Sparkless - Kapitola 34.

„Velký Yuu, co chcete?“
„To jsem já.“
„No ne, Nana! Konečně sis vzpomněl na starého kamaráda?“
„Drž hubu. Chci to vyřešit jednou pro vždy! Všechno!“
„Nějaký podrážděný, nemyslíš, Nano?“
„Yuu, věř mi, že v tuhle chvíli nemám náladu na žerty!“
„Tak to jsme dva, ty malej bastarde!“

Nanami byl na pokraji zhroucení, ale nedával to na sobě znát. Rozhodl se uzavřít všechny otevřené zálěžitosti. A to hlavně jednu. Pořeboval se postarat, že Yuu v době jeho nepřítomnosti nebude pokračovat v teroru proti Hibikimu a rodině Homurových. Prostě se bude muset postarat, aby po něm v Tamayori nezbyly žádné drobečky.
Yuuovi zavolal z telefonní budky poblíž Homurova domu. Číslo si pamatoval nazpaměť. Jak by ne, když mu z něj několik měsíců chodily výhružné esemesky.
Nervózně poťukával mincí o plechovou plošku na přístroji a v druhé ruce mnul sluchátko. Nakonec se zhluboka nadechl, minci vrazil do telefonu a pevně vyťukal číslo.
Ve sluchátku to chvíli bzučelo, jako kdyby se přístroj nemohl rozhodnout, jestli zavolá, ale nakonec se ozvalo hluboké pípání.
Vyzvánělo to jen několik vteřin, než se ozval hluboký hlas. Nanami se otřásl, protože doufal, že ho už nikdy neuslyší.
„Velký Yuu, co chcete?“
„To jsem já.“

Nanami seděl před budkou, tvář složenou v dlaních. Sylvester, který na něj čekal venku do něj šťouchal čumákem, jako by měl strah, že s jeho páníčkem je něco špatně. Tesklivě kňučel a pokoušel se mu hlavou vklínit pod paži.
„No vidíš, Veste. Moc dlouho jsme si to spolu neužili, co?“ usmál se smutně Nanami a pohladil ho po hlavě. Sylvester zakňučel a složil mu hlavu do klína. „Doufám, že budeš smět zůstat u Seijiho.“ Nanami si povzdechl a zády se opřel o budku.
„Budu ti chybět, hafane?“ zeptal se a Sylvester okamžitě pobouřeně štěkl, jako kdyby se ho jeho nedůvěra osobně dotkla.
„Tak alespoň někomu.“ Nanami se otřásl při vzpomínce na Homurovo odtažité chování, které od včerejška předváděl. Když se dneska před brankou omluvil, že si musí ještě něco zařídit, Homura jen pokrčil rameny s tím, že on stejně potřebuje něco vyřešit s Ritsukou.
„To jsem pro něj nic neznamenal?“ Kromě toho Bude to v pořádku, které mu řekl předešlý večer na chodbě, nedal najevo, že by ho jeho odjezd nějak vykolejil.
Nanami se pomalu zvedl a oprášil si džíny. Byl nejvyšší čas vrátit se domů.
Protože za dva dny ho čekala poprava.

Když vešel do pokoje, Homura ležel na posteli a nevypadal tak zdrceně, jak si Nanami přál.
Nanami vytáhl ze skříně tašku v které před několika měsíci přinesl všechny své věci Homurovi až na práh. Hodil ji na postel a začal do ní skládat své věci.
„Proč už balíš?“ zeptal se náhle Homura a posadil se na posteli.
Nanami pokrčil rameny. „V soboru do té tašky jen hodím posledních pár věcí a nebudu se muset zbytečně zdržovat,“ zamumlal. Homura se zvedl z postele a urovnal si sněhově bílé, mírně uválené triko. Nanami koutkem oka zaregistroval stříbrný odlesk, který se mu mihnul po límcem.
„Ty vážně odjedeš?“ zeptal se Homura ponurým hlasem a udělal několik kroků k Nanamimu. Ten podvědomě couval, až zády narazil na zeď. „Odjedeš a nic s tím nebudeš dělat?“ pokračoval Homura a loktem se opřel o zeď vedle Nanamiho hlavy.
