upozornit na dvě věci: Zaprvé- Tato kapitola obsahuje další ne-až-tak-skrytý vtípek s yaoi knížkou. Prostě jsem neodolala.
Zadruhé- Neodpustím si menší reklamu a to přesněji na SHI-team. Je to můj *samolibý pohled* vlastní komix, na kterém pracuji už... dlooouho. Velice dlouho =D Ale proč ho zmiňuji? Protože se okrajově proplétá se Sparkiem. Hlavně proto, že se odehrává v Tamayori, mém fiktivním japonském městě, kam zasazuji většinu svých příběhu. Taky ze SHI-teamu pochází Aiiro, který patří mezi hlavní postavy, zatímco tady se jen ochomýtne. Berte to jako podprahovou reklamu. Dobře, asi není moc podprahová... ale pořád reklama ~^.^~
Co ještě dodat k téhle kapitole? Dááárečky, roztomilé dárečky! Doufám, že jste se na ně těšili a byli jste zvědaví, co to je.
Můžu se na něco zeptat? Je těžké zapamatovat si, jak se píše moje jméno? Proč všichni mají tendence psát po D měkké I? Je Y-I-I-Y. Dyamirity! To ti lidé nevidí, jak to s měkkým i vypadá hrozně? *jsem háklivá na svou těžce vykonstruovanou přezdívku*
Už musím končit. Zase moc protahuju poznámky. Zastavte mě někdo, prosííím!

5
Průměr: 5 (58 hlasů)