Nanami naprázdno polkl a vzhlédl. Střetl se s Homurovo zkoumavým pohledem. Díval se na něj, jako kdyby něco hledal. Pohyb mimického svalu, neopatrný pohled, cokoliv.
„Co bych měl dělat? Je to moje máma!“ vyrazil ze sebe Nanami přiškrceně a rychle oddechoval. Homura ho ke zdi za jeho zády přišpendlil pochmurným pohledem.
„Seiji, c-“
„Jen proto, že je to tvoje máma se o nic nepokusíš? Nestojím ti za jedinou námitku?!“ Poslední slova už téměř křičel. Najednou se zarazil. „Teda…“ Couvl, jako by si uvědomil, co řekl. Chvíli se na sebe jen překvapeně dívali, než se Homura otočil a vyšel z místnosti.
Nanami se svezl po stěně na zem a tam seděl ještě dobrých deset minut potom. Nechápal, co se stalo. Jak to Homura myslel? Nestojím ti ani za námitku… Nanami si tiskl bradu ke kolenům a snažil se o tom uvažovat rozumně. Nějak mu to ale stále nešlo.
Co tím myslel? Proč to vyznělo tak, jak to vyznělo?! Nanami zaklonil hlavou a zátylkem udeřil do zdi. Zopakoval to několikrát, ale toužené bezvědomí nepřicházelo. Byla tu jen bolest hlavy napůl způsobená opakovanými údery hlavou o zeď a napůl tím trakařem nezodpověditelných otázek.
Když do zdi udeřil asi po dvacáté, do pokoje nakoukla Ritsuka. Nanami po ní vrhnul vražedný pohled. „Potřebuješ něco?“ zeptal se na něho nezvykle neomaleným tónem.
Ritsuka jen povytáhla obočí. Vypadala trochu přepadle. „Koukám, že Seiji je dneska v obzvlášť dobré náladě,“ podotkla a znovu pokoj opustila.
Nanami hlavou prudce vyrazil proti zdi. Zadunělo to a jemu se zatmělo před očima. Tohle byl konec. Tolik nepochopitelných rozhovorů, dvojsmyslů a narážek jako je v téhle domácnosti by neposbíral na celém světě. Prostě to nepobíral. Předpokládal, že na pochopení celé téhle situace potřeboval něco z Homurovic genetické výbavy a to se mu jaksi nedostávalo, takže mu nezbylo než sedět a pokoušet se přivodit si kóma opakovanými údery hlavou do zdi.

Ten večer byl pochmurný jako starý německý horor. Celý dům jako kdyby cítil, že tohle budou asi ty nejsmutnější dny v jeho historii. Sylvester, který směl výjimečn zůstat uvnitř, netečně ležel pod konferenčním stole v obýváku a ignoroval veškeré pokusy dostat ho ven.
Ritsuka byla uražená na Homuru a odmítala s kýmkoliv mluvit. Stejně uražený byl i Homura, jen na Nanamiho i když věděl, že mu nic neudělal.
Homura prostě nebyl schopný přijmout fakt, že za tři dny Nanami odjede a nechá ho samotného. Bylo to egoistické a dost povrchní, ale nemohl si pomoct. VĚDĚL, že by měl víc litovat Nanamiho než sebe, ale nedokázal to. Prostě ho moc rozhodilo to, co se dozvěděl.
Byl to tichý večer. Homura a Nanami spolu nepromluvili téměř jediné slovo. Až v noci, jak to měli ve zvyku se jeden z nich ozval. Když o tom Nanami zpětně přemýšlel, napadlo ho, že nejvíc toho stejně vyřešili potmě a po večerce.
„Omlouvám se.“
Nanami se překvapeně otočil na posteli čelem do pokoje. Homura ležel zády k němu.
„Omlouvám se za to předtím. Trochu jsem vyletěl. Mrzí mě to.“
„V pohodě,“ zamumlal Nanami a nejistě si mnul pramínek vlasů mezi prsty. „Já… měl bych se snažit se s mámou nějak dohodnout, ale ono je to těžší, než to vypadá.“
„Chápu.“ Homura zašustil dekou, jak se nadzvedl na loktech a zahleděl se směrem k němu. Byla tma, že mohl jen hádat, jestli se Nanami dívá jeho směrem. Ale tušil, že ano. Znovu padl na matraci a zadíval se do stropu.
„Nanami?“
„Hm?“
„Zkus to nějak vyřešit.“
„No, ale…“
„Prosím. Nechci o tebe přijít.“
Těch pět slov bylo účinnější než padesát ran hlavou o zeď. Nanami se v posteli schoulil do klubíčka a objal si rukama kolena. Měl co dělat, aby potlačil vzlyk.
„Dobře,“ zamumlal nakonec potichu. Měl pocit, že se mu za schvíli rozskočí hlava. Proč mu to Homura dělal ještě těžší?! Proč?! Proč ho nemůže nechat odejít s iluzí, že mu tím neublíží?

Homura seběhl schody. Bylo brzy ráno, mnohem dřív než normálně vstával. Jindy by ho takhle brzy z postele nedostal ani granát, ale dneska měl motivaci silnější než pohled do očí jisté smrti. Vešel do kuchyně a málem tak způsobil infarkt svým rodičům. Nikdy svého syna neviděli v přízemí před půl osmou ve školní dny a před jedenáctou o víkendu.
Homura matka bleskově pohlédla na hodinky, jestli nezaspala a nemohla si tak vysvětlit přítomnost svého nejstaršího syna. Hodinky však ukazovali 5:45, přesně jak měly.
„Seiji, co tu děláš?“ zeptal se překvapeně jeho otec a odložil prázdný hrnek od čaje. Homura neodpověděl a místo toho si přitáhl jednu z židlí a posadil se naproti svým rodičům.
„Potřebuju s vámi něco probrat,“ řekl a přemáhal zívnutí, které ho tlačilo v krku.
Rodiče si vyměnili překvapený pohled, ale nakonec kývli, že poslouchají.
„Upřímně a teď myslím VÁŽNĚ upřímně: Vadí vám, že tady Nanami žije? Nebo jste rádi, že se stěhuje do Okinawy?!“
„Víš, Seiji, je lepší, že se vrací k matce…“ začal jeho táta, ale Homura zavrtěl hlavou.
„Na to jsem se neptal. Ptal jsem se: Vadí vám, že tady žije?!“
Jeho rodiče svorně zavrtěli hlavami. Poznali, že jejich syn je opravdu v ráži.
„Dobře. Takže za předpokladu, že by se situace nějak změnila, nevadilo by, kdyby tady žil i dál?“ Homura si ani neuvědomoval, že používá sloveso žít místo bydlet. „Nerozmlouvali byste mu to, nebo tak?“
„No, to asi ne, ale… víš, co si o tom myslí jeho matka? Předevčírem, když sem dorazila, nejdřív myslela, že se spletla. U Shiroganeho bývalého domácího si zjistila tuhle adresu. Prý myslela, že se přestěhoval do jiného bytu a byla šokovaná, když se dozvěděla, že bydlí u nás. Tvářila se jako by nic, ale bylo na ní vidět, že zuří. Je to hodně svěhlavá dáma, víš. Začala s tím, že je jí líto, že nás Shirogane-kun obtěžoval a že si ho odveze do Okinawy, hne jak to bude možné. Když jsme jí říkali, že nám Shirogane-kun nevadí, tvářila se, jako by nám nevěřila.“ Homurova matka si povzdechla.
Homura přikývl.
„Nepodařilo se nám jí přesvědčit, že není potřeba, aby Shirogane-kun odjel. Stála si tvrdohlavě na svém. Ale já si pořád myslím, že pro Shiroganeho by bylo lepší, kdyby zůstal v Tamayori. Má tu kamarády, chodí tu do školy, je tu hrob jeho babičky a má tu Silvestra.“
„Proč se na to vlastně ptáš, Seiji?“ zeptal se jeho otec, když oplachoval hrnky. Homura pokrčil rameny.
„Prostě jsem se chtěl ujistit. Nechci, aby Nanami odjel.“ Jeho rodiče si vyměnili překvapený pohled. Už si zvykli na jeho výlivy nálad, ale tohle bylo zvláštní i na něj. Zdálo se dokonce, jako kdyby…
„Tobě na Shiroganem vážně zálěží, viď, Seiji?“
Homura sebou škubl, než mu došlo, že to jeho táta myslí v tom „přátelském slova smyslu“ a o tom „druhém slova smyslu“ nemá ani zdání.
Přikývl. Nevěděl, co by k tomu řekl víc, než prosté Ano.
Paní domácí se zvedla a protáhla se. „No nic, My už budeme muset do práce, Seiji. Ale slibuju, že zavolám Haruně-san a pokusím se s ní ještě promluvit, ano?“
„Díky,“ přikývl Homura. Jeho matka ho pohladila po vlasech, když ho míjela a otec mu na povzbuzení stiskl rameno, čímž mu málem rozdrtil kloub.
Homura bolestně zamžikal. O okamžik později práskly vchodové dveře. Pomalu se zvedl, sehnul se pro plastovou misku, která ležela v koutě a postavil ji na stůl. Když hledal v kredenci pytel granulí, přemýšlel.
Musí existovat způsob, jak si ho tu udržet.
Vyšel ven, jen tak v triku a teplácích a šoupnul misku s granulemi Sylvesterovi k boudě. Nahlédl do druhé misky a když zjistil, že je prázdná, šel do ní napustit trochu čerstvé vody.
Sylvester mezitím zvedl hlavu a ospale na něj zamžoural. Stejně jako Homura to byl lemra líná, který z boudy nevytáhl nos dokud nemusel.
Rozespale zavrčel Homurovi na pozdrav a nakoukl do obou misek. Když zhodnotil jejich obsah, souhlasně štěkl, i když v jeho hlase byla slyšet výčitka. Trochu něco jako: Zase granule? Nemohl bych jednou dostat i něco, co třeba alespoň vidělo maso?
Homura pokrčil rameny, sklonil se k němu a podrbal ho mezi ušima. „Já si to nevymyslel, kamaráde. Všechny stížnosti směřuj k mámě. To ona rozhodla, že žádné zbytky nedostaneš,“ povzdechl si. Sylvester po něm loupnul okem, jako kdyby říkal: Neospravedlňuj se a radši mi přines párek.
Homura se usmál a zimomřivě se oklepal. Rychle vběhl zpátky do domu, protože teploty pořád kolísaly kolem bodu mrazu a on nestál o zápal plic. Alespoň ne o zápal plic při kterém by mu nedělal společnost stejně postižený Nanami.
Posmutněle se usmál, když si vzpomněl na jejich společnou chřipku, kterou absolvovali před dvěma měsíci.
V tu chvíli se rozhodl. Řekne mu to! Ještě před odjezdem! Je jedno, jak moc bolestivé to pro oba dva bude! Je jedno, jestli se potom bude utápět v depresi, ale bude mít jistotu, že Nanami to ví!
Zamračil se. Ritsuka už měla zase pravdu. Ať se jednalo o cokoliv, Homura vždycky došel k závěru, který mu řekla Ritsuka a to ho už značně iritovalo. Je totiž dost deprimující, když v jednom kuse musíte přijímat porážku od vlastní o dva roky mladší sestry.

„Nanami, můžu s tebou mluvit?“
Nanami vzhlédl od sešitu a překvapeně zamžikal. Homura vypadal trochu nervózně. nikdy se nechoval podle etiky. Neptal se, jestli s někým může mluvit, jestli může vstoupit nebo jestli může odejít. Prostě to udělal.
„J-jasně,“ přikývl automaticky. Vstal a vyšel za Homurou ze třídy. Na chodbě se opřel zády o zeď a čekal. Homura si prohrábl vlasy a nervózně těkal očima kolem dokola. Míjeli je spolužáci a hihňající se hloučky dívek z nižších ročníků. Nanami neušlo, jak po Homurovi pokukují.
Až odjede, bude to trvat maximálně pár měsíců, než se mu některá z nich dostane pod kůži.
„Nanami, já…“ začal Homura a znvou si prohrábl vlasy. „Teda…“ Nevěděl, jak začít.
Nanami povytáhl obočí. Netušil, co Homura může mít na srdci.
„Nanami, já vím, že za dva dny odjíždíš a asi se dlouho neuvidíme, tak…“ Homura mluvil pomalu, jak pečlivě vážil slova, ale i tak sebou Nanami bolestně škubl.
„Teda… promiň, tak jsem to nemyslel, ne, že bych z toho měl radost nebo tak, to vůbec…“ Homura cítil, jak mu po zádech stéká pot. Nesouvisle žvanil a nedokázal pořádně vysvětlit, co má na srdci. Normálně mu nedělalo problém být upřímný, měl to v rodině, ale tohle bylo jiné. Nelíbilo se mu, jak najednou není schopný formulovat souvislou větu.
„Jen jsem ti chtěl říct, že…“
„Nanami-kun?“
V tu chvíli jako kdyby Homurovi v hlavě sepnulo. „Nemůžeš nás nechat chvíli na pokoji? To ti nestačilo to, co jsi viděla minule?!“ vyštěkl a prudce se otočil na Mizuki, která mu stála za zády. Mizuki couvla a nervózně si na čele posunula čelenku z látkovou květinou.
„Ehm.“ To bylo všechno, co ze sebe Mizuki dostala.
„Jen jsem chtěla vědět, jestli je pravda, že odjíždí do Okinawy,“ řekla a bázlivě si pohrávala s nehty. Homura si odfrkl a pohodil hlavou, aby mu prameny vlasů nepadaly o očí.
„Jo. Je to pravda,“ zavrčel pochmurně a upřel na Mizuki pronikavě zelený pohled. Mizuki couvla, když si vzpomněla na… tu scénu ze střechy, kterou před nějakou dobou viděla. Štvalo ji, že Nanami je… tenhle typ kluka, ale zase… Přejela Homuru zkoumavým pohledem. Když to brala kolem a kolem, ani se těm dvěma moc nedivila.
„Takže tohle je tvůj poslední týden?“ vyzvídala Mizuki, aniž by si uvědomovala, jak moc tím oběma ubližuje.
Nanami rázně přikývl a v duchu ji posílal ke všem čertům. Chtěl se dozvědět, co mu Homura chtěl. Naštěstí se za Mizuki objevila Sayuri. Rudou hřívu vlasů měla vyčesanou do dvou vysoko posazených ohonů. Vypadala trochu jako školačka.
„Pojď se mnou, Satou-san, někdo tě volal!“ zaculila se a popadla Mizuki za zápěstí.
„Kdo? Kdo? Byl to Takeru?!“
„Ehm… dejme tomu,“ pokrčila rameny Sayuri a přes rameno na Homuru mrkla. Ten jen neznatelně kývl hlavou jako poděkování.
„Takže, co jsem to… no…“ začal znovu a otočil se na Nanamiho. Ten měl na tváři podivně provinilý výraz. „Já…“
Nanami zavrtěl hlavou. „Seiji, nechci ti dělat problémy. Za dva dny odjíždím… takže bych byl rád, kdybych ty dva dny mohl využít, co nejlíp,“ zamumlal a Homura by přísahal, že mu zeskelnatěly oči. Nanami však potřásl hlavou, obešel ho a vrátil se zpátky do třídy. Homura se po něm ohlédl a nechápavě naklonil hlavu na stranu.
Co to mělo znamenat? Proč ten provinilý výraz? Proč by mu měl dělat problémy?
Homura se opřel o zeď a sesunul se na podlahu, kde zůstal sedět, ve tváři sklíčený výraz. Skupinka opodál stojících dívek se k sobě naklonila a začala si vzrušeně špitat.
Homura se po ní unaveně ohlédl, což přineslo jen další vlnu nadšeného cvrkotu.
Složil si hlavu do dlaní. Co by dal za starý život před třemi měsíci, kdy se ho ostatní lidé stranili, nemusel se starat o svoje city ani o city ostatních a hlavně… kde nikoho nemiloval.
„Sakra,“ zamumlal a promnul si kořen nosu.
Byl to průser a to prvotřídní.

Přesně o šestnáct vteřin později o něj zakopl Yamada-sensei.
Přesně o třicet hodin později Homura uznal, že to, co přijde v dalších kapitolách je průser ještě mnohem větší